IDIOT (DPB) L Hlas: Koncern listopadu k deváté hodině ranní se plnou parou blížil k Petěrburgu vlak od Varšavy. Zrovna tálo a bylo tak sychravo a mlhavo, že se jen zvolna rozednivaío. U okna jednoho vagónu třetí třídy se proti sobě octli dva cestující. (ve vlaku) Rogožín: Myškin: Rogožin: Myškin: Rogožin: Myškin: Rogožin: Myškin: Rogožin: Myškin: Rogožin: Lebedčv: Myškin: Rogožin: Myškin: Lebed ěv: Myškin: Lebedčv: Myškin: Lebeděv: Myškin: Lebeděv: Rogožin: Myškin: Rogožin: Zebe to? (nezvykle ochotně) Velmi, a to je obleva. Co kdyby byl mráz? Z ciziny, co? Ano, ze Švýcar. Nebyl jsem v Rusku přes čtyři roky. (hvízdne a hlasitě se zasměje) To jste si užil! Mnoho ne. Odvezli mne do ciziny, protože jsem stonal. A co vám bylo? Trpěl jsem nějakou podivnou nervovou chorobou, čimsi jako padoucnicí nebo tancem svatého Víta. (ušklíbne se) A co, uzdravili vás? Ne, neuzdravili. Cha! To jste jim asi nadarmo cpal peníze, a my jim tu pořád věříme. Pravda pravdoucí! (tiše a smířlivě) Ne, v mém případě se jistě mýlíte. Můj lékař mi ze svých posledních peněz dal ještě na cestu sem a téměř dva roky mě sám živil. To za vás neměl kdo platit? Vite, pan Pališčev, který mě tam vydržoval, před dvěma lety zemřel; psal jsem potom své vzdálené příbuzné generálové Jepančinové, ale nedostal jsem odpověď. A dovolte, s kým mám tu čest? (pohotově) Kníže Lev Nikolajevič Myškin. Knize Myškin? Neznám, prosím. S knížaty Myškinovými se už vůbec nikde nesetkáváme, ani se o nich nemluví. Jak by ne! Mimo knížata Myškinové vůbec neexistují. Jsem, tuším, poslední. Vlastně ani nevím, jak se generálová Jepančinová dostala mezi Myškiny. Také je poslední svého druhu... (výbuch smíchu, usměje se i roztržitý Rogožin) poslední svého druhu. Vy jste tomu dal! (udiveně se omlouvá) ujišťuji vás, vůbec jsem to tak nechtěl říct. (vesele) Však rozumíme, však rozumíme. Znáte Rogožinovi? Ne, neznám, vůbec ne. Já přece v Rusku málokoho znám. Jste vy Rogožin? Ano, jsem Parfen Rogožin. 1 Lebeděv: Parfen? Snad ne právě z té rodiny Rogožinových... Rogožin: (nevrle ho přeruší) Ano, z té, právě z té! Lebedčv: (ustrne, podlézavě) Tedy vskutku potomek Semjona Parfenyče Rogožina, váženého měšťana, který se před měsícem odebral na věčnost a zanechal po sobě dva a půl miliónů v hotovosti? Rogožin: Jak to víš (ani se přitom na Lebeděva nepodívá, ke knížeti) pravda je taková, že mi otec před měsícem zemřel a já že teď jedu domů ze Pskova div ne bos. Lebedčv: A teď vám spadne do klína miliónek, přinejmenším miliónek, propánakrále! Rogožin: Vida ho, nic ti nedám, nic, i kdybys kolem mě tancoval třeba týden! Lebeděv: Nedávej! Jen tak na mě! Nedávej! Ale tancovat budu, křepčit. Dopřej mi tu radost. Rogožin: Tfuj! (obraci se k Myškinovi) před pěti týdny jsem jako vy, s pouhým uzlíčkem, utekl od rodičů do Pskova k tetě; tam jsem ležel v horečce a otec mezitim umřel. Klepla ho pepka. Věčná s láva nebožtíkovi, ale předtím mě div ksmrtineubil! Lebedčv: Kvůli Nastasje Filipovně? Rogožin: Tyji přece neznáš! Lebeděv: I znám. Koho Lebeděv nezná! Není to právě ta Nastasja Filipovna, kvůli níž vám váš oterc ráčil dát ponaučení kalinovou holí, tudíž Nastasja Filipovna Baraškovová, možno říct urozená dáma, taktéž svého druhu kněžna, která žije s jistým Tockým? Onen Tockij, muž asi pětapadesatiletý, těšící se nejvlivnějším známostem a neobyčejnému bohatství, a tudíž důvěrně spřátelen s generálem Jepančinem... a ten má tři dcery na vdávání - Alexandru, Adelaidu a Agláju. Nejstarší, Alexandře, bylo před pár dny pětadvacet let a téměř současně Tockij, opět projevil svou dávnou touhu po ženitbě. Nejstarší, Alexandra, by snad neodmítla. Jenže Nastasja Filipovna... Rogožin: Co? Lebeděv: Tockij se bojí... dalšího skandálu... Nebude mít klid, dokud se Nastasja Filipovna sama za někoho neprovdá Rogožin: A Nastasja Filipovna... Co Nastasja Filipovna? Lebeděv: Snad s ní mluvili... Rogožin: A koho si má vzít? Lebeděv: Padlo jedno jméno... Rogožin: Kdo! Lebeděv: Mladý muž z velmi vážené a dobré rodiny, sekretář generála Jepančina... Gaňalvolgin... Rogožin: Gaňka! A co Nastasja? Lebeděv: Prohlásila, že se necítí být ničím vázána a že si od svatby, jestliže k ní dojde, vyhrazuje právo říci ne. Rogožin: Vida ho, prevít zatracená, doopravdy všechno ví. Lebeděv: Všechno ví! Lebeděv všechno ví! Rogožin: Já tehdy, kníže, v otcově předloňském utíkáčku přebíhal Něvský a ona zrovna vychází z obchodu a nasedá do kočáru. Jako by se ve mně všecko vzňalo. Potkám Zaljoževa, kdepak já proti němu, chodí si jako vlásenkářský příručí, v oku lorňet, kdežto nás otec odchoval v namastených botách a na nemastné polívce. Ta není pro tebe, povídá, je to kněžna a jmenuje se Nastasja Filipovna a žije s Tockým. Celou noc jsem nespal. Ráno mi nebožtík dal dva úpisy, každý na pět tisíc, a povídá, jdi a prodej je, nikde se nestavuj, čekám tu na tebe. Úpisy jsem prodal, peníze vzal a rovnou si to namířil do anglického obchodu a za všechno jsem vybral pár náušnic, v každé briliant jako ořech, čtyři sta rublů 2 jsem zůstal dlužen. S náušnicemi letím k Zaljoževovi; tak a tak, povídám, pojďme k Nastasje Filipovně. Stojím a mlčím, jen na ni třeštím oči, protože se stydím a Zaljožev navoněný, naondulovaný, červený, v kostkovaném nákrčníku, rozplývá se a uklání, ona h o jistě měla za mě! Poslouchej, povídám, když jsme vyšli, ne abys ses opovážil na ni myslet. Rozumíš! Směje se: A jakpak teď budeš účtovat s tatíčkem? Opravdu, nejradši bych rovnou skočil do vody a domů se vůbec nevracel, ale říkám si teď už je všechno jedno! Lebeděv: (otřese se) Nebožtík nejen pro deset tisíc, ale i pro deset rublů byl hotov poslat Člověka na věčnost... Rogožin: Na věčnost! Co ty víš! Hned se všechno dověděl. A co mysliš? Zajel si šedivec k Nastasje Filipovně, k zemi sejí ukláněl, prosil, plakal, až nakonec přinesla krabičku a hodila mu ji pod nohy: Tady máš, povídá, ty tvoje náušnice dědku, teď jsou mi ještě desetkrát dražší, když vím, co pro ně Parfen musel podstoupit,. No a já mezitím sedl na vlak a ujížděl do Pskova; tam jsem dorazil v horačce; babky nade mnou četly modlitby ze zpěvníku a já tam sedím opilý, protože jsem se za poslední groše tloukl po hospodách, celou noc jsem se napůl bez sebe proválel na ulici, k ránu už mi bylo dočista zle a ještě k tomu mě v noci pokousali psi. Lebedív: No buďsi, ale zato teď, teď Nastasja Fitipovna něco uvidí. Kdepak teď náušnice! Teď ji za ně nějak odškodníme... Rogožin: Poslouchej, jestli si dovolíš jen slůvko o Nastasje Filipovně, tak tě spráskám jako psa! (chytne ho pevně za ruku) LebedČv: Spráskáš, ale nezapudíš! Jen mě spráskej! Napráskáš a tím víc připoutáš... Hleďme už jsme tady. Rogožin: Přijď ke mně, kníže. Tyhle kamašky sundáme, oblečeme tě do kuního kožichu, prvotřídního, dám ti ušít frak, taky prvotřídní, vestičku bílou nebo jakou budeš chtít, kapsy ti nacpu penězi... a pojedeme k Nastasje Filipovně. Přijedeš? Lebeděv: Neodmítejte, kníže Lve Nikolajeviči! Neodmítejte a nepromeškejte. Nepromeškejte... Myškin: Přijdu velmi rád a děkuji vám také za slíbený oblek a kožich, protože je opravdu brzy budu potřebovat. A nemám v tuto chvíli skoro ani kopejku. Rogožin: Peníze budou, budou k večeru, přijď! Lebeděv: Budou, budou, k večeru, do setmění budou! A co ženské, potrpíte si na ně kníže? Ven s tím! Myškin: Ne, ne. Já přece... snad to nevíte,ale já kvůli své vrozené chorobě ženy vůbec neznám. Rogožin: (vykřikne) Tak takhle! Ty jsi, kníže, hotový boží prosťáček, a takové má bůh rád! Lebeděv: Takové má pánbůh rád! Rogožin: A ty plav za mnou, vráno. II. (u generála Jepančina, vchází kníže Myškin se sekretářem Gaňou Ivolginem) 3 Gana: knize Myškin. (odchází) Generál: Tak prosím, Čím mohu sloužit? Myškin: Nepřicházím v žádné neodkladné věci; jenom bych se s vámi rád seznámil. Nechci vás obtěžovat, neznám váš časový rozvrh... Ale jdu rovnou z vlaku... přijel jsem ze Švýcar... Generál: Jsem vám velmi vděčen, smím se zeptat, kde jste se ubytoval? Myškin: Ještě nikde. Generál: Tedy rovnou z vlaku ke mně? I se... zavazadly? Myškin: Mám všeho všudy uzlík s prádlem, jinak nic. Byt si mohu najít i večer. Generál: Z vašich slov jsem už myslel, že jdete rovnou ke mnč. MySkin; To by bylo možné jedině po vašem pozvání. Ale upřímně řečeno, nezůstal bych, ani kdybyste mne pozval, ato... ze zásady. Generál: Nuže, je tedy dobře,m že jsem vás nepozval a nezvu. O příbuzenství nemůže být ani řeči, i když by mi bylo velkou cti, a tak... Myškin: A tak mám vstát a odejít? (povstane a vesele se rozesměje) víte, generále, ačkoli se nevyznám ve zdejších zvycích, přece jsem si myslel, že to mezi námi dopadne tak, jak to dopadlo. Nu což, snad to musí být... Na dopis jste mi tehdy také neodpověděli... Sbohem a odpusťte, že jsem vás vyrušil. Generál: (zarazí se, jiným tónem) Víte co, kníže, moje žena by možná ráda viděla svého jmenovce... Počkejte, nemáte-li naspěch. Myškin: Vůbec nemám naspěch; jsem naprostým pánem svého času... Generál: (s úsměvem) Kolik je vám let, kníže? Myškin: Šestadvacet. Generál: Opravdu? Já myslel, že mnohem méně. Myškin: Ano, prý vypadám mladě. Nechci vás vyrušovat, protože to sám nemám rád... Generál: Máte nějaký majetek? Nebo snad hodláte přijmout nějaké zaměstnání? Odpusťte, Že tak... Myškin: Naopak, já si vaší otázky velmi cením a naprosto chápu. Zatím nemám žádný majetek a zaměstnání, i když bych je velmi potřeboval,. S penězi jsem taktak vystačil, takže mi v kapse zbylo všehovšudy několik kopejek. Mám sice jakousi naději a velmi bych se potřeboval s někým poradit,ale... Generál: Řekněte, jak míníte být zatím živ a jaké máte plány? Myškin: Chtěl bych nějak pracovat. Generál: Vím, jste filozof, ale... máte nějaké nadání, schopnosti, míním takové, které skýtají obživu? Zas mi odpusťte... Myškin: Neomlouvejte se, ne. Myslím, že nemám zvláštní nadání, ani zvláštní schopnosti; naopak, jsem nemocný a kvůli častým záchvatům jsem nestudoval soustavně... Generál: Ale něco snad umíte a nemoc vám nebrání přijmout