B. FRANCIE - Současnost (1945-1970) II) V. republika za Charlese de GAULLA
1
B.
Osnova:
II) V. REPUBLIKA ZA CHARLESE DE GAULLA (1958-1969) ............................................................1
II.A. NOVÝ REŽIM .........................................................................................................................................1
II.a.1. Dekolonizace....................................................................................................................................3
II.a.2. Jiná zahraniční politika..................................................................................................................5
II.a.3. Vzestup a pád gaullismu.................................................................................................................5
II.a.3.i. Referendum a volby v roce 1962 ..................................................................................................5
II.a.3.ii. Prezidentské volby a bipolarizace..............................................................................................6
II.a.3.iii. Krize 1968 a odchod generála de Gaulla ...................................................................................7
II) V. REPUBLIKA za Charlese de GAULLA (1958-1969)
II.a. Nový režim
Nově vytvořená vláda Charlesem de Gaullem, posledním předsedou Rady republiky jmenovaná 1.
června 1958, překvapuje svým složením: nejen že v ní jsou přítomny osobnosti, jež vzešly z velkých vládních
politických stran této IV. republiky, ale ani ti nejzarputilejší zastánci francouzského Alžírska zde nejsou vůbec
zastoupeni. A co je ještě více zarážející, tato vláda nadále pokračuje v politice vysokých státních úředníků.
Této vládě a jejímu předsedovi je uděleno právo jednat prostřednictvím tzv. ,,nařízení" ( odonnances ).
Především je však de Gaullovi zákonem z 3. června 1958 udělena pravomoc vytvořit návrh ústavy, který bude
postoupen k vyjádření Poradnímu výboru sestavenému částečně z členů parlamentu a který bude posléze
předložen k odsouhlasení francouzskými občany v referendu. Podle onoho zákona ze 3. června tento návrh
ústavy měl uvést v praxi následující zásady: pouze mandát nabytý na základě všeobecného hlasovacího práva
opravňuje k vládnutí, exekutiva musí být fakticky oddělena od legislativy, vláda je zodpovědná před
parlamentem ( Seul le suffrage universel est source du pouvoir. [...] Le pouvoir exécutif et le pouvoir
législatif doivent tre effectivement séparé. [...] Le gouvernement doit tre responsable devant le Parlement. )
Hned zpočátku nás zde udiví jistá nejednoznačnost institucí V. republiky: požadavek oddělení jednotlivých
mocí a jejích představitelů jde ruku v ruce s prohlášením o tom, že se jedná o parlamentní režim, zodpovědný
před parlamentem. Nový režim je tedy velmi vzdálen americkému modelu prezidentského režimu.
Text nové ústavy byl slavnostně představen široké veřejnosti ústy jejího samotného duchovního otce,
Charlese de GAULLA, 4. září 1958 na náměstí Republiky. Takto byl posléze postoupen k posouzení
v referendu francouzskými občany 28. září. Ti, kteří řekli NE, náleželi buď k některé ze skupin krajní pravice,
nebo byli stoupenci komunistů, UFD (Union des forces démocratiques), či z těch, co se sdružovali okolo
Pierra Mendse-France a Françoise Mitterranda. Byli tedy z té části nekomunistické levice, která se
neztotožňovala s podmínkami, za jakých byl Charles de GAULLE znovu uveden k moci, ani s novými
institucemi. K hlasovacím urnám se nedostavilo jen velmi malé procento lidí (účast byla 85%). 79% hlasů se
vyslovilo pro novou ústavu, tedy zhruba 2/3 z těch, co v referendu hlasovali. Tím de facto dali de Gaullovi do
rukou plnou moc jednat.
B. FRANCIE - Současnost (1945-1970) II) V. republika za Charlese de GAULLA
2
Nové státní instituce si lze vykládat vícero způsoby a nová ústava se vžila až po dlouhém období
svého zavádění do praxe. Nicméně od roku 1958 se prezident republiky jeví jako vrchol /spojovník/ (clé de
vote) všech složek státu. V souladu s 5. článkem
- ,,zajišťuje svým smírčím rozhodnutím řádné fungování veřejné moci stejně tak jako státní kontinuitu."
