III. Metafyzika • Metafyzika jako logika (IV.) • Přehled obsahu Metafyziky • Moderní bádání o jednotě Metafyziky • Problémy, pojmy a místo metafyziky v systému věd (III., V., VI.) • Knihy VII. – IX. – problém jsoucna • XII. kniha – πρῶτον κινοῦν ἀκίνητον III. Metafyzika • Metafyzika jako logika (IV.) • Přehled obsahu Metafyziky • Moderní bádání o jednotě Metafyziky • Problémy, pojmy a místo metafyziky v systému věd (III., V., VI.) • Knihy VII. – IX. – problém jsoucna • XII. kniha – πρῶτον κινοῦν ἀκίνητον 1. Metafyzika jako logika • Předmět první filosofie (IV 1-2). • Náležejí první filosofii i počátky vědeckého dokazování? (2. aporie v Met. III.) • Pojednání o počátcích dokazování (IV 3-8). • Zákon sporu. • Zákon vyloučeného třetího. 1. A. Předmět první filosofie • „Je druh vědy, jež zkoumá jsoucno jako jsoucno (τὸ ὂν ᾗ ὂν) a to, co mu o sobě náleží (τὰ τούτῳ ὑπάρχοντα καθ' αὑτό).“ • „Tato věda není totožná s žádnou takzvanou vědou zvláštní.“ • „Neboť žádná jiná věda nepojednává obecně o jsoucnu jako jsoucnu, nýbrž každá si z něho vybere určitou část a zkoumá její případky (τὸ συμβεβηκός) jako například matematické vědy.“ • První filosofie hledá počátky, nejvyšší (první) příčiny, a tedy hledá „první příčiny jsoucna jako jsoucna“. • „O jsoucnu se mluví v mnoha významech...“ (Τὸ δὲ ὂν λέγεται μὲν πολλαχῶς...), ale – – První je οὐσία, tedy první filosofie má zkoumat počátky a příčiny právě jsoucnosti (podstaty). 1. B. Náležejí první filosofii i počátky dokazování? • Počátky dokazování: – „ve všem musí být klad nebo zápor“ (zákon vyloučeného třetího) – „nic nemůže zároveň být a nebýt“ (zákon sporu) • Náleží to také vědě o οὐσία? • Uvedené axiómy užívají všechny vědy, proč by tedy měly být předmětem jedné z nich spíše než jiné? • Pokud o nich vůbec je nějaká věda, pak bude veškeré dokazování patřit do ní, protože veškeré dokazování z těchto axiómů vychází. • Pokud náležejí jiné vědě, která věda je první vědou? • Axiómy jsou nejobecnějšími počátky – kdo by je měl jako takové zkoumat, když ne filosof? 1. C. Pojednání o počátcích dokazování • Náležejí! – Týkají se všeho, tedy jsoucna, platí o jsoucnu jako jsoucnu. – Nenáleží žádnému jinému oboru, ty je pouze bez důkazu využívají. à Jejich zkoumání tedy přísluší tomu, kdo se zabývá první jsoucností a obecnem (τοῦ καθόλου καὶ τοῦ περὶ τὴν πρώτην οὐσίαν θεωρητικοῦ). 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování • Zákon sporu: • Formulace: „Totéž nemůže zároveň náležeti a nenáležeti témuž a v témž vztahu.“ • Názory odporující ZS: • (I) „totéž jest a není“ (Hérakleitos). • (II) „pravdivé je všechno, co se někomu zdá a jeví.“ (Prótagorás) Ø Jestliže se lidem jeví či zdají opačné věci (a to ano), pak (II) à (I). • Jak se s těmito tvrzeními vypořádat? 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování • Zákon sporu – důkaz: • Nelze jej dokázat (nelze přece dokázat všechno). • Cestou vyvracení lze prokázat nemožnost opaku – pokud protivník zastává nějakou tezi àdialektika! • Ovšem – to není skutečný důkaz: τὸ δ' ἐλεγκτικῶς ἀποδεῖξαι λέγω διαφέρειν καὶ τὸ ἀποδεῖξαι. 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování • Zákon sporu – důkaz: • Tedy nelze podat důkaz podle schématu: • M nenáleží, aby zároveň bylo a nebylo. • Témuž náleží M. • à Témuž nenáleží, aby zároveň bylo a nebylo. • Naopak argumentovat je možné následujícím způsobem: • Ty tedy tvrdíš, že totéž zároveň je i není (I)? – Ano. • Z toho však plyne to a to, ano? – Ano. • Je „to a to“ v souladu s (I)? – Ne. • Tedy musíme (I) opustit? – Ano. 