SCÉNÁŘ

















Artur

     hlavni

     maskovaný

     autor

     zabity1scena

     zabity4scena

     zabity7scena

Descartes

Candide

Kunigunda

Bůh

Platón

Láska

+ komparz

0.1 Pracovna

Artur, Artur Maskovaný (Artie), Artur Zavražděný, Policisté


Na scéně je pracovní stůl, na němž jsou papíry a psací potřeba, křeslo, vše tak, že sedící nemá
možnost vidět na dveře. Někde na okraji scény, sotva v dohledu je stoleček s telefonem.

Dveřmi na scénu přichází Artur, nese si čaj, který obřadně položí na stůl. Úzkostlivě si prohlédne
svůj župan, odstraní z něj nějaká smítka, upraví se. Nadechne se vzduchu nad čajem, vezme lejstra
ze stolu, prolétne si jejich obsah a položí je zpět. Nepatrně se protáhne a usadí se v křesle,
zatímco uchopuje psací potřebu. V tom okamžiku dveřmi vpadne Artie, elegantně oblečen, vybaven
hůlkou a krabicí od bot. Artur se přirozeně lekne, místo aby si sedl, vyskočí, drcne do stolu,
vylije čaj, papíry se rozletí, malý chaos.


Pro konkurz:

Artur:

Rozlil jste mi čaj! Zavolám policii.


Artie:

Uklidni se, Arture.


Artur:

Nevidím důvod, proč bych se měl uklidnit! Jste nezvaný host v mém domě, okamžitě se mi prokažte
nějakým průkazem!


<Artur ustupuje směrem k telefonu.>


Artie:

Ze mně strach mít nemusíš, Arture.


Artur:

Policie! Zločinec!


Artie:

<velmi podrážděně>

Já nejsem žádný vyvrhel.


<Artur stále ustupuje k telefonu.>


Artie:

<výhružně namíří na Artura hůlku>

Sedni si, sic zemřeš!


Artur:

Vrahu?


Artie:

<zuřivě zašermuje>

Neříkej mi tak! JÁ nejsem ten, z koho bys měl mít panickou hrůzu hraničící s existenciální úzkostí.
Přišel jsem tě varovat, jsem totiž <hraná hrdost> soukromé očko-filosof. <v tomto okamžiku začíná
Artur telefonovat> Tvá naivita je pobuřující, snad nemáš utkvělou ideu, že budeš-li postávat u
telefonu a vybavovat se s operátorkou, budeš ještě za pár minut spokojeně vdechovat vzduch tohoto
světa? Mohu ti zaručit, že za pár minut budeš spíše dýchat novým otvorem ve své hlavě, který sis
tam voperoval!


Artur:

<drží telefon>

 To je policie? Ano, chtěl bych nahlásit něco, z čeho se nyní vyklubala sebevražda. Ne, nedělám si
  legraci. Jeden. Ano, stále. Dobrá, pospěšte si. Nepravděpodobná 1729. <zavěsí> <k Artiemu> Tak,
     policie zde bude co nevidět, a já vás, pane, mohu ujistit, že sebevraždu páchat nehodlám.

Konec konkurzní části.


Artie:

<Podívá se na hodinky>

Já, Arture, mohu zase ujistit tebe, že o sebevraždu se v tomto případě nejedná, alespoň ne v tom
tradičním slova smyslu. Přece však to budeš ty, kdo zmáčkne spoušť a učiní z tvých tapet levný
expresionistický brak!

<Artie pomalu mění polohu tak, aby nestál případné kulce v cestě>


Artur:

Vy jste opilý!


<V tom se otevřou dveře, do místnosti vstoupí další Artur, pistole již míří na Artura u telefonu.
Artieho si zprvu nevšimne.>


Střelec:

Konečně jsem tě našel, Art-

<nedokončí, protože jej Artie hůlkou sejme do ruky, zbraň mu upadne na zem, vystřelí a
Artur-střelec se svalí na zem, mrtev.>


Artie:

<radostně>

Výborná spolupráce, Arture! Jsi mi vděčný za život. Není třeba propadat emocím a děkovat mi, pravda
je, že jsem tento riskantní podnik provedl také kvůli sobě.


Artur:

Pane bože, vždyť on vypadá jako já!


Artie:

Tvé pozorovací schopnosti jsou téměř na shodné úrovni s těmi mými. Nejenže vypadá jako ty, jsi to
ty.


Artur:

Jak je to možné? Klon?


<Artur si k sobě poklekne a zkoumá si obličej.>


Artie:

Arture, neplácej nesmysly. Tohle není žádná levná sci-fi. My žijeme v možném světě!


<Artur zjistí, že mrtvý není oholený. Postaví se.>


Artur:

Pane, navzdory tomu, že vy mé znáte, vaše jméno mi poněkud uniklo.


Artie:

Proč tak formálně, Arture? Mé jméno je Rudolf <zaváhá> Tatarský, přátelé a známí mi ale říkají ár
tý [Artie].


Artur:

<zabrblá>

Rudolf, Artie.

<normálně>

Není to tedy klon, co to je?


Artie:

Je to tvůj dvojník. Dvojník z jiného světa, který je tomuto světu docela dostupný. Nebudu tady
všechny nudit tím, jak funguje kvantová mechanika.


Artur:

Kvantová mechanika? Neříkal jsi, že jsi filosof?


Artie:

<zaraduje se>

Výborně! Zdá se, že nejsi až tak beznadějný! Než se ale dostane na vysvětlení, měli bychom nejspíš
opustit tento svět.


Artur:

Tak to tedy ne, s vámi já nikam nepůjdu.


Artie:

Nezapomeň, Arture, na to, že jsi zavolal policii. Podle průměrné reakční doby složek integrovaného
záchranného systému plus 158 sekund pro policii tady budou za necelé tři minuty. (Obměna: podle
průměrné reakční doby složek integrovaného záchranného systému zde budou za dvě minuty a třicet osm
sekund.)


Artur:

Pane bože...


Artie:

Nepropadej panice a vyslechni si mou nabídku. Policii jsi nahlásil sebevraždu, k níž zde, alespoň
pro jejich omezené deduktivní schopnosti, došlo. Zdá se tedy, že jediným problémem je, kam s tebou,
protože jestli zde zůstaneš, mohlo by to vyprovokovat nejen podezření z nějakých nekalostí, ale
především vlnu nepříjmených otázek po podstatě života, vesmíru a vůbec. Pojď tedy se mnou do světa,
nebo spíše do světů. Třeba společně nalezneme ten, který se ve filosofických mýtech nazývá
nejlepším z možných světů. Co říkáš?


Artur:

<zamyslí se, zdá se, že propadl nějaké iluzi>

Trocha slunce a moře by mi prospěla. Půjdu s tebou. Ale jak?


<Ozve se bouchání na dveře>


Hlas:

Zde zákon, jménem policie otevřete!

<nezřetelné mumlání>


<Jiné bouchání na dveře>


Jiný hlas:

Zde policie, jménem zákona otevřete!


<Artie zakroutí hlavou. Zatřese krabicí od bot a zašeptá k ní:>


Artie:

Je-li v baru prázdno, pak jestliže tam je barman, je tam stále prázdno.


<Prudce otevře dveře, pokyne Arturovi a projde.>


Artie:

Zavři za sebou.


<Artur projde a zavře dveře, které se ihned otevřou, a dovnitř vpadne policie.>


TMA