III. Metafyzika • Metafyzika jako logika (IV.) • Přehled obsahu Metafyziky • Moderní bádání o jednotě Metafyziky • Problémy, pojmy a místo metafyziky v systému věd (III., V., VI.) • Knihy VII. – IX.: problém jsoucna • XII. kniha – πρῶτον κινοῦν ἀκίνητον 4. Met. VII. – IX.: problém jsoucna • Položení problému: τὸ ὄν à οὐσία • Co je οὐσία? • Podmět = οὐσία? • Bytnost = οὐσία? • Obecno = οὐσία? • Rod = οὐσία? • Οὐσία jako příčina a počátek • Οὐσία a ὁρισμός • Jsoucno z hlediska možnosti a skutečnost 4. A. Položení problému: τὸ ὄν à οὐσία VII, 1: Úvodní stanovení tématu • Co je jsoucno (τὸ ὄν)? • Různé kategorie. • V prvé řadě (pojmově, z hlediska poznání i časově) – co jest věc (τὸ τί ἐστι) à οὐσία. • Tedy: co je οὐσία? „A již odedávna a také v přítomné době stále opakovaná a nikdy dostatečně nerozřešená otázka, co jest jsoucno, neznamená nic jiného, než otázku, co jest οὐσία.“ 4. A. Položení problému: τὸ ὄν à οὐσία VII, 2: Co kdo považoval za οὐσία? • Aristotelés: – zvířata, rostliny a jejich části – oheň, voda, země atd. + složeniny – nebe, hvězdy, měsíc, slunce. • Platón: – ideje – matematické předměty – οὐσία smyslových těles • Speusippos: – jedno; čísla; velikosti (tj. geometrické předměty); duše • à Otázky vyvolané tímto přehledem: – Jsou i jiné οὐσίαι než smyslově vnímatelné? (Viz XIII. kniha.) – Je nějaká odloučená (tj. od smyslově vnímatelného) οὐσία? (Viz XII. kniha.) 4. A. Položení problému: τὸ ὄν à οὐσία VII, 3: Co je kandidátem na οὐσία? • Podmět (ὑποκείμενον) • Bytnost (τὸ τί ἦν εἶναι) • Obecno (καθόλου) • Rod (γένος) 4. B. a. Podmět = οὐσία? VII, 3: Zkoumání podmětu • Podmět = subjekt výpovědi, nikoli objekt à nejspíše bude οὐσία. • Co je podmětem? • látka Ø Zdá se být základem jako poslední podklad vypovídání. Ale – Ø nemůže být οὐσία, protože οὐσία má být odloučená a τόδε τι. • tvar (εἶδος, μορφή) Ø Bude dále předmětem zkoumání, je s ním nejvíce problémů. • celek z obou Ø Je pozdější a neproblematický. à Tedy: Pro další zkoumání tedy zůstává „tvar“. 4. B. b. Bytnost = οὐσία? VII, 4 – 5: Bytnost čeho? Kategoriální zkoumání. • „… bytnost je u všech těch věcí, jejichž pojem je výměrem.“ – Viz problematika definice. • „Nebude tedy bytnost nikde tam, kde nejde o druhy rodu, nýbrž pouze u těchto.“ • „… bytností každé věci je to, o čem se říká, že je o sobě (καθ’ αὑτό).“ • K bytnosti patří jen τί ἐστι, tj. charakteristika v rámci 1. kategorie. – Př.: „být člověkem“ je bytností, „být vzdělaným“ či „být vzdělaným člověkem“ nikoli. • V jistém ohledu však lze hovořit i o bytnosti kvantity, jakosti… à Tedy: Ø Bytnost i výměr náležejí nejspíše, původně a prostě jsoucnosti (οὐσία), odvozeně a „ne prostě“ i jiným kategoriím. Ø Tj. každá οὐσία je bytností či má bytnost. 