Francie sklízí úroky za svou ignoranci


Jednou to prasknout muselo. Zloba  a mizérie nabobtnaly, až přerostly v agresi. Ta nyní zasáhla
francouzská předměstí. Střetly se dva znesvářené a jen těžko smiřitelné světy: bezpečnostní složky
nabádané ministrem vnitra Nicolasem Sarkozym k razantnosti s ‚holotou‘ – tedy potomky
přistěhovalců, kteří v chudinských čtvrtích už kolikátý den tropí peklo. ‚Máme už všeho dost‘,
nejčastěji vysvětlují ničitelé své trestuhodné počínání.

První auto podpálila ruka vandala už na počátku 80. let minulého století, zhruba tři desítky let od
okamžiku, kdy se ve velkém otevřely ve Francii brány imigraci. Lidé převážně z Magrebu dostali
práci i bydlení, ovšem na okraji měst, v narychlo postavených domech. Z centra Paříže na ně vidět
nebylo. Francouz neměl možnost si na dobře ‚uklizené‘ spoluobčany zvyknout. I proto je nepřijal za
své, a tím spíš sobě rovné.

Jako úder bumerangu teď jejich potomci vracejí tuto letitou ignoranci, a to s vysokými úroky, za
rodiče, prarodiče a další příbuzné. Dětmi imigrantů zmítá bezvýchodnost a mizivá perspektiva.
Ačkoli narození ve Francii a s francouzskou občankou, okolí jim neustále dává najevo, že do téhle
země a kultury vlastně nepatří. Jsou tu sice formálně doma, nenašli však skutečné zázemí. Cizinci
ve vlastním domově. Přistěhovalecké jméno a osmahlá pleť je natrvalo zavírají do neutěšeného
prostředí paneláků na předměstích, kde se strašák nezaměstnanosti vyšplhal od dvaceti až skoro
k padesáti procentům.


(pozn. : článek z českých novin, psaný českou korespondentkou v Paříži, listopad 2005)