Slované a Evropa na počátku 21. století Ed.: Ivo Pospíšil Brno 2007 © Jiří Gazda, Pavel Krejčí, Ivo Pospíšil, Ludvík Štěpán, Václav Štěpánek Úvodem Téma Slované a Evropa na počátku 21. století vychází z odborného zaměření Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, tedy z filologicko-areálového studia slovansko-neslovanské Evropy a z dosavadních badatelských projektů. Zatímco předchozí byly zaměřeny spíše na komplexní pohled na slovanské národy, jejich jazyky a jejich kulturní a literární produkty v rámci Evropy a dotvářející se Evropské unie, tento se koncentruje spíše na aktuální dění v slovanském světě v souvislosti s Evropou a EU na počátku 21. století. Ve vztahu k Evropské unii se slovanské země rozdělily: zatímco západní Slované se stali součástí EU (Česká republika, Slovensko, Polsko), z jižních Slovanů to jsou pouze Slovinci (navíc postupně více či méně intenzivně a více či méně úspěšně unikající z Balkánu do kulturně politického prostoru slovansko-neslovanské střední Evropy) a Bulhaři, i když se postupně počítá se všemi zeměmi balkánského areálu. Jiná je situace východních Slovanů: zatímco o Ukrajinu se svádí vnitřní i vnější boj, tedy o její politicko-ekonomickou orientaci, mimo stojí Rusko, které jako velmoc je jakoby samostatným partnerem (někteří říkají, že Evropa, USA, Čína a Rusko jsou dokonce samostatné mocenské „kontinenty") a součástí sdružení ekonomicky a politicky nejsilnějších zemí G 8. Naopak Bělorusko se svým autoritativním režimem prezidenta Lukašenka snažícím se - nehledě na dočasné vývojové peripetie, například surovinovou (ropnou) - o ekonomicko-politickou unii s Ruskem, je z těchto procesů vyloučeno a svým způsobem stavěno na pranýř. Z těchto politických realit vychází také deskripce současného stavu, resp. jejich jazykově kulturních konotací, které se snažíme nastínit a v nichž odkazujeme na cizojazyčnou, ale také dostupnou českou literaturu a internetové zdroje. Problém Slovanů v Evropě, který byl kdysi v jistém smyslu klíčový, zejména v určitých dějinných vlnách, jež vrcholily národně obrozenskou epochou a nacionalismy, slavismy a antislavismy (F. Wollman) 19. století, se postupně ocitl jako by na vedlejší koleji a byl spíše politicky využíván než brán vážně za ideový základ: tak tomu bylo po rozpadu Rakouska-Uherska a zeména po roce 1945, kdy se „slovanská karta" znovu vrátila do hry, ale jen jako záminka jiných než nacionálních ideologií. I když se v dnešním světě často mluví o válce civilizací, o impaktu neevropských politických, náboženských a kulturních proudů, zejména náboženských, problém Slovanů zůstává klíčový, i když spíše v latentní, potenciální poloze - možná právě v souvislosti s vývojem konce 20. a počátku 21. stoleltí. Slované, kteří se svými národními státy stojí rozkročeni mezi Evropou a Asií, prostřednictvím Ruska se ocitají na samé východiasijské výspě na hranicích Nového světa, prostorem svého jižního křídla se Slované ocitají v prostředí Mediteránu, tedy u břehů Středozemního moře, a svou západní větví zasahují do samého srdce prevalentního germánského osídlení (i když v terminologii studené války, jíž se bohužel stále ještě užívá, je Praha na východě, zatímco Helsinki na západě), jsou důležití z mnoha hledisek. Jednak rozsah slovanského osídlení je přes všechny spíše oslabující vývojové peripetie impozantní a když si tento rozsah znovu uvědomíme v jeho diachronní i synchronní dimenzi, ohromující a šokující. Slované, kteří se svou nefiktivní jazykovou blízkostí a vědomím sounáležitosti, jež má objektivní i subjektivní, volní základ, představují obrovskou sílu ve všech významech toho slova, stojí všude na křižovatce, kde se proplétaly různé vlivy politické, ekonomické, náboženské a kulturní; jejich teritorium bylo často centrem těchto střetů, „stýkání a potýkání" (F. Palacký) v širokém slova smyslu - to s sebou neslo nepochybně rysy záporné, ale z valné části pozitivní, ve smyslu zkušenosti vznikající ze vzájemné interetnické komunikace. Teritoria, kde žili a žijí Slované a kde se mísily prvky kultury románské, resp. latinské, keltské germánské, ale také zvyklosti o něco později přišedších etnik, např. Maďarů, ale i těch, kdo toto území invadovali a okupovali nakrátko nebo nadlouho, zejména Tatarů a Turků, křesťanské tradice Pax Romana, Pax Orthodoxa, různorodé jazyky a kultury, event. písemnictví, lze tak charakterizovat jako „multikulturalismus před multikulturalismem", neboť toto módní slovo nepředstavuje jen jev 20. a 21. století - nihil novi sub sole. Přítomné texty nemají za úkol mapovat slovanskou situaci na prahu 21. století komplexně, ale spíše tuto problematiku sondovat snášením a snesením základních faktů s orientací na oblast jazykově kulturní, jež je ostatně nositelkou veškeré historie, příběhu (historia, storia, story) lidských dějin, neboť by nebylo obecných dějin bez jazyka a literatury a bez jejich studia v rámci filologických disciplín. Kromě toho jsou zde nastíněny jevy nejžhavější současnosti, které mohou vnímavému čtenáři umožnit extrapolací nahlédnout do předpokládaného vývoje: elementární prognostika je ostatně legitimní součástí takového poznání. Z tohoto hlediska z našich textů implicitně vyplývá, že slovanský prvek v Evropě chápaný geograficko-kulturně, tedy v rámci historické Evropy jako poloostrova Asie, i institucionálně v rámci současné Evropské unie v její současné i potenciální (budoucí) podobě, bude stále důležitější, jeho význam bude narůstat, a tedy i nutnost vzájemného srovnávání, prolínání, vzájemného pochopení. Žádné „tlusté čáry" dělat ovšem nelze, lze se o minulosti i současných, často diametrálně odlišných zájmech poučit a kráčet s touto tíhou, s touto „výbavou" dávných i recentních rozporů společnou cestou. Jak podceňování nebo arogantní pomíjení historické zátěže, tak její absolutizace, stavění do významového těžiště, by bylo asi chybné. Poznání reálných dějů, nikoli přepisování dějin nebo jejich nová falzifikace či zjednodušování, ale jejich obtížné, ale reálné poznání z různých, především protikladných zorných úhlů, vnitřních i vnějších, je conditio sine qua non. Pokud k tomu nepatrnou měrou přispívá tento textový soubor, dosáhli jeho autoři svého cíle. Brno, září 2007 Prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. vedoucí Ústavu slavistiky FF MU Západní Slované Prof. PhDr. Ludvík Štěpán, PhD. Země ve středoevropském prostoru (tzv. Mitteleuropa, termín vzbuzující mnohé i nepříznivé konotace) tvoří historicky i v současnosti zajímavý celek spjatý mnoha vývojovými i aktuálními momenty, které v dnešní sjednocující se Evropě (i díky své historické a kulturní přináležitosti k mediteránnímu civilizačnímu okruhu) mají přes některé odlišnosti mnoho společného. Platí to zejména pro slovanské země, resp. slovanské národy, které v tomto prostoru opticky i de facto působí jako nárazníkový trojúhelník mezi zeměmi germánskými, Maďarskem a územími obydlenými národy východoslovanskými, přičemž zanedbatelné není právě ono (historicky i geograficky podmíněné) pnutí mezi regiony vysloveně západními (Německo), balkánskými (spojnice s jihoslovanskými národy), východními (Ukrajina, Bělorusko) a euroasijskými (Rusko). Jde o Českou republiku (s majoritou českou), Slovenskou republiku (s majoritou slovenskou) a Polskou republiku (s majoritou polskou), jež historicky tvořily tranzitní území pro různá tažení, pronikání, prolínání a pnutí etnická, náboženská, územní i kulturní. Z tohoto klasického trojúhelníku se vnějškově vymykají Lužičtí Srbové žijící ve vnitřní národnostní enklávě na území Spolkové republiky Německo a uvnitř majority polské žijící Kašubové. Samozřejmě je třeba přihlédnout k minoritám (uvádím nejvýraznější) žijícím v tomto trojúhelníku - polské a romské v ČR, maďarské a romské v SR, přičemž Kašubové jsou minoritou uvnitř Polska. Samozřejmě, že je třeba se na Slovany v rámci Evropy dívat také globálně, tedy z celoevropského pohledu; v tomto smyslu jsou Češi i Slováci jejími minoritami. Slovanské národy ve středoevropském prostoru (Češi, Slováci, Poláci, Kašubové a Lužičtí Srbové) znamenaly historicky a znamenají dosud i v rámci Evropské unie (všechny uvedené národy jsou v rámci svých státních celků členy EU) specifika nikoli reliktní, nýbrž živá, schopná dávat Evropě nové osobité impulsy - ve smyslu hospodářském, společenském, myšlenkovém, kulturním atd. Domnívám se však, že budoucnost evropského prostoru nebude do budoucna spočívat na národních celcích (ty jsou stále více narušovány dalšími minoritami), nýbrž na regionech, jejichž vazbami budou (mnohdy přes jazykové bariéry) společné zájmy ekonomické, společenské, kulturní a jiné. Pro tyto potřeby z přednášek vyjmu Českou republiku, Čechy atd. a všimnu si národů a regionů ostatních (výše jmenovaných) - z hlediska historického, geografického a kulturního (zejména literárního) vývoje, i když v jednotlivostech se budu dotýkat důležitých spojnic s českou problematikou (jak v historii, tak v současnosti), protože všechny uvedené národy a regiony spojují společné vývojové determinanty (mnohdy takřka permanentní) - pro příklad politické a kulturní momenty české a polské, české a slovenské i české a lužickosrbské. Polsko a Poláci Polsko a Poláky je třeba vývojově charakterizovat především ve smyslu geografickém - první státní útvar na území mezi Vislou a Odrou vznikl na přelomu 9. a 10. století (kníže Měšek I. z rodu Piastovců, který svou vládu a postavení v Evropě upevnil sňatkem s českou kněžnou Doubravkou a přijetím