rten a i ví
důkaz svých tvrzení, nikoli jako jev, který by pouze měl brát v úvahu. Shlukování nesčetných ctností, kvalit, činů a dokonce předmětů do skupin kolem mužského či ženského pólu podporovalo v očích kněží jejich vlastní definice a dokazovalo jejich univerzální platnost.
Avšak tyto posuny z úrovně symbolické interpretace k ospravedlňování společenských vztahů dominance a subordinace, neustálé odkazy k exegetickým paralelám a k alegoriím - což jsou pro moderního čtenáře matoucí způsoby myšlení -mohly také sloužit k zamaskování úvah, které se ocitly ve slepé uličce a nedokázaly se vyrovnat s konkrétní historickou skutečností. Tvrzení církevních autorů, že jejich intelektuální konstrukce odpovídají realitě, nemusela nutně znamenat, že jimi předkládané systémy představ byly v souladu s ostatními systémy, které si přivlastnili, ani to, že byly obecně přijímané a skutečně účinné.
Caroline Bynumová dokázala, že dominantní pojetí genderu je možné zpochybnit v samém srdci církve i na jejím okrajích. S rozšířením ženské mystiky ke konci středověkého období se začala utvářet spiritualita soustředěná výlučněji na odmítání potravy, než tomu bylo u spirituality mystiků mužských, kteří se spise zříkali bohatství a moci. Extrémnípotravní askeze otevřela mystičkám (které byly třeba celé týdny živy jen z jedné hostie) privilegovanou cestu k Bohu živiteli; učinila z nich na symbolické rovině také žřvitelská těla, jejichž šťávy léčí nemocné a sytí hladovějící. Z analýz Caroline Bynumové dále vyplývá, že nešlo jen o reakci na vyloučení žen ze svátostného života nebo na omezenou možnost laiků přijímat eucharistii; její závěry také nepoukazují zjednodušujícím způsobem na zvnitřně-ní misogynních tendencí okolní společnosti založené na dualismu těla a duše, ani na zpětné přivlastnění ctností spojených s potravou a výživou, jež jsou tradičně spojovány s ženským pohlavím. Mystičky z 13. až 15. století překračují tyto tradiční dichotomie a uspořádávají symboly spojené s potravou a tělem v jeden celek ne proto, aby vytvořily protiváhu k působení mužů církve, ale aby nabídly nový model ženství: jejich slabé a trpící tělo by mohlo samou svou ženskostí a podobností se slabým a trpícím tělem Kristovým být nejvěrnějším obrazem lidství.
Pojetí protikladu mužství/ženství mohla být ovlivněna i jinými symbolickými logikami než těmi, které se zakládají na Písmu. Jejich rekonstrukce bude nepochybně těžší, než v případě církevních názorů, neboť jsou to logiky relativně autonomní a nebyly zformulované do teorií. První takový náznak můžeme vystopovat až do starověku; jde o tažení ženatých mužů proti ženám. Již mytický Teofrastus či Iuvenalis vypracovali soupis drobných běd manželského života, jejž přejali i Otcové - zakladatelé křesťanství, např. Tertullianus a Jeroným, a který se objevuje ještě ve 13. století u jistého ženatého kněze, autora díla les Lamentations de Mat-heolus; tento inventář odpovídá negativnímu pojetí žen a oslavě panenství, jež praktikovala církev. Ovšem tento značně přízemní výčet nevýhod a nepříjemností manželství se znovu objevuje v laické literatuře, konkrétně ve fabliaux - Román o Lišákovi či Patnáctero radostí manželských [Quinze joies de mariage). Se silným pobouřením, bohatě živeným literární tradicí, se tato díla snaží svést na manželku veškerou zodpovědnost za trápení manželského stavu, jako se na Evu svádí odpovědnost za neštěstí lidstva; nijak se přitom nezabývají systematickým defino-
MUŽSTVÍ A ŽENSTVÍ
váním ženské podstaty. Výsledkem nicméně je obraz ženství, soustředěný kolem přílišné mnohomluvnosti, což může být vyjádření nezávislého laického pohledu na věc.
Poněkud hlubší a původnější kořeny lidové kultury vyplouvají na povrch v překvapujícím díle Évangiles des quenouilles, které v polovině 15. století sepsal anonymní autor. V tomto textu, jenž se staví být studnicí ženské moudrosti, jsou vztahy ženského principu ke světu zvířat či ke hvězdám, neblahé následky mužského násilí a nevěry nebo sexuální vztahy líčeny jinak než v odborné literatuře či právních předpisech. Poodhalují nám odlišnou hierarchizaci charakteristických . rysů a ctností obou pohlaví, podle níž pravomoci, jež vyplývají z ženiny plodnosti a její úlohy v zachování lidstva, nejsou tak zcela podceňovány. A co víc, zkušenosti a recepty, které si zde na přástkách ženy vyměňují, svědčí o jejich schopnosti působit na světové dění, ovládat přírodní síly i lidské osudy, zkrátka aktivně se podílet na dějinách světa.
Interpretace podobného díla, jak poznamenala Madeleine Jeay, naráží na dvě překážky. Jakákoli analýza jeho obsahu totiž musí počítat s osobou zapisovatele, který tvrdí, že věrně zanesl výroky šesti kmoter. Vzhledem k nejednoznačnosti původu zapsaných slov i způsobů jejich převyprávění si nemůžeme být zcela jisti, zda jde čistě o vyjádření ženského, či spíše venkovského pojetí mužství/ženství. Ostatně, zpracování zkušeností ve světle křesťanství zcela zamlžuj e či posouvá symbolický systém, v němž jediném mají smysl. Kromě toho, časté srovnávání rčení a zkušeností těchto žen s předsudky či tradicemi začleněnými do náboženských a vědeckých teorií o vztahu mužství/ženství znemožňuje rozeznat, co patří k učené a co k lidové složce. Tak se stalo, že z mnoha výroků těchto šesti žen, které se týkají předpovídání pohlaví dítěte nebo početí a porodu, prosvítá upřednostňování chlapců; s touto polarizací přiklánějící se na stranu mužského pohlaví jsme se již setkali u teologických názorů na věc. Vyplývá z toho snad, že tyto ženy si osvojily předsudky a topoí vytvářené kleriky, kteří podložili své chápání mužství/ženství vědečtější výzbrojí? Ve skutečnosti jde o to, že v této směsici pověr a starověké tradice, kterou převzala „vědecká" medicína a přírodní věda, by bylo marné hledat autenticitu a původní přínos „lidové moudrosti". Zbývá dodat, že symbolickému systému skrývajícímu se za slovy těchto bodrých dam lze přiznat asi tolik soudržnosti jako vší té změti obvinění a předsudků, jež mají své teoretické zázemí v patristice a exegezi křesťanských teologů.
Jakmile nějaký symbolický systém přisuzuje určitou pozici mužskému a ženskému principu a tudíž vytyčuje i role, specifické pro příslušníky ženského či mužského pohlaví, nelze toto postavení změnit, aniž by nebyl zároveň zpochybněn světový řád, k němuž se tento systém vztahuje. Z prudkosti reakcí na takové změny i z důležitosti, jaká se přikládá jejich aplikaci, si můžeme udělat lepší představu o tom, jak vitální jsou takové symbolické systémy a jak nesmírná vzdálenost je dělí.
Podle církevních představitelů je nejhorším proviněním útočit na spojení duše s Bohem: to v případě žen znamená, že budou znovu „pány" nad svým tělem. Převrácení rolí ovládajícího a ovládané anebo - podle tzv. „kosmetické teologie" -