Reliéfni vyobrazeni stúpy se dvěma slunečníky Bhárhul (Indie), 2. stol. př\ rt. I kosmologickým predstavám, podle nichž se podsvétni království nágú lozkládá přímo pod Mohámétu. Jak ukázaly archeologické výkopy džinistícké slúpy v indické Mathuře anebo velké buddhistické stupy v NágárdŽunakondě, jejich kupole netvoři souvislé zdivo z pálených cihel. Z těch byl zbudován pouze centrálni nosný pilíř, obklopený dvéma až třemi prstenci soustředných zdi, od něhož se radiálně rozbíhalo osm zděných příček. Volný prostor mezi těmito příčkami pak byl vyplněn udusanou hlínou a cihlovou drti. Průzkumné sondy provedené na zříceninách Jižní stupy (Dokkhinathúpo) v Anutádhapuře svědčí o tom, že obdobného způsobu bylo použito i při budováni významnejších staveb tohoto typu na Cejloně. Pozůstatky mensich stúp však nasvědčuji tomu, že se jednalo vlastně jen o hliněné či kamenné mohyly, které byly pouze zvnějšku obezdéné pálenými cihlami. Vedle stúp napodobujících bublinu (bubbulá-kára) udávají staré cejlonské texty dalších pět typů kupolí ve tvaru zvonu, kupy rýže, džbánu, lotosu anebo plodu myrobalanu (ámalako). Povrch stupy zpravidla pokrývalo Jemná vá penná omítka, zdobená štukovými girlandami květů, případně malbami, v nichž se ČQsto opakovaly motivy džbánů hojnosti (púrnaghata) u magického symbolu lidské dlaně (poňčanguli ka), užívaného k odvráceni zla K omítnutí Velké stupy spotřeboval král Bhátlkábhajo (3. stol-) vápno pripravené ze sta vozů perlaradck, na-|emr\o rozetŕené s olejem. Kupole je nahoře zakončena čtyřhrannou cihlovou nástavbou (hataräskoluvo), která tvořila neoddělitelnou součást každé stupy již od nejstarších dob. Jak napovídá etymologie názvu této nástavby (dost. „čtvercová ohrada"), údaje literárních památek I dochovaná vyobrazeni sta rověkých stúp z Indie, byla původně lato struktura obehnána dřevěným zábradlím. Později však bylo skutečné zábradlí nahrazeno jeho reliéfním napodobením z cihel a štukové omítky, které vytváří charakteristický ornament. KromĚ íoho zdobí steny tohoto „pavilónku" nejČastěji disk slunce anebo měsíce symbolizující světlo Buddhova učeni, případně reliéfně vyvedený kvót lotosu. (U nepálskych stúp se na stejném místě objevuje pár lidských očí.) Ctyíslěnná nástavba sloužila jako základna, do niž byl v nejstarších dobách zapuštěn pilíř nesoucí jednoduchý, případné vícenásobný slunečník (chátra) Jakožto symbol Buddhovy královské moci a majestátu. Nejčastěji byly tyto slunečníky m dřeva či z kamene, avŠok nechyběly oni případy, kdy je horliví příznivci Buddhova učení dali zhotovit ze zlata a bohatě vyložit drahými kameny. Během středověku prodělala tato část stupy výraznou změnu. Monolitický pilíř se slunečníky postupně nahradil masivní cihlový válec, jehož povrch je zdoben plastikami božstev íaujímojících postoj pokory a zbožňováni, a proto nese název „dévotůka-tuvo" (božská ohrado). Na něm jo umístěno špice v podobě úzkého článkovaného kužele opět z pálených cihel, do nichž jsou v některých případech zasazeny kruhové kamenně desky s postupně se zmenšujícím průměrem, stylizované vypodobnění řady slunečníků nad sebou. Největší koncentraci stup, skalních klášterů a dalších unikátních stavitelských o uměleckých památek vykazuje oblast tzv. kulturního trojúhelníku, jehož vrcholy tvoři bývalá sídelní města sinhalských králů Anurádhapura, Polonnaruva a Kandy (Mahanuvara). firílanská vláda v letošním roce zahájila rozsáhlý program výzkumu, restaurováni a záchrany kulturního bohatství, soustředěného v léto oblosti, a obrátila se na všechny členské stály UNESCO s výzvou ke spolupráci. Svalová kulturní veřejnost tak dostává vzácnou příležitost spojit svoje síly k záchraně hodnot, jez lidstvo zdědilo od minulých pokolení, o uchovat to nejlepší z tohoto odkazu pro budoucnost iw_ to**: mcjip.