( assure par son arbitrage le fonctionnement régulier des pouvoirs publics ainsi que la continuité de
ľEtat ),
- jmenuje Premiéra,
- může ,,podrobit posouzení v referendu každý návrh zákona týkající se úprav v uspořádání veřejné moci"
( soumettre au référendum tout projet de loi portant sur ľorganisation des pouvoirs publics  = article
11),
- v případě nejvyššího ohrožení může na sebe brát výjimečné pravomoci (article 16).
Prezident republiky je volen širokým sborem voličů, který odpovídá v kontinentální Francii počtu voličů
volících v parlamentních volbách. Vláda, zodpovědná před Parlamentem (podle článku 20 ústavy), vzchází
z rukou nejvyššího ústavního činitele (,,chef ďEtat"), a ten tedy musí požívat dvojí důvěry. Oddělení
exekutivy od legislativy s sebou rovněž přináší neslučitelnost ministerských funkcí s parlamentními: poslanec,
jenž se stal ministrem, musí nutně postoupit své křeslo náhradníkovi.
V. republika se tedy snaží být, podle slov jednoho francouzského novináře, ,,režimem parlamentním,
aniž by měl svrchovanost v rukou parlament" ( régime parlementaire sans souveraineté du Parlemement ).
Národní shromáždění je voleno podle nařízení z 13. října (,,ordonance du 13 octobre") na základě většinového
hlasování o dvou kolech, při němž je každý kandidát volen zvlášť (,,scrutin uninominal majoritaire  deux
tours"). O tomto systému se soudilo, že je s to zajistit vládě většinu. Národní shromáždění má však do značné
míry ruce svázané hned několika články ústavy: od nynějška je každý návrh zákona podroben diskusnímu
projednávání ve vládě. Ta může přistoupit k ,,zavřenému hlasování" (,,vote bloqué") a může dokonce požádat
parlament o povolení vládnout pomocí nařízení (,,agir par odonnances"). Během hlasování o nedůvěře
(,,motion de censure") se počítají pouze hlasy, které jsou pro vyslovení nedůvěry (,,seuls sont recensés les
votes favorables"). Ústavní rada (,,Conseil contitutionnel") volená na 9 let a skládající se z 9 členů (3 jsou
jmenováni prezidentem republiky, 3 předsedou Nár. shrom. a 3 předsedou Senátu) tak představuje rovněž
jednu z dalších zbraní, v republikánské tradici dosud neznámou, která má působit proti úchylkám
parlamentního režimu. Tato faktická kombinace dvou režimů ­ parlamentního a prezidentského ­ si pomalu
vydobývá svou tvář, ale v roce 1958 se zdá být kabátem šitým přesně na míru Charlesi de Gaullovi. Ten
potřebuje značnou volnost ve svém jednání, zejména má-li řešit alžírskou otázku.
Ústava V. republiky udivuje svojí dlouhověkostí. Od revoluce vystřídala Francie 15 ústav a jedině
ústavní zákony III. republiky se dožily prahu 20 let. Ústava z roku 1958 je platná dodneška. V roce 1962 je
zakotveno její definitivní znění, kdy se prosazuje princip volby prezidenta podle všeobecného hlasovacího
práva, a to i proti vůli politické garnitury. Tento princip je potom přijat i francouzskými občany v referendu.
Mimo jiné je i poprvé uvedeno v praxi právo prezidenta odvolat prvního ministra a za něj jmenovat jiného, tak
jako to bylo v případě Michela Debré a Georgese Pompidoua roku 1962. Následující snahy o pozměnění
ústavy ztroskotaly: Regionalizace stejně jako snaha o reformu Senátu byly zamítnuty referendem v dubnu
1969. Georges Pompidou i Valéry Giscard ďEstaing upouští od návrhu omezit funkční období prezidenta na 5
let. Drobných úprav doznala až v roce 1974. 80. léta tak jen potvrdila pružnost tohoto textu. Volba Fr.
Mitterranda v roce 1981 ukázala, že útava není překážkou v cestě k politické alternaci. Během let, kdy ve
Francii vládne pravice (1986-1988), se ukazuje možnost tzv. ,,kohabitace", kdy vedle sebe mohou nejvyšší
státní úřady vykonávat prezident a premiér se zcela odlišnými politickými představami.
Parlamentní volby v roce 1958 svým prvním kolem potvrdily snížení polit. preferencí komunistů.