křesťanství) a vyvíjel se centralizací rozdrobené moci knížectví různých regionů (historickými jsou: Velkopolsko, Malopolsko, Mazovsko, Slezsko, Pomoří, Prusy, Královské Prusko, Knížecí Prusko, Varmie, Mazursko, Kujavy, Podlesí, Podhalí, Kurpě, Kočeno, Kašubsko, Orava a Spiš). Většinu polských kmenů se podařilo integrovat Boleslavu I. Chrabrému a prosadit tak polský stát, v němž dodnes převažuje katolická konfese, v celém středoevropském prostoru, i s respektem římské říše. Další vývoj Polska ovlivnily decentralizační snahy šlechty a v roce 1226 povolání řádu německých rytířů. Znovu sjednotit polský feudální stát se podařilo Vladislavu Lokýtkovi - i po bojích s českými králi Václavem II. a Janem Lucemburským. Zajímavá jsou další období - polsko-litevská unie, boje s křižáky, vláda Jagellonců v českém království (škoda, že se nikdy neuskutečnila snaha polských Piastovců a našich Přemyslovců a Lucemburků v 10. - 14. století o česko-polskou unii) i „zlatý věk" v 16. století (renesanční humanismus). Úpadek Polska začal vymřením Jagellonců a snahami šlechty o omezení královské moci, které nakonec vedly k trojímu dělení mezi Rusko, Prusko a Rakousko (1772, 1793 a 1795) a zániku státu. Významně celý život Poláků ovlivnila povstání, zejména tzv. listopadové (1830) a lednové (1863) a významná emigrace polské inteligence. Samostatný stát se podařilo obnovit až po první světové válce, další vývoj přerušila nacistická agrese v roce 1939, proti níž se vzedmula mohutná odbojová vlna. Koncem druhé světové války se Polsko (stejně jako další středoevropské státy) dostalo pod vliv SSSR, z nějž se vymanilo až v roce 1989. Polsko musíme rovněž charakterizovat jazykově - polština patří k západoslovanským jazykům (s češtinou, slovenštinou, horní a dolní lužickou srbštinou, kašubštinou a vymřelou polabštinou), které si nezachovaly fonologickou kvantitu vokálů; zato si podržela např. nosovky (e -enk a ^ -onk), fonetický protiklad samohlásek i a y či protiklad dvojího l a 1, praslovanskou veláru g (v češtině se změnila na hrdelní h); také slovní přízvuk je v polštině jiný (na předposlední slabice), charakteristický je plurál maskulin s protikladem osobního a neosobního rodu (tzv. kategorie mesko-osobowa a žeňsko-rzeczowa, která existuje i ve slovenštině), dodnes živé jsou přechodníky (v češtině pouze knižní), specifičností jsou zápory (nie ma) či vykání (tzv. přes Pan), kladení shodného adjektivního přívlastku za jméno (redaktor naczelny) atd. Polština obsahuje značný počet výpůjček, zejména z latiny, francouzštiny, ruštiny a němčiny, při srovnání s češtinou najdeme četné formální i významové shody slovní zásoby. O vývoji jazyka, ale rovněž písemnictví a literatury, svědčí staré památky - anály, kroniky, epigrafika, písně (za nejstarší se považuje hymnická Bogurodzica), žaltáře, sbírky kázání, překlady liturgických textů ad. V 16. století začalo úsilí o jednotný spisovný jazyk, došlo k reformě pravopisu, důležitou roli hrály překladové slovníky, různé učené společnosti a další dílčí reformy. Zajímavé jsou a v Evropě pevné místo mají polská kultura a umění - především literatura, hudba, výtvarné umění či architektura. V renesanci to byly plodné snahy M. Reje a J. Kochanowského (mj. autorů nových specifických žánrů figlik a fraška) o prosazení polsky psané literatury, z baroka dodnes přetrvává odkaz básníků, jako byli J. A. Morsztyn či W. Potocki, z osvícenství snahy o reformu celého kulturního života, prosazení polské umělecké prózy (I. Krasicki) či rozvoj dramatiky a divadla (všestranný J. U. Niemcewicz, W. Boguslawski). Specifický a významný byl polský romantismus - velká emigrační trojka, resp. čtyřka - A. Mickiewicz, J. Slowacki, Z. Krasiňski a C. K. Norwid, tvůrci polského vypravěčského žánru gavenda W. Pol či H. Rzewuski, velký prozaik J. I. Kraszewski aj. Do Evropy a světa pronikla díla velkých polských realistů (prozaici H. Sienkiewicz, první nositel Nobelovy ceny za literaturu, 1905, B. Prus, E. Orzeszkowa, básníci A. Asnyk či M. Konopnicka, zakladatelka moderní literatury pro děti a mládež), naturalisté (především A. Dygasiňski) nebo dramatici (G. Zapolska, M. Balucki). Svérázná byla rovněž polská moderna - klíčovými autory se stali prozaik a dramatik S. Przybyszewski (hojně spolupracoval s českými autory), všestranný umělec a zejména dramatik S. Wyspiaňski či prozaici W. S. Reymont (nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1924) a S. Žeromski. Pestrou literární scénou se vyznačovalo období mezi světovými válkami, mj. úsilím různých literárních skupin (např. skamandrité, expresionisté, futuristé, krakovská avantgarda či vilenská avantgarda, z níž vzešel i další nositel Nobelovy ceny Cz. Milosz, prozaici, jako s formou experimentující S. I. Witkiewicz, B. Schulz či světoznámý W. Gombrowicz). Literatura „žila" i v době nacistické okupace a rozvíjela se v období komunistického režimu - více známá je nositelka Nobelovy ceny za poezii W. Szymborska, autor absurdních dramat a groteskních próz S. Mrožek, aforista a epigramatik S. J. Lec nebo světová „jednička" science fiction literatury S. Lem. Nejen v Evropě znají polská výtvarná a architektonická díla. Románský styl reprezentují např. rotundy v Těšíně, Střelnu nebo Hnězdně, kostely v Krušvici či původní krakovská katedrála, řadu památek odkázala současníkům gotika, sakrálních i světských (příkladem jsou mnohé chrámy, městské domy či oltář Wita Stwosze v Krakově), cenné jsou architektura, malířství a sochařství z dalších období (s Varšavou je např. spojena tvorba posledního období známého autora vedut Bernarda Belotta - Canaletta), šíře známé jsou historizující malby Jana Matějka nebo secesní práce už zmíněného S. Wyspiaňského a J. Mehoffera či později osobnost X. Dunikowského. Také hudba se významně podílela na vývoji polské kultury. Ať už je to píseň Bogurodzica (první zápis 1407) nebo středověká katolická chrámová hudba, včetně domácí opery (první byla Nedza uszczešliwiona Macieje Kamieňského, 1778, další mj. Krakowiacy i górale, 1794, Jana Stefaniho na libreto W. Boguslawského). Z romantických skladatelů se do světové hudební literatury nejvýrazněji zapsal Fryderyk Chopin (jeho prvním učitelem byl Cech Vojtěch Živný), zakladatelem novodobé polské národní opery se stal St. Moniuszko (mj. opera Halka z let 1846-48), známým virtuózem té doby byl Henryk Wieniawski. Ze skladatelů polské moderny se asi nejznámějším stal Karol Szymanowski, vůdčí osobnost i meziválečného období, mezinárodní věhlas mají moderní polští skladatelé, mj. Witold Lutoslawski, Gražyna Bacewicz, Tadeusz Baird nebo Krzysztof Penderecki. O slávu polského divadla se zasloužili mnozí režiséři (např. K. Dejmek, K. Swinarski, A. Wajda), známé jsou experimentální soubory, jako Teatr Laboratorium J. Grotowského, Divadlo Cricot-2 nebo původně studentský Teatr Ósmego dnia. Filmy se v Polsku natáčely už od počátku 20. století (prvním hraným filmem byl Antoš poprvé ve Varšavě, 1908, J. Meyera s populárním komikem A. Fertnerem), ke zkvalitnění tvorby došlo v meziválečném období (tehdy vznikla i avantgardní skupina Start). Věhlasné jsou práce tzv. polské filmové školy (A. Wajda, A. Munk, J. Rybkowski) či tvůrců mladších (K. Zanussi, A. Holland, K. Kiešlowski, F. Falk ad.), nebo herecké umění (ze starších např. Z. Cybulski či D. Olbrychski, z poslední doby J. Stuhr, B. Linda). Polsko prošlo po roce 1989 cestou do NATO a EU, politicky po spirále od pravice k levici a opět k pravici, poněkud extrémní, průmysl, který s předchozím období skomíral, se začal prudce rozvíjet, zemědělství, díky levné pracovní síle se sice prosadilo na evropských trzích, ale chybí mu koncentrovanost výroby a moderní mechanizace. Kultura, včetně literatury, prošla desetiletím prudkého „průletu" postmodernismem, ale dnes se, např. v literatuře či v dramatice, autoři vracejí ke komunikativnosti se čtenářem, resp. divákem, k příběhu a tradičnějším formám. Došlo k propojení oficiálního a neoficiálního vydavatelského okruhu i domácí a zahraniční tvorby, jako „houby po dešti" rostla nová nakladatelství a literatura, dramatika, ale také další obory umění dokázaly orientovat se v trhu. Po návaznosti na časopisy a publikace z nezávislého okruhu, kdy v devadesátých letech začali vydávat např. prozaici O. Tokarczuk, T. Tryzna, K. DuninB. Fac, M. Gretkowska a populárními se stali básníci o desetiletí starší, třeba M. Swietlicki či J. Podsiadlo, se hlásili ke slovo autoři mladší, jako J. Winiarski, M. Lachowicz nebo W. Wencel, objevují se zajímavé výtvarné, hudební i další projekty. Slovensko a Slováci Dějinný vývoj dnešního slovenského území (převažují v něm Slováci, na jihu země žije asi desetiprocentní maďarská menšina, na východě hlavně rusínska a ukrajinská, různě romská) je spojen na samém počátku s Velkou Moravou - její součástí se v 9. století staly slovanské kmeny integrované v nitranském knížectví, které také tehdy přijaly křesťanství (dnes jsou tři čtvrtiny obyvatel katolíci, na východě řečtí, zbytek protestanti). Významný rozvoj (především díky městům) zaznamenaly tyto regiony v dalším období, kdy od 1018 patřily k Uhrám a v jejich rámci od 1526 byly součástí habsburské monarchie - po obsazení země Turky v 16. století se Bratislava stala načas hlavním městem Uher a zasedal tam i sněm. Vývoj slovenských regionů postupně spěl k potlačování práv Slováků a k maďarizaci (zpočátku s výjimkou spišských měst se silnou německou menšinou), která byla završena na začátku 20. století (maďarština se stala jediným vyučovacím