vyústily do podoby lávových náboženských střetnutí mezi muslimy a křesťany, boje za rozděleni země o za vyhoštění Palestinců. V libanonské občanské válci se Palestinci znovu stali terčem nenávistného útoku a likvidační kampaně. Zásluhou lepší organizovanosti a diky těsnější-mu spojení s pokrokovými politickými silami a se sympatizujícím libanonským obyvatelstvem vyšlo hnutí odporu t tohoto boje méně vojensky o politicky poškozeno než z boje v Jordánsku v lotech 1970—71. Nelze samozřejmé přehlížet oběti no životech prostých Palestinců, které byly obrovské. Stačí připomenout jen nejkříklavéjii přípocl - blokádu a likvidaci tóboro Tall at--Zc'tar u Bejrútu, kde ozbrojené oddíly pravicových stran, zejména ol-Katá'lb, doslova vybily stovky palestinských rodin. Stejně tak nelze ne-pripomenout politické a morální škody způsobené jednostrannou palestinskou interpretaci ' intervence syrské armády v Libanonu v zón 1976. Avšak vzdor těmto negativním následkům neztratil palestinský odpor v Libanonu své základny a přes určitá omezení plynoucí z přítomnosti l Arabských bezpečnostních sil uhájil možnost pc- r kračovot ve své Činnosti v V druhé polovina 70. let bylo palestinské hnu- p ti odporu postaveno před kvalitativně novou ^ překáiku. Vytvořila ji separátni jednáni Egypta E i Izraelem, která navazovala na cestu egypiské- f, ho prezidenta Sádáto do Jeruzaléma v fistopa- p du 1977. Egyptsko-ízroelské rozhovory o ukonče- D ní válečného stavu a dohody z jaro 1979 uza- p vřené za americké asistence v Camp Davidu fi přinesly alternativu Uv. palestinské autonomie na západním břehu řeky Jordánu a v pásmu q Gazy. V tomto návrhu se počítalo s omezenou samosprávou Palestinců no uvedených územích při zachování izraelské vojenské okupace. Od v zrodu této myšlenky bylo zřejmé, io nemá pomo- p, ci uskutečnit právo Palestinců na sebcurčeni, v nýbrž rozdělit palestinskou opozici proti izrael- ské okupaci a z rozhodováni o budoucnosti Pa-.« íestiny vyloučit hnutí odporu vedené ze zahra- ničí. Koncepce palestinské autonomie bylo v jistém smyslu toké manifestací snahy resit pales-jc tinský problém, avšak na základě překroucených faktů o soflstických argumentů o permanentním ohroíení Izraele a o nutnosti zajistit za každou cenu a všemi prostředky jeho bezpečnost, tedy nikoliv reálně s perspektivou trvalého odstraněni příčin palestinského problému, a tím i podstaty blízkovýchodního konfliktu. Izraelská libovůle méta určit ty, kieřf mají nárok rozhodovat o arabské Palestině- Z počínání Izraelské správy na okupovaných arabských územích bylo přitom patrné, že hranice okupační zeny považuje za hranice palestinství. Každého odpůrce Izraelských představ o řešeni palestinského problému, kterého nemohla uvěznit, snoiíla se dostat, (robo i násilně, mimo Palestinu v naději, že ho tak zbaví práva zasahovat do osudu země. O lom svědčí nejen případy mnoha palestinských intelektuálů, ale také zdařené i překažené pokusy o deportaci starostů několika palestinských mést s arabskou většinou. Palestinské hnuti odporu se dokázalo v 70. letech stát důležitou složkou arabské protiímpe-rialistlcké fronty a podařilo se mu podstatně přispívat k aktivizaci této fronty. Bylo typem národné osvobozeneckého hnulí, které sdružilo třídně různorodé skupiny a vrstvy palestinského národa žijící jak na okupovaných arabských územích Palestiny, tak v emigraci. Hnutí odporu dnes reprezentuje Organizace pro osvobozeni Palestiny, v jejíž vnitrní struktuře jsou respektovány principy demokracie a zásada nezávislosti jednotlivých odbojových organizací. Na půdě OOP se vytváří politická platforma lypu národní fronty, avšak dosud se zde nezíor-movala organizace, (dera by plnilo úlohu jádro či predvoje