#" t pAQM^* (V- Mnlch v klóiteře Shankev u Léhu (foto J. Baltu«) Mandžuové, Korejci a další národy a národnosti čínského severovýchodu JOSEF KOLMAŠ isfcý severovýchod — Tung-pej (oblost bý- o Mandžuská) dnes tvoři provincie Chej- l-fíang, Ti-lin a Liao-ning, jež dohroma- tzabiraji plochu o rozloze 1230 tis, kmz iba jedno osmina celkové plochy Cíny). teině sem svými severovýchodními výběžky huje Í území autonomní oblasti Vnitřního hgolsko. Kromě Číňanů, představujících nej- ■jií složku místního obyvatelstva a čelných hgolských kmenů (viz Nový Orient 1982, čís. ;tu mají ui od prodávna svůj domov i né- % dolfií nechanské národy a národnosti CLR. deviim skupina národů a národností tu n - tsko-mondžuských (Mandžuové, Sipové, Che- vé< Evenci a Oročoni) o dále Korejci a menším počtu i starousedlí Rusové (O-luo- cu). guisko-mandiuské národy a národnosti tunguzsko-mandžuským národům žijícím na etní CLR (ostatní jejich příslušníci žijí ve vý-gtodní Sibiři a no sovětském Dálném východě) Rjčitáme Mandžuy, Slpoy, Chečey (Nanajce), Iran k y (a k nim patřící Solony) o OroČony. Je-nh celkový počet se v roce 1978 udával Číslem g53,8 tis. osob, z čehož na samotné Mandžuy Kipadalo rovných 2,6 mil, a na zbývající čtyři «nika dohromady pouhých 53,8 tisíce. I když |to skupina národů a národnosti žije povětšině xplýleno, na území tií severovýchodních pro-neu (historické Mandžusko), jednotlivé jeji ;edstavitele nacházíme také v jiných částech jny. Tak kupř. Sipoy v Ujgurské autonómni biasti Vnitřní Mongolsko, na San-tungu, v Chu-.~j>. S'-čchuanu, Kuong-tungu, Kan-su a jin-e. Třebaže Mandžuové zaujímají svým počtem Ikově sedmé místo mezi ostatními nechanými národy a národnostmi {za Cuangy, Chue-. Ujguiy. ly. Miaoy a Tibeťany), nebyl jim -ojspíš pro malou kompaktnost jejich sídel - po-kytnut žádný stupeň samosprávy. Naproti tomu Ipové, Evenci a Oročoni, patřící k nejmenším echanským etnikům ČLR. mojí každý po jedinom autonomním okrese, respektive chošúnu ((korouhvi). Bez autonomní jednotky jsou i Che-čeové. druhá nejmenší nechanská národnost na území Číny. ľ Viech pě! vyjmenovaných národů a národ-jpostí je spjato společným historickým původem, případné jednotou kultury a životního stylu, o Iviechny hovoří navzájem si velmi podobnými jazyky tunguzsko-mandžuskýml, které tvoří \o-mostatnou větev altajského jazykového kmene. Tyto jazyky, pokud se týká jejich zastoupení na uzemí ČLR, se dělí do tři skupin, a sice severní (též sibiřská), kam patří evenčtino o aročonšti-f\Q, jižní (též amurská), kam náleží chečeština (nanojština), a západní, kam se počítá především mandiuJtina a s ní příbuzná sipostina. jež obě mají už poměrné blízko k jazykům mongolským, MANDŽUOVÉ, čínsky Man-cu, zaujímají svým počtem 2.6 mil. obyvatel sedmé místo mezi ostatními nechanskými národy a národnostmi ČLR. I když rozptýleni porůznu téměř po celé Číně. kde největší jejich diaspory nacházíme především v Che.pějí. Vnitřním Mongolsku, na San-tungu aj., žijí v kompaktních celcích hlavně v provinciích Ti-lin a Liao-ning v jižní části historického Mandžusko, své původní domovině- Etnický původ Mandžuů je dosud předmětem učených sporů. Nepochybné jsou no Čínském severovýchodu