II. Logika • Přehled logických spisů. • Význam jednotlivých druhů slov – Kategorie. • Spojování slov (soudy) – O vyjadřování. • Sylogismus jako nástroj usuzování, tj. získávání poznatků – První analytiky. • Vědecký sylogismus jako cesta k vědění – Druhé analytiky. • Dialektický sylogismus jako prostředek k tomu, o čem nelze mít vědění – Topiky a O sofistických důkazech. • Paralela k dialektice – rétorika. • Spis Poetika – tématická souvislost s Rétorikou. • Mezi logikou a metafyzikou. 7. Mezi logikou a metafyzikou • Stručné připomenutí – Kategorie. • Definice (ὁρισμός) • Definice definice (L) • Definice v dokazovací vědě – definice a sylogismus (L) • Definice v dialektice – hledání bytnosti (τὸ τί ἦν εἶναι, τὸ τί ἐστι) (L) • Předmět definice z hlediska kategorií (M) • Definice a οὐσία (M) 7. A. Kategorie mezi logikou a metafyzikou • Jednotlivé kategorie – „slovní druhy“ (druhy predikátů) nebo úrovně jsoucna? • Οὐσία – podmět všech výpovědí, ale také (a především) základ vší jsoucnosti. 7. B. a. Definice definice Druhé analytiky II, 10: • „… definice je řeč, která udává, co to je, … co znamená jméno…“ Ø Nominální definice, vysvětlení termínu. Př.: Trojúhelník je plošný útvar, který má tři vnitřní úhly o součtu dvou pravých. • „… řeč, která objasňuje, proč něco je.“ Ø Součást důkazu, osvětluje příčinu jevu. Př.: Hrom je rachot, který vzniká, když v mraku vyhasíná oheň. • „… závěr důkazu, co věc je.“ Ø Osvětluje podstatu, tedy bytnost jevu. Př.: Hrom je rachot v mracích. • „Definice bezprostředních termínů je nedokazatelný výraz toho, co to je.“ Ø Zavedení termínů, taková definice může fungovat jako axióm. Př.: Přímka je nejkratší spojení dvou bodů. 7. B. b. Definice v dokazovací vědě – definice a sylogismus • Definice jako předpoklad a počátek sylogismu: • Mnoho smyslových vjemů à obecné druhy v duši. • Práce s obecnými druhy à obecné rody  kategorie. • Uchopení obecných pojmů – definice „primitivních pojmů“. • Vztahy mezi obecnými pojmy – hypotézy  axiómy (také definice?). • Sylogistická dedukce z axiómů. 7. B. b. Definice v dokazovací vědě – definice a sylogismus • Definice jako součást sylogismu: Ø Vědění je věděním příčin, tedy sylogismus odhaluje příčinu. Ø Příčinou je střední termín (M). Ø Jednou z příčin je τὸ τί ἦν εἶναι. Ø Jak může být definice příčinou? • Otázka τί ἐστιν (definice): Co je zatmění Měsíce? Odpověď: Odnětí světla Měsíci tím, že jej Země zaclání. • Otázka διὰ τί (příčina): Proč nastává zatmění či proč se Měsíc zatmívá? Odpověď: Protože postrádá světlo tím, že se Země staví před něj. • Odpovědi jsou v podstatě totožné, tedy definice vyjadřuje příčinu. Ø V následujícím sylogismu pak je definice (zatmění) zřetelně obsažena: • Jestliže se Země postaví mezi Slunce a Měsíc (M), nastává zatmění (P). • Měsíci (S) náleží, že se mezi něj a Slunce staví Země (M). • à Měsíc (S) se zatmívá (P). 7. B. c. Definice v dialektice – hledání bytnosti (τὸ τί ἦν εἶναι, τὸ τί ἐστι) Připomenutí role definice v rámci dialektiky: III. S čím dialektika pracuje (Top. I, 4-5)? • Argumenty: vystavěny na „dialektických propozicích“ = zjišťovací otázky, např.: „Je ‚na souši chodící dvounohý živočich‘ určením člověka?“ • Dialektické sylogismy: vystavěny na „problémech“, např.: „Je ‚na souši chodící dvounohý živočich‘ určením člověka, nebo ne?