hnuti. V programu odporu a ve stanovených cílech hnuti se prozatím udržuje znač ná obecnost. Nejdále v posledním desetiletí došel proces formulováni úkolů a cílů hnuti v etapovém politickém programu přijatém v roce 1974, v němž je podtržena nutnost vytvořit nezávislý národní stát na národních územích podle míry jejich osvobození z izraelské okupace. Tento program se opírá o pochopení, že je třeba vhodně využívat existující pozitivní tendence v mezinárodním vývoji, stejně jako všechny možnosti, které dává vývoj situace na Blízkém východě, k dosažení plné národní nezávislosti a k vytvoření pevné základny pro pokračováni zápasu palestinského lidu za uskutečnění jeho zákonných práv v plné shodě s Chartou a revolucemi OSN. Dosavadní zkušenost ukazuje, že obecnost o nepropracovanost programu a cílů odporu umožnila nejednou překonat vnitrní neshody, a to odkazem na minimální, všem skupinám v hnutí přijatelný program „osvobození Palestiny" a zároveň si zachovat prostor pro taktická jednání. Nevyjasněnost programu však působilo toké negativné a to tam, kde sváděla k praxi „unáiení se proudem" a k vyčkávání. tedy k taktice, ktorá v minulosti několikrát přivodila nedostatečnou připravenost hnulí v rozhodujících chvílích. Ve své dosavadní historii prokázalo hnutí od- fioru palestinských Arabů, že je v prvé řadě si-DU politickou a morální. Jeho vojenské akce nenarosily nikdy do té míry, aby dlouhodobě narušily chod izraelské společnosti. V 70. letech se potvrdilo, že ozbrojený odpor Palestinců no-byl na významu teprve ve spojeni s dalšími formami boje, se stávkami, protestními shromážděními, s politickou o přesvědčovací proci zapojující stále vétŠf počet arabského obyvatelstva na okupovaných územích do akcí odporu. Dnes, no počátku 80. lot, je víc než kdy předtím zřej-mét že perspektivy hnutí odporu splývají s perspektivami arabské protiimperialístické fronty. Kaídé oslabeni této fronty se bezprostředné odráží, jak napríklad v závěru 70. let ukázal přechod Egypta na pozice kompromisů O spolupráce s imperialismem, v oslabení hnutí odporu. „Ztráta Egypta" narušila arabskou frontu boje proti Imperialismu, vyvolala nutnost přehodnotit situaci o stanovit základy pro novou jednotu. Z tohoto procesu vzešla v roce 1978 Fronta pevného postoje. Vytyčila princip odmítání separátních jednání s Izraelem, která by se uskutečnila před stažením okupačních vojsk z arabských území a která by nesměřovala k důsledné realizaci práva arabského lidu Palestiny na se-beurčení. S Frontou pevného postoje je spojena naděje no konečné řešeni celého blízkovýchodního problému. Je proto logické, že palestinské hnuti odporu vidí dnes svou budoucnost v rámci tohoto protiimperialistlckého bloku. Nechanské národy a národnosti ČLR III. Čuangsko-tungské národy a národnosti čínského jihu JOSEF KOLMAŠ Pod pojmem „čínského jihu" rozumíme v této souvislosti území jižní Cíny pokryté provinciemi Jún-non, Kuej-čou, Chu-nan, Kuang-tung a Cuongskou autonomní oblasti Kuong-si, dohromady zabírající přibližně osminu celkové plochy této země (viz mapku). Z hlediska národnostního složeni o jazykové situace představuje tato ob-laM pestrou mozaiku národů a národností, stejné Jako jazyků a dialektů, nebof na území o celkové rozloze 1210 tis. km- tu vedle činanů, Chuejů (viz Nový Orient 1980, cis. 3) q mnoha národů a národnosti tibetsko-barmské čeledi (viz Nový Orient 1980. čís. 6) žijí národy a národnosti dalžích pěti čeledi, a sice čuangsko-tungské (někdy nazývané též čuangsko-tchoj-skou) - o ni bude řeč v tomto článku; dále mlaosko-jaoské, mon-khmerské. jakož 1 zástupci malajsko-indonéských, respektive malajsko-poly-néských národů (KaoŠonové) a Vietnamci (Tingové). K čuangsko-tungské etnické