aulochtonním lidem, v jehož krvi. a také v jazyce a kultuře, jsou však patrné četné stopy mongolské, staroturocké, případně čínské a korejské. Mandžuové sami odvozuji svůj původ od „tatarských" Džiirčenů (v čínských pramenech nazývaných Nu-čen). kteří vedeni svým. vůdcem Akutou rozdrtili moc Kitanů (stát Liao v severní Číně), které vyhnali daleko na západ, a vytvořili vlastní řiši Tin („Zlatá", 1115-1234), zahrnující celé Mandžusko. část Mongolska a oblosti severní Cíny až po řeku Chuaj. Ťinská říze, která ukončila vládu čínské dynastie Sung na severu země, se později sama stala obětí mongolského útoku a rozprášená džiirčenská plemena, odvislá nejprve od mongolské dynastie Jüon (1269-1368) a poté od čínské dynastie Ming (1368-1644), naila novou jednotu až v první polovině 17. století. Tehdy se pod Nurchačim (1583-1626) a jeho nástupcem Abachajem (1627—1643) zformoval na Čínském severovýchodě silný mandžuský vojensko-feudál-ní stát s politickým centrem v Mukdenu (dnešní Sen-jang), V upomínku na dávnou džurčen-skou říši si tento nový státní útvar zvolil název Tin a teprve v roce 1636 přijal své pozdější jméno Cching („Čistý"). Po postupném rozšířeni své moci na Mongolsko, Koreu a severní Činu se Mandžuové v roce 1644 s pomocí zrádného čínského generála Wu San-kueje zmocnili Pekingu, nacházejícího se tehdy v rukou proti-mingského povstalce LI C-čchenga, a postupně ovládli i ostatní činu. Jejich panství, znamenající zároveň vládu posledního nechanského dynastického rodu na čínském císařském trůně, trvalo téměř 270 let a bylo poznamenáno vedle období slávy a lesku i dlouhými obdobími úpadku o poníženi. Nakonec rolnická válka Tchajpchingů a povstání tajných společností v 19. století a Sinchajská revoluce v roce 1911 učinily konec mandžuské vládě v čině. A z této porážky se mondžuský národ už nikdy nevzpamatoval. Japonský experiment s tzv. Mandžu-kuem (Man-čou-kuo), loutkovým státem zřízeným v roce 1932, v jehož čele z vůle japonských okupontů stanul v roce 1934 poslední čehingský císař Suan-tchung (vlastním jménem Pchu-i. 1906—1967). skončil v důsledku porážky Japonska ye 2. svetové valce naprostým fiaskem. Z dvousetsedmdesátlletého obdobi mandžuské vlády v Cíne se datuje také ono rozšířeni Mandžuů všech společenských vrstev a profesi - no prvním místa pak příslušníků široce rozvetveného úřednického o vojenského aparátu -mezi ostotni chanskou populací, coi při tradičně nevelkých počtech Mandžuů mělo za následek postupné jejich odnárodňovaní, vedoucí nakonec ke ztrátě rodného jazyka a k totálnímu počínšténi. Dnes se udržuje mandžuština jen v některých odlehlých koutech Chej-lung--ťiangu; ostatní Mandžuové hovoří už jenom čínsky. Je jistě kuriózní, když k nejpřednějším čínským spisovatelům nové doby počítáme Lao Sea (outor slavného románu Rikia), který je původem Mandžu, stejně jako je Mandžu i jeden z nejvýznamnějších znalců čínského jazyka Luo Cchang-pchej. dlouholetý ředitel Jazykovedného ústavu Čínské akademie věd a vedoucí icdoktor časopisu ..