GEORGES DUMEZIL Mýty a bohové Indoevropanů Texty shromáždil a redigoval Hervé Coutau-Bégarie PRAHA 1997 OIKOYMKNH Edice Oi kumoné Hcnnerova 223 ^000 PRAHA 5 ~R °4?; \ ^ ffř i &L M- m • ■ ■ ■■ <*m Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme ďaide á la publication F. X. Salda, bénéficie du soutien du Ministěre francais des Affaires Etrangěres et de / 'Ambassade de France en République Tchěque. Toto dílo, zařazené do podpůrného programu F. X. Salda, vychází s finanční podporou Ministerstva zahraničních vecí Francouzské republiky a Francouzského velvyslanectví v České republice. © Gallimard: Mythe et Épopée, 1, 1968 a 1986 ldées romaines, 1969 a 1980 Ľoubli de ľhomme et ľhonneur des dieux et autres essais, 1985 Discours de reception de M. Georges Dumézil á ľ Academie francaise et Réponse de M. Claude Lévi-Strauss, 1979 © Latomus: Ľ ideologie tripartie, 1958 ©Payor. Manages remains, 1979 1 College de France: | i , on inaugurate C Fl am n ai ion: os at! i . .. G :orge D J 1 i^iK i ŕ - i Copyright © Flammarionj iS'< ;** ^ IVO niini I Oil 0> MENH 1997 m i ! VjJ i ■ 'i l *J i h j i Str N ';í.' >"6ÖQ5-25- J . ■ I ouiau-Déganc OBSAH Úvodní slovo..............................7 Úvod - Inaugurační prednáška....................II První část-ŽIVOT A DÍLO G. DUMÉZILA............31 I. Hledání indoevropské „ideologie"...............40 Druhá část - TROJČLENNÁ 1NDOEVROPSKÁ IDEOLOGIE . 57 II. Tři funkce společenské a kosmické...............69 III. Trojčlenná theologie.......................98 IV. Různé funkce v theologii, v mytologii a v eposu......129 Třetí část - VYTVÁŘENÍ HISTORIE...............161 V. Zarathuštrovi archandělé a ciceronovi římští králové .... 174 Čtvrtá část - ROZPRAVA O METODĚ ..............189 VI. Poznámky o trojfunkčním výkladu indoevropských sňatků . . 205 VII. Rehabilitace snorriho.....................211 Pátá část-THIASASYK.OFANTŮ ........... • • 235 VIII. PRO DOMO REVISITED ............. 240 Místo závěru LUDUS SC1ENTIAE............ 56| Bibliografie Ediční poznámka vydavatele - ' Ediční poznámka pn I latele ■ -■" - r ,j Úvodní slovo Život George Dumézila představuje svou šíří a kontinuitou podivuhodné intelektuální dobrodružství. Již v předmluvě k jeho disertaci Lefestin ďimmortalité je nastíněn problém, jenž ho pak především zaměstnával po celý další život, problém rekonstrukce indoevrop-ské mytologie. Třebaže následující výklad se ukázal mylný, program načrtnutý v jejím úvodu zůstal platný až do konce. V roce 1928, pouhé čtyři roky po dokončení práce Lefestin ďimmortalité, zahajuje článek „Amirani a její pes" řadu kavkazských studii, které pak v Dumézilově vědecké a publikační činnosti tvořily druhý velký směr až do jeho smrti a - možno-li se tak vyjádřit - dokonce i poté, neboť sešity ubyšských textů vycházely ještě po několik dalších let. Dumézilovo dílo vyniká nejen vnitřní návazností, ale rovněž a především rozsahem. Ten je značný nejen svými výsledky - soupis Dumézilových děl čítá asi pět set titulů, z toho na šedesát knih a tři sta odborných článků - ale také dokumentací: Dumézil čerpal od všech národů indoevropského původu, s výjimkou Baltů, po jejichž mytologii se dochovaly jen stěží rozeznatelné stopy. Ústřední postavení zde zaujímají dva mytologické systémy - římský a indický. Neustále se však hovoří i o Íráncích (právě indoíránská větev v roce 1930 přivedla Dumézila na stopu troj funkcionality) a rovněž germánská mytologie se stala významným badatelským polem: Francois-Xavier Dillmann připomíná, že „vedle prací přímo věnovaných germánské mytologii, jako Mythes et Dieux des Germains (1939), Loki (1948), La Saga de Hadingus: Du mythe au roman (1953 a 1970) a Les Dieux des Germains (1959), Georges Dumézil během svého velkého srovnávacího indoevropského bádání prakticky nikdy neopomenul ke svému prospěchu čerpat ze skandin ských mýtů". Nenašli bychom žádný jazyk indoevropské rodin který by byl Georges Dumézil pro potřeby svého > kumu někdy nezkoumal. 7 ÚVODNÍ SLOVO ., iazvky - další velkou lásku jeho života -P.k.uliJcokavkazskcj ^^^ nemá obdoby, protože m Jokladú. které ucc m svčtovým iingvistou, který Georg« Dmto\ byl ^ ^m ja2yků ze všech tří hlavníeh mC| přímé a hluboké z ^ (severozápadní, severovýchodní ungvistických skupi^ ^ ubyStinuf jazyk? který zachránil a jižní). Jeho zva bránii0 významně přispět k poznání Před ľSrtA jazyků: Dumézil popsal beslenejské nárečí ostatn.ch kavtesKy j ^ ^, _ odvodi| etymologii označen{ TebeŠ:ivyaarménštině, která se dočkala uznání po několika ostrých horných kláních. Dumézilova publikace nesouc, skromný titul Le Verbe oubvkh je ve skutečnosti nástinem srovnávací mluvnice severozápadní'skupiny kavkazských jazyků. Je třeba rovněž zmínit Dumézilovy „vedlejší" studie o kečujštině (jazyku peruánských Indiánů), jejichž výsledkem byl objev kuriózní podobnosti mezi tureckými a kečujskými názvy číslovek, stejně jako „mytologické fantazie", z nichž nejslavnější je spis Le Moyne noirengrisdedans Varennes..., který vyvolal údiv úměrný originalitě svých vývodů. Na konci svého života Dumézil připravoval podobný projekt s rozkošným názvem Les Sept Femmes de Barbe-Bleue (Sedm žen Modrovousových). Toto vše musíme mít na paměti, chceme-li posoudit Dumézilovo dílo v jeho úplnosti. Jeho intelektuální biografie by z tohoto hlediska byla nepochybně skutečným dobrodružstvím. Georges Dumézil si svého času s touto myšlenkou pohrával, protože v předmluvě k Mythe et Épopée J oznámil úmysl napsat knihu, která by vylíčila „pro poučení studentů cestu, kterou se výzkum ubírá, potíže, s nimiž se střetává, omyly, jichž se dopouští, a úvahy, které vedly k jejich Korigován.". Toto krásné rozhodnutí mu však dlouho nevydrželo. neohHz^ 'l £2* * ■*** JC Umělecké díl° hotovo> nikdo SC i kdv7 'JI ľ"1 ; Dumézil vytrvaie odmítal napsat své Paměti, ^S^Í02p!řT^poznámek p°sk^e dostatek nenoz bude možné jednoho dne čerpat. * naľeľo^^eľ010"3? ^ přebuJelém díle. i pokud se omezíme sveden z ce.tľ aSPCkt' "^ pro ^zasvěceného snadné, může být y "Weností látky do mnoha děl, která se často 8 ÚVODNlSLOVO tematicky překrývají. Dumézil se sám vyjádřil k této zdánlivé anarchii, již mu jeden odpůrce ostře vytýkal: Uvědomuji si, že pan Page ztrácí trpělivost, když vidí jak se stále vracím ke stejné látce. Již na prvních řádcích svého článku čtenáře upozorňuje: „ Dumézil má sklon se ve svých spisech opakovat a vše znovu prepracovával takže není vždy jednoduché se rozhodnout, který text tohoto autora by měl být citován. " Ve skutečnosti to, co Page nazývá mým opakováním, lze rozdělit do tří skupin. Buď předvádím celek a provádím určité „bilancování", abych více či méně obsáhle shrnul, co považuji za současný stav poznání určité části tohoto celku, aniž bych k tomu přidával cokoliv dalšího, nebo v některých případech znovu uvádím nebo shrnuji pokud možno beze změn předchozí návrh nebo důkaz, protože mi má v jiné oblasti posloužit k výkladu nového údaje, který pokládám za homologický a jenž dosud nebyl jako takový uznán, nebo se vracím ke staršímu návrhu nebo důkazu, abych jej vylepšil nějakými opravami či doplňky, vhodnějším způsobem výkladu, zkrátka jak říká Page, by recasting it. Uznávám, že tento způsob mé práce nevychází vstříc netrpělivému čtenáři. Je však třeba, aby takový Čtenář uznal, že „věda ve stavu zrodu", jak rádi říkáme na College de France, vyvzdorovaná z ničeho před šedesáti lety a od té doby bez oddechu rozvíjená přes množství duchovních i světských problémů, ba přímo bouřlivých otřesů, nemohla plodit hned od počátku řadu programově rozvržených spisů ne varietur, které by na sebe uspořádané a bez překrývání navazovaly, jak tomu má být v každém dobrém výkladu jakékoli „hotové védy". Dumézil si tedy tento problém dobře uvědomoval. Přesto ale -podobně jako kdysi druidové „nechtěli znehybnit do mrtvých znaků nauku, kterou považovali za neustále se rodící" - dával vždy najevo krajní nechuť k tomu, zhušťovat do nějakých syntéz výsledek toho, co nazýval „probíhajícími vykopávkami" V roce 1983 Georges Dumézil rozhodně odsoudil podobná „pokušení sestavit příručku": Nedávno nu jeden z oněch zjednodušovánu dal ph . i ^ požornépoznávání obtížného postupu aLiíů a ^pých uliček bádání přispívá léPe Zíl HZ."—**» ef óef/w nezralé učebnice JX ř v^o Dumézilovo odmítnutí lze též vysvětlit osobními Po pravdo I«"* ncž osnldesátilctý, ve věku, kdy již prakticky pohnuikami.j. ^ y ^ Notrc.Damc-dcs-Champs, mě, hitel« není v dostatečně úzkém kontaktu s novými směry P0Ct w* nenalézal v sobě odvahu pustit se do psaní zcela nové S,v Naproti tomu souhlasil s myšlenkou vydat menší sborník textů a jeho sestavení chtěl svěřit někomu, kdo by nebyl odborníkem na srovnávací mytologii: „Alespoň nebudete v pokušení dávat nékteré ze zkoumaných oblastí přednost." Když v říjnu 1986 Georges Dumézil zemřel, byly práce na uspořádání sborníku sotva započaty. Stačil mi však ještě sdělit několik základních pravidel: neusilovat o vyčerpávající výklad, ale snažit se postihnout vnitrní logiku díla a pokud možno uvádět výtahy dostatečně dlouhé a bez přeryvů, aby jednotlivé statě nebyly od svého původního kontextu příliš odtrženy. Snažil jsem se tyto zásady dodržet. Je samozřejmé, že za výběr textů nesu odpovědnost pouze já sám. Georges Dumézil by možná dal této knize jinou strukturu. Čtenář by měl mít neustále na paměti, že tento sborník nemůže v žádném případě nahradit originál. Nejde a nemůže ani jít o nic jiného než o zasvěcovati čtení. Doufám pouze, že jsem se nezpronevěřil důvěře, které se mi dostalo, a že toto dílko umožní dalším čtenářům objevit obrovské dílo, které je zároveň poučením o metodě (i když Dumézil měl z tohoto termínu hrůzu /z^adem, o který se odborníci na dějiny náboženství a mýty budou jeste hodně dlouho opírat. H. C.-B. 10 Úvod INAUGURAČNÍ PŘEDNÁŠKA Georges Dumézil si nikdy zvlášť nepotrpěl na sdělování svých myšlenek populární formou. Jeho rozsáhlá bibliografie neobsahuje žádná shrnutí určená veřejnosti sice „vzdělané", ale málo obeznámené s jeho bádáním. Dokonce i výklad tak celistvý, jako je L 'Ideologie tripartie des Indo-Européens předpokládá u čtenáře určité minimum vědomostí o Indoevropanech nebo o zásadách komparativní metody, jejichž předběžným objasňováním se Dumézil nehodlal zdržovat. Přesto v roce 1949, v rozmezí několika měsíců, uveřejnil dva texty určené širšímu okruhu zájemců, než jaký tvořili jeho pravidelní čtenáři. Jedná se o první kapitolu nazvanou „Látka, předmět a prostředky pro studium" z knihy Ĺ'Héritage indo-européen á Rome, určené původně pro anglosaské publikum, a o inaugurační přednášku, kterou proslovil 1. prosince 1949 na College de France a kterou zde uvádíme v plném znění. Pane předsedo, drazí kolegové, dámy a pánové! Obor, který se College de France rozhodla inkorporovat, nese název, který by mohl být zavádějící. Nezabývá se totiž „indoevrop-skou civilizací" stejným způsobem, jakým se zkoumá civilizace Asyřanů, Číňanů nebo Římanů, to znamená přímým pozorováním a popisem. O co se tedy můžeme opřít? Nemáme žádné archivy, literární dokumenty ani památky. Nebo přinejmenším nemůžeme, a dokonce ani nevíme, jak bychom kdy mohíi prokázat, že indoevropské reálie, které se možná někde dochovaly, pocházejí od určité skupiny lidí, jejíž příslušníci hovořili přibližně před pěti tisíci lety společným jazykem, z něhož jsou odvozeny takzvané indoevropské jazyky podobně, jako se později z latiny zrodily románské jazyky. Díky srovnávání jednotlivých jazyků je nám dobře známo, že lidé patřící do této skupiny dovedli modelovat, tkát, šít, řídit vůz a loď, protože latinská slova jingo, 11 i)\ on i; ri /;|i (, . stejné |ako mnoho jiných termínů, mají své ;n ; kN od jazyků indoíránských až po jazyky germánské Nirikladc shod) mezi indoíránskými, germánskymi a latinskými mluvčími historicky vzájemní značné vzdálenými, můžeme nap«. kUd usuzovat, že Indocvropané zpracovávali kov, který asi byl obdobou bronzu atd. Na žádnou keramiku, na žádný kus vozu nebo bárky, na žádný bronzový předmět objevený prehistoriky však ne-umístitne Štítek se slovem „indoevropský". Shoda mezi latinským ensis a sanskrtským védským asin nám dovoluje tvrdit, že Indocvropané nebo nékteří z nich používali nějaký typ meče, který nazývali slovem blízkým výrazu *nsis. Je možné, že v některém muzeu ve střední nebo východní Evropě je v jedné z jeho vitrín vystaven meč, který jeho majitel tři tisíce let před Kristem označoval běžně tímto slovem. Avšak žádná racionální úvaha nám neumožňuje vzájemné přiřazení mezi touto zbraní a tímto substantivem. Obecněji řečeno, mezi pozoruhodnou a rostoucí žní, kterou