Ostatní strany hlásící se k de Gaullovi se udržely, zatímco gaullistická Unie za novou republiku (UNR ­
Union pour la nouvelle république) opět dosahuje výsledků RPF (Rassemblement du peuple français) z roku
1951. Ve druhém kole se ovšem začíná polarizovat názor voličů okolo UNR a umírněné pravice. Ty se
v prvním kole těšily výhodám většinového volebního systému. SFIO obsazuje pouze 40 křesel a komunisté,
kteří se stali obětí své izolace během druhého kola, jen 10.
B. FRANCIE - Současnost (1945-1970) II) V. republika za Charlese de GAULLA
3
21. prosince 1958 je generál de Gaule zvolen prezidentem republiky většinou 62.394 hlasů (78,5%
odevzdaných hlasů). Funkce se zhostil 8. ledna 1959, když jmenoval jednoho ze svých chráněnců Michela
DEBRÉ premiérem. SFIO se na vládě nepodílí, protože nesouhlasí s politikou ,,nejvyšší přísnosti" ( politique
ďautérité ) přijatou nařízením z 30. prosince. Nicméně i nadále bude podporovat de Gaulla při jeho
rozhodnutích v alžírské otázce.
Pokud jde o ekonomické otázky, je přijat tzv. plán Pinay-Rueff (plan Pinay­Rueff), prostřednictvím
kterého byla přijata politika rozpočtových úspor ­ zadlužení začínalo přerůstat únosnou mez zejména díky
válce v Alžíru. Jsou přijata drakonická opatření v boji proti inflaci:
- snížení platu státních zaměstnanců, konec vyplácení důchodů bojovníkům z 1. a 2. svět. války, kteří
nebyli invalidy, snížení podpor znárodněným podnikům. Zároveň rostou daně a ostatní poplatky,
- otevření celních bariér vůči státům EHS (CEE), aby tak byly dodrženy dohody a aby se francouzské
podniky podrobily konkurenční konfrontaci se zahraničím.
- Byl rovněž devalvován frank o 17,5% a tato operace byla zakamuflována vytvořením franku ,,tvrdého"
(,,franc lourd"), čímž měl být nastartován růst zahraničního obchodu.1
Tyto operace měly svůj výsledek jak psychologický, tak konkrétní: byla vytvořena měna se stabilním
základem, jež měla umožnit francouzským podnikům proniknout na zahr. trh. Tehdejší nový frank odpovídal
tomu, co byla před několika lety něm. marka či švýcarský frank.
Na počátku 60. let, kdy se ekonomika ubírala cestou regulací a plánování, je stát zásadním ekonomickým
faktorem. Ministr financí zastává zcela technickou roli, vše důležité se rozhoduje v Matignonu či přímo
v Elysejském paláci. HDP (Produit Intérieur Brut) stále roste (hned 2. po japonském HDP). Vláda využívá
příhodné mezinárodní konjunktury a dává přednost vytváření francouzských multinacionálních společností,
když podporuje sbližování a fúze velkých společností.
Roste i spotřeba (srov. koncept ,,konzumní společnost" ­ sociolog Jean Baudrillard, Le Systme des
objets, 1969; literatura: Georges Perec, Les choses, 1965). Auto přestává být nedosažitelným, objevují se první
supermarché. Jestliže v roce 1958 má ledničku 1 rodina z 10, v roce 1968 je to 7 z 10. Je to rovněž období
velkých prestižních projektů: roku 1962 vyplouvá na moře s prezidentským párem na palubě výkvět franc.
námořního průmyslu ­ Le France. Nejdelší tunel v té době pod Mont-Blancem je otevřen v roce 1965. První
franc. satelity Astérix a Diapason jsou vypuštěny do kosmu v letech 1965-1966. V očích generála de Gaulla
jde blaho jeho lidu ruku v ruce s hospodářskými úspěchy. Nikdo si ještě neuvědomuje, že tento pozitivní
vývoj předznamenává jisté nesnáze, jež povedou ke květnu 1968. Později Georges Pompidou poznamená:
 On ne tombe pas amoureux ďun taux de croissance .