______________________ Nechanské národy a národnosti ČLR II Tibeťané a jim příbuzné národy a národnosti čínského jihozápadu JOSEF KOLMAS No obrovském teritoriu CLR pokrývaném ľt-betskou autonomní oblastí, provincií Cching-choj a vitSfml či menšími částmi přilehlých provincií Kan-su, S'-cchuan. iün-nan a částečně i Kuej-čau, Chu-nan a Cuangské autonomní oblasti Kuan g-si, jež dohromady představuje dobrou čtvrtinu veškeré plochy této země (9597.5 liste km", viz mapku), žije ui od dob předhisto-rických autochtónni lid stejného či příbuzného etnického a jazykového složení, zahrnovaný pod souhrnné označeni tibeUko-barmrké etnické a jazykové čeledi. Co do počtu příslušníků predsto-tato Čeleď druhou největší skupinu nechon-ských národů o národností Cíny, čítojíci přibližné asi 12,5 miliónu obyvatel (podle posledních údajů z roku 1978). Na území CLR Žijí všok z toto čeledi pouze tibetská a jim příbuzná etnika (skupina Iská a ťingpchoskó); barmská etnická větev v současné době v Cíne své zastoupeni nemá. Historicky o etnicky jde o národy a národnosti spřízněné s lidem nazývaným v nejstarších čínských pramenech jako Žungové (Si-;ung, Cchuan-žung ad.), respektive později Cchlango-vé (2o-čchlang od.), případně též jako Sí-nan tové (dosl. jihozápadní barbaři), Potomky těchto dávných plemen, jimž bylo v průběhu dějin neustále svádět boj s expanzivním živlem chon-ským, dělíme dnes podle shodných či příbuzných etnolingvistických znoků do tří skupin. První skupinu tvoři Tibeťané a jim nejbližší' příbuzní Sifonové, Dorongové, Pchurniové a Mänpové a dále Cchiangové, Nuové a Tulungové, hovořící vesměs tibetský, případně celnými dialekty tohoto jazyka, Hlavními jejich sídlišti jsou Tibetská autonomní oblast a provincie Cching-chaj a dále také provincie S'čchuan, Jün-nan a Kan-su. Druhou, nejpočetnější skupinu představuji lové a jim etnicky o jazykově blízcí Chaniové, Lisuové, Lachuové (spolu s Kchucchungy), Až-changové, Nosiové. Pajové a Tchuřioové. Tata skupina žije především v Jün-nanu a S'-čchuo-nu a částečné i v Kuej-Čou, Chu-nanu a v Cuongské autonomní oblasti Kuang-si. Do poslední třetí skupiny náleží pouze Ťing-pchové. kteří zljí v Jún-nonu a v mnoha ohledech již připomínají vlastni Barmánce. Začleněni území obývaného těmito národy a národnostmi do současné územně správní struktury ČLR se řídí stupněm poskytnuté autonomní správy. Pro uvedených 18 etnik bylo k dnešnímu datu zřízeno celkem 33 autonomních jednotek, t toho 1 autonomní oblast (Tibel) o 17 autonomních krojů a 15 autonomních okresů v rám- ci uvedených finských provincií, Slotus autonomie dosud neobdrželi Sifonové, Ďarongové, Pchurniové a Monpové z první skupiny a Kchuc- ihungové o Ačchangové z druhé skupiny. TIBEŤANE zaujímají mezi všemi ostatními ne-chanskýiii národy Cíny v mnoha ohledech zvláštní a výjimečné postovení, a ío jak z hlediska jejich vlastního historického vývoje a vývoje vztahů Tibetu k Číně, tak z hlediska jejich zcela ojedinělé a odlišné duchovní, zejména náboženské kultury čerpající především ze zdrojů indických, tak konečně i z hledisko vlivu jejich svérázné kultury, náboženství a Životního stylu na ostatní s nimi spřízněné národy a ná-rodnosli. V lélo souvislosti se ovsem můžeme stručně dotknout pouze některých z uvedených aspektů. Tibeťané, kteří se sami nazývají Phöpo (případně též, podle historických krajů, z kterých pocházejí. Congpa, Amdowa, Khampa atd.) a jež Číňané nazývají jednotně 5i-cang-žen nebo také Cang-cu, žijí kompaktně no území vlastni Tibetské autonomní