“ (Top. 101b30-33) • Obecný obsah, obecné prvky jak propozic tak problémů (Top. 101b11-28): • rod (γένος) • zvláštní vlastnost (ἴδιον) • nahodilá vlastnost (συμβεβηκός) • určení (definice nebo definiens – ὅρος) 7. B. c. Definice v dialektice – hledání bytnosti (τὸ τί ἦν εἶναι, τὸ τί ἐστι) Topiky I, 5: „Určení je řeč, která označuje bytnost.“ Schéma: A =df B A („definiendum“) • jméno („čára“) nebo složený výraz („přímá čára“) B („definiens“) • musí určovat právě a jedině A (podmínka rovnosti) • musí vyjadřovat „bytnost“ (tj. podmínka rovnosti není dostačující) • konkrétnější schéma: druh =df nejbližší vyšší rod + druhový rozdíl Co je ale ta „bytnost“? 7. B. c. Definice v dialektice – hledání bytnosti (τὸ τί ἦν εἶναι, τὸ τί ἐστι) Co znamená „bytnost“? • ὅπερ γάρ τί ἐστι τὸ τί ἦν εἶναι· Neboť bytnost je právě to, co věc je... Met. 1030a3 • ἐπιστήμη τε γὰρ ἑκάστου ἔστιν ὅταν τὸ τί ἦν ἐκείνῳ εἶναι γνῶμεν… Neboť vědění jednotlivé věci máme tehdy, když známe její bytnost. Met. 1031b6-7 • … ἐστὶν ὁ ὁρισμὸς ὁ τοῦ τί ἦν εἶναι λόγος … δῆλον. Je tedy zřejmé, že výměr je pojmem bytnosti… Met. 1031a11-14 • Tuto bytnost je třeba uchopit pomocí uvedeného schématu, má-li být definice správná. 7. B. c. Definice v dialektice – hledání bytnosti (τὸ τί ἦν εἶναι, τὸ τί ἐστι) Správnost a nesprávnost definice: • Určení je udáváno nesprávně, tj. po formální stránce: Ø nejasné vyjádření Ø redundantní definiens • Definiens je širší než definovaný druh. • Definiendum není podřazeno pod odpovídající rod: „Při určování totiž to, čeho určení se udává, musí být zařazeno nejprve do rodu a pak se musí připojit druhové rozdíly, neboť ze všech složek určení především patrně rod vyjadřuje podstatu toho, co je určováno.“ • Definiens nevyjadřuje zvláštní vlastnost. • Definiens nevyjadřuje bytnost definienda. Chyby ii. – v. představují věcné, obsahové nedostatky. 7. B. d. Předmět definice z hlediska kategorií • Předmětem definice nejsou naše myšlenkové výtvory, ale přirozené druhy (např. člověk, kůň, hrom, zatmění). • „Druhy“ (a rody) najdeme v rámci každé kategorie – např. červené, bílé… v rámci kategorie kvality. • Aristotelés však tvrdí, že definovat lze pouze (nebo především) druhy v rámci první kategorie, tedy οὐσία. Proč? • Protože druhy jiných kategorií nelze definovat samy o sobě, nýbrž jedině s „přidáním“ – např. bílý člověk, liché číslo („liché číslo =df číslo, které není dělitelné dvěma“). • „Bílé“ ani „liché“ totiž není o sobě. • Předmětem definice je tedy především οὐσία.  7. B. e. Definice a οὐσία – Met. VII • Co je τὸ ὄν? V prvé řadě οὐσία. • Co je οὐσία? Nejspíše τὸ τί ἦν εἶναι, tj. bytnost. • Definice je vyjádřením bytnosti. Jenže: • „… jednotlivá věc o sobě a bytnost jest totéž, nikoli mimochodem, a to i proto, že míti vědění o jednotlivé věci jest tolik, co znáti její bytnost…“ (kap. 6, 1031b19-21) • „Zdá se totiž, že je nemožné, aby οὐσία bylo něco, co se vypovídá obecně. Neboť především je οὐσία každé věci vlastní této věci a nepřísluší jinému, kdežto obecno je společné; neboť obecnem se nazývá, co může příslušet více věcem.“ (kap. 13, 1038b8-11) X • „Definice se totiž týká obecného a druhu.“ (kap. 11, 1036a28-29) • „Proto také definice ani důkaz se nevztahují na jednotlivé smyslové οὐσίαι, neboť obsahují látku, jejíž přirozenost je taková, že může být i nebýt…“ (kap. 15, 1039b27-30)