MAsE2EHAKM02HAKOPftlRODAKEKüLTüftE?
vztahují k reprodukci lidského druhu. Děje se lak na úkor jejího osobního zdraví, její síly a celkové stability. Dc Beauvoir dále pojednává o negativních důsledcích „otročení" ženy „lidskému druhu" ve vztahu k projektům, v nichž se lidé angažují, projektům, jejichž prostřednictvím kultura vzniká a definuje se. Takto dospívá k jádru své argumentace (str. 58-59):
Zdi- je klič k celému tajemství. Po stránce biologické se druh zachovává jen tím, že sám sebe neustále snovu obnovuje; toto obnovovaní ostí pouM <lo rozmnožování té-hoi Života na vétíi počet jedinců. Člověk viak zajišťuje rozmnožování ZhroU tím, te Život transcenduje svou r.M.stencí Hj. cíleným, smysluplným jednáními; touto tran-scondencl vytváří hodnoty, v důsledku Sehe! pouhá reprodukce života úplné pozbývá tvou cenu, li zvířete ÍC svoboda a různorodost samčí aktivity marná, protože není projektovaná. S výjimkou .služeb svému druhuje to, CO dělá, nepodstatne, Kdežto lidskv jedinec mužského rodu ve lluibách svému lidskému druhu přetváří také vzhled Zemi, vytváří nové nástroje, vynalézá, tvaruje, budoucnost
Jinak řečeno, zdá se, že tělo ženu odsuzuje k pouhé reprodukci života; muž, který nemá přirozené kreativní funkce, naopak musí (neho má příležitost) býl kreativní vnějškově, „uměle", prostřednictvím technikv a -\ mbu-lů. Tím vytváří relativně trvanlivé, věčné, transcendující objekty, zatímco žena vytváří jen zániku podléhající lidské bytosti.
Tato formulace zahajuje značný počet významných průniků do podstaty problému. Překvapivě například vypovídá o tom, proč mužské aktivity, které vedou k destrukej života (lov a válčení), často získávají více prestiže než schopnost ženy rodit, dávat život. Při četbě díla Simone de Beauvoir si uvědomíme, že relevantním a ceněným aspektem lovu a válčení není zabíjení; je to spíše transcendentní (sociální, kulturní) povaha těchto aktivit v protikladu k přirozenosti procesu rození: „ Nebol člověk se nemůže povznést nati zvíře tím, že živol dává. ale tím. že živol riskuje; to také vysvětluje, proč lidé nepřisuzují nadřazenost pohlaví, které život přináší, ale pohlaví, které
zabíjí" (S. de Bouvoir, ibid.).
Takže je-li muž. jak naznačuji, všude (nevědomé) uváděn do spojitosti s kulturou, a žena se zdá být blíže přírodě, není obtížné takové asociace logicky pochopil, už jenom vezmeinc-li v úvahu důsledky fyziologického kontrastu mezi mužem a ženou. Současně však není možné, abychom ženu úplně odsunuli do kategorie přírody, neboť je naprosto zřejmé, že je plnoprávnou lidskou bytosti, obdařenou lidským vědomím právě tak jako muž:
1 0 0
SlIKKR)   /!.   Oni VKM
tvoří polovinu lidské rasy a bez její spolupráce by celý projekt ztroskotal. Možná se zdá, že je více v zajeti přírody než muž, ale proložc je obdařena vědomím, myslí a mluví; vytváří a předává symboly, kategorie a hodnoty a manipuluje s nimi. Nekomunikuje pouze s jinými ženami, ale laké s muži. .lak říká l.évi-Strauss, „Zena by se nikdy nemohla stát pouhým znakem, neboť dokonce i ve světí mužů je stále člověkem, a jakmile je jednou definována jako znak, musí být uznána i jako tvůrce znaků" (1969a: 496).
To,_že je žena obdařena lidským vědomím, že se naplno a oddaně zapojuje do kulturního projektu transcendence přírody, možná opravdu paradoxně vysvětluje další velkou záhadu „ženské otázky" - skutečnost, že téměř univerzálně bez námitek akceptuje devalvování ženy. Neboť se zdá, že jako hvlust, která má vědomí a která se jako člen kullurv řídi logikou jejích argumentů, dospěla k výsledkům kullurv společně i muži. Jak říká dc Beauvoir (sir. 59):
Jelikož i ona existuje, čili naléhavou potřebu být lepil a jejím cílem není pouhé ioz-niiiožování. ale transcendence směrem k jiné budoucnosti - v hloubi duše se identifikuje | matkulinnimi aspiracemi. Při oslavách vitř/.-tvi mužů se připojuje k mužům. Její nevýhoda spočívá v tom. že biologicky je předurčena k reprodukci Života, ačkoliv i podle jejího názoru Živol sám o lohi nemá néjaké vlastní opodstatnění, nic, co by bylo významnější než život s.im.
Jinými slovy, vědomí ženy - mohli bychom říci její účastenství v kultuře - je částečně doloženo samotným faktem, že akceptuje vlastní podcenění a sdílí stanovisko své kultury.
Mou snahou bylo upozornit zde na jednu stránku logiky, obsažené V tomto stanovisku; tu stránku, která vyrůstá přímo z fyziologických rozdílů mezi muži a ženami. Jelikož tělo ženy je více zaměstnáno přirozenými funkcemi spojenými s reprodukcí, je žena více než muž chápána jako součást přírody. Avšak jen částečné, protože diky jejímu vědomi a její účasti na lidském .sociálním dialogu je uznávána její účast na kultuře. Takže se jeví jako cosi intermediárního mezi kulturou a přírodou, něco, co je na nižším stupni transcendence než muž.
1 0 1
88