II.a.1. Dekolonizace
Bez jakékoli větší krize proběhla dekolonizace Černé Afriky a Madagaskaru. Pouze Guinea hlasuje
pro NE v referendu 28. září 1958, čímž odmítá statut členského státu Společenství (Communauté) zřízeného
článkem 1 ústavy V. republiky a volí tak nezávislost. Ostatně ono Společenství bylo jen efemérní záležitostí,
neboť od r. 1960 nabývá Malgašská republika stejně tak jako státy Černé Afriky postupně úplnou nezávislost
a podepisuje s Francií dohodu o spolupráci.
Řešení alžírské otázky bylo do značné míry komplikovanější a dramatičtější. Po svém nástupu do
funkce Charles de Gaulle nezaujal jasné stanovisko k celé otázce, byl však přesvědčen, že ,,integrace" je řešení
bez budoucnosti, že nezávislost je nevyhnutelná a že v krátkém časovém horizontu bude nutné hledat
1
Nový frank vstoupil v platnost 1. ledna 1960 a jeho hodnota byla 1/100 starého franku, což odpovídalo 180mg zlata (za revoluce to
bylo 5 g stříbra, do 1914 je jeho hodnota fixní ­ 0,322g zlata. První sv. válka všechna měřítka posouvá jiným směrem a následující
léta jsou jen pokračováním v devalvační tendenci. Od 2. sv. v. je kurz franku určován na základě jiných kritérií (směnnost,
schopnost směnitelnosti vůči dolaru a librám).
B. FRANCIE - Současnost (1945-1970) II) V. republika za Charlese de GAULLA
4
vzhledem k ekonomickému rozvoji země nějaké přijatelné řešení prostřednictvím společné dohody. 16. září
1959 de Gaulle vyhlašuje, že se přiklání k právu na sebeurčení. Obyvatelstvu jsou tak navřena 3 možná řešení:
- naprosté odloučení (,,sécession"),
- pofrancouzštění (,,francisation"),
- vládnutí Alžířanům Alžířany podpořené pomocí ze strany Francie a v úzkém napojení na Francii:
gouvernement des Algériens par les Algériens, appuyé par ľaide de la France et en Union étroite avec
elle .
De Gaulle má teď proti sobě čím dál rozhodnější opozici formovanou zastánci francouzského
Alžírska. Tato opozice se zceluje během tzv. ,,týdne barikád v Alžíru" ( semaine des barricades ďAlger )
24. ledna ­ 1. února 1960. Ale generál de Gaulle má jistotu v podobě podpory veřejného mínění: 8. ledna 1961
se vyslovuje 75,2% voličů v referendu pro právo na sebeurčení v Alžírsku. OAS (Organisation armée secrte)
se nechává poprvé slyšet svými brutálními akcemi v metropolitní Francii.
FLN se utíká k terorismu a přenáší válku do metropolitní Francie.2
Roku 1961 organizuje další
manifestace ­ dalších 100 mrtvých. OAS odpovídá se stejnou brutalitou: je zavražděn starosta Evianu, jsou
prováděny útoky na Pařížskou burzu, na Quai ďOrsay, na sídlo PCF či na dům Françoise Mitterranda. Bomba
nastražená na Andrého Malrauxe oslepila dceru jeho domovníka. Zakázaná manifestace stoupenců PCF se
proměnila v krveprolití, díky policii dost možná napojené na OAS. Mírová vyjednávání v Melunu v roce 1960
ztroskotala. Byla obnovena v roce 1961 G. Pompidouem, vrchním svěřencem gen. de Gaulla. Představitelé
FLN jsou neústupní a de Gaulle byl nucen slevit téměř ze všech požadavků. Již nepožaduje předběžné
uzavření příměří, dává představitelům FLN pravomoc vyjednávat za celé Alžírsko a nakonec ustupuje i od
oddělení Sahary od Alžírska, kde byly právě nalezeny zdroje ropy.
Vyjednávání tajně pokračuje v Evianu 7. března. 18. je podepsána dohoda. Na jejím základě jsou
propuštěni váleční zajatci, je vytvořena prozatímní exekutiva s 9 muslimy a 3 Evropany v čele, vypsáno
referendum, kde se rozhoduje o nezávislosti Alžírska či jeho přidružení k Francii. Jsou rovněž přijaty záruky
pro osoby a jejich majetek v Alžírsku a je dohodnuta hospodářská a kulturní pomoc. Dohoda rovněž počítá s
tříletým setrváním francouzské armády na alžírském území, na Sahaře po dobu 5 let a v námořní základně
Mers el-Kébir 15 let. 8. dubna je platnost této dohody stvrzena v referendu, kdy se v metropolitní Francii
vyslovuje 90% voličů pro nezávislost Alžírska.