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování • Zákon sporu – dialektické argumenty poprvé: • Z určitosti slov: • Znamenají slova jako „být“, „nebýt“, „člověk“ něco určitého? – Ano. • Tedy každé z nich označuje nějaké jedno (tj. jeden pojem)? – Ano. • à Pak ale nemůže „být člověk“ a „nebýt člověk“ znamenat totéž a neplatí tvrzení (I) „totéž je a není člověk“. • Vše není jedním: • Podle teze (I) o člověku platí i zápor, tj. že není člověkem. • O to více by mělo platit tvrzení, že není trojveslicí. • Pak ale podle teze (I) platí i klad, tedy že je trojveslicí (zdí…). Ø Kdyby totiž klad v tomto případě neplatil, zápor tohoto kladu by věci náležel více než její vlastní zápor. (A tedy určité tvrzení by bylo více pravdivé než jiné, což je zřejmě v rozporu s I. tezí.) 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování • Zákon sporu – dialektické argumenty podruhé: • Z vypovídání o přirozenosti věcí: • Říká se, že přirozenost věcí je určitá, tedy taková a taková? – Ano. • à Pak nemůže mít pravdu ten, kdo říká, že je taková i není taková. • Ale co když nikdo nemá pouze pravdu, a všichni se stejně mýlí, jako mluví pravdu? • à Člověk s takovým názorem nemůže nic říci, protože by se sám vyvracel. • Ze záměrnosti jednání: • Je stejně dobré skočit pod vlak (vrhnout se do propasti) jako neskočit? – U Dia, ne-e! • à Pak tedy není totéž stejně dobré a nedobré. Ø Volba jednání dokazuje, že něco považujeme za lepší a něco za horší, a tedy že v praxi rozhodně zásadu sporu ctíme. (Podobný argument jako v De int. 9!) 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování • Zákon sporu – filosofické pozadí poprvé: • Pozorování vzniku protiv • Z téhož vznikají protivy. • Nemůže vzniknout nic, co není. • à Tedy protivy musejí být už obsaženy v tom, z čeho pak „vznikají“. § (Tj. musejí tam existovat zároveň už před „vznikem“, a tedy totéž je např. teplé i studené.) • Anaxagorás, Démokritos. Ø Řešení – co ještě nevzniklo, je protivné v možnosti, ale ne ve skutečnosti. 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování • Zákon sporu – filosofické pozadí podruhé: • Relativita smyslového vnímání + proměnlivost světa • Démokritos, Empedoklés + Kratylos. • Pro rozdílnost vjemů není jasné, který je pravdivý a který mylný, proto se zdá, že jsou pravdivé oba stejně. Ø Řešení: ü Jsoucnem není jen svět smyslový, nýbrž i nehybná nesmyslová jsoucna. ü Navíc proměnlivost se týká jen části viditelného světa (tj. nikoli nebe). ü I při změně existuje nějaké stálé jsoucno jako podklad. ü Smysly samotné nepřinášejí o tomtéž předmětě v tomtéž okamžiku protikladné údaje. ü Ani v různých okamžicích není zpochybněna identita smyslové vlastnosti – např. sladkost (vjem sladkosti) je vždy totožná, měnit se může pouze její přiřazení určitému předmětu. ü Smyslové vjemy nemohou být kritériem toho, co je (tj. vlastně kritériem pravdivosti), protože podklad vjemů existuje nezávisle na vnímajících bytostech a jejich vnímání. 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování • Zákon sporu – shrnutí: „... ze všech vět jest nejjistější věta, podle níž výroky si odporující nemohou býti zároveň pravdivé...“ 1. C. b. Pojednání o počátcích dokazování • Zákon vyloučeného třetího: • Formulace: „… nemůže být nic středního, uprostřed mezi členy protikladu, nýbrž je nutno každý z nich buď tvrdit nebo popírat.“ • Podpůrné argumenty: • Pravda a omyl se týkají jsoucna a nejsoucna, avšak mezi jsoucnem a nejsoucnem nemůže být nic středního. Ø Kdyby totiž bylo, pak by existovalo tvrzení, které není ani pravdivé ani nepravdivé. • Kdyby tento zákon neplatil, musel by existovat střed nejen mezi protivami, nýbrž i mezi protiklady – např. mezi sudým a lichým.