Čínský jazyk" a mnozí další. Mandžuové představují tradičné zemědělský lid. Hlavními pěstovanými plodinami u nich jsou nejrůznější obiloviny (pšenice, sorgho neboli kao-llang. čumízo. proso, ječmen, oves od.)» olejniny (sója. podzemnice olejna, sezam, slunečnice) a z technických kultur konopi. len, tabák o v jižneji položených oblostech té? bavlna, řepa cukrovka ad. Chov dobytka má u nich pouze podpůrný charakter a omezuje se povětšině na tažný skot a brav. Dříve u Mandžuů neznámá dělnická třída začalo vznikat teprve poté, co je Sinchajská revoluce připravila o jejich výsadní postavení ve společnosti a přinutila zajišťovat si obživu vlastni prací. Dnes už se Mandžuové uplatňují jako zdatní dělníci nejrůznějších profesi v průmyslových závodech o podnicích v Sen-jangu. Pao-tchou, v hutním kombinátě v An-šonu aj. Řada zvyků o obyčejů každodenního života Mandžuů se v důsledku jejich dlouholetého vládnoucího postavení v zemi stala součásti zvyků a obyčejů Clianů a ostatních národů a národnosti Cíny. Týká se to kupí. mužského a ženského odíváni, kde zejména na vesnici dosud převládá typický mandžuský svrchní oděv nepoužívající knollikú a knoflíkových dírek, které nahrazuje našitými poutky uchycovanými okolo jakýchsi „gombíků". přičemž mužský chalát se takto „zapíná" vpředu uprostřed, ženský na pravém boku. Někdejší vyholováni u mužů přeď ní části hlavy a splétáni vlasů ponechaných na zátylku v cop, které bylo v minulosti u Mondžuů a jim porobených Číňanů o ostatních národů povinnosti, patři ovšem dnes uí nenávratné minulosti. Mandžuové, jakkoliv dlouho byli vládnoucím národem v Ctné, vlastni vzdělanost v podstatě nevytvořili. Pismo převzali od Mongolů a ostatní vyšší vzdělanost od Gnanů. Ústní lidová tvorba se u nich také nikdy nestočila - v sousedství obrovitého písemnictví čínského — rozvinout ve vlastní národní literaturu. Jediné, čeho dosáhli ve svrchované míře, bylo pořízení dokonalých překladů základních dél Čínské klasiky do mandžuštiny. Tyto překlady podle mínění odborníků si dodnes uchovávají svůj specifický význam při hlubším studiu Sinologie. Vlastni mandžuské písemnictví 18.—20. století se cme-zovato ponejvíce na drobnejší práce historické, lexikografické, náboženské, na poezii a folklór, zachované pohříchu pouze v rukopisech. Od 19. století také postupně přibývá mandžuských autorů, píšících svá díla čínsky. V náboženských představách starých Man-džuů máme nejlépe zachovánu původní podobu asijského šamanství. Ba co víc. máme o něm dokonce autoritativní dílo z pera samotného mandžuského císaře Cchien-lungo, nazvané „Mandžusol vvečere metére kooli" (Man« džuský obětní rituál) z roku 1747. Mandžuský panteon je zabydlen bezpočtem duchů (endu-n), od jejichž vůle je odvislý všechen *;vo: i blaho člověka, Prostředníkem mezi duchy a lidmi je soman (muž či ženo), vyvolenec duchů, jenž s nimi formou složitého rituálu obcuje a kterého oni vybavuji nadpřirozenými schopnostmi, jako vlastností uzdravovat nemocné, předpovídat budoucnost, vyhledávat ztraceně čí ukradené věci otd. Za Cchingů byl šamani;-mus oficiálním náboženstvím dvora a v hlavním městě říše, nedaleko dnešního hotelu „Peking", stával velký šamanský chrám Tchang-c', ve kterém se konávaly tajuplné šamanské obřady. Kromě šomanstvi byl u Mondžuů poměrné značné rozšířen také čínský kult předků. SIPOVE (-40 tis- obyvatel), kteří