prehistoričtí archeologové sklízejí na polích svých vyko-pávek, a pojmem „indoevropský lid", jenž nutně vyplynul z jazykovedných studií starých sto padesát let a stále více a naléhavěji se zpřesňujících, mezi touto konkrétní sbírkou faktů vypovídajících o materiálních kulturách a tímto etnickým celkem není prokázána žádná důvěryhodná spojitost. My se ale beztak oněmi neidentifikovatelnými stopami zabývat nebudeme. Ostatně budeme se jen velmi málo věnovat přímo Indoevropanům. Ve skutečnosti, tak jako vše, co lze zahrnout pod označení „indoevropský", se naší studie netýká prehistorie, ale historie, nejstarších dějin, které jsou zjistitelné u každého z národů, o němž je známo, že obsahoval natolik silný indoevropský prvek, aby se v něm prosadil indoevropský jazyk. Termín „indoevropský", proti němuž se již zrejme nedá nic dělat, vzbuzuje občas pohoršení. Zdůrazňuje se, jak je spatné utvořen, protože odkazuje na konečná sídliště indoevrop-*Kych populací a nikoli na původní vlast jejich předků. Dále se arrma že ma první pohled dává do vzájemné souvislosti z Asie me í L ř ľ" drUhé Straně ce,ou Evropu. To je pravda. Promyslí-označení i 't Zn°VU' VÍdíme' Že Právě nepřiměřenost takovéhoto být lotr? Lľ\°°Jej Čmí vhodr>ým- Projevuje se jako to, čím musí ^ckým Ä ST"' Znak' klerý přÍSUZUJe nékterým faktŮm skK UaUclrtm ^ StejnČ tak Jako některým faktům german- ym apod- Vlečný původ. Tento znak upozorňuje na ľ) INAUGURAČNÍ ľŕl.DNÁSKA to, že se jedná o hypotézu o témže původním společenství, o společném dědictví, které je nejpravděpodobnějším vysvětlením mnoha obdob, jež pozorujeme mezi těmito historickými skutečnostmi, tak rozptýlenými v různých částech svčta. A tak je přesně vymezen cíl, který si určili komparatisté, ať u jazykovědci, nebo představitelé jiných oborů. Vědí, že živá a dramatická rekonstrukce toho, jak vypadaly jazyk nebo civilizace společných předkuje nemožná, protože dokumenty nelze ničím nahradit a dokumenty prostě nejsou. Badatelé si mohou pouze vytknout jako svůj první úkol nalézt v Indii, v Římě, ve Skandinávii nebo jinde homologická fakta, jejichž homologie je taková, že naznačuje, jako nejpravděpodobnější vysvětlení, jejich společný původ. Druhým úkolem, neoddělitelným od prvního, je tyto shody zkoumat, rozpoznávat jejich vzájemné vztahy na úrovni, která je umožní třídit a uvádět do souvislostí, zkrátka, porozumět jejich „systému", neboť veškeré lidské projevy, nebo přinejmenším ty nejpodstatnější, vytvářejí systém, skrytý nebo zjevný, neobratný nebo působivý, naivní nebo důvtipný, ale vždy systém. A nejlepší způsob, jak takovéto projevy při jejich studiu zkreslit, je právě nehledat v nich - pod záminkou opatrnosti či objektivity -jim odpovídající systém nebo systémy. Myšlenka, že mezi indickými, římskými a jinými skutečnostmi existují systémové shody a že vytvářejí svébytnou oblast studia, byla zprvu jen pracovní hypotézou. Tak jako tomu je v každém vědním oboru, s postupujícím bádáním se hypotéza ukazuje jako správná a od určitého okamžiku jsou její tvrzení nadále založena na neustále obnovovatelném a kontrolovatelném pozorování a zjišťování. Uplynulo již mnoho let od dob, kdy srovnávací indoevropská lingvistika překročila tento práh. Nepochopení, ironie, rozhořčení, jimž byla ve svých začátcích vystavena, byly již dokonce zapomenuty. Na druhé straně, pokud jde o předmět našeho zájmu, o skutečnosti spjaté s nehmotnou kulturou, kolektivní reprezentace a instituce, kult, legendy a společenské struktury indoevropskych národů, zde této šťastné jednomyslnosti dosaženo nebylo. Bezpochyby především proto, že pozorovatelné skutečnosti a jejich vztahy jsou 13 liven , bádání bylo zahájeno přílifi brzy dí ílo«t*ÍSl A /"'S/ ichož vyplynul nejeden nepříznivý předsU-110 ne id '7b,' , srovnávacího výzkumu není o nic mladší dek v JU tatL Kýlo uznáno příbuzenství jazyků, badatelé se ni ,k.m jL Souvislost, mezi védy, Homérem, Vcrgilj. oUn b |yzkoumány týmiž učenci, kteří porovnávali razné em a Eddou oyly ^ ^^ ^ fc budc možno dokonce ještě gramatiky a s ° jgtjce u ]ndoevropanů rekonstruovat jejich způ- r)'Ch,t'" Zii zejména náboženského. Bylo to však pouze náhlé S°Vnuľp'n'l.š' mnoho předpojatosti, málo smyslu pro historii, Zř únlná neznalost etnografických údajů, nepřítomnost sociolo- . literární přeludy typu zobecňující solární nebo meteorologické mytologie, neustálé zaměňování skutečností jazykové a kulturní povahy, ktere spolu sice souvisejí, ale které je třeba rozlišovat, pros« převaha nadšení nad kritičností - asi takto lze vysvětlit tento neúspěch. Že je to prohra zcela nepopiratelná, na tom se všichni shodli už před více než padesáti lety. Od té doby až do současnosti můžeme sledovat reakci, která je, jak vidíte, ve své podstatě oprávněná a která se projevila nejrůznějšími způsoby. Jazykověda lépe určila své hranice a v případě mýtů a institucí se nevzdala svého solidárního zájmu, který je evidentní, ale matení pojmů a kompromitující snahy o získání nadvlády. Na druhé straně vzdělaní specialisté na jednotlivé oblasti indoevrop-ského světa, filologové studující texty a historikové zamýšlející se nad dávnými národy, nejenže považovali výsledky, k nimž dospěly pryni generace komparatistů, za zcela bezcenné a nikam nevedoucí, v čemž měli koneckonců pravdu, ale za zbytečné a nebezpečné prohlásili , veškeré další snahy o renesanci komparatistiky. A tento duchovni postoj je ještě dnes velmi rozšířen. Když byl švédský vědec art.n p. Nl|SS0n ^ ^^ ^ ^^ ^ ^ ^^ ho úľuTUh0 nábožensa sice I rozenou nutností, afe kte^^ « I už byl jejich přenašcčem kdokoli, iJyľS^Í P aty výběrově pouze närody kovanejinäoeZtZ^Ta / minuty národy dorozumívajícími se ugroZZ\Z T egyptsky nebo kavkazsky, a připustit rovněž, !ľnľ So^S pudě se tyto myšlenky zabydlely tak dobře, že dvakrát či SS pronikly, opakuji, do samotného jádra a přímo do kostry jejich ideologie. Toto lnutí k Indoevropanům, tato automatická volba tento neselhávající výběr a výrazně lokalizované úspěchy jsou zcela cizí a odporující tomu, co vidíme ve všech známých případech cirkulace, ovlivňování a výpůjček, na nichž se podílejí národy jakéhokoli jazyka a jakéhokoli původu. Opakováním slova „kostra" jsem se právě dotkl třetího typu problémů, které činí obecné objasňování pomocí výpůjček neudržitelným. Nebyly by totiž kolovaly jen nějaké drobnosti, ale celá ideologie, a taje nejpodstatnější. V pozdějších dobách existovala velká proselytská hnutí jako byl buddhismus, křesťanství, mani-cheismus, islám. Ale takovéto intelektuální a morální připojení mělo podporu ve svatých knihách, v rozsáhlých knihovnách překládaných do celé řady či do všech jazyků. Nic takového však nebylo ve vzdálených dobách, jimiž se zabýváme. To, co kromě této opravdové ideologické záplavy, jíž byla pokaždé expanze nějakého náboženství knihy, pozorujeme v Časech křižáckých výprav, ale i později či dříve, je především cirkulace literárních témat, námětů, které se pomalu proměňují, pomalu přizpůsobuj, právě proto, že se nikterak netýkají ničeho podstatného v životě •ednotlivých národů; jsou to prostě jen jakési ozdoby minora Semná či kratochvilná počtení a tak si mohou podržet svou povahu a případně i svou cizokrajnost. My vlk máme co činit s výkladem světa, o nějž se op. *£ čenské uspořádání, který poskytuje legendy o původua v du IcdK ľohno i vzory, podle nichž se řídí ^^^^tZ^ jedince, s ideologií, která dala Ř.mu Romula a Numu Jvo.u, stejné jako jeho -f^^CÄ soÍ^čná ideolo-patrona Quiritů, a mnoho dalších. Tato zcela 24 INAUGURAČNÍ přednáška gie představuje přesnou analýzu lidí, věcí a jejich vzájemných vztahů a předpokládá ovládání mnoha druhů abstrakcí. Zkrátka nejde o primitivní, prelogické, predeistické blábolení ä la mana, ale o skutečnou filosofii vyjadřovanou jak symbolicky, tak diskursivnč, zajímající se více o otázky řádu než o otázky povahy věcí nebo býti, které zůstanou vyhrazeny budoucim myslitelům. Je to však filosofie koherentní, čehož si její uživatelé byli bezpochyby zcela vědomi, která nepůsobí nijak uboze ve srovnání se svými mladšími následníky, s výtvory lónie, Velkého Řecka nebo od Gangy. Kdyby si královský Řím vypůjčil to, co lze v jeho ideologii a ve všem, co s ni souvisí, shledat jako homologické k ideologii indo-íránské, pak bychom již nehovořili o výpůjčce, ale o konverzi, o metamorfóze. Lze pokládat takovou prehistorickou metamorfózu, uskutečněnou pod určitým více či méně vzdáleným vlivem, zajev, který je myslitelnější než to, že se v několika větvích lndoevropanů, oddělených jejich migracemi, zachovalo to podstatné z jejich společného dědictví -byť přitom díky jazykům předem víme, že toto dědictví existovalo"7 Já tomu prostě nevěřím. Abych to shrnul, připadá mi, že hypotéza o náhodných shodách okolností a hypotéza, že množství podobných výtvorů bylo vynuceno stavem lidského ducha nebo společenského života, neodpovídají rozsahu, vnitřním souvislostem ani originalitě těchto shod; a podobně hypotéza výpůjčky není obecně podložena ani životní důležitostí zmíněných souběžných systémů, ani skutečností, že byly pozorovány výlučně u národů hovořících jazyky odvozenými z in-doevropského prajazyka. Vysvětlením, které působí nejméně nesnází, je dědictví. Avšak v okamžiku, kdy dokončuji toto zdůvodnění, se musím k jednomu bodu vrátit: nebudeme zde rekonstruovat a nikdy nedospějeme k samoúčelnému popisu určité skutečnosti nebo systému skutečností z indoevropských „časů". Jen žádné leichte Vorstellungen. Obdobně jako to dělají historikové, i my budeme pracovat s dokumenty, a to se stejnými dokumenty jako oni, nepůjdeme za to, co z nich lze vyčíst, pouze zásluhou komparativních postupů, s pro středky a zárukami, které nám poskytují, půjdeme trochu dál - neříkám „až na konec": kdo ví, kde je vlastně konec věcí? - ale postoupíme trochu dál v četbě některých dokumentů. Do dimenzí, kam ani oko vyzbrojené čočkou nevidí přímo, současní fyzikové už nějakou dobu prodlužují své vidění tím, že se naučili používat ultramikro- 25 ÜVOD kl>ľ Sh W ' ,k ' ,m Skámc v minulosti stopu avšak «m* „ h skuu, nosu. h, které předcházely tém ľ PrC" U - P 'upôrn pfipojíme slnávac S; fníTr Nebudeme se přít o prehistorii s prehistoriky - mají vlastní prob ' D • svc metody. Pomůžeme historikům římské, indické, ľránské «vili» em dalším ponékud rozšířit jejich historii a především vyjasnit počátky, které jsou ještě zastíněné. V každé z tčchto oblastí půjde takříkajíc o ultrahistorii. Nepředkládám před vás program prací, které je třeba vykonat v nejbližších letech. Výzkum jako je tento musí být svobodný a mít možnost vyčkat své pravé příležitosti, která je nepředvídatelná. Určitou představu o typech bádání a o problémech, s nimiž se střetáváme, vám nicméně poskytnu. Především budeme pokračovat ve shromažďování indoevrop-ských shod jako takových. To je, myslím, naše hlavní poslání. Obnáší dvě věci: objevování nového a návraty zpět, neboť to, co bylo nalezeno, musí být neustále ověřováno jak samo o sobě, tak ve spojení s tím, co se objeví později. Dále, jisti si tím, co jsme již nalezli, a jisti si východiskem, které situujeme poněkud mimo běžnou historii, můžeme a musíme se u každé ze starobylých indoevropských společností obrátit přímo k dějinám a zabývat se jak shodami, tak i rozdíly, to znamená upřesnit, jak to, co jsme rozpoznali jako dědictví, bylo přesto pozměněno, jak to bylo rozvíjeno nebo zatlačováno do pozadí, nebo také odlišně pojato, případně proniknuto novým duchem, nebo přidruženo či včleněno do jiných systémů představ nebo institucí. Musíme také určit, pokud je to možné, faktory tčchto raných či pozdních evolucí. Vidíte, že se jedná o skutečné historické problémy. V případě utváření římských královských legend a vzniku zarathuštrovské theologie byl tento druh diferenciačních výzkumů již zahájen. Je třeba pokračovat dále, a pokud se po zodpovězení určité otázky objeví slibný přístup, pokusit se postupovat stejně i v jiných částech této oblasti. Souběžně se budeme věnovat diskusím a kritikám. Vzhledem neexistenci srovnávacích indoevropských úvah si latiníci, indolo- 26 INAUGURAČNÍ PftíiDNÁSKA gové, germanisté a další vytvořili svůj vlastní obraz o „ultrahisto-rických" počátcích společností, kterými se zabývají. Protože se problém původu přímo vnucuje, vyřešili jej způsobem sobe vlastním. Avšak jako každé vykonstruované řešení vnucené přesné nevy-mezenému problému, tyto obrazy obsahují nutně velké množství libovůle: každý z tčchto vědců si zvolil pro neznámou veličinu „indoevropské dědictví" hodnotu podle své vlastní volby, hodnotu ostatně obecně téměř nulovou, zanedbatelnou (připomeňte