4. B. b. Bytnost = οὐσία? VII, 6: Bytnost = jednotlivina (ἕκαστον)? Ontologické zkoumání. • Zkoumání této otázky vychází ze dvou obecně uznávaných tvrzení: – Jednotlivina není odlišná od své jsoucnosti (οὐσία). – Bytnost je podstatou (οὐσία) každé jednotliviny. • Totožnost bytnosti a jednotliviny platí u toho, co existuje o sobě, např. člověk (v případě existence idejí také dobro, krásno): – „Člověk“ (= jednotlivina) a „být člověkem“ (= bytnost) je totéž. – „Bílé“ však není jednoduše totéž s „být bílým“, protože „bílé“ je vždy na něčem, nikoli o sobě. à Tedy: U toho, co je prvotní a o sobě, je bytnost („být jednotlivinou“) a jednotlivina totéž. 4. B. b. Bytnost = οὐσία? VII, 7: Vznik, tvar (εἶδος), bytnost a οὐσία. „Genetické“ zkoumání. • To, co vzniká od přírody, se nejspíše nazývá οὐσία. Ovšem dále se uvažuje o lidských artefaktech: • U lidských výtvorů je εἶδος toho, co vzniká, v duši. • Přitom εἶδος = bytnost a πρώτη οὐσία. • Tedy οὐσία je tvar (forma) bez látky. à Tedy: Bytnost a οὐσία jsou dány do souvislosti s tvarem, formou. Tím jsou (jen v myšlení ovšem) odloučeny od látky. 4. B. c. Obecno = οὐσία? VII, 13: Ne, kdepak! • „… je nemožné, aby οὐσία bylo něco, co se vypovídá obecně.“ – Proč? – „Neboť především je οὐσία každé věci vlastní této věci a nepřísluší jinému, kdežto obecno je společné; neboť obecnem se nazývá, co může příslušet více věcem.“ – Obecné je společné více věcem. Co má jednu οὐσία a bytnost, je jedno. Je-li obecno οὐσία, budou všechna individua druhu (obecného) jedním. – Dále οὐσία se nevypovídá o podmětu, obecné se vždy vypovídá. – Obecné je spíše kvalita – kdyby mělo být οὐσία, předcházela by kvalita před první kategorií a byla odlučitelná, což nejde. à Tedy: Nic obecného není οὐσία a τόδε τι. Ale: 4. B. c. Obecno = οὐσία? VII, 13: Nebo že by přece? • Kdyby bylo obecno οὐσία, pak by v individuu (např. v Sókratovi), které samo je οὐσία, byla další οὐσία (ta obecná), takže by bylo dvojí οὐσία, a nemohlo by být jedním. • à Tedy οὐσία nemůže být složena z jiných οὐσίαι ani z obecného  bude nesložená, jednoduchá. • Ale pak ji nelze definovat, neboť definice je složeným pojmem (viz 12. kap.). Přitom však právě οὐσία by měla být v prvé řadě definovatelná. • Definovat nelze individua, nýbrž teprve druhy, tedy něco obecného… Jde tedy o následující konflikt: • Z ontologického hlediska musí být primární individuum. • Z gnoseologického hlediska předmět vědění musí být nutný a obecný. • Přitom vědění si nárokuje poznat podstatu jsoucího, tj. i jeho individuální základy. 4. B. d. Rod = οὐσία? Jak tedy? (VIII, 1: Shrnutí a doplnění úvah z předchozí knihy.) • „… podstatou není ani obecno, ani rod.“ • Z ontologického hlediska obecné rozhodně nemůže být οὐσία. • Pak pochopitelně ani rod – je přece obecný. 4. B. Co je οὐσία? VIII, 1: Shrnutí a doplnění úvah z předchozí knihy. • Obecno a rod nejsou podstatami. • Jsoucností je bytnost a její pojem (λόγος) je ὁρισμός. • Tedy οὐσία je tvar (εἶδος) v látce. • Bytnost a jednotlivina jsou u πρώτη οὐσία totéž. – πρώτη οὐσία je to, co není obsaženo v jiném jako látkovém podkladu. Smyslové οὐσίαι: • Látka, která je určitou věcí v možnosti – v tomto smyslu je οὐσία. • V jiném smyslu je οὐσία věci a podmětem tvar a pojem (εἶδος καὶ μορφή), který jako něco určitého je pojmově odlučitelný. • Prostě odlučitelná je složenina látky a tvaru, jíž jediné náleží vznik a zánik. 