Zásady přepisu cizích slov do japonštiny Pro přepis cizích slov (jmen, názvů apod.) do japonštiny se až na specifické případy využívá katakana. Princip spočívá v převedení cizího slova do fonologického systému japonštiny a následném zápisu. Mohou se však vyskytnou výjimky, tedy zápis i takových fonémů, které japonština neobsahuje, a japonští mluvčí je vnímají pouze ,,virtuálně" (mají povědomí o existenci určitého fonému či skupiny fonémů v cizím jazyce). Při transkripci cizích slov vycházíme vždy z původní fonetické (zvukové) podoby daného slova ve zdrojovém jazyce, nikdy pouze z písemného zápisu. V mnoha případech např. toponomií se za zdrojový jazyk bere angličtina (vychází se z anglického názvu, např. Káhira = , Finsko = apod.). Při převádění vlastních jmen apod. tato slova před samotnou transkripcí nikdy nepřekládáme do jiného jazyka (např. české jméno ,,Pavel" nepřevádíme do anglické verze ,,Paul", ale přepisujeme vždy přímo z češtiny ­ ). Při transkripci osobních jmen taktéž dodržujeme na Západě běžnější řazení ,,osobní (křestní) jméno ­ příjmení". * Krátká samohláska nebo zdvojená souhláska: Pro zachování krátké výslovnosti se vkládá sokuon (symbolem je malý znak pro slabiku ,,cu"): Př.: cut = book = Gogh (van Gogh) = * Dlouhá samohláska: Pro naznačení dlouhé samohlásky se využívá vodorovná (případně svislá, dle způsobu psaní) čárka (japonsky tzv. čóonpu, případně onbiki či též bóbiki): Př.: curtain = loan = turn = * Shluky souhlásek se rozepisují do jednotlivých slabik: Př.: press = milk = Strážnice = * Z koncové souhlásky (v uzavřených slabikách na konci slov) se stává slabika: Př.: bus = lense = night = * Při převodu samostatné souhlásky na slabiku se volí taková japonská slabika, která obsahuje danou samohlásku (případně samohlásku foneticky nejbližší) a pokud možno co nejméně příznakovou samohlásku: Př. (čeština): -b- = -g- = -r- = -s- = -š- = ˇ V některých případech může být pro samostatnou souhlásku použito slabiky se samohláskou /o/, následuje-li slabika se samohláskou /o/: Př.: Lhota = * Pro převod samostatných souhlásek [d] a [t] se používají slabiky se samohláskou /o/: Př.: bed = hit = * Běžně se užívá spřežkového užití kany pro transkripci slabik, které japonština původně neobsahuje. Spřežky se tvoří připojením malého znaku katakany pro samohlásku k základnímu znaku, jenž obsahuje žádoucí souhlásku: Př. (čeština): -še- = -ty- = -ca- = -du- = * Pro přepis hlásky [f] se dříve využívaly především znaky řady ,,ha". Využívá se však i novější způsob pomocí spřežek odvozených od znaku : Př.: megaphone = California = * Pro přepis českého /h/ se používá znaků řady ,,ha", včetně znaku . Pro zápis /h/ před jinou souhláskou existuje vícero možností: Př.: Hluboká = Hradec = * Pro přepis českého ,,ch" (či např. jeho ruské obdoby) se používá znaků řady ,,ha": Př.: Cheb = Tachov = Jáchymov = Chabarovsk = * Pro přepis českého [j] se používá znaků řady ,,ja" a znaku . Slabika ,,je" se většinou zapisuje jako (méně často jako spřežka ). Následuje-li za [j] samohláska [i], splývají tyto v přepisu v : Př.: Jirka = Jičín = Yemen = Yeats = * Pro přepis hlásky [l] se používá znaků řady ,,ra": Př.: belt = pool = * Pro zápis hlásky [m] se používá znaků řady ,,ma" a znaku (dle příslušného fonologického kontextu): Př.: Krumlov = Kampa = ˇ Anglické /r/ se přepisuje buď prodloužením samohlásky nebo přidáním samohl. [a]: Př.: bar = door = floor = * Pro přepis českého [ř] existuje dvojí způsob: o a) starší ­ rozkládání na + (případně spřežky , apod.): Př.: Jiří = Dvořák = o b) novější ­ transkripce pomocí znaku (případně jeho spřežek): Př.: Jiří = Říp = Přerov = * Slabika ,,si" se přepisuje buď znakem nebo spřežkou : Př.: penicilin = classic = Sivas = * Pro přepis českého [ť] se používá buď znaku (případně od něj odvozených spřežek) nebo se přepisuje jako [t]: Př.: Martin = Konopiště = Prostějov = Podobný princip je uplatňován při transkripci jiných českých palatalizovaných hlásek ([ň], [ď], grafém <ě> atd.). * Pro přepis českého [v] existuje dvojí způsob: o a) starší ­ použití znaků řady ,,ba": Př.: vinyl = violin = o b) novější ­ pomocí spřežek odvozených od znaku : Př.: Nováková = Budějovice = Nicméně