si úryvek z Nilssona), a vypočítal posléze na tomto základě ostatní členy a z tčchto prvních závěrů odvodil celou řadu důsledků. Nuže, naše bádání, i když stále má daleko do konečného řešení problému (zbývají neznámé členy a především záhada substrátu), přinejmenším přispívá k jeho přece jen bližšímu určení: veličina „indoevropského dědictví" se už zhruba rýsuje. Musíme se tedy, tak zdvořile, jak nám to bude dovoleno, se vší úctou ke snahám učenců a myslitelů, pokusit rekonstruovat méně neúplnou, a tedy i méně nepřesnou výpověď o základních problémech a o všem, co z nich vyplývá, a formulovat znovu otázky, které byly příliš rychle opuštěny, a naopak eliminovat falešné problémy, které se zrodily z hypotéz nesprávných už v době svého vzniku. Tato debata má pro samotnou filologii, pro hodnocení pramenů snadno předvídatelné pokračování. Všeobecně totiž ony svévolné konstrukce, o nichž jsem se právě zmiňoval, narážejí na překážky ve vlastních textech - indických, skandinávských, latinských a jiných. A tak v uplynulých padesáti letech jsme mohli ve všech filologických pracích pozorovat sklon zpochybňovat a podceňovat tyto znepokojující svědky, kteří jsou svědky kardinálními: prý jsou to umělci, kteří si prostě a jednoduše, ač bez zlomyslnosti, vymýšleli, sestavovatelé mozaiky, kteří kombinovali, chudí duchem, kteří nic nepochopili, myslitelé, kteří vše pozměňovali, a dokonce paděláte-lé, prý z osmnáctého století; bráhmany, avestské gáthy, Snorri, Saxo, Titus Livius, Varro, Servius neobstáli před touto učenou kritikou, která nemá ani vlastní brzdy, ani vnější zábrany a která knihou po knize, článkem po článku trhá své vlastní rekordy. Proto pozic které nyní zastáváme my, tak trochu mimo historii, jsou počátkem vztyčování zábran, a komparativní data, jimiž disponujeme, představují začátek brždění: můžeme prostě kritizovat kritiku. Téměř ve všech případech totiž tato kontrola vyústila do rehabilitace, do navrácení životaschopnosti obětem a cti podezíraným. První kniha 27 ÚVOD S S3 S ASA ■ In Mftta b UuV ah« průduchů.Spekulace bra man Blege„dy indických cposücasto uchovávají řadu pramenů atd Od toi, roku, každou sobotu, si př. četbě první knihy GestaDanorum {dny Dánů) od Saxona Grammatika budeme připomínat jedno z těchto ni , Jiný typ problému se týká přechodných celku, které přetrvávaly určitou dobu mezi indoevropskou jednotou a historicky známými společnostmi Dokumentárne je nejlépe doložen stupeň indoírán-sky. Jsou i jiné: Latinové osmého století před Kristem se právč vynořuji z italického celku, Skandinávie se mnoha vlákny upíná na celek germánský. Je třeba přesné určit tyto celky tím, že je budeme pozorovat z obou konců, z hlediska toho, co následovalo, i toho, co um předcházelo. Tyto úvahy bezpochyby povedou k časté přemalbč našich prvních obrazů - a každý dotek štětce bude přirozené vítán. Od tohoto roku, každý čtvrtek, se budeme zabývat studiem tohoto řádu: navážeme na teze, vyslovené již před deseti lety, o dvou hlavních svrchovaných božstvech, Mitrovi a Varunovi, a budeme zkoumat celý sbor vedsi li svrchovaných bohů, Áditjů, obklopující tato dvě ústřední božstva, abychom zjistili povahu jejich systému, a porovnáním s íránskými představiteli, kteří byli rozpoznáni jako ho-mologičtí, se pokusíme určit, do jaké míry je tento systém indoírán-sky a do jaké míry čistě indický. A konečně, občas se vzdálíme od Indoevropanů: jevům studovaným ve zvláštní forme, kterou na sebe vzaly v celé této oblasti nebo v její části, porozumíme lépe, když je srovnáme, nikoli proto, abychom určili genetickou příbuznost, ale abychom je zařadili typologický, s více či méně homologickými jevy, které se objevují v jiných oblastech, blíže či dále od nich Uvědomuji si, že je to práce, která mě překračuje. Avšak dokud tato instituci lovu neobjeví učení, které založil M. Mauss, a nevrátí srovnávací sociologii a francouzské sociologické škole sídlo hodné povésti, jí tato škola tč v zahraničí, bude třeba, aby ti, kteří nejsou sociology, ale uvědomují 1 Titus Livius, Déjiny, I. Praha 1971. - Pozn. vyd. 28 inauouraCnI PRI ona si, za co vděčí přednáfikám, příkladu a podnětu Marc Mausse, Henri Huberta nebo Marcela (irancta, připomněli ale fj čas od času existenci těchto významných disciplín. To bylo, pánové, pět nebo šest oblastí, které tento obor obklopují a v nichž se ozývají problémy nesnadno vyčíslitelné, ale dozajista početné. O sobotách a čtvrtcích se chopíme dvou z nich, nebo ony se chopí nás. Do těchto soubojů, jak to má být v rodícím se oboru, vneseme smělost a pokoru, smířeni s tím, že se občas dopustíme omylu, ale rozhodnuti, že jakmile jej rozpoznáme nebo budeme na nčj upozorněni, zužitkujeme jej prozkoumáním okolností, které jej umožnily nebo mu byly příznivé. Velkorysým rozhodnutím mužů. kteří zde zastupují vědy již pokročilé, ale stále postupující dál. budou tyto zdi opčt svědky nikoli dokonalého výkladu vytříbeného vědění, ale tápání, zkoumání omylů, postupného přibližování, dramatického zrodu toho, co se později, mnohem později, obje v učebnicích jako neškodné malé pravdy. 29 0403 I První cast Život a dílo G. Dumézila Řekli jsme již, že mytologická otázka, kterou se od začátku až do konce Georges Dumézil zabýval, se nezměnila: je to rekonstrukce indoevropské mytologie, mytologie, o níž nemáme žádné prime svědectví a která nemůže být rekonstruována jinak než srovnáváním svých výhonků, rozptýlených od indického světa po nejzazší irský Západ a od Skandinávie po chetitskou říši. Avšak na této cestě se vyskytlo nemálo překážek: „Bůh píše rovně po zakřivených řádcích" a G. Dumézilovi se podařilo odhalit hlavní principy svého bádání teprve po dlouhém údobí tápání, zakončeném v roce 1938 zásadním objevem, který otevřel cestu pro etapu výzkumů, na niž navázalo ke konci jeho života období bilancování. * Georges Dumézil byl skutečně povolán pro mytologii, protože již v útlém věku si nejraději četl o Hérakleovi nebo Perraultovy pohádky a jako gymnazista se začal učit sanskrt. Přesto ještě před maturitou málem váhal mezi přírodními a společenskými vědami. Často vyprávěl o nepředstavitelném vlivu, jaký na něj měla kniha Jeana Perrina Atomy (1913): „Opravdu jsem cítil, že se svět převrací." Ještě během studia na École normale supérieure si Dumézil našel čas docházet na přednášky o vyšší matematice. Jeho pravé poslání však bylo příliš silné a humanitní obory s konečnou platností zvítězily. Na École normale supérieure byl přijat v roce 1916, ale zůstal zde pouze několik měsíců, protože následujícího roku byl mobilizován. Ještě na konci života Dumézil vypravoval, co pro něj válečné útrapy znamenaly, jak musel opustit peripetie obléhání Syrakus a místo toho byl vržen do víru probíhající války. Po přiměn se vrací na École normale, úspěšně promuje v oboru filosofie a v roce 1920 je jmenován profesorem na lyceu v Beauvais. Pro dráhu středoškolského učitele se však necítí předurčen. Po půl roce požádal o pro- 33 ,. i iDfLOO DUMÉfltA JÍTI' nápsát disertaci, kterou obhájí fSSTÁ.' U tehdy věcného Antoina Me.Ileta, ^ nápoje Indoevropanü: ambrózie obývate I ZJ^jJJ starých Indu. Po roce 1939 se Georges Dumézil bude od «to tafty distancovat: ..postřehl jsem tam, ale špatné formuloval dulezty problém." Indický mýtus je pozdní. Pokud jde o germánsky mýtus o medovine, byl ve skutečnosti beze zbytku vymyšlen, aby mohl byt použit jako důkaz. Přesto se tato kniha přes všechny své nedostatky stává výchozím bodem pro vše, co bude následovat, neboť i když její důkazová část je velmi vratká, program nastíněný v úvodu nebude později nikdy zpochybněn. Během následujících let Dumézil vytrvale přezkoumává tradiční otázky, které řešila, byť s nepříliš přesvědčivým výsledkem, srovnávací mytologie devatenáctého století, a to z hlediska inspirovaného jednak naturalismem Jamese George Frazera (jehož monumentální Zlatá ratolest dominuje nad veškerými mytologickými a folkloristickými studiemi té doby), a jednak lingvistikou: východiskem bádání je i nadále, stejně jako u jeho nešťastných předchůdců v devatenáctém století, onomastické srovnávání. Tak jako disertace Le fest i n ďimmortalité vycházela z homologie ambrózie-a/nrtó, kniha Le Probléme des Centaures je založena na homologii kentaura s-gandh a rva, k čemuž mu Meillet navrhl připojit februus. Následují dva svazky sice menší rozsahem, ale inspirované stejným postupem: Ouranos-Varuna (1934) a Flamen-Brahman (1935). Georges Dumézil později tato díla, ovlivněná metodou mylnou už ve svém principu, zavrhl. V knize Le Probléme des Centaures lze sice shromážděné poznatky pro jejich vysokou dokumentační hodnotu eventuálně použít, ale hlavní myšlenka je opět mylná. Oura- SScXiÄoí L drŽ°Va,y ZamČřCní DUméZ1,°Vy P020rn0StÍ Hvľľnékív dnWVáŽnýCh rek0nstrukcí W* Přinejmenším zdržen- iÄÍSnT?- ncpřátc,skč- m*™> «** tehdy J řeckého náboženství, napsal o knize Lefestin ďim- 34 Zívoi a DlLO G DUMÉZIL A mortalm velmi kritický posudek, Meillet sám, který zpočátku Du-mézila vyzdvihoval, se od něho postupně distancoval, neboť to. co prováděl jeho mladý žák, mu připadalo stále více riskantní a on nechtěl kompromitovat své postavení vůdčí osobnosti školy tím, že by podporoval opakování slepých uliček, v nichž zabředlo devatenácté století. O knize Lefestin ďimmortalité napsal velmi opatrnou recenzi a Dumézilovi poradil, aby pokračoval ve své kariére mimo Francii, protože na francouzské univerzitě pro něj není místa. V roce 1925 je Dumézil jmenován profesorem dějin náboženství na univerzitě v Istanbulu: Mustafa Kemal Ataturk se doslechl, že religionistika je mocným prostředkem sekularizace, a prosadil ji do výukového programu všech vědních oborů včetně přírodních věd. Dumézil, který nemohl získat lektorské místo na univerzitě v Uppsale (tehdejšímu lektorovi se tam tak líbilo, že si každé dva roky smlouvu prodlužoval a odmítal se vrátit), přistoupil na toto náhradní řešení. Stráví v Istanbulu šest let, „ve všech ohledech nejšťastnějších v mém životě". Právě zde začal studovat kavkazské jazyky. V roce 1931 uveřejnil knihu La Langue des Oubykhs, o jazyce Uby-chů, národa, o němž se předpokládalo, že zmizel beze stopy po velkém exodu, který byl následkem ruské invaze na konci devatenáctého století, a byl znám jen ze značně neúplných a nepříliš zasvěcených prací Němce Adolfa Dirra, který jej znovuobjevil. Od roku 1931 do roku 1933 se Dumézil konečně stává lektorem na uppsalské univerzitě, kde se začne učit skandinávským jazykům. Po návratu do Francie se ocitá v obtížné situaci. Z institucionálního hlediska nemá žák opuštěný svým mistrem, zejména když se jednalo o osobnost Meilletova formátu, nejmenší naději na univerzitní kariéru. Je tedy bez místa, několik měsíců pracuje pro deník LeJour, v němž řídí rubriku zaměřenou na zahraniční politiku (!). Po vědecké stránce jeho mytologická bádání skončila fiaskem a tak začíná uvažovat o tom, že se bude beze zbytku věnovat kavkazské a arménské filologii. Na toto téma napíše mezi lety 1931 až 19 devět knih. Prozřetelnost mu však sešle dva muže, kteří mu pomohou se dostat z této nelehké situace. Sylvain Lévi jej vezme pod svou ochranu na École pratique des Mantes Etudes, v roce 1933 jej prosa-di jako vedoucího semináře a v roce 1935 pověří řízením výuky. Velký vědecký přínos má pro Dumézila skutečnost, že se po tři roky účastní seminářů sinologa Marcela Graneta a naučí se od něho „v, 35 tlVOl \ I'll 0 Q DUMÉZ1LA chWwi potit) „letech, jak by měl vypadat textovv r njA «* ' ..... »«■ "* -Pooít druhé období Dumézilova 19 V článku uveřejnčném v Jo^/ «fa«^ G Dun I prokázal, že společenské uspořádání společné Indům írá etan i Skythtan bylo založeno na trojčlennosti společnosti. NcbyU I dosud určena hierarchie dotyčných tří stavů (u Skythů stáli válečníci nad knčžími), a především Dumčzil sám si vůbec neuvědomoval důležitost rozčlenění, které doložil: „Po celém světě starých lndoíránců musel obíhat určitý počet legendárních příběhů stejného typu (nepříliš ambiciózních), jejichž účelem bylo objasňovat rozdělení (málo důležité) společnosti." O dva roky později ve stejném časopise jazykovědec Emile Benveniste převezme tento výklad a dodá mu větší rozsah: ukáže, že nejde pouze o společenskou strukturu, ale o pojetí světa, přítomné ve všech oblastech indo-íránské společnosti. V tomto okamžiku byl však Dumézil ještě soustředěn na královskou ideologii a nepomýšlí na žádnou analogii se západními Indoevropany. K obratu dojde až na konci roku 1937 nebo na jaře 1938, během přípravy na jednu z přednášek na École pratique des Hautes Etudes. Dumézil si náhle intuitivně uvědomil, že „vedle