nějaké, dejme tomu méně namáhavé místo v úřadě? Myškin: Dokonce bych šel do místa velmi rád. Přece jen sem studoval celé čtyři roky a přitom jsem přečetl mnoho ruských knih. Generál: Tedy znáte pravopis a umíte psát bez chyb? Myškin: Ano, to umím. Generál: Výborně. A co písmo? MySkin: Pismo mám pěkné (vzrušeně) Dovolte, abych vám napsal něco na zkoušku. Generál: Aleprosim. Je todokoncenutné... Líbí se mi vaše ochota, kníže... (volá) Gafto! (Gaňa přijde) Dej knížeti papír, (usadí knížete ke stolku a poodstoupí, 4 i mu podáva fotografii velikého formátu) Co je to? Ach tak! Nastasja 'i-ivna' (vzrušeně a velmi zvědavě) To ti sama poslala, sama? d m i ■ /ala mi ji ráno, když jsem jí byl blahopřát. Ivane Fjodoroviči, nezapomněl * i a dnešní večer? Jste přece mezi zvlášť pozvanými. Vás přece zvlášť ih je vSe? A co povaha? rasu lze těžko soudit, nejsem na to připravený. Krása je hádanka, .ixly jste Agláje uložil hádanku, hled ji rozluštit, Aglájo. A je opravdu krásna, kníže, velmi krásná? (ohnivě a nadšeně) Nesmírně! Téměř tak krásná jako Nastasja Filipovna... Jako kdo-o-o? Jako Nastasja Filipovna? Kde jste ji viděl? Která Nastasja Filipovna? Před chvílí ukazoval Gavrila Ivolgin vašemu muži její podobiznu. Cože! (vybuchne) chci ji vidět, kde je? Hned sem zavolejte Gavrilu Ardalionoviče! Ale ne, neprahnú zrovna touhou ho vidět. Milý kníže, buďte tak hodný a zajdete doi pracovny, poproste, aby vám tu podobiznu půjčil a přineste ji sem. Řekněte, že se na ni chceme podívat, (kníže odchází) Je hodný, ale příliš prostoduchý. Ano, až přespříliš, takže je i trochu směšný. S našimi tvářemi si ostatně poradil, všem zalichotil, i mamá. (vykřikne) Nevymýšlej si, prosím tě. Nechtěl mi lichotit, i když se cítím polichocena. (Agláje) Ty si myslíš, že si s náma zahrával? Nezdá se mi tak docela prostoduchý. (rozzlobeně) Tak už dost! Myslím, že jste mnohem směšnější, než on. Je prostoduchým ale přitom se vyzná, ovšem v tom nejušlechtilejším smyslu. Docela jako já. (kníže se srazí s Aglájou) Myškin: Gavrila Ardalionovič mě požádal,m abych vám to odevzdal. (Aglája se zastaví, podívá se udiveně na knížete, chvíli proti sobě stojí, pak se Aglája pousměje, vezme dopis a odejde) Myškin: (podává generálovi portrét) Tady je. Generálová: (drží ho v natažené ruce) Ano, je krásná, ba velmi krásná. Viděla jsem ji dvakrát, pouze z dálky, (ke knížeti) Taky vy se obdivujete takovéhle kráse, kníže? Myškin: (s napětím) Ano... Generálová: Zrovna takové? Myškin: Zrovna takové. Generálová: Proč? Myškin: (jakoby mluvil sám se sebou) V té tváři... je mnoho utrpení... Generálová: Nejspíš blouzníte... (odhodí portrét, prohlíží si ho Adelaida a Alexandra, vejde Aglája) Adelaida: (vykřikne) Taková síla! Generálová: (ostře) Kde? Jaká síla? Adelaida: (nadšeně) Taková krása je síla. S takovou krásou můžeš obrátit svět naruby. (Aglája se podiva na portrét jen letmo a opět se posadí) Generálová: Adelaido, zavolej sem pana Ivolgina. 11 ALebeděv: Mamá! Generálová: Chci mu říct jen několik slov, nic víc (Adelaida odchází) Víte, kníže, máme tu ted' samé tajnosti. Tak prý to musí být, podle jakési etikety. Začínají tu nějaké námluvy, a mně se ty námluvy nezdaji... ALebeděv: Mamá, co to mluvíte? Generálová: A tobě se snad zamlouvají? A kníže to může slyšet, jsme přece přátelé. Říkají o mně, kníže, že jsem podivínka, ale já se nedám zmýlit. Protože srdce je nakonec to hlavní a všechno ostatní je nesmysl. Ovšem rozum také potřebujeme... snad je tedy rozum to hlavní. Nesměj se, Aglájo, já si neodporuji: hlupačka se srdcem a bez rozumuje stejně nešťastná jako hlupačka s rozumem a bez srdce. Toje stará pravda. (Adelaida se vrací) a zrovna já jsem hlupačka se srdcem a bez rozumu a ty jsi hlupačka s rozumem a bez srdce; ale obě jsme nešťastné a obě trpíme. Adelaida: Pročpak jste nešťastná, mamá? Generálová: (odsekne) předně proto, že mám učené dcery, to samo o sobě stačí, o dalším mohu pomlčet. Už se toho namluvilo dost. Uvidíme, jak si vy dvě, Agláju vyjímám, se svým rozumem a výmluvností jednou poradíte a jak budete vy, velectěná Alexandro Ivanovno, šťastná se svým veleváženým choťem, panem Tockým... (vejde Gaňa) Á! Hleďme, další kandidát na sňatek. Gaňa: Dobrý den. Generálová: Dobrý den! Hodláte uzavřít sňatek? Gaňa: Sňatek?... jaký sňatek? Generálová: Ptám se vás, jestli se hodláte ženit, máte-li raději toto slovo? Gaňa: (zrudne a letmo se podívá na Agláju, rychle však odvrátí oči) N-ne... já n-ne... Gová: Ne? Řekl jste ne? To mi stačí, od této chvíle si budu pamatovat, že jste mi dnes, ve středu odpoledne, odpověděl na mou otázku: ne. Máme přece dnes středu? Adelaida: Zdá se, mamá. Generálová: Nikdy nevědí, který je den. A kolikátého? Gaňa: Sedmadvacátého. Generálová: Sedmadvacátého? Tak sbohem, máte jistě mnoho práce a já se musím oblékat a jet. Nezapomeňte si tady svou podobiznu. Na shledanou, milý kníže! Choď sem hodně často. Víte, můj milý, já věřím, že vás pánbůh přivedl ze Švýcarska do Petrohradu hlavně kvůli mně. Bůh to tak zařídil. Na shledanou, děti! Alexandro, pojď se mnou, děvče. (Jelizaveta Prokojjevna s Alexandrou odcházejí) Gaňa: (se zkřiveným úsměvem) Kníže, jdu teď domů. Máte-li ještě v úmyslu ubytovat se u nás, dovedu vás tam. Aglája: Počkejte, kníže, napište mi ještě něco do památníku (jde pro památník) Adelaida: (s úsměvem) Na shledanou, kníže, já také odcházím, (odejde) Gaňa: (tiše) Toje vaše práce, to vy jste jim vyžvanil,m že se chci ženit! Myškin: (zdvořile) Ujišťuji vás, že se mýlíte, ani jsem nevěděl, že se chcete ženit. Gaňa: Prve jste slyšel, jak generál říkal, že se dnes večer u Nastasji Filipovny všechno rozhodne. Vy lháři! Jak jinak by se to dověděly? Myškin: Vy musíte lip včdět, kdo to vyzradil... Gaňa: Odevzdal jste dopis? A co odpověď (vstoupí Aglája) Aglája: Tady, kníže, vyberte si stránku a něco mi tam napište. Gaňa: (přistoupí k Agláje, šeptem) Jedno, jediné vaše slovo a budu zachráněn. (Aglája se na něj dívá s údivem a mlčí, kníže sebou překvapeně trhne) Myškin: (po chvíli) Co mám napsat? 12 Aglája: Hned vám to nadiktuji: Nikdy nesmlouvám! A připište rok i měsíc. Dejte mi to! Výborně. Napsal jste to překrásně, máte nádherné písmo. Děkuji. Na shledanou, kníže... počkejte, pojďte sem, chci vám dát něco na památku. (Gaňa odcnází)Čtäte. Určitě vím, že jste to nečetl a nemůžete být důvěrníkem toho člověka. Ctěte, přeji si to. Myškin: (Čte) Dnes musím dát své neodvolatelné slovo. Nemám sebemenší právo na vaši účast, neodvažuji se v nic doufat; kdysi jste však vyřkla slovo, jediné slovo, které ozářilo temnou noc mého života a stalo se majákem. Vyřknete-li i dnes jediné takové slůvko, zachráníte mě před zkázou! Řeknete-li mi pouze všechno skoncuj, hned dnes tak učiním. Ach. Co je pro vás jediné slovo! VyFknete-H ono slovo, znovu se schýlím pod jařmem chudoby a radostně budu snášet svůj zoufalý úděl. Pošlete mi to slůvko soucitu, pouze soucitu, přísahám. G.I.. Aglája: Ten člověk mě ujišťuje, že slova „skoncujte vše" mne nemohou kompromítovat. Přitom však ví, že kdyby sám vSechno skoncoval a nečekal na můj pokyn, mé city k němu by se změnily a snad bych se stala i jeho přítelkyní. Ale má nízkou duši; ví to, a přece se k tomu neodhodlá; žádá záruku. Chce, abych mu výměnou za tu... za těch pětasedmdesát tisíc dala naději na sebe. A to, co říká v dopise o mém slovu, které mu ozářilo život, je pustá lež. Prostě jsem ho kdysi politovala, od té doby se mě snaží ulovit a loví mě dodnes. Ale dost. Tady máte psáni, vraťte mu je. Myškin: A jakou mu vzkazujete odpověď? Aglája: Žádnou, přirozeně. Radím vám, mějte se před ním na pozoru, nikdy vám neodpustí, Že mu teď vrátíte jeho dopis (odchází) Gaňa: (vejde) Kníže! Myškin: Hned, jen si vezmu svůj uzlík. Gaňa: (vrhne se na něj) Kde máte odpověď? Co vám řekla? Dal jste jí můj dopis? (kníže mu podá dopis, Gaňa strne) cože? (vykřikne) Vy jste ho ani neodevzdal! Teď chápu proč ničemu nerozuměla! Ale proč jste ho neodevzdal!!! Myškin: Promiňte, ale naopak se mi podařilo odevzdat jí váš dopis hned, jak jste mi ho dal. Octl se u mne proto, že mi ho Aglája Ivanovna znovu vrátila. Gaňa: Kdy? Kdy? Myškin: Teď, když jsem skončil zápis do památníku a ona mě vyzvala, abych šel s ní. Řekla, abych si ho přečetl, a pak vám ho vrátil. Gaňa: Pře - če- ti? Vy jste ho četl? Myškin: Četl, právě teď. Gaňa: A ona vám ho sama dal Číst? Ona sama? Myškin: Sama, buďte ujiStěn, že bez jejího vyzvání bych ho nečetl. Gaňa: (chvíli mlčí, pak vykřikne) To neni možné! Nemohla vás vyzvat, abyste to četl. Lháři! Sám jste si to přečetl. Myškin: Mluvím pravdu a je mi líto, že to na vás působí tak nepříjemným dojmem. Gaňa: Přece vám, proboha, při tom řekla aspoň slůvko? Něco vám snad řekla? Myškin: Ano, ovšem. Gaňa: Tak mluvte, mluvte přece, k čertu! Myškin: Hned jak jsem dočetl, řekla, že ji lovíte; zeji chcete do té míry zkompromitovat, aby vám musela dát nějakou naději, o kterou bych se mohl opřít a vzdát se bez úhony jakési jiné naděje na sedmdesátpět tisíc. Ale kdybyste to prý udělal sám a nežádal od ní předem záruku, a stala by se možná i vaší přítelkyní. Odpusťte, jestli jsem zapomněl přesné výrazy, vyřizuji to tak, jak jsem tomu rozuměl. 