německého měšťáka, abychom názorně ukázali malichernost, lokální omezenost celého toho mladohegelovského hnutí, abychom zejména vystihli tragikomický kontrast mezi skutečnými výkony těchto hrdinů a iluzemi o těchto výkonech, je třeba podívat se jednou na celý ten povyk ze stanoviska, které leží mimo Německo.
1. Ideologie vůbec, zejména německá filozofie
A.
Předpoklady, s nimiž začínáme, nejsou libovolné, nejsou to dogmata, jsou to skutečné předpoklady, od nichž se dá abstrahovat jen ve fantazii. Jsou to skutečná individua, jejich činnost a materiální podmínky jejich života, které tu byly už před nimi, i ty, které tato individua vytvořila svou vlastní činností. Tyto předpoklady se tedy dají konstatovat ryze empiricky.
Prvním předpokladem veškerých dějin lidstva je ovšem existence živých lidských individuí. Předně je tedy třeba zjistit, jak jsou tato individua tělesně uzpůsobena a jaký je jejich vztah k ostatní přírodě, který je tím dán. Nemůžeme se tu samozřejmé zabývat ani fyzickými vlastnostmi lidí samých, ani přírodními podmínkami, které člověk nachází už hotové, geologickými, orohydrografickými, klimatickými a jinými poměry. Veškerý dějepis musí vycházet z těchto přirozených základů a z toho, jak je lidé svou činností v průběhu dějin modifikovali.
Rozdíl mezi lidmi a zvířaty je možno vidět ve vědomí, v náboženství, ve spoustě jiných věcí. Lidé se sami začínají odlišovat od zvířat, jakmile začínají vyrábět prostředky k svému životu, a tento krok je podmíněn jejich tělesnou stavbou. Tím, že lidé produkují prostředky k svému životu, produkují nepřímo i svůj materiální život.
Způsob, jímž lidé vyrábějí prostředky k svému životu, závisí především na tom, jaké jsou samy životní prostředky, které tu byly před nimi a které musí reprodukovat. Na tento způsob výroby nelze pohlížet jen z té stránky, zeje reprodukcí
226
lyzické existence individuí. Je to spíše již určitý druh činnosti těchto individuí, určitý druh projevu jejich života, určitý Způsob jejich života. Jak individua projevují svůj život, taková jsou. To, čím jsou, spadá tedy vjedno s jejich výrobou, a to jak s tím, co vyrábějí, tak také s tím., jak vyrábějí, čím individua tedy jsou, to závisí na materiálních podmínkách jejich výroby.
Tato výroba začíná teprve s rozmnožením obyvatelstva. Jejím předpokladem je zase vzájemný styk mezi individui. Forma tohoto styku je opět podmíněna výrobou.
Vzájemné vztahy různých národů závisí na tom, jak dalece každý z nich rozvinul své výrobní síly, dělbu práce a vnitřní styky. Tato teze se všeobecně uznává. Ale nejen vztah jednoho národa k národům jiným, nýbrž i celá vnitřní struktura tohoto národa samého závisí na stupni rozvoje jeho výroby a jeho vnitřních a vnějších styků. Nakolik jsou rozvinuty výrobní síly národa, ukazuje nejnázorněji stupeň, jakého dosáhl vývoj dělby práce. Každá nová výrobní síla, pokud to není jen kvantitativní rozšíření již dříve známých výrobních sil (např. obdělávání pozemků), vede k dalšímu rozvoji dělby práce.
Dělba práce uvnitř národa způsobuje především, že se práce průmyslová a obchodní odděluje od práce zemědělské, a tím i město od venkova, a tak vzniká protiklad mezi jejich zájmy. Další vývoj dělby práce vede k oddělení práce obchodní od práce průmyslové. Zároveň se dělbou práce uvnitř těchto různých odvětví vyvíjejí mezi individui, která se společně zabývají určitou prací, opět různé skupiny. Vzájemné postavení těchto jednotlivých skupin je podmíněno způsobem, jak se provozuje zemědělská, průmyslová a obchodní práce (patriarchalismus, otroctví, stavy, třídy). Tytéž poměry se projevují při rozvinutějším styku ve vzájemných vztazích mezi různými národy.
Různé stupně vývoje dělby práce jsou zároveň různými formami vlastnictví; tj. stupeň dělby práce určuje pokaždé i vzájemné vztahy individuí, pokud jde o materiál, nástroj a produkt práce.
První formou vlastnictví je vlastnictví kmenové.71 Odpovídá
227
nerozvinutému stupni výroby, na němž se lidé živí lovem a rybolovem, chovem dobytka nebo nejvýš zemědělstvím. To ovšem předpokládá velké množství neobdělané půdy. Dělba práce je na tomto stupni ještě velmi málo vyvinuta a omezuje se na další rozšiřování samorostlé dělby práce, dané v rodině. Proto se společenské členění omezuje na rozšiřování rodiny: patriarchální náčelníci kmene, pod nimi příslušníci kmene, nakonec otroci. Otroctví, skryté v rodině, se vyvíjí teprve pozvolna s růstem obyvatelstva a potřeb a s rozšiřováním vnějších styků, a to jak války, tak výměnného obchodu.
Druhou formou je antické obecní a státní vlastnictví, které vzniká zejména spojením několika kmenů — smlouvou nebo dobytím — v město; přitom otroctví nadále trvá. Vedle obecního vlastnictví se vyvíjí už i movité a později i nemovité soukromé vlastnictví, ale jako mimořádná forma podřízená obecnímu vlastnictví. Státní občané mají moc nad svými pracujícími otroky jen ve své pospolitosti a už proto jsou vázáni na formu obecního vlastnictví. Je to společné soukromé vlastnictví aktivních státních občanů, kteří jsou vůči otrokům nuceni setrvávat v této přirozeně vzniklé formě sdružení. Proto celá struktura společnosti na tomto základě a s ní i moc lidu upadají tou měrou, jak se vyvíjí zejména nemovité soukromé vlastnictví. Dělba práce je už rozvinutější. Setkáváme se už s protikladem mezi městem a venkovem, později s protikladem mezi státy, které reprezentují zájmy měst, a státy, které reprezentují zájmy venkova, a uvnitř měst samých zase s protikladem mezi průmyslem a námořním obchodem. Třídní vztah mezi občany a otroky je už plně vyvinut. S rozvojem soukromého vlastnictví tu poprvé vznikají tytéž vztahy, které znovu nacházíme u moderního soukromého vlastnictví, jenže v širším měřítku. Na jedné straně koncentrace soukromého vlastnictví, která v Římě začala velmi brzy (dokazuje to Liciniův zákon o půdě)72 a od občanských válek a zejména za císařů velmi rychle postupovala; na druhé straně s tím související přeměna plebejských drobných rolníků v proletariát, jemuž polovičaté postavení mezi majetnými občany a otroky znemožnilo samostatný vývoj.