jazykem) a skončila svazkem Slováků s Cechy v nově utvořené Československé republice (součástí byla i rusínská a ukrajinská Podkarpatská Rus). Vedle protihabsburských vystoupení (Bocskay, Rákoczi), která přinesla Maďarům mnohá privilegia, se silné staly od 19. století emancipační snahy Slováků - vedly k vyhlášení tzv. slovenského štátu (Slovenské republiky, přičemž jižní oblasti byly připojeny k Maďarsku) za nacistické okupace, k federalizaci Československa (1968 de iure a od 1990 hlubší) a nakonec k vytvoření samostatné Slovenské republiky (od 1993). Emancipační snahy slovenského národa jsou neoddělitelně spojeny s vývojem jazyka. Na území se hovořilo nářečími, jako spisovný jazyk (u protestantů také církevní) se užívala tzv. bibličtina (čeština Bible kralické) nebo latina (u katolíků i liturgický jazyk). Koncem 18. století se o kodifikaci slovenštiny na základě západoslovenských nářečí pokusil Anton Bernolák (tzv. bernoláčtina), nakonec však v polovině 19. století byl úsilím štúrovců (Ľ. Štúr, M. Urban, M. M. Hodža) vytvořen spisovný jazyk na základě středoslovenských nářečí. Na rozdíl od češtiny nemá slovenština ř, ale naopak používá měkké ľ a dlouhá slabikotvorná ŕ a ĺ, má také více dvojhlásek (ia, ie, iu, ô) a zachována zůstala samohláska ä, délky samohlásek upravuje tzv. rytmický zákon (rytmické krácení - bezprostředně za sebou nemohou existovat dvě slabiky s dlouhou samohláskou; druhá se krátí) ad. Boje o slovenský spisovný jazyk byly odrazem úsilí mnoha generací a zrcadlí se v knihách i památkách - od překladu bible a latinsko-slovenského slovníku se stručnou mluvnicí či Malý katechismus psaný zemplínským nářečím z 18. století přes literární almanachy, časopisy a učebnice štúrovské generace ke snahám pozdějším (např. spisy kodifikátora Samo Czambela nebo péče Jozefa Škultétyho o jazyk v časopisech) a meziválečným (mj. jazykové, frazeologické a literární slovníky). Postupně se na domácích a byzantských kořenech a vlivem uherského prostředí vyvíjely i slovenské kultura a umění, které od období renesance a klasicismu (kromě latinské tvorby, např. Martina Rakovského) dostávaly specifický charakter (cestopisná próza, historické písně, milostná poezie, popisné poemy ad.). Novou epochu slovenské literatury otevřely osvícenství (úsilí Bernolákovo a Fándlyho, práce J. I. Bajzy, Jána Hollého aj.) a klasicismus (Juraj Palkovič, Bohuslav Tablic, Ján Kollár), spisovnou slovenštinou psaná literatura se objevuje v období národního obrození (štúrovská romantická generace - mj. básníci Samo Chalupka, Andrej Sládkovič, Janko Kráľ, Ján Botto, prozaici J. M. Hurban a Ján Kalinčiak, a autoři pozdější - jako M. M. Hodža, S. B. Hroboň, S. Tomášik nebo J. Záborský). S realistickým viděním skutečnosti přišel nejdříve G. K. Zechenter-Laskomerský a po něm dvě generace realistů (mj. Sv. Hurban Vajanský, P. Országh Hviezdoslav, M. Kukučín, Ľ. Podjavorinská, B. Slančíková-Timrava, J. G. Tajovský), v období moderny publikovali např. J. Jesenský, I. Krasko, Vl. Roy nebo autoři slovenské katolické moderny (R. Silony, J. Silan). Tvorbu meziválečného období ovlivnily nové evropské proudy a směry - vitalismus, neosymbolismus, poetismus, nadrealismus aj. (J. Smrek, E. B. Lukáč, V. Beniak, R. Fábry, V. Reisel), specifikou byl tzv. naturismus (lyrizovaná próza, mj. Ľ. Ondrejov, D. Chrobák, M. Figuli, F. Svantner), či levicově orientovaná skupina DAV (mj. L. Novomeský, J. Poničan-Rob, D. Okáli, F. Kráľ), ale také další autoři (M. Urban, M. Rázus, J. Hrušovský, P. Jilemnický ad.). Za druhé světové války publikovali např. V. Beniak, J. Kostra, A. Plávka či P. Horov. Po druhé světové válce ovlivnil slovenskou literaturu ideový a politický vývoj společnosti. Z prozaiků je třeba vzpomenout autory jako D. Tatarka, R. Jašík, V. Mináč, L. Mačko, L. Ťažký, z básníků to byli např. M. Rufús, M. Válek, V. Mihálik. Z mladší generace je třeba se zmínit o prozaicích (R. Sloboda, V. Sikula, A. Hykisch, J. Johanides), básnících (Ľ. Feldek, J. Mihalkovič, J. Ondruš, L. Vadkerti-Gavorníková, M. Kováčik, S. Strážay) i autorech literatury pro děti a mládež (J. Beňo, H. Zelinová, K. Jarunková, T. Janovic, S. Moravčík, D. Hevier ad.). V sedmdesátých letech se představila další generace (mj. L. Ballek, J. Puškáš, D. Mitana, I. Hudec, I. Habaj, D. Dušek, J. Balco), z dramatiků je třeba zmínit I. Bukovčana, P. Kováčika nebo J. Soloviče a O. Zahradníka. Slovenskou hudbu ovlivnily zpočátku liturgické zpěvy a duchovní písně, světská tvorba se věnovala např. loutnovým a tanečním skladbám, v 18. století se začala uplatňovat opera a klasicistní skladby (psali je mj. domácí A. Zimmermann, H. Klein nebo F. Zomb), v období národního obrození rostl zájem o slovenskou lidovou píseň, směřování na přelomu 19. a 20. století ovlivňovali např. M. Moyzes a M. Schneider-Trnavský. V rámci Československa vznikaly na Slovensku významné hudební instituce, školství a tělesa, ve 30. letech začala tvořit nová generace skladatelů (J. Cikker, A. Moyzes, E. Suchoň, A. Očenáš) a po druhé světové válce se uplatňovali další tvůrci (T. Frešo, T. Andrašovan, R. Berger, M. Bázlik ad.), světově proslulí jsou mnozí výkonní umělci -zejména dirigenti a zpěváci. Slovenské výtvarné umění a architektura se rozvíjely v souladu s evropským vývojem. Za pozornost stojí gotické řezbářské umění (mistr Pavel z Levoče), deskové malířství či habánská keramika, významnými památkami jsou dřevěné světské i církevní stavby, z architektů vynikl např. Dušan Jurkovič, malíři a grafici M. Benka, C. Majerník, A. Brunovský, V. Hložník ad. Z počinů slovenské kinematografie je třeba se zmínit o prvním němém celovečerním filmu J. Siakela Jánošík (1921), etnografických dokumentech (např. Zem spieva českého K. Plicky), z bratislavské Koliby (od 1953) vzešlo mnoho snímků režisérů P. Bielika, S. Uhra, J. Jakubiska, M. Holého, M. Luthera ad., vysokou úroveň má animovaná tvorba. Také Slovensko prošlo po roce 1989 cestou do struktur NATO a EU, ale rovněž cestou k národní svébytnosti a nezávislosti, ve společnosti, hlavně na venkově, se prudce proměnily mezilidské vztahy, došlo ke krachu velkých podniků a ke vzniku výroby nové, založené spíše na středních firmách; a v posledních letech prožívá země neobyčejný vzestup výroby. Politicky se po spíše nacionalisticky orientovaných vládách dostala k moci pravice a po zavedení nepopulárních opatření levice, napětí je cítit mezi slovenskou většinou a agresivní maďarskou menšinou. Umění se vrátilo k aktuálnosti (literatura, divadlo, které stejně jako další umělecké obory dokázaly navázat na nové evropské, resp. světové trendy), z podzemí vyšli autoři potlačení (mj. P. Hrúz, I. Kadlečík, básníci katolické moderny), novou cestou se vydali autoři starší a objevili mladší (např. prozaici V. Balla, V. Pankovčín nebo ještě mladší T. Horváth, M. Hvorecký, básníci-barbaři J. Urban, I. Kolenič, T. Lehenová nebo jinak orientovaní R. Bielik, J. Litvák či K. Zbruž či příslušníci tzv. text generation -P. Madsovszki, P. Suleja, M. Habaja). Divadla se chopila aktuálních předloh či experimentálních projektů a rozehrála do široka svoje dříve potlačované možnosti a přitáhla nové autory (např. V. Klimáček, I. Mizera, B. Uhlár). Německo a Lužičtí Srbové Nejzápadnějšími Slovany (tzv. Polabští Slované), menšinou uvnitř německého státu jsou Lužičtí Srbové, potomci Lužiců (Lužičanů - Lusici) a Milčanů (někdy se setkáme pro Lužičany s pojmenováním Vendové (z německého Wenden). Dnes žijí nad severozápadní hranicí SRN s Českou republikou - Horní Lužice leží v Sasku a jejím centrem je Budyšín (Bautzen), Dolní Lužice v Braniborsku, s centrem v Chotěbuzi (Cottbus) - přirozenou hranici tvoří pás vřesovišť s borovými lesy. Lužičtí Srbové, jichž je v současnosti kolem padesáti tisíc a jsou menšinou nejen v Německu, ale i ve své původní vlasti, začali bojovat o svou existenci už v 8. století po rozšíření křesťanství, v dalším století čelili náporu francko-saských vojsk, v roce 963 si Dolní Lužici podmanil nechvalně známý markýz Gero, Horní Lužice se musela podrobit markýzi Ekhardovi v roce 990. V 11. století byla Lužice čas pod polskou správou, krátká období pod českou (1076-84, 1136-37 a 1157-1254), k Českému království patřila pak velká část Lužice od poslední třetiny 14. století do roku 1635. Významné byly konfesní rozdělení v 16. století na katolíky (farnosti mezi městy Budyšín, Kamenec a Kulowo) a protestanty, kteří získali větší přístup ke vzdělání, a třicetiletá válka, během níž slovanská menšina ztratila asi dvě pětiny svého území. Důležitým pomocníkem katolické menšiny bylo v roce 1706 založení Lužického semináře v Praze s obsáhlou knihovnou (příští duchovní studovali na Karlově univerzitě), evangelická inteligence se vzdělávala v Lipsku. Oblast je možno rozdělit do pěti odlišných částí - podle přírodních podmínek, druhů tradičního obydlí, lidových zvyků a krojů i příslušnosti ke křesťanským konfesím. Už v roce 1716 vznikla společnost Sorabija, která vydávala časopis (v 19. století jako Serbska Nowina). K rozkvětu národní věci došlo v 19. století, v době romantického obrozeneckého hnutí, za vydatné asistence Čechů, zejména V. Hanky, ale také za pomoci Slováků (J. Kollár, Ľ. Štúr). V Praze vznikl 1846 pod patronací V. Hanky spolek Serbowka s časopisem Kwětki, 1847 se ustavila po českém vzoru Mačica Serbska, v níž působili osobnosti jak katolické, tak evangelické; spolek koupil také matiční dům a na počátku 20. století byl postaven nový Serbski Dom. 1912 se patnáct lužickosrbských