13 Gaňa: (zuřivě) Á! Takže ona! No uvidíme! Mám ještě leccos v záloze... já jí srazí m hřebinek! (napadne ho) Jak to, že vy, který jste přijel pře d pár hodinami, jste u ní dosáhl takové důvěry? Myškin: T o už vám vysvětlit neumím. Gaňa: Určité jste nevyprávěl to, co jste před tím zaslechl v pracovně. Určitě ne? Myškin: Opakuji vám, že ne. Gaňa: Odkud tedy ksakru... počkejte! Neukázala snad Aglája dopis staré? Myškin: Ručím vám za to, že neukázala. Byl jsem tam celou dobu a neměla k tomu ani příležitost Gaňa: Ale možná, že vám něco uniklo...? (takřka bez sebe) Zatracený idiote, ani vypravovat pořádně neumíte. Myškin: Musím vás upozornit, Gavrilo ArdationoviČi, kdysi jsem byl skutečně tak nemocen, že jsem byl bezmála idiot; ale už jsem dávno zdravý, a proto je dost nepříjemné, když mě někdo do očí nazývá idiotem. Uvážím-li vaše nezdary, mohu vaše jednání částečně omluvit, ale ve vzteku jste si na mě už dvakrát vyjel. Vůbec se mi to nezamlouvá, zvlášť ne tak zčistajasna, při prvním setkání. Snad by bylo lepší, kdybychom se rozešli. Mám pětadvacet rublů a jistě si najdu nějaký slušný nocleh. Gaňa: (zrudne studem) Promiňte, kníže, prosím vás, promiňte! Vidíte, v jakých jsem se ocitl nesnázích! Vy ještě nic nevíte, ale kdybyste věděl, jisté byste mi aspoň trochu prominul. Myškin: Nemusíte se tolik omlouvat. Chápu přece, že vám není zrovna lehko, a proto se zlobíte. Tak pojďme k vám. ni. (u Gani doma, salon) (vchází Gaňa s Myškinem, provází je jeho mladší bratr Kolja) Gaňa: (ke Koljovi) Je otec doma? K: Tatínek spí. Gaňa: To je nový podnájemník, kníže Myškin. Utíkej pro Varju. (Kolja vyběhne, knížeti) Buďte tak laskav a nežvaňte tu o tom, co se právě stalo mezi mnou a Aglájou... alespoň tady se ovládněte. Myškin: Ujišťuji vás, že jsem žvanil mnohem méně, než se domníváte. Gaňa: Vůbec jste k nám přišel v nevhodnou dobu... (přichází Varja) Ale to už není má věc, já tu pokoje nepronajímám (odchází) (vzápětí vstupuje generál Ivolgin, přistoupí ke knížeti, mlčky ho vezme za ruku a chvíli mu hledí do tváře) Ivolgin: (tiše a slavnostně) Anojetoon! Jako by tu stál přede mnou živý! Slyšel jsem jak vyslovují drahé jméno, a v mysli mi vytanula nenávratná minulost... račte být kníže Myškin? Myškin: Ano, prosím. 14 hiiLiiii M}»km. Ivolgin: Myškin: Ivolgin: Myškin: K. Ivolgin: Varvara: Ivolgin: Varvara: Ivolgin: Varvara: K: (vejde Gaňa, Varvara: Gaňa: K: Varvara: Gaňa: Varvara: Gaňa: Varvara: Gaňa: Ajájsem nešťastny generál Ivolgin ve výslužbě. Jak se račte jmenovat křestním jménem a jak po otci? Lev Nikolajevič. Ano! Syn mého drahého přítele, druha mého dětství, Nikolaje Petroviče? Můj otec se jmenoval Nikolaj Lvovič. LvoviČ. (sedne si a knížete posadí vedle sebe) Zůstanete u nás na bytě? Ano, nějakou dobu, myslím. (vejde, uvidí otce) Kníže, Varja proisí, abyste k ní přišel (generálpodrží knížete a mluví dál, Kolja nešťastně odběhne.) Jako dobrý přítel vašeho otce bych vás chtěl na něco upozornit. Jak vidíte, já sám jsem utrpěl tragickou katastrofu, ale bez soudu! Varja, má dcera, je vzácné děvče. Poměry nás nutí, abychom pronajímali pokoje, to je neslýchaný úpadek! ... Umne, který jsem se měl stát generálgubernátorem!.. Jenže v naší rodině začíná nová tragédie! Má být uzavřen sňatek, sňatek neslýchaný. Mezi pochybnou ženou a mladým mužem., který by se mohl stát i komořím. A taková osoba se dostane do mé rodiny! Ale dokud jsem tu já, nepřestoupí náš práh! Lehnu si u dveří a ať překročí mé tělo!... (vchází v závěsu s Koljou) Tatínku, máte prostřeno ke stolu. A, no dobře, výborně! Mám už taky hlad... aleje to... (netrpělivě) Vystydne vám polévka. (odcházíš Koljou) Už jdu! Ale přes všechno pátráni... Tatínkovi budete muset mnohé promíjet, zůstanete-li u nás. Ale nebude vás příliš obtěžovat, obědvá sám. Kdyby se na vás obracel kvůli placení nájemného, řekněte, žejste se už vyrovnal se mnou (vejde Kolja a podávají podobiznu Nastasji Filipovny) Co je to, Koljo? Portrét se válel tam pod stolem; zvedl jsem ho... ßepta Varje) uvidí podobiznu, vezme ji a odhodína psacístůl) Dnes, Gaňo? Co dnes? (najednou na knížete) A, chápu, vy uži tady... to je snad nějaká nemoc? Copak se nemůžete ovládnout? Uvědomte si přece. Jasnosti... To já jsme jí dal podobiznu, Gaňko... Prý se mezi vámi dnes všechno rozhodne? A co se rozhodne? Slíbila, že se dnes večer vysloví. Jak to mohla dát své slovo, a dokonce i svou podobenku, když ji nemiluješ? Copakbysjimothl, takovou... takovou... Chceš říct kurvu? Tak jsem to říct nechtěla. Ale jakmile sem vkročí, odejdu! Svému slovu dostojím! (vykřikne) Z umíněnosti! Taky jen z umíněnosti se nevdáváš! Co se na mě šklebíš? Kašlu na to, Varvaro! Prosím, račte provést svůj úmysl třeba hned. U6 nemám chuť se na vás dívat! Ach! Kníže, vyjste se konečně rozhodl nás opustit! (Myškin odchází, jde db předpokoje kolem vstupních dveří, kde se někdo marné snaží dobouchat, otevře, vejde Nastasja Filipovno, hodí mu kožich.) Nastasja: Když už jsi líný spravit zvonek, mohl bys aspoň sedět v chodbě, abys slyšel, když někdo klepe. No a teď ještě upustí kožich, nemehlo. Měli by tě vyhodit. Syp, běž mě ohlásit. A Teď ke všemu utíká s kožichem,! Kam s nim jdeš? 15 (směje se, kníže se vrací, stojí a dívá se na Nastasju) Copak ses zbláznil? Co je tohle za idiota? Kam vlastně jdeš? A koho ohlásíš? Myškin: Nastasju Filipovnu. Nastasja: (rychle) Odkud mě znáš? Nikdy jsem ě nevidela! Jdi mě ohlásit... Myškin: (vstoupí a ohlašuje) Nastasja Filipovna! (všichni ztuhnou) Nastasja: (vejde, odstrčí knížete, podává ruku Gaňovi) Copak se tváříte tak zkroušeně? Představte mě, prosím... Gaňa: Toje Varja... másestra Varvara: Je mi ctí, že... Nastasja: (usedne bez vyzvání ke Gaňovi) Kde je vaše pracovna? A ... kde podnájemníci? Máte podnájemníky, ne? (k Varvařejjak byste tu mohli mít podnájemníky? Nemate přece ani pracovnu. A je to výnosné? Varvara: Je s tím trochu práce, ale má to samozřejmě své výhody. Ostatné my jsme teprve... Nastasja: (Ke Gaňovi, bouřlivě se směje) Jak se to tváříte? Ó můj bože, vy teď ale vypadáte... Myškin: (přistoupí ke Gaňovi, zašeptá) Napijte se vody. A nedívejte se tak... Gaňa: (vrhne se na Myškina, Kolja vykřikne, Gaňa se vzápětí ovládne a nervózně se zasměje) Jste můj doktor? Nastasjo Filipovno, dovolte, abych vám představil tohoto vzácného muže, ačkoli ho sám znám teprve od rána. Nastasja: Kníže? On je kníže? Jen si pomyslete, v předsíni jsem ho měla za lokaje. (směje se) Prosím, odpusťte mi. (ke Gaňovi) kdo je to? Jaký kníže? Gaňa: Kníže Myškin. Nastasja: Myškin? Gaňa: Náš podnájemník Nastasja: Řekněte, proč jste mě před tím nevyvedl z omylu? Myškin: Byl jsem překvapen, když jsem vás tak náhle spatřil... Nastasja: Jak to že mě znáte? Jako bych ho taky už někde viděla? A prosím vás, proč jste ze mne byl tak ohromený? MySkin: (je v rozpacích, dlouhá pauza) Nedávno mě hluboce oslnila vaše podobizna. Když jsem vám otvíral, zrovna jsem na vás myslel,a v tom jste stála přede mnou. Nastasja: A jak jste poznal, že jsem to já? Myškin: Podle podobizny a... Nastasja: A? Myškin: Také podle toho, že právě takovou jsem si vás představoval... jako bych vás už někde viděl... Nastasja: Ale kde? Kde? Myškin: Určitě jsem někde viděl vaše oči... Ale to není možné! Jensemi tozdá... Nikdy jsem tu přece nebyl. Snad ve snu... (vejde generál Ivolgin) Ivolgin: (běží k Nastasje) Ardalion Alexandroivič Ivolgin... starý nešťastný voják a otec rodiny, která se kochá nadějí, že přijme do svého lůna takovou rozkošnou... Slyšel jsem, že můj syn... Nastasja: Ano, váš syn! Vy jste mi ale pěkný tatíček! Pročpak se u mne nikdy neukážete? Schováváte se sám, nebo vás schovává váš syn? Vy byste mě přece mohl navštívit, aniž byste někoho kompromitoval. Ivolgin: Děti tohoto století a jejich rodiče... Varvara: Nastasjo Filipovno! Omluvte, prosím na chvíli otce, volají ho. 16 Nastasja: Omluvit? Prosím vás, tolik jsem o něm slyšela a tak dávno ho toužím poznat! Copak by mohl mít na práci? Je přece ve výslužbě? Že neodejdete, generále, že mě neopustíte? Varvara: Určitě vás přijde navštívit, ted' však potřebuje odpočinek! Nastasja: (nespokojeně a rozmrzele) Ardalione Alexandroviči, prý potřebujete odpočinek! Ivolgin: (vyčítavě, s rukou na srdci) Varvatko! Kolja: (má slzy v očích, zatahá knížete za rukáv) Aspoň vy ho odveďte! Nešlo by to nějak? Prosím vás! (pro sebe) Zatracený Gaňka! Nastasja: Musíte mě navštívit! U mě se schází vybraná společnost. Generál JepanČin... Ivolgin: S Ivanem FjodoroviČem Jepančínem jsme byli důvěrní přátelé. Já, on a nebožtík kníže Lev Nikolajevič Myškín, otec tady knížete, jsme bývali nerozlučná trojice, tak říkajíc kavalkáda: Athos, Porthos, Aramis. Však, želbohu, jeden tlí v hrobě, skolen pomluvou a kulí, druhý stoji před vámi a dosud zápasí s pomluvami a kulemi... Nastasja: S kulemi! Ivolgin: Jsou zde, v mých prsou, utržil jsem je u Karsu a za špatného počasí se ozývají. Jinak žiju po všech stránkách jako filozof, chodím, brouzdám se po městě, hraju šachy ve své kavárně jako měšťák, který se vzdal činnosti a čítávám Independence. Ale s vašim Porthosem Jepančinem jsme se po předloňské příhodě ve vlaku nadobro rozešli kvůli muflíkovi. Nastasja: Muflík! Jak to, prosím vás? Muflík? Počkejte, ve vlaku... Ivolgin: Ó, je to hloupá historka, vůbec nestojí za vypravování. .. Nastasja: Ne, to nám musíte povědět! Varvara: (prosebně) Tatínku! Varvara: (vykřikne) Tatíčku, někdo se po vás ptá! Ivolgin: Je to hloupá historka, tedy zkrátka... Předloni, ano! Potřeboval jsem si zařídit velmi důležité věci ohledně své výslužby., zakoupil jsem si tedy jízdenku první třídy a již v civilním plášti vejdu do kupé, usednu a kouřím. Proti mně usedly dvě dámy s muflíkem; jedna oblečena v bledě modrém, druhá v černém hedvábí, s pláštenkou. Tváří se povýšeně a rozmlouvají anglicky. Já přirozeně nic, sedím a kouřím - muflík se choulí na kolenou bledě modré dámy, malilinký, do hrsti by se mi vešel, černý s bílými tlapkami, inu vzácnost. Já nic. Jenom pozoruji, že se dámy nějak mračí... Najednou mi vytrhne bledě modrá dáma doutník z ruky a šup s ním z okna. Beze slova, s dokonalou zdvořilostí, vezmu muflíka jemně za obojek a šup s ním z okna za doutníkem. Jenom kvikl! Vlak uhání dál... Nastasja: Ukrutníku! Varvara: Výborně. Ivolgin: Byl jsem v právu, tisíckrát v právu! Varvara: (nadšeně) Výborně, tatíčku, to je skvělé! Docela určitě bych udělal totéž! Nastasja: A co panička? Ivolgin: Ta? Inu, tady právě začala ta nepříjemnost, beze slova, bez nejmenšího upozornění bác mě do tváře! Nastasja: A vy? Ivolgin: (sklopí oči) Nezdržel jsem se! Nastasja: A moc? Moc? 17 Ivolgin: Opravdu maloučko. Byl z toho skandál... z bledě modré dámy se vyklubala jakási přítelkyně generálové Jepančinové. S Jepančinem byl konec, roztržka, zavržení. Nastasja: Ale