Johann Sebastian Bach: Weihnachtsoratorium (BWV 248) - oratorium skládající se z šesti částí - kantát - provedených na vánoční svátky 1734/35 v Lipsku ve dvou hlavních kostelích – Nikolaikirche a Thomaskirche. - Johann Sebastian Bach (21.3.1685 - 28.7.1750) působil od roku 1723 v Lipsku jako „Cantor zu St Thomae et Director Musices Lipsiensis“, což přinášelo povinnost vyučovat na Thomasschule při Thomaskirche a starat se o hudbu ve čtyřech městských kostelích (Thomaskirche, Nikolaikirche, Mathäeikirche a Petrikirche), přičemž figurální hudba se provozovala jen v prvních dvou ze jmenovaných. Do jeho lipského působení spadají kromě množství chrámových knatát také další významná vokálně-instrumentální díla – Johannes-Passion a Mathäus-Passion. - Předpokládaným autorem textu by mohl být Christian Friedrich Henrici (1700-1764), zvaný Picander, který Bachovi dodával texty ke kantátám z lipského období. Šest částí oratoria se vztahuje k šesti vánočním svátkům: I. část – na hlavní svátek vánoční (25. prosince) – popisuje narození Krista. II. část – na druhý svátek (26. prosince) – představuje zvěstování pastýřům. III. část – na 27. prosince – popisuje klanění se pastýřů Jezulátku. IV. část – na Nový rok – se vztahuje k obřízce a přijetí jména. V. část – na první neděli v Novém roce – představuje putování mudrců. VI. část – na svátek Epifanie (6. ledna) – popisuje klanění mudrců/králů Jezulátku. První provedení se událo v Thomaskirche a Nikolaikirche na vánoce 1734/35 následovně: 25. prosince 1734 I. část – ráno v Nikolaikirche, odpoledne v Thomaskirche. 26. prosince 1734 II. část – ráno v Thomaskirche, odpoledne v Nikolaikirche. 27. prosince 1734 III. část – ráno v Nikolaikirche. 1. ledna 1735 IV. část – ráno v Thomaskirche, odpoledne v Nikolaikirche. 2. ledna 1735 V. část – ráno v Nikolaikirche. 6. ledna 1735 VI. část – ráno v thomaskirche, odpoledne v Nikolaikirche. Převážná část hudební složky oratoria je parodicky (přetextováním) převzata z dříve napsaných děl. Nejedná se však o čisté přetextování, hudba byla přizpůsobena novému textu. Zdrojem byly převážně tři světské kantáty: Hercules auf dem Scheidewege: Lasst uns sorgen, lasst uns wachen. Dramma per musica. (BWV 213) – na text Picandera; k devátým narozeninám prince Friedricha Christiana Saského 5. září 1733. Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! Dramma per musica. (BWV 214) – k narozeninám Marie Josefy, saské kurfiřtky, 8. prosince 1733. Preise dein Glücke, gesegnetes Sachsen. Dramma per musica. (BWV 215) – text J. C. Clauder; k výročí zvolení Augusta III, saského kurfiřta, polským králem, 5. října 1734. Kromě toho se pak předpokládá, že šestá část oratoria byla takřka zcela převzata z nyní ztracené chrámové kantáty BWV 248a. Nově byla pro oratorium složena árie Schliesse mein Herze pro alt ze třetí části. I přes parodické použití dříve složených skladeb je oratorium uceleným dílem a to nejen po stránce dramatické linie. Hudebně všechny části spojuje tóninový oblouk D Dur, její subdominanty a dominanty. Instrumentace jednotlivých částí pak podtrhuje jejich tematiku: I. část: 3 tpt, timp, 2 fl, 2 ob, ob d’amore, 2 vl, vla, bc. II. část: 2 fl, 2 ob d’amore, 2 ob da caccia, 2 vl, vla, bc. III. část: 3 tpt, timp, 2 fl, 2 ob, ob d’amore, 2 vl, vla, bc. IV. část: 2 hn, 2 ob, 2 vl, vla, bc. V. část: 2 ob d’amore, 2 vl, vla, bc. VI. část: 3 tpt, timp, 2 ob, ob d’amore, 2 vl, vla, bc. Každá část oratoria se skládá ze sólových recitativů a árií (S, A, T, B), ansámblů, chorálu a sborů. Děj je vyprávěn recitativy Evangelisty. Při původním provedení byly vysoké hlasy určeny mladým žákům Thomasschule. V současné době se nejčastěji provádějí s ženskými sóly a smíšeným sborem. Tak je tomu i v nahrávce Johna E. Gardinera: DVD: Natočeno v Herderkirche ve Výmaru 1999 jako úvodní koncert Gardinerova souborného provedení Bachových chrámových kantát na různých místech Evropy. Hudebníci a zpěváci: English Baroque Soloists, Monteverdi Choir Sólisté: Soprán – Claron McFradden Alt – Bernarda Fink Tenor – Christoph Genz Bass – Dietrich Henschel Pod vedením – Sira Johna Eliota Gardinera DVD k dispozici v knihovně ÚHV, stejně jako nahrávka pod vedením N. Harnoncourta, což nabízí možnost srovnání obou interpretací.