Během vojenského puče (duben 1961) zosnovaného francouzskými generály v Alžírsku (Challe,
Salan , Zeller, Jouhaud) většina důstojníků i armádní kontingent odmítá dát se na jejich stranu. Bojují tak
v řadách de Gaullovy armády (mnozí za to zaplatili životem). Roste počet atentátů, střílí se na muslimské
čtvrti. FLN odpovídá granátovými protiútoky na bary a restaurace, kde se zdržuje evropské obyvatelstvo.
Když se OAS rozhodla v polovině června ustoupit od své politiky zastrašování a atentátů, je již pozdě. 1.
července se 99% Alžířanů vyslovuje pro nezávislost. Ovšem záruky, se kterými počítala dohoda z Evianu,
zůstaly jen mrtvými slovy, neboť soužití obou komunit, evropské a muslimské, se ukázalo být
nerealizovatelným, a to zejména díky mrtvým na obou stranách. Většina evropského obyvatelstva utíká během
teroru ze strany OAS i FLN zpět do Evropy (zhruba 1.000.000). Odejít chce i část neevropského obyvatelstva,
ale alžírská vláda jim to zakazuje. Jde především o tzv. harkis, muslimské pomocníky ve franc. armádě.
25.000 z nich se to podařilo, stihl je za to však krutý osud, protože byli přijati jako osoby stižené morem a
okolo 10.000 jich je povražděno FLN.
Členové OAS jsou pozatýkáni. Ovšem několik z těch, kterým se podařilo uprchnout, se pokusilo o
další záškodnické akce, mezi jinými i o atentát na samotného de Gaulla v Petit-Clamart 22. srpna 1962. To byl
pro vládu další popud k umlčení politické opozice, jež volala po návratu k institucím IV. rep. De Gaulle
navrhuje volbu prezidenta v přímých volbách, čímž by byla zajištěna nadřazenost exekutivy (,,prééminence de
ľexécutif"). Rozpouští Národní shromáždění, které hrozí nepřijetím návrhu. Opět se obrací na všechny
Francouze a jeho návrh je přijat.
Pro Francii tím skončila další kapitola dějin. Po 18 měsících válek vzniká na území francouzské
Afriky na 14 nových republik. Poslední hodina impéria nastala a až na Madagaskar a Alžír se celý
2
Během 3 let na 50 mrtvých policistů.
B. FRANCIE - Současnost (1945-1970) II) V. republika za Charlese de GAULLA
5
dekolonizační proces obešel bez krveprolití. Je otázkou, zda tento vývoj pro Francii neznamenal uzavření se
do sebe, jakkoli si to gen. de Gaulle nepřál. Svědčí o tom nejen změna názvu sekretariátu Společenství, který
se 18. května 1961 proměnil v Ministerstvo pro Spolupráci (ministre de la Coopération), ale i de Gaullovy
politické činy samotné.
II.a.2. Jiná zahraniční politika
Po uzavření alžírské otázky má de Gaulle volné ruce a může se plně věnovat dalším
zahraničněpolitickým problémům. To mu mimo jiné usnadnilo i nabytí značné míry vážnosti jak na zahraniční
politické scéně, tak u Francouzů samotných. Vzhledem ke svému negativnímu postoji vůči myšlence
nadnárodní Evropy se pouští do dvou zásadních kroků v oblasti evropské politiky. Na jedné straně to byla
snaha o udržení Římské dohody o společném trhu zemí (7) západní Evropy z roku 1957, na straně druhé to
byla podpora francouzsko-německého sbližování, jež se mělo stát základem budoucí jednotné Evropy
nezávislé na USA.