řekněte, jak je to možné? Asi před pěti dny jsme četla v Independence přesně týž příběh! I šaty měla ta dáma bledé" modré. Ivolgin: (zrudne) Ujišťuji vás, i mně se to přihodilo zrovna tak... Varvara: (vykřikne) Ale opravdu... Nastasja: Ale, navlas totéž? Pošlu vám Independence Beige! Ivolgin: Uvažte však, že mně se to přihodilo o dva roky dřív! Nastasja: Á. Leda to! Gaňa: Tatínku, prosím vás, pojďte se mnou ven, musím s vámi mluvit, (chce ho odvést) (náhle se silně ozve zvonek, Kolja běží otevřít, za nim jde Gaňa, je slyšet hlasy) Rogožin: (hlas) Á, heleme ho, Jidáše! Buď zdráv, Gaňko, mizero. (vejde Rogožin, těsně následován Lebeděvem) Rogožin: Co, nečekal jsi Parfena Rogožina ? (v tom spatři Nastasju Filipovnu, prosebe) Je to tedy pravda! Tak konec!... No dobra... (zuřivě na Gaňu) Odpovíš mi teď! No... ach!... (uvidí knížete) Co Xol Ty tu jsi taky, kníže? Apořádještěv kamaškách, e-ech! (divá se nba Nastasju) Gaňa: (vzpamatuje se) Co to má, prosím, znamenat? Pánové, tady nejste v maštali, je tu má sestra... Rogožin: Vidíme, zeje tu sestra. Lebeděv: Je vidět, zeje tu sestra. Gaňa: (zvýší hlas) Tak co to je? Předně prosím, abyste se odebrali do salónu, a pak bych rád věděl... Rogožin: (vztekle) Nic se nedozvíš! Copak nepoznáváš Rogožina? Gaňa: Dejme tomu, že jsem se s vámi někde setkal, ale... Rogožin: Hleďme, někde setkal! Sotva před třemi měsíci si mě přece obehrál o dvě stě tátových rublů. Tys mě tam zatáhl a hrál falešně. Neznáš mě? Kdybych ti teď ukázal tři stříbrňáky, polezeš za nimi až na Vasiljevský ostrov po čtyřech! Přijel jsem tě teď celého koupit. Nehleď na to, že jsem v takových botách, peněz mám, brachu, habaděj, koupím tě celého, se vším tvým živobytím. Všechny vás koupím, budu-li chtít! Všechny koupím! E-ech, Nastasjo Filipovno! Neodhánějte mě, jen slůvko, prosím! Vezmete si ho, nebo ne? Nastasja: (podívá se na Varju, pak s podivem Rogožinovi) Rozhodně ne, co vás to napadlo? Proč se vůbec ptáte? Rogožin: Ne? Ne?! Tak tedy ne?! A já slyšel... Ach! Nastasjo Filipovno! Prýjstesidali sGaňouslovo! Tuhle s ním? Copak je to možné? Každému to říkám! Vždyť ho celého koupím za pouhých sto rublů, a když mu dám tisícovku nebo třeba tři, abys e vás vzdal, uteče rovnou od oltáře. Viď, zeje to tak, Gaňko, mizero! Viď, že bys vzal ty tři tisícovky! Tady je máš! Gaňa: Seber si je a táhni, jsi opilý! Rogožin: (Lebeděv mu cosi šeptá do ucha) Správně, ouřado! Správně, ty ochmelko! Ech, ať už to dopadne, jak chce. Nastasjo Filipovno! (dívá se na nijako šílenec) tady je osmnáct tisíc! (hodípřed ni baliček) Tak! A bude ještě víc! Lebeděv: (šeptem) Ne, ne, ne, ubrat Rogožin: Ne, v tomhle jsi brachu hlupák a nevíš, s kým máš tu čest... (Nastasjase urazi) No a já jsem taky hlupák! E-ech! Neměl jsem tě poslechnout. Nastasja: (směje se) Osmnáct tisíc mně? Hned je vidět hokynáře! (chystá se k odchodu) 18 Rogožin: Tak tedy čtyřicet tisíc, a ne osmnáct! V hotovosti, na prkno! (Nastasja se směje a prodlužuje odchod) Když je to tak - tedy sto! Ještě dneska seženu sto tisíc. Nastasja: (provokuje) Žvaní z opilosti. Rogožin: (rozohní se) Nežvaním, na mou duši, peníze budou. Ivolgin: (vrhá se na Rogožina) Ale co to má vlastně znamenat! Rogožin: Copak je to zač? Pojď s námi, starý, napiješ se! Varvara: Tohle už je sprosté (rozpláče se) Varvara: (chvěje se po celém těle) Copak se mezi vámi nenajde nikdo, kdo by tu děvku vyhodil? Nastasja: Ale, děvka a já hloupá vás přijela pozvat na svůj večírek! Slyšíte, jak mě sestřička ctí, Gavrilo Ardalionoviči! (chystá se k odchodu) Gaňa: (k Varvaře) Cos to provedla (skočí k ni) Varvara: Co jsem provedla? (Gaňaji táhne k Nastasje) Kam mě vlečeš? Mém sejí snad omluvit za to, že ponížila tvého otce a přijela zostudit tvůj dům (dvakrát se snaží trhnutím vyprostit ruku a nakonec plivne bratrovi do obličeje) Nastasja: Tohle je děvče! (Gaňa se proti Varvaře rozmáchne vsí silou; kníže přiskočí a chytne ho za ruku) Myškin: Tak už dost, prosím! Gaňa: Věčně se mi budeš plést do cesty? (pustí Varju a vší silou udeří knížete do tváře) (výkřiky) Varvara: Ach! Ach, bože! Myškin: Mě může... aleji,., přece nedám! (pustí Gamt, obrátí se tváří ke zdi) Budete se stydět za svůj čin! (Kolja se vrhne ke knížeti a obejme ho, ostatní se tísni za ním) To nic, to nic. Rogožin: (vykřikne) Bude ho to mrzet! Však budeš litovat, Gaňko, žes ublížil takovému... beránkovi. Kníže, přítelíčku můj, pojďme odtud, vykašli se na ně! Uvidíš, jaké srdce má Rogožin! Nastasja: (zaraženě stojí) Opravdu, někde jsem už viděla tu tvář! Myškin: I vy byste se měla stydět! Nejste přece taková, jak tady předstíráte! Copak je to možné? Nastasja: (vyjde z pokoje, spěšně se vrátí, zrudlá přistoupí ke generálovi, vezme ho za ruku) opravdu nejsem taková, uhodl to. (odchází, Gaňa ji dožene) Nechoďte se mnou! Na shledanou, večer! Ale určitě, slyšíte? Rogožin: (na odchodu) Prohrals, Gaňko! (postupně všichni odejdou, zůstane jen kníže a Kolja) Varvara: Všechno bych Gaňkovi odpustil, jen kdyby to dělal z lásky, ale proč šiji bere pro peníze? Myškin: Ano, váš bratr se mi moc nelíbí. Varvara: Jakbyne! Potom všem... Myškin: Za to vaše sestra se mi líbí moc. Varvara: Jak plivla Gaňkovi do očí. Varja má odvahu. Ale vy jste to neudělal ajsem přesvědčen, že ne z nedostatku odvahy, (vejde Varja) Varvara: Copak ty tu chceš? Běž k otci.nezlobi vás, kníže? Myškin: Vůbec ne, naopak. Varvara: Ukazuje, zeje starší. Ostatně myslel jsem, že otec odejde s Rogožinem. Musím se za ním podívat (odchází) Varvara: Gaňa je zahanbený. Však má proč. Přišla jsem vám znovu poděkovat a ráda bych se vás na něco zeptala: vy jsteNastasju Filipovnu dřív neznal? 19 Myškin: Ne, neznal. Varvara: Jak jste přišel nato, že není taková? Zdá se, že opravdu není. Ostatně nevyznám se v ní. Měla v úmyslu urazit nás, to je jasné. Ale proč nás přijela pozvat, když se tak chovala k otci? A co znamená ta věc s Rogožinem? Má-li člověk trochu sebeúcty, nesmí přece takhle mluvit, zvláště v domě svého... a ona vás poslechla... Myškin: Jak to, poslechla? Varvara: Řekl jste jí, aby se styděla a ona se hned docela změnila Máte na ni vliv, kníže (vstoupí Gaňa) Gaňa: Kníže, zachoval jsem se špatně, odpusťte mi. Tak odpusťte, odpusťte mi prosím... (obejmouse) Myškin: Netušil jsem... že byste byl schopen... Gaňa: Omluvit se vám? Jak jsem mohl věřit, že jste idiot! Všímáte si toho, co ostatní nikdy nepozorují. Takhle si s vámi o všem pohovořit... ale raději ne! Myškin: Sestře byste se měl také omluvit. Gaňa: Ujišťuji vás, kníže, zkoušel jsem to mnohokrát, ale tady se upřímně neodpouští. Varvara: (po chvíli) Ne, neodpouštím ti. Gaňa: A pojedeš se mnou večer k Nastasje Filipoívně? Varvara: Trváš-li na tom, pojedu, ale uvaž sám, mohu-li tam po tom všem jet. Gaňa: Není přece vůbec taková. Hraje komedii! Varvara: Vím, zeje to jen komedie, ale proč? Neměl by sis uvědomit, Gaňo, za koho tě považuje? I když se otci omluvila, i když to byla komedie, tobě se vysmála! Těch pětasedmdesát tisíc rublů za to nestojí, věř mi, bratře! Nejezdi tam! (vyběhne z pokoje) Gaňa: (usmívá se) A takhle je to pořád, copak si opravdu myslí, že to sám nevím? Já to vím lip než ona. Myškin: Když je to tak, proč na sebe berete takové utrpení, o němž víte, že za těch pětasedmdesát tisíc nestojí? Gaňa: A takový sňatek-je hanebný? Myškin: Velmi hanebný. Gaňa: Tak abyste věděl, žením se! Ještě před chvílí jsem váhal, ale teď už ne! Myškin: Divím se, že ani trochu nepochybujete. Že si vás Nastasja Filipovna vezme. Gaňa: Vždyť jiný by ji napálil mnohem hůř: namluvil by ješitné ženské, a jak snadno, že se s ní žení jedině pro její vznešené srdce a neštěstí. A bral by šiji taky jenom pro peníze. Ale já se nechci přetvařovat, i když bych měl... A ona? Nedělá totéž? Tak proč mě takto ponižuje? Protože nepovolím Myškin: A předtím jste ji miloval? Gaňa: Jsou ženy, které se hodí jedině za milenky 44 20 Myškin: Ale překvapil mě váš upřímný smích. Umíte se smát docela jako dítě. Prve když jste se přišel smiřovat, přisel jste zrovna tak, jako když se smiřují děti. A pak nájdenou spustíte celou přednášku o pětasedmdesíáti tisících a všech těch hrůzách., to všechno je opravdu nějak nesmyslné a nemožné. Gaňa: Nejednám z vypočátavosti, jednám z vášně, ze zaujetí, protože mám před sebou důležitý cil. Jeden můj známý spával, když mu bylo sedmnáct, na ulici a prodavaslkapesní nožíkmy - dnes má Šedesát tisíc rublů. A tohle všechno já chci přeskočit a začít rovnou s hotovoistí. Za patnáct let budou o mě říákaTockij: „Ejhle, Ivolgin, král židovský!" 45 IV. (večírek u Nastasji Filipovny) (vstoupí biiže, který nebyl pozván) Nastasja; (jde uvítat knížete) Litovala jsem, že jsem vás ve spěchu zapomněla pozvat, a jsem velmi ráda, že mi teď sám poskytujete příležitost, abych vás pochválila za vaši odvahu, (kníže se nezmůže na slovo, Nastasja ho vede mnezi hosty) MySkin: (zastaví se, zasažené) Na vás je všechno dokonalé... dokonce i to, že jste bledá... Člověk si vásani nechce představit jinou... Takmětokvám táhlo... já... odpusťte... Nastasja: (zasměje se) Neromlouvejte se, tím byste porušil všechnu svou oroiginatitu. Právem se o vás říká, že jste zvláštní člověk. Tak vy mě máte zas dokonalou, ano? Myškin: Ano. Nastasja: I když umíte mistrně hádat, přece jste se zmýlil. Ještě dnes vám to připomenu. (představuje) Kníže Myškin! Darja Alexejenvna, pan Tockij... Tockij: Je mi ctí, že pooznávám tak originálního mladého muže. Nastasja: Generála Jepančina už znáte? 