a lingvistické čeledi se počítá těchto osm národů a národnosti: Cuangové, Půlové a Tchajové; Tungové. Suejo-vé. Molaové, Maonanové a Liové- Se svými více než 16 milióny obyvatel (podle údajů z roku 1978) představuje lid této čeledi nejpočetnější skupinu nechanské populace Cíny. Cuangové sami, Čítající 12 mil. obyvatel, jsou absolutně největším nechanským národem a v rámci CLR se řadí no druhé místo hned za Chány čili vlastní Číňany. Nad milión obyvatel mojí z této skupiny ještě Puiové (1,7 mil.), zaujimajicí mezi nechan-■■kými národy a národnostmi Cíny 9. místo a Tungové (1,1 mtl.), zoujimající 12, misto. Pro vyjmenovaných osm národů a národnosti bylo dosud zřízeno 20 autonomních správních (ednotek, z toho 1 autonomní oblast (Cuangská autonomní oblast Kuang-sl), 6 autonomních krajů (z toho pět společných dvěma národnostem) n 13 autonomních okresů (z toho sedm společných dvěma národnostem o jeden společný třem národnostem). Kromě toho v Čuangské autonomní oblasti Kuang-sl byly počátkem 50. let zřízeny další 3 autonomní okresy Lung--lin, Lung*šeng a Tung-sing společné většímu počtu blíže nespecifikovaných národnosti. Historicky se předkové dneinich čuangsko-lungských národů odvozují od plemen označovaných v čínských pramenech jako San-miao (Trojí Miao), žijících v dobách II.—1. tisíciletí př. n. I. jižně od Jang-c'-ťiangu. K Son-mioo patřili zejména Manové (předkové pozdějších Miao a Jao) a Jlieové, jejichž západní větev Si-jGeové, Luo-jiieově. Po-jiieové a další jsou předky dnes' nich čuangsko-tungských národů. K dolši jejich diferenciaci na Čuangy, Tchaje, Tungy. Šueje, Maonany, Molaoy došlo pravděpodobně j;: v průběhu 1, tis. n. I,, přičemž nejpozději, zaá se, se osamostatnila skupino Puiů, vykazující dosud v jazyce a materiální i duchovni kultuře velmi úzkou souvislost s Cuongy. V ohledu ling. vistickém představu]! čuongsko-lungské jozyky samostatnou větev jazyků činsko-tlbetských, rozdělenou do skupiny čuangsko-tchajské (Čuang-stina, puiština a tchajština), tungsko-šuejské (tungština, šuejitino, molaoštlna a maononšti na) a ítské (Hština a její dialekty), přičemž mluvčí první a druhé skupiny si navzájem dobře rozumějí, CUANGOVÉ, nazývající se sami Pučuangy, Putchuy, Puiy či Punungy, žijí především ve vlastni Čuangské autonomní oblasti Kuang-si (zřízena 5. 3. 1°58. rozloha 230 tis. km3, hlavni město Nan-ning) a dále v sousedních provinciích Jün-nan (čuangské etnické skupiny Nungů a fiaů žijící ve společném čuangsko-mlaoském autonomním kraji Wen-šon zřízeném v roce 1958), Kuej-Čou a Kuang-tung (společný jaosko--čuangský autonomní okres Lien-san s administrativním centrem v Ti-tchienu). Oblast Kuang-si se svým pahorkatým terénem (do 1500 m nod mořem), množstvím řek, hojnými srážkami a příhodným subtropickým klimatem patrí k nejúrodnějším oblastem činy. Jsou tu vlak známa a částečné exploatována též bohatá naleziště uhlí, manganu, cínu, wolframu, ropy a jiných surovin. Existence státu Nan-jiíe v této části země v 1. stol. př. n. I,, představujícího nejstarší známou formu státního sjednocení kmenů Luo-júe a Po-jue, předků to dnešních Cuangů, je dokladem jejich dávného autochtonniho původu. Vlastní čuangské etnikum se vsak v Čínských pramenech připomíná poprvé až v době Sung (10.