spolků sloučilo do organizace Domovina, která řídí národní život i v současnosti (knihy dnes vydává Lidové nakladatelství Domovina, jazyku slouží Lužickosrbský ústav v Budyšíně, sorabistika se studuje na lipské univerzitě a na Škole dolnolužickosrbského jazyka a kultury v Chotěbuzi). Postavení Lužických Srbů se začalo zhoršovat po vzniku velkého Německa (1871), nedošlo ani k vytvoření jednotného samostatného lužickosrbského státu po první světové válce (i přes čs. podporu), kdy vláda posilovala germanizaci, a nacisté chtěli od třicátých let vyřešit „lužickou otázku" sice nenápadně, ale jednou provždy. Jistou míru kulturní autonomie měli Lužičtí Srbové v rámci komunistické NDR (1962 však byla zrušena čistě lužickosrbská výuka a 1964 se ze slovanského jazyka stal nepovinný předmět, těžba hnědého uhlí zlikvidovala v dolní části desítky vesnic), v současné době germanizace území, bohužel, pokračuje. Zajímavostí jsou lužickosrbské kolonie mimo Německo - např. u nás na Sokolovsku, ale také v americkém Texasu (tam mají dokonce svoji univerzitu!), v Austrálii a v jižní Africe. Pokusy o vytvoření spisovného lužickosrbského jazyka se datují od 16. století, nicméně ke konečné kodifikaci dvou variant (hornolužická a dolnolužická srbština) došlo až po druhé světové válce (ve střední Lužici se mluví zvláštním nářečím). Oba lužickosrbské jazyky ovlivnila obecně slovanská slovní zásoba, také čeština, polština a samozřejmě němčina. Dodnes se užívá duál, předminulý a jednoduchý minulý čas, jazyk nemá dlouhé samohlásky, výslovnost se blíží češtině; tvrdými souhláskami jsou c, z a s (v dolnolužické variantě také č, ž a š), měkkými k, g a ch, v dolnolužičtině místo českého ť je š a v hornolužičtině č, v dolnolužické srbštině se rovněž užívá původní g, zatímco v hornolužické h - tam také výslovnost podléhá německému (saskému) přízvuku. Mimo svou vlast se proslavili lužickosrbští humanisté Jan Rak, Kašpor Peuker, Kašpor Janitius a Jan Bok, počátky národního písemnictví jsou spjaty zejména s reformací (překlady Bible a liturgických textů, vznik didaktických příruček) - nejstarším zachovaným rukopisem je překlad Nového zákona v žárovském nářečí v Dolní Lužici, který 1548 dokončil Miklawš Jakubica. Později vznikaly různé katechismy, zpěvníky a další texty, první původní básnická tvorba se objevuje v 18. století, mnohá díla (pod vlivem Kollára a Celakovského) vycházela v období romantismu (Lubjenski, Krygar, Hatas, Domaška, ale také ženy - H. Wičazec a M. Imišowa; nejvýznamnějším básníkem byl Handrij Zeiler) - tehdy vznikla i první katolická (mj. J. H. Cěsla) a evangelická (K. A. Fiedler) literární skupina. V dalším období se projevilo úsilí tzv. mladosrbského hnutí, v němž hranice regionu přesáhla tvorba Jakuba Barta Cišinského, v Zeilerově tradici pokračoval Mato Kosyk, v duchu Cišinského pokračovali v meziválečném období např. J. Skala-Kukowski, J. Lajnert, J. Chěžka.Hórčanski či J. Surowin. V próze vynikli mj. J. B. Mučink, mezi válkami pak M. Nawka a J. Nowak, později např. M. Nowak-Njechorňski. Po druhé světové válce mezi přední autory patřili či patří J. Brězan, K. Lorenc, M. Witkojc, M. M1ynkowa, J. Koch, B. Dyrlich, B. Budar, I. Naglowa, E. Janowa, v osmdesátých letech k nim přibyli např. M. Krawec, T. Nawka, J. Krawža, v dalším desetiletí pak R. Domašcyna, M. Mětowa, D. Solčina, M. Cušcyna, W. Měškank, z autorů ještě mladších mj. J.-M. Cornakec, K. Mlynkec aj. Zajímavá je rovněž dramatická tvorba lužickosrbských autorů (dějiny tamějšího divadla se datují od 1862) - mezi nejvýznamnější autory patří J. Bart-Cišinski, J. Nowak, J. Brězan, P. Malink, J. Koch, manželé D. a L. Hajdukovi-Veljkovičovi ad. Lužickosrbské filmy vznikají hlavně v němčině - jsou to snímky, které mají tento národní kolorit, práce dokumentární a hrané filmy s tamním syžetem. Také Lužičtí Srbové prošli se svými německými spoluobčany východní části sjednocené země (tzv. Ossis) euforií a zároveň hlubokými rozčarováními i krizemi. Jestliže území obývané nejzápadnějšími Slovany devastovala rozšiřující se těžba hnědého uhlí, devadesátá léta i období další se lidé potýkají s vysokou nezaměstnaností a hledají příležitosti i jinde. V současné době se snižují prostředky na národní aktivity, ruší se školy (už např. neexistuje jazyková škola ani učitelský ústav, dochází k likvidaci základních škol), omezuje se činnost úspěšného budyšínského divadla a lidového souboru hrajícího jak lužickosrbsky, tak německy, vzrůstá počet smíšených manželství a poněmčování celých rodin atd. Polsko a Kašubové Kašubové jsou potomci východní větve původních obyvatel Pomoří - Pomořanů, kteří sídlili v dolním povodí řek Odry a Visly a u pobřeží Baltského moře. Žijí v okolí trojměstí Gdaňsk -Gdyně - Sopoty a je jich asi do dvou set tisíc. Termín Cassubia se objevil v souvislosti s panstvím Grafitů ve Štětíně a s knížectvím v okolí Gdaňska (poslední kníže Mestwin zemřel 1294 - knížata jsou pochována v katedrále v Gdaňsku-Olivě, která představuje pro Kašuby totéž, co pro Poláky krakovský Wawel). Ve vývoji národa rozhodující úlohu sehrálo působení křižáků (od 1309), západní území byla (po vymření štětínských knížat 1637) postupně germanizována, východní naopak polonizována, po dělení Polska se Kašubové ocitli v pruském státě, který v germanizaci pokračoval. Relativně klidné období od 19. století, kdy na Pomořan žili vedle Kašubů i Němci a Poláci (všichni mnohdy znaly všechny jazyky), se polarizovalo, když se Poláci a Kašubové v západním Prusku v letech 1918-20 vyslovovali pro přičlenění k Polsku (větší část Pomořan mu také připadla), tragické důsledky měla nacistická okupace - Kašubové byli považování za Němce, násilně odváděni do wehrmachtu (bojovali i v polských a polsko-sovětských armádách) a s Němci vysidlováni na Sibiř (viz popis v knize G. Grasse Plechový bubínek). Situace nebyla jednoduchá ani po roce 1945, kdy Kašubové jako nespolehliví nesměli sloužit u námořnictva a byli posíláni na nucené práce do dolů ve Slezsku, kultura měla být omezena pouze na folklór. Národní odpor rostl i díky podpoře církve, kulturních institucí a vědců (spisovatel L. Badkowski se 1968 zapojil do opozice a byl prvním tiskovým mluvčím Solidarity). Od 1990 mají Kašubové svoji reprezentaci v samosprávě i v parlamentu. Kašubština jako západoslovanský jazyk lechické podskupiny je rozdělena do tří nářečních skupin, které se liší přízvukem (jižní, střední a severní), jenž je ještě výraznější než polský. Oproti polštině má kašubština pouze dvě řady sykavek, při pečlivé výslovnosti zní rz jako ř, složitější je naopak vokalický systém - nosovky mají jiný odstín, existuje rozdíl mezi dlouhými a krátkými samohláskami (nikoli v kvantitě, ale v kvalitě, např. á se vyvinulo v ô, foneticky mezi ô a ä, é se vyslovuje jako i a ó jako u, odlišným od normálního u, které zní jako u. Stejně jako v češtině se nerozlišuje i a y, v jazyku však dochází k labializaci o (ue) a u (ui) - v pravopisu např. kolo. Mnohá slova má kašubština společná s polabštinou, do slovní zásoby pronikla řada slov německých, ale i českých, zvláštní je užívání duálových tvarů ve významu množného čísla a neexistence spony u minulého času. Písemné památky se objevují v době reformace - prvním tiskem byla kniha Duchowne piesnie, 1586, po níž následovaly překlady, mj. katechismů. Na tuto tradici navázal K. C. Mrongowiusz se svým katechismem a německo-polským slovníkem s kašubskými výrazy. Národní obrození prožili Kašubové v době „jara národů", zejména díky činnosti E. Ceynowy, který svými díly (mj. Rozmowa Polocha s Kaszeb^, 1850) bojoval proti germanizaci. Na něj navázal H. Derdowski, známý lidovou epopejí O Panu Czorliňscim, co do Pucka po sece jachol (1880), i autoři mladší, např. A. Majkowski sbírkou lyrické poezie i prvním románem v kašubštině. Ten také začal vydávat první přílohy novin, časopis Gryf (od 1908) a organizovat tzv. mladokašubské hnutí (dále J. Karnowski, L. Heyke, J. Patock ad.), které pod heslem „co je kašubské, to je polské" vycházelo z lidové tvorby a vybudovalo první muzeum-skanzen (1906) a v Sopotech Kašubsko-pomořské muzeum (1913). V meziválečném období se mj. rozvíjelo amatérské divadlo, básník F. Sedzicki (tehdy jediný profesionální literát) psal poezii i prózu, která vycházela z národních dějin, a redigoval literárně umělecký měsíčník Fale, kašubské pověsti zpracoval L. Roppel. Zvláštní skupinu vytvořili autoři kolem časopisu Zrzesz Kaszěbskó (od 1933) - mj. J. Rompsky, J. Trepczyk, kteří začali psát odlišným pravopisem od polského a považovali kašubštinu za svébytný národní jazyk (oficiálně uznán byl až v devadesátých letech). Centry regionálního života, kultury a literatury se staly města Košcierzyna, Kartuzy, Chojnice a Wejherowo (vývoj literatury do druhé světové války zachytil A. Bukowski v knize Regionalizm kaszubski, 1950). Po roce 1945 začalo působit Kašubské lidové divadlo, Muzeum kašubsko-pomořského písemnictví a hudby, Kašubsko-pomořská společnost, Kašubský etnografický park, Kašubská lidová univerzita a Západokašubské muzeum. Vyšel sedmidílný Slownik gwar kaszubskich na tle kultury ludowej (1967-76) kněze K. Sychty, zajímavá byla antologie kašubské poezie Modra struna (1973). Sjednotil se i pravopis, vyšly slovníky kašubsko-polské a polsko-kašubské (A. Labuda, J. Trepczyk) a rovněž Gramatyka kaszubska E. Brezy a J. Tredera. Hodně pod vlivem lidové tvorby psali i spisovatelé - v kašubštině kromě starších autorů publikovali např. A. Browarczyk, J. Ceynowa, K. Derc, A. Dominik, S. Fikus, S. Okoň, A. Pepliňski, A. Pieper