21 MySkin: A-ano... jistě... dnes... (společnost ožije, Nastasja posadí Myškina vedle sebe) Generál: (vykřikne) Ale co je na tom vlastně divného, že kníže přísel? Je to věc jasná a mluví sama za sebe. Gaňa: (nečekaně Vážně) Věc je až příliš jasná a příliš tza sebe mluví. Pozoroval jsem knížete, když poprvé uviděl podobiznu Nastasji Filipobvny. Dobře se pamatuji co mě tehdy napsadlo a k čemu se mik nkíže ostatně sám přiznal. Myškin: K ničemu jsenm se vám nepřiznal, pouze jsem vám odpověděl na vaši otázku. Generál: Výborně, výborně! Takové junáctví bych od vás nečekal, kníže. A já výás měl za filozofa! Inu, tichá voda! (služka donese Nastasje mantilu a ta se do ní zabalí) Darja: A podle toho, že se kníže při nevinném žertu zardívá jako nevinná dívka, soudím, že jako šlechetný jinoch chová v srdci ty nejchvalnější záměry . (smích, Nastasja objímá Darju.) Nastasja: Darjo! Přilož do krbu. Kolik je hodin? Darja: Půl jedenácté. Nastasja: (zve) Pánové, nenapijete se šampaňského? Je připraveno. Snad se trochu rozveselíte. Račte, bez okolků, (kromě Gani všichni přijmou, Nastasja se hystericky zasměje) Já sama si dnes dám tři sklenice. Darja: Nemáte zimnici? Nastasja: (choulí se do mámily) Mám... Tockij: (s pohledem na genrála) Neměli bychom dopřát hostitelce klid? Nastasja: Rozhodně ne, pánové! Nesmíte odejít. Bez vaší společnosati se ndnes neobejdu (Náhle se obrátí na knížete, ostře a pevně) Kníže, tady moji staří přátelé, genrál a pan Tockij, mě stále chtějí provdat. Co si o tom myslíte? Mám se vdát, nebo ne? Udělám, co řeknete. Myškin: (potichu) Za ... zakoho? Nastasja: Za Gavrilu Ardalionoviče Ivolgina. Myškin: (zašeptá) N-ne... nevdávejte se! Nastasja: Dobře! Gavrilo Ardalionoviči, slyšel jste? Tak to je i má odpověď! A tím je všechno jednou provždy skončeno. Tockij: Nastasjo Filipovno! General: Nastasjo Filipovno! (všeobecný rozruch) Nastasja: Copak, pánové, co jste se tak polekali? A jak se to tváříte? Tockij: Ale... vzpomeňte si, Nastasjo Filipovno, slíbila jste... docela dobrovolně... mohla byste mít rochuohleduz... Je to pro mne těžké... Jsem ovšem v rozpacích, ale... zkrátka, zrovna teď, vlakové chvília ... před cizími lidmi a vůbec... takovou vážnou věc ctiasrdce... na které závisí... Nastasja: Nechápu vás, opravdu mluvíte nějak polpleteně. Celý můj život viselk na vlásku, co může být vážnějšího? Generál: (zamumlá) Ale kníže... co s tím má společného kníže? A co tu konec konců znamená kníže? Nastasja: Znamená to, že jsem poprbvé v životě našla oddaného člověkas, které mu věšřím. On na první pohled uvěřil mě a já jemu. Gaňa: (třese se mu hlas) Nezbývá mi než poděkovat Nastasje Filipovně za mimořádnou delikátnost, kterou projevila v jednaní... se mnou. Nakonec to tak si dopadnoutz muselo... Ale kníže... Kníže vtétowěci... Nastasja: Má zálusk na sedmdesát pět tisíc, co? T o jste chtěl říct? Nezapírejte, určitě jste to chtěl říct! Pane Tocký: těch pětasedmdesát tisíc si nechte a vezměte na vědomí, že vám vracím svobodu zdarma. Zítra začne nový život, ale dnes mám narozeniny ajsem svou vlastní paní - poprvé v životě! Genberále, vezměte si své perly a darujte je manželce . (dá muperly.) 22 Zítra opustím tento byt navždy. Také s verčírky je konec, pánové! (jako by se chystala k odchodu.) Všichni: Nastasjo Filipovno, Nastasjo filipovno! (ozve se pronikavě zvonění) Nastasja: Konečně! Je půl dvanácté! Pánové, posaďte se, prosím, to je rozuzlení. Darja: Rogožinjetu! Generál: ßeptem k tockému) Co říkáte, nezbláznila jste se? Nemyslím obrazněm, ale naprosto v lékařském smyslu. Tockij: Říkal jsem vám, že k tomu vždycky měla sklony. Generál: Ak tomu ta horečka... (vejde Rogožin a položí na stál balík zabalený v novinách) Nastasja: Co je to? Rogožin: ßeptem) Sto tisíc! Nastasja: Dodržel slovo! Co tomu říkáte? Rogožin: (rozhlíží se okolo sebe, když uviodí Gaňu) Vida ho! Nastasja: Tenhle Člověk na mě nedávno křičel jako šílenec, že mi večer přinese sto tisíc. Dodržel tedy slovo! Ach, jak je bledý! Gaňo, vidím, že se ne mne ještě zlobíš. Copak jsi mě doopravdy chtěl uvést do své rodiny? Mne, Rogožinovu holku! Darja: (náhle) Nastasjo, přestaň! Měj rozum, děvce! Když je ti z nich tak zle, nech je být! Snad nechceš jít tady s tím, třebas za sto tisíc! Dobrá, sto rtisíc je sto tisíc! Bvem sdi těch sto tisíc a jehgo vyžeň, tak se s nimi musí: ach, jábvch je všechny na tvém místě... darm.o mluvit! Nastasja: Nezlob se. Darjo, vždyť jsem to neříkal aze zlosti. Copka mu něcio vyčítám? Opravdu nechápúu, kde se ve mně vzala ta bláznivá myšlenkas, chtít se dostat do počestné rodiny. Ga™nečko, popravdu sis mě chtěl vzít, i když si věděl, že tuhle on mi div ne v předvečer svatby daruje taškové perly a já je přijímám? A tady Rogožin? U tebe o mne smlouval a tys přece přijel na námluvy. Je to tedy ptravda, že by ses za tři ruble plazil po čtyřech až na Vasiljevský ostrov? Rogožin: Plazil by se! Nastasja: Nediuvila bych se, kdybys snad umírali hlady, ale máš prý slušný plast? A k tomu všemu si chceš přivést domů nenáviděnou ženu! Váím přece, že mě nenávidíš! Ne, teď už věřím, že takový člověk by pro peníze vraždil! Já jsem děvka, ale tyjsi ještě větší! Tamhle o tom pánovi s kaméliemi už ani nemluvím... Generál: (spráskne ruce) Jste to opravbdu vy, Nastasjo Filipovno. Vy, taková ušlechtilá dáma, taková jemná povaha, a tohle! Jakářec! Jaké výrazy! Nastasja: (zasměje se) Teď mám náladičku, generále, a chci se bavit! Dneska je můj veliký den, dávno jsem na něj čekala Darjo Alexejevno, vidíš toho monsieur aux camélias, tamhle sedíasmějesenám... Tockij: (důstojně) Nesměju se, Nastasjo Filipovno, velmi pozorné poslouchám. Nastasja: Proč jen jsem ho mučila vcelých pět let, nepouštěla ho od sebe? Copak za to stál? Je poroste takový, jhaký musí být.. Ještě řejkne, že jsem vším vinna, adal mi přece vzdělání, choval mě jako hraběnku, peněz kolik jsme chtělas, řádného manžela mi našel, už před tím a teď zas Gaňečku; a co bys tomu řekla, těch pět let jsem s nim nežila, ale peníze jsem brala a mylselajsem, že jsem v právu! Dočista jsem se pomátla! ... Říkáš, vezmi si těch sto tisíc a jeho vyžeň, když se ti hnusí... Cožoto, hnusí semi... Daávnojsemsemohla vdártanejenza Gaňu, ale i to se mi hnusilo. Ne, radši půjdu na ulici, kam patřím! Buď se spustím s Rogožinem, nebo půjdu od zítřka prát prádlo! Nemám na sobě přece ani kouska vlastního,.. Odejdu a všechno tu nechám! A kdo si mě pak vezme, zeptej se tady Gani, bude-li nmě chtít! Ani tady ten... Lebedčv: Lebeděv. Nastasja: Lebeděv by si mě nevzal... 23 Lebeděv: Ne, Lebeděv by si vás nevzal, Nastasjo Filipovno, ale za to kníže, ten by si vás vzal! Nastasja: Opravdu? Myškin: (zašeptá) Ano. Nastasja: Vzal bystwe si mě tak jak jsme, bez ničeho? Myškin: Vzal, Nastasjo Filipovno... Generál: (zamumlá) Hleďme, nová zápletka. To e dalo čekat. Nastasja: (k Darje) Vida, další nápadn~ikm! Ale ten mluví z čisého srdce, já ho znám. Asi je pravda, když o něm říkají, zeje trochu... Z čeho chceš být živ, když si tak zamilovaný a bereš si Rogožinovu holku?... Myškin: Beru si vás jako počestnou ženu, Nastasjo Filipovno, a new jako Rogožinovu holku. Nastasja: Já že jsem pocestná? Myškin: (třesoucím se, nesmělým hlasem) Nastasjo Filipovno, nic jsem ještě neprožil, máte poravdu, ale... pokládal bych si to za čest, kterou prokazujete vy mě, ne já vám. Já jsme nic, ale vy jste trpěla a vyšla jste z toho pekla Čistá, a to je mnoho. Já vás... Nastasjo Filipovno... mám rád. Já, já ... umřu pro vás. Nedovolím nikomu, aby o vás řekl jediné slovo... Nastasjo filůipúovno. Budeme-li chudí, budu pracovat... (chechot) ale možná, že nebudeme chudí, nýbrž velmi bohatí, Nastasjo Fiulipovno. Nevím zatím nic určitého,a le dostal jsem ve Šbvýcarech dopis z Moskvy od jakéhosi pana Salazkiina, který mi sděluje, že snad dostanu velké dědictví. Tady je ten dpis... (vyndá z kapsy dopis) Generál: (zamumlá) Blouzní nebo co? Tohle je hotový blázinec, (ticho) Lebeděv: Řekl jste , kníže, že máte dopis od Salazkina? To je muž v jistých kruzícxh dobře známý, výborný advokát, a jestliže vám oporavdu píše o dědictví, může te mu věřit. Znám naštěstí jehgo písmo... Kdybyste dovolil... (myškin mu podá dopis) Generál: Ale co to má znamenta? Opravdu jde o dědictví? Lebeděv: Je to jistá věc, zdědíte bez jakýchkoli obtíží a podle nesporně platné závěti vaší tety hezky velké jmění. Generál: (vykřikne) Není možná! Lebeděv: (ke knížeti) Snad také dostanete půldruhého miliónu sa možná i víc. (Rozruch.) Generál: A já mu, chudákovi, nedávno půjčil pětadvacet rublů! To je fantastické! Gratuluji, kníže, gratuluji! Nastasja: Takže, opravdu jsem kněžna! (Darja se zasměje) To je nečekané rozuzlení... takhle... jsem si to nepředstavovala... Pánovié, blahopřejte nám! Někdo myslím chtěl šampaqňské! Postarejte se někdo o víno! Darjo, pojď sem, budu se vdávat, slyšela jsi to? Za knížete, má půldruhého miliónu... Darja: Taky už byl načase! Tohle nesmíš propást! Nastasja: Sedněte si přece vedle mne, kníže, tuhle už nám nesou vino, blahopřehjte nám, pánové! Lebedčv: Hurá! Generál: (takřka s hrůzou, zašeptá) Kníže, chlůapče, vzpamatuje se! Nastasja: (Zpozortuje to a zasměje se) Ne, generále! Já jsem teď taky kněžna. Pane Tockij, blajhopřejte mi přece; teď budu všude sedět vedle vaší ženy. Půl druhého miliónu, k tomu kníže a nádavkem prý ještě idiot, co může být lepšího? Přišel jsi pozdě, Rogožine! Vezmi si svůj balík, vdávám se za knížete a jsem bohatší než ty! Rogožin: (vše mu doijde, vykřikne na knížete) Zřekni sejí! Darja: (triwnfáleně) Kvůlu tobě se jí má zěřict? I jdi, hodil jsi peníze na stůl jako křupan! Kníže šijí bere a ty tu jenom vyvádíš! Rogožin: Já šiji taky beru! Hned, v tuhle chvíli šiji beru! Všecxhno jí dám... Darja: Jdi, ty ochlasto, měli by tě odtud vyhnat! Nastasja: Slyšíte. Kníže, jak ten křupan smlouvá o vaši nevěstu? 