SEXUALITA
a zvětšené pohlavní orgány samy už jsou známkou této dědičné či získané choroby, která však vždy pramení ze sexuálních prohřešků. Vzpomeňme si jen na Isol-du, která byla za trest vydána napospas malomocnému Yvainovi a jeho kumpánům.
Avšak nebezpečí, kterého se ctihodní občané (jejichž obsese počínaje 13. stoletím jsou nám dobře známy) obávají nejvíce, představují postavy méně vzdálené skutečnosti, zlidovělé v románech, povídkách a fraškách. V humorných báchorkách, povídkách více méně inspirovaných Boccacciem a v parodiích na dvorskou lyriku mají zákazy malou naléhavost a, co se týče sexuality, projevují autoři naprostou svobodu ve volbě tónu i situací. Nenechme se však zmást vnějším zdáním, které slouží k zamaskování skutečného stavu - totiž velmi silného podřizování normě.
Celkem vzato nebylo středověké království těla tak uniformní, strohé a potlačované, jak dříve historikové rádi tvrdili. Křesťanství skutečně ze všech myšlenkových proudů - náboženských, filozofických, vědeckých -, které je tvořily, vybudovalo antropologii trvale kulpabilizující tělo a chtíg, postavilo do protikladu spásu a rozkoš, aby tak mohlo lépe podřídit západní společnosti svému ideálu asketické morálky. Teologie je však částečně produktem dějin; jakkoli ve vyučované morálce nenajdeme vždy ony tři po sobě jdoucí modely definované J. Brundagem, všichni se shodují v tom, že někdy koncem 12. století došlo k zásadnímu obratu, jenž vedl nejprve k rehabilitaci přírody a posléze i těla, alespoň v manželství. Bylo by zajímavé vědět, jak jednotlivá sociální a kulturní prostředí tento obrat v negativním i pozitivním smyslu ovlivnila, a tudíž jak pozměnila i modely chování. V jakém rozsahu a podle jakého rytmu? Pozdní středověk byl svědkem častého střídání postojů, nějaký dlouhodobější vývoj je obtížné vysledovat. Šlo o rozšiřování svobod, civilizování mravů a chování? Nebo naopak o zesilování kontroly a represí ze strany církevních hodnostářů a panských úředníků? Pravděpodobně o obojí, přičemž menšinové skupiny platily krutou daň za blaho těch ostatních. Koneckonců blaho relativní, totiž v zásadě mužské, jako ostatně vše, co víme nebo tušíme o středověké sexualitě. Žena sice pro muže představuje „jeden z trumfů pro oslavu jeho já" (D. Régnier-Bohler), nicméně v tomto morálním patriarchálním a mužském světě je i základním prvkem strachu ze sebe sama.
Jacques Rossiaud
ODKAZY
Čarodějnictví - Dvorská láska - Hereze - Hřích - Lékařství - Mužství a ženství - Příbuzenství -Příroda - Tělo a duše
ORIENTAČNÍ BIBLIOGRAFIE
Baldwin, John W., The Language of Sex, Five Voices from Northern France around 1200. Lexington
1994. Brundage, James A., Late, Sex, and Christian Society in Medieval Europe, Chicago/London, 1987. Denzler, Georg, Dějiny celibátu. Brno, 2000.
SEXUALITA
Týž, Zakázaná slast. Dva tisíce let kňsíanské sexuální morálky. Brno, 1999-
Duby, Georges, Mdle Moyen Áge. De ľ amour et autres essais. Paris, 1988.
Fabliaux ěrotiques. Paris, 1992.
Flandrin, Jean-Louis, ĽÉglise et le contrôle des naissances. Paris, 1970.
TÝŽ, Le Sexe et l'Occident, /1981/, 2. vyd. Paris, 1986.
Týž, 17« temps pour embrasser. Paris, 1983.
Jacquart, Danielle - Thomasset, Claude, Sexualite et savoir medical au Moyen Áge. Paris 1985.
Jeay, Madeleine, Les Évangiles des Quenouilles. Paris/Montreal, 1985.
Otis-Cour, Leah, Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku. Praha, 2002.
Rossiaud, Jacques, La Prostitution medievale. Paris, 1988.
Roy, Bruno, ĽÉrotisme au Moyen Áge. Paris/Montréal, 1977.