ad., polsky nebo oběma jazyky píší další tvůrci (mj. J. Drzeždžon, A. Lajming, A. Necel, J. Piepka), tzv. novátorský proud kašubské literatury vytvářejí (kromě J. Drzeždžona) S. Janke, K. Muza, A. Nagel, J. Zbrzyca, J. Walkusz ad. Pestrá je rovněž produkce překladová a knih pro děti a mládež. V současné době je kašubština národním jazykem (nikoli dialektem jako dřív), mluví se jí ve školách, v rádiu i televizi, kašubský jazyk a literaturu je možno studovat na gdaňské univerzitě, v roce 1996 došlo k reformě pravopisu. Odborné aktivity řídí Kašubský ústav s asi šedesáti členy, včetně zahraničních, organizují se setkání kašubských spisovatelů a sjezdy Kašubů. Od devadesátých let 20. století roste počet nakladatelství (např. gdaňské Oficyna Czec vydává knihy s kašubskou tematikou i národní klasiku) i časopisů (nově mj. Tatczězna, Odroda), činné jsou divadla (Bina, Téater Sostrów Labúdów) a kabarety (FiF, Krapé Kněrě), kašubskou populární hudbu představují skupiny jako Chěcz, Kômpanijô či Kútin). Kašubové po roce 1989 navázali na to, co cílevědomě prosazovali dříve, zvláště od osmdesátých let - aktivně se zapojili do politiky i společnosti, rozvinuli svoje styky s Němci (pro ně nikdy neexistovala polarita dobrý Polák, zlý Němec, nýbrž hodnotová diferenciace) - platformou kašubsko-německých vztahů je měsíčník Pomerania, dobrou práci dělá Kašubská lidová univerzita, vztahy mezi oběma národy se zabývají rovněž vědecká centra, do své někdejší vlasti znovu přijíždějí lidé, kteří po druhé světové válce byli nuceni odejít, pomáhají i „ti zvenku" - příkladem jsou sourozenci Ewa a Wilhelm Brauerovi, původem z Kartuz (působí jako pastoři v Německu), kteří Němcům přibližují kašubskou kulturu a literaturu. Literatura Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století, Brno 2000. Bartoš, O., Petr, J.: Úvod do studia polonistiky I, Praha 1973. Bátorová, M.: Bile miesta v slovenskej literatúre, Bratislava 1991. Bok, V. ad.: Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, Praha 1987. Bolduan, T.: Nowy bedekr kaszubski, Gdaňsk 1997. Valček, P.: Slovník literárnej teórie, Bratislava 2006. Frinta, A.: Lužičtí Srbové a jejich písemnictví, Praha 1955. Marčok, V. a kol.: Dejiny slovenskej literatúry III, Bratislava 2004. Mikula, V. a kol.: Slovník slovenských spisovateľov, Praha 2000. Pelikán, J.: Nástin dějin polského divadla, Brno 1988. Petr, J.: Nástin politických a kulturních dějin Lužických Srbů, Praha 1972. Petr, J. ad.: Úvod do studia polonistiky II, Praha 1977. Pospíšil, I.: Střední Evropa a Slované, Brno 2006. Slovenština, Praha 1964. Šatlava, L.: Národnostní menšiny v Evropě, Praha 1994. Šmatlák, S.: Dejiny slovenskej literatúry I, II, Bratislava 2000. Štěpán, L.: Pohledy na slovanské literatury, Brno 2003. Štěpán, L.: Pohledy na slovanské literatury II, Brno 2007. Štěpán, L. a kol.: Slovník polských spisovatelů, Praha 2000. Bulharsko a Chorvatsko v dnešní Evropě Mgr. Pavel Krejčí, PhD. Bulharsko a Chorvatsko představují dvě jihoslovanské země, které toho spolu zdánlivě nemají mnoho společného; přinejmenším nemají společnou hranici, nebyly spolu v jugoslávském soustátí, historická spjatost chorvatských dějin s uherskými, potažmo habsburskými tvoří kontrast s osudovým propojením bulharských dějin s osmanskou říší (třebaže i Chorvaté měli v určité etapě svých dějin možnost okusit osmanskou správu), středověký vliv Byzance zanechal v obou národech rovněž nestejnou stopu... Všechny tyto skutečnosti pak ovlivnily to, že kulturně-náboženská tradice je v obou zemích taktéž jiná - Chorvaté se ztotožňují s katolictvím, Bulhaři naopak s pravoslavím. Při bližším pohledu na obě země však určité zajímavé paralely nalezneme. Odrazit se můžeme od cyrilometodějské tradice, která zanechala specifický odraz jak u Bulharů (rozvoj hlaholského a později cyrilského písemnictví koncem 9. a v průběhu 10. století, toto období je v literární vědě tradičně označováno jako zlatý věk bulharského písemnictví), tak u Chorvatů (rozvoj hlaholského písemnictví vrcholící v 15. století). Dvě podoby hlaholského písma se nazývají bulharská neboli oblá (starší) a chorvatská neboli hranatá (novější). Přesuňme se však raději do novodobých dějin a podívejme se na zápas obou národů o národní svobodu a státní nezávislost. Chorvatská politická reprezentace dosáhla v roce 1868 tzv. uhersko-chorvatského vyrovnání, které však nesplnilo očekávání - chorvatští bánové spravovali svěřenou zemi až na výjimky v souladu s maďarskými politickými cíli, takže o nějaké samostatné chorvatské politice nemůžeme hovořit. Bulharům se sen o státní samostatnosti splnil v roce 1878, avšak představa o Bulharsku načrtnutá ruskými vítězi rusko-turecké války během uzavírání míru v San Stefanu byla radikálně zkorigována během následujícího kongresu evropských velmocí v Berlíně, takže tehdy vzniklý a velmocemi „odsouhlasený" bulharský stát nakonec představoval jen asi jednu třetinu tzv. sanstefanského Bulharska, což znamenalo, že mnoho Bulharů zůstalo nadále „vězet" v osmanské říši. Jak uvidíme později, toto rozhodnutí bylo pro bulharskou politiku v následujících letech - a především ve třech těžkých vojenských konfliktech v první polovině 20. století - fatální. První možnost získat vysněnou Makedonii se Bulharům naskytla během balkánských válek 1912-1913, které měly za cíl společnými silami Bulharska, Srbska, Řecka a Černé Hory vytlačit osmanskou říši definitivně z Evropy a dobytá území si rozdělit. Bulharská válečná oběť však musela ustoupit před srbskou strategickou vychytralostí, která nakonec Bulhary vehnala do války proti nedávným spojencům1 a znamenala potupnou porážku. To znamenalo, že během následné světové války stáli Bulhaři na straně těch, kteří byli srbskými nepřáteli, tj. Trojspolku, a museli s nimi sdílet i neslavný konec. Chorvaté museli čekat až na výsledky první světové války, kdy definitivně opustili rozložené Rakousko-Uhersko a stali se součástí jiného multietnického státního útvaru - Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od 1929 Království Jugoslávie). Ani Chorvaté však neměli se Srby dobrou zkušenost, neboť chorvatská představa jihoslovanství, která se měla naplnit právě ve společném jihoslovanském státě, nebyla srbskými vládnoucími kruhy sdílena - ty považovaly Jugoslávii de facto za rozšířené Srbsko. Jak Bulhaři, tak i Chorvaté tedy s realitou danou versailleským systémem příliš spokojeni nebyli. Proto využili první možnosti, která se jim naskytla, aby si své sny konečně realizovali: poté, co německá vojska napadla a zničila v dubnu 1941 Jugoslávii, Chorvaté vyhlásili svůj „nezávislý stát" a Bulhaři obsadili Vardarskou, tj. jugoslávskou Makedonii. Splnění politických snů však bylo draze vykoupeno vazalským vztahem k silám Osy, v případě Chorvatů ještě přidruženým hanebností vlastního krutého ultranacionalistického režimu Ustašovců. Levicový odboj nakonec oba národy ušetřil potupy porážky a postavil je na stranu vítězů, ale za cenu nastolení komunistického režimu a pádu pod sovětský vliv (v případě Jugoslávie jen dočasný). Lze tedy říci, že do politiky obou národů v meziválečném období se do značné míry promítaly rozdílné politické představy Chorvatů, resp. Bulharů na jedné straně a Srbů na straně druhé. Chorvatsko-srbský spor o vnitřní uspořádání vzájemných vztahů ať už v rámci nebo mimo rámec Jugoslávie dostal válečný rozměr během druhé světové války, kdy byla Jugoslávie zlikvidována a chorvatským požadavkům na samostatnost bylo učiněno zadost, bulharsko-srbský spor o Vardarskou Makedonii a příhraniční oblasti měl válečné vyústění hned třikrát: během druhé balkánské války a obou válek světových. V 90. letech 20. století se během bolestivého rozkladu jugoslávské federace karta postupně obrátila: Srbové prohospodařili svůj politický kredit pokusy udržet Jugoslávii, nebo alespoň její části obývané srbským národem, za jakoukoliv cenu pod svou kontrolou, naopak státněemancipační snahy Chorvatů šikovně provázané s deklarovanou ochotou sdílet společné evropské hodnoty nacházely často mezinárodní podporu. Chorvaté se tedy bez větších vnitřních dilemat a potíží považovali za součást demokratického světa (třebaže jejich demokracie obsahovala především na počátku společenské transformace Chorvatska mnoho nedemokratických prvků), kdežto značná část srbského národa se dobrovolně stáhla do pozice „nepochopeného bojovníka proti všem", čímž se Srbsko postavilo proti zemím tvořícím tzv. demokratický svět. Bulharsko se během jugoslávského konfliktu chovalo neutrálně, k žádné dobrodružné avantýře nezneužilo ani osamostatnění Makedonské republiky (na rozdíl například od člena EU a NATO Řecka), čímž si získalo kredit 1 K Srbsku, Řecku a Černé Hoře se proti Bulharům ve druhé balkánské válce přidalo i Rumunsko a též původní nepřítel všech - Turci. jedné z mála politicky spolehlivých a stabilních balkánských zemí. Do této kategorie postupně zamířilo i Chorvatsko, a to především po smrti člověka, který se velmi zasloužil o jeho státní samostatnost, avšak byl také hlavní překážkou jeho cesty k demokracii - Franja Tučtmana. Bulharsko se nakonec stalo plnoprávným členem obou dnes nejvýznamnějších euroatlantických organizací v roce 2004 (NATO), resp. 2007 (EU). Chorvatsko na svém vstupu do obou subjektů zatím pracuje, předpokládá se, že do roku 2010 budou Chorvaté jak 27. členem Severoatlantické aliance, tak i 28. členem Evropské unie. V následující části přinášíme základní data, jejichž cílem je představit