podvojného orgánu, který tvořili rex aflamen Dialiť, existoval „další celek: pod rexem a nad pontijikem maximem umístěná hierarchie tří flamines maiores a v důsledku toho i bohů, jimž sloužili, Jova, Marta a Quirina". Tato kněžská trojice připadala Dumézilovi jako protějšek „společenské" trojice, která byla zjištěna u východních Indoevropanů, a vyvozuje z toho závěr, že tato trojčlennost činností nebo společenských katego- určitého pantheonu a obecněji určité vize světa; tu rií je odrazem Dumézil pozděj« pojmenuje jako ideologii. S tí^ °^vc Éc0. seznámil nejdříve své posluchače (nepříliš početne) z pate ^ le des Hautes Études v dubnu 1938, poté o něm reíer° ^ Rena. konferencích v květnu a v červnu na půdě Společnosti ^. na a ve Francouzském sociologickém institutu. Socio logi n Mar. okamžitě a velmi příznivě: k navrženému schématu se p ^ ^ cel Granet, stejné jako Marcel Mauss. Z filologů B^nve" nfm Dumé-obdobně jako další Meilletovi žáci stavěl negativně k p stanQVÍsko žilovým spisům, se o něco později připojuje. Naproti ° a tent0 historiků je obezřetnější: Piganiol se vyjadřuje soffiP pf0. postoj se brzy přemění v militantní nepřátelství, lex v $6 ŽIVOT A Dli O '. DUMÍ /.ILA nesené ve Společnosti Ernesta Renana vychází v posledním svazku Revue d 'histoire des religions ročníku 1938. Okolnosti zabrání, aby se tento článek setkal s větším ohlasem. Avšak v zahraničí někteří čtenáři, kteří se později proslaví, přijmou navržené schéma, jakmile se s ním seznámí: keltolog Myles Dillon v Irsku a především íránista Stig Wikander ve Švédsku, který přinese zásadní příspěvek v roce 1947, když prokáže trojfunkční strukturu velkého indického eposu - Mahábháraty. Jen co Dumézil učinil svůj objev, pokusil se jej ověřit v různých oblastech indoevropské mytologie. Jako první z tohoto nového výkladu těžila mytologie germánská, nikoli ze záměru, nýbrž z důvodů ryze situačních: Paul-Louis Couchoud si u Dumézila objednal pro svou ediční řadu „Mýty a náboženství" knihu o Germánech a tato publikace byla prakticky hotova v roce 1938, tedy v roce objevu. Dumézil ji po této události okamžitě přepracoval a zařadil do ní čerstvě doloženou trojčlennost. Tím se vysvětluje poněkud neuspořádaný charakter knížky i to, že jsou v ní obsaženy úvahy, které s trojčlennosti nemají nic společného. První cyklus přednášek, v nichž se Dumézil snaží aplikovat trojčlenné schéma, byl v letech 1938-1939 věnován první funkci, neboli funkci vladařské. K této volbě ho nevedla pouze funkční hierarchie, ale také obeznámenost se svrchovanou vládou, které Dumézil nabyl ve svých předchozích pracích, zejména Ouranos-Varuna a Flamen-Brahman. V roce 1934 Sylvain Lévi „přijal náš spis Ouranos-Varuna, ale vznesl námitku: ,A co Mitra?' Začátkem roku 1938, během diskuse ve Společnosti Ernesta Renana o referátu, v němž jsme konfrontovali římskou hierarchii flamines maiores s bráhmanskou společenskou trojčlennosti, vyvodil Jean Bayet už jen z názvu flamen Dialis obdobný problém: ,A co Dius FkHusV Na základě těchto dvou připomínek Dumézil ukáže podvojný charakter vladařské funkce na dvojici Jupiter-Dius Fidius v Římě a Mitra-Varuna v Indii... Právě tato druhá dvojice dá název dílu, na kterém začal pracovat v roce 1937, před objevem troj funkcionality, a které bylo uveřejněno ve velmi malém počtu výtisků v nakladatel-ví Bibliothěque des Hautes Eludes v květnu 1940, v době, kdy jeho autor byl povolán do armády. Kniha byla rychle rozebrána, ale nového vydání se dočkala až v roce 1948. Od počátku zkoumání trojfunkcionality je Dumézilovo stanovisko pevně dáno a badatel je po téměř dvacet let nezmění: přes všech- __________ 37 'S Ära»*—*^ r: kvo,:r »^ä^^-ss ! CVS,Ul '• v níž sc nachá^i "Zdasc^m stále víc XN'J Íni0dfi,°1 'Kompan ^ VN ■ ?fipnv*»*■*<■ kritickyPiZÄr^**** **• *»* usnadní: Dumézil sespoí ľS ^ °ko,nost te,em nakladatelství Callimard kÄ m Paraincm'řcdi" přijme nesmíme pohostinně. Duméziiovv,1 ľ "ľ"1 vydavatel^ví Za druhou ve velmi rychlém tľmm ľ Dmh ££? ***** Jedni « -'-tých let obľahuS Éoole des Hau.cs Etude's i ÄégeÍÄľSľ^ľ V Podivuhodní Krátkých odstupech. Rekord zľe d^, p aľe ? «we rt A'.v ( !„„„,.,, napsaná za necelé tři týdny VC Viech těchto knihách je téma tří funkcí samozřejmě na prvním mfctô, nen, vsak proto ještě tématem výlučným, jak budou pozděj, tvrdit nekter. kritikové. Dumézil se občas rozzlobil, když vidci, jak je jeho práce redukována na jedinou definici. Kromě tohoto základního tématu ozřejmilo bádání postupné další aspekty indoevropské ideologie: dvojí povahu svrchovanosti, existenci multivalents bohyne, zakladatelské války, rituály Aurory... Historie se tak obohacuje o jistý zaber „ultrahistorie"; staré otázky, o nichž vášnivě debatovali dějepisci a filologové, se objevují v novém světle, ať už jde o problém tak zásadní, jako je historie založení Říma, nebo o nějakou záležitost specifickou, jako odmítání druidů zaznamenat své vědění písemně. Takové nové výklady vzbuzují přirozeně prudký odpor: „Otevíráte okna, čímž nutně vzniká průvan," řekne mu jedna z univerzitních kapacit. Nechybí však ani silná podpora: kromě Benvenista je to hellénista Louis Robert, latiník Jean Bayct... V roce 1948 Dumézil začíná působit na College de France. Na konci padesátých let téměř každoroční „zprávy o probíhajících vykopávkach" ustávají, jejich konkurencí je návrat ke kavkaz-ské lingvistice, od války poněkud zanedbávané: v roce 1954 Dumc-z.l nalezl Ubychy mluvící svým původním ja/.ykem (Ubychovc kteří se uchýlili do Turecka, byli málo početní na to, aby 81 v ex i uchoval, svou identitu, a splynuli s čerkeským prostrednú) lW» horečnaté se pustil do doplňování a korigování svých P**™" ných, příliš „impresionistických" líčení; během deset, let, mezi y ZIV01 A DlLO <> DUMI A 1957 až 1967, vychází sedm »vazkti a desítky článků, *oub<,r Seny knihou Le Verbe oubykh z roku 1975, „popisným a sr vacfol shrnutím, zabývajícím se severovýchodními kav' mi jazyky v jejich celku, ale představujícím též mi itrovfkou u syntaktické a sémantické analýzy" (Charachidzé), jejímž spoluautorem je Dumézilův informátor Tcvfik Escnc, poslední z Ubychů hovořících správně svým jazykem. Indoevropská mytologie touto jazykovednou činorodosti pochopitelně utrpěla: několik oznámených titulů (Jupiter Mars Quirinus V\ Janus Essai sur la jonction initiale chez les Indo-Européens occidentaux\ Les Dieux souverains mineurs des Inch-Européen nespatří nikdy světlo světa. Mezi roky 1959 až 1966 nevyjde žádná kniha o indoevropské mytologii. Avšak tato přestávka je zároveň přípravou pro třetí vývojovou fázi dumézilovského díla: „Varován etruskou moudrostí, sledoval jsem blízkost jedenáctého hebdomasu, prahu, za nímž již člověku není dovoleno žádat o štědrost bohu Jelikož nadešel čas, pokusil jsem se tedy podat uspořádaný a ještě jednou zhodnocený obraz všeho podle mne pravděpodobného, co tento mnohonásobný výzkum odhalil." Výsledkem jsou knihy mnohem objemnější než předchozí, určené k tomu, aby „pro důkladnou pitvu dodaly co nejvhodnější mrtvolu." Mezi léty 1966 až 1979 vychází dvanáct bilancujících prací, zcela nových nebo přepracová-vajících předchozí studie. V osmdesátých letech Georges Dumézil vylepšuje ještě jedno staré dílo a také jednu ze svých úplně prvních bilancí. V v ové tísni se odmítá pustit do práce na nových dílech, říká: „Omezuji se na publikování náčrtů projektů, obsáhlých témat, jež si bezpochyby zaslouží daleko více pozornosti, ale kterým již nemohu věnovat měsíce a roky, jichž by bylo zapotřebí. Jiní žáci v nich možná naleznou inspiraci nebo je alespoň prověří." Tři svazky mytologických nástinu vycházejí mezi lety 1982 až 1985. Když G. Dumézila 11, října 1986 zastihla smrt, pracoval na čtvrtém svazku. * I'M, který následuje, může podat jen matnou představu o dráz^ kterou Dumézil urazil. Prostoje to historicky nejucelenější záznam čuch bychom říci: nejméně* stručný), jaký kdy Dumézil vonoval s\ životní pouti. 39 I HLEDÁNÍ INDOEVROPSKÉ „IDEOLOGIE" Stále mladé srovnávací studium indoevropských jazyků oslaví brzy své třetí půlstoletí: stopadesát let vývoje, přerušovaného převraty, které značné pozmčnily jeho původní podobu. Průkopníci indoevro-pcistiky se zcela nevzdali snu o vzniku jazyka, o „prvotní řeči", B dokonce i ti, kteří nejdůrazněji trvali na tom, že sanskrt vůči jiným jazykům této rodiny není v pomčru rodičovském, sourozeneckém, byli jako uhranuti jazykem, který před nč předstupoval nikoli ve svěžesti prvotní látky, ale již zkoumaný a téměř rozpitvaný gramatiky, kteří byli pronikavější než jejich kolegové v Řecku a v Římě: dvě generace lingvistů tedy přisoudily indoevropskému jazyku navzdory svědectví většiny ostatních řečí zjednodušené hláskosloví sanskrtu. Samotný předmět nové vědy se nevymezoval snadno: velmi dlouho se badatelé snažili uchopit a znovuvytvořit indoevropský jazyk, jakýsi akademický indoevropský jazyk, totiž ten, kterým se hovořilo, jak předpokládali, „v okamžiku rozpadu", a teprve krůček po krůčku poznávali, že již od doby prehistorické jednoty je nutno připustit různost dialektů, že přesuny populací, u nichž známe pouze výsledné stavy, byly od sebe časově často velmi vzdálené, a především, že důležité není rekonstruovat prototyp nebo se zdržovat neověřitelnou částí evolucí, nýbrž srovnávacím způsobem vysvětlit ty části, které známe. Přinejmenším, bčhem těchto změn v perspektivě a metodě, které všechny přinesly znatelný pokrok, „srovnávací gramatika" nikdy nepochybovala o své legitimitě ani kontinuitě. To nebyl úděl jiného druhu bádání, které se zrodilo téměř ve stejné době a dostalo sesterské jméno „srovnávací mytologie". Jiz na počátku svého výzkumu, při zvažování rozsahu a přesnosti snod které mez. indoevropskými jazyky objevovali, si totiž grama-ua a filologové velmi správně uvědomili, že takovýto soulad svědčí zausté"1 ? nCŽ JCn ° S0bé samém- Jazykové společenství mohlo DOlitirW "Í" J,Ž V lČCht° VelmÍ Starých d0bách beZ raS0VÓ neb° turv inM Ä ale nÍk0,Í bez m,nima společné kultury, a to kul-cicttualm, duchovní, tj. převážně náboženské, stejně jako 40 I m i DÁNI INDOI VROPIKÍ JDI kultury materiální Více či méně význačné pozůstatky Stejného pojetí světa, neviditelného stejně jako viditelného, imiiely tedy být rozpoznatelné po celém onom ohromném území dobytém během dvou tisíciletí před Kristem lidmi, kteří dávali stejné jméno koni stejná jména králi, mrakům a bohům. S důvěrou, ba | i nadšením sč tedy učenci vrhli do náročné práce. Byli to lingvisté a indologovč kdo jiný měl k tomu více prostředků? Sociologie a etnografie neexistovaly a náboženství patřilo filosofům. Bohužel se ukázalo že tytéž prostředky, které je zdánlivě kvalifikovaly, je hned na pot u odsoudily ke třem vážným omylům v úsudku. Nejdříve k předmětu studia. Prováděla se opravdová „srovnávací mytologie". Samozřejmě, v těchto archaických společenstvích byla mytologie velmi důležitá a jsou to především mytologické texty, které máme k dispozici. Avšak mýtům nemůžeme porozumět, jestliže je odřízneme od života lidí, kteří je vyprávějí. Ačkoli byly určeny dříve nebo později - občas velmi brzy, jako v Řecku - k čistě literární kariéře, nejsou nezávaznými dramatickými nebo lyrickými výmysly bez vztahu ke společenskému nebo politickému uspořádání, k rituálu, zákonu nebo zvyku; jejich úlohou je naopak ospravedlňovat i obrazně vyjadřovat velké ideje, které toto vše organizují a podepírají. Nyní k metodě. Tato mytologie izolovaná od života, zbavená svého přirozeného zakotvení, byla vykládána pomocí apriorních systémů. Počátky „solární" mytologie a „meteorologické mytologie" jsou složité, ale vliv největšího indického vykladače védských hymnů byl bezpochyby dominantní. Čerpajíce ze Sájany, muži jako Max Müller zprvu pouze rozšířili několik odvážných tezí jedné domorodé školy na souhrn mýtů a na veškeré mytologie této rodiny. Dnes víme, že tváři v tvář mytologickému souboru musíme být skromnější, sloužit mu. a nikoli jej nechat sloužit, dotazovat se ho, a ne jej nastrkat do šanonů dychtících po naplnění materiálem, respektovat především jeho bohatství, rozmanitost, dokonce i rozpory. Konečně ke vztahům mezi mytologií a jazykovědou. Nemluvím o teorii, která dělala z mýtu nemoc řeči, ale o něčem vážnějším. Prvn. komparat.sté si vytkli jako hlavní úkol stanovit božskou mdoevrop-Bkou nomenklaturu. Souzvuk určitého indického jména a určitého řeckého nebo skandinávského jmenajim připadal sou nejakozaru-ka, že srovnávají srovnatelné, a jako znamení, že jista již mdocviop-ská koncepce je dostupná. Jenže jak plynul é |«l velmi maloz tecn- 41 ■■'•''"■ "•»». i II fonetické A«,,, 11 u