oblasti (/řízena 9 záři 1965, roiloho 1200 tis. km2, hlavní město Lhasa) a v sousedních provinciích Cching-chaj, S'--čehuan, Kan-su a Jün-nan, kde mají laké zřízenu celou řadu autonomních krajů a okresů. Nevelká skupina llbetského obyvatelstva žije rovněž na nejzazším severovýchodě Číny v Evenc-kém autonomním chosúnu v provincii Chej-lung--fiang. Celkový počet Tibeťanů v Cíne se udává na 3,4 mil. (v r. 1978), což Je řadí na šesté místo mezi ostatními nechanskými národy CLR za Cuangy, Chueje, Ujgury, ly o Miaoy. Kromě toho tibetský elnický živel nacházíme toké v celé podltimálajské oblostí — v Indických státech Džammů a Kašmír (zejména v jeho východní částí Ladaku) a HlmáčalpradéŠ na severozápadě a v Sikkimu a Arunáčalprodéši na severovýchodě. Velké množství Tibeťanů žije rovněž v Bhútánu o Nepálu- V souvislosti s migraci vyvolanou událostmi v Tibetu v roce 1959 (viz níže) žijí dnes tibetští emigranti v hojném počtu také v Evropě, zejména ve Švýcarsku a skandinávských zemích, v USA, Kanadě aj. Celkový počet lidí mluvících tibetský, případně se hlásících k tibetské kultuře se v některých pramenech udává na 6 miliónů. Tibeťané potři k starobylým asijským národům s vysokou úrovní materiální a duchovni kultury a tradičně silným vlivem na okolní svét. Migrace prototibetských plemen z oblosti Kan-su. Cching-chaje a S'-čchuanu do dnešních sídlišť íibeíonů proběhla v šerém dávnověku. Ko sjednoceni vlastních tibetských kmenů v údolí íek Jarlung a Congpo (Brahmaputra) v centrálním Tibetu v samostatný stál došlo v 6.-7. století n. I,, kdy byl za osvícené vlády krále Songcängampo (618-49) uveden do země také buddhisrnus í Indie a rozvíjeny rozsáhlé styky hospodářské, kulturní a vojenské se sousedniml zeměmi. Po razpadu jednotného tibetského stálu v 10. století se dostala do popředí politického života v zemi lamaistická cirkev o boj mezi četnými jejími sektami vyplňoval pak následující staletí. Sakjnpovci (lama Phokpo)_ ve 13. století se přimkli k mongolským vládcům Cíny, za což se iim od Kublojchána dostalo výsadního postaveni v zemi. Obdobně v 17. století představitel ge-lukpovců (tzv. 2lutá sekta), 5. dolajlámo Nga-wang Losong. hledol oporu u mandžuských vládců země, čímž no dalších 250 let učinil Tibet závislým no Cín*. Počínaje IB. stolelim představovou čínskou moc v zemi dva císařští mlstodr-iicí (ambani), soustíedivií ve svých rukou veškerou kontrolu nad vnitřními i vnějšími záležitostmi Tibetu. Koncem minulého o počátkem tohoto století se Tibet stol předmětem expanze ze strany V. Britanie, která si na něm vojenskou iilou vymohla celou řadu výsad, z nichž pak těžilo po celé období republikánské Cíny. Od roku 1951. kdy byla s Čínou podepsána dohoda o tzv. mírovém osvobozeni Tibetu, byl iivot v této zami »cela podřízen politice čínského ústředí, V důsledku řady přehmatů ze strany čínské administrativy začalo v Tibetu postupně norůstat napěti, jež pak v březnu 1959 vyvrcholilo známým protičlnským povstáním ve Lhase. ledním z jeho důsledků byl toké masový odchod tibetského obyvatelstva do Indie a dalších zemi subkontinentu. Mezi uprchlíky byl rovněž nejvyšší církevní představitel Tibetu 14. dalojlá-™, žijici dodnes v Indii. Vývoj v Tibetu po povstání se jen pramálo lišil od vývoje v ostatních částech CLR: komunizaco tibetského venkova; „kulturní revoluce" s jejími zhoubnými důsledky právě v oblosti kultury (boření klášterů, ničeni památek, páleni knih atd.); ustaveni .revolučního výboru" Tibetské autonómni oblasti ŕ čele s Ciňanem Ceng Jung-jaem atd. V současné době s celkovými změnami na činské politické scéně dochází také k oživováni pokusů o přilákáni uprchlých Tibeťanů (dnes už