íaudelairovy Čočky
' Les atnatireiix fervent s et les savants austires Milenci horoucí a      učenci strozí
* Aimenx égaiemml, dans (eur můře laúen., milují stejně v      tvém zralém víku
3 Les chats paissants et doux, orgueil de la maison, kaiky     mocná     o sladké., pýchu donu,
* Qui comme eux sont fríleax     et comme eux séde.ntaires, které jako   oni jsou zanomřivé a jako    oni sedavé.
5 Amis    de la science el de la volupté. Přátele" vidy    a rozkaie,
6 111 cherchenl U silence et ľhorreur dei ténébres; Ony (hochy) hledají        ticho   a hrúzu temnot;
7 L'Erebe lei eú.1 pris pour ses courtiers fun&bres, Ereb   je by   vzal za    své oře pohřební
8 S'ils jionvaiení au lenage inclintr leur fierlé. kdyby ony mohly      do otroctví sklonil svou hrdost.
5 lis. prennent     en songeant les nobles altitudes
Ony osvojují si ve snlnC vsneiené pó%y
in Des grands sphinx allonges      au fond des soiitiuíes, velkých      >Jitg   rozložených v hloubi pouit!,
11 Qui   semblent s'endormir dans un réve som fin; kteří se zdají kroužit se   do snu bez konce;
12 Lews reins féconds sont pleins ďélincelleí magiqaes, jejich boky plodné jsou plny     jisker magických
13 Et des parcelles ďor, ainsi qu'un sable Jin,
a       íástečky zlom jako písek jemný
14 Étoilent vaguement Uurs pruneUes mystiques.1 zdohí hvizdami matni      jejich zřítelnice mystická.
Máme-h věřit Champfleuryho fejetonu Le Chat Trott, kde tento Baude-Iairův sonet byl otištěn poprvé2, byl napsán jiŽ v březnu 1840; text v Corsaire se shoduje - v rozporu s tvrzením některých badatelů — doslova s textem v Květech zla.
■ V rozvržení rýmů sleduje básník schéma aBBa CddC eeFgFg (verše s mužskými rýmy tu označujeme velkými a verše s ženskými rýmy malými písmeny). Tento řetězec rýmů je rozdělen do tří skupin veršů, tj. na dvě" čtyřverší a jedno šestiverší složené ze dvou trojverší, která ale vytvářejí určitý celek, neboť uspořádání rýmů v sonetu se řídí „stejnými pravidly jako v každé Šestiveršové strofě", jak ukázal Grammont.
Uspořádání rýmů v citovaném sonetu je důsledek tří disimtlačních pravidel: 1. nemohou po sobe následovat dva sdružené rýmy; 2. jestliže dva za sebou následující verse patří do různých rýmových dvojic, jeden z nich musí být ženský a druhý mužský; 3. v koncových versích po sobě jdoucích strof se střídají ženské a mužské rýmy: *sédentaires — 8fierté — 4myst«(ucs. Podle klasického kánonu konci rýmy zvané Ženské vždycky němou slabikou a rýmy mužské slabikou plnou, ale rozdíl mezi oběma typy rýmů se zachovává rovněž v běžné výslovnosti, která němé e v koncové slabice potlačuje; ve všech ženských rýmech sonetu (austěres ~ sédentaires, ténébres — fvn&bres, attitudes - solitudes, magiques — my-stiques) následují totiž po poslední plné samohlásce souhlásky, zatímco všechny rýmy mužské končí samohláskou (saison — maison, volupté -fierté, fin ~ftn).
Úzký vztah mcw klasifikací rýmů a výběrem gramatických kategorii podtrhuje významnou úlohu, kterou má ve struktuře tohoto sonetu jak gramatika, tak i rým.
Všechny verše končí jmény, buď podstatnými (8), nebo přídavnými (6). Všechna tato substantiva jsou fe min bia. Koncové jméno v množném čísle je ve všech osmi verších s ženským rýmem, které jsou delší (buď o jednu slabiku podle tradiční normy, nebo o postvokální souhlásku v dnešní výslovnosti), zatímco verše kratší s rýmy mužskými končí ve všech šesti případech jménem v singuláru.
V obou Čtyřverších jsou mužské rýmy vytvářeny substantivy a rýmy ženské adjektivy, s výjimkou klíčového slova 6téněbres (temnoty) rýmujícího se s ^funěbres (pohřební). K obecnému problému vztahu mezi oběma umíněnými verši se později vrátíme. Pokud jde o trojverší, končí všechny tři verše prvního substantivy, ve druhém adjektivy. Rým, který spojuje obě trojverší, jediný rým homonymní ( sans fin- l3$abtefin), klade proti substantivu rodu Ženského adjektivum rodu mužského; mezi
1 Ch. Baudaaire, ťEuures compiles, Paria 1961, str. 63.
* Le Corsaire č. 14, listopad 1847.
3 M. Grammont, Petit trnité de versification franqaise, ParLs 1908, s«. 8Ä.
622
8AU0ELAIR0VY KOČKY
623
mužskými rýmy sonetu je to jediné adjektivum a jediný případ mužského rodu.
Sonet se skládá ze tří souvětí oddělených tečkou, která se kryjí s každým z obou Čtyřverší a s celkem obou trojverší. Co do počtu hlavních vět a určitých sloves tvoří tři věty aritmetickou řadu: 1. jediné určité sloveso (aiment); 2. dvě (eherchent, eSt prU); 3. tři iprennent, sont, étoilenť). Naproti tomu tři vedlejší věty na nich s á visí é mají pouze po jednom slovese ve tvaru určitém: 1. Qui... sont; 2. S'ils pouvaient\ 3. Qui semblent.