stručně, ale v rámci možností komplexně obě jihoslovanské země a její národy. A. Geopolitický, demografický, historický a jazykový profil dnešního Bulharska A-I. Základní geografické údaje a politická charakteristika Tradiční zeměpisné jméno ve všech slovanských jazycích a v jedenácti dalších vybraných evropských jazycích: bulh. E^mapiiH, čes. a slov. Bulharsko, pol. Butgaria, rus. Eomapun, ukr. Eomapin, blr. Eayeapwn, slovin. Bolgarija, chorv. a bos. Bugarska, srb. EyeapcKa, maked. Eyeapuja; angl., ital., špan. a rum. Bulgaria, něm. Bulgarien, fran. Bulgarie, port. a maď. Bulgária, řec. BovXyapía, alb. Bullgari, tur. Bulgaristan. Úřední název (od listopadu 1990): čes. Bulharská republika / Republika Bulharsko, bulh. PenyônuKa E^mapun, rus. PecnyônuKa Eomapun, angl. Republic of Bulgaria, něm. Republik Bulgarien, fran. République de la Bulgarie, ital. Repubblica di Bulgaria, maď. Bulgár Kóztársaság, tur. Bulgaristan Cumhuriyeti. Dřívější úřední názvy (po Osvobození r. 1878): Bulharské knížectví (KroraecTBO Etnrapira; 1878-1908 - formálně součást Osmanské říše), Bulharské carství (JJapcTBO Etnrapira; 1908-1946), Bulharská lidová republika (HapogHa penyôJíHKa Etnrapira; 1946-1990). Poloha a rozloha: Bulharsko je přímořský stát ležící v jihovýchodní Evropě, ve východní části Balkánského poloostrova. Hranice: sever - Rumunsko (608 km), západ - Srbsko (318 km), jihozápad -Makedonie (148 km), jih - Řecko (494 km), jihovýchod - Turecko (240 km), východ - Černé moře (pobřežní linie 354 km); suchozemská hranice celkem - 1 808 km. Rozloha dnešního bulharského státu je 110 994 km2 (nejbližší evropské státy co do rozlohy: Řecko > BULHARSKO > Island, Maďarsko, Portugalsko). Nejvyšší vrchol: Musala (v pohoří Rila), 2925 m n. m (nejvyšší vrchol Balkánského poloostrova). Nejdelší řeky: Dunaj (Dunav) 472 km, Iskär 368 km, Tundža 350 km, Marica 322 km, Struma 290 km, Jantra 286 km, Kamčija 245 km, Arda 241 km, Luda Kamčija 201 km (kilometráž se týká pouze bulharského území). Hlavní město: Sofie (Co(pun, mezinár. Sofia, řec. Ucxpta, tur. Sofya), 1 179 tis. obyvatel (2007). Další velká města (2007): Plovdiv (340 tis.), Varna (312 tis.), Burgas (197 tis.), Ruse (153 tis.), Stara Zagora (143 tis.), Pleven (116 tis.), Sliven (94 tis.), Dobrič (93 tis.), Šumen (86 tis.), Pernik (81 tis.) a dalších 10 měst s více než 50 tis. obyvateli. Státní zřízení: Bulharsko je republika v čele s prezidentem; výkonná moc: prezident (volen na 5 let), viceprezident, předseda vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárná moc: jednokomorový parlament (HapodHO cbópaHue - 240 poslanců, čtyřleté volební období). Vlajka: Bulharská bílo-zeleno-červená trikolóra je odvozená od ruské trikolóry (zelená nahradila modrou) a užívá se od roku 1877, avšak uvedené barvy, třebaže v jiném pořadí, používala již První bulharská legie založená G. S. Rakovským v Bělehradu v roce 1862. V letech 1946-1991 byl v levém horním rohu vlajky umístěn státní znak. Znak: Zlatý korunovaný vzpřímený lev na rudém štítu. Nad štítem se klene carská koruna z doby vlády cara Ivana Šišmana (1371-1392), tj. druhého bulharského státu, s pěti kříži a dalším křížem na 2 Přehledný a aktualizovaný výčet obyvatelstva bulharských obcí a měst viz např. http://www.world-gazetteer.com/wg.php?x=&men=gcis&lng=en&des=gamelan&dat=200&srt=pnan&col=aohdqcfbeimg&geo=-32. 3 Viz http://flagspot.net/flags/bg.html#state; HBAHOB, HBaH: @na3oeeme Ha cmpaHume e ceema. HK „nerbp EepoH", Co$hh 2002, c. 48-51. vrcholu. Stít drží dva zlatí vzpřímení lvi stojící zleva a zprava čelem ke štítu na dvou zkřížených dubových ratolestech. Pod štítem je bílá stuha se zelenočerveným lemem a se zlatým nápisem Cheóunenuemo npaeu cimama (V jednotě je síla). Lev je starým národním symbolem, doloženým už ve 12. století. Současný státní znak byl přijat až v roce 1997, v letech 1991-1997 bylo Bulharsko fakticky bez státního znaku, neboť starý komunistický již neplatil a ohledně nového se parlament nemohl dlouhou dobu dohodnout na konečném výtvarném řešení. Měna: 1 lev (lv, BGN; 2 a více leva) = 100 stotinki (1 stotinka, 2 a více stotinki); česky: 1 lev, 2 a více leva; 1 stotinka, 2, 3, 4 stotinky, 5 a více stotinek. 1 euro (EUR) = cca 2 leva, 1 lev = cca 14 Kč (červenec 2007). Mezinárodní poznávací značka a trojpísmenný kód: BG; BGR (neofic. též BUL) Hlava státu: Georgi PÄRVANOV (od ledna 2002); před ním zastávali prezidentský úřad Petär MLADENOV (duben 1990 - červenec 1990), Želju ŽELEV (srpen 1990 - leden 1997) a Petär STOJANOV (leden 1997 - leden 2002). Předseda vlády: Sergej STANISEV (od srpna 2005); před ním byli premiéry Andrej Lukanov (1990), Dimitär Popov (1990-1991), Filip Dimitrov (1991-1992), Ljuben Berov (1992-1994), Reneta Indžova (1994-1995), Žan Videnov (1995-1997), Stefan Sofijanski (1997), Ivan Kostov (1997-2001) a Simeon Sakskoburggotski (2001-2005). Hlavní politické strany: Národní hnutí Simeona II. (HauHOHajiHO gBioKeHiie „Chmcoh BTopu", NDSV), Bulharská socialistická strana (Etnrapcica couHajiHCTiiHecica napTira, BSP), Hnutí za práva a svobody (^BH^eHHe 3a npaBa h cboôoah, DPS), Svaz demokratických sil (Ci>io3 Ha geMOKpaTiiHHHTe chjih, SDS), Demokraté za silné Bulharsko (^eMOxpaTH 3a cmma Etnrapira, DSB), Svaz svobodných demokratů (Cto3 Ha cBOÔOflHUTe geMOicpaTii, SSD), Bulharský zemědělský lidový svaz (EtnrapcKii 3eMegejicKH HapogeH cto3, BZNS), Občané za evropskou budoucnost Bulharska (rpa:»cgaHH 3a eBponefícKO Gtgeme Ha Etnrapira, GERB), Strana Ataka (IlapTira „ÁTaKa", Ataka), Vnitřní makedonská revoluční organizace - Bulharské národní hnutí (BtTpenma MaKegoHcKa peBOJiiouHOHHa opraHii3auH5i - EtnrapcKO HauHOHajiHO ABKacemie, VMRO-BND) aj. Historické země a oblasti tvořící dnešní bulharský stát: Mizie (též Moesie) (Mh3hh; severní /podunajské/ Bulharsko) - významná města Varna, Ruse, Pleven, Šumen, Veliko Tärnovo, Vraca, Gabrovo, Vidin; Trácie (též Thrákie) (Tpainu; jižní a jihovýchodní Bulharsko)4 - významná města Plovdiv, Burgas, Stara Zagora, Sliven, Jambol, Chaskovo, Pazardžik, Kärdžali; (Pirinská) Makedonie (/TIiipiiHCKa/ MaKegoHHu; jihozápadní Bulharsko) - významná města Blagoevgrad, Petrič, Sandanski, Goce Delčev; Šopsko (HIoncKo; západní Bulharsko) - významná města Sofie, Pernik, Kjustendil, Dupnica, Samokov; (Jižní) Dobrudža (/TO^Ha/ ^oôpyflKca; severovýchodní Bulharsko) - významná města Dobrič, Silistra. Administrativně-správní členění země: 28 oblastí (bulh. oônacm, starší označení OKp-bs) - platné od r. 1999, odpovídá členění, které platilo v letech 1959 až 1987; oblasti jsou dále členěny na tzv. samosprávné okresy5 (bulh. oôiyuna). Samosprávné okresy jsou základní jednotkou samosprávy. V současnosti má Bulharsko téměř 4 000 sídel (měst a obcí)6 sdružených do 264 samosprávných okresů. Přehled bulharských oblastí: Blagoevgradská, Burgaská, Varenská, Velikotrnovská, Vidinská, Vračanská, Gabrovská, Dobričská, Kärdžalijská, Kjustendilská, Lovečská, Montanská, Pazardžická, Pernická, Plevenská, Plovdivská, Razgradská, Rusenská, Silistranská, Slivenská, Smoljanská, Sofijská, Starozagorská, Tärgovišťská, Chaskovská, Šumenská, Jambolská oblast a Oblast Sofie. 4 V letech 1878-1885 byla tato oblast autonomní jednotkou v rámci Osmanské říše s názvem Východní Rumélie. K Bulharskému knížectví byla připojena vojenskou cestou v roce 1885, čímž bylo z dnešního hlediska prakticky dovršeno vytvoření novodobého bulharského státu (tehdy se však ještě počítalo s budoucím připojením větší části historické Makedonie, což se - až na období obou světových válek - již nezdařilo). 5 Vzhledem k tomu, jakou funkci má obština v administrativně-správní organizaci společnosti v Bulharsku (ale i v dalších jihoslovanských zemích), tj. že je základní jednotka samosprávy, a rovněž k tomu, jakou mívá rozlohu, nelze ji bezvýhradně ztotožnit ani s českou obcí (odpovídá funkce, avšak česká obec je mnohem menší a co do urbanizace představuje v převážné většině skutečnou kompaktní jednotku), ani s českým okresem (víceméně odpovídá velikost, ale okres u nás vnímáme ne jako jednotku samosprávnou, nýbrž jako jednotku státní správy). Každá bulharská obština zahrnuje jedno nebo více sídel městského typu (epač) a několik nejbližších sídel venkovského typu (ceno). Z toho důvodu bychom bulharské samosprávné okresy mohli přirovnat k území pod správou obce s pověřeným obecním úřadem. 6 Podstatné jméno obec v tomto kontextu chápeme jako souhrnné označení pro města a vesnice, tj. jako osídlené místo (bulh. naceneno Mxcmo) - viz např. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 2000, s. 227. 