Vývoj latiny:[1]



Latinský jazyk (lingua Latīna) patří mezi jazyky indoevropské

(stejně tak řečtina, jazyky románské, germánské, slovanské).



• Protohistorické období latiny:

- od počátků až do pol. 3. stol. př. n. l. (vznik římské umělecké literatury)

- původně (cca od 7. stol. př. n. l.) se latinou mluvilo při dolním toku Tiberu na území Latia, kde
sídlili Latinové (odtud vznikl také název tohoto jazyka): latinou tedy chápeme především jazyk
obyvatel latinského původů, kteří založili město Řím, když se usadili na Palatinském pahorku.


Spolu se vzrůstající mocí a vlivem Římanů se pak latina postupně šířila: jednak působila na jazyky
domorodých obyvatel v oblastech, které Římané dobyli, a jednak byla jinými jazyky ovlivňována:

- např. vliv řečtiny, s níž se Římané setkávali nejprve v jihoit. řeckých koloniích a později i
v pevninské Řecku

- již v době punských válek (3.-2. stol. př. Kr.) se Římané dostali do Hispánie;

na území dnešní Francie však pronikli až za vlády Ceasara (1. stol. př. Kr.): proto je dnešní
španělština latině mnohem bližší nežli francouzština

- na naše území se latina dostala až ve středověku (zejména prostřednictvím církve)



• Latina spisovná = literární (“ciceronská” = klasická)

- o literárním období latiny hovoříme od pol. 3. stol. př. n. l. (počátek římského uměleckého
písemnictví, jehož spisovným jazykem byla právě latina)

- vrcholu své gramatické a stylistické dokonalosti dosáhla na přelomu letopočtu; po 500 let pak
byla nejvýznamnější kulturní řečí

- postupem času ustrnula (vyvinula se z ní latina středověká)

- představovala vzor při obou reformách latinského jazyka

(karolinská a humanistická reforma – viz níže)



• Latina mluvená, lidová = vulgární (z lat. vulgus = lid)

= mluva prostých lidí v Itálii, mluva vojáků, úředníků a obchodníků v provinciích

- z tohoto živého jazyka se postupně (kolem r. 700) vyvinuly jazyky románské: španělština,
katalánština, portugalština, francouzština, provensálština, rétorománština, rumunština, italština
(nejvíce se od starověké latiny liší francouzština, nejméně španělština)








• Latina středověká

- vzniká ze spisovné latiny, která po pádu západořímské říše ztrácí svou jazykovou čistotu: stává
se literárním a úředním jazykem katolické církve, úředním jazykem vzdělanců západo- a
středoevropských národů

- latina již neplní funkci národního hovorového jazyka, pro nikoho již není řečí mateřskou

- geografické rozdíly, rozdíly mezi jedn. autory

- dochází k posunu ve významu řady slov, vznikají novotvary na základě jednotlivých národních
jazyků, zjednodušuje se mluvnice

- šířila se všude tam, kde bylo přijato křesťanství

(k národům románským, germánským a k západním Slovanům)

- v době Karla Velikého (8. stol. n. l.) – tzv. karolinská reforma latiny (návrat ke klasické
latině); zavedení tzv. karolinské minuskule (z ní vychází dnešní latinka)

- stává se nositelem vývoje celoevropské kultury

(viz slova latinského původu v češtině – např. škola, studium, civilní etc.)



• Latina v době humanismu (14. a 15. století)

- produkt humanistické reformy latiny: dochází k umělé nápodobě latiny klasické (v próze byl vzorem
Cicero, v poezii Vergilius)

- důsledkem těchto snah o jazykový purismus je, že latina pozbývá na své aktuálnosti, nemůže se
volně rozvíjet jako živá latina středověká a stává se jazykem mrtvým (ačkoli v ní byla napsána celá
řada děl humanistických učenců)



církevní latina (latina jako oficiální jazyk se nejdéle udržel v církvi; církevní latina bývá často
mylně ztotožňována s latinou středověkou)



odborná řecká a latinská terminologie (jazyk celosvětového významu, společný činitel všech
vědeckých disciplin)





Latinská abeceda:


Vznikla odvozením z řecké alfabety – prostřednictvím písma etruského.

Původně se používala jen tzv. majuskule (velká písmena); minuskule (malá písmena) vznikla až ve 3.
stol. po Kr.

V klasické  podobě zahrnovala latinská abeceda 23 písmen:

(každá hláska kromě ch má v latině jeden znak)

- chybělo v ní písmeno j (znaku i se užívalo pro hlásku i i j)

- chybělo v ní písmeno v (znaku v se užívalo pro hlásku v i u)

(viz nápisy na monumentech; důsledné grafické rozlišování těchto písmen – od 17. st.)

- písmeno k se vyskytuje jen velice ojediněle

(ve slovech etruského původu, příp. ve slovech řeckých)

- písmena y, z a ch nacházíme jen ve slovech cizích – převzatých slovech řeckých

(ch však neexistuje jako samostatné písmeno; tato skupina se původně vyslovovala jako kh;

ve slovníku hledáme pod písmenem c)
________________________________

[1] Zpracováno na základě následující literatury: Bartoněk, Antonín. Latina pro posluchače filozofi
cké fakulty. Brno: Masarykova univerzita, 2002; Novotný, František. Historická mluvnice latinského
jazyka. Sv. 2. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955; Pech, Jiří. Latina pro gymn
ázia I. Praha: Leda, 1998.