vzhledem k absenci fonému /v/ v současné japonštině se (především při transkripci jen na základě poslechu) rodilí Japonci většinou drží způsobu a). S ohledem na výslovnost se české /v/ na konci slov (zejména vlastních jmen a toponomií) přepisuje znakem . * Pro přepis grafému se užívá spojení znaku (výjimečně též ) s vhodným znakem řady ,,sa": Př.: expert = epoxyd = ˇ Anglické ,,th" se jako nezněné přepisuje znaky řady ,,sa", jako znělé se přepisuje znaky řady ,,za": Př.: bathroom = feather = * Široké anglické ,,e" ([]) se přepisuje znakem pro slabiku obsahující samohlásku [a]: Př.: bag = ham = * Anglická hláska [w] se přepisuje pomocí znaku a od něj odvozených spřežek. Pouze pro slabiku ,,wa" se užívá znaku : Př.: one-way = mineral water = * Diftong ,,ei" se obvykle přepisuje jako dlouhé ,,e": Př.: rate = parade = * Anglická slabika ,,ca" se přepisuje buď pomocí spřežky (obzvláště ve slovech přejímaných dříve), případně pomocí znaku (především u nověji přejatých slov): Př.: camp = campaign = camera = * Anglická koncovka ,,-ing" se standardně přepisuje jako ­ingu: Př.: dancing = boxing = * Francouzské němé ,,e" se v japonštině realizuje skrze slabiku, která obsahuje samohlásku [u]. Francouzské slabiky s nosovkami ,,an" a ,,en" jsou realizovány skrze slabiku, která obsahuje samohlásku [a] a následné připojení znaku : Př.: ensemble = Michelin = Existují četné výjimky v transkripci cizích slov. Jednak tam, kde se jedná o slova přejímaná na samém počátku infiltrace cizích slov1 do japonštiny, a dodnes se hojně užívají (např. shirt = Deutsch = apod.). Další skupinu výjimek pak tvoří slova, jejichž určitý způsob transkripce je již pevně zaužíván (např. příjmení skladatele Antonína Dvořáka se standardně přepisuje , přestože běžně lze jméno Dvořák přepsat např. . Podobně anglické slovo ,,jelly" se v japonštině ustálilo ve tvaru . Jiným příkladem je jméno fotbalisty Nedvěda přepisované jako ). 1 Jsou zde pochopitelně myšlena slova ze západních jazyků (ne např. sinojaponské výrazy kango). Přepisuje-li se víceslovný název nebo jméno, které obsahuje jak osobní (křestní) jméno tak i příjmení, oddělují se jednotlivá slova mezi sebou většinou pomocí speciálního znaménka, tzv. nakaguro (též nakapocu či nakaten): Př.: dry cleaning = tape recorder = Leoš Janáček = Charles de Gaulle = Příliš dlouhá přepisovaná slova či slovní spojení se často zkracují, obzvláště tehdy, jednáli se o slova často používaná: Př.: platform = demonstration = inflation = permanent wave = Cizí slova přepsaná katakanou do japonštiny se mohou kombinovat se sinojaponskými slovními kořeny: Př.: čeština = Francouz = Planckova teorie = gotický = Je třeba míti na paměti, že při transkripci cizích slov do japonštiny dochází nezřídka ke vzniku homonymních výrazů: Př.: = ,,valve" i ,,bulb" = ,,night" i ,,knight" = ,,bus" i ,,bath" = ,,truck" i ,,track" Také je třeba důsledně rozlišovat fonologicky podobné, leč významově odlišné výrazy: Př.: = ,,volley(ball)" (odbíjená) vs. = ,,volley" (sportovní úder) = ,,rocket" vs. = ,,racket" Existují i případy, kdy významově blízká slova mají vlivem odlišného původu různý zápis: Př.: = ,,kop" (hrnek, z holandštiny) vs. = ,,cup" (pohár, z angl.) Navzdory poměrně obsáhlému souboru pravidel pro transkripci cizích slov do japonštiny je však nutno poznamenat, že v praxi jsou tato pravidla značně volná a v mnoha případech neexistuje výlučně jediný exaktní způsob, jak určité cizí slovo do japonštiny přepsat. Oficiální pravidla existují v podobě vyhlášky z 28.6.1991. Soubor výše popsaných pravidel lze produktivně aplikovat při zápisu cizích výrazů (především vlastních jmen a toponymií), které nejsou součástí japonského lexika2 . Zápis tzv. gairaigo (japonského lexika cizího původu, v drtivé většině ze západních jazyků) je v japonštině ve většině případů exaktně (standardně) určen. Gairaigo tedy nelze produktivně tvořit libovolnou transkripcí cizího výrazu. S využitím skripta Úvod do čínského, japonského a korejského písma (Univerzita Karlova, Praha, 1988) a slovníků (Kódanša, Tokio, 1989) a (Asakura šoten, Tokio, 1997) vyhotovil J. Matela, 2009. 2 Pro tato slova se v japonštině nejčastěji používá označení gaikokugo.