Hypertext | RPM č. 5

Text složený z lexií (bloků slov nebo symbolů), elektronicky propojených cestami (elektornické linky) v otevřené a stále neukončené struktuře (síti) textů. Na technologii hypertextu je založeno internetové prostředí globální počítačové sítě.
Charakter hypertextu vyplývá z jeho virtuální povahy – oproti tištěnému textu skladovanému ve formě fyzických znaků na fyzickém povrchu je uchováván v elektronických, nehmotných kódech, které jsou umístěny v paměti počítače nebo v síťových systémech. Digitální charakter těchto kódů je primárním předpokladem fungování hypertextu. Všechny texty, se kterými se uživatel setkává na obrazovce, jsou elektronickými kopiemi primárního textu. To umožňuje zobrazování dat mnoha geograficky i časově rozptýleným uživatelům (síťové sdílení).
Prvotní koncept hypertextu se objevuje v článku As We May Think od Vannevara Bushe, publikovaném v roce 1945. Zdůraznil koncepci nového informačního média, které by vyhledávalo informace způsobem, jakým pracuje lidský mozek. Vychází z předpokladu, že klasické skladování a klasifikace informací není lidskému myšlení vlastní, protože člověk myslí asociativně. Teoreticky navrhl přístroj MemEx (Memory Extended), který nabízí možnost „asociativního indexování“, kde jakákoli položka může okamžitě a automaticky vést k jiné libovolné položce.
Bushův teoretický koncept uskutečnil v praxi Douglas Engelbart, když počátkem šedesátých let vytvořil první hypertextový systém fungující v síťovém prostředí. Termín hypertext však zavedl v šedesátých letech Theodor H. Nelson, který chápal hypertext především jako nové médium, jež rozšiřuje možnosti kreativní práce s textem. Popsal hypertext jako nesekvenční, nelineární text s rozvětvenou strukturou, která se skládá z textových bloků propojených (prolinkovaných) různými spojeními a nabízí čtenáři různé čtecí trasy. Své vize se snažil realizovat v celoživotním projektu XANADU, jehož cílem bylo vytvořit totální hypertext – docuversum (složenina slov document a universum), který by shromažďoval a propojoval všechny existující texty. Projekt nebyl nikdy dokončen.
George P. Landow chápe hypertext jako praktické naplnění mnoha aspektů poststrukturalistické i postmoderní koncepce otevřeného textu (opuštění paradigmat centra a okraje, hierarchie, linearity). Tím se hypertext odlišuje od tištěných médií, pro která je typická linearita, kontinuálnost a hierarchie, která vyplývá z jejich trojrozměrné povahy. Způsob četby představuje základní odlišnost textu klasického od hypertextu, který předpokládá multisekvenční čtení. V hypertextu čtenář označuje kurzorem link (na Internetu nejčastěji podtržený a podsvícený text), který nese metaobsah (hypertextovou adresu jiného dokumentu), aktivuje jej a na obrazovce se objeví obsah odkazovaného materiálu.
Z povahy hypertextu jakožto média vyplývá, že v něm neexistuje centrální, hlavní text, kterému jsou jiné texty podřazeny, jak je tomu v prostorové koncepci tištěné stránky. Princip organizace, hierarchie a nakládání s odkazy závisí na čtenáři, jehož role se v hypertextovém prostředí posouvá blíže k roli autora. Čtenář se aktivně účastní posledního publikování textu – „čte“ tak, že určuje finální organizaci i hierarchii textu, navíc se vyjadřuje k přečtenému, může vytvořit další odkaz, a tím se stává i autorem. Ten naopak kontrolu nad svým textem ztrácí, protože hypertext je útržkovitý, atomizovaný do bloků textů, které jsou nezávislé a samostatné – autor nemůže určit, v jakém pořádku bude čtenář jeho text číst ani s jakým dalším materiálem bude jeho text propojen. Autorův text už není kanonický, ale rozptýlený v síti textů ostatních autorů, kde cestu volí čtenář.
Hypertext tak ničí jednohlasnost a fyzickou izolaci textu tím, že jej kontextualizuje pomocí odkazů, které původní text asociují (sekundární, tematicky spřízněné materiály, dobové dokumenty.) Hypertextové odkazy tak slouží ke zmapování intertextuality a intratextuality, tedy interních a externích zmínek a referencí k textu, a tak mažou hranici mezi tím, co je uvnitř a vně textu.


Zuzana Kobíková
 

Literatura
Landow, George P. (1997): Hypertext 2.0. London, The Johns Hopkins University Press.
Landow, George P. 1998. „Hypertext a kritická teorie – Hypertextový Derrida, poststrukturalista Nelson?“ Biograph 6: s.9 – 21.
Bolter, David J. (2001): Writing Space. New Jersey, Lawrence Erlbaum Associates, Publishers.
Bush, Vannevar. As We May Think.