V trojdflnosti sonetu je obsažena antinomíe mezi strofickými jednotkami o dvou a o třech rýmech. Jc však vyvážena dichotomií, která dělí báseň na dvě dvojice strof, tj. na dvojici čtyřverší a na dvojici trojverší. V tomto binárním principu, podporovaném gramatickou organizací textu, je však rovněž obsažena antinomíe, tentokráte mezi prvním oddílem
0 čtyřech a druhým o třech rýmech a mezi oběma prvními pododdďy nebo strofami o Čtyřech verších a oběma posledními strofami o třech verších. Právě na tomto napětí mezi oběma způsoby uspořádání a mezi jejich symetrickými a asymetrickými prvky je vystavěna kompozice celé básně.
Povšimněme si čistého syntaktického paralelismu mezi dvojicí čtyřverší n« jedné a mezi dvojicí trojverší na druhé straně. První čtyřverší stejně jako první trojverší obsahují vždy dvě věty, e nichž druhá, vztažná a v obou případech uvozená stejným zájmenem qui, zaujímá poslední verš strofy a závisí na mas k u linu v plurále, které je závislým členem ve větě hlavní {^Les chats, l0Dea... sphinx). Druhé Čtyřverší (a stejně tak
1 druhé trojverší) se skládá ze dvou souřadných vět, z nichž druhá, opět složená, zabírá dva poslední verze strofy (7-8 a 13-14) a obsahuje závislou větu připojenou k hlavní větě spojkou. Ve čtyřverší je tato věta podmínková (8S'Uí pouvaient), v trojverší přirovnávací (IJai>MÍ qu'un). V prvním případě je tato věta postponována, v druhém případě je věta vedlejší, neúplná, do věty hlavní vložena.
Tomuto dělení odpovídá také interpunkce, kterou má znění v Corsaire (1847). První trojverší je ukončeno tečkou, právě tak jako první čtyřverší. Ve druhém trojverší i ve druhém čtyřverší předchází oběma posledním veršům středník.
Sémantický aspekt gramatických podmetu zvýrazňuje tento paralelismus mezi oběma čtyřveršími na jedné straně a mezi oběma trojveršími
na straně druhé:	
1. Čtyřverší	II. TrojverSÍ
1. První	1. První
2. Druhé	2. Druhé
Podmety prvního čtyřverší a prvního trojverší označují jen bytosti živé, kdežto jeden z obou podmětů druhého čtyřverší a všechny gramatické podměty druhého trojverší jsou substantiva neživotná'. LErě&e, i2Leurs reins, l3des parceUes, l3un jobíe. Kromě těchto korespondencí tak říkajíc horizontálních všimněme si korespondence, kterou bychom mohli pojmenovat vertikální a která staví celek obou čtyřverší proti celku obou trojverší. Zatímco všechny přímé předměty v obou troj verších jsou substantiva neživotná ('les nobles attitudes, 14řeurs pritneUes), jediný přímý předmět v prvním čtyřverší je substantivum životné {3Les chats) a předměty druhého Čtyřverší jsou vyjádřeny vedle substantiv neživotných (6le silence et ľhorreur) zájmenem 7ies, které se vztahuje k Les chats ve větě předcházející. Z hlediska vztahu podmetu a předmětu existuje v sonetu dvojí korespondence, kterou můžeme nazvat diagonální: diagonála sestupná spojuje dvě vnější strofy (počáteční čtyřverší a koncové trojverší) a staví je proti diagonále vzestupné, která spojuje obě strofy vnitřní. Ve vnějších strofách patří předmět do téže významové kategorie jako podmět: v prvním čtyřverší jbou to bytostí živé {amoureux, savants - chats), ve druhém trojverší věci neživé (reins, parceUes — pru-nelies). Naopak ve vnitřních strofách patří předmět do opačné kategorie než podmět: v prvním trojverší je neživotný předmět v protikladu k životnému podmětu (iís [-chata] - attitudes), kdežto ve druhém čtyřverší se stejný vztah (iís [=chats] - silence, horreur) střídá se vztahem životný předmět - neživotný podmět (Érebe - les [=ch»ts]).
Každá ze čtyř slok má tedy zároveň ívou osobitost: rod životný, který je v prvém čtyřverší společný podmětu i předmětu, je vyhrazen v prvním trojverší pouze podmětu; ve druhém Čtyřverší charakterizuje tento rod buď podmět, nebo předmět; a ve druhém trojverší pak ani jeden, ani druhý.
Začátek i konec sonetu vykazují několik nápadných korespondencí v gramatické struktuře. Na konci a na začátku (ale pak už nikde jinde) nacházíme dva podměty s jedním přísudkem a jeden přímý předmět. Každý z těchto podmětů a stejně tak i předmět mají doplnění (lLes amoureux fervents, ÍÍ£$ savants ousíĚres — 3Les c fiat s puissants et doux; ^des parceUes ďor, l3un sable fin - l4Iewrs prunelles mystiques) a jediné dva prísudky sonetu, první a poslední, jsou provázeny příslovci, odvozenými v obou případech od přídavných jmen a navzájem spjatými asonancí: zAi/nent également — 14Efoilent vaguement. Pouze druhý a předposlední přísudek sonetu jsou jmenné prísudky se sponou a v obou případech je jmenný základ prísudku ještě zvýrazněn vnitřním rýmem: *Qui comme eux sont frileux; l2Leurs reins féconds sont nleins. Vůbec lze říci, že právě jen obě vnější strofy jsou bohaté na adjektiva: devět ve čtyřverší
624
BAUDELAIROVV KOČKY 625
íi pět v trojverší — na rozdíl od obou strof vnitřních, které mají dohromady jen tři adjektiva (funebres, nobles, grands).
