Užijeme-li aesthetické formy právě vyložené opět v oboru etniky, obrátíme se k lidské vůli; a sice
bude jedna vůle co původní vzor, jehož podstatné rysy já sám v mysli mám; druhý člen téhož
poměru pak vůle jiná: řekněme k vůli stručnosti: vůle moje. Ona se řídí podle vzoru: totiž já chci
totéž, co podstatně si přeje druhý člověk. Každý člověk ku příkladu si přeje blaha, to jest jádro jeho
chtění, nehledíc k jednotlivým přáním, která jej od pravého blaha spíše odvádějí. Tato přání má on,
to jsou věci nahodilé, vedlejší, nepodstatné; já však v tomto případě podřizuju svou vůli
podstatnému jádru jeho vůle, chci jeho pravé blaho. I říká se tomuto poměru blahovůle
(Wohlwollen), my v češtině říkati můžeme dobrota nebo podle úsloví: ,,člověk člověku přeje", též
přízeň či důrazněji přejnost. Jako dobrota zálibu, tak její protiva, totiž zloba (nepřejnost) nelibost
plodí, ano v oboru ethiky užíváme místo slov záliba a nelibost obyčejně jiných: chvála a hana;
dobrotu chválíme, zlobu haníme. Nejnázornější doklad dobroty zříme v poměru otce a dítěte; dítě
zajisté touží po tom, aby se dobře mělo, ale co by vše činilo za tímto svým přáním, kam by došlo
bez rodičů, bez vychovatelů! Otci vznáší se na mysli tato vůle dítěte, ale v podstatné části své, totiž
pokud může pravého dosíci blaha: tedy nevznáší se mu na mysli nikoli ten skutečný stav duševní,
jaký v dítěti nyní jest, nýbrž jen obraz vůle jeho, snad budoucí stav jeho vůle, nikoli přítomný;
nemusí se tento original ani ve skutečnosti empirické nalezati, jest právě jen vzorem. Totě ethický
základ všeho vychování. Dobrota
v tomto svém hlubším smyslu co ethická idea není vyčerpána obecnými slovy: dobré srdce,
kteréž mnohdy tolik znamená, co slabé srdce; ani slovem dobrá vůle, kteráž podobně sice dobré má
záměry, však malou silou, mdle, liknavě, bez ohně je provádí (,,Je k tomu muž, aby měl dobrou
vůli?"); ani pouhou sympathií, kteráž jest bezděčným opětováním citu, jejž druhý měl. Nade vším
tím vznáší se dobrota; ona jest asi tolik, co v evangeliu naznačeno slovem láska, láska k bližním, k
lidstvu, a nebude tudíž divno, že jako na mravní síle, na energii pouhé vůle, taktéž i na dobrotě
zakládali mnozí celou moralku. Ano jest to posud nejpopularnější způsob mravouku budovat, a
nové pokusy vždy vrcholí v této ideji, jež jest nejvíce ethická, výhradně prý a per excellentiam. Pravdu
mají, ­ avšak nevyčerpali tím celý kruh pravdy, nýbrž jen jeden úsek její.
Dobrota v nejvyšším v čistém smyslu stojí tu bez pohnutek zevnějších. Otec miluje dítko své:
kdyby si k tomu vyhledal motiv, ku příkladu, že on sám to vlastně jest, co v dítěti znova ožívá, a
podobné, přestala by dobrota, a nastoupil by egoismus. Dobrota jako každá ethická idea jest tedy
opět jen zvláštní případ aesthetické formy; i můžeme říci, že dobrota jest krásná; chvála naše jí jest
vzdána bezvýminečně a naprosto. Vyslovena jest také četnými výroky, velebícími ji nadšeně jakožto
vlastní jádro lidskosti čili humanity.