okolo 100 tisíc!) včetně Jejich vůdce dalajlámy nazpět do Cíny, Další vývoj ukáže, do jaké míry bude tento manévr čínských vládců úspěšný. Tibeťané jsou tradičně lid zemědělský a pasto vecký a vynikají rovněž v obchodu a řemeslech. Obdivuhodně dobře snášejí drsné podmínky vysokohorské přírody a jejího kjlmatu. Jejich život soukromý i veřejný je výrazně poznamenán náboženstvím (lamoismus, resp, bänismus) projevujícím se také v uměni, architektuře, písemnictví a vůbec v celé sféře nadstavby. Tibeťané hovoří Jazykem zcelo odlišným od čínštiny a používají vlastni slabičné písmo odvozené z indické abecedy, které se piše vodorovně zleva dopravo. Tibetský národ dal světu celou plejádu vynikajících náboženských myslitelů (Miloräpa, Gampopa, Congkhapa). historických spisovatelů (Butan), literátů (Sakja-pan-dita, 6, dalajláma), přckladotelů (Marpo. Rinč- henzangpo) ad. Tibetský buddhisticlý kánon Kandíur u Tandiur. monumentálni sbírka náboženské pfekladové literatury, patři k jedinečný", památkám v celém světovém písemnictví. K vlostnim Tibeťanům bývaji obvyklo počítáni ještě tzv. Silonové (33 tis) n Oorongové (Čín. lio-iung, 70 tis.) žijici v S'-čchuanu. Prvni moji svůj domov v tibetském autonomním kraji Kan-c' a v Iském autonomním kraji Llong-šan, druhé najdeme zejména v povodí řeky Min-tlang v tibetském autonomním kiaji Apa. Vyznávají' lo maismus, resp. bónismus. Dále patří k Tibeťanům také pestrá směs obyvatel nejzazšího tibetského jihovýchodu v sousedství Indie a Barmy, označovaných souhrnným názvem Lhopa (dosl. jižan: 300 tis.). Z nich významnějšími jsou kupř. Monpové (čin. Men-pa, 40 tis. obyv.). provozujici zemědělství o lov. V cele této málo prozkoumané oblasti, v cestopisně literature obvyklo nazývané „zemi nikoho", se projevuje silný kulturní a náboženský vliv Tibetu. CCHIANGOVE. jimž jediným zůstalo historie ké jméno dávných kočovných plemen činského západu, čítají dnes 80 tisíc a žiji všichni v S'--čehuanu, kde moji od roku 1958 zřizen svůj vlastni autonomní okres Moo-wen (správní centrum Feng-jlng-|en), jenž je součásti tibetského autonomního kraje A-pa. Zivi se zemědělstvím a pastevectvím, Vyznávají bänismus a lamoismus, PCHUMIOVÉ (20 tis. obyv.) žiji v severozápadní části provincie Jfln-non v okolí měst lan--pching, Ning-lang, Ll-ťiong. Jung-šeng a Wej--si. Vlastní autonómni správni jednotku zatím nemají. Podle tradice se do svých nynějších sídlišť dostali odkudsi ze severu, a to už ve 13. století v době tažení mongolských vojsk na čínský jihozápad. Ve skupině jazyků tibeto-barmských zoujimá pchumiština zvláštní místo, lišíc se od ostatních jak slovní zásobou, iak gramatickou stavbou a zejména fonetikou. Protože pchumiština nemá vlastni písmo, používá jak tibetské abecedy (v okoli Ning-longu). tak čínských znaků (v okoli Lan-pchlngu a li-tiangu). Hlavním druhem zaměstnáni Pchumlů je zemědělství a chov domácího zvířectvo, jako vedlejší činnost provozuji lovectvi a řemesla. V náboženském ohledu jsou většinou animisté, ale najdou se mezi nimi i buddhisté (lamaisté) a taoisté. NUOVÉ tvoři nevelkou národnostní skupinu (přibližné 10 tis. obyv.) ve společném nusko-tu-lungském autonomním okrese Kung-šan zřízeném v roce 1954 (administratívni centrum Tang-tang) a v sousedních okresech Fu-kung, Pi-ťiong a Lon-pchlng v severozápadním cípu jün-nanu. Cast jich žije také v údolí řeky Lan-cchang-tiang (Mekong) v nejvýchodnějši části Tibetské auto-nomni oblasti. Hlavním zdrojem jejich obživy je zemědělství'. Nuové jsou většinou lomolilé. avšak v důsledku dlouholetého působení katolických misionářů je mezi nimi také poměrné mnoho katolíků. TULUNGOVé patří k nejmenším národnostem CLR (okolo 4 lis. obyv,). Spolu s Nuy žiji ve společném autonomním okrese Kung-šan a v okoli města Wej-si v Jün-nanu. Věnují se zemědělství, rybolovu a honitbě. U Tulungů se ještě donedávna praktikovalo mnohoženstvi, zpravidla ve formě sňalku několika sestor s Jedním mužem, a také skupinové manželství, v němž několik sester bývalo provdáno za několik bratrů. 