rímskeho ,ova ., toto srovnání neřekne tcm ľ Ckéh° ,';'" '" "■ né *.....'V pobily, že poklady dúvTu vwa • ''"'......! "^».byly utracen bez nejmenšíhou2TlZľ' tkmile s, dostavilo, bylo kruté. Opuštěna lingvisty S" m konfekční uniformy: byl jsem silněji poznamenán Zlatou ratolestí než francouzskými sociology, spojoval jsem ambrózii se svátkem jara. Kentaury s maškarami na přelomu roku, Úrana s královskou funkcí plodnosti a - obzvlášť násilně - flamena a brahmana s obětním kozlem {scapegoat), který byl tak drahý starému mistrovi. Zkrátka, tak jako to dělalo devatenácté století, domníval jsem se stále, že látku srovnávací mytologie lze redukovat na řadu problému vzájemně sice spojených, ale jinak zcela autonomních, bez hierarchie, z nichž každý si žádá a zároveň umožňuje individuální řešení. Rozhodujícími lety, stále pokud jde speciálně o mne, bylo období 1935 až 1938. Párem flamen-brahman jsem právě vyčerpal svou zásobu tradičních problémů a neúspěch byl zřejmý, v posledním pokusu dokonce hraničil se skandálem: nezbývalo mi než udělat si přestávku a zamyslet se nad těmito omyly. Na druhé straně, v roce 1934, po spěšném, ale intenzivním průpravném studiu, jsem na 9 • Ecole des Hautes Etudes začal navštěvovat semináře jednoho člověka, kterého jsem do té chvíle zdálky nesmírně obdivoval, sinologa Marcela Graneta; po tři roky, po boku Maxima Kaltenmarka. Rolfa Steina a Nicole Vandierové - více nás nebylo - jsem poslouchal a pozoroval tohoto velkého ducha, jak proniká, se stejnou jemností a respektem jako energií, do pojmové podstaty textů na první pohled bezvýznamných, až nezajímavých; nemyslím, že ukřivdím některému z dalších svých učitelů, když prohlásím, že právě tváří v tvář tomuto učenci, v malém sále našeho religionistického oddělení na Ecole des Hautes Etudes, jsem pochopil ve svých více než pětatřiceti letech, čím by měl být výklad textu. Navíc, již v samotném omylu byla jedna příznivá okolnost, která připravovala nápravu: od mé knihy o Kentaurech, přinejmenším pokud jde o Řím, mi určité vztahy mezi Lupcrky a královským úřadem pootevřely odlišné pohledy na statut rexe% než byly názory, které hlásal Frazer; přestože byla špatně formulována a špatně vyložena, problematika Uranos-Varana a flamen-brahman mě posléze udržela v oblasti královské ideologie a - mezi troskami tolika konstrukcí - srovnání páru, který védský rádžan tvořil se svým kn. m bráhmunem, s podvojným orgánem, který podle jasné definice Tita Livia tvořil rex 43 ■'*..........IIMtel, A M......''«........ť,. „,, r,ul:ile • vfSkcré ' I "•"•'■ «jména onv ř^"™ Platní hd> Přidal a k„1K. ľ ľerľra2"->vskíP k "'; -"»'"«■v«......."«^íLjÄS*-**** k'....."" V jedno» článku z roku 1930 jsem mľ'za'ovanou programu hlásal - oproti dobovvm „Ü u Isvého ind°-p d společností, které vyústilo v kartovním«!,E??!" ~že spol( nských stavů - bráhmanů-knčží ItSatriW k , W varn* . i t . , . J" J"~ •"w,iaus|w a 'ze je nalézt ncien U ijskych Íránců, ale i u jejich evropských bratří, Skythú a d konce, až po naše časy, u skythských potomků, Osetu ze seveniC kav eu; 0 dva roky pozdčji Emile Bcnvenistc, kterého tato otázka zajímala odjakživa a který laskavč pročetl a v korekturách vylepšil mc pojednání z roku 1930, potvrdil ještč novými argumenty indo-íianskou povahu trojčlenného společenského uspořádání. Toto setkání, nebo spíše vzájemné prolnutí toho všeho - námitek druhých i mých vlastních, příkladu nedostižného mistra, důvčrné znalosti látky, kterou jsem nešikovné, nicméně neustále prepracovával - vyústilo náhle, na jaře roku 1938, do prvních řádek nové formy srovnávací mytologie, která ještč nebyla prosta iluzí, ale také neměla nedostatky svých předchůdkyň, a s níž jsem od té doby nepřestal pracovat, aniž jsem nalezl důvod pro rozsáhlá přehodnocení. Během školního roku 1937-1938 jsem se chtčl v jednom přednáškovém kursu na École des Hautes Études, který byl věnován souvztažnosti védských bohů Mitry a Varuny, naposledy pustit do dráždivého problému jlamen-brahman a zdržel jsem se při přezkoumávání údajů. Jeden z nich, kterému jsem až dosud nevěnoval pozornost, mne náhle zasáhl: vedle podvojného orgánu, který tvoří rex aflamen Dialis, existoval další celek: pod rexem a nadpontijlkem maximem umístěná hierarchie tří flamines maiores a v důsledku toho i bohu, jimž sloužili, Jova, Marta a Quirina. Tato theologická Struktur , ještě nevysvětlená a ostatně přehlížená, ačkoli její předříni'sk>^ rakter byl prokázán identickou strukturou (Juu-, Mart-, Vo]w"^ theologie Umbrijců z Iguvia, mi připadala souběžná s úspora ^_ varny, společenských stavů v Indii: navzdory tehdy novým a ^ oblíbeným jiným tvrzením, polem Martova zájmu je nepop' ^ válka; nad Martern Jupiter, nebeský bůh, dárce moci a z ^ spravuje nejvyšší posvátné věci; pod Martern, Jlamen U 44 I ni.KDÁNl INDOI VROľSKŕ, ID jak ukazují všechny jeho známé úřady, je ve službách zemédé! přesněji zrna, na což odkazuje též svátek jeho boha, tak/ ftmá Qui rinalia, a jeho jméno jej zároveň sbližuje s QuMty, které latinský slovník stavěl do protikladu vůči milites lento první srovnávací pohled, pro Jova a Quirina nedostatečný, byl navíc sveden z cesty přílišnou váhou, kterou jsem přikládal indickým společenským stavům v problému, v němž se právě objevily, v problému vztahu me/ typy svatých mužů označovaných slovy jlamen a brahman. Poznámky, které jsem uchoval z tohoto dávného semináře, nesou v tomto směru příznačný název: „Jupiter Mars Quinnus: sacerdotes, milites, quirites". Tato formulace nebyla příliš dobrá a obsahovala zárodek pseudoproblémů, které mě připravily o spoustu času, jako například: proč každý z římských bohů oněch tří úrovní má jednoho jlamena, zatímco ve struktuře varny se bráhmani objevují pouze na první úrovni, ale zato ji zaujímají jen oni? Nicméně podstatného poznání bylo dosaženo: nejstarší Římané, Umbrijci, přinesli s sebou do Itálie stejné pojetí, jaké znali též Indoíránci a na kterém zvláště Indové založili svůj společenský řád. Bylo tedy třeba klást toto pojetí zpět do indoevropských časů a v důsledku toho pátrat po tom, co z něho přežilo, nebo po jeho stopách u jiných národů této rodiny. Tento závěr se rychle ukázal jako správný prozkoumáním božské trojice, která byla uctívána v chrámu staré Uppsaly a která ovládá skandinávskou mytologii, obecněji pak rozborem obou velkých oddílů tohoto pantheonu, bohů Ásů, k nimž náleželi Ódin a Tór, a bohů Vanu, z nichž nejpopulárnější byl Frey. Nemohu zde shrnout práci následujících třiceti let. Řeknu pouze, že určitého rozhodujícího pokroku jsem dosáhl toho dne, kdy jsem si někdy kolem roku 1950 uvědomil, že „trojčlenná ideologie" není vždy nutně v životě společnosti doprovázena reálným rozdělením této společnosti podle indického vzoru, že může naopak tam, kde ji zjistíme, být jen ideálem (kterým již není a možná nikdy nebyla) a zároveň prostředkem analýzy a interpretace sil, které zajišťují běh světa a život lidí. Prestiž indické varny tedy padla a mnoho pseudoproblémů tím zmizelo, například ten, o kterém jsem se právě zmiňoval: římští flamme.v maiores neodpovídají stavu bráhmanů (bráh-mdna), a typ kněze nazývaného jlamen v jeho vztazích k jeho příslušnému bohu, je třeba srovnávat s něčím jiným, totiž bráhmá-nem v úzkém a původním slova smyslu (je to jeden ze tří hlavních kněží při každé obětní slavnosti). Tak se rýsovala v zdravější podo- — 45 '' ' di|W ve vlMtnl« , ..... * - ta». váleín(cr»ľýSoiHaklS,rukt»™ * " Md »"'■' i«.....Prostřednictvím vyjadhľ«..- Pd.StatníJi"« ^^^^^^^^^^^^_—«,.« Často chybí /■„(! "JV *uc " přitomn) kon- ep< e toho, čemu se podle mého ' °s,alní Spatně voleného, ale nyní již užitého, začni, S^^®** oni « ..«u nimi jejím prostřednictvím vyjadřují hierarchie^' '^ radám funkce" svrchovanosti magické a právní, fyzické a adľ°l v ojenské síly, mírového blahobytu a plodnosti. ' cjroena ftk dokoná |ii před touto opravou, hledisko přijaté v roc I B rozptýlilo iluze 2 roku 1920, které navazovaly na ony z deva' tenáctého století. Mytologie byly zařazeny zpět, jak jim přísluSí do i elku náboženského, spoh mského a filosofického života lidu, který je praktikoval. Na místo izolovaných a tím i nejistých údajů se pozorovateli nabízela obecná struktura, v jejímž Širokém rámci nacházely jednotlivé problémy své přesné a vymezené místo. Shodu ve jménech bohů ztratila ne-li veškerou zajímavost, pak přinejmenším svou neoprávnenou nadřazenost ve prospčch jiné shody, shody konceptů .1 přede\ gím artikulovaných soustav tčehto konceptů. Svč- dectvi Reků, kritických, novátorských a tvůrčích, ustoupilo svědec-tvím konzervatívnejších národů, především Italiků a Gcrmánů. A konečně nové interpretační nástroje nebyly převzaty ze starších teorií, frazerovských či jiných, ale vzešly z faktů, a úkolem exegeta bylo pouze tato fakta pozorovat v celém jejich rozsahu, s jejich veškerými jak implicitními, tak explicitními výpověďmi a se všemi jejich dusledl \ Po pravdě řečeno, nešlo již o „srovnávací mytologii": pravé v této dobč jsem diskrétně, aniž jsem nčkoho upozornil lebo si toho někdo všiml (jinak by k tomu bylo třeba přinejmenším ministerského rozhodnutí), nechal zmizet z názvu svého oboru na Kole des Haute'. Ĺtudes ono úctyhodné označení, které Sylvám 1 é> Iv* 1935. krátce před svou smrtí, velkoryse navrhl. Od tc dobv se tisklo: rovnávací studium indoevropského náboženství. Ale an. to již nestačilo. Když v roce 1948 (lollége de France rozhodla přijmou! »on v studijní Pád, můj věhlasný patron doporučil zřízen udice „mdocviopskc civilizace". , ... I >d roku 1938, kdy sám uveřejnil druhý článek o ta(toí*W» společenských stavech, Emile Benveniste nepi tal P™P°\. moje badání a hned po skončení války rozšířil sve vlast... s na Ital,.. O něco pozdéji se k nám připojili význační toW« komparat.ste nebo specialisté na rú/nč oblast« mdocvroj j 46 I lll.l-DÁNl INDOI VRO 101 Ol svčta. V indologii šel příkladem tehdejší docent v Lundu Stig Wí-kander, jehož objev zásadního významu rozebírám v první Části léto knihy. Můj vlastní nástin íránských údajů doplnili a vylepšili Kaj Barr v Kodani, Jacques Duchcsnc-Guillcmin v Lutychu. Geo Widcngrcn v Uppsale a drahý zesnulý Marijan Mole v Paří/ Jan cle Vries v Holandsku, Werner Betz v Mnichové a Edward G Tur-villc-Pctrc v Oxfordu, i když vyjádřili svůj souhlas s tím nejpodstatnějším z mých závčrů o germánské oblasti, přispěli k nim mnoha cennými úpravami. Rozluštční lineárního písma B umožnilo rozšířit trojčlennost na nejstarší známou řeckou společnost: byl to přínos L. R. Palmcra v Oxfordu a Michela Lejcuna v Paříži, zatímco Francis Vian v Clermont-Ferrand s úspčehem ve stejném duchu interpretoval některé skutečnosti klasického Řecka. V Los Angeles probíhá již osm let z podnčtu Jaana Puhvela čilé vědecké bádaní podle téže metody. Dovolte mi připomenout se zvláštní vděčnosti přínos stejně rozmanitý jako původní, kterým byla po dobu dvaceti let práce mého nejstaršího spolupracovníka Luciena Gerschela. Stejně jako brilantní publikace, kterými na sebe před pěti lety upozornil mladý japonský učenec Atsuhiko Yoshida, působící v Paříži. Konečně bych chtěl vzdát hold Hermanu Lommelo% který si dávno přede mnou přál obnovení těchto studií a který shovívavou sympatií přijal mé omyly a neustále mě pak povzbuzoval na nové cestě; sám na své frontě pokračuje v publikaci komparativních dějin indického a íránského náboženství, které lze bez problému sladit s mou prací. Výzkum se rozšířil na všechny oblasti indoevropského světa a na všechny typy děl, které jsou obvykle vytvářeny lidským mv ním a které je třeba dobře rozlišovat navzdory jejich neustálé vzájemné komunikaci a základní jednotě: na theologu, mytologii, rituály, in- iluee, a také na onu oblast jistě tak starou jako nejstarší hovořící lolečnost: na slovesnost Toto badaní se snažilo zachovat si stav autokiiliěuosti, předchozí výsledky JSOU neustále přehodnocovaný ve světle výsledku nových. Konečně, po zhruba desetiletém omezeni na právě rozpoznanou ústřední strukturu, se výzkum znovu obrátil, vybaven metodou a řídicími koncepcemi»jež byly pro tento velký námel vypracovány, k jiným látkam omezenějšího dosahu, a setkal se lak například u bohyně a rituálů úsvitu v Indu a v Římě s podnětem k i auraci „srovnávací solární mytologie*', po pravdě řečeno značně odlišné od té staré. ____ 47 Vl,l a PN O G DUMBZILA • i« několik* knih bilanci tohoto dlouhého úsilí. Po- i q bilance opožděná, ale z hlediska vykonané práce leudjde 0 mne je _ prostřednictvím různých spisů jisté až pf h ale předevSím ve svých přednáškách na École des m PÄ- note na College de France -jsem rozmnožil přístupy, Hautes I: udesapo a tek. obrany a protiutoky) s příjcmným "***' odvolaný p rukách nckonečnč tvámá a zdokonaIi. «orif.'m. Že lalKíi vyta j .... ...