Třetí formou je feudální čili stavovské vlastnictví. Pro starověk bylo východiskem město a jeho malé území, kdežto ve
228
středověku to byl venkov. Tato změna východiska byla podmíněna tím, že tu bylo obyvatelstvo rozptýleno po velkých, řídce obydlených územích, a ani příchod dobyvatelů nevedl k většímu přírůstku. Na rozdíl od Řecka a Říma začíná tedy feudální vývoj na mnohem rozlehlejším území, připraveném římskými výboji a rozšířením zemědělství, které s nimi bylo zpočátku spojeno. V posledních staletích upadající římské říše a při jejím dobytí barbary byla zničena spousta výrobních sil; zemědělství upadalo, průmysl chátral pro nedostatek odbytu, obchod zkomíral nebo byl násilně narušován, venkovského i městského obyvatelstva ubývalo. Z těchto převzatých poměrů a jimi podmíněného způsobu organizace výbojů se pod vlivem vojenské organizace Germánů vyvinulo feudální vlastnictví. Je založeno, stejně jako vlastnictví kmenové a obecní, opět na pospolitosti, proti níž však jako bezprostředně vyrábějící třída nestojí otroci, jako v antické pospolitosti, nýbrž nevolní drobní rolníci. Zároveň s plným rozvojem feudalismu přistupuje k tomu i protiklad k městům. Hierarchická struktura pozemkové držby a s tím související ozbrojené družiny dávaly šlechtě moc nad nevolníky. Tato feudální struktura byla, stejně jako antické obecní vlastnictví, sdružením proti ovládané vyrábějící třídě; jen forma sdružení a vztah k bezprostředním výrobcům byly rozdílné, protože tu byly rozdílné výrobní podmínky.
Této feudální struktuře pozemkové držby odpovídalo ve městech korporativní vlastnictví, feudální organizace řemesla. Vlastnictví tu záleželo hlavně v práci každého jednotlivce. Nutnost sdružení, proti sdružené loupeživé šlechtě, potřeba společných tržnic v době, kdy průmyslník byl zároveň obchodníkem, vzrůstající konkurence uprchlých nevolníků, kteří se hrnuli do vzkvétajících měst, feudální struktura celé země, to vše vedlo ke vzniku cechů; ponenáhlu našetřené malé kapitály jednotlivých řemeslníků a jejich stabilní počet při vzrůstajícím počtu obyvatelstva vedly ke vzniku tovaryšského a učednického poměru, který vytvořil ve městech podobnou hierarchii jako na venkově.
Za feudalismu záleželo tedy hlavní vlastnictví jednak ve vlastnictví pozemkovém, pevně spjatém s nevolnickou prací, jednak ve vlastní práci s malým kapitálem, který ovládal
229
práci tovaryšů. Struktura obou těchto forem byla podmíněna omezenými výrobními poměry — nepatrným a primitivním obděláváním půdy a řemeslnou výrobou. Dělba práce byla za rozkvětu feudalismu nepatrná. V každé zemi byl protiklad mezi městem a venkovem; stavovská struktura byla ovšem velmi ostře vyhraněna, ale kromě dělení na knížata, šlechtu, duchovenstvo a rolníky na venkově a na mistry, tovaryše, učně a brzy i na nádenickou chátru ve městech nedocházelo k žádné významné dělbě. V zemědělství ji ztěžovalo obdělávání půdy na parcelách, vedle něhož vyrůstal domácký průmysl rolníků samých, v průmyslu nebyla práce v jednotlivých řemeslech rozdělena vůbec, mezi řemesly jen velmi málo. Dělba mezi průmyslem a obchodem byla ve starších městech už dříve, v novějších se vyvinula až později, když města mezi sebou navázala spojení.
Pozemková šlechta i města potřebovaly, aby se větší země spojily ve feudální království. Proto stál v čele organizace vládnoucí třídy, šlechty, všude monarcha.
Skutečnost je tedy taková: určitá individua, která jsou určitým způsobem produktivně činná, vstupují do těchto určitých společenských a politických vztahů. Empirické pozorování musí v každém jednotlivém případě empiricky a bez jakékoli mystifikace a spekulace prokázat souvislost této společenské a politické struktury s výrobou. Společenská struktura a stát vznikají neustále z životního procesu určitých individuí; ale ne takových individuí, jak se snad jeví ve vlastní nebo cizí představě, nýbrž takových, jaká skutečné jsou, tj. jak působí, jak materiálně vyrábějí, tedy jak jsou činná za určitých materiálních a na jejich libovůli nezávislých omezení, předpokladů a podmínek.
Produkce idejí, představ, vědomí se zprvu bezprostředně prolíná s materiální činností a s materiálními styky lidí, je to řeč skutečného života. Tvoření představ, myšlení, duchovní styk lidí se tu ještě jeví jako přímý výron jejich materiálního postoje. Totéž platí o duchovní produkci, jak se zračí v řeči politiky, zákonů, morálky, náboženství, metafyziky atd. určitého národa. Lidé produkují své představy, ideje atd., ale
230
skuteční, činní lidé, podmínění určitým vývojem svých výrobních sil a jim odpovídajících styků až po jejich nejrozvinutější formy. Vědomí nemůže být nikdy nic jiného než vědomé bytí, a bytí lidí je jejich skutečný životní proces. Jestliže se v celé ideologii jeví lidé a jejich vztahy jako v camera obscu-ra*, vzhůru nohama, vyplývá tento jev z jejich historického životního procesu, stejně jako převrácení předmětů na sítnici vyplývá z jejich bezprostředně fyzického životního procesu.
V naprostém protikladu k německé filozofii, která sestupuje z nebe na zem, stoupá se tu od země k nebi. Tj. nevychází se tu z toho, co lidé říkají, co si vymýšlejí, co si představují, ani z řečených, myšlených, vymyšlených, představovaných lidí, aby se odtud došlo k lidem tělesným; vychází se z lidí skutečně činných a z jejich skutečného životního procesu se také vykládá vývoj ideologických reflexí a ozvěn tohoto životního procesu. I mlhavé výtvory v mozcích lidí jsou nutné sublimáty jejich materiálního životního procesu, který je možno empiricky zjistit a který je spjat s materiálními předpoklady. Tím ztrácejí morálka, náboženství, metafyzika a ostatní ideologie, i jim odpovídající formy vědomí, zdání samostatnosti. Nemají dějiny, nemají vývoj; nýbrž lidé, rozvíjející svou materiální výrobu a své materiální styky, mění s touto svou skutečností i své myšlení a produkty svého myšlení. Vědomí neurčuje život, nýbrž život určuje vědomí. Uvažujeme-li prvním způsobem, vycházíme z vědomí jako z živého individua, uvažujeme-li druhým způsobem, který odpovídá skutečnému životu, vycházíme ze skutečných živých individuí samých a na vědomí pohlížíme jen jako na jejich vědomí.
Tento způsob uvažování není bez předpokladů. Vychází ze skutečných předpokladů a ani na okamžik je neopouští. Jeho předpoklady jsou lidé ne v nějaké fantastické uzavřenosti a fixovanosti, nýbrž ve svém skutečném, empiricky názorném procesu vývoje za určitých podmínek. Jakmile je zobrazen tento činný životní proces, přestávají být dějiny snůškou mrtvých faktů jako u empiriků, kteří jsou stále ještě abstraktní, anebo pomyslnou akcí pomyslných subjektů, tak jako u idealistů.
* v temné komoře.
231
telnou abnormalitu se v podstatě neliší od útěchy, kterou dává nespokojencům svatý Max Stirner, totiž že tento rozpor je jejich vlastní rozpor, že toto špatné postavení je jejich vlastní špatné postavení, čímž se buď mohou uspokojit, nebo si mohou svůj vlastní odpor nechat pro sebe, nebo by se mohli proti tomu fantastickým způsobem vzbouřit — a stejně se neliší od výčitky svatého Bruna, že tyto nešťastné okolnosti nastaly proto, že postižení uvízli v bahně „substance", ne-pokročili k „absolutnímu" sebevědomí a nepoznali tyto špatné poměry jakožto ducha ze svého ducha.
Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše myšlenkami vládnoucími, tj. třída, která je vládnoucí materiální mocí společnosti, je současně její vládnoucí duchovní mocí. Třída, která má k dispozici prostředky k materiální produkci, disponuje tím zároveň i prostředky k duchovní produkci, takže éi tím zároveň zpravidla podřizuje i myšlenky těch, jimž chybějí prostředky k duchovní produkci. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky; je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství. Individua, která tvoří vládnoucí třídu, mají mimo jiné i vědomí, a proto myslí; pokud tedy jako třída vládnou a určují v celém rozsahu dějinnou epochu, rozumí se samo sebou, že to činí se vším všudy, že tedy mimo jiné vládnou i jako myslící, jako producenti myšlenek, že řídí produkci a distribuci myšlenek své doby; že tedy jejich myšlenky jsou vládnoucími myšlenkami epochy. Např. v době a v zemi, kde se mezi sebou sváří o vládu královská moc, aristokracie a buržoazie, kde je tedy vláda rozdělena, ukazuje se jako vládnoucí myšlenka doktrína o rozdělení mocí, která je pak prohlašována za „věčný zákon". — Dělba práce, o níž jsme už výše (s. [227—230]) zjistili, že je jednou z hlavních sil dosavadních dějin, se pak projevuje i ve vládnoucí třídě jako dělba na duchovní a materiální práci, takže uvnitř této třídy vystupuje jedna část jako myslitelé této třídy (její aktivní konceptivní ideologové, kteří si z rozvíjení iluze této třídy o sobě samé udělali hlavní zdroj obživy),
252
zatímco ostatní se k těmto myšlenkám a iluzím chovají spíše pasivně a receptivně, protože jsou ve skutečnosti aktivními členy této třídy a mají méně času k tomu, aby si vytvářeli iluze a myšlenky o sobě samých. Uvnitř této třídy se může z tohoto jejího rozštěpení vyvinout dokonce jistá' protiklad -nost a nepřátelství obou částí, které však odpadá samo od sebe při každé praktické kolizi, kdy je ohrožena sama třída a kdy mizí i zdání, že snad vládnoucí myšlenky nejsou myšlenkami vládnoucí třídy a že mají moc odlišnou od moci této třídy. Existence revolučních myšlenek v určité epoše předpokládá už existenci revoluční třídy, o jejíchž předpokladech jsme to, co bylo třeba, řekli už výše (s. [242—246]).
Oddělíme-li však při zkoumání průběhu dějin myšlenky vládnoucí třídy od vládnoucí třídy, osamostatníme-li je, zůstaneme-li pouze u toho, že v nějaké epoše vládly ty či ony myšlenky, aniž bychom se starali o podmínky produkce a o producenty těchto myšlenek, necháme-li tedy stranou individua a světové poměry, jež jsou základem těchto myšlenek, pak můžeme např. říci, že v době, kdy vládla aristokracie, panovaly pojmy čest, věrnost atd., za vlády buržoazie pojmy svoboda, rovnost atd. Vládnoucí třída si to sama většinou myslí. Toto pojetí dějin, které je společné všem dějepiscům, zejména od osmnáctého století, musí nutně narazit najev, že vládnou stále abstraktnější myšlenky, tj. myšlenky, které na sebe stále víc berou formu obecnosti. Každá nová třída, která nastupuje na místo třídy, jež vládla před ní, je totiž nucena, už proto, aby dosáhla svého cíle, vydávat svůj zájem za společný zájem všech členů společnosti, tj. vyjádřeno v idejích: musí dát svým myšlenkám formu obecnosti, musí je vydávat za jediné rozumné, obecně platné. Revolucionující třída, už proto, že stojí proti nějaké třídě, vystupuje hned od začátku ne jako třída, nýbrž jako představitelka celé společnosti, jeví se jako celá masa společnosti stojící proti jediné, vládnoucí třídě.* Může takto vystupovat, protože na začátku její zájem skutečně ještě souvisí spíš se společným zájmem
* Obecnost odpovídá 1. třídě contra stav, 2. konkurenci, světovým stykům atd., 3. velké početnosti vládnoucí třídy, 4. iluzi společných zájmů, zpočátku je tato iluze pravdivá, 5. klamu ideologů a dělbě práce. (Marxova. poznámka na okraji.)
253
L
všech ostatních nevládnoucích tříd, ještě se pod tlakem dosavadních poměrů nemohl vyvinout ve zvláštní zájem zvláštní třídy. Její vítězství tedy přináší užitek i mnoha individuím z ostatních tříd, které se nedostaly k moci, ale jen potud, pokud těmto individuím umožňuje, aby se povznesla do vládnoucí třídy. Když francouzská buržoazie svrhla panství aristokracie, umožnila tím mnoha proletářům, aby se povznesli nad proletariát, ale jen potud, pokud se stali buržoy. Každá nová třída uskutečňuje tedy svou vládu jen na širší základně, než jakou měla třída, která vládla dosud, ale tím ostřeji a hlouběji se později vyvíjí protiklad mezi nevládnoucí třídou a třídou, která vládne nyní. Obojím je podmíněno to, že boj, který je třeba vést proti této nové vládnoucí třídě, směřuje zase k rozhodnější, radikálnější negaci dosavadních společenských poměrů, než jak to bylo možné u všech dosavadních tříd, usilujících o vládu.
Celé toto zdání, jako by vláda určité třídy byla jen vládou jistých myšlenek, přirozeně samo sebou zanikne, jakmile vláda tříd přestane být vůbec formou společenského řádu, jakmile už tedy nebude nutné vydávat nějaký zvláštní zájem za zájem obecný anebo „obecné" za vládnoucí.
Jakmile se jednou vládnoucí myšlenky oddělí od vládnoucích individuí a především od vztahů, které vyrůstají z daného stupně výrobního způsobu, a jakmile se tak dojde k závěru, že v dějinách vždy vládnou myšlenky, je velmi snadné abstrahovat si z těchto různých myšlenek „myšlenku jako takovou," ideu atd., jako to co vládne v dějinách, a tím pojímat všechny tyto jednotlivé myšlenky a pojmy jako „sebeurčení" pojmu jako takového, který se vyvíjí v dějinách. Pak je také přirozené, že všechny vztahy lidí je možno odvozovat z pojmu člověka, z člověka v představě, z podstaty člověka, z člověka jako takového. To dělala spekulativní filozofie. Hegel sám přiznává v závěru Filozofie dějin*, že „zkoumal proces vývoje samotného pojmu" a že v dějinách zobrazil „vpravdě skutečnou teodiceu" (s. 446). Nyní je možno vrátit se opět k producentům „pojmu", teoretikům, ideologům a filozofům, a dojdeme pak k závěru, že filozofové, myslitelé jako takoví, odjakživa vládli v dějinách
* Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte.
254
— tento závěr ostatně, jak vidíme, vyslovil už i Hegel. Celý ten trik, jak prokázat v dějinách svrchovanost ducha (hierarchie u Stirnera), se tedy omezuje na tyto tři úkony.