1 Lhopové ■>. Pchumiové -i Nuové i Tulungové ■• Lachuové i Ačchangové 1 Nasiové ■■■ Tíngpchové 153 imuw I I tamtfin CH "™'< .~\ mi CZD »»mi 173 lOVe (l-cu) isou jedním z nejstarobylejších árodů tlbetsko-barmské etnické skupiny. Jejich dávní předko Bili (Paj) Ma př. n. I. V 7. plemen (čoo) z nich. rodu Čině a rovni Vietnamu, otrokářskoi si po šast částečnou ftiše Non-, kulturou s hodnou, d rou a boh stol Loos i fedi set nezá' :ao byla vlastním odnes mí >u lidovo ■ se někdy ti i-nanu). což zn« . Názvu Lolo, čovánl, se pro jeho neužívá. V ohledu c vém jsou s ly bllzc Choniové, Lisuové. siové, Pajové a Tchui Dnes představuji niku (4.8 mil, obyv. národ CLR, hned zi ii-nan-iove i ad. jsou z, eti n. I. se š, 'Pojilo a pod vl Meng-še, vytvo t na území d , Barmy oci Nan t dokói ilost na P' s:n Júr (no)" h u Sli im« lok p tnické :i Černi (Wu) a ómlužz I. tisíciletí st iských a jiných idou nejjižnějšího lo v jihozápadní ešniho severniha 3 Thajska mohutnou oo (649-1252), která á udržet úplnou ČI idní činské vládě. vysoce rozvinutou písmem, pozoru- ranou architektu ti. iji No i (su) čerr li love drive ml význam c kulturním a ěnl | niže i Ačchangov slula kovým zacho i vesno nazývr lá „lidi bývali atlvni (hlo kosii es už izyko- edeni Na- jlhr Chi hdx w ápadu. Nejkompaktněji ivé počtem svých čtvrtý největší' ne Cuangy, Chueji o provincii činského rozptyle nit lang pok žij_i v Jün-nanu. i částečné také v pre ;ké autonomní oblast přisluš-:hanský Ujgury. jihu a neli S'-j. dále iCii ang-si. Hlavním i zemědělství, né chovem u nich i řei uctívají celo ;:r- i podhor dobytka, icslo. V ■ plejád im většiny dnešriich ských oblastech dopli Poměrně rozvinutá náboženském ohledu i duchů dobrých I ; Ku- ů je ova-jsou love lých, provozuji kult předků a oboji doprovázejí složl-lými obřady. Mezi všemi ostatními nechanskými národy vynlkoji love nesmírně bohatou poetickou tvorbou (známý je zejména lidový epos ým uměním (kroje, výšivky), písněmi Ašma), lido lo") a tanci, lům („L fové poměrné značne CHANIOVĚ (960 ti kove nejbl buznýml lů. společném Chung-che trum Ke-ťit -itskěm auli správni cen ské.i st »enovalí ti pozornost obyv.) j zl etnogra- fi etnicky i ijvyspělejšiml Čůltl Jün-nan autonomním 1957 (správni ve společném okrese Tiang-čchc ing-ťlang), Jakož oji Si-Juang-pan-r třtiny, kávovníku, um i a za rove ŽIJÍ v nejjižněji Isko-chonlském řízeném v roce '). dáli nomnim ttrum Ch loiiiiiim k cukrové ;ov/ch polem, manga ad iOu animisté q obrvláštrt í tzv. dračí stromy (amo-a i, ve kraji cen- hanisko- ?ng (1954. i v Ichoj- m. 2ivl se banánov- Chaniové úctě se cho), jimž ednou do roka na líce oběť v podobě 1, trvající zpravidla obecným veselím a P' niku, kok jsou včti u nich ti každá vesnice přináši vždy j rozhraní 2, a 3. lunárního mé buvola či vepře. Tato slavnos 2-3 dny, bývá doprovázena bohatou hostinou. LISUOVÉ jsou někdy též nazýváni Nisu, losu, Mosu či Nosu. Jde o středně početnou národnost (ca. 470 tis. obyv.) ŽIJIcl hlavně v povodí řeky Nu-ťiang (Salwin) v severozápadní části Jün-nanu. kde má vlastni autonomní kraj Nu-fiang (1954, administrativní centrum Pi-řiang). Kromě toho nacházíme Lisuy také v sousedních oblastech Tibetu a S'-čchuan,, a za hranicemi CLR v Barme__(tzv. Yawyinové), Thajsku a v Kambodži. Rovněž Lisuové se věnuji hlavně zemědělství, které