______. .. .....__._• . . - ĺ • hv si každý z nás měl prát H__________________________ Äobfc co by v tomto výkladu a v těch, které budou následo-Ä^dov.10 provérku časem. Pokud bude čtenář tu a tam podrážděn, prosím jej, aby jako polehčující okolnost nezapomněl vzít v úvahu že před třiceti lety ještě žádný z problémů, které jsme zde načrtli, s výjimkou jednoho - otázky funkčního zařazení tří nartskych rodů, která přešlapuje na místě již od třicátých let- nebyl a ani nemohl být položen. Toto zhodnocení je edičně rozvrženo do dvou řad knih, první se bude týkat náboženských a institucionálních skutečností, druhá literatury. V těchto dvou řadách je zejména ta první věnována ústřednímu tématu, na němž jsem pracoval nejvíc: ideologii tří funkcí. Z věrnosti k titulu, který potřikrát zastřešil první přestávky v bádání (mezi léty 1941 až 1949), ponese zhodnocení náboženství název Jupiter Mars Quirinus, ačkoli čistě římská data byla vyčerpávajícím způsobem pojednána v mé poslední knize La Religion ro-maine archaique (1966). Kdybych měl na to čas, pokusil bych se udělat nezávisle pro védské Indy, pro Íránce a pro Skandinávce totéž, co jsem učinil v tomto rozsáhlém spise pro Římany: ne pouze ukázat, co každý z těchto národů zdědil z indoevropských časů, ale i umístit toto dědictví do celku náboženství, zkrátka vytvořit historii zkoumaného náboženství, ve které by údaje získané komparativně byly užity obdobně jako údaje již známé. Měl bych se však omezit na pouhou jedinou knihu, méně bohatou a méně vyváženou, a ponechat mým následovníkům péči o dodatky. A vylíčím v ní navíc také pro poučení studentů, jakou cestou se ubírá bádání, s jakými obtížemi jsem se setkal, jakých chyb jsem se dopustil, a jaké úvahy je uvedly na pravou míru. Literární bilance ideologie tří funkcí je námětem této knihy, jemuž jsem dal přednost před druhým z obou témat pouze z důvodů 4X I. HLEDANÍ INDOBVROP8KÉ „IDBOI 001E pohodlnosti. Z literatury můžeme v tčehto nejstarších dobách uvažovat prakticky pouze o dvou formách: o lyrice a vyprávění, a -poncchámc-li stranou pohádky - druhou z nich lze dostatečné definovat - ať již je podána veršem, prózou nebo ve smíšené podobč -termínem epos. Je přitom samozřejmé, že epos v sobč v zárodcích skrývá literární žánry - historii, román -, které se z něho dříve či později vydělí, a také že mezi ním a pohádkami dochází k neustálé oboustranné komunikaci. O takto pojímaný epos zde půjde. Některé z nejužitečnějších výrazů ideologie tří funkcí skutečně nalezneme v epických dílech: dokonce i v lůně společností, ve kterých trojčlennost záhy pozbyla veškerou aktuálnost, si přesto udržela dostatečnou prestiž na to, aby v průběhu staletí podporovala heroická vypravování, často velmi populární. Především tři národy z ní značně těžily: Indové v Mahábháraté, Římané v líčeních „historie" svých počátků, a stejně tak, ve svých legendách o nartskych hrdinech, i jeden malý národ ze severního Kavkazu, jehož význam pro veškeré druhy komparativních studií stále roste, totiž Osetové, poslední potomci Skythů. Tyto tři oblasti tvoří první tři části knihy, a jsou pojednány v opačném pořadí, než ve kterém byly rozpoznány a prozkoumány. Členění nartskych hrdinů do tří rodů upoutalo moji pozornost v roce 1929. První z nich je definován inteligencí, druhý tělesnou silou a třetí bohatstvím, což je potvrzeno jejich příslušnou úlohou ve vypravování. Vzhledem k tomu, že Skythové patří k Íráncům, zdůraznil jsem okamžitě (1930) shodu tohoto rozdělení s indickým a avestským pojetím tří společenských stavů - knčží-učcnců, válečníků a výrobců -, pojetím, které ostatně dosvědčuje již legenda o původu Skythů, kterou čteme v Hérodotovi. Avšak využití této skutečnosti bylo možné až mnohem později, po uveřejnění rozsáhlé sbírky nartskych legend, ne pouze osetských, ale též sousedních národů - ab-cházských, čerkeských a čečenských -, které je převzaly od Osetu. V roce 1938, během týdnů, které následovaly po trojfunkčním výkladu prekapitolské trojice, jsem rozpoznal ve zprávě o „zrození Říma" ze tří již dříve existujících složek - Romulových Proto-Ří-manů, Lucumonových Etrusků a Sabinu Tita Tatia - druhou aplikaci ideologie, která již v čele pantheonu seskupila Jova, Marta a Qui-rina. Etnická vymezení složek se zde jasně zdvojují vymezeními funkčními: Romulus, král, jedná na základě své božské krve a božských příslibů, jichž využívá; Lucumo zasahuje ze své strany jako 49 2lV0TADlLO0 DUMI/.IA tíni válečník; Tatius a jeho Sabinove přinášejí do *0 pr° IéL S ženami i bohatství, auitas opes. Poté, v roce gpöloCnOSti SPJT . proto-Římany a Sabiny, která připravovala ,939, byla vil» dhalcna jako římská historizovaná forma urči-totoiřastnéspoje g'kandjnávci využi|i v mytologii a aplikovali na ,é tradice, kter ^^ _ž protichudné epizody mají stejnou Své bohy: tcpi _ ^ ^ mczj Ronluiem a Taticm, se Ásové, intenci jako ep ^^ & Vanové? bohatí a rozkošničtí bohové bOŽIÍt,n20vvtvořili celistvou božskou společnost. Prozatímní vý-spojuji, aby vy ^j jjž y roce , 94, kllnÄ°v roce 1947 můj švédský kolega Stig Wikander uveřejnil na nčkolika stránkách objev, který má velký dopad na studium nejen písemnictví, ale i náboženství staré Indie: božští otcové Pánduovců to znamená pčti nevlastních bratrů, kteří hrají hlavní roli v průběhu celé Mahábháraty, nejsou nikým jiným než božskými patrony tří funkcí védského náboženství ve značně archaické, téměř indoíránské podobě; pořadí narození jednotlivých Pánduovců odpovídá hierarchickému pořadí jednotlivých funkcí; synové prokazují za všech okolností povahu odpovídající způsobu jednání svých otců; paradoxní manželský svazek, v němž pět bratrů sdílí jedinou choť, je transpozicí určitého - tehdy právě rozpoznaného - indoev-ropského theologému. Tato tři zjištění se stala výchozím bodem dlouhých výzkumů, které prozatím vyúsťují do této knihy. V každé oblasti jsou vztahy mýtu a eposu odlišné, rozdílné jsou také předložené problémy obecného rázu. Všechny nejistoty nebyly samozřejmě rozptýleny, ale napříště však alespoň víme jak, s jakým záměrem a pomocí jakých postupů byla vytvořena zápletka Mahábháraty, jak a na základě jaké látky byly vymyšleny, bezpochyby velmi vzdáleně od skutečnosti, starobylé dějiny Říma, jak a v rámci které velmi staré tradice byly ustanoveny společenské vztahy nartských hrdinů. Byly tak vyřešeny tři důležité literární problémy, z nichž první dva byly více nez sto let a třetí v posledních padesáti letech předmětem nekonečných debat. byl beť m wfé eXe8eZe' který Wikander sestavil Pro Pánduovcc, hrdinv aTT-m"?0 r°ZŠÍřen na všechny Jenom trochu významné cové praľf SP°,ečná Žena> StarŠÍ bratr' 0teC a dVa Strý" »P«sáhlei« n Ví'Chovate,é' synové, nejužitečnější spojenci a nej- lejM neprate* Pánduovců věrně reprodukuj, odpovídající 50 I HLBDANl INDOHVROPSKr- „IDEOLOGIE" božské nebo démonické vzory, někdy (otec a strýcové, synové ) theologické struktury natolik soudržné, jako jsou struktury náležející bohům tří funkcí. Do lidských postav zde tak byl operací stejně důkladnou jako vynalézavou přenesen opravdu celý pantheon - a jak bylo rozpoznáno u Pánduovců, pantheon velmi archaický, nc-li předvédský. Oni dávní autoři, vzdělaní, obratní a vytrvalí v úmyslu znesnadňovaném zvláště rozsahem díla, úspěšně vytvořili svět lidí zcela k obrazu mytického světa, tak, že byly zachovány vzájemné vztahy bohů a též démonů, jichž jsou hrdinové vtěleními nebo syny. Avšak tento svět lidí postavili jeho tvůrci na zápletce, která sama rovněž není výtvorem čisté obrazotvornosti: velká krize stavějící Pánduovce, syny bohů tří funkcí, společně s vtělenými bohy, kteří je podporují, proti vtěleným démonům, jimiž jsou jejich zlí bratranci, je kopií, převedenou do měřítka celé dynastie, určité kosmické krize - bitvy bohů a démonů, téměř totálního vyhlazení světa, po němž následuje znovuobnovení -jejíž verzi Rgvéd nezachoval, ale která se, mimo Rgvéd, připojuje k eschatologiím Íránu a Skandinávie. „Historie, nebo mýtus?" tázali se na Západě po celé devatenácté století a v první polovině století dvacátého. Samozřejmě mýtus, musíme nyní odpovědět, mýtus dovedně zlidštěný, ne-li historizovaný, který nějakým „faktům" neponechává místo, či, pokud zde na počátku nějaká fakta byla (jakási bitva na poli Kuruk-ščtra, jakýsi vítězný král Judhišthira...), natolik je překryl a transformoval, že se po nich nezachoval žádný identifikovatelný pozůstatek; teprve později, genealogiemi, Indie, aniž o to zvlášť dbala, situovala tyto události ve vztahu k historii a poskytla tak evropským učencům falešné vodítko, jehož oni se neopomněli chopit. V Římě, paradoxně, „historie" předešla epos: Ennius jen zveršo-val dílo letopisců. Jak ale pracovali letopisci, když chtěli ukázat počátky Říma, první krále a především válku mezi Protořimany a Sabiny, která byla pokládána za přípravu syneicismu, to znamená založení celistvé a jednotné společnosti? Nepostupovali jinak než autoři Mahábháraty, s tím velmi podstatným rozdílem, že zcela určitě neprováděli mýty o bozích (o Jovovi, Quirinovi atd.) do lidských príbehu (o Romulovi, Tatiovi atd.), ale použili určitý druh folklóru, ve kterém, ve stejném smyslu jako v theologii, ale nezávisle na ní, to, co trojlunkční ideologie obsahovala z poučeni a tradi nich scén, bylo již aplikováno na život lidí. Pokrok v této oblasti bádání vyznačovaly dlouhé diskuse, ba polemiky, z nichž už zde 51 ;|Vl" a DlLOQ DUM, M A :;:,;;;i-k(: »„-j** -*-** »„ „ „ n »Ch filologu, archeologů, historiků kteří 2 " \ľL Iv feudálním zřízením velmi blízkým osetskému, ■ vznačovaly fcudáI ^^^^ — "" hvlo zřejmé podobné onomu skythskému, jež znal Lúkiá- k,W Meid, vzdálení předkové na rozdíl od předků Osetu nikdy "ľuživali .deoloci tří funkcí: že by to byl tento rozdíl v určité dědičnosti který je učinil odolnými vůči té nejindoevropštčjší části nartské- n °pTtěchto třech rozsáhlých přehledech čtvrtá část stručněji představí méně rozsáhlá využití ideologie tří funkcí u ostatních indoev- ipských národů - Řeku, Keltů, Gcrmánů a dokonce Slovanů - buď čistě epických vyprávěních, anebo v románech neoddělitelných TO V od eposu i-------- Všude postupuje bádání kupředu skrze výklad textů, který by mel odpovídat modelu, jenž vypracoval před třiceti lety Marcel Granet. Prostředky výkladu jsou samozřejmě odlišné, když jde o záznamy osetského folklóru a když o spisy indických nebo římských učenců, a dokonce rozdílné, když jde o Mahábháratu. nesmírně rozsáhlý text bez historie a takřka bez kontextu, a když o Propertia nebo Vergilia. obecně objasněné a občas zastřené více než čtyřmi staletími učeného výzkumu. Přesto se všude, dokonce i ve folklóru, tato práce hlásí k filologii, ale k filologii otevřené, která v žádném okamžiku svého postupu nepohrdne žádným prostředkem poznání. Chceme tím říci, že nešťastný protiklad „odděleného" a „srovnávaného" v ní nemá místo. Kromě objasňování některých z velkých literárních úspěchů lid- věd'Z ľ Se mŮŽe tČŠÍt kaŽdý slušn>' «ověk, jsou tyto studie pro Odkrtv ľ' ZabýVaJ' lndoevr°Pany. zajímavé spíše technicky, v ncv.iľ- rady komParal'vních dat: na straně jedné to ale vmvtoloBTtPOeiU °dhalUJÍ dramalická schémata, používaná tu race ke Jen ^T CP°SU neb° V historii' obohacovaná od gene-Pevnc uchová' T'™ látk°U' a,e za vším límt0 omlazováním P"> skandinávsľou T^ "* k°nCÍ prVní Části' schéma sPolečn" dnjhé části nak h . atolo8» a Pro transpozici Mahábháraty, ve schema obtížného konstituování ucelené trojčlenné 54 I HLEDÁNI INDOF:VROPSKfc JDI společnosti, aplikované Indy, Římany, Skandinávci a Iry jak na svdt bohů, tak na svět lidí; ve třetí části je to schéma přidělováni talisma-nů nebo pokladů, které odpovídají' třem funkcím. Na strané druhé, kromě zvláštních výrazů, z nichž některé sahají až ke společným předkům, ale většina jich byla vynalezena v každé společnosti až po „rozptýlení", tyto studie rozvíjejí a prohlubují filosofii - neboť tyto úvahy starých myslitelů zasluhují toto označení stejným právem jako spekulace presokratiků o prvcích, lásce a nenávisti - filosofii, kterou konstituovala pro lndoevropany a po více či méně dlouhou dobu pak vytvářela nadále pro jejich různé dědice koncepce tří funkcí. Ne méně než theologie, eposy obsahují v tomto ohledu bohatá poučení, která se nám budou ohlašovat v průběhu analýz. Tak jako po uveřejnění dalšího dílu řady Jupiter Mars Quirinus budou jedna nebo dvě knihy shrnovat jiné aspekty theologie a mytologie, zvláště problematiku