24 Myškin: Je opilý. Velice vás miluje. Nastasja: A nebude vám potom hanba, že vaš enevěsta div neutekla s Rogožínem? Myškin: Měla jste horečku, i teď ještě máte horečku. Vždyť skoro blouzníte. Nastasja: A nebudete se stydět, až vám budou předhazovat, že si vaši ženu vydržoval Tockij? Myškin: Ne, nebudu se stydět... Nebyla jste u Tockého ze své vůle... Nastasja: A nikdy mi to newbudete vyčíátat? Myškin: Nebudu. Nastasja: Pozor, nezaručujte se na celý život! Myškin: Nastasjo Filipovno, před chvílí jsem vám řekl, že bych si pokládal za Cest, kdybyste svolila být mou ženou, a vy prokazujete čest mě, ne já vám. Chtěla jste se teď nenapravitelně zahubit, ale vždyť jste sae ničím neprovinila. Není možné, aby váš život byl už nadobro zmařen. To, co jste udělala, by málokdo dokázal. A že jste chtěla odejít s Rogožínem, k tomu jste se rozhodla v horečce. I teď jste ještě nepříčetná a raději byste si měla lehnout. Vždyť byste hned zítra šla zta pradlenu, nezůstala byste u Rogožina. Jste hrdá, Nastasjo Filipovmo, ale snad už jste do té míry nešťastná, že si opravdu přičítáte vinu. Vás je třeba oipatrovat, a já vás budu opatrovat. Darja: Je to ale dobrák! Ge: Vzdělaný člověk, ale zatracený ! (tockij se chystá odejit.) Nastasja: Děkuji vám, kníže, takhle se mnou ještě nikdo nem,luvil, vždycky se mnou jednali jakose zbožím. Slyšel jste, pane Tockij? Jak se vám to líbí? Vždyť je to takřka neslušné... Rogožine! Počkej, nechoď ještě! Kam si mě chtěl odvésdt? Lebeděv: Do Jěkatěrinhofu. (Rogožin se zachvěje.) Darja: (polekaně.)Me copak, copak drahoušku? (vrhne se k ní) Zbláznila ses nebo co? Nastasja: (se smíchem) A tys tomu věřila? Že chci zničit takové dítě? To by bylo něco pro pana Tockého, ten si v dětech libuje! Jdeme, Rogožine! Kníže! K tobě se teď hodí Aglája Jepančinová a ne Nastasja Filipovna. Ty se nebojíš, alke já bych se bála, že tě zničím. A tys GaněČko, Agláju Jepančínovou propásl, víš o tom? Kdybys nebyl smlkouval, určitě by si tě vzala! Genberál, ale vyvaluje oči... Generál: (také vstává) Sodoma, sodoma! Myškin: (zasténá) Je tomožné? Nastasja: A tys myslet, že ne? Mám taky svou hrdost, ikdyž jsem děvka! A teď si chci něco užít, jsem přece holka z ulice! Deset let kjsem proseděla ve vězení, teď si to vynahradím! Tak cio, Rogožine! Přiíprav se, jedeme! Rogožin: (zařve) Jedem! Hej , vy tady... Sežeňte víno! Ech! Nastasja: Obstarej víno, budu pít. A bude hudba? Rogožin: Bude, bude! (darja Álexejevna se blíží kNastasje Filipovně) Nechte ji! Je má! Všechno je mé! Královna! A dost! (na všechny) Nechte ji! Nechtějí! Nastasja: (směje se) Co křičíš! Tady jsem ještě svou paní, když budu chtít, dám tě vyhodit. Ještě jsem si tvé peníze nevzala. Dej to sem! V tomhle balíku že je sto tisíc? Fuj, takové svinstvo. Co je tí, Darjo Alexejevno? Měla jsem ho snad zničit? Jak by se mohl ženit, sám ještě potřebuje chůvu. Támhle hgenerál mu ji bude dělat, koukej, jak se k němu má! Vidíš , kníže, tvá nevěsta si vzala peníze, protože je zpustlá ženská, a ty ses s ní chtěl oženit! Ale proč pláčeš? Snbad ti to není líto? Směj se jako já. (v očích se zalesknou dvě slzy.) Proč všichni pláčete, i tuhle Darja! Pamatovala jsem na tebe, uřž jsem to zařídila. Je to tak lip, knižepozděií bys mnou pohrdal a nebyli bychom šťastnmi! Nepřísahej, neuvěřiím! Ne, raději se v dobrém rozejdeme, vždyť i já jsem snílek, nic dobrého by z toh nevzešlo! Copak jsem nesnila i o tobě? Už tenkrát ve vsi, jsem si představovala takového, jako jsi ty, dobrého, poctivého, hodného, takového hlupáčka, který najednou přijde a řekne: Vy jste se ničím neprovinila, Nastasjo filipovno, a já vás zbožňuji! Někdy mé to div o trozum nepřipravilo... A potom se objevil tadxs ten, každý rok dojížděl na dva měsíce, trozpíálil mě a zkazil a potom 25 zas odjel. Když byl pryč, tisíckrát jsem chrtěla skočit do rxybnika, ale byla jsem zbabělá, odvaha mi chyběla. No a teď... Rogožine, jsi připraven? Rogožin: Jsem připraven! Nechtějí! Nastasja: (bere do ruky balíček) Gaňko, něco mi napéadlo. Chci tě odměnit. Rogožine, poleze aýž na Vasiljevský? Rogožin: Poleze! Nastasja: Tak poslouchej, Gafio, chci se ti ještě jednou podívat do duše. Tři měsíce jsi mě trápil, teď je řada na mě. Vidíš tenhle balíček, je v něm sto tisíc! Tak já ho hned teď hodím do krbu. A hned jak začne hořet, musíš holýma rukama vytáhnou tpenize z ohně! Když je vytáhneš, jsou tvoje! Všichni jsou svědci. Ale jkdyž who nevytáhneš, peníze shoří, a nikoho jiného tam nepustím! Pryč! Všichni pryč! Lebeděve, prohrábněte oheň! Lebeděv: Nsastasjo filipovno, ruce mě nechtějí pooslouchat! Nastasja: Ach co! (samaprohrábne oheň a vhodí tam balík.) Všivchni: (Jkkřik) Zbláznila se! Zvbláznila! (křižují se.) Generál: (tockému) Neměli... neměli bychom ji spoutat? Nebo poslat ptro... Vždyť se přece zbláznila, že se zbláznila? Tockij: Říkal jsem výám, že má svůj kolorit. Generál: Ale přece jen, sto tisíc! Všichni: (zmatek, všichni se tísní kolem kamen, křičí) Proboha!... Lebeděv: (plazí se před Nastasjou na kolenou) Dušičko! Královno! Všemohoucí! Sto tisíc! Sám jsem viděl, jak je počítali! Dušičko! Buď milosrdná! Poruč, ať vlezu dio krbu! Vlezu tam celý, svou hlavu strčím fdo ohně! ... (sahádokrbu) Nastasja: (vykřikne a odstrčí Lebeděva) Pryč! Všichni ustupte! Gaňo, copak tu stojíš! Nestyď se! Vlerz do krbu! (Gaňa se nehýbe z místa, nemaže od balíčku odtrhnout oči, Nastasja na něj křičí) Peníze shoří a lidé se ti vysmějí, vždyť ty se potom oběsíš, není to žert. (oheň se rozhoří) Lebeděv: (skáče do ohně) Dušičko! (Rogožin ho odstrčí) Rogožin: (nespouští z Nastasji oči a, stále opakuje) Vidíte mou královnu! Takhle je to po našem! Kdopak z vás by tohle dokázal, padavkové! Lebeděv: Za jedinou tisícovku vynesu balíček v zubech! Ke všem čertům! Hoří, shoří to! Všichni: (křičí) Hoři, skhoří to! Nastasja: Gaňo, na co čekáš? Říkám ti to naposled! Lebeděv: Jdi! (vrhnese na Gaňu) Jdi, nech té komedie! Vždyť to shoří! Ach, zatracený chlape! (Gasňa prudce odstrčí l 'Lebeděva, otočí se a odchází pryč; při druhém kroku se však zapotácí a omdlí) Všichni: Omdlel! Omdlel! Lebeděv: (úpí) Dušičko, shoří to! Výkřiky: Zbytečně to shoří! Nastasja: Káťo, přines vodu a čpavek! (vytáhne kleštěmi nbalíček spenězi, všichni vydechnou.) Lebeděv: (dojatě) Nejvýš se snad drobátko poškodila nějaká ta tisícovka, ale ostatníms e nic nestalko. Nastasja: Všechno patří jemu! (pokládá balíček vedle Gani) slyšeli jste? Řekněte mu to, Rogožine, jdeme! Sbohem, kníže, poprvé v životě jsem viděla Člověka. Sbohem, Afanasji Ivanoviči, mercí! (odchází) Myškin: (Se vrhne za nimi, generál ho dožene) Generál: Prosím vás, kníže, vzpamatujte sae! Nechteho! Vidíte přece, jaká je! Mluvím s vámi jako otec... (kníže se mu betze slova vytrhne a utíká za Nastasjou) 26 V. (u Parfena Rogožina, po půl roce) (Rogožin otervirá, když uvidí Myškina, ztuhne) Myškin: Přicházím snad nevhod, Parfene, raději zas půjdu. Rogožin: (vzpamatuje se) Kdepak! Právě vhod! Pojď dál! (vede kníže te k židli, kníže se náhodou otočí, uvidí Rogožinovi oči a zůstane nehnutě stát, po chvíli se Rogožin nervózně zasměje) Co se na mě tak upřeně díváš, posaď se! Myškin: (usedne) Parfene, řekjni mi upřímně, věděl jsi, že dnes přijedu do Petrohradu? Rogožin: (podrážděně) Myslel jsem si, že přijedeš, a jak je vidět, nemýlit jsem se. Jenže jak jsem homhl vědět, že přijedeš zrovna dneska. Půl roku jsi tu nebyl... Myškin: (zmateně) 1 kdybys toi věděl, proí te to tak rozčiluje? Rogožin: Ale proč se ptáš? MySkin: Když jsem prve vystupoval z vlaku, zahlédl jsem pár takových očí, jakými ses před chvilkou díval. Rogožin: Ale! Čípak to byly oči? Myškin: Nevím, viděl jsem je v davu, snad se mi to jen zdálo; v poslední době se mi pořád něco zdá. Víš, Parfene, cítím se teď skoro tak, jako před pěti lety, když jsem ještěš míval záchvyty. Rogožin: No, snad sie ti to jen zdálo, kdoví... Myškin: Dávno jsme se neviděli. Slyšel jsem o tobě takové věci, jako bys to nebyl ty. Rogožin: Lidé toho napovídají. Myškin: Ale usadil ses v otcovském domě, sekáš dobrotu. To je dobře. Dům patří tobě, nebo celé rodině? Rogožin: patří matce. Bydlí tady, přes chodbu. Myškin: Je tu nějak smutno, (dívá se na podobiznu.) Není to tvůj otec? Rogožin: Ano. Tohle byla jeho pracobvna. Myškin: Svatbu budeš slavit tady? Rogožin: T-tady. Myškin: Už brzy? Rogožin: Přece víš, že to nezávisí na mně. Myx: Psarfene, nemám nic proti tobě a rozhodně ti nechci stát v cestě. Sama ke mně přiběhla, takřka od oltáře, a prosila, abych ji před tebou zachríáánil! Potom utekla i ode mne, tys ji našel a tzas vedl k oddavkám a teď ti prý zas utekla sem, do Petrohradu. Jel jsem sem, abych ji konečně přemluvil k odjezdu do ciziny; musí se uzdravit, je duševně i tělesně podlomena, zvlášť hlavu nemá v pořádku. Nemínil jsem ji sám doprovázet. Ale jestliže jste se kskutečně smířili, nepůjdu jí vůbec na oči a k tobě už taky nikdy nepřijdu. Byl bych vešlmi rád, kdybyste se rozešli, ale sám vás ropzvádét nehodlám. Buď tedy klidný a nepodezřívej mě. Přece sám víš, že jsem nikdy nebyl tvým,opravdiovým soupeřem, ani tehdy, když ti utekla ke mně. Teď ses umsmál, však vím čemu. Ano, žili jsme odděleně, dokonce v různžých městech a tvto dobře víš. Už jsem ti přece vysvětlil, že to, co k ní cítím, je lítost a ne láska. Ateď jdu a víckrát se neobjevím. Sbohem. Rogožin; (se sklopenou hlavou) Zůstaň tu ještě. Celé tři měsíce, co jsem te neviděl, jsem te nenáviděl. NejradĚi bych tě něčím otrávil! Opravda Teď tu se mnou sedíš sotva čtvrt hodiny a všecek vztek mě už přešel. Zůstaň tu ještě... 