podle místních podmínek doplňuji pastevectvím a lovem. Od začátku 20. století je mezi Lisuy hojně rozšířeno křesťonstvi. Misionář Pol- lord vynalezl také pro ně zvlášlni druh slabičného písma. LACHUOVÉ (v lochuštině la mámená „tygr', chu „obřad společného jedení úlovku", lochu ledy „společné pojídání tygra") souvisí |azykn vě a etnicky velmi úzce s ly, s nimiž (o laké s Ačchangy. viz niže) jo v minulosti po jistou dobu spojoval i jednotný státní útvar Nan-čao. Dnes jsou Lachuové v celkovém počtu 270 tisíc koncentrováni v provincii Jün-non. kde mají Jeden vlastni autonomní okres Lon-cchang (1953, administralivní centrum Chung-sing) a jeden autonomní okres společný s Kchaway a Tchaji (Meng-lien, zřízený v roce 1951). Kromě toho žiji toke v okresech Keng-ma, Suang-ťiang a íing-•ku v jihozápadní části Jün-nanu. Krajina, kterou obývají, má horský ráz a subtropické klima s hojnými srážkami a množstvím řek a potoku. Vedle zemědělství, které je jejich hlavním zaměstnáním, věnuji se Lachuové mimo sezónu také lovu. Blízkými příbuznými Lachuů (podle některých etnografii Chaniů) jsou Kchucchungové, malá národnostní skupina (okolo 3 a půl tisíce obyv,) žijící na území okresu Tin-pchlng v provincii Jün-nan. Kchucchungové ještě donedávna neznali zemědělství a vedli kočovný život lovců a sběračů. Číňané je nazývali opovrřllvé jie-žen, Ij. divoši. AČCHANGOVÉ (ca. 10 lis. obyv.) žij! roztroušeni v okresech Jin-ťiang, Liang-che. Lung--čchuon a Lien-san tchajsko-fingpchoského autonomního kraje Te-chung v jihozápadním Jün-nanu, v kroji příhodném pro provozováni zemědělství (rýže, kukuřice, brambory, zelenino). V jazykovém ohledu jsou Ačchangové blízkými příbuznými lů, s nimiž souvisí laké etnicky a historicky. Kromě zemědělství provozuji Ačchangové rovněž řemesla, z nichž největšímu věhlasu se u nich lěši kovolepectvi, mečiřstvi. klenotnictví' od. Většina příslušníků léto národností jsou hi-nojánšlí buddhisté. NASIOVE či NAKHIOVÉ (zhruba 230 lis.), dříve nazývaní také Lusi. Moste nebo Moso, jsou velmi starobylý národ, jehož existence je doložena již v S'-ma Čchienových Zápisech historika z 1. stol př. n. I. Předkové Nosiů se v 7. století významně podíleli na organizaci slátu Nančao. Dnes Nasiové žijí v severozápadním Jün-nanu převážně v údolí řeky Tin-ša-fiang (horní tok Jang-c'-ťiangu), kde mají vlastni oulo-nomni okres Li-ťlang (správní centrum Ta-jen--čen). a dále v okolí měst Wej-si, Ning-long, Jung-šong a Cung-llen a v libetském aulonom-nim okrese Mu-H v sousední provincii S'-čchuan. Jejich hlavním zaměstnáním je zemědělství (rýže, kukuřice, boby), doplněné místy chovem skotu. Poměrně rozvinutá jsou i některá řemeslo, kupř. kovolepectvi, tkalcovstvi ad., a tradičně čilý je také obchod s Tibetem. Mezi obyvatelstvem je rozšířen lamaismuj. vedle vlastního samanského náboženství lungpa, odvozeného z tibelského bönismu. PAJOVE (dosl. bílí lidé), dříve zvaní též Min-íia. představuji slřednč velkou národnoslni skupinu (1 mil.) koncentrovanou v západní části Jün-nanu, kde mojí od roku 195Í vlastni autonomní kroj Ta-li (administrativní centrum Sia- kuon). Kromě toho je nacházíme v přilehlých okresech Lon-pching. Li-ťlang a Poo-šan, jako? i v okolí provinčního hlavního města Kchun-mln-gu. Jde o starobylý národ, který se rovněž významným způsobem podilel na lormování státu Nan-čao, společného rodě iských plemen. Po reorganizaci tohoto státu v roce 902 si Pojové zřídili vlastni stát Ta-li, doznavši později značného rozvoje zemědělství, řemesel, obchodu a měst. Přes jeho vyvrácení Kublojchánem v roce 1252 zústola města Ta-ll a Sio-kuan významnými polilickými, hospodářskými a kulturními centry