—13. stol.), kdy už dosahovalo poměrně vy sokého stupně hospodářského a kulturního rozvoje, čuangský národ, který si v té době vytvořil vlastni stát Nan^tchien-kuo (Zeme jižního nebe), sváděl urputné boje s čínskými utiskovateli a jeho vojska se na čas dokonce zmocnila město Kantónu. Nicméně Nan-tchlen-kuo nakonec podlehlo čínské presile o celá cuangská zem se ad těch dob stala součástí čínského impéria. Jinou slovnou kapitolou v dějinách čuangské-ho lidu je jeho ůčost v bojích na straně Tchaj-pchingů proti feudálnímu útlaku mandžuské dynastie i významný podíl čuangů v bojích KS Cíny proti reakčnímu Kuomjntangu o za vítězství lidové revoluce v zemi. Cuangové provozují už od nopaměti široce rozvětvené Intenzívni zemědělství, doplněné nejrůznějšími řemesly - od domácké výroby železného o dřevěného nářadí přes cihlářstvi, hrn-čřřstvl a výrobu porcelánu ož po hedvábniclvl. tkolcovslví o soukenictví. V celé Číně |sou známé o velmi oblíbené tzv. kuangslské. Jinými slovy čuangské. pestrobarevné hedvábné šátky a tkonlny. Jazyk Cuongů náleží k čuongsko-tungské větvi čínsko-llbelského jazykového kmene a až na krajové odlišnosti ve fonetice Je v podstatě Jednotný a společný všem Cuangům. V dřívějších dobách se čuangštino psala vlastním znakovým písmem (tzv. obrácené znaky) odvozeným z čínské hieroglyfiky a teprve v roco 1958 byla pro ní zavedena modilikovaná latinka. Z čuangských básníků, kteří tvořili a psali rodnou čuangšti-nou, největšího věhlosu dosáhl Wej C-too, žijící v první polovině 17. století. Jeho verše a písně si lidoví vypravěči předávají dodnes. Z náboženských představ Je mezi Cuangy nej-víca rozšířen kult předků, kterým přinášejí oběti vždy o čtrnáctém dni sedmého lunárního měsíce. PUIOVE náloži svým počtem 1.7 mil. ke skupině větších nechanských národů. ZlJí v kompaktních celcích na Jihu a jihozápadu provincie Kuej-dou. kde pro ně byl v srpnu 1956 zřízen autonomní kroj Cchien-non (společný s Miaoy, správní centrum Tu-jtin). kromě vlastního autonomního okresu Čche-chcng (administrativní centrum Co-lou) a dalších pěti. společných s národem Miao (An-lung, C-jiin, Cen-ning, Ceng-feng a Wang-mo). Jazyk Puiů je velmi blízký čuangštině. jmenovitě jejím severním dialektům, a umožňuje vzá-f' ;mné dorozumení s Cuangy. Jako písma užívají uiové od roku 1956 modifikované latinky. Rovněž etnicky Puiové těsně souvisí s Cuangy. s nimiž také prodělali společný historický vývoj a od jejichž hlavního jádra v Kuang-si se v minulosti oddělili a přesunuli do dnešních svých sídel v Kuej-čou. Hlavním zaměstnáním Puiů je dosud zemědělství, k němuž jim přírodo a podnebí jižního Kuej-čou vytvářejí ty nejpříznivější podmínky, umožňující až dvojí úrodu do roka. Pěstuje se především rýže. obili, cukrová třtino, bavlno, z ovoce banánovník a pomerančovník a z průmyslových plodin tobák a strom tungovnik dávající olejnatá semeno. Poměrně rozvinutá jsou i řemesla provozovoná většinou po domácku (tkaní, pleleni, vyšíváni apod.). Velké popularitě se těší zejména pletené zboží z bambusu vyráběné v puiském městečku Li-po. Puiové byli ještě donedávna typickými uctivači duchů, zejména hor a skal. a poměrně rozšířen byl u nich i kult předků. Vyskytnou se i taoisté. buddhisté a křesťanšti konvertité. TCHAJOVÉ (760 tis. obyv.) žiji pouze v Jun--nanu, a sice nejkompaktněji ve vlastním autonomním kraji Si-šuang-pan-no (1953, administrativní centrum Ťing-chung) a dále v autonomním kraji Te-chung společném s Tingpchoy (1953, administrativní centrum Lu-si) o ve dvou smišo-ných autonomních okresech Kong-mo (1955, centrum Chung-wej; společně s Kchoway) a Mong-lien (1954, centrum S'-mao; společný s Lachuy a Kchoway). Etnograficky so dnešní Tchojové odvozuji od historických Ju-jiieů, kteří se po rozpadu kmenového svazu jlhočinských Jueů přesunuli nejdále na Jih a jihozápad až do bezprostředního sousedství s kulturním světem indickým. To mělo také v dalším vývoji dalekosáhlý vliv na utvářeni duchovního a materiálního života tchajského národa (přijeti Indického buddhismu, vytvořeni vlastního písmo na základě písma staroindickó-ho otd.). Ve středověku byli Tchajové součástí federace Nan-čao - Ta-li, od niž se koncem 