mají k Man-diuům po všech stránkách nejblíže, žiji dnes převážně v Sin-ťiangu, kde pro ně byl v roce 1954 zřízen vlastní Capčalský autonomní okres v rámci kazašského autonomního kraje l-ll Menší část — asi 7 tisíc — jich žije v severovýchodní Čině v provinciích Liao-ning a ÍMirt. K migraci Sípou z jejich tradičních sídel no čínském severovýchodě do odlehlých končin DŽúngarska došlo poměrně nedávno, v polovině 18. století, kdy sem byli vysláni i s rodinnými příslušníky k střežení hranic. Dnešním jejich zaměstnáním je zemědělství, doplňované místy pastevectvím a rybolovem. Vzdělanost u Slpoů je tradičně na vysoké úrovni, Kromě mateřského jazyka sipošliny (dialekt mandžuštiny), používající mandžuského písma, ovládají zpravidla také čínštinu a ruštinu. Samanismus, kdysi měr» Sipoy rozšířený, ustoupil později Čínskému buddhismu, jehož některé prvky nacházíme dosud v sipoském folklóru. CHECEOVG jsou - vedle Rusů. kterých sff v dnešních čínských statistikách uvádí pouhých 000 — druhou nejmenší nechonskou národnos» no území CLR. Podle údajů z roku 1978 se jejich celkový počet pohyboval okolo 800. Che-čeové, blízcí příbuzní Nanajcú v SSSR, žijí "a nejzazšim severovýchode Cíny v provincii Chej--lung-fiang v bažinatém kraji mezi řekami Sung-chua-ťiang (Sungari), Amurem a Ussuri. s hlavními středisky v městech Fu-jüan, 2o°' -che o Fu-ťin. V létě se živi rybolovem a zemědělstvím (pěstování rýže, kukuřice, sójových bobů atd.), v zimě lovem. Jejich jazyk — checes* lína - představuje dialekt nanajskeho ja:yk° > několika místnimi podřečími. EVENKOVÉ (čínsky O-wen-kche-cu), kterých se udává na 10 tisíc, žijí rozptýleně v provinci' Choj-lung-fiang, kde mají také vlastní auto- nomní chošún čili korouhev - c'-č'-čchi (ekvivalent okresu) s administrativním centrem v Man-tchunu poblíž Chajlaru. Několik evenc-dých rodin žije rovněž v Sin-ťiangu, kam se vystehovaly spolu se Sipoy v polovině 18. století, K Evenkúm bývají tradičně řazeni také Solom, Birarově, Manegerové a Tunguzové. žijíciv horských údolích Velkého Chlnganu (Ta Sing-an--ling) a přesídlivší sem v průběhu 19. o počátkem 20. století z levého břehu Amuru a ze Za-bajkali, Sousední národy o národnosti, zejména Mandžuové, Mongoli, Dchuři, Číňané aj., měly na Evenky silný hospodářský a kulturní vliv. až je částečně asimilovaly, anebo u nich zanechaly stopy vlastni materiální a duchovní kultury. Evenkové provozuji hlavně dobytkářství, zemědělství a lov. Z řemesel je nejrozvinutější kavóř-slvi. Dřívější kočovný či polokočovný způsob života byl u nich už prakticky zcela vystřídán usedlým životem v městech a na venkově. Vedle radné evenčtiny používají podle prostředí, ve kte-rtiin žiji, také mandžuštiny. čínštiny, eventuálně luštiny. Bohatý folklór Evenků, jejich legendy, pohádky, písně atd. nejsou dosud jaksepatří prozkoumány. Jejich duchovní život je silně poznamenán prvky iamonlsmu a kultem přírodních božstev, OROČONI (čínsky O-lun-čchun-cu). kterých jsou pouhé 3 tisíce, představuji hlavní složku obyvatel Oročonského autonomního chošúnu neboli korouhve, rozkládajícího se na proti- lehlých svazích Velkého a Malého Chinganu v provincii Choj-lung-ťiang. Tento útvar byl