celého západního Jün-nanu. V dalších stoletích docházelo k intenzívni sinizoci pajského obyvatelstva, což se mj. projevilo I no slovní zásobě pajšiiny, které je dnes zaplavena čínskými vý půjčkami. Pajavé se věnuji hlavně zemědélslvi, které doplňují chovem skotu a rybolovem. Značně rozvinutá jsou jednotlivá odvětvi řemesel, zejména zpracováni mramoru, výroba Indiga, těžba soli ad. Lid se většinou hlásí k severnímu (mahó-jánskému) buddhismu. který do těchto míst pronikl už v 7. století, ale nojdou se i stoupenci taolsmu a primitivního anlmlsmu. TCHUTIAOVÉ žijí na nejzazšim východním okraji území osídleného lidem tibetsko-barm-ské jazykové a etnické provenience - až v centrálních čínských provinciích Chu-pcj (okresy Laj-•feng, Chao-feng a Súan-en) a Chu-nan. kde pro ně byl v roce 1957 zřízen společný lehu-tiasko-miaoský autonomní kroj Siang-si (správní centrum ti-šou). Pro svůj lesný styk se soused nim čínským obyvatelstvem a přijeli čínského Jazyka a kultury nebývali dříve povožovóni zo samostatnou národnost a pouze la jakési „místní, původní domorodce" (čínsky tebu-fio) jižní Činy na rozdíl od Číňanů, kteří sem přišli později ze severu a kterým se říkalo kche-íia (dosl. „hosté": v jižních dialektech vyslovováno hak-ka). Tchuíiaové patři k středně početným ne-chanäkým národům (770 lišíc obyv.), u nichž stupeň sinizace pokročil již natolik, že je reálné nebezpečí jejich splynuti s okolnim chanským živlem. Věnuji se převážně pěstováni kukuřice, rýže a batátú. Posledniml v tomto výčtu národů a národnosti libenko-barrnskč etnicko-linqvistické čeledi jsou TINGPCHOVĚ (zvaní též Cojwové, Kačjinovéap), Jichž žije v CLR nu 80 tisíc, zejména v horských oblostech společného tchajsko-fingpchoského autonomního kroje Te-chung (1953, administrativní centrum Lu-si) o společného tchajsko--kchawaského autonomního okresu Keng-ma (1955. správní centrum Chung-wej) v jünnansko-bormském pomezi. Dalších přibližné 300 tisíc Tingpchů žije mimo ůzemi CLR. v Barmě (Kač-jinové) a v některých dalších zemích jižní a jihovýchodní Asie. Tingpchové. představující v ohledu etnickém a jazykovém přechodný typ k etnikům větve botmské, se živí dosud hlavně zemědělstvím, dobylkářstvl |e málo rozvinuto. V jejich nábožonslvi převládají primitivní animistické představy, avšak mezi obyvotelstvem je i jistý počet buddhistů a katolických konvertitů. Trampoty se standardy aneb Bengálštinu? Ale kterou? HANA PREINHAELTEROVA Když jsem studovolo v bengálskom Sántlnlke-lanu, všechny dívky v koleji mi vyprávěly o Vietnamce, která se lam učila rak přede mnou. Nedověděla jsem se o ní v podstatě nic, ačkoliv mi o ní vyprávěly postupné snod všecky kolegyně. Všechny mi totiž zjevily pouze její dva nejcharakterističtější rysy. Předně že byla takhle maličká (a ukázaly si někam pod klk, čimž zřejmě chtěly naznačil, ze ony zdaleka nejsou nejmenšími mezi plemeny lidskými, jak by se zdálo třeba v porovnáni se mnou) a ta druhé že když se jednou ubehala při tělocviku o píchalo jí u srdce, že tomu řekla hridojer bedona místo buker belhá. Zatímco první informace byla podávána ve vši vážnosti, druhou mé dívky zjevné chtěly pobavit a samy se Ji laké smály jako dobrému vtipu. Ze slušnosti jsem se snaživala smát se s nimi. ale nikdy mi to nešlo od srdce. Částočnř pralo, že jsem se vždy v duchu musela tázat: „Copak budeš dávat k lepšímu o mně, až lady nebudu?", ale hlavně proto, že mi to nepřipadalo joko legrační klípek, ale jako smutná obžalobo bengálStiny. Abych však objasnila, o co jde. Obě uvedená slovní spojeni se dojí přeložil „bolest srdce". Copak dají! Musí se tak přeložit! Protože pro nás je ten orgán srdce, at o něm mluvíme jako o