7 Bulharská pojmenování oblastí: EjiaroeBipancKa, BypracKa, BapHeHCKa, BejiHKorbpHoBCKa, BngHHCKa, BpanaHCKa, TaôpoBCKa, ^oĎpiraia, KtpgKcajiiriÍCKa, IKoCTeHgHjiCKa, HoBeiima, MomaHCKa, IIa3apgKCHiiiKa, ITepHffliiKa, IIjieBeHCKa, IIjioBgHBCKa, Pa3rpanCKa, PyCeHCKa, QuiHCTpeHCKa, CnuBeHCKa, CMonuHCKa, CofJmiíCKa, CTapo3aropCKa, TtproBHiin CHORVATSKO > Bosna a Hercegovina, Slovensko, Estonsko). Nejvyšší vrchol: Sinjal (nazývaný též Dinara, v pohoří Dinara), 1831 m n. m. Nejdelší řeky: Sáva (Sava) 562 km, Dráva (Drava) 505 km, Mura 438 km, Kupa 296 km, Dunaj (Dunav) 188 km (kilometráž se týká pouze chorvatského území). Hlavní město: Záhřeb (Zagreb, něm. Agram, ital. Zagabria, maď. Zágráb), 703 tis. obyvatel (2007). Další velká města (2007): Split (177 tis.), Rijeka (140 tis.), Osijek (87 tis.), Zadar (72 tis.), Slavonski Brod (62 tis.), Pula (59 tis.), Sesvete (57 tis.), Karlovac (48 tis.), Varaždin (42 tis.).16 Státní zřízení: Chorvatsko je republika v čele s prezidentem; výkonná moc: prezident (volen na 5 let), předseda vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárná moc: jednokomorový parlament (Hrvatski sabor - 100160 poslanců, čtyřleté volební období). Vlajka: Tradiční panslovanská trikolóra v chorvatském pořadí barev, tj. červeno-bílo-modrá. Po vyhlášení nezávislosti a vypuštění rudé, zlatě lemované hvězdy (tu obsahovala vlajka každé z jugoslávských republik, vč. Jugoslávie samé) byl do středu vlajky umístěn státní znak, mj. proto, aby se trikolóra odlišila od nizozemské vlajky. Znak: Pětadvacetkrát červenobíle šachovaný štít je jako chorvatský znak poprvé uváděn v roce 1499 a později býval používán jako součást státních, respektive panovnických znaků zemí, jichž bylo Chorvatsko součástí (např. Uhersko do roku 1918, Jugoslávie v období 1918-1941). Znaková 16 Přehledný a aktualizovaný výčet obyvatelstva chorvatských obcí a měst viz např. http://www.world-gazetteer.com/wg.php?x=&men=gcis&lng=en&des=gamelan&dat=200&srt=pnan&col=aohdqcfbeimg&geo=-98. koruna klenoucí se nad štítem zobrazuje znaky důležitých historických zemí, které dnes tvoří Chorvatsko: Bánského Chorvatska, Dubrovníku, Dalmácie, Istrie a Slavonie. Měna: 1 kuna (kn, HRK; 2, 3, 4 kune, 5 a více kuna) = 100 lipa (1 lipa, 2, 3, 4 lipe); česky: 1 kuna, 2, 3, 4 kuny, 5 a více kun; 1 lipa, 2, 3, 4 lipy, 5 a více lip. 1 euro (EUR) = cca 7,50 kun, 1 kuna = cca 3,80 Kč (červenec 2007). Mezinárodní poznávací značka a trojpísmenný kód: HR; HRV (neofic. též CRO). Hlava státu: Stjepan MESIC (od února 2000);17 před ním zastával prezidentský úřad až do své smrti 10. prosince 1999 Franjo TUDMAN (od 30. května 1990 jako předseda státního předsednictva, od 2. 8. 1992 jako prezident). Předseda vlády: Ivo SANADER (od prosince 2003); před ním byli premiéry Hrvoje Šarinič (1992-1993), Nikica Valentič (1993-1995), Zlatko Mateša (1995-2000) a Ivica Račan (2000-2003). Hlavní politické strany: Chorvatské demokratické společenství (Hrvatska demokratska zajednica, HDZ), Chorvatská národní strana (Hrvatska narodna stranka, HNS), Chorvatská rolnická strana (Hrvatska seljačka stranka, HSS), Chorvatská sociálně liberální strana (Hrvatska socijalno-liberalna stranka, HSLS), Chorvatská strana práva (Hrvatska stranka prava, HSP), Sociálnědemokratická strana Chorvatska (Socijaldemokratska partija Hrvatske, SDPH), Chorvatská křesťanská demokratická unie (Hrvatska krščanska demokratska unija, HKDU), Istrijské demokratické shromáždění (Istarski demokratski sabor, IDS), Samostatná demokratická srbská strana (Samostalna demokratska srpska stranka, SDSS), Strana demokratické akce Chorvatska (Stranka demokratske akcije Hrvatske, SDAH) aj. Historické země tvořící dnešní chorvatský stát: Bánské (užší, centrální) Chorvatsko (Banska /uža, centralna/ Hrvatska; severní a střední Chorvatsko) - významná města Záhřeb, Rijeka, Karlovac, Varaždin, Sisak; Slavonie (Slavonija; východní Chorvatsko) - významná města Osijek, Slavonski Brod, Vinkovci, Vukovar, Dakovo; 17 V druhé polovině roku 1991 zastával Stipe Mesič úřad prezidenta Socialistické federatívni republiky Jugoslávie, byl tedy posledním prezidentem tzv. velké Jugoslávie. Dalmácie (Dalmacija; jižní Chorvatsko) - významná města Split, Zadar, Dubrovnik, Sibenik, Knin; Istrie (Istra; západní Chorvatsko) - významná města Pula, Rovinj, Poreč, Umag, Pazin. V rámci některých historických zemí se nacházejí další, geograficky menší nebo méně významné oblasti: Hrvatsko zagorje, Medimurje, Banija, Lika, Krbava, Kordun, Gorski kotar, Hrvatsko primorje nebo Kvarner v užším Chorvatsku, Baranja a západní Srem/Srijem ve Slavonii, Dalmatinsko zagorje a Dubrovnicko v rámci Dalmácie. Specifickou historicko-politickou jednotkou byla v letech 1991 až 1995 Republika Srbská Krajina (Republika Srpska Krajina, RSK), kterou na ploše přibližně 14 tis. km , tj. na čtvrtině území Chorvatské republiky, vyhlásili chorvatští Srbové. Srbská Krajina zahrnovala tři navzájem oddělená území, v letech 1990-91 postupně prohlášená za autonomní oblasti: Krajinu (zahrnující severní Dalmácii, Liku, Baniji a Kordun), Západní Slavonii a Východní Slavonii (s Baranjou a západním Sremem). Vojenskými operacemi (Bljesak a Oluja) z května a srpna 1995 dobyli Chorvaté zpět Krajinu a Západní Slavonii. Východní Slavonie byla plně reintegrována mírovou cestou na základě dohody z Erdutu počátkem roku 1998. Administrativně-správní členění země: 20 žup (chorv. županija) a území hlavního města s postavením župy - platné od r. 1992; župy jsou dále členěny na tzv. samosprávné okresy18 (chorv. opčina) nebo města19 (chorv. grad). Samosprávné okresy a města (lépe možná městské okresy) jsou základní jednotkou samosprávy. 20 V současnosti má Chorvatsko kolem 6 700 sídel (obcí)20 sdružených do 121 měst (městských okresů) a 430 samosprávných okresů. Přehled chorvatských žup: Bjelovarsko-bilogorská, Brodsko-posávská, Dubrovnicko-neretvanská, Istrijská, Karlovacká, Koprivnicko-križevacká, Krapinsko-zagorská, Licko-senjská, Mezimurská, Osjecko-baranjská, Požežsko-slavonská, Primorsko-goranská, Sisacko-moslavská, Splitsko- 18 Vzhledem k tomu, jakou funkci má opčina v administrativně-správní organizaci společnosti v Chorvatsku (ale i v dalších jihoslovanských zemích), tj. že je základní jednotka samosprávy, a rovněž k tomu, jakou mívá rozlohu, nelze ji bezvýhradně ztotožnit ani s českou obcí (odpovídá funkce, avšak česká obec je mnohem menší a co do urbanizace představuje v převážné většině skutečnou kompaktní jednotku), ani s českým okresem (odpovídá velikost, ale okres u nás vnímáme ne jako jednotku samosprávnou, nýbrž jako jednotku státní správy). Každá opčina totiž zahrnuje jedno, výjimečně více menších sídel městského typu (grad) a několik nejbližších sídel venkovského typu (selo). Z toho důvodu bychom chorvatské samosprávné okresy mohli přirovnat k území pod správou obce s pověřeným obecním úřadem. 19 Opčina se mění na Grad, pokud má její středisko (sídelní město) více než 10 tisíc obyvatel; obec (sídlo, chorv. naselje) získává status města (grad), a) jestliže je střediskem samosprávného okresu (opčiny), nebo b) má více než 10 tisíc obyvatel, anebo c) z nějakých výjimečných důvodů (viz http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_cities_in_Croatia). O nesouvztažnosti českého pojmu obec a chorvatského opčina svědčí i to, že jméno opčiny nemusí vždy odpovídat jménu střediskového sídla, což u české obce neplatí. 20 Podstatné jméno obec v tomto kontextu chápeme jako souhrnné označení pro města a vesnice, tj. jako osídlené místo (chorv. naseljeno mjesto) - viz např. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 2000, s. 227. dalmátská, Šibensko-kninská, Varaždínská, Viroviticko-podrávská, Vukovarsko-sremská, Zadarská, 21 Záhřebská a Město Záhřeb. B-II. Obyvatelstvo Počet obyvatel: 4 468 760 (odhad 2007), 4 437 460 (sčítání 2001), 4 763 941 (1991). Tímto počtem se Chorvatsko řadí spolu s Bosnou a Hercegovinou, Norskem, Gruzií, Irskem, Moldavskem, Litvou a Albánií do skupiny evropských zemí s počtem obyvatel od 3 do 5 miliónů. Hustota obyvatelstva: 79 obyv. na km2. Národnostní složení: 2001: Chorvati (89,6 %), Srbové (4,5 %), dále Bosňáci, Maďaři, Slovinci, Ceši, Albánci, Italové aj. 1991: Chorvati (78,1 %), Srbové (12,2 %), Bosňáci /Muslimové/ (0,9 %), dále Maďaři, Slovinci, Ceši, Albánci, Italové aj. Náboženská struktura obyvatelstva: 2001: římskokatoličtí křesťané (87,8 %), pravoslavní křesťané (4,4 %), sunnitští muslimové (1,3 %), jiná křesťanská vyznání (0,4 %) 1991: římskokatoličtí křesťané (76,6 %), pravoslavní křesťané (11,1 %), sunnitští muslimové (1,2 %), jiná křesťanská vyznání (1,4 %) Za zmínku stojí skutečnost, že česká komunita v Chorvatsku je nejpočetnější českou krajanskou skupinou v jihovýchodní Evropě vůbec s cca 16 tis. deklarovanými Cechy, kteří jsou usídleni zejména v okolí města Daruvar v západní části Slavonie. Celkově představují chorvatští Ceši 0,4 % obyvatel Chorvatska. Kromě okresu Daruvar, v němž je deklarováno 18,4 % Cechů, jsou dalšími „českými ostrovy" v Chorvatsku okresy Grubišno Polje (13,7 %), Garešnica (2,9 %), Pakrac (2,6 %), Kutina (1,6 %) a Bjelovar (0,5 %). Ceši žijí i v jiných okresech, ale jejich počet je tam už zanedbatelný. 