svrchovanosti a svrchovaných bohů. tak také následující dva svazky Mythe et Épopée shromáždí srovnávací studie omezenější co do látky, které kladou nový druh otázek, například otázky forem a důsledků hříchu, otázky typů bohů nebo hrdinů, kteří se provinili na různých funkčních úrovních. Obdobně jako v knize La Religion romaine a rehaíque jsem omezil diskuse na nejnutnější míru a cituji pouze z nejnovějších publikací. Tím se nezříkám rozsáhlejších přezkoumání, ale přenechávám je několika kritickým knihám, které chci napsat v přestávkách mezí bilancováním. Tak například ve druhé části bych byl měl velmi často zpochybňovat tvrzení, důkazní postupy a výsledky studií £s-sai sur les origines de Rome a pak knihy Virgile et les origines ďOstie, ale bude zároveň jak poučnější, tak spravedlivější posoudit díla André Piganiola a Jéroma Carcopina v jejich celku: udělám to v knize o „historii historie počátků Říma", kterou jsem ohlásil při uveřejněni La Religion romaine archatque. Kniha stejného druhu bude věnována přezkoumání současných studií o některých eposech: názory Louise Renoua na vztahy mezi védskou a epickou mytologií, Edmonda Fárala a několika dalších na cyklus o králi Artušovi, André Mazona na ruský epos, byliny a Slovo o pluku Igorově a J. M. Mcletinského a jiných ruských a kavkazskýeh vidců na nartský epos budou užitečnými náměty k zamyšlení. Vernonnet, červenec 1967 55 HVOTADfrOÖ IHIMI/IIA . } sfl budou moci sociologové, ale též latiníci V1IK fenomén, nad iw « uhodnc|sl. zc u žádného z neindoev- |l*»f7!Sí3l n.n.Hlü, sousedů Osetu, kteří nartský epos ropskjM1 k'lV'''',,,,,,,,;, struktura zachována ani jako rámec pro ',lVv/jl1' i \i\ni v cpi/odách, které byly speciálně určeny pro hrdinskcl,M,|,,K,s ' ;icvi|;1 Až do bolševické revoluce se tyto různé ni,ri X o zřeimč podobné onomu skythskému, jež znal Lúkiá- * f^iich vzdáleni předkové na rozdíl od předku Osetu nikdy '" ^ideolog"' tří funkcí: že by to byl tento rozdíl v určité dědit nosti. který je učinil odolnými vůči té nejindoevropštějSi části nartské- °Po tóchto třech rozsáhlých přehledech čtvrtá část stručněji představí méně rozsáhlá využití ideologie tří funkcí u ostatních indocv-ropskych národů - Řeků, Keltu, Gcrmánů a dokonce Slovanů - buď v Čisté epických vyprávěních, anebo v románech ncoddčlitclných od eposu. Všude postupuje hádání kupředu skrze výklad textů, který by mčl odpovídat modelu.jenž vypracoval před třiceti lety Marcel Granct Prostředky výkladu jsou samozřejmé odlišné, když jde o záznamy osetskeho folklóru a když o spisy indických nebo římských učenců, a dokonce rozdílné, když jde o Mahábháratu, nesmírně rozsáhlý text bez historie a takřka bez kontextu, a když o Propertia nebo Vergilia, obecně objasněné a občas zastřené více než čtyřmi staletími učeného výzkumu. Přesto se všude, dokonce i ve folklóru, tato pi hlasí k filologu, ale k filologii otevřené, která v žádném okamžiku svého postupu nepohrdne žádným prostředkem poznání. hceme tím říci, že nešťastný protiklad „odděleného" a „srovnávaného v ni nemá místo. Kromě objasňováni některých z velkých literárních úspčehů lid- idee kteří " "?? ^ *****8,u8ný 5,ovékJsou W0 slud,c pr° Odkryv „M Si* ,ndocv,"P;my, zajímavé spíše technicky, v nevelkém « komParat,vních dat: na straně jedné to ale ^.Vtologn tu °dllUlUJÍ dr;im;ill^á schemata, používaná tu *<* ke MoentíT ^>SU "cbo V hist,,n1,,,hl)li;u<,Vim;i od ;""c" Pev«« uchovávaná tT"1 látk°U| alc /a v6ím ,ímll) omlazováním Pro skandinávsko'' CJC»na ko,,cl P,v»' Msti, schéma společné druhé " Pak sd f at0,0«ii a Pr<> tran izici Mahábhárat). \ i "1a tížného konstituování ucelené trojčícím 54 I lil.i DÁNI INOOBVROPSKI JDI Ol OOtl společnosti, aplikované Indy, Římany, Skandinávci a Iry jak na svčt bohů, tak na svčt lidí; ve třetí části je to schéma přidělování talisma-nů nebo pokladů, které odpovídají třem funkcím. Na stranč druhé, kromč zvláštních výrazů, z nichž nčktcré sahají až ke společným předkům, alc včtšina jich byla vynalezena v každé společnosti až po „rozptýlení", tyto studie rozvíjejí a prohlubují filosofii - neboť tyto úvahy starých myslitelů zasluhují toto označení stejným právem jako spekulace presokratiků o prvcích, lásce a nenávisti - filosofii, kterou konstituovala pro Indocvropany a po více či mčnč dlouhou dobu pak vytvářela nadále pro jejich různé dčdicc koncepce tří funkcí. Ne méně než theologie, eposy obsahují v tomto ohledu bohatá poučení, která se nám budou ohlašovat v průbčhu analýz. Tak jako po uveřejnční dalšího dílu řady Jupiter Mars Quirima budou jedna nebo dvč knihy shrnovat jiné aspekty theologie a mytologie, zvláštč problematiku svrchovanosti a svrchovaných bohů, tak také následující dva svazky Mythe et Épopée shromáždí srovnávací studie omczcnčjší co do látky, které kladou nový druh otázek, například otázky forem a důsledků hříchu, otázky typů bohů nebo hrdinů, kteří se provinili na různých funkčních úrovních. Obdobné jako v knize La Religion romaine arehaupie jsem omezil diskuse na nejnutnější míru a cituji pouze z nejnovějších publikací. Tím se nezříkám rozsáhlejších přezkoumání, ale přenechávám je nčkolika kritickým knihám, které chci napsat v přestávkách mezi bilancováním. Tak například ve druhé části bych byl měl velmi často zpochybňovat tvrzení, důkazní postupy a výsledky studií £.y-Sai sur les origines de Rome a pak knihy Virgil e et tes angines d Ostia, alc bude zároveň jak poučnejší, tak spravedlivější posoudit díla André Piganiola a Jéroma Carcopina v jejich celku: udélám t v knize O „historii historie počátků Říma", kterou jsem ohlásil při uverejnení La Religion romaine archai'que. Kniha stejného druhu bude vénována pře/koumání současných studii 0 nékterých epo šech: názory Louise Kenoua na vztahy me/i védskou a epickou mytologií, i dmonda Fárala a nčkolika dalších na cyklus o králi Artušovi, André Mazona na ruský epos. byliny a Slovo o pluku Ifoiow a I M Meletmského a jiných ruských a kavkazských vid-I fl na nartský epos budou užitečnými námety k zamyšlení. Vérnonnet, červenec 196 55 Druhá část Trojčlenná indoevropská ideologie V roce 1938 uveřejnil Georges Dumézil v Revue de ľhistoire des I religions zásadní článek „La prchistoire des flamincs majeurs", v němž oznamuje, že trojčiennost, kterou rozpoznal již roku 1930 u Indoíránců, se vyskytuje též u západní větve Indoevropanů a pochází tedy z jednoho společného prototypu. Jeho jméno bude od té doby neoddělitelně spjato s tímto objevem, který bude mít mnohem rozsáhlejší důsledky, než si sám autor dokázal představit. V průběhu I následujících desetiletí bude Dumézil tento objev neustále dál ově- I řovat a rozšiřovat na různé oblasti indoevropské mytologie: takto budou probádány pantheony, rituály, společenské uspořádání a eposy všech indoevropských „provincií" od Irska po Indii a od Skandinávie po Řím... Výsledky tohoto geografického výzkumu přiblížíme ve třetí části. Pokud jde o průzkum „funkci", Georges Dumézil bude sledovat celé rozčlenění do tří nedílně spjatých funkcí a vnitřní uspořádání každé z nich. Z tohoto úsilí vzejde řada studií Jupiter Mars Quirimis. Tento titul spíše než na Řím odkazuje na trojici, která byla zvolena jako exemplární příklad troj funkcionality. Studie Jupiter Mars Quirinus, publikovaná v roce 1941, je obecným výkladem indocvropského pojetí společnosti: kast ve staré Indii, společenských stavů v Iránu v době Avcsty a společenských funkcí u Skythů. Již od tohoto prvního návrhu Dumézil - navzdory tomu, co o něm bude prohlašovat značný počet jeho odpůrců - tvrdí sice, že „tři velké provincie índoíránského světa znají princip společenského členění na kněze válečníky a rolniky-pastevee", ale hned dodává, že tento princip nevede nevyhnutelně ke společenskému užití: Indie Jako jediná na něm skut založila svou spoh enskau organizai i Nezdá se však, re by .v. caee uskutečnili dři než h,i úsvitu historických dob. Iran, který Řekové a Řínuun znali, mel zajisté ve s vein čele sbor mocného duchovenstva, avšak nezdá se, že by se zde zbyu ností nud do kast. dokonee 59 PIU II MNA INDOEVROPSKA IDEOLOGIE ani ne (h zřetelné vymezených stavů. Verše, které v avestských knihách hovoř, o trojčlennosti, vyvolávají dojem spíše řečnických obratu než odkazu na nčjaký živý mechanismus [...]. Zdá se, že (u Skythů) staw nehrály ve skutečném živote nějakou vetší úlohu než v Iránu. V Říme „rcx, flaminové a jejich hierarchie byli velmi brzo redukováni na nejmenší míru a fosilizováni", zatímco keltská společnost se ukazuje jako bližší indickému modelu. Vidíme tak zde ve stavu zrodu to, co pak bude mnohokrát opakovanou konstantou na adresu kritiků, kteří chtěli novou srovnávací mytologii redukovat na pouhé jakési zjednodušující a dusící schéma: Tvto rozdíly ve společenském uspořádání f... J jsou stejně cenné jako jeho podobnosti: umožňují porozumět v hrubých rysech tomu, jak dvě spřízněné a potom oddělené společnosti, vystavené různým vlivům a podléhající odlišným osudům, si zároveň podržely a omladily určitou společnou prehistorickou tradici. Kniha Naissance de Rome (Jupiter Mars Quirinus II) vyšla v roce 1944. Jak naznačuje její titul, kniha se zaměřila na problematiku založení Města, která byla nastíněna v pojednání Jupiter Mars Quirinus (1941). O tuto otázku se vášnivě přeli latiníci, kteří se snažili oddělit legendu od historie. Dominující interpretace kladla důraz na sloučeni různých etnik, které podle tohoto výkladu vyústilo v synei-cismus (určitou zakladatelskou smlouvu) nebo ve spojenectví jednotlivých společenských složek. Od roku 1940 Dumézil přenesl výklad výlučně na půdu myto- textu tvrdí, že popis a charak-tenzace tr, původních římských kmenů „výborně vystihuje tři indo- rZt spoľľské funkce"a že válka mezi La,i"ya Sabi"y *> v mv oLľ ľ3VUJÍCÍ Války-jejíŽ další ilustrace "a'<=™ Sľlľ' (Vfa mCZÍ ÁSy a Van*>' indické Aniž - * m ""I v e ľľprospčch se mu zdály svědčit dobré 5? 'ľvtSmén'a symbolické barvy vztahující se na kmeny), Dumé-23S -echává v daném stavu: a- M A« «/*«*/' uvědomil pravidla a limity srovnávací meto-1vypracované již v roce 1938. odsunul jsem, mohu-li se tak Ziádm tento problém stranou. Indoevropská srovnáváni umožňují rozpoznat a zkoumat v Římě archaickou ideologii; nedovolují však rekonstruovat fakta, ani historická, a dokonce ani institucionální Navíc je jisté, že lidé. kteří ve čtvrtém a na počátku třetího století před Kristem vymysleli pro Řím vyprávění o jeho slavných počátcích, už toho mnoho nevěděli ani o událostech, ani o uspořádání předetruského Říma. a že právě tento nedostatek informaci jim dokonce umožnil sestavit jejich obraz za pomoci legend, v nichž byla vyjádřena stará politicko-náboženská doktrína tří funkci, která -jak se to často stává - se v jejich mysli nadále prosazovala, ač téměř úplně pozbyla aktuálnost. Je tedy marné snažit se prostřednictvím těchto legend převlečených za historii odhalit skutečné počátky; legendy totiž nejsou dokonce ani jejich přikrášleným obrazem. Komparatista nesmí vytvářet nové hypotézy o faktech, přidávat další ke všem těm neprokazatel-ným, které již byly nahromaděny. Kniha Les Dieux des Germains (1958) podává uspokojivější obraz tří funkcí než o téméř dvacet let starší nástin v Mythes et Dieux des Germains (1938), sepsaný před objevem z roku 1938 a po něm prepracovaný. Kromě svého monografického aspektu ukazuje indo-evropskou povahu určité eschatologie, která byla nedostatečně objasněna v knize LoA, (1948): skandinávský a osetský materiál může byt srovnán s homologickými fakty indickými (védská theologie ice světové drama" a „znovuobnovení světa" neobsahuje, ale nalezneme^ v Maháhháratě) a íránskými. různěS nSn0h°uč,ánkU S,eduJe aP'ikace trojfunkcionality v nej-dcKtáv- lastech- Perspektivě, kterou Dumézil vytyč il, se zde SKÄľíť na°'ika dalšich bada"=lů; "-«<** <*•*•>■ nejstars, zak, tak studuje právní postupy, na které se Dumézil 62 TROJCU-.NNA INDOEVkOPSKA ID zaměří v knize Manages uuloeuropéens (1979); Emile Benveniste se zabývá lékařstvím; holandský učenec Jan de Vries otevírá cestu k symbolice barev... „Vnitřní" výzkum jednotlivých funkcí se pochopitelné zaměřuje nejdříve na první z nich. Tato funkce byla již rozpoznána (nezávisle na trojčlennom rámci) několika průkopníky: na konci devatenáctého století navrhl indolog Abel Bergaigne název „svrchovaní bohové", který Dumézil převzal k vlastnímu účelu. Ve svých pracích z doby před rokem 1938, zejména Ouranos-Varuna (1934) a Fla-men-Brahman (1935), se Dumézil podle vlastních slov zdržoval „v troskách královské ideologie". Mohl tedy po roce 1940 předložit v knize Mitra- Varuna jistý obraz první funkce. Obdobné