4. C. Οὐσία jako příčina a počátek VII, 17: • Toto hledisko Aristotelés výslovně ohlašuje jako jiný přístup. • Otázka „proč“ znamená otázku „proč něco náleží něčemu jinému?“. – Např. proč nastává zatmění Měsíce? Jinak řečeno: Proč Měsíci náleží zatmění? • Příčina je bytnost věci. • Jakým způsobem je οὐσία příčinou? 4. C. Οὐσία jako příčina a počátek VII, 17: • Při vzniku a zániku (lidských výtvorů) se ptáme na příčinu účelovou. • Při vzniku ale i bytí něčeho hledáme jako příčinu také hybného činitele. • Když však hledáme příčinu látky („proč je toto dům?“), tj. příčinu, jíž je látka něčím určitým (τί ἐστιν), nacházíme εἶδος a to je οὐσία. • Tedy οὐσία je příčinou formální. 4. D. Οὐσία a ὁρισμός VII, 10 – 11: Definice = tvar bez látky? • Definice jako pojem má části. • Látka je částí οὐσία. • Bude tedy látka částí pojmu οὐσία? • Tři druhy οὐσία : • látka • tvar – v tomto případě látka není částí celku (tímto způsobem je zde chápána οὐσία) • celek z nich složený – v tomto případě látka je částí celku • Definice se netýká celku (tj. iii.), nýbrž tvaru (ii.), tj. bytnosti. • Definice, tj. pojem se týká obecného, celek (iii.) obecný není. • Látka (i) je o sobě nepoznatelná. 4. D. Οὐσία a ὁρισμός Ale: • Živočich je nutně spojen s tělem, tj. látkou a je vymezen pomocí pohybu, tj. určitého chování svých (tělesných) částí. Přesto: • Pojem (definice) se netýká látky, která je neurčitá. • Definice se týká πρώτη οὐσία, tj. tvaru (εἶδος). 4. D. Οὐσία a ὁρισμός VIII, 1, 3, 6: Problém jednoty οὐσία a výměru • Protože pojem (tj. výměr, vztahující se k bytnosti, tedy οὐσία) má části, je třeba také určit, jaké jsou části οὐσία a zda jsou tytéž, jako části výměru. • Jakým způsobem je zajištěna jednota výměru a οὐσία, jestliže má obsahovat různé části? Např.: – Člověk je živočich dvounohý. • Není tedy člověk nikoli člověkem, nýbrž nějakým podivným spojením živočicha a dvounohosti? • Proč je Sókratés člověkem a nikoli právě živočichem a zároveň dvounohostí? • Co je člověk ve vztahu k živočichovi a dvounohosti? 4. D. Οὐσία a ὁρισμός VIII, 1, 3, 6: Problém jednoty οὐσία a výměru – řešení • Jakým způsobem je tedy zajištěna jednota výměru a οὐσία? – Jedno (rod – „živočich“) je látkou a možností, – druhé (rozdíl – „dvounohost“) tvarem a skutečností. • Vysvětlení: • Látka je dvojí: • vnímatelná (αἰσθητή) • pomyslná (νοητή) Pak lze říci, že pojem má látku (νοητή), a že tedy jedna jeho část je látkou, možností, druhá skutečností. • Poslední látka (tj. látka, z níž věc bezprostředně je) a tvar je totéž a jedno – první v možnosti, druhé ve skutečnosti. Jednotlivina je jedno a to, co je v možnosti, je nějakým způsobem jedno s tím, co je ve skutečnosti. Ø A právě tím je zajištěna jednota člověka a jeho specifičnost vůči „živočichu“ a „dvounohosti“. • Co nemá žádnou látku, vnímatelnou ani nevnímatelnou, je bezprostředně jedním a také bezprostředně jsoucím – toto zde, jakost, kolikost atd. (tedy kategorie, nejvyšší rody). 