21 Chorvatská pojmenování žup: Bjelovarsko-bilogorska, Brodsko-posavska, Dubrovačko-neretvanska, Istarska, Karlovačka, Koprivničko-križevačka, Krapinsko-zagorska, Ličko-senjska, Medimurska, Osječko-baranjska, Požeško-slavonska, Primorsko-goranska, Sisačko-moslavačka, Splitsko-dalmatinska, Šibensko-kninska, Varaždinska, Virovitičko-podravska, Vukovarsko-srijemska, Zadarska, Zagrebačka županija a Grad Zagreb. B-III. Jazyk Úřední jazyk: chorvatština (hrvatski jezik) Další jazyky: srbština, italština, čeština Chorvatština je jihoslovanský jazyk, který je pro Čechy z hlediska výslovnosti poměrně snadný. Psaná podoba chorvatských hlásek se vyslovuje z větší části stejně jako psaná podoba češtiny. Rozdíly: chorvatština nepoužívá znaky ř, ě, y a dlouhé samohlásky; i na rozdíl od češtiny nezpůsobuje měkčení předchozích dentál d, t a n (di, ti, ni tedy vyslovujeme tvrdě [dy], [ty], [ny]); chorvatština má měkké l, které se píše lj (výslovnost jako slovenské [ľ]), a má rovněž [ň], které se však píše opět jako spřežka - nj; chorvatština má kromě č ještě tzv. měkké č, které se píše č (typický výskyt je např. na konci příjmení typu Petrovič) a jehož výslovnost se dá vyjádřit jako [ťš]. Typicky chorvatské písmeno je d (D) - znělý protějšek č, který se vyslovuje jako [ďž]. Často se v textu kvůli zjednodušení objevuje v podobě dj (např. „Tudjman" vedle „Tudman"), čehož se 22 využívá zejména mimo Chorvatsko. Chorvatské písmeno h se nevyslovuje jako české [h], blíží se spíše našemu [x] (Chorvati české h nemají, protože k historické přeměně g v h v chorvatštině - na rozdíl od češtiny - nedošlo; Hrvatska proto musíme vyslovit [x3vacka]). Vokalická délka (kvantita) 23 ani volný přízvuk23 se v běžných textech nijak graficky neoznačují. Chorvatský jazyk byl během svého vývoje ovlivňován mnoha jinými jazyky - latinou, řečtinou a staroslověnštinou počínaje, italštinou, němčinou a maďarštinou pokračuje a srbštinou konče. V současnosti je přirozeně nejvíce patrný vliv angličtiny. Značný vliv na podobu chorvatských nářečí a z nich budovaného spisovného jazyka měla rozsáhlá přeskupování obyvatelstva v rámci celého Balkánského poloostrova, což bylo vyvoláno mohutným civilizačním a vojenským tlakem z východu ze strany osmanských Turků. Ti v době své největší slávy (16. a 17. století) ovládali většinu Uher a podnikali útoky na Vídeň, u které byli r. 1683 poraženi, což znamenalo zastavení jejich postupu Evropou a začátek jejich postupného a pomalého, více než dvě stě let trvajícího ústupu z evropského kontinentu. Byzantští misionáři slovanského původu, soluňští bratři Konstantin-Cyril (826?/827?-869) a Metoděj (820?/816?-885) byli v 9. století první, kdo pro tehdejší slovanský jazyk vytvořili odpovídající grafický systém, známý jako hlaholice (chorv. glagoljica). Hlaholský grafický systém připravil Konstantin pro chystanou misi na Velkou Moravu (863). Tato hlaholice se stala písmem čtvrtého církví povoleného liturgického jazyka - 22 Ne každé dj je však varianta d - slabiky dje- bývají původní a vyslovují se [ďje], ne [ďže] - př. djevojka [ďjevojka] „dívka". Tyto slabiky se vyskytují pouze v (i)jekavské štokavštině. V ekavské mají podobu de- (devojka) a v ikavské (pouze nářeční) di- (divojka), kdežto hláska d se vyskytuje na celém štokavském území. 23 Chorvatština má systém čtyř přízvuků - dva dlouhé (klesavý a stoupavý) a dva krátké (klesavý a stoupavý). Přízvuk může nést jakákoliv slabika, s výjimkou poslední. staroslověnštiny. Po Metodějově smrti a vyhnání jeho a Cyrilových žáků velkomoravským knížetem Svatoplukem se tito spolupracovníci věrozvěstů uchýlili převážně do Bulharska, ale někteří z nich se dostali i do Chorvatska, kam s sebou přinesli slovanské hlaholské písmo a slovanskou liturgii. Chorvatsko je od té doby jedinou zemí, kde hlaholice nejen že přežila, ale dokonce zaznamenala i rozkvět (v bulharské říši byla hlaholice záhy nahrazena jednodušší cyrilicí, která se následně rozšířila především mezi Srby a Rusy, avšak po určitou dobu koexistovala vedle latinky a hlaholice též u Chorvatů). Z druhé poloviny 15. století jsou zachovány překrásné hlaholicí tištěné náboženské knihy. Od té doby však nastal postupný ústup hlaholice ze scény, kterou záhy ovládla praktická latinka (pravopis kolísal mezi italským a maďarským vzorem). Současný chorvatský pravopis se zformoval v průběhu 19. století. Konečnou podobu daly chorvatštině práce tzv. vukovců (tj. chorvatských jazykovědců propagujících přizpůsobení chorvatské spisovné normy srbské, vytvořené a upevněné Vukem Stefanovičem Karadžičem a jeho pokračovatelem Durou Daničičem), kteří tak na přelomu 19. a 20. století de facto položili základy srbochorvatštině, která z čistě lingvistického hlediska možná měla svůj smysl, avšak ze společensko-politického a historicko-kulturního pohledu bylo její opodstatnění sporné (jinak řečeno mohlo být kdykoliv zpochybněno). Další vývoj chorvatské státně-politické emancipace ukázal, že tzv. srbochorvatština byla z chorvatského hlediska omyl (ironií je, že omyl propagovaný na počátku především samotnými Chorvaty). Toto zjištění v praxi často vedlo k nepřiměřenému „čištění" chorvatštiny od srbských nebo zdánlivě srbských prvků a k vytváření tu více, tu méně úspěšných a životaschopných neologismů (zejména v letech 1941-45 a v první polovině 90. let 20. stol.). Dnešní chorvatský národní jazyk se opírá o tři hlavní nářečí, která se nazývají podle toho, jak se v nich vyslovuje tázací zájmeno co - štokavské (što), čakavské (ča) a kajkavské (kaj). Štokavština se tradičně vyskytuje ve Slavonii, Baniji, Kordunu, Lice a ve vnitrozemské a celé jižní Dalmácii. Tvoří základ spisovné chorvatštiny. Čakavština je omezena na Istrii, Chorvatské přímoří včetně Rijeky a okolí, většinu ostrovů chorvatského Jadranu, některé pobřežní oblasti střední a severní Dalmácie, Gorski kotar a Žumberak. Kajkavština je typická pro centrální a severní (severozápadní) Chorvatsko včetně Záhřebu a podél slovinské hranice se kajkavské území táhne až do severní Istrie. Protože štokavské nářečí je též jedinou nářeční základnou Srbů,24 mohli někteří srbští i chorvatští jazykovědci v minulosti přemýšlet o vytvoření jednotného spisovného jazyka pro Srby i Chorvaty, který měl být jedním z kamenů budoucího předpokládaného národního sjednocení, avšak tato idea se nakonec ukázala jako neživotaschopná - historické, kulturní a náboženské rozdíly se ukázaly jako podstatnější pro národní sebeuvědomění než pouhá jazyková blízkost až jednota. 24 Nářeční báze spisovného jazyka Chorvatů, Srbů, Bosňáků i Černohorců je společná - je jím východohercegovský dialekt (ijekavskoštokavský). U Srbů však byla tato báze kvůli potřebě ekavské výslovnosti doplněna dialektem šumadijsko-vojvodinským, u Chorvatů jsou ve spisovném jazyce zase patrné prvky ikavské štokavštiny, event. prvky z neštokavských nářečí. B-IV. Stručný historický profil Chorvatsko je země s historicky a kulturně různorodými regiony. Nejstarší archeologické nálezy svědčí o přítomnosti antických Ilyrů a ještě dříve Keltů. Od poloviny 6. až do 9. století byly části Chorvatska součástí byzantské říše. V průběhu 9. století se přímořské oblasti dostaly pod nadvládu franské říše. Od konce 9. století se Chorvatsko z obou nadvlád postupně vymanilo a od 925 mu vládne královská dynastie Trpimirovců. Roku 1089 se tzv. Vnitřní Chorvatsko stalo vazalem Uherska, s nímž bylo od roku 1102 spojeno personální unií. Pobřežní oblasti Dalmácie byly kontrolovány byzantskou říší, od roku 1409 je pak spolu s Istrií ovládla Benátská republika. Od poloviny 15. století je Chorvatsko cílem tureckých výbojů, od roku 1529 se datuje existence tzv. Vojenské hranice na habsbursko-osmanském (křesťansko-islámském) pomezí, která se stala cílem mnoha Srbů prchajících před Turky pod ochranu habsburské monarchie. Na konci 17. století bylo Chorvatsko prakticky celé v držení Habsburků, Benátky ovládaly jen určitá území v Istrii a Dalmácii a též Dubrovník. Zcela pod habsburskou nadvládu se chorvatské země dostaly až po napoleonských válkách 1815. Během 19. století se Chorvati museli bránit maďarizačním snahám. Až rok 1918 a vznik srbsko-chorvatsko-slovinského království (tj. Jugoslávie) znamenal vymanění se Chorvatů z nadvlády západních mocností, ale rovněž pád pod srbský vliv. Krátká epizoda tzv. Nezávislého státu Chorvatsko (NDH) v letech 1941-45 sice znamenala konec srbské hegemonie, avšak za cenu vazalského vztahu k fašistické Itálii a nacistickému Německu, takže je zřejmé, že období NDH patří mezi zvláště temné stránky chorvatských dějin. V letech 1945-1991 byla Chorvatská (lidová/socialistická) republika jednou ze šesti svazových republik Federativní lidové, od r. 1963 Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Důležité historické momenty z posledních cca 20 let: květen 1990 - první pluralitní parlamentní volby, vítězí Chorvatské demokratické společenství; 30. 5. 1990 - Franjo Tudman zvolen předsedou předsednictva Chorvatské socialistické republiky, vyhlášení svrchovanosti v rámci Jugoslávie; 21. 6. 1990 - z názvu republiky mizí atribut „socialistická", parlament přijímá nový úřední název Republika Chorvatsko; 22. 12. 1990 - přijata nová, nekomunistická ústava; 25. 6. 1991 - vyhlášení nezávislosti na Jugoslávii; 8. 10. 1991 -vyhlášení nezávislosti vstoupilo formálně v platnost; 19. 12. 1991 - srbské oblasti vyhlásily nezávislou Republiku Srbskou Krajinu - na čtvrtině až třetině území Chorvatské republiky; 15. 1. 1992 - mezinárodní uznání chorvatské samostatnosti v administrativních hranicích platných v rámci federativní Jugoslávie; 22. 5. 1992 - Chorvatsko přijato do OSN; 2. 8. 1992 - Franjo Tudman zvolen prezidentem Chorvatské republiky; 7. 8. 1995 - území Srbské Krajiny z podstatné části dobyto zpět; 12. 11. 1995 - dohoda z Erdutu o mírové reintegraci zbytku RSK - východní Slavonie, Baranje a západního Sremu - do Chorvatské republiky; 14. 12. 1995 - v Paříži podepsány dohody o ukončení války v sousední Bosně a Hercegovině, kterou spolupodepsal též tehdejší chorvatský prezident Franjo Tučtman; leden 1998 - plná reintegrace Východní Slavonie do Chorvatska; květen 2002 - Chorvatsko se stává kandidátem na přijetí do NATO; 21. 2. 2003 - přihláška Chorvatska do Evropské unie; 18. 6. 2004 - Chorvatsko se stává kandidátskou zemí EU; 3. 10. 2005 - s Chorvatskem byly ze strany EU zahájeny přístupové rozhovory; 2008 - předpokládá se přizvání Chorvatska k členství v NATO; do 2010 - předpokládané připojení k Evropské unii. Použitá literatura: DIMITROVA, Stefana a kol.: EixJieapcKu e3UK. Najnowsze dzieje j^zyków slowiaňskich. Uniwersytet Opolski - Instytut Filologii Polskiej, Opole 1997. HBAHOB, HBaH jiazoeeme Ha cmpanume e ceema. HK „TTeTbp EepoH", Co