jako u spisů řady Jupiter Mars Quirinus tento titul neodkazuje k určité přesné „provincii" (v daném případě indické), ale záměrně zdůrazňuje dvojčlennou podstatu první funkce, magickou a právní. Tato kniha bude přepracována a zkorigována v roce 1948. Vedle dvou velkých svrchovaných bohů budou další, tzv. „vedlejší" svrchovaní bohové (jeden nepříliš osvícený překladatel to přeložil do ruštiny jako „bohové, kteří se nestali nejvyššími") postupně rozpoznáni ve studiích Le Troisiěme Souverain (1949), pokud jde o Irán, a Les Dieux des Indo-Européens (1952), pokud jde o Indii a Řím. Jejich transformace ve skandinávské mytologii do podoby „Ódinových synů" bude objasněna až mnohem později (v článcích zařazených do sborníku Gods of the Ancient Northmen, 1973). Jeden zvláštní aspekt první funkce, totiž volba, která je u všech indoevropských národů „současně s dědičností a občas v kombinaci s ní" způsobem, jak získat království, je studována v knize Servius et la fortune {\943). Druhá funkce, obtížněji uchopitelná, bude ohledávána teprve postupně. První kniha, která seji týká, Horace et les Curiaces z roku 1942, vrhla světlo na jeden aspekt, jenž během následujících výzkumů nikdy neztratil na významu. Jde o tři hříchy válečníka: hrdina se dopustí tří chyb, které jsou uspořádány podle trojťunkčního modelu. Příslušná obdoba bude velmi brzy rozpoznána v Indii a posléze jako tři Héraklovy hříchy v Řecku a u Skythů. Bude vsak zapotřebí ještě mnoha let a několika předběžných článků, než bude moci být předložen souhrnný obraz druhé funkce. Stane se tak v knize Aspects de la (auction guerriěre chez les Jndo-Européens, uveřejněné v roce 1956. ___ 63 notciM ;NNÁlNn«)iVRorsKAinroi OCllIi ICI ■ „Ivmorfní funkce, bude vfem pokusům o systemi-n '-7* více Scrvius et h fortune zaznamená rituály i odolával ješ» osažcní vySSfho společenského statutu, roz- *.nýty, které SC tym • ^ funkcc a jcjich talismany. Ale nf v roce 1952, nikdy nedojde. I synteze, oznámení! ( ^ bilancovál)j Dumm Klh,Vd:r.aven "pofádaněho přehledu" výsledku bádéni. ;;:r:'^ -"'o pMpoklídanýeh knih me.a pokrýt eelou troj- funkční theologii: Určitý druh přednášek o trojfunkční theologu osvětlované na mýtech a rituálech měl ukázal jak srovnávám umožňuje dobrat se společného prehistorického prototypu, poté, obráceným pohybem, který není bludným kruhem, stanovit evoluce nebo revoluce, které musíme připustit, abychom na základě tohoto prototypu vysvětlili přímo doložené theologie, jejichž pomocí jsme jej rekonstruovali. Chtěl jsem zachovat, snad z poverčivosti, některé tituly mých starších pojednání (1940 a 1941), počítal jsem s tím. že poslední knize nazvané Jupilcr Mars Quirinus svěřím panoramatický pohled na tři funkce, poté nějaké přepracované verzi spisu Mitra-Varuna analýzu funkce první a konečně novému vydání knihy Aspects de la fonction guerriére vykreslení druhé funkce. Pokud jde o třetí funkci, která se svou povahou vzpírá systemiza-ci. bylo jí určeno, aby se po revizi a komentování spokojila s pouhým souborem článků rozptýlených během let v různých časopisech a sbornících. Tento ambiciózní program bude splnčn jen částečnč. Nejlépe dopadne druhá funkce v knize Heur et Malheur du guerrier, uverejnene v roce 1969 a přepracované v roce 1985. První funkce se bude muset: spokojil s mnohem skromnějším zhodnocením než zamýSle- XT* T°l LeS DÍeUX 50UVemins *" Indo-Europétns snisv tní i- °V0 Zn0VU Vrátí k »východním reáliím", zatímco SÄÄIft °966 a ,974) a Gods ofthe kudjdeotfetHunk tak " ^^ °d ^ *»***" P°" V roce 198? ní na ni se ^dostalo a opět zůstala v pozadí, e 1982 Dumezd svěřuje tento úkol svým nástupcům: MMlýšlet se ještě t ■ funkce (prosL,, !/ '""* C0 pH obr°Vské rozmanitosti třetí m) tí&lnocuje tolik aspektů. Nejedná se. jak 64 TROJCLĽNNA INlJOi.VľOľSKÁ IDEOLOOIE bylo často namítáno od časů André Piganiola. o jakési „odkladiště", dobré k tomu, aby se do něj nastrkalo všechno, co nelze zařadit ke dvěma vyšším Junktim, ale o provázané, vzájemné se podmiňující a na sebe odkazující koncepty. Nemělo by jít o apriorní teorie, ale o pozorování: taková božstva jako Frey. Quirinus, Ašvinové atd. ukazují synteticky tři nebo čtyři aspekty třetí funkce a prostřednictvím své příbuznosti s jinými bohy ještě další aspekty navíc. V předmluvě k poslednímu vydání knihy Heur et Malheur du guerrier, vydané přesně rok před jeho smrtí, Georges Dumézil sepisuje konečný stav tohoto bádání, které probíhalo bez přestávky téměř padesát let: Od roku 1938, jakmile byl jednou rozpoznán společný indoevrop-ský charakter ideologického rámce tří funkci - spravování posvátna, moci a práva; fyzické síly; blahobytu a plodnosti - započali jsme u různých národů této rodiny srovnávací studium vnitřní „ekonomiky" theologických a mytických výrazů každé z nich. Výsledky však jsou nerovnoměrné. U první funkce, která se úzce dotýkala vědoucích a mocných, kněží a náčelníků, bylo možné velmi rychle získat jednoduchý a zcela souvislý obraz. Jeho dobře zachovaný theologický exemplář poskytla prostřednictvím Varuny a Mi try védská Indie dotvrzená Íránem a velmi kompletní výklad zanechal v ., historii" dvou svých zakladatelů, Romula a N umy Řím. V rámci svého vlastního vývoje Skandinávie a Irsko tento první pohled potvrdily. Dále. vedle dvou hlavních aspektů svrchovanosti a jejích představitelů, byly odhaleny postavy a úlohy vedlejších svrchovaných bohů, které Indoíránci, Římané a Skandinávci předvádějí v různých „provedeních ". ale se stejným smyslem. I když na mnoho bodů bychom se měli podívat detailněji, nezdá se, že by k těmto nejdůležitějším rysům zbývalo mnoho připojit. U třetí funkce je naopak jedním z nejnápadnějších znaků její rozptýlenost do velkého počtu oblastí, jejichž hranice nejsou přesně vymezeny: plodnost. množství lidu (nespočetných zástupů) a statků (bohatství), jídlo, zdraví, mír. rozkoš atd. představují po i my, ku se vzájemně podmiňuji a vzájemně se prolínají prostřednictvím tisíců kapilár, aniž by bylo možné mezi nimi určit jasné pravidlo odvozovaní. Jinou vlastností téže funkce je její 65 NA JND0BVR0PSKA IOBOLOOII „■ v geografickým, topografickým a etnl U ; j společnosti a S formou, s pro grafickým, topografickým a etnickým zákla- proměnlivými ______ £ srovnáni "tU"l /' éohéZiskýóh dvojčat, zdaleka nejméně zahořené- 'hvToélHch umožnilo určit celou řadu rysů a témat společ- "Thorovice indoevropských národů, nebyla objevena žádná Jf struktura třetí funkce a lze pochybovat, že budoucnost nejakou nalezne. Druhá funkce, sila, a především, přirozené, použití síly v bojích, není sice pro komparatistu stejné beznádejnou látkou, tato funkce se však netešila u nižných indoevropských národů stejně důsledné systemizaci jako náboženská a právní suverenita: ať už proto, že myslitelé-theologové, zodpovědní za ideologii, neuvažovali s odpovídající péči o aktivitách, které jim samotným nepříslušely, nebo proto, že samy skutečnosti z okruhu nikoli půdy a usedlosti, nýbiž událostí se teoretickému uchopení vzpéčovaly. Srovnávací studium zde proto také vyneslo na povrch spíše než určitou strukturu pouhé aspekty, které ani nejsou vždy koherentní. Nicméně, je-li každý z těchto aspektů sledován zvlášť, soubory přesných a komplexních shod mezi Indií (nejčastěji Indo-íránci) a Římem nebo germánským světem potvrzují jejich starobylost. „Definitivní" panoramatický obraz v ohlášené knize Jupiter Mars Quinnus nevyšel. Úvod ke studii Dieux souverains přinesl jen stručné resumé o indoíránských trojfunkčních bozích, a to je vše. Jedinou dostupnou syntézou tak zůstává L 'Ideologie tripartie des Indo-Européens. Cílem tohoto díla, které vyšlo v roce 1958, bylo „poskytnout již informovaným čtenářům první - a prozatímní - syntézu, nejenom určité uspořádání, ale jakési revidované uvedení na pravou míru s opravami, jaké může částečným výsledkům vnutit jedině celkový pohled". Navzdory mnoha žádostem Dumézil vždy odmítal tuto knihu znovu vydat. Své důvody vysvetlil v roce 1980: Byla to pouhá provizorní syntéza, sestavená jako jakýsi mezník a jako pomoc čtenáři, aby se mohl orientovat v mém malém laby- 66 i ROJCLENNA INij'.i VROPSICA ID :i rintu. Historie této knihy je zábavná. Německé nakladatelství Rowohlt si u mne objednalo pro svou populární řadu stručné shrnutí mého bádání. Předpokládám, že to bylo na doporučení nějakého „osvíceného ducha ". Když však obdrželi můj text. ucukli hrůzou. Bezpochyby mezitím konzultovali nějakého méně osvíceného Jilologa! Ponechal jsem si z této výměny názorů korespondenci, jejíž zveřejnění by bylo poučné... Protože rukopis byl hotov, nabídl jsem jej svému příteli Marcelu Renardovi, jehož „collection Latomus" byla vždy otevřená novotám. Kniha byla ve své době užitečná, ale je příliš zhuštěná (Rowohlt mi určil úzký rozsah) a zároveň, po způsobu katechismu, nadměrně roztříštěná. Především však od té doby došlo v mé vlastní práci k některým změnám a mnohým doplňkům. Bylo by tedy třeba začít se vším znovu. Stojí to za námahu? Lepší, myslím, bude nechat studium dále se vyvíjet a nepřerušovat je bilancováním, které je vzápětí překonané nebo v některých bodech zastaralé. Sami uvidíte, co z toho všeho za pětadvacet či třicet let vznikne. Přesto právě tuto knihu, bez jejího tehdejšího úvodu a bibliografie, zde znovu zveřejňujeme, a není jednoduché obhájit tuto volbu, s níž by byl Dumézil bezpochyby nesouhlasil (i když převzetí určitého textu do sborníku nemá stejný význam jako reedice). Nicméně potřeba pomoci čtenáři vyznat se v dumézilovském labyrintu je ještě naléhavější než v roce 1958, neboť během tří desetiletí se toto bludiště dále obohatilo o impozantní množství dalších dokladů! Tím však celková architektura (neodvážíme se říci „struktura") budovy nebyla zpochybněna: „změny" se týkají pouze detailů nebo postihují jemné rozdíly mezi nimi a „doplňky" lze bez problémů začlenit do navržené osnovy. Kniha L 'Ideologie tripartie des Indo-Européens je nadále plně použitelná a dostatečně úplná, aby poskytla přesný obraz díla. V každém případě se nabízí... z nedostatku jiné volby, protože Dumézil ji nikdy nenahradil a protože není možné z jeho následujících „bilancování" vybrat texty dostatečně syntetické, aby se mohly objevit v tomto sborníku. Tři kapitoly, z nichž se skládá L 'Ideologie tripartie, jsou uvedeny v plném rozsahu, jedinými změnami jsou překlad jedné anglické citace do francouzštiny a včlenění rekapitulujících tabulek, převzatých z jiných děl. Bylo by opovážlivé pokoušet se „vylepšit" tento 67 me i NNA INDOI ' IDI Ol OQIB • v n.nnk.iini nODO bibMc tflckými odka/y. které by byly buď ,,-,. rovitétn asitó, nebo nadbytečné Udělal jsem výjimku 2 tohoto pravidla pou w dvou případech, kdy se Dumézil sám odvolával na 1 i-sl publikace. 68 i II TŘI FUNKCE SPOLEČENSKÉ A KOSMICKÉ /. Společenské stavy v Indii. Jedním z nej výraznejších rysů indické společnosti postvedského údobí je její systematické rozdelení do čtyř „stavů" - sanskrt říká: do čtyř „barev, varn - z nichž první tři, ač nerovnocenné, jsou bytostně árjovské, a proto „čisté", zatímco čtvrtá, tvořená bezpochyby především těmi, kteří podlehli árjovské invazi, je rozčleněna do tří dalších a je svou povahou nenapravitelně poskvrněna. Touto čtvrtou heterogenní se zde zabývat nebudeme. Povinnosti každého ze tří árjovských stavů slouží k jejich definování: bráhmani, knčží, studují a vyučuji posvátné vědění a konají oběti, kšatrijové (nebo rádžanjové), válečníci, ochraňují svou silou a svými zbraněmi lid a na vaišje připadá chovatelství a obdělávání půdy, obchod a obecně výroba hmotných statků. Tak se vytváří celistvá a harmonická společnost, které vládne oddělená osobnost, král, sám zpravidla pocházející, jako ztělesnění jejích nejvyšších kvalit, z druhé úrovně. Každá z těchto hierarchizovaých funkčních skupin je v zásadě uzavřena do sebe samé, a to dědičnosti, endogamií a přísným souborem zákazů. V této klasické podobě je nepochybné, že tento systém není výtvorem výlučně indickým, pozdějším než většina Rgvédu; o jménech stavů se zřetelně zmiňuje pouze v obětním hymnu věnovanému Purušovi (Prvotní bytosti) z desáté knihy sbírky, která se liší od všech ostatních. Ale takový výtvor nevznikne z ničeho; byl zřejmě jen upevněním určité doktríny a bezpochyby určite předešle společenské praxe. V roce 1940 shromáždil indický učenec V. M. Apte reprezentativní texty z prvních devíti knih Rgvédu (zejména V1II.35,16-18), které dokazují, že již za časů sepsání těchto hymnů byla společnost představována jako soubor složený z knčží, válečníků a chovatelů a že, i když t\ to » byly ještě označeny jmény jako bnihmani, ksatrij 69