Ů. 1. Myšlenky těch, kdo vládnou z empirických důvodů, za empirických podmínek a jako materiální individua, je třeba oddělit od těchto vládnoucích individuí, a tím uznat vládu myšlenek či iluzí v dějinách.
č. 2. Do této vlády myšlenek se musí vnést nějaký řád, prokázat mezi vládnoucími myšlenkami, které následovaly jedna po druhé, mystickou souvislost, což se provádí tak, že se tyto myšlenky pojímají jako „sebeurčení pojmu" (to je možné proto, že tyto myšlenky prostřednictvím své empirické základny spolu skutečně souvisí, a také proto, že jsou-li pojaty jako pouhé myšlenky, stávají se z nich seberozlišení, rozdíly vytvořené myšlením).
C. 3. Aby se odstranilo mystické vzezření tohoto „sebe sama určujícího pojmu", je přeměňován v osobu — „sebevědomí" — nebo, aby to vypadalo hodně materialisticky, v řadu osob, které v dějinách reprezentují „pojem", v „myslitele", ve „filozofy", v ideology, kteří jsou zase pojímáni jako výrobci dějin, jako „rada strážců", jako ti, kdož vládnou.* Tím byly z dějin odstraněny všechny materialistické prvky a lze teď bez obav popustit uzdu svému spekulativnímu oři.
Je třeba vysvětlit tuto historickou metodu, která vládla v Německu — i proč vládla především v Německu — ze souvislosti s iluzí ideologů vůbec, např. s iluzemi právníků, politiků (včetně praktických státníků), z dogmatických snů a překrucování těchto chlapíků; tato iluze se docela jednoduše objasňuje jejich praktickým postavením v životě, jejich zaměstnáním a dělbou práce.
Zatímco v běžném životě dovede každý shopkeeper** velmi dobře rozlišovat mezi tím, zač se někdo vydává, a tím, co skutečně je, naše dějepisectví ještě k tomuto triviálnímu poznání nedospělo. Každé epoše věří na slovo, co sama o sobě říká a co si o sobě myslí.
* člověk jako takový = „myslící lidský duch".  (Marxova poznámka nu. okraji.) ** kramář.
255
co se ještě děje, právě to, co se děje v jeho vlastním myšlení. Filozofie dějin jsou tedy jen dějiny filozofie, jeho vlastní filozofie. Nejsou to už „dějiny podle časové posloupnosti", je to jen „sled idejí v rozumu". Domnívá se, že pohybem myšlenky konstruuje svět, zatímco dělá jen to, že myšlenky, které jsou v hlavě každého, systematicky rekonstruuje a řadí podle absolutní metody.
Druhá poznámka
Ekonomické kategorie jsou jen teoretické výrazy, abstrakce společenských výrobních vztahů. Pan Proudhon jako pravý filozof obrací věci naruby, a tak vidí v reálných vztazích jen vtělení principů, kategorií, které dřímaly —jak také říká pan Proudhon filozof—v lůně „neosobního rozumu lidstva".
Pan Proudhon ekonom velmi dobře pochopil, že lidé dělají sukno, plátno, hedvábné látky za určitých výrobních vztahů. Nepochopil však, že tyto určité společenské vztahy jsou rovněž produktem lidí stejně jako plátno, len atd. Společenské vztahy úzce souvisí s výrobními silami. Když lidé získávají nové výrobní síly, mění svůj výrobní způsob, a tím že mění výrobní způsob, způsob, jak si získávají obživu, mění všechny své společenské vztahy. Ručně, poháněný mlýn přináší společnost s feudálním pánem, parní mlýn společnost s průmyslovým kapitalistou.
Tíž lidé, kteří nastolují společenské vztahy odpovídající jejich materiální produktivitě*, produkují také principy, ideje, kategorie odpovídající jejich společenským vztahům.
Tyto ideje, tyto kategorie jsou tedy stejně málo věčné jako vztahy, jejichž jsou výrazem. Jsou to historické a přechodné produkty.
Probíhá ustavičný pohyb růstu výrobních sil, rozkladu společenských vztahů, vytváření idejí; nehybná je jedině abstrakce pohybu — mors immortalise
*  1847 productivité materielle, 1885 Produktionsv/eise  (výrobní  způsob).
294
Třetí poznámka
Výrobní vztahy každé společnosti tvoří celek. Pan Proudhon považuje ekonomické vztahy za příslušný počet sociálních fází, které plodí jedna druhou, vyplývají jedna z druhé jako antitéze z teze a ve svém logickém sledu uskutečňují neosobní rozum lidstva.
Jedinou chybou této metody pana Proudhona je, že když začne zkoumat jednu z těchto fází, není s to ji vysvětlit, jestliže se nedovolává všech ostatních společenských vztahů, vztahů, kterým dosud nedal svým dialektickým pohybem vzniknout. Když potom pan Proudhon přechází s pomocí čistého rozumu ke zrodu dalších fází, tváří se, jako by to byla novorozeňata, zapomíná, že jsou stejně staré jako ta první.
Když chtěl tedy dospět ke konstituování hodnoty, která je podle něho základem všech ekonomických evolucí*, nemohl se obejít bez dělby práce, bez konkurence atd. Avšak v řadě, v rozumu pana Proudhona, v logickém sledu tyto vztahy dosud vůbec neexistovaly.
Buduje-li někdo z kategorií politické ekonomie ideologický systém, uvolňuje tím články společenského systému. Přeměňuje různé články společnosti v právě tolik oddělených společností, které přicházejí jedna po druhé. Jak by pak mohla pouhá logická formule pohybu, sledu, času vysvětlit organismus společnosti, ve kterém všechny vztahy existují současně a vzájemně se podporují?
Čtvrtá poznámka
Teď se podívejme, jak se mění Hegelova dialektika, když ji pan Proudhon aplikuje na politickou ekonomii.
U pana Proudhona má každá ekonomická kategorie dvě stránky, dobrou a špatnou. Pohlíží na kategorie jako malo-buržoa na velikány dějin: Napoleon je velký člověk; udělal mnoho dobrého, ale také mnoho špatného.
* V německém překladu z roku 1885: „je podle něho základem celého ekonomického vývoje".
295
Dobrá stránka a špatná stránka, přednost a nedostatek tvoří spolu pro pana Proudhona rozpor v každé ekonomické kategorii.
Problém, který je třeba vyřešit: zachovat dobrou stránku a odstranit špatnou stránku.
Otroctví je ekonomická kategorie jako kterákoli jiná. Má tedy také své dvě stránky. Přejděme špatnou stránku a řekněme si něco o krásné stránce otroctví: jde nám samozřejmě jen o přímé otroctví černochů v Surinamu, v Brazílii, v jižních státech Severní Ameriky.
Přímé otroctví je stěžejním pilířem buržoazního průmyslu stejně jako stroje, úvěr atd. Bez otroctví by nebyla bavlna; bez bavlny by nebyl moderní průmysl. Právě otroctví dodalo hodnotu koloniím, právě kolonie vytvořily světový obchod a světový obchod je podmínkou velkého průmyslu. Otroctví je tedy nanejvýš důležitá ekonomická kategorie.