12. století oddělili a vytvořili si vlastni stál Meng-li-kuo, který však neměl dlouhého iivrirn (vyvrácen Mongoly ve 13. století). Mingšti vládcové Cíny obnovili Tchojům jejich samosprávu ziízenim tzv. Si-íuang pon-na neboli „Dvanácti pcin-na", tj. kmenových svazů (1570). Tchajšti feudálové se tok stolí místními vládci (tchu-s') dosazovanými ústřední čínskou vládou, s níž lo-ké úzce spolupracovali. V odporu proli čínským kolonizátorům a jejich domácím pomahačůin se k tchajským pracujícím nezřídka přidávali také příslušnici ostatních národnosti, jako Pulangové, Kchawoovó. Chaniové ad. Tchajové jsou tradičné zemědělský národ věnující so v podmínkách teplého a vlhkého subtropického podnebí pěstováni rýže, kukuřice o celé řady technických plodin. V ohledu náboženském vyznávají jižní, tj, hinajánský buddhis-mus vycházejíc! ze svatých pisem zapsaných v jazyce páli. V tom se výrazně odlišují od ostatních buddhistů v Čině, kteří se ve zdrcující vitálně hlási k severnímu neboli mohájánskému buddhismu. Buddhismus hraje také významnou úlohu v celém kulturním životě Tchajů. Jeho projevy jsou patrné v literatuře, umění, architektuře, folklóru aj. TUNGOVE. sami nazývaní Kornové, respektive Pukamové, potři svým počtem (1,1 mil. obyvatel) k velkým nechanským národnostem o nojdemo je kompaktně na rozhraní provincií Kuej-čou, kde jich žije více než polovina v autonomním kroji Cchien-tung-nan společném s národnosti Mian (zřízen 1956, administrativní centrum Kchaj-h), Chu-non (autonomní okresy Sin-chuang. 1956 n Tchung-tao, 1954) a Čuangské autonomní oblasti Kuang-si (autonomní okres Son-fiang. 1952). Stejně jako Tchajové i Tungové odvozuji svú| původ od Ju-júeů. oddělivších se v dávných dobách od Po-jueů tvořících společné prapředky všech dnešních čuangskotungských národů. S postupující čínskou kolonizaci se u nich za čaly rozšiřovat a upevňovat feudální vztahy těžce dopodajici především na bedra širokých mas tungských pracujících. Z historie Jsou také známa četná povstání tungského obyvatelstvo, kupř. ve 14. století pod vedením rolnického vůdce Wu Miona, v minulém století v období hnuti Tchaj-pchingů apod., proti útisku a vykořisťováni místnich vládců a později i proti imperialismu o panství Kuomintangu. Hlavním zaměstnáním Tungů je zemědělství (pěstuje se rýže, kukuřice, obilí, bataty ad.) a poměrně rozšířené je též pěstování vzácných dřevin (tungový strom, lakůvník aj.). V menii mi ře se již věnují chovu skotu o ostatního domácího zvířectva. Mezi obyvatelstvem je dosud hojně praktikována vira v duchy, zejména hor, řek. ■ kal zvírat apod. Poměrně značně rozžiřon Je rakě kult předků. Jejich vire odpovídají rovněž jejich svátky, lidové zvyky o obyčeje. SUEJOVÉ (dosl. vodáci), zváni též Aišuejové Pušuejové či Sucjflaové, žiji v počtu okolo 230 lisic osob v jihovýchodní části provincie Kue,--ČOU, kde moji od roku 1957 zřízen vlastni auto-nemni okres San-tu (administratis centrum Son-che). Poprvé Jo nacházíme zmíněno v einsah kronikách 15. století, avšak Jejich vlastni olnogenezc sahá nepochybně hluboko do minulosti ož k počátkům samotné čuangsko-tungske etnické čeledi, s jejimiž ostatními členy mojí Suejové v ohledu antropologickom, etnickém a lozykovém velmi mnoho společného. V dobách Tchejpcbingského povstání v minulém století se vyznamenaly též oddíly Suejů vedene jejich vůdcem Pchan Sin-fiongem. Známé |sou rovněž Diotiimperialistické bouře Šuejů a Miaoů z počátku tohoto století. Hlavním zdrojem obživy Suejů je zemědělství provozované v příhodných přírodních a klimatických podmínkách. Pěstuje se rýže, kukuřice, bataty o z technických plodin bavlno, konopi. indigo ad. Chov dobytka nehrál nikdy v šuej-sliém hospodářství vážnou úlohu. Mezi lidem Je