De Gaulle byl rovněž nepřítelem vojenského uspořádání Severoatlantického paktu. Ten totiž
začleňoval francouzskou armádu do systému, jemuž velely USA. V březnu 1959 odvolává francouzské
vojenské síly ve středozemní oblasti z velení NATO. 3 listopadu 1959 v projevu v Ecole militaire oznamuje
plán na vytvoření národní odstrašovací síly ( force nationale de dissuasion ). První francouzská atomová
bomba exploduje 13. února 1960. Vývoj této zbraně pokračuje i nadále, jakkoli je neustále kritizován ze strany
USA, které svým spojencům stále navrhují řešení obrany prostřednictví mnohostranné atomové síly. /srov.
DOKUMENT II.a./
Výše zmíněné politické orientace přirozeně znepokojují ty francouzské politiky, kteří razí cestu
severoatlantického spojenectví a kteří prosazují evropskou integraci. Jejich argumenty jsou pro de Gaulla
nebezpečné, neboť po té, co byl vyřešen alžírský problém, de Gaulle svůj úkol splnil a není jej tedy již
potřeba. Konflikt až dosud přežívající pod rouškou zahraniční politiky se začíná šířit i do jiných oblastí
politického života. Když 15. května 1962 de Gaulle znovu potvrzuje, že ,,Evropa nemůže být jinou než
Evropou národních států", ministři MRP hromadně odchází (podávají demisi) z vlády vedené Georgesem
Pompidouem, blízkým spolupracovníkem de Gaulla a nástupcem M. Debré. Socialisté, radikálové, stejně tak
jako nezávislí rovněž kritizují nové tendence ve francouzské zahraniční politice.
II.a.3. Vzestup a pád gaullismu
II.a.3.i. Referendum a volby v roce 1962
Po konfliktu mezi de Gaullem a značnou částí ostatních politiků ohledně alžírského problému
(zejména pak s většinou nezávislých, kteří byli úzce provázáni s francouzským Alžírskem) se nyní rozrůstá i
spor o úřady. Je samo sebou, že si tak dobrý stratég jako de Gaulle dokázal získat podporu nejširší veřejnosti,
což samozřejmě posílilo jeho pozici vůči zástupcům ostatních nejvyšších státních a politických institucí. Po
atentátu v Petit-Clamart 22. srpna 1962 sděluje francouzský prezident svůj záměr navrhnout volbu prezidenta
přímou volbou k posouzení v referendu. Pročež se utíká ke článku 11 ústavy o návrzích zákonů, ,,které se
vztahují k uspořádání veřejné moci", a nikoli ke článku 89, který se týká možností revize ústavy. Tím si
vysloužil osočování ze strany právníků, ale i od ostatních politických stran (krom gaullistické UNR3
),
z obcházení ústavních zákonů.
Tímto krokem de facto zahájil boj proti ,,původním stranám" ( anciens partis ), jež odmítaly
soustřeďování moci v rukou jedné osoby (,,le pouvoir personnel"). Pompidouova vláda je za to kritizována
3
Union pour la nouvelle république (Unie pro novou republiku).
B. FRANCIE - Současnost (1945-1970) II) V. republika za Charlese de GAULLA
6
Národním shromážděním, které ovšem de Gaulle ihned rozpouští. Nicméně referendum z 28. října a
parlamentní volby, které se konaly 18. a 25. listopadu 1962, rozhodly o dalším vývoji institucí V. republiky.
Odpověď ANO obdrželo de Gaullovo řešení od 61,75 % voličů, čili od 46,44 % všech Francouzů, kteří mohli
volit. Jakkoli je toto referendum fakticky neúspěchem zastánců odpovědi NE, pro de Gaullovu politiku tento
výsledek představuje konec éry referend s téměř jednomyslným výsledkem.
Na rozdíl od roku 1958 se de Gaulle v roce 1962 účastní volební kampaně pro parlamentní volby.
V prvním kole zaznamenává UNR a její spojenci nárůst voličů, když získávají téměř 2.400.000 hlasů, což
představovalo 36 % všech odevzdaných hlasů. Ve druhém, rozhodujícím kole získávají zastánci V. republiky
více než 42 % hlasů. Koalice UNR-UDT (Union pour la Nouvelle République + Union Démocratique du
Travail /levicová gaullistická formace napojená na UNR/) tak získává 233 křesel. S malým dodatkem
v podobě 35 křesel nezávislých republikánů okolo Valéry Giscarda d`Estainga má gaullistická formace
parlamentní většinu. To je novinka ve francouzském politickém životě, neboť až do nynějška nemohla žádná
vláda těšit parlamentní většině. Georges POMPIDOU je tak znovu uveden do funkce prvního ministra, kde
zůstává až do července 1968. Tento doposud nevídaný jev ve francouzském politickém životě - totiž aby
jeden politik byl v čele vlády tak dlouho - svědčí o hloubce proměny, jíž politický systém prošel od roku 1958.