Bez otroctví by se Severní Amerika, nejprogresivnější země, změnila v patriarchální zemi. Vymažte Severní Ameriku z mapy světa, a nastane anarchie, naprostý úpadek moderního obchodu a moderní civilizace. Nechte zmizet otroctví, a vymažete tím Ameriku z mapy národů.*
Otroctví, protože je to ekonomická kategorie, patřilo také vždy k institucím národů. Moderní národy jen zamaskovaly otroctví ve své vlastní zemi a vnutily je nezamaskované Novému světu.
Jak si bude pan Proudhon počínat, aby zachránil otroctví? Klade problém: zachovat dobrou stránku této ekonomické kategorie a vyloučit špatnou.
Hegel neklade problémy. U něho je jen dialektika. Pan
* To plně platilo pro rok 1847. Tehdy se světový obchod Spojených států omezoval hlavně na dovoz přistěhovalců a průmyslových výrobků a na vývoz bavlny a tabáku, tedy produktů práce otroků v jižních státech. Severní státy produkovaly hlavně obilí a maso pro otrokárske státy. Teprve když Sever začal produkovat obilí a maso na vývoz a navíc se stal průmyslovou zemí a když v Indii, v Egyptě, v Brazílii atd. vznikla americkému bavlnářskému monopolu mohutná konkurence, bylo možné otroctví odstranit. Ale i pak mělo za následek zruinování Jihu, kterému se nepodařilo nahradit otevřené otroctví černochů zastřeným otroctvím indických a čínských kuliů. (Engelsova poznámka k nemeckému tyď'ní z roku 1885.)
296
Proudhon převzal z Hegelovy dialektiky jen jazyk. Jeho dialektický pohyb — to je dogmatické rozlišování dobrého a špatného.
Vezměme si na chvíli samotného pana Proudhona jako kategorii. Prozkoumejme jeho dobrou a špatnou stránku, jeho přednosti a nedostatky.
Má-li proti Hegelovi tu přednost, že klade problémy, jejichž řešení si v zájmu co největšího prospěchu lidstva vyhrazuje, má proti němu ten nedostatek, že trpí sterilitou, když má v porodní dialektické námaze zrodit novou kategorii. Vždyť dialektický pohyb záleží v koexistenci dvou protikladných stránek, v jejich boji a v jejich splynutí v novou kategorii. Jestliže si někdo klade jen problém vymýtit špatnou stránku, přerušuje tím dialektický pohyb. Není to už kategorie, která se klade a klade sama proti sobě v důsledku své rozporné povahy, je to pan Proudhon, který se zmítá, potácí a trmácí mezi dvěma stránkami kategorie.
Když takto uvízl ve slepé uličce, z níž může těžko vyváznout legálními prostředky, provádí pan Proudhon opravdový veleskok, který ho rázem přenese do nové kategorie. A tu se před jeho udivenými zraky odhaluje pořadí v rozumu.
Vezme první kategorii, která se mu namane, a svévolně jí připíše schopnost napravit nedostatky kategorie, kterou chce očistit. Takto napravují daně, máme-li věřit panu Proudho-novi, nedostatky monopolu, obchodní bilance nedostatky daní, pozemkové vlastnictví nedostatky úvěru.
Jestliže tedy pan Proudhon probírá postupně jednu ekonomickou kategorii po druhé a dělá z jedné protilék pro druhou, vyrobí nakonec z této směsice rozporů dva svazky rozporů, které zcela správně nazývá: Le Systéme des contradictions écono-miques.
Pátá poznámka
,, V absolutním rozumu jsou všechny tyto ideje... stejně prosté a obecné... A skutečně, k vědě můžeme dospět jen tehdy, když ze svých idejí zbudujeme jakési lešení. Ale pravda o sobě je nezávislá na těchto dialektických figurách a prostá kombinací našeho ducha." (Proudhon, cit. dílo, sv. II, s. 97.)
Tak se najednou, jakýmsi nenadálým přemetem, jehož ta-
297
J ems tví teď už známe, z metafyziky politické ekonomie stala iluze! Nic pravdivějšího pan Proudhon nikdy neřekl. Opravdu, Jakmile se proces dialektického pohybu redukuje prostě na to, že se klade dobro proti zlu, že se kladou problémy, které mají vyloučit zlo a ukázat každou kategorii jako protilék druhé, ztrácejí kategorie jakoukoli samo činnost [spontanéité], idea „už nefunguje", nemá už v sobě život. Už se neklade ani se nerozkládá v kategorie. Sled kategorií se proměnil v jakési lešení. Dialektika už není pohybem absolutního rozumu. Už tu není dialektika, je tu nanejvýš ještě čistá morálka.
Když pan Proudhon mluvil o pořadí v rozumu, o logickém sledu kategorií, výslovně prohlásil, že nechce podat dějiny podle časové posloupnosti, což podle pana Proudhona znamená historický sled, v němž se kategorie projevily. Všechno se tedy podle něho odehrávalo v čistém éteru rozumu. Všechno se mělo z tohoto éteru vyvodit pomocí dialektiky. Teď, když se má tato dialektika uplatnit v praxi, rozum ho nechává na holičkách. Dialektika pana Proudhona dává vale Hegelově dialektice, a pan Proudhon je nucen prohlásit, že pořadí, v němž uvádí ekonomické kategorie, už není to pořadí, v němž kategorie plodí jedna druhou. Ekonomické evoluce už nejsou evolucemi rozumu samého.
Co nám tedy pan Proudhon podává? Skutečné dějiny, tj. — podle rozumu pana Proudhona — sled, v jakém se kategorie projevily v časové posloupnosti? Ne. Dějiny, jak probíhají v ideji samé? Ani to ne. Tedy ani světské dějiny kategorií, ani jejich posvátné dějiny! Jaké dějiny nám tedy podává? Dějiny svých vlastních rozporů. Podívejme se, jak postupují a jak vláčejí pana Proudhona za sebou.
Než se pustíme do tohoto zkoumání, které dává podnět k šesté důležité poznámce, musíme učinit ještě jednu méně důležitou poznámku.
Připusťme s panem Proudhonem, že skutečné dějiny, dějiny podle časové posloupnosti jsou historickým sledem, v němž se ideje, kategorie, principy projevily.
Každý princip měl své století, v němž se projevil: např. princip autority měl 11. století, stejně jako měl princip individualismu 18. století. Kdybychom šli do důsledků, pak by století náleželo principu, a ne princip století. Jinak řečeno,
298
princip vytvářel dějiny, a ne dějiny princip. Chceme-li tedy zachránit jak principy, tak dějiny a ptáme-li se, proč se ten či onen princip projevil v 11. či v 18. století, a ne v některém jiném, jsme nuceni podrobně prozkoumat, jací byli lidé vil. století a jací v 18. století, jaké byly v tom kterém století jejich potřeby, jejich výrobní síly, jejich způsob výroby, suroviny, které používali při výrobě, a konečně, jaké byly vztahy mezi lidmi, které se vytvořily na základě všech těchto existenčních podmínek. Vždyť důkladné prozkoumání všech těchto otázek znamená podat skutečné, světské dějiny lidí v každém století, ukázat lidi zároveň jako autory i jako herce svého vlastního dramatu. Jakmile však ukážete lidi jako herce i autory jejich vlastních dějin, dostanete se oklikou ke skutečnému východisku, protože jste se vzdali věčných principů, o nichž jste předtím mluvili.