Jak jame již poznamenali, jsou jedině na začátku a na konci básně podměty stejné kategorie jako předmět: oba jsou v prvním čtyřverší životné' a ve druhém trojverší neživotné. V úvodní strofe" převládají bytOBti Živé, jejich funkce a jejich aktivita. První řádka obsahuje jen adjektiva. Mezi těmito adjektivy ukazují obé sub stan li vizo vane formy ve funkci podmetu ke slovesným kořenům - Les amoureux a les savants: text začíná „třmi, kdo milují" a „těmi, kdo vědí". V poslední řádce básně je tomu naopak*, přechodné sloveso Etotient, které je přísudkem, je odvoseno od substantiva. Toto poslední sloveso je příbuzné se skupinou neživotných a konkrétních apelativ, která převládají v tomto trojverší a odlišuji je od tří předcházejících strof. Toto sloveso také vytváří zřetelnou homofoníi se zmíněnými substantivy: /etesda/ —/e de parsdal —'/etwala/. Konečně věty vedlejší, které tvoří ve dvou vnitřních strofách poslední verí, obsahují každá ještě jeden infinitiv závislý na slovese; a tato dvě předmětová doplnění jsou jedinými infinitivy celé básně: 8S'Íh pouvaient... incliner; 13Qui semblent s 'endormir.
Jak jsme viděli, ani dichotomické členění sonetu, ani jeho rozčlenění do tří strof nesměřují k rovnováze izometrických částí. Kdybychom však rozdělili čtrnáct veršů ve dvě stejné části, zakončoval by sedmý verš první polovinu básně a osmý by označoval začátek poloviny druhé. Je pozoruhodné, že právě tyto dva prostřední verše se svou gramatickou výstavbou nejvýrazněji liší od ostatních.
V mnohém ohledu lze báseň rozdělit na tři části: na prostřední dvojici a na dvě izometrické skupiny, tj. na šest veršů, které této dvojici předcházejí, a na šest, které po ní následují. Dostáváme tedy jakési dvojverší vložené mezi dvě ses ti verši.
Všechny tvary určitých sloves i všech osobních zájmen a všechny podměty slovesných vět jsou v celém sonetu v množném čísle, kromě sedmého verše - LÉrěbe les eút pris pour ses coursiers funebres (Ereb by je veal xa své oře pohřební) —, který obsahuje jediné vlastní jméno básně a jediný případ, kdy určité sloveso a jeho podmět jsou v singuláru. Mimo to je to jediný verš, kde přivlastňovací zájmeno (ses) odkazuje ke jménu v singuláru.
V sonetu se užívá výhradně třetí osoby. Jediný slovesný čas je prézens, vyjma sedmý a osmý verš, kde má básník na mysli imaginární děj ('eút pris), vycházející z ireálného předpokladu (sS'ils pouvaieni).
V sonetu se projevuje výrazná tendence rozvíjet každé sloveso a každé substantivum bližším určením. Každá slovesná forma je provázena nějakým řávislým členem (podstatné jméno, zájmeno, infinitiv) nebo adjektivem ve jmenném prísudku. Všechna přechodná slovesa řídí jedině sub-
stantiva ( Aiment... Les chats; cherchent le silence et ťhorreur; 9prennent... les... attitudes; l*Étoilent... teurs prunelles). Anaforické zájmeno, které je předmětem v sedmém verši, je jedinou výjimkou: les eút pris.
Kromě adnominálních doplnení, která nejsou v tomto sonetu nikdy provázena bližším určením, jsou substantiva (počítaje v to i substanlivi-zovaná adjektiva) vždycky blíže určena shodnými (např. 3ckats puissants et doux) nebo neshodnými přívlastky f^Amis de Ut science etdelavoluplé). A v tomto sedmém verši je opět jediná výjimka: LÉrěbe les eút pris.
Všech pět epitet v prvním čtyřverší (lfervents, lausteres, 2múre, 3pidssants, 3doux) a všech šest v obou trojverších (^nobles, lagrands, S2fé-I conds, ^magiques, 12fin, ílmystiques) jsou adjektiva kvalifikující, zatím-
co ve druhém čtyřverší nejsou žádná jiná adjektiva než jeden přívlastek určující v sedmém verši (coursiers funebres).
Právě tento verš také převrací pořádek „životný — neživotný11, který je v ostatních verších tohoto čtyřverší rozhodující pro vztah mezi pod-mčtem a předmětem, a jediný v celém sonetu zavádí pořádek „neživotný - životný".