4. E. Jsoucno z hlediska možnosti a skutečnosti Met. IX: τὸ ὄν, δύναμις, ἐνέργεια • Vlastní význam termínu „možnost“ – počátek změny. • Vztah možného, skutečného a nemožného na pozadí megarského stanoviska. • Kdy je něco v možnosti něčím? • Vymezení skutečnosti. • Skutečnost je dřívější než možnost. • Skutečnost je lepší než možnost. 4. E. a. Vlastní význam termínu „možnost“ IX, 1: „Možnost“ jako počátek změny. Významy termínu δύναμις : • schopnost působit, • schopnost podléhat působení (trpná schopnost), • schopnost konat něco správně • schopnost odolávat negativnímu vnějšímu vlivu (např. ohýbání, rozbíjení…) Ve vlastním významu – počátek změny v činném nebo trpném smyslu. 4. E. b. Možné, skutečné a nemožné. Megarikové IX, 3-4: • Megarská škola – Eukleidés z Megar („sókratovská“ škola“). • „Možné je jen to, co se uskutečňuje.“ Např.: – Kdo právě nestaví, není stavitel (který má schopnost, tj. δύναμις stavět). – Kdo právě nevnímá, nemá schopnost vnímat. – Co právě nevzniká, nemůže vzniknout. • Jestliže něco nikdy nebude, není to ani v možnosti. 4. E. c. Kdy je něco v možnosti něčím? IX, 7: • Je země v možnosti sochou? • Něčím v možnosti je to, čemu již nic nepřekáží, aby se to tím stalo, tj.: • u toho, co má počátek mimo sebe (dům): - k čemu nemusí nic dalšího přistupovat nebo od něj odcházet či co se nemusí nijak měnit. • u toho, co má počátek v sobě: - když nejsou vnější překážky. Proto semeno ještě není možností, protože musí proniknout do jiného a změnit se. • Tedy: země není v možnosti sochou, musí se nejprve změnit na kov. 4. E. d. Vymezení skutečnosti IX, 6: • „Skutečnost tedy záleží v tom, že jest dána věc, nikoli v tom smyslu, jak se říká, že jest v možnosti.“ • Pouze analogické vysvětlení, protože prý není vždy třeba přesného pojmového vymezení. • Příklady na osvětlení vztahu možnost – skutečnost: – ten, kdo má zavřené oči, ale zrak v pořádku – kdo právě vidí, – spící – bdící, – znalec stavitelsví – kdo staví, – nehotový – hotový, – látka – to, co je z látky vytvořeno. 4. E. e. Skutečnost je dříve než možnost IX, 8: • Dřívější a pozdější: co do místa, času, jsoucnosti, pojmu, poznání a poznatelnosti. • Z hlediska pojmu. – Stavitel (tj. člověk mající δύναμις) je ten, kdo může stavět (což je činnost, ἐνέργεια). • Z hlediska jsoucnosti. – Jsoucnost a tvar jsou skutečností. Skutečnost je účelem, cílem, možnost je cestou k cíli. Bez cíle není ani cesta k cíli, bez účelu není žádný vznik, žádné dění. Proto je účel (ἐνέργεια) dřívější než možnost (δύναμις) směřovat k cíli. • Z hlediska času. – Sice vše co vzniká, vzniká z δύναμις, ale ta musela vzniknout z předchozí ἐνέργεια. Tj. slepice à vejce  slepice. – Na počátku musí být čistá skutečnost – první nehybný hybatel. 4. E. f. Skutečnost je lepší než možnost IX, 9: • Možnost je možností pro oba opaky – co, je v možnosti teplé, je v možnosti i studené. • Tedy možnost je možností pro dobro i pro zlo. • Dobrá skutečnost je proto lepší než možnost. • Špatná skutečnost je však horší.