nositeli něžných citů nebo jako o něčem, co nám pumpuje krev do cév. A že nás bolí. to řekneme stejnými slovy své vyvolené i kardiolo-govi. Bengálci - zdá se - mají srdci aspoň pěl: srdeční sval - hrilpindu. sídlo vznešených emoci - hridaj, marma nebo prán (prán v nich např. tanči radostí, když vidi milovanou bytost či vlosl), srdce abych lak řeklo jen do donni štrapace - buk, a to nemluvím o srdcich v kartách, která se zovou haratan. Ke každému z těchto srdcí pak přináleží jiná bolest: Bedaná, piran případně píra, bhugáni, bjotha atd. Nešťastná Vietnamka získala nesmrtelnou ostudu lim. že si no piizemní píchání postěžovala slovy básníka. Co by se však bylo stalo, říkala jsem si pak čosto, kdyby se dopuslila prečinu opačného? Kdyby třeba vyznala Bengálci lásku a použila přitom nepoetických termínů? Neznělo by to uším toho mladíka podobně, joko kdyby Cechoví při té příležitosti omylem řekla, že má poližo s tlustým střevem? Copak srdce, namítne přemýšlivý čtenář, s tím bylo odjakživa divno hrál. To je všude no světě nositelem složité symboliky, na tom není nic lak kuriózního. Dobrá, odpovídám já. Ale stejné je lo třeba s rukou (hál - ruka každodenní, bhudž a bohu - ruka pro poetické objeli či pro nošeni legendárni zbroje), ba i s nohou: pá - noha obyčejná, pad a čaran - noha básnická. Chcete-lí někomu složit k nohám své literárni dilo, vyberte si k tomu jeho pad nebo čaran, nikdy ne pá. Pá je dobrá k chozeni, běhání, případné pro revmatismus, avšak k tvorbě kompozit, symbolů či přenesených významů se nehodí. Tu poslouží právě pad nebo čaran. S jejich poetickou potenci můžete vytvořit složeniny jako „noholotos" (krásné či svaté nohy), „nožní požehnáni" (milost vyzařující z nohou askety či boha), „nožní člun" (převážející přes řeku smrti Baitoraní), „nektar nohou" (svatá voda, vzniklá umytim nohou zbožňované osoby), „otrokyne nohou" (oddaná manželka) a tak dále téměř do nekonečna. A jak to všecko v češtině zni nepoeticky, nesmyslné ba až na hlovu padle, tak lo v ben-gálštině naopak navozuje ty nejbásničtější představy a řadu náboženských asociaci navrch. I v češtině máme sice dvojice až trojice synonym, z nichž jedno patří do Inventáře hovorové češtiny, zatímco druhé je vyhrazeno poetům (kůň - oř - komoň), ale naši básnici svých výsad pomolu zanechávají a „básnická" slova zni většinou zastarale či směšně. Nikdy jich ostatně nebylo tolik joko v osijských Jazycích se starou literárni tradicí. Zde jde skutečně o dvojí ož trojí kompletní slovní zásobu. A ne že by básnické výrazy užívali jen básnici, a to jen v poezii, a obecné terminy ostatní lidé, a to všude v běžném životě. Obě nebo všecky tři slovni zásoby jsou v obecném Jazyku zastoupeny o každý průměrný vzdělanec ví, kde který termín použít a i anallabet pozná a zasměje se, bylo-li některého užito na nesprávném miste. Pláte-ll se Iřeba v Kalkate na jméno nějaké ulice, musíte užit hovorového názvu pro ulici rásta. Ale v odpovědi slovo rásta neuslyšíte, protože v názvech se používá „vznešený" termín sorani, odvozený zo sanskrtského sorati - kráčet, případně přepis anglického road, street či lane: Lenin saiani, Rámkrišna len. Přeložit do češtiny se to nedá. leda přiblížil minidialogqm: „Jak se. prosím vás, jmenuje tenhle potok?" „Tenhle potok se jmenuje ručej Botič." Problém je ovšem daleko širší. Netýká se jen termínů poetických a vůbec se nelýká jen slovní zásoby. Každý kulturní asijský jazyk má minimálně dva standardy — literárni a hovorový, které se odlisují nejen slovníkem, ale I gramatickou strukturou. Někdy tato odlišnost hraničí s nesrozumitelnosti a činí se jen málo pokusů obě iormy navzájem přiblížit. Tak je tomu na-