Pan Proudhon však nedošel dost daleko ani po vedlejší cestě, kterou se ubírá ideolog, aby se dostal na hlavní silnici dějin.                ■
Šestá poznámka
Dejme se s panem Proudhonem onou vedlejší cestou.
Připusťme, že ekonomické vztahy, beremé-li je jako neměnné zákony, věčné principy, ideální kategorie, tu byly dříve než činní a jednající lidé; připusťme také, že tyto zákony, principy, kategorie dřímaly od pradávna „v neosobním rozumu lidstva". Už jsme viděli, že tam, kde jsou všechny tyto neměnné a nehybné věčnosti, nejsou už žádné dějiny; jsou nanejvýš dějiny v ideji, tj. dějiny, které se obrážejí v dialektickém pohybu čistého rozumu. Když pan Proudhon říká, že v dialektickém pohybu se ideje už „nediferencují", anuloval jak stín pohybu, tak pohyb stínů, s jejichž pomocí by bylo možné vytvořit aspoň něco, co by vypadalo jako dějiny. Místo toho připisuje dějinám svou vlastní nemohoucnost, přičítá ji všemu, dokonce i francouzskému jazyku.
„Není to tedy přesné," praví pan Proudhon filozof, „říká-li se, že se něco děje, že se něco vytváří: v civilizaci stejně jako ve vesmíru všechno existuje, působí odjakživa. Stejně je tomu s celou sociální ekonomií." (Proudhon, cit. dílo. Sv. II, s. 102.)
299
Taková je produktivní síla rozporů, které působí na pana Proudhona a jsou důvodem jeho působení, že když chce vysvětlit dějiny, je nucen je popřít, když chce vyložit postupné vznikání sociálních vztahů, popírá, že se něco může dít, že když chce vysvětlit výrobu ve všech jejích fázích, nepřipouští, že se něco může vytvořit.
Takže pro pana Proudhona už nejsou dějiny, už není sled idejí, a přesto je tu jeho kniha; a právě tato kniha obsahuje — — podle jeho vlastního vyjádření — „dějiny podle sledu idejí". Jak najít formuli — protože pan Proudhon je muž formulí — která mu pomůže přenést se jediným skokem přes všechny tyto rozpory?
Proto vynalezl nový rozum, což není ani čistý a panenský absolutní rozum, ani obyčejný rozum lidí činných a jednajících v různých stoletích; je to docela zvláštní rozum, rozum zosobněné společnosti, subjektu lidstvo, který v dílech pana Proudhona někdy také vystupuje jako génius společnosti, jako všeobecný rozum a konečně jako lidský rozum... Tento rozum, vyšňořený tolika jmény, se přesto co chvíli prozrazuje jako individuální rozum pana Proudhona se svou dobrou a špatnou stránkou, se svými protiléky a problémy.
„Lidský rozum nevytváří pravdu" skrytou v hlubinách absolutního, věčného rozumu. Může ji jedině odhalovat. Ale pravdy, které dosud odhalil, jsou neúplné, nedostatečné a tudíž rozporné. Takže ekonomické kategorie, protože jsou samy jen pravdy objevené, odhalené lidským rozumem, géniem společnosti, jsou rovněž neúplné a chovají v sobě zárodek rozporu. Před panem Proudhonem viděl génius společnosti jen antagonistické prvky, a ne syntetickou formuli, ačkoli obojí je současně skryto v absolutním rozumu. Ekonomické vztahy, které jen realizují na zemi tyto nedostatečné pravdy, tyto neúplné kategorie, tyto rozporné pojmy, jsou tedy samy v sobě rozporné a představují obě stránky, jak dobrou, tak špatnou.
Úkolem génia společnosti je najít úplnou pravdu, pojem v celé jeho plnosti, syntetickou formuli, která by zrušila onu antinomii. A proto také — podle pana Proudhona — byl tento génius společnosti hnán od jedné kategorie k druhé, aniž se mu dosud podařilo s celou tou baterií kategorií vyrvat bohu, absolutnímu rozumu, nějakou syntetickou formuli.
300
„Společnost (génius společnosti) klade nejprve první fakt, vyslovuje hypotézu... skutečnou antinomii, jejíž antagonistické výsledky se postupně projevují v sociální ekonomii, stejně jako by se její důsledky mohly dedukovat v duchu, takže průmyslový pohyb, sledující ve všem dedukci idejí, se dělí na dva proudy, jednak na užitečné účinky, jednak na ničivé důsledky... Společnost se snaží harmonicky konstituovat tento dvojaký princip a vyřešit tuto antinomii, a proto vyvolává druhou, po níž brzy následuje třetí, a tak bude kráčet génius společnosti, dokud nevyčerpá všechny své rozpory — předpokládám, i když to není prokázáno, že rozpor v lidstvu dojde jednou ke konci — pak se vrátí skokem na všechny své dřívější pozice a jedinou formuli vyřeší všechny své problémy." (Sv. I, s. 133.)
Stejně jako se předtím protiklad proměnil v protilék, stejně se teď z teze stává hypotéza. Tato změna termínů nás už nemůže u pana Proudhona překvapit. Lidský rozum, který rozhodně není čistý, protože má jen omezený rozhled, se na každém kroku setkává s novými problémy, které musí řešit. Každá nová teze, kterou objevuje v absolutním rozumu a která je negací předchozí teze, se pro něj stává syntézou, kterou celkem naivně považuje za řešení daného problému. Tak se tento rozum zmítá ve stále nových rozporech, až se konečně octne na konci rozporů a zpozoruje, že všechny jeho teze a syntézy jsou jen rozporné hypotézy. Naprosto zmaten
„vrátí se lidský rozum, génius společnosti, skokem na všechny své dřívější pozice a jedinou formulí vyřeší všechny své problémy".
Tato jediná formule, poznamenáváme mimochodem, konstituuje skutečný objev pana Proudhona. Je to konstituovaná hodnota.
Hypotézy se vytvářejí jen k nějakému cíli. Cíl, jejž si vytyčoval jako první génius společnosti, který mluví ústy pana Proudhona, bylo vymýtit z každé ekonomické kategorie to, co je špatné, aby zůstalo jen to dobré. Pro něho je tím dobrým, nejvyšším dobrem, skutečným praktickým cílem rovnost. A proč si génius společnosti vytyčil jako cíl rovnost, a ne nerovnost, bratrství, katolicismus nebo kterýkoli jiný princip? Protože
„lidstvo postupně realizovalo tolik dílčích hypotéz kvůli jedné vyšší hypotéze",
kterou je právě rovnost. Jinak řečeno: protože rovnost je
301
ideálem pana Proudhona. Pan Proudhon se domnívá, že dělba práce, úvěr, dílna, všechny tyto ekonomické vztahy byly vynalezeny v zájmu rovnosti a přesto se vždycky nakonec obrátily proti ní. Protože si dějiny a fikce pana Proudhona na každém kroku odporují, vyvozuje z toho pan Proudhon, že je tu rozpor. Je-li tu rozpor, pak jedině mezi jeho fixní ideou a skutečným pohybem.