27 Myškin: (kamarádsky) Kydyž jsem s tebou, věříš mi, ale sotva odejdu, začneš mě znova podezřívat. Jsi jako tvůj otec. Rogožin: KdyŽ jsem s tebou věřím tvému hlasu, (vybuchne) Vždyť já vím, že nás dva nelze srovnávat... Myškin: Proč to říkáš? A zase se zlovbíš. Rogožin: Ne, kamaráde, v tomhle se rozhlodlo bez nás, na naše míněni se nikdo neptal. Také jinak milujeme, ve všem jsme rozdílní. Říkáš, ýže ji licituješ. Já k ní lítosti necítím ani špetka A ona měnenávidí. Teď se mi o ni každou noc zdává, pořád jen ,jak semi s jiným posmívá. Věř, už pšět dní jsem j i neviděl, netroufám si k ní, protože byse zeptala: „Co tu chceš?" Myškin: Co to říkáš? Rogožin: Jak bys nevěděl! Vždyť mi s tebou utekla od oltáře, sám jsi to prve řekl. Myškin: Přece nevěříš, že... Rogožin: Copak mě v Moskvě nezostudila s tím důstojníkem Zemťužnikovem? Vím to určitě a bylo to den potom,. Co určila datum svatby. Myškin: (vykřikne) To není mopžné! Rogožin: Vím to! Chceš říct, že není taková? S tebou taková není a sama by se nad tím zhrozila, ale se mnou je právě taková. Vím určitě, že s Kellerem, s tím důstojnékem co boxuje, si začala jen proto, aby se mi mohla vysmívat... Myškin: (s hrůzou) A... přece se s ní chceš oŽernit? Rogožin: (těžce se podívá na knížete, po chvíli) V Moskvě jsem ji tenkráít s nikým nenachytal, i když jsem ji dlouho špehoval. Jednou jsdem jí řekl: „Zasnoubila ses se mnou, vdáváš se do slušné rodiny, ale víš, co jsi teď? Jsi čubka!" Myškin: Ne! Rogožin: Ano. Myškin: A co ona? Rogožin: „Teď bych si tě nevzala a ni za sluhu, natož za muže." - „A já se teď odtud nehnu, mně už je všechno jedno," odpověděl jsem jí na to. „Dobrá, zavolám Kellera a řeknu mu, aby tě vyhoidil." Tenkrát jsem po ní skočil a zbil jsem ji do modra. Myškin: (vykřikne) Není možná. Rogožin: Pak jsem před ní hned klekl a povídám: „Kdybych měl umřít, nepůjdu, dokud mi neodpustíš, a když mě dáš vyvést, utopím se. Co bych byl bez tebe?" Celý den vyváděla jako rozumu zbavená, plakala, pak mě zas chtěla podřezat nožem. Pozvla Kellera, Zemťužnikova, zkrátka všechny: „Pánové, dnes si včšichni vyjedeme do divadla, on ať si tu zůstane, když chce, já kvůli němu doma sedět nebudu." Z divalda se vrátila sama. „Jjou to zbabělkci, bojí se tě a mnně taky chtěli nahnat strach, že prý jen tak neodejdeš, žew mě napřed zabiješ. Ale já teď půjdu do ložnice a dveře nechám otebvřené, avbys vifděl, jak se tě bojím!" Ráno vyšla, a když viděla, že jsem nic nesnědl, smála se mi: „Snad ses doopravdy nezbláznil? Takhle umřeš hlady!" - „Odpusť mi," odpověděl jsem. „Nechci ti odpoustit a nevezmus i tě, už jednou jsem ti to řekla. Tos celou noc proseděl na židli a nespal?" - „Ano, nespal jsem." - „A dnes zas nebudeš jíst a pít?" - „Už jsem řekl, že nebudu. Odpusť mi!" - !Ty si tady asi umiňuješ: Až se za mě provdá, však já jí to připomenu, všqak já ji za to potrápím!" - „Nevím," odpověděl jsem. - „Jak to, že nevíš?" - „Nevím to, protože mám teď v hlavě jiné věci." - „Nač tedy myslíš?" - „Když vstaneš a jdeš kolem mne, dívám se zas tebou a sledujú tě očima; když utichne šelest tvých šatů, sevře se mi srdce; a odejdeš-li z pokoje, vzpomínám na každíé tvoje slovo, i jak jsi je řekla; celou tuhle noc jsem na nic nemyslel, jen jksem poslouchal, jak ve spánku dýcháš - dvakrát ses pohnula..." - „Snad jsi už dokoncenezapomněl, že jsi mne ztloukl, snad už o tom ani nevíš?" zasmála se. „Možná, že jsem na to zapomněl, nevím." - „ A když ti neodpustím a neprovdám se za tebe?" - „Už jsem řekl, že se utopím." - „Ale před tím mě možná zabiješ..." Po těch slovech se zamyslela. „Vezmu si tě, parfene Semjonyči, ne proto, že se tě bojím, ale proto, že jsem beztak ztravcená. Co si o tom myslíš? 28 Myškin: Co ty sám si o tom myslíš? Rogožin: Ale co já... Myškin: Nejvíc se divím tomu, že si tě chce zase vzít. Vždyť už tě dvakrát odmítla. Co ji k tobé ještě láká? Jedině to dsnad, že ji tolik miliujeä. Slyšel jsem, že některé ženy touží tzrovnapo takové lásce... jenže... (zarazí ee) Rogúžin: ProiČ ses zase uwsmál na otcovu podobiznu? Myškin: Ale napadlo mi, že nebýt toho dopuštění, nebýt té lásky, asi by ses za chvíáli podobal svému otci. Vtichosti by ses usadil v tomhle domě s poslušnou ženou, slova bys na vážkách odměřoval, nikomu bys nevěřil, a jen bys mlčky, zamračeně hromadil jmění. Rogožin: Jens esměj. A víš, že ona, když si prohlížekla tady tu podobiznu, řekla přesně totéž? Je to zvláštní, ajk se teď ve všem shodujete... Myškin: (zvědavě) Copak ona už tu byla? Rogožin: Byla. Dlouho si tu prohlížela tu podobiznu a vyptáávala se na nebožtíka. „Ty bys byl zrovna takový," smála se pak. „Ty, Parfene SemjonyČi, trpíáš na silné vášně, takové vášně, že by tě zavedly rovnou na Sibiř, do káznice, kdybys neměl taky rozunm, ale ty máš hodně rozumu!" Nikdy dřív takhle se mnou nemluvila! Myškin: (s nadějií) Kdo ví, možná, ře vás bůh ještě usmíří. Rogožin: Ne, tomu nevěřím! Myškin: Zřejmě o tobě bnesmýšlí tak špatně, jak se domníbváš. Jinak by to přece znqamenalo, že se vědomo vrhá do řeky nebo na nůž, když si tě hodlá vzít. Copak je to možné? Rogožin: Do řeky nebo na nůž! (směje se) Právě proto si mě bere, že u mě ten nůž čeká! Copak ještě pořád nechápúeš, kníže, o co jde? Myškin: Nerozumím ti. Rogožin: Snad opravdu nerozumíš (směje se) Říká se o tobě, že jsi trochu... milujer jiného, rozumíš! Zrovna tak,mjakojá miluji ji, tak ona miluje jiného. A víš koho? Tebe! Myškin: Mne! Rogožin: Tebe! Už tenkrtá na všečirku si tě tzamilovala. Jenže si myslí, že si tě nesméí vztít,m protože by tě tím zničila. Myškin: Ale jak to, že od tebe utekla ke mně a... ode mne... Rogožin: A od tebe ke mně! Což oto! Mívá všelijaké nápady! Hned se na mě rozkíikne:"Stebou k oltářim, jako bych šla na popravu! Honem stroj svatbu!" Sama naléhám, sama určí den, ale jkdyžse doba blíží, zase se zalekne. Pláče, snměje se, zmítá se jak v horečce. A co je nato divného, že i od tebe utekla? Utekla proto, že si najednou uvědomila, jak tě má ráda. Bylo to nad její sáíly. Nebýt mne, už dávno by se vrhla do řeky, věř mi. Jen proto to ještě neiudělala, že já sjem pro ni možná mnohem strašnější, než řekja. Bere si mě ze vzdoru... Jestli si meě vezme, tak jedině ze vzdsoru... Myškin: (s hrůzou) Ale co-... co to říkáš...! Ty všechno streašně prehíáníš... (kníže si bezděčně pohrává s Rogožinovým nožem) Rogožin: Nech toho. (rychle vezme knížeti nůž a položí ho zpět.) Myškin: Jako bych to tušil, už když jsem se blížil k Petěrburgu... nechtělo se mis em! Chtěl jsem na všechno tady zapomenout, vyrvat sito ze srdce! Tak sbohem! Ale coito.. (roztržitě bere do ruky nůž, Rogožin mu ho opět vytrhne z ruky, vloží nůž popuzeně do knihy a mrští jí najinýstůl) Rozřezáváš jím listy? Rogožin: Ano, listy... Myškin: Ale je to přece zahradnický nůž? Rogožin: Ano, zahradnický. Proč bych jím nemohl rozřezávat listy? Myškin: AI eje docela nový. Rogožin: (takřka zběsile) Co na tom, že je nový! Jsako bych si nemohlkoupit nový nůž! 29 Myškin: (zachvěje se, zahledí se na Rogožina, po chvíli se zasměje) Ale coi je to s námni! Odpusť, bratře, když mám tak těžkou hlavu jako teď a k tomu ta má nemoc... Chtěl jsem se tě zaptat na něco jiného... ale už nevím, co to bylo. Sbohem,... (jdou ke dveřím) Rogožin: Kníže, všříš v boha? Myškin: Jsak divně se ptáš... Rogožin: (vyprovází knížete) Jen tak! Myškin: Tak sbohem. Rogožin: Sbohem. Myškin: (najednou se rozpomene) Ještě o té vire, minulý týden jsem ve dbvou dnesch zasžil čtyři zajímavá setkábni. Ráno jsem jel novou železniční linkou a a si Čtyři hodiny jsem rozmlouval s jistým panem S. Je to opravdu vzdělanáý člkověk, těšil jsem se, že sipohovořím se skutečným vědcem. Překvapilo mě však, že celou dobu jako by mlubvil o něčem docela jiném. I dřív jsem při setkáni s ateisty vždycky míval dojem, že mluví sa píší v knihách o něčem jiném, i když zdánlivě mluvili a psali o tom. Také jsem mu tořekl,. Asie snmad nejasně, protože nic nepochopil. Večer jsem zašel na noclkeh do újezdního hotelui, kde zrovna předešlé noci došlo kevraždě, takže při mém příchodu o tom všichni mluvili. Dva usedlí a docela střízliví vesníčani, stáři známí, dokonvccepřátelé, si vypili čaj a šli spát společně do jedné komůrky. Jeden z nich si však u drzuhého povšiml stříbrných hodinek na žluté perličkami vyšívané šňůrce. Ten člověk nebyl zloděj, ba naopak byl poctivec. Ale hodinky se mu tak zalíbily, že nakobnec neodolal; vzal nůž, akdyž se joho přítel obrátil, zezadu se k němu připlížil, rozmáchl se, zvedl oči k nebi, pokřižoval se, v duchu se vroucně pomodlil: Bože, odpusť mi, ve jménu Krista! A pak jednou ranou podřízl přítele jako berasna a vzal mu hodinky. Rogožin: (směje se) To si dám líbit! Ne, to se povedlo! Myškin: Nazítří ráno jsem se šel projít po městě a najednou vidím opilého vojáka, který se potácel po dřevěném chodnímu. Přijde ke mně a povídá:"kup. Milostpane, stříbrný křížek, dám ti ho za dvacet kpopějek. Je z pravého stříbra!" V ruce měl křížek, jenže byl na p=rvní pohled z čina Dal jsem mu dvacetník a křížek jsem si hned pověsil nakrk. Na tváři mu bylo vidět, jak se raduje, že napáliál hloupého panáčkas, a docela určitě šel peníze ihned propit. Jdu a říkám si: Ne, ještě vyčkám s odsouzením prodavače toho Krista, (louči se s Rogožinem) Nashlkedanou a bůh s tebou! Rogožin: Lve Nikolajeviči! Máš u sebe ten křížek? Myškin: Ano, mám ho na krku. Rogožin: Ukaž. Dej mi ho. Myškin: Snad bys... Rogožin: Budu ho nosit a ty nos můj. Myškin: Máme si tedy vyměnit křížky? Prosím, Parfene, s radostí, pobratříme se, ukaž ať tě aspoň na chvíli obejmu ty divný Člověče! Rogožin: (ucukne, zamumlá nesrozumitelně a podivně se usměje) Tak si ji vezmi, když je ti souzena! Je tvá! Ustupujú! Pamatuj na Rogožina! (Myškin odchází) (Rogožin vykročí k výklenku, chvíli stojí proti sobě, Myškin se natočí, chce mu vidět lépe do obličeje, Rogožin se ušklíbne a zvedne pravou ruku s nožem.) Myškin: (nebrání se) Parfene, nevěřím... (vzápětí se mu k nepoznání změní výraz tváře, vydá nepředstavitelný skřek, couvne a padne naznak; Rogožin se poleká a utíká pryč.) VI. Hlas: Jakmile se kníže uzdravil, převezli ho do Pavlovská ne nevelké letní sídlo k Lebeděvovi. Tou dobou tam shodou okolností trávili čas v bohaté vile také Jepančinovi. 