zřúen v roce 1951 a jeho administrativním centrem je A-li-che. V etnollngvistickém ohledu mojí Oročoni nejblíže k Evenkům: oročonský Jazyk je ve skutečnosti pouze dialektem evenčtiny a také v oblasti materiální kultury nacházíme u nich řadu shodných prvků (kupř. svérázné přenosné stanové chýše pokrývané kůrou. kůží, plstí apod.; oděv, obuv, pokrývka hlavy zhotovované ze srnčích koží atd.). Oročoni se odjakživa věnovali ponejvíce po-lokočovnému lovu s pomocí luku a Šípu. který doplňovali rybolovem a sbíráním lesních plodů. Teprve od 50. let začínají postupně přecházet k usedlému způsobu života a provozuji zemědělství. Tato změna stylu života se blahodárně projevila i na rozvoji jejich vzdélonosti (první základní škola pro oročonské děti byla otevřena v roce 1950), vedla k vymýcení řady zhoubných nemocí a ke skoncování s hojně rozšířeným kouřením opia. Tak jako Evenkové jsou I Oročoni povětšině šamonisté a uctívačí přírodních sil, Korejci Svým celkovým počtem 1(ó mil. obyvatel (v roce 1978) stoji KOREJCI (čínsky Cchao--sien-cu) na desátém místě mezi ostatními ne-chonskými národy CLR. 2íji ponejvíce ve východní části provincie Ti-fin, sousedící jak s KĽDR, tak se SSSR, kde mají také svůj vlast- ~. ( -.....L v c ---„-_ ■.-"-" - *wj ní autonomní kraj (Jen-pien) a jeden autonomní okres (Cchang-paj). V menších počtech je nacházíme rovněž v sousedních provinciích Chej-lunpj-ftang a Liao-ning. Korejci v CLR jsou etnicky a jazykově spříznění s obyvateli Korejského poloostrova (KLDR no severu, resp. Korejská republika na jihu), eventuálně s ostatními korejskými menšinami v zahraničí» zejména v Japonsku a SSSR. Spolu s ostatním korejským» národem laké prošil dlouhým historickým vývojiem, než se zkonstituovali ve své nynější podobě, Jejich jazyk - korejštino - je svým typem jazyk oglutinujicí. který bývá nejčastéji razen ke korojsko-japonské (podle jiných, tun-guzské) větvi altojského jazykového kmene. Původně v Koreji používané čínské znakové písmo bylo v 15. století nahrazeno vlastni hláskovou cibecedau- Přítomnost korejského etniko v severovýchodní Cíne je dávného data a sahá hluboko do 17. století K masovému přílivu Korejců ze severních Cáslí Koreje, především chudého rolnictva, dochází vsak teprve od poloviny !9. století (zejména po velkém híadomoru v roce 186°). Nové příchozí vsak byli vysloveni silnému asimiločnimu tlaku ze strany vládnoucích Mnndžuů a Číňanů, bylo jim mj zakázáno nošeni národního korejského kro;-.-, nařízen cop otd. Novou vlnu korejských přistěhovalců do Cíny přinesla japonská okupace poloostrova v roce 1905 a Jeho následne připojeni k Japonsku v roce 1910. Tehdy se do Mandžuská uchýlila řada korejských vlastenců-• revolucionářů, kterým místní Korejci poskytoval» pomoc v jejich protijaponském odboji, Od vstupu japonských vojsk do Mandžuská v roce 1931 se tomni korejská menšina stala důležitou slož- kou protíjaponského odporu v Číně a jeji of. slušmcl se aklivné podíleli no akcích Sp0iS?I protijaponské ormády Severovýchodu. V té q* bé se tu také zformovala partyzánská skupjrľ' vedená Kím lr-senem, dnešním prezident*0 KLDR. provozující zde odbojovou činnost aj J* konce 2. světové války. Nejnovější dějiny