II.a.3.ii. Prezidentské volby a bipolarizace
Politická scéna se od této chvíle stává dějištěm boje o prezidentské křeslo. Prezident republiky, který
je volen většinou národa, představuje, podle slov Charlese de Gaulla samotného, ,,spojník, jenž zastřešuje a
drží pohromadě budovu státních institucí" ( désigné par la majorité nationale, [il] est désormais comme la clé
de vote qui couvre et soude ľédifice de nos institutions  /De Gaulle, 9. září 1965/). V prvním kole
prezidentských voleb (5. prosince 1965), vyznačujících se vysokou účastí voličů (neúčast menší než 15 % ),
de Gaulle čelí nutnosti utkat se se svým rivalem v 2. kole. Jakkoli získal více hlasů (43,71 %) než gaullistická
formace v parlamentních volbách, je znát je znát jistý ústup gaullismu. Jediný protikandidát levice François
Mitterrand, leader malé Convention des Institutions Républicaines (CIR) sjednocující levicové politické
kluby, obdržel 32,23 % hlasů. Z tohoto skóre lze odhadovat, že zhruba 1.000.000 levicových voličů odevzdalo
svůj hlas Charlesi de Gaullovi. (Kandidát středu Jean Lecanuet obdržel 15,85 % hlasů.) V druhém kole se tedy
utkávají první dva kandidáti. Pro Françoise Mitterranda, jenž se nyní prezentuje jako kandidát ,,republikánů",
tak nyní hlasuje část voličů Jeana Lecanueta a voliči krajní pravice (na doporučení jejich kandidáta JeanaLouise
Tixier-Vignancoura, který získal okolo 5 % hlasů v 1. kole). Mitterrand získává v 2. kole 45,49 %
hlasů a de Gaulle, který obdržel hlasy zhruba 60% voličů Jeana Lecanueta, má 54,50 % podporu.
Tato prezidentská volba přispívá k polarizaci. Z kandidatury Jeana Lecanueta vzešel Demokratický
střed (le Centre démocrate) a z kandidatury F. Mitterranda Federace demokratické a socialistické levice
(Fédération de la gauche démocrate et socialiste - SFGDS). Ta si vytyčila za cíl sjednotit nekomunistickou
levici. Parlamentní volby v březnu 1967 byly v prvním kole poznamenány nástupem kandidátů stavících se za
V. republiku. Druhé kolo už však zaznamenává nárůst na straně levice, a to jednak díky zvýšené neúčasti
voličů, ale i díky jejich přesedlání na stranu levice. Zastánci V. republiky tak získávají jen těsnou většinu.
V této chvíli žádá vláda o možnost vládnout prostřednictvím nařízení (ordonnances), aby mohla
učinit nezbytná opatření pro přípravu Francie na otevření hranic 1. července 1968, v souladu s Dohodou o
společném trhu. Tento krok si vysloužil celou řadu kritik i v rámci parlamentní většiny, která hájí
republikánské tradice. Kritizoval jej v3ak Valéry Giscard ďEstaing, který již od ledna 1966 není ministrem a
který se v této době vyjadřuje prostřednictvím oné kritické formule ,,ano, ale" ( oui, mais... ).
Po dobu, kdy se podmínky politické hry mění a kdy dochází ke značnému ekonomickému růstu, se
hlava státu, poté co se zbavila tíživého břemene v podobě alžírské otázky, zaobírá mezinárodní politikou. 14.
ledna 1964 dává de Gaulle zamítavou odpověď na angloamerický návrh na vytvoření mnohonárodnostní síly a
odmítá britskou žádost o přistoupení ke skupině zemí s volným trhem. Rovněž se staví proti tomu, aby
francouzská zastrašovací síla ( force de dissuasion ) byla včleněna do celku, kde mají hlavní slovo USA, a
aby se tak možnosti Evropy rozplynuly v rámci atlantického uskupení pod americkým velením.