30 Myškin: Držíte mě pod zámkem, jako byste mě pokládal za svůj majetek, víte, aspoň tady ne venkově bych si to představoval jinak. Ujišťuji vás, že budu přijímat lidi podle svého vkusu a vyjdu si kam budu chtít. Lebeděv: Inu ovsem, ovSem. Myäkin: A pročpak tu stojíte na Špičkách, Lebeděve, a proč se pořad tváříte, jako byste mi chtěl pošeptat nějaké tajemství? Lebeděv: Jistá osoba mi právě dala vědět, že by se s váni ráda setkala. Myškin: Nastasja Filipovna? Ale proč potají? Vůbec ne. Sám k ní půjdu, třeba dnes. Lebeděv: Ne, ne, ona se neobává toho, co vy si možná myslíte. Ten lump se ostatně denně chodí ptát na vaše zdraví, víte o tom? Myäkin: Nějak příliš často mluvíte o Rogožinovi jako o darebákovi, to je mi tuze podezřelé. Lebeděv: Nic vám nemůže být podezřelé, vůbec nic, chtěl jsem vám jen vysvětlit, že se jistá osoba nebojí jeho, nýbrž někoho jiného, ale dočista jiného. Myäkin: Tak už mi prosím vás řekněte koho? Lebeděv: To je právě tajemství. Myškin: Čí tajemství? Lebeděv: Vaše. Sám jste mi nejjasnější kníže, zakázal, abych před vámi o tom mluvil, (náhle) Bojí se Agláji Ivanovny. Myäkin: Věřte, že tu u vás nezůstanu, Lebeděve. Lebeděv: Jsem netvor, netvor... jsem a vím to. (ozvou se hlasy generálově a jejích dcer) Lebeděv: Sama generálová s dcerami k nám jde, mám je pustit nebo ne? Myškin: Proč ne? Všichni jsou vítáni. Ujišťuji vás, Lebeděve, že jste hned od začátku nějak špatně pochopil můj vztah k lidem, ustavičně jste na omylu. Nemám nejmenší příčiny před někým se schovávat nebo něco tajit. (Lebeděv odchází, potom vejde Lizaveta Prakojjevna, za ni Alexandra, Aglája, Adelaida. Kníže je radostně vítá. Lizavata Prokojjevna si ho starostlivě prohlíží.) Generálová Opravdu, kníže, myslela jsem, že tě najdu ještě nemocného na lůžku, tak jsem všechno v úzkosti zveličila, a nechci zapírat, tvá šťastná tvář mě teď hrozně zamrzela. Ale věř, trvalo to jen chviličku, než jsem si to rozvážila. Snad ani uzdravení vlastního syna, kdybych nějakého měla, bych se neradovala jako z tvého. Jestli mi nevěříš, měl by ses stydět ty, ne já. Zdržíš se tady v Pavlovsku dlouho? Jsi přece sám? Neoženil ses? Myškin: (spousmáním) Ne, neoženil. Generálová Na tom není nic k smíchu. To se stává. Adelaida: (jakobypro sebe) Není nad... truchlkivého rytíře. Generálová Jaký truchlivý rytíř? (přísně si změří Aglája) Zas nějaký nesmysl! GENERÁL: Takže, truchlivý rytíř opět na programu? Generálová Ničemu nerozumím, když už dáte pokoj s těmi hloupostmi? Tak vysvěrtlííte mi toho truchlivého rytíře, neboje to tak hrozné tajemství? (Všichni se smějí.) Adelaida: Prostě existuje taková ruská báseň o truchlivém rytíři. Generálová Nějaký nový nesmysl, nebo urážlivý vtip? Aglája: (odhodlaně a důstojně) Žádný nesmysl, nýbrž nejhlubší úcta. Generálová Napřed se chechtají jako posedli a najednou zas nejhlubší úcta! Jaká úcta? Okamžitě řekni, kde se v tobě zčistajasna najednou vzala nejhlubší úcta. 31 Aglája: (pořád seriózně) Proto nejhlubší úcta, protže v té básni je vylíčen člověk, který předně je schopen vytyčit si ideál a za druhé v něj potom věří a nakonec mu dokáže slepě obětovat život. A co se týče dámy jeho srdce - nezaleželo mu na tom, jaká byla, jemu stačilo, že si ji vyvolil a uvěřil vjejí čidstou krásu, a pak ji do smrti uctíval. Schopnost takového citu znamená přece mnoho. Truchlivý rytíř je také Donm quíjot, jenže vážný, ne komický. Napřed jsem ničemu nerozuměla a jen se smála, ale teď mám truchlivého rytíře ráda a hlavně si vážím jeho jednání. (Dlouhá p a u z a.) (Myškin se topí v rozpacích.) Generálová Je to asi nějaký hlupák, i s tím svým jednáním. A ty ses nám tu, holka, rozpovídala. A co ty verše? Chci tu báseň hned slyšet (Aglája se postavila doprostřed pokoje a se zářícíma očima přednášíš)) Žil truchlivý rytíř kdysi, prosti nký a nemluvný, bledý v tváři, chmurné rysy, statečný a upřímný. Jednou vidění měl skvoucí, nad nímž rozum musí stát, a ten dojem nehynoucí v srdce hluboko mu pad. Pak už s duší popálenou nepohlédl na ženu, promluvit se žádnou ženou nechtěl do konce svých dnů. Čistou láskou překypoval, věren snu, jejž sladko snit, A.M. D. si namaloval vlasmi krví na svůj štít. Navrátiv se na hrad dálný, žil tam zavřen do Čtyř stěn, nemluvný a stále žalný skonal, duchem zatemněn. (dojatý kníže vstal, dívá se Agláje do očí, odchází. Pauza.) Generálová Bože, to je krása! Kdo napsat ty verše? Adelaida: Puškin, marná, neuvádějte nás do rozpaků, to byste přece měla vědět. Generálová Bodejť by z vás člověk nezhloupl! Styďte se! Hned jak přijdeme domů, dáte mi ty Puškinovi verše! Aglájo, pojď sem! Polib mě, krásně si to přednesla, jenže... jestlki ji to myslela upřímně. Je mi tě líto jestli ses mu chtěla vysmívat, vůbec ti to neschvaluji. Rozumíš? Teď jdi, slečno, doma si o tom ještě promluvíme. (Aglája odejde) Stejně jsme se tu zdrželi. Nashledanou, knize, (všichni vstanou k odchodu) VIL 32 (na procházce, v parku u lavičky, kníže s Aglájou) Aglája: (knížeti) Vidíte tu lavičku? Líbí se vám to místo? Někdy sem chodívám posedět časně z rána, kolem sedmé hodiny, když ještě väichni spí. Chci si s vámi promluvit o nesmírně důležité věci, která se týká přímo vás. Přijďte, budu vás čekat. Doufám, že to nikomu neprozradíte. Styďte se! I tohle jsem vám musela říct. A teď mě nechte samotnou, už se s vámi nechci vést. (kníže zůstává sám, usedá na lavičku) (noc, Myškin stále sedí na lavičce, vystoupí Nastasja v pozadí Rogožin, Nastasja klekne před knížetem na kolena a chytne ho za ruku) Myškin: Vstaň, vstaň, rychle vstaň! Nastasja: Jsi šťasten? Šťasten? Řekni mi jen jediné slovo, jsi teď Šťasten? Dnes, teď? Byl jsi u ní? Co říkala? Už nebudu... Vidím tě naposled, naposled! Teď už určitě naposled! Myškin: Uklidni se, vstaň! Nastasja: Sbohem (běžípryč) (ráno na lavičce, přijde Aglája, uvidí Myškina a rozesměje se) Aglája: (opovržlivě a udiveně) Spí! Vy jste spal! Myškin: To jste vy! Acháno! Ta schůzka! ...já tu spal! Aglája: Viděla jsem. Myškin: Nebudil mě nikdo kromě vás? Nikdo tu kromě vás nebyl? Myslel jsem, že tu byla... jiná žena. Aglája: Byla tu jiná žena!? Myškin: Byl to jen sen, to je zvláštní, vtakové chvíli takový sen... posaďte se. (vezmejiza ruku, posadí na lavičku a usedne vedle ní) Aglája: Jenže vy jste mě teď úplně popletl. O jaké ženě se vám zdálo? Myškin: O...o... vy jsteji viděla... Aglája: Rozumím, velmi dobře rozumím. Jakou jste ji viděl ve snu: jak vypadal? (náhle rozmrzele) Ale ostatně nechci nic vědět a neskákejte mi do řeči. (sbírá kuráž) Tak podívejte, pozvala jsem vás proto, že vám chci navrhnout, abyste byl mým přítelem (hněnivě) proč na mě tak zíráte? (zvysoka) Nebo snad nechcete přijmout mou nabídku? Myškin: Chci, jenže snad není nutné... totiž vůbec jsem se nedomníval, zeje takové nabídky zapotřebí. Aglája: Co jste se tedy domníval? Proč bych vás sem byla zvala? Co si vůbec myslíte? Nepokládáte mě snad za hloupou holku jako väichni u nás doma? Myškin: Nevěděl jsem, že vás pokládají za hloupou holku, a já... já sám vás za ní nepokládám. Aglája: Nepokládáte? To je od vás velmi vtipné. Poslyšte, dlouho jsem vás nečekala, abych vám, mohla všechno povědět. Nechci, aby se mi doma smáli; nechci aby mě pokládali za hloupou holku, nechci, aby mě pořád vdávali! Chci... chci utéct zdomova a vás jsem si zvolila za pomocníka.) Myškin: (vykřikne) Utéct z domova! Aglája: (planě hněvem) Ano, ano, ano, utéct z domova! Už nechci, aby mě pořád nutili se červenat. Chci alespoň s jedním Člověkem mluvit o všem jako sama se sebou. Nechci jezdit na jejich bály, chci být užitečná. Neviděla jsem ani jeden gotický chrám, chci se podívat do Říma, chci si prohlédnout všechny vědecké sbírky.,, chci studovat v Paříži. Matce a otci jsem už dávno oznámila, že hodlám stůj co stůj změnit své sociální postaveni. Hodlám se věnovat výchově dětí a spoléhám přitom na vás, protože jste říkal, že máte děti rád. Mohli bychom se společně věnovat výchově dětí, i když ne hned, tak alespoň v budoucnu. Budeme spolu užiteční; nechci zůstat generálskou dcerkou... Řekněte, jste hodně vzdělaný? Myškin: Ó, vůbec ne. 33 Aglája: To je škoda, já myslela... jak to, že jsem si to myslela? Ale přece mě musíte vést, protože jsem si vás zvolila. Myškin: To nemá smysl, Aglájo Ivanovno. Aglája: (vykřikne) Chci, chci utéct z domova! A jestli odmítnete, vezmu si Gaňu. Myškin: (usměje se pro sebe) Vy jste žila pořád doma, Aglájo Ivanovno? Totiž chci říct, nikdy jste nechodila do nějaké školy nebo nestudovala v ústavu? Aglája: (zamračeně) Nikdy jsem nikam nechodila, pořád jsem seděla doma jako v láhvi se zátkou a z láhve se rovnou provdám; proč se zas usmíváte? Pozoruji, že se mi podle všeho také posmíváte, držíte s nimi., nezlobte mě, stejně nevím, co se se mnou děje... jak vidím, přišel jste sem v pevné víře, že jsem do vás zamilovaná a pozvala jsem si vás na dostaveníčko. Myškin: Včera jsem se toho skutečně obával, ale dnes jsem přesvědčen, že... Aglája: Cože! Vy jste se obával... vy jste se opovážil myslet, že... Panebože! Snad jste si nemyslel, že jsem vás sem pozvala proto, aby nás tu přistihli a přinutili vás, abyste si mě vzal... Myškin: Aglájo Ivanovno! Že se nestydíte! Aglája: (sedí se sklopenou hlavou) Vůbec se nestydím. A jak jste se tenkrát mohl opovážit poslat mi zamilované psaníčko? Myškin: zamilované psaníčko? Můj dopis že byl zamilovaný? To byl nejuctivější dopis, vytryskl mi přímo ze srdce v nejtěžší chvíli mého života! Vzpomněl jsem si tehdy na vás jako na světsko bytost... já... Aglája: No dobrá, dobrá. To já tak... abych vás vyzkoušela. Jestli jsem vás urazila, odpusťte mi. Prosím, nedívejte se mi do obličeje, otočte se. Říkal jste, že jste ten dopis napsal v nejtěžší chvíli svého života... (tiše, opět hledí do země) Vím v jaké to bylo chvíli. Myškin: Ach. Kdybyste mohla vědět všechno! Aglája: (znovu rozrušeně) Vím všechno! Žil jste tenkrát celý měsíc v jednom bytě stou ohavnou ženou, s kterou jste utekl... (zbledne, vstane, vzpamatuje se a opět si sedne) Vůbec vás nemám ráda. (mlčí) Miluji Gaňu. Myškin: (tiše) To není pravda. Aglája: Já tedy lži? Je to pravda; dala jsem mu slovo, předevčírem na téhle lavičce. Myškin: (chvílipřemítá, pak rozhodně) Není to pravda, všechno jste si vymyslela. Aglája: To je velmi nezdvořilé. Tak abyste věděl, polepšil se; miluje mě víc než svůj život. Popálil si přede mou ruku. Myškin: Popálil si ruku? Aglája: Ano, ruku. Myškin: To si sem musel přinést svíčku? Aglája: Ano... svíčku. Myškin: Celou nebo ve svícnu? Aglája: Nu ano... ne... půl svíčky, oharek... celou svíčku, - co na tom záleží, nezlobte mě! A přinesl si i zápalky, abyste věděl! Rozsvítil svíčku a celou půlhodinu nad ní držel prst, copak to není možné? Myškin: viděl jsem ho včera; měl prsty v pořádku. Aglája: (vybuchne smíchy)V\X