tohoto do kraje začínají hlásením Korejského autonomního kraje Jen-pi» (Jonbjon) v roce 1952 se správním střediskem Jen-ťi. Západnéji. při horním loku řeky Jo.)"1 vznikl v roce 1958 Korejský autonomní 0|,r ' Cchang-paj v rámci kroje Tchung-chua. Jen-pien představuje konglomerát malých 2e médělsko-průmyslových mést a vesniček s r0V(! nam! intenzívní zemědělské produkce a 5 rozsáhlým horským zázemím. Místní průmysl «» vyznačuje především těžbou uhlí a četných rud výskytem zlata, slídy, břidlic o dále zpracavá.' nim ropy, výrobou papíru, cementu, keramického nádobí ad. Korejští zemědělci j*ou v Čině proslu. lí jako pěstitelé ryže se zkušenostmi v zavodňo-vaci technice, kromě ioho pésluji obílí, Pto5o sorgho a dále sóju. tykve, slunečnice, tabák q ovoce Doplňkově se věnují vedle chovu dobyt-ka také hedvábnictví Losy. pokrývající čtyři pětiny kraje, dávají ženšen a jiné léčivé byliny Q loví se v nich vysoká i kožešinová zver, zvláště sobol, Vzdělanost jenpienských Korejců Je no relativné vysoké úrovni. Z tradic zdejšího korejského školství vyrostla první menšinová vysoká školo v Číně - Jenpienská univerzita (1949), s fakultami pedagogickou, lékařskou, zemědělskou ad. Udržuje se korejský periodický tisk a vydávají se knihy v korejském jazyce. Pyramida Se eta I, v Lištu (foto M. Ze 10J A úředníkem jest tam dobře býti... (Ottokar Feistmantel a jeho působeni v Indii) SYLVIE ROHANOVA příme či zprostředkované poznávání vzdáleného jlhoosijskeho subkontinentu má u nás neobyčejné dlouhou a pestrou tradici. Zpočátku k němu přispívaly především překlady starověkých a středověkých spisu, později stále více přibývaly vlastni zkušenosti - misionářů, vědců, jékařů, úředníků, umělců... Cesty a zkušenosti se hromadily o zvláště od 2. poloviny 19. století byly tak četné, že to mohlo u malé středoevropské země přinejmenším udivovat, O tom. jak bylo působení našich rodáků v Indii přínosné i pro tuto zemi, svědčí úcta. se kterou jsou pil rú:ných vzpomínkách na počátky českoslo-vensko-indických vztahů citována například jméno pražského lékaře o přírodovědce Jano Viléma Helfera. paleontologa a geologa Ferdinanda Stoličky, lékaře Václava Svobody, cos-lovoiele a spisovatele Josefa Korenského, malířů Jaroslava Hněvkovského a Otakara Nejedlého či později jméno novodobých orientalistu — in-dologů Jedním z těch, kteří delší dobu v Indii pobývali, pracovali zde a svými zkušenostmi o znalostmi obohatili vědecké poznáni své doby, byl I geolog a paleontolog MUDr, Ottakar Feíst-mantel- Narodit se v roce 1848 ve Staré Huti u Berouna v rodině známého českého geologa, odborníka no český perm, Karla Feistmantla, Ottokar sám sice vystudoval medicínu a úspěšně ji v roce 1873 ukončil získáním doktorátu lékařských véd, ale rodinná tradice a vlastní zájmy jej obrátily již v mládí rovněž ke geologii a paleontologii Pozornost věnoval především studiu rostlinných zbytků tzv. českého permokarbonu. tj. obdob* mladších prvohor. Úspěšné prozkoumal kameno-uhelné pánve Cech a své zkušenosti využil jíž v roce svého absolutoria lékařské lakulty, když byl pozván do Vidné, aby zde pomohl s uspořádáním expozice o rakouských uhlonosnýcb útvarech pro světovou výstavu. V