B. FRANCIE - Současnost (1945-1970) II) V. republika za Charlese de GAULLA
7
Již několik let de Gaulle kritizuje politiku USA, ať již šlo o válku ve Vietnamu či o americkou
intervenci v Dominikánské republice na jaře 1965 nebo o privilegované postavení dollaru ve světové
ekonomice od roku 1945. 7. března 1966 oznamuje prezidentu Johnsonovi, že Francie stahuje své jednotky
z velení NATO a že si již nepřeje přítomnost složek spojeneckých sil na svém území. Av3ak její přítomnost
v Severoatlantické alianci zpochybněna není. Zástupci polit. středu a socialisté se začínají ostře ohrazovat vůči
de Gaullově zahraniční politice. Během 6ti denní války v červnu 1967 de Gaulle vyjadřuje svůj nesouhlas
s izraelskou vojenskou intervencí a vyzývá k urovnání palestinské otázky. 24. června 1967 během proslovu
v Montrealu de Gaulle vyjadřuje své nadšení nad myšlenkou svobodného Quebeku ( Québec libre ).
Generálovy postoje začínají znepokojovat i část členů samotné vládní koalice. Valéry Giscard
ďEstaing se staví proti ,,samotářskému výkonu moci" ( exercice solitaire du pouvoir ) a vyjevuje přání, aby
se parlament dožadoval ,,normálního výkonu svých funkcí" ( un exercice plus normal de ses fonctions ).
II.a.3.iii. Krize 1968 a odchod generála de Gaulla
V obecné rovině lze situaci shrnout takto: jestliže měl režim V. republiky již brzy dosáhnout 10 let
svého trvání, mnozí političtí pozorovatelé si kladou otázku po jeho budoucnosti a po de Gaullově nástupci. V
tomto klimatu pak dochází k událostem z května 1968. Studentská revolta, jež se zrodila z obav ze selekce a
z nevhodného společenského vývoje, přerůstá v sociální nepokoje a ve společenskou krizi. Stávky ochromují
zemi a politická krize na sebe nenechává dlouho čekat. Zdá se, že režim, který se chvílemi topí v bezmocnosti,
je u svého konce. /srov. DOKUMENTY II.b., II.c. a II.d./
Ovšem po několika větách pronesených v rozhlase 30. května 1968 se daří Charlesi de Gaullovi
uchopit věc opět do svých rukou. Rozpouští Národní shromáždění, čímž rozmělnil veškeré naděje na revoluci
či na jakékoli jiné řešení situace změnou režimu.
De Gaullova strana sice nově vypsané předčasné volby vyhrála, nicméně toto výjimečné vítězství se
jeví být spíše vítězstvím jejího premiéra Georgese Pompidoua než vítězstvím de Gaulla. Ten ihned jmenuje
jiného prvního ministra Maurice Couve de Mureville, který byl od r. 1958 ministrem zahr. věcí. Souběžně de
Gaulle plánuje řadu reforem. Přeje si rovněž, aby byla znovu potvrzena legitimita jeho postavení a jeho kroky
posvěceny všemi Francouzi, pročež vypisuje referendum na 27. dubna 1969. Jedná se zde o podporu plánu
regionalizace a reformy senátu, jenž měl mít touto reformou nové osazení z řad představitelů kultury,
ekonomických a sociálních struktur. Zároveň vydává v šanc svůj prezidentský mandát (většinová odpověď NE
reformám bude interpretována rovněž jako vyslovený nesouhlasu s de Gaullovou politikou). Část nezávislých
republikánů s Valérym Giscardem ďEstaingem se staví proti tomuto projektu. De Gaulle ztrácí část voličů
umírněné pravice, neboť tito lidé dobře vědí, že odchod de Gaulla neznamená vznik vzduchoprázdna a že je
zde G. Pompidou, jakožto vhodný nástupce připravený kandidovat. Odpověď NE vyslovilo 53,3 % Francouzů
účastnících se referenda, zbytek (46,7 %) ANO. De Gaulle podává demisi ihned po zveřejnění výsledků, čímž
dává jasně najevo svůj respekt vůči demokratickým principům.
Tento výsledek referenda lze interpretovat ve světle událostí v květnu 1968, která na jedné straně
jasně popřely zavedené státní instituce a na straně druhé odmítly tradiční formy autority.