Od této chvíle je dobrou stránkou ekonomického vztahu ta, která potvrzuje rovnost, a špatnou stránkou ta, která popírá rovnost a potvrzuje nerovnost. Každá nová kategorie je hypotézou génia společnosti, která má odstranit nerovnost vyvolanou předešlou hypotézou. Celkem vzato je rovnost prvotní záměr, mystická tendence, cíl daný prozřetelností, který má génius společnosti ustavičně před očima, když se motá v kole ekonomických rozporů. Prozřetelnost je rovněž hybnou silou, která rozhýbá celou ekonomickou výzbroj pana Proudhona lépe, než dokáže jeho čistý a prchavý rozum. Věnoval prozřetelnosti celou jednu kapitolu, která je zařazena za kapitolou o daních.
Prozřetelnost, cíl daný prozřetelností, to je to výtečné slovo, jehož se dnes používá k vysvětlení průběhu dějin. Ve skutečnosti toto slovo nic nevysvětluje. Je to nanejvýš řečnický obrat, jeden z mnoha způsobů, jak parafrázovat fakta.
Je nesporné, že pozemkový majetek ve Skotsku nabyl v důsledku rozvoje anglického průmyslu nové hodnoty. Tento průmysl otevřel nová odbytiště pro vlnu. Aby se mohla produkovat vlna ve velkém, bylo třeba přeměnit ornou půdu v pastviny. Aby se mohla tato přeměna uskutečnit, bylo třeba koncentrovat pozemky. Aby se mohly pozemky koncentrovat, bylo třeba odstranit malé usedlosti, vyhnat tisíce nájemců z rodné půdy a dosadit na jejich místo hrstku pastýřů, kteří měli hlídat milióny ovcí. Takto, v důsledku postupných přeměn, vedlo pozemkové vlastnictví ve Skotsku k tomu, že byli lidé vyhnáni ovcemi. Řeknete-li teď, že cílem daným prozřetelností instituci pozemkového vlastnictví ve Skotsku bylo, aby se lidé nechali vyhnat ovcemi, pak podáváte dějiny dané prozřetelností.
Jisté je, že tendence k rovnosti je vlastní našemu století. Pvekne-li se však, že všechna předcházející století s naprosto rozdílnými potřebami, výrobními prostředky atd. pracovala
302
prozřetelně k realizaci rovnosti, znamená to za prvé dosazovat prostředky a lidi našeho století na místo lidí a prostředků dřívějších století a neuznávat historický pohyb, jímž následující generace přetvářely výsledky, k nimž dospěly předchozí generace. Ekonomové vědí velmi dobře, že táž věc, která byla pro jednoho zpracovaným výrobkem, je pro druhého jen surovinou pro novou výrobu.
Předpokládejme, jako to dělá pan Proudhon, že génius společnosti vytvořil, či spíše zimprovizoval feudální pány s cílem daným prozřetelností přeměnit nevolníky v odpovědné a rovnocenné pracovníky; tím jsme však provedli záměnu cílů a osob zcela hodnou té prozřetelnosti, která ve Skotsku zavedla pozemkové vlastnictví, aby si mohla dopřát zlomyslné potěšení, že dala vyhnat lidi ovcemi.
Ale protože pan Proudhon má tak vřelý zájem o prozřetelnost, odkazujeme ho na Histoire de ľéconomie politique pana de Villeneuve-Bargemonta, který se také žene za cílem daným prozřetelností. Tímto cílem není už rovnost, nýbrž katolicismus.
Sedmá a poslední poznámka
Ekonomové postupují zvláštním způsobem. Pro ně existují jen dva druhy institucí, umělé a přirozené. Feudální instituce jsou instituce umělé, buržoázni instituce jsou instituce přirozené. V tom se podobají teologům, kteří také rozlišují dva druhy náboženství. Každé náboženství, které není jejich, je lidský výmysl, kdežto jejich vlastní náboženství je zjevení boží. Jestliže ekonomové říkají, že současné vztahy — vztahy buržoázni výroby — jsou přirozené, dávají tím na srozuměnou, že jsou to vztahy, za nichž se vytváří bohatství a rozvíjejí výrobní síly ve shodě s přírodními zákony. Takže tyto vztahy samy jsou přírodní zákony nezávislé na vlivu času. Jsou to věčné zákony, podle nichž se má společnost vždycky řídit. Tak tedy byly kdysi dějiny, ale teď už nejsou. Byly dějiny, protože byly feudální instituce a protože v těchto feudálních institucích nacházíme výrobní vztahy naprosto odlišné od výrobních vztahů buržoázni společnosti, které se ekonomové snaží vydávat za přirozené a tudíž věčné.
303
Také feudální zřízení mělo svůj proletariát — nevolnictví, které v sobě mělo všechny zárodečné buňky buržoazie. Také feudální výroba měla dva antagonistické prvky, které se rovněž dají označit jako dobrá stránka a špatná stránka feudalismu, aniž se bere v úvahu, že špatná stránka vždycky nakonec zvítězí nad dobrou stránkou. Špatná stránka vyvolává pohyb, který tvoří dějiny, neboť s sebou nese boj. Kdyby si v době vlády feudalismu byli ekonomové, nadšení rytířskými ctnostmi, souladem mezi právy a povinnostmi, patriarchálním životem ve městech, rozkvětem domáckého průmyslu na venkově, rozvojem průmyslu organizovaného korporacemi, cechy a gildami, prostě vším, co ztělesňuje dobrou stránku feudalismu, kdyby si byli předsevzali, že vymýtí všechna stinná místa v tomto obrazu — nevolnictví, privilegia, anarchii — k čemu by to bylo vedlo? Byly by se zničily všechny prvky, které s sebou nesly boj a rozvoj buržoazie by byl v zárodku potlačen. Byli by si předsevzali absurdní problém vymýtit dějiny.
Když nabyla vrchu buržoazie, nemluvilo se už ani o dobré, ani o špatné stránce feudalismu. Buržoazie měla k dispozici výrobní síly, které se rozvinuly za feudalismu její zásluhou. Všechny staré ekonomické formy, občanské vztahy, které jim odpovídaly, politické poměry, které byly oficiálním výrazem staré občanské společnosti, byly rozbity.
Chceme-li tedy správně posuzovat feudální výrobu, musíme na ni pohlížet jako na výrobní způsob založený na antagonismu. Musíme ukázat, jak se uvnitř tohoto antagonismu vytvářelo bohatství, jak se současně s třídním antagonismem rozvíjely výrobní síly, jak jedna třída, špatná stránka, nedostatek společnosti, neustále vzrůstala, až dozrály materiální podmínky jejího osvobození. Což tím není dost jasně řečeno, že výrobní způsob, vztahy, za nichž se rozvíjejí výrobní síly, nejsou ani v nejmenším věčnými zákony, ale že odpovídají určitému stupni vývoje lidí a jejich výrobních sil, že jakákoli změna ve výrobních silách lidí vyvolává nutně změnu v jejich výrobních vztazích? Protože záleží především na tom, aby lidé nebyli připraveni o plody civilizace, o získané výrobní síly, je nutné rozbít tradiční formy, za nichž byly vytvořeny. Od té chvíle se revoluční třída stává konzervativní.