rozšířeno vira v duchy, zejména hor, řek a stromů, a také kult předků. Podle svého kalendáře slaví Suejové Nový rok (tie-tun) v záři a bývá to vždy veliký svátek doprovázený zpěvy, tanci a veřejnými závody. MOLAOVE. též Muloové (vlastní název Pu-(langové), představují nevelkou etnickou skupinu (přibližně 70 tis. obyvatel) žijící porůznu v okresech Luo-čcheng (převážná většina), l-šan, liou čeheng a Sin-čcheng v severní části Čuangské autonomní oblosti Kuang-si. Vlastni outo nomni jednotku dosud nemají. Historický vývoj Molaoů je těsné spjot s historickým vývojem sousedních čuangsko-tung-ských o miaoských národů. Hlavním zdrojem ob-íivy je zemědělství doplňované místy chovem dobytka o řemesly. V ohledu materiální kultury se Molaovč v ničem podstatném neliší od sousedních Cuangů, s nimiž moji společný také kult předků a viru v četné duchy. I když molaoš-una bývá obvykle počítána k tungsko-šuejské skupině čuangsko-tungských jazyku, má poměrné velmi blizko také k Jazykům rniaosko-jaoské vótve. MAONANOVÉ. vlastním Jménem Kungnungo-vé (30 tis. obyvatel), žiji rovněž v Čuangské autonomní oblast! Kuang-sl, o sice v jejích severozápadních okresech Chuan-řiang, Nan-tan a Che-čch-. Vlastni autonomní Jednotku dosud nemají. Maonanové, o kterých nacházíme první písemně zprávy v čínských kronikách 9. století', odvozují svůj původ - obdobné Jako Jejich etnicky a jazykově nejbližší příbuzní Cuangové - od dávných Pojueů. Jejich vlastni historický vývoj Je rovněž úzce spjat s vývojem ostatních čuangsko-tungských národů o národnosti. Společný •- nimi moji rovněž způsob obživy, Jimž |e zemědělství a částočně I, zejména ve vyšších polohách, pastevectví. V náboženském ohledu Je pro ně příznačný Synkretismus animistických PÍedstov o kultu předků s náboženskými před. stavami a praktikami taolstickýml a buddhlstlc-- j kými. V jejich chrámech zpravidla také nacházíme vyobrazeni božstev těchto věr o pověr. - . !^3 I.H-. - _1 ... 1 Suejové 2 Molaové 3 Maonanové V-""7 UOVE, patrici svými 680 tisíci obyvatel k středně velkým nechanským národnostem, žiji kompaktně v jižní polovině ostrova Chaj-nonuv li hočinském moři, který spadá administrativně pod provincii Kuang-tung V roce 1952 zde byl pro ně o pro Miaoy zřízen společný autonomní kraj Chaj-nan se správním centrem v Tchung-š'. Ve starých čínských kronikách se uvadi. :-i saučásti kmenového svazu San-mlao. který/ l. tisíciletí před n I. obýval rozlehlé prostory pznp od řeky langť-ťiong, byli také tzv. tiou-ll (dosl. Devateři Li), žijící na nejzazšřm jihu. Nepochybně v důsledku stupňujícího se tloku ze strany Chánů se některá z těchto přímořských plemen přemístila na ostrov Chaj-nan, kdo se stela předky dnešních liů. Ti se tradične duli do pěti kmenových skupin Choů (čínsky SoO-ll) Cheů (Cchi-li), lajů (Pen-tl-ll). Moífuu (Mej-lu -II) a Tchajů či OchoJŮ (Li). Kmenové skupiny se uvnitř dále děli na rodové skupiny odlišující se novzájem „rodovými znoky" — tetováním na Ivon. no rukou o no nohou (pouze u žen). Element miaoský, patrný dnes mezi Liy zejména v oblasti jejich duchovni a hmotné kultury, souvisí s miaoským přistěhovalectvím z konce 15. a počátku 16. století. Hlavním zaměstnáním Liů je zemědělství, v hornaté části ostrova doplňované lovem a sbc-račstvím a při pobřeží rybolovem. Protože ostrov Chaj-nan leži již v tropickém pásmu, ma poměrně velké množství srážek, což umožňuje pěstovat tu i četné odrůdy vzácného tropického rostlinstva, kupř. palmu kokosovou, koučukovr.ik. citrusovnik aj. U všech kmenových skup- L je rozšířena víra v duchy spojená s přinášením nákladných oběti (zejména rohatého skoi") Licvé. kteří neměli drive vlastní písmo, používají od 50. let abecedu vypracovanou na zákh"i; latinky.