té době rovněž hojně publikoval v mnoha odborných Časopisech a již v roce 1874, v době působení na Geologickém ústavu Vratislavské univerzity, vyšlo jeho větší práce o kamenouhelných pánvích v Cechách. V temže roce se mu zároveň naskytla příležitost, která mu později přinesla celosvětové vědecké uznání. Bylo mu nabídnuto míiio geologa v Geologickém ústavu v Kalkate, které se uprázdnilo po smrti jiného českého vědce, paleontologa Ferdinanda Stoličky. Feist-mantel na svůj příjezd do Indie vzpomíná: „Bylo to v březnu r. 1875, kdyi jsem poprvé na půdu indickou vstoupil; byl jsem totiž no panavrie-ni tehdejšího ředitele ústavu geologického pro Indii, pana Oldhama, jehož jsem za čas světo- vé výstavy vídenské, (lide jsem v lémi čase na říšském geologickém ústave zaměstnán byl), seznal, nejvyšším sekretářem pro kolonie, v radu úředníků no jmenovaném ústavě v Kulkuľ p jat. na němž jsem puk po celých osm roků hlavně v odboru paloeontologickém zaměstnán byl." Feistmantel zastoupil svého předchůdce doslova, i on se zobýval nejvíce všeobecnou paleontologií, tj. ,,studiem podmínek vedaucich ke vzniku zkamenělin, způsobem zachování zkamenělin, metodami sběru, preparaci, konzervaci, vědeckým zpracováním, dějinami.,.", Na rozdíl od Stoličky, kterého nejvíce přitahovaly zkamenělé otisky pravěké zvířeny (připomeňme zvláště jeho obsáhlou práci o křídové faunu juni Indie — ,.Cretaceous fauna of Southern Indio", která vycházela v Paleontologlca Indica v letech 1861 až 1783). věnoval se Feistmantel i v Indii nadále své zálibě v průzkumu kamenouhelných pánví o v nich nalezené pravěké zkamenělé Móry. A odtud byl již jen krůček k tomu, oby se začal zajímat o jednu z největších geologických zvláštnosti - o tzv. Góndvánskou soustavu. Termín Góndvánská soustava označuje rozsáhlý geologický systém v Indii, rozkládající se přibližně mezi řekami Sáném a Narmadou no severu a Knšnou na jihu a obsahující zvláště bohatá naleziště kamenného uhlí. V zásadě jej lze rozdělit no tři části - spodní, s karchirskýmí o karhabárskými geologickými vrstvami z období peimokarbonu, strední (domudské a pančet-ské vrstvy) a vrchní, obsahující vrstvy rádžma-hálské. Kóta-Molen a džabalpurské. Střední o vrchní součásti Góndvánské soustavy přitom vznikly jii v druhohorách, tj. asi před 195 milióny let. Celý systém byl pojmenován podle historického názvu území drávidských góndů, rozkládajícího se ve východní Indii a zabírajícího více méně rozlohu dnešního svazového státu Madhjapradéš (v době Feistmantlova působeni v Indii Centrální provincie). Ottokar Fe.stmantel se zabýval zvláště zkamenělými pozůstatky rostlin permokarbonských částí Góndvánského systému a jejich podobnosti s rostlinnými pozůstatky na jiných územích jižní polokoule, čímž dal. spolu s pracemi dalších vědců, již v 19. století mnoho podnětů k úvaze o existenci rozsáhlého jednotného pra-kontinentu — Gándvóny. Největší pozornost věnoval především rodu Glossoptens, jehož někteří zástupci, kteíé při svých výzkumech objevil, nesou I jeho jméno. Za účelem studia procestoval „čásf Indie, ležící mezi řekou Gangem na východě až k Bombaji no západě" a své výzkumy shrnul nejen v mnoha vědeckých časopiseckých