304
Buržoazie začíná s proletariátem, který je sám zbytkem proletariátu* z feudálních dob. Během svého historického vývoje rozvíjí buržoazie nutně svůj antagonistický charakter, zpočátku víceméně zastřený, existující jen v latentním stavu. Tou měrou jak se buržoazie vyvíjí, vyvíjí se v jejím lůně nový proletariát, moderní proletariát; rozpoutává se boj mezi třídou proletářů a mezi buržoázni třídou, boj, který se zprvu, než jej obě strany pocítí, postřehnou, odhadnou, pochopí, přiznají a otevřeně vyhlásí, projevuje jen v dílčích krátkodobých konfliktech, v podvratných akcích. Z druhé strany, jestliže všichni příslušníci moderní buržoazie mají stejný zájem, pokud tvoří třídu vůči jiné třídě, mají protikladné, antagonistické zájmy, pokud stojí jeden proti druhému. Tato protikladnost zájmů vyplývá z ekonomických podmínek jejich buržoazního života. Je tedy den ze dne jasnější, že výrobní vztahy, v nichž se pohybuje buržoazie, nemají jednotný, jednoduchý charakter, že mají dvojaký charakter; že za týchž vztahů, za nichž se vytváří bohatství, se vytváří také bída; že v týchž vztazích, za nichž probíhá rozvoj výrobních sil, je obsažena i síla plodící útlak; že tyto vztahy vytvářejí buržoázni bohatství, tj. bohatství buržoázni třídy, jedině tím, že neustále ničí bohatství jednotlivých příslušníků této třídy, a tím, že vytvářejí stále vzrůstající proletariát.
Čím víc vychází tento antagonistický charakter najevo, tím víc jsou ekonomové, vědečtí představitelé buržoázni výroby, na štíru se svou vlastní teorií; formují se různé školy.
Jsou ekonomové fatalisté, kteří jsou ve své teorii stejně lhostejní vůči tomu, co nazývají nedostatky buržoázni výroby, jako jsou buržoové sami v praxi lhostejní k strádání proletářů, kteří jim pomáhají nabývat bohatství. V této fatalistické škole jsou klasikové a romantikové. Klasikové, jako Adam Smith a Ricardo, reprezentují buržoazii, která dosud bojuje proti pozůstatkům feudální společnosti, usiluje jen o to, aby ekonomické vztahy očistila od feudálních skvrn, aby rozmnožila výrobní síly, aby přivedla průmysl a obchod k novému rozmachu. Údělem proletariátu, který se podílí na tomto boji a je touto horečnou prací úplně stravován, je jen
* Ve výtisku darovaném N. Utinové je poznámka: „pracující třídy".
305
dočasné, nahodilé utrpení, a on sám je za dočasné a nahodilé považuje. Ekonomové jako Adam Smith a Ricardo, kteří jsou historiky této epochy, nemají jiné poslání než ukázat, jak se získává bohatství za buržoazních výrobních vztahů, formulovat tyto vztahy jako kategorie jako zákony a ukázat, oč jsou tyto zákony, kategorie z hlediska vytváření bohatství lepší než zákony a kategorie feudální společnosti. Bída je podle jejich názoru jen bolest, která provází každý zrod, jak v přírodě, tak v průmyslu^
Romantikové náležejí naší epoše, kdy buržoazie je v přímé opozici k proletariátu a kdy se plodí bída ve stejně nadměrném množství jako bohatství. Ekonomové se tedy tváří jako blazeovaní fatalisté, kteří z výše svého stanoviska pohlížejí s povzneseným pohrdáním na lidské stroje, které vyrábějí toto bohatství. Opakují všechny výklady, s nimiž přišli jejich předchůdci, a lhostejnost, která byla u jejich předchůdců naivitou, se u nich stává koketností.
Pak přichází humanitní škola, které leží na srdci špatná stránka současných výrobních vztahů. Snaží se pro klid svého svědomí alespoň trochu zastírat skutečné kontrasty; upřímně naříká nad bídou proletariátu, nad bezuzdnou vzájemnou konkurencí mezi buržoy; radí dělníkům, aby byli střídmí, aby dobře pracovali a plodili málo dětí; doporučuje buržoům rozvahu při výrobní horlivosti. Celá teorie této školy se zakládá na nekonečných rozdílech mezi teorií a praxí, mezi principy a výsledky, mezi myšlenkou a aplikací, mezi obsahem a formou, mezi podstatou a skutečností, mezi právem a faktem, mezi dobrou a špatnou stránkou.
Filantropická škola je zdokonalená humanitní škola^ Popírá nutnost antagonismu; chce ze všech lidí nadělat buržoy; chce realizovat teorii, pokud se odlišuje od praxe a nechová v sobě antagonismus. Je samozřejmě snadné v teorii abstrahovat od rozporů, s nimiž se ve skutečnosti setkáváme na každém kroku. Tato teorie by se pak stala idealizovanou skutečností. Proto chtějí filantropové zachovat kategorie, které vyjadřují buržoázni vztahy, bez antagonismu, který je jejich základem a je od nich neoddělitelný. Domnívají se, že doopravdy potírají buržoázni praxi, a přitom jsou buržoaznější než ostatní ekonomové.
306
Stejně jako jsou ekonomové vědeckými reprezentanty buržoázni třídy, jsou socialisté a komunisté teoretiky třídy proletářů. Dokud není proletariát ještě natolik vyvinut, aby se konstituoval jako třída, dokud tudíž sám boj proletariátu proti buržoazii nemá ještě politický charakter a dokud výrobní síly nejsou ještě v lůně buržoazie samé natolik rozvinuty, aby bylo možné rozeznat materiální podmínky nezbytné k osvobození proletariátu a k vytvoření nové společnosti, jsou tito teoretikové pouze utopisty, kteří — aby vyšli vstříc potřebám potlačených tříd — vymýšlejí systémy a usilovně hledají obrodnou vědu. Ale jak postupují dějiny a jak se zároveň jasněji rýsuje boj proletariátu, nepotřebují už tito teoretikové hledat vědu ve své hlavě, stačí, když chápou, co se děje před jejich očima, a stanou se mluvčími této věci. Dokud hledají vědu a jen vytvářejí systémy, dokud jsou na začátku boje, vidí v bídě jen bídu, nevidí v ní revoluční podvratnou stránku, která převrátí starou společnost. Od té chvíle věda, která je produktem historického pohybu a spojuje se s ním s plným vědomím, přestala být doktrinářskou a stala se revoluční.
Vraťme se k panu Proudhonovi.
Každý ekonomický vztah má dobrou a špatnou stránku: to je jediný bod, v němž pan Proudhon sám sebe nevyvrací. Dobrou stránku podle něho vyzvedávají ekonomové, špatnou stránku pranýřují socialisté. Od ekonomů přejímá nutnost věčných vztahů; od socialistů přejímá iluzi, že v bídě vidí jen bídu. Souhlasí s ekonomy i se socialisty, neboť se chce opřít o autoritu vědy. Věda se u něho omezuje na trpasličí rozměry vědecké formule; pan Proudhon je člověk, který se honí za formulemi. A tak si lichotí, že podal kritiku jak politické ekonomie, tak komunismu, ale nedosahuje zdaleka ani jednoho, ani druhého. Nedosahuje ekonomů, protože se podle svého názoru jako filozof, který má po ruce kouzelnou formuli, nemusí pouštět do ryze ekonomických podrobností; nedosahuje socialistů, protože není ani dost odvážný, ani dost bystrý, aby se pozvedl, třeba jen spekulativně, nad buržoázni obzor.
Chce být syntézou a je složitým omylem.
Chce se vznášet jako vědec nad buržoy i proletáři; je jen maloburžoa, zmítající se ustavičně mezi kapitálem a prací, mezi politickou ekonomií a komunismem.
307