Je zřejmé, že jedině sedmý verš, anebo jedině dva poslední verše druhého Čtyřverší odlišuje řada nápadných zvláštností. Je však třeba říci, íe tendence ke zvýraznění prostředního dvojverší sonetu je souběžná s principem asymetrické trichotomie, který staví celé druhé čtyřverší proti prvnímu čtyřverší na jedné straně a proti koncovému šestiverší na straně druhé a který vytváří tímto způsobem centrální strofu, odlišenou ' z mnoha hledisek od strof okrajových. Upozornili jsme, že jediný sedmý
} verš obsahuje podmět i přísudek v singuláru, ale toto zjištění může být
rozšířeno: jedině verše druhého Čtyřverší mají buďpodmět, nebo předmět 1 v singuláru; a jestliže v sedmém verši je kladen singulár podmetu
(UÉrébe) proti plurálu předmětu (les), sousední verše tento vztah převracejí, užívajíce plurálu pro podniČt a singuláru pro předmět (6/í5 cherchent le silence et ťhorreur; BS'ils pouvaient... incliner leur Jierlé). V ostatních strofách jsou předmět i podmět v plurálu (1-3Les amoureux... et les savants... Aiment... Les chats; 9lls prennent... les... attitudes; | l3~'*Et des parceUes... Étoilent... leurs prunelles). Poznamenejme, že ve
I druhém čtyřverší singulár podmetu i předmětu koinciduje s neživotností
a plurál s životností. Závažnost gramatických čísel u Baudelaira se ještě zvyšuje v souvislosti s úlohou, jakou hraje jejich kontrast v rýmech sonetu.
Připojme, že svou strukturou se rýmy druhého čtyřverší odlišují ode i všech ostatních rýmů básne. Z Ženských rýmů sonetu jediný rým téněbres
| -funebres ve druhém čtyřverší konfrontuje dva různé slovní druhy.
Mimoto všechny rýmy sonetu - kromě uvedeného čtyřverší - představují
626
BAUDEIAIROVY KOČKY
627
jeden nebo více identických fonémů, které předcházejí bezprostředně" nebo v jisté vzdáleností příivučnou slabiku, zpravidla provázenou opěrnou souhláskou: 'savant austěres - 4se"dentaires, 2múre saison -3maison, 'attiťudes - soiitudes, nun řeve sans fin - 13un saí>íe fin, 12étin-celles magiques - 14prunelles mysňqaes. Ve druhém Ětyřverší ani dvojice svolupté - Sfiertě, ani 6téněbres - 7/uněbres nevykazují žádnou hláskovou shodu ve slabikách před rýmem. Naproti tomu je v koncových slovech sedmého a osmého veräe aliteraee: *tunébres - tierté, a Šestý vers je spjat s pátým: 6ténebres opakuje poslední slabiku svolupté a vnitřní rým - ^science - 6silence - zesiluje sepětí mezi oběma verši. Samotné rýmy tedy potvrzují určité oslabení vazby mezi oběma polovinami druhého čtyřverší.
Ve zvukové výstavbě sonetu hrají významnou úlohu zejména nosové samohlásky. Tyto samohlásky, podle Grammontova výstižného výrazu „zastřené poněkud nosovostí",4 mají vysokou frekvenci v prvním Čtyřverší (9 nosovek, dvě až tři v řádku) a zvláště pak v koncovém ěestiverší (22 nosovek se vzestupnou tendencí v prvním trojverší- 3 - 4 - 6: Qui semblent s'endormir dans uu reve šanson - a s tendencí sestupnou v druhém trojverií - i25 - l33 - t4l). Ve druhém čtyřverší jsou naopak jen tři: po jedné v každém verši kromě sedmého, který je jediným veršem sonetu bez nosové samohlásky; a toto ítyřverSí je jedinou strofou, v níž mužský rým nemá nosovou samohlásku. Na druhé straně ve druhém čtyřverší přechází role zvukové dominanty ze samohlásek na souhlásky, zvláště na likvidy. Jediné druhé čtyřverší vykazuje převahu likvid, a to 23 proti 15 v prvním čtyřverší, 11 v prvním trojverší a 14 ve druhém. Počet Irl je totožný s počtem (\l ve čtyřverších (19), v trojveršíeh nepatrně nižší. Sedmý verš, který má jen dvě obsahuje 5 Irl, tj. více než kterýkoli jiný verš sonetu: UÉrěbe les eút prti pour ses coursiers funěbres. Připomeňme si s Grammontem, že l\l právě v protikladu k Irl „působí dojmem zvuku, který ani nevrže, ani nechrčí, ani neškrabe, není drsný, ale který naopak plyne, který klouže..., který je čirý".5
Z akustické analýzy fonémů hl a IV jasně vyplývá - jak také dokazuje ve své nedávné studii M. Durandováfi - drsnost každého M a zvláště Irl francouzského ve srovnání s glisandem lil, a zdá se, že zmenšující se počet lvi ve prospěch IV provází přechod od koček v podobě empirické k jejich bájné transfiguraci.
Prvních šest veršů sonetu sjednocuje opakovaný rys: symetrická dvojice souřadných členů spojených stejnou spojkou eí: lLes amoureux
4 M. Grammonl, Trnité de phonétique, Paris 1930, str. 384. s tarat., atr. 388.
B M. Durand, La specifice du phonime. Application au cos de ElL, Journal de psychologie 57, 1960. str. 405-419.
628
fervents et les savants austěres; 3Les chatspuissants et doux; *Qui comme eux sontfriieux et comme eux sédentaires; *Amis de ta science et de la volupté (lMiienci horoucí a učenci strozí; 3kočky mocné a sladké; *které jako oni jsou zimomřivé a jako oni sedavé; 5Přáteté vědy a rozkoše); tato binarita řídících členů tvoří chiasmuB s binaritou Členů řízených v následujícím verši - 6le silence et ľhorreur des ténébres (ticho a hrůzu temnot) -, který tyto binární konstrukce ukončuje. Taková konstrukce, společná téměř všem Členům tohoto „šestiverší", se už dále neobjevuje. Asyndetická spojení jsou variací stejného schématu: 2Aiment également, dans leur múre saison (milují stejně v svém zralém věku) - dvě paralelní příslovečná určení; 3Les chats..., orgueil...(kočky... pýchu) - dvě substantiva spojená apozicí.
Tyto dvojice souřadných větných členů a rýmy (nejen koncové a sémanticky zatížené, jako např. ^austěres - *sédentaires, 2saison - 3mai-son, ale také - a to především - rýmy vnitřní-) slouží ke stmelení veršů v úvodu básně: 'amoureux - *comme eux - *jřUeux - *comme eux; 'fervents - 1savants - 2également - 2dans - spuissants; 5science - 6silence. Tedy všechna adjektiva charakterizující v prvním čtyřverší živé bytosti jsou slova, která se rýmují, s jedinou výjimkou: 3doux. Dvojitá etymologická figura spojující začátky tří veršů — *Les amoureux - 2Aiment -5Amis ~ přispívá k sjednocení této „quasistrofy" o šesti verších, která začíná a končí dvojicí veršů, jejichž první poloverše se navzájem rýmují: lfervents - ^-également; ^science - ^silence.
Les chats, přímý předmět ve větě, která zaujímá první tři verše sonetu, stávají se nevyjádřeným podmete m ve větách následujících tří veršů ( Qui comme eux sont frileux; 6Ils cherchent le silence - *které jako oni jsou zimomřivé; 6hledají ticho); tím nám naznačují obrys rozdělení tohoto quasiverší ve dvě quasitrojverší. Prostřední „dvojverší" rekapituluje metamorfózu koček: z předmětu (tentokrát není vyjádřen) v sedmém verši (ĽÉre&e les eůt pris - Ereb by je vzal) v podmět, rovněž nevyjádřený, ve verši osmém (S'ils pouvaient - kdyby ony mohly). Z tohoto hlediska se osmý verš přimyká k následující větě (9IU prennent -Ony osvojují si).
Všeobecně lze říci, že postponované závislé věty vytvářejí způsob přechodu mezi větou řídící a větou, která následuje. Tak zamlčený podmět chat v devátém a desátém versi uvolňuje místo odkazu na metaforu sphinx ve vztažné větě jedenáctého verše (Qui semblent sendormir dans un rěve sans fin - které se zdají kroužit se do snu bez konce), a tudfí přibližuje tento verš tropům, které jsou gramatickými podmety v závěrečném trojverší. V posledních čtyřech verších sonetu se vyskytuje pouze člen neurčitý, který naopak zcela chybí v prvních deseti verších s jejich čtrnácti Členy určitými.
BAUDELAIROVY KOČKY 629
Podobně díky dvojznačným odkázáni dvou vět vztažných, jedné z jedenáctého a jedné ze čtvrtého verše, naznačují nám čtyři závěrečné verše obrys imaginárního Čtyřverší, zdánlivé paralely úvodního čtyřverší sonetu. Na druhé straně má záverečné troj verši formální b t tuk turu, která se zdá odrážet v prvých třech řádcích sonetu.
Životný podmět není nikdy vyjádřen substantivem, ale zpodstatnělými přídavnými jmény v prvém řádku sonetu (Les amoureux, les savants) a zájmeny osobními nebo vztažnými ve větách dalších. Lidské bytosti se objevují jen v první větě, kde dvojnásobný podmět je vyjádřen zpodstatnělými deverbatívními adjektivy.
Kočky, jmenované v názvu sonetu, figurují v textu jmenovitě jen jednou, a síce v první větě, kde jsou předmětem ve 4. pádě; 1 Les amoureux... et tes sauants... 2vliment... zLes cfiats. Nejenže slovo chats se v básni už dál neobjevuje, ale i jeho začáteční sykavka l\l se vrací už jen v jediném slově: 6il cherchent (hledají). Zde se vyskytuje zdvojeně a označuje první akci koček. Této neznělé sykavce, asociačně spjaté se jménem hrdinek sonetu, se báseň nadále pečlivě vyhýbá.
Od třetího verše se stávají kočky nevyjádřeným podmětem, který je posledním životným podmětem sonetu. Substantivum chat V úloze podmetu, předmětu a přívlastku je zastoupeno anaforickými zájmeny 6' 8" sUs, 7íes, 8'12> lileur(s)-t osobní zájmena Us a les se vztahují právě jen ke kočkám. Tato zájmena doplňující slovesný tvar se vyskytují jedině v obou vnitrních slokách, ve druhém Čtyřverší a v prvním trojversí. V úvodním čtyřverší s nimi koresponduje samostatná forma eux (dvakrát), která se vztahuje jen k lidským bytostem sonetu; poslední trojversí neobsahuje žádné osobní zájmeno.
Oba podměty úvodní věty sonetu mají jediný přísudek a jediný předmět; ^Les amoureux fervents et les savants austěres {Milenci horoucí a učenci strozí) se nakonec ^dans leur múre saison (v svém zralém věku) ztotožňují v prostředkující bytosti, ve zvířeti, které v sobě zahrnuje protichůdné vlastností dvou stavů, které jsou oba lidské, ale přitom jsou postaveny do opozice. Obě Lidské kategorie stojí proti sobě jako senzuální - intelektuální a prostředkujícím elementem jsou kočky. Roh podmětu napolom implicitně zaujímají kočky, které jsou zároveň vědoucí i milující.
Obě čtyřverší představují bytost kočky objektivně, kdežto obě trojversí uskutečňují její p řep odstátnění. Avšak druhé čtyřverší se podstatně liší od prvního a vůbec i ode všech ostatních strof. Dvojznačná formulace 6IU cherchent le silence et ľhorreur des ténébres {ony hledají ticho a hrůzu temnot) dává podnět k omylu evokovanému sedmým veršem sonetu a vyvrácenému ve verši následujícím. Odchylný charakter tohoto čtyřverší, zejména vybočení jeho druhé poloviny a sedmého verše zvláště, je akcentován odlišujícími znaky jeho mluvnické i zvukové stavby.
Sémantická příbuznost mezi ^UÉrébe („temná krajina sousedící s podsvětím" zastupuje metonynucky „mocnosti podsvětní" a především Ereba, „bratra Noci") a náklonností koček pro H'horreur des ténébres (hrůzu temnot), posilovaná zvukovou podobností mezi/tensbra/ a /ertba/, málem spojila kočky, hrdinky básně, s hrůzostrašným údělem coursiers funěbres (ořú pohřebních). Jde ve vemlouvavém verši 1L'Erébe les eút prU pour ses coursiers (Ereb by je vzal za své oře) o zklamanou touhu nebo o nedorozumění? Význam této pasáže, nad kterou se zamýšlelo mnoho kritiků,7 zůstává záměrně dvojznačný.
Každé čtyřverší i trojversí hledá pro kočky novou identifikaci. Jestliže byly kočky v prvním čtyřverší spojeny s oběma typy lidského rodu, daří se jim díky jejich hrdosti odmítnout novou identifikaci, o niž se pokoušelo druhé čtyřverší, které je chtělo spojit s údělem živočišným, totiž s údělem ořů umístěných do mytologického rámce. V celé básni je to jediná odmítnutá ekvivalence. Gramatická výstavba této pasáže, která zřetelně kontrastuje s výstavbou ostatních strof, prozrazuje její neobvyklý charakter: neskutečný slovesný způsob, nepřítomnost kvalifikujících přívlastků, holý a neživotný podmět v singuláru, který řídí životný předmět v plurálu.
Náznaková oxymóra sjednocující strofy BS 'ils POUVAIENT au servage inctiner leur fierté (kdyby ony MOHLY do otroctví sklonit svou hrdost) — ale ony to „nemohou" udělat, protože jsou opravdu 3PUISSAIVTS (MOCNE). Nemohou být pasivně 7PRIS (VZATY, osvojeny), aby hrály aktivní roli; a samy tedy "PRENNENT {OSVOJUJÍ SJ) rob pasivní, neboť jsou umíněně sedavé (*sédentaires).
*Leur fierté {jejich hrdost) je předurčuje k ^nobles attitudes 10Des grands sphinx (^vznešeným pózám ,0velkých sfing). Tyto 10sphinx allon-gés (sfingy rozložené) a kočky, které je napodobují 9en songeant (ve snění), jsou spojeny paronomázií mezi oběma příčestími, jedinými participiálními formami sonetu: /äsôža/ a /alSže/. Zdá se, že se kočky ztotožňují se sfingami, které také "sem&iení s'endormir (zdajíse kroužit), ale iluzorní srovnání, připodobňující sedavé kočky (a implicitně každého, kdo je ,jako ony") k nehybnosti nadpřirozených bytostí, nabývá platnosti metamorfózy. Kočky a lidské bytosti, které jsou jim rovnocenné, se znovu spojují v bájných netvorech s lidskou hlavou a zvířecím tělem. Tak je odmítnutá identifikace nahrazena identifikací novou, rovněž mytologickou.
Kočky, 9en songeant (ve snění), dosahují ztotožnění s lagrands sphinx (velkými sfingami); a tuto metamorfózu zesiluje řetěz paronomázií spjatých s těmito klíčovými slovy a kombinujících nosové samohlásky s úžinovými dentálami a labiálami: 9en songeant /Ss5../ - 10grands sphinx
1 Srov. Ľlntvrmédlaire des chercheurs et des curúux 67, cal. 338 a 509.
630
BAUDELAIROVY KOČKY
631
/...äsÍK.J - 10fond   /fÔV - lisemb!ent   Isä.../ - "s'endormir   Isä....../ -
ndons urt /.äzáV- llsans Jin /säíe/. Nosovka tii a ostatní fonémy slova l0sphinx /sfSks/ pokračují i v posledním trojverší: 12r«ins /.Č/ - i2pleins - l2étinceUes - nainsi tUl - l3qu'un satie /kaša.../.
V prvním čtyřverší jsme Četli: 3kočky mocné o sladké, pýchu domu. Je třeba tomu rozumět tak, že kočky, hrdé na svůj domov, jsou vtělením této pýchy, anebo že je dům sám hrdy na své kočičí obyvatele a stejně jako Erebu mu záleží na jejich ochočení? Ať je tomu jakkoli, 3dúm, který ohraničuje doménu koček v prvním čtyřverší, promenuje se v rozsáhlou poušť, l0fond des solitudes, a strach z chladu, sbližující kočky *frUeux (zimomřivé) a milence lfervents (horoucí) - vSimnĚme si paronomázie /{trval - líril&l -, nachází příhodné klima ve strohých samotách (stejně strohých jako učenci) horké pouště (jejíž Žár připomíná horoucí milence) obklopující sfingy. Ona 2m&re saison (zralý věk), která se v prvním čtyřverší rýmovala s 3la maison (dům) a přibližovala se mu svým významem, nalezla v časovém plánu přímý protějšek v prvním trojverší: tyto dvě skupiny, viditelně paralelní ( dans leur múre saison a íldans un réve sans Jin), si vzájemně odporují; jedna evokuje dny časové vymezené a druhá věčnost. Jinde v sonetu už nenalezneme takovou konstrukci, ani s dans, ani s jinou předložkou závislou na slovese.
Zázrak koček vládne oběma trojveräím. Metamorfóza se rozvíjí až do konce sonetu. Jestliže už v prvním trojverší obraz sfing rozložených v poušti osciloval mezi tvorem a přeludem, v následujícím trojverší ustupují Živé bytosti částicím hmoty. Kočky - sfingy jsou zastupovány sy-nekdochicky částmi svých těl: 12leurs reins (jejich boky), l*leursprunelles (jejich zřítelnice). Nevyjádřený podmět vnitrních strof se v posledním trojverší znovu stává přívlastkem: kočky se nejprve objevují jako přívlastek podmětu - llLeurs reins féconds sont pleins (Jejich boky plodné jsou plný) -, a pak, v poslední větě básně, jsou už jen implikovaným přívlastkem předmětu; liÉtoäent vaguement leurs prunelles (zdobí hvězdami matné jejich zřítelnice). Kočky jsou tedy spjaty s předmětem přechodného slovesa v poslední větě sonetu a s podmětem ve větě předposlední, která je větou se jmenným přísudkem. Tak vzniká dvojí korespondence: v jednom případě s kočkami jako přímým předmětem v první větě sonetu, v druhém případě s kočkami jako s podmětem věty druhé, která je rovněž větou se jmenným přísudkem.
Jestliže na začátku sonetu byly podmét i předmět Životné, v poslední větě sonetu jsou oba neživotné. Obecně lze říci, že všechna substantiva posledního trojverší jsou neživotná konkréta - 12fcofey, 12jiskry, i3částeí-ky, i3zlato, 13písek, lizřaelnice -, zatímco v předcházejících strofách všechna neživotná apelativa s výjimkou adnominálních byla jména abstraktní: 2věk, 3pýcha, 6ticho, 6hrůza, "otroctví, ^hrdost, 9pózy, nsen.
Ženský rod neživotných jmen společný podmetu i předmětu poslední věty - ,3~~l*čd3tečky zlata... zdobí hvězdami... jejich zřítelnice - je protiváhou podmetu a předmětu věty lívodní, v níž jsou oba vyjádřeny životným maskulinem - ^Milenci a vědci... mäují... kočky. V celém sonetu jsou jediným ženským podmětem ^Částečky, kontrastující s maskulinem písek jemný na konci téhož verše, které je opět jediným případem mužského rodu v mužských rýmech sonetu.
V posledním trojverší zaujímají nej menší částečky hmoty střídavé místo předmětu i podmetu. Pravé tyto rozžhavené částečky spojuje nová identifikace, poslední v sonetu, s 13pískem jemným a transformuje je ve hvězdy.
■ Pozoruhodný rým (ll'13fin), který spojuje obě trojverší, je jediný ho-in on y mní rým celého sonetu a jako jediný z mužských rýmů vytváří těsné spojení mezi různými slovními druhy. Mezi oběma slovy, která se rýmují, je jistá syntaktická symetrie, protože obě zakončují věty vedlejší, jednu úplnou a druhou eliptickou. Opakování hlásek se neomezuje jen na koncové slabiky verše, ale spojuje těsně celé řádky: u/s5bla sado r mír danzat rtvo sa fg/ - "/porstb dar tsi k& sabla ffl. Není náhodné, že právě tento rým, sjednocující obě trojverší, evokuje í3písek jemný, aby takto znovu uvedl motiv pouště, do níž první trojverší umístilo "sen bez konce velkých sfing.
3Dům, ohraničující doménu koček v prvním čtyřverší, ztrácí se v prvním trojverší, v němž vládnou pusté pouště, pravý domov naruby koček-sfing. A pak tento nc-dům uvolňuje místo kosmické mnohosti koček (kočky jako všechny postavy sonetu jsou pojímány jako pluralia tantum). Kočky se stávají, lze-li to tak říci, domem tohoto ne-domu, protože skrývají ve svých zřítelnicích písek pouští a světlo hvězd.
Epilog přejímá úvodní téma milenců a učenců sjednocených v 3koč-kách mocných a sladkých. Zdá se, Že první verš druhého trojverší odpovídá úvodnímu verši druhého čtyřverší. Protože jsou kočky přátelé... rozkoše, l2jejich boky plodné jsou plny. Člověk je v pokušení věřit, že se jedná o plodivou sílu, ale Baudelairovo dílo si libuje ve dvojznačných řešeních. Jde o mohutnost vlastní bokům, nebo o elektrické jiskry v srsti zvířat? Ať je tomu jakkoli, je jim přisouzena moc l2magická. Ale druhé čtyřverší bylo vybaveno dvěma souřadnými neshodnými přívlastky -^Přátelé vědy a rozkoše - a závěrečné trojverší se vztahuje nejen k lmi-lencům horoucím, ale také k iučenc&m strohým.
V posledním trojverší se rýmují přípony, aby akcentovaly úzký sémantický vztah jednak mezi l2étinCELLES, "parCELLES ďor a i4pru-nELLES koček-sfing a jednak mezi jiskrami í2maglQUES, sršícími ze zvířete, a jeho zřítelnicemi limystIQUES, probleskujícími vnitřním svít-lem a otevřenými skrytému smyslu. Jako by měla být obnažena ekviva-
632
flflUDELAIfiOVY KOČKY 633
lence morfému, tento rým, jediný v sonetu, postrádá opernou souhlásku a obě adjektiva spojuje těsné aliterace počátečních Iml. Hrůza temnot se rozptyluje pod tímto dvojím svitem. Toto světlo se odráží ve zvukovém plánu převahou jasných f oné m ů v nosových samohláskách koncové strofy (7 palatál proti 6 velárám), zatímco v předcházejících strofách jsou právě veláry ve velké početní převaze (9 proti 0 v prvním čtyřverší, 2 proti 1 ve druhém a 10 proti 3 v prvním trojverší).
S převahou aynekdoch na konci sonetu, v nichž řásti zastupují celek zvířete a celek vesmíru naopak zvíře, které je jeho součástí, obrazy jako naschvál se snaží rozplynout se v nepřesnosti. Určitý Člen ustupuje neurčitému a příslovečné určení, kterým básník doplňuje svou slovesnou metaforu - ^Étoůent vaguement (zdobí hvězdami matné) -, zrcadli dokonale poetiku epilogu. Shoda mezi korespondujícími trojversími a Čtyřveršími (horizontální paralelismus) je nápadná. Jestliže první trojverší odpovídá na těsně sevřené hranice prostoru (ld&m) a času (2sralý věk) v prvním čtyřverší oddálením nebo zrušením těchto hranic (lohloubka pouští, "sen bez konce), ve druhém trojverší triumfuje magie světe! vyzařovaných z koček nad 6hrůzou temnot, z níž druhé čtyřverší málem vyvodilo mylně důsledky.
Shrňme nyní jednotlivá zjištění své analýzy a pokusme se ukázat, jak různé roviny, kterými se analýza zabývala, se protínají, doplňují nebo spojují, dodávajíce tak básni charakter absolutního objektu.
Nejprve k různým způsobům členSaí textu. lYěktere z nich jsou dokonale jasné jak ze stanoviska gramatického, tak z hlediska sémantických vztahu mezi různými částmi básne.
Jak jsme už poznamenali, první dělení Člení báseň na tři části; každá z nich, totiž každé čtyřverší a celek obou trojverší, je zakončena tečkou. První čtyřverší navozuje ve formě předmětného a statického obrazu faktickou situaci nebo situaci, která je za takovou přijímána. Druhé přisuzuje kočkám záměr interpretovaný mocnostmi Erebu, a mocnostem Ere-bu záměr týkající se koček, který však ony odmítly. V těchto dvou částech se tedy kočky jeví zvnějšku, jednou ve své pasivitě, pro niž mají smysl zvláště milenci a učenci, podruhé v aktivitě, vnímané mocnostmi Erebu. Poslední Část naopak překonává tento rozpor tím, že přiznává kočkám pasivitu, která je výsledkem aktivního rozhodnutí a která je interpretována ne už zvenku, ale zevnitř.
Druhé dělení umožňuje postavit proti sobě celek obou trojverší a celek obou čtyřverší, přičemž vynikne úzký vztah jednak mezi prvním Čtyřverším a prvním trojverším a jednak mezi druhým Čtyřverším a druhým trojverším; neboť:
1. Celek obou čtyřverší stojí v opozici k celku obou trojverší v tom smyslu, že tato trojverší vylučují hledisko pozorovatele (milenců, vědců, mocností Erebu) a situují bytí koček mimo všechny prostorové i časové hranice.
2. První Čtyřverší tyto prostorové a časové hranice navodilo (dům, věk); první trojverší je ruší (v hloubi poušti, sen bez konce).
3. Druhé čtyřverší definuje kočky ve vztahu k temnotám, do nichž se umísťují, druhé trojverší ve vztahu fe světlu, které vyzařují (jiskry, hvězdy).
; Konečně třetí dělení se připojuje k předcházejícímu; spojuje - tento-
] krát prostřednictvím chiasmu - na jedné straně úvodní čtyřverší a kon-
cové trojverší a na druhé straně strofy vnitřní: druhé čtyřverší a první ] trojverší; v první skupině mají kočky v hlavních vetách funkci předmě-
tu, zatímco ve druhých dvou strofách jsou už od začátku ve funkci , podmetu.
Tyto jevy formální distribuce mají sémantický základ. Východiskem prvního čtyřverší je spolužití koček s vědci nebo milenci v temže domě. j Z této soumeznosti vyplývá dvojí podobnost fcomme eux, comme eux).
! Také v koncovém trojverší se vztah soumeznosti vyvíjí až k podobnosti:
j ale zatímco v prvním čtyřverší met ony mi cle ý poměr kočičích a lidských
; obyvatel domu zakládá jejich poměr metaforický, je v posledním trojverší
tento stav jaksi interiorizován: vztah soumeznosti spadá BpíŠe do sféry synekdochy než vlastní metonymie. Části kočičího těla (l2boky, ^zřítelnice) připravují metaforickou evokaci kočky astrální a kosmické, což je provázeno přechodem od přesnosti k nepřesnosti (2stejně - limatně). ~ Analogie mezi vnitřními strofami spočívá na vztazích ekvivalence, z nichž jeden je druhým čtyřverším zamítnut (kočky a 7ořt pohřební) a druhý je prvním trojverším akceptován (kočky a l0sfingy); v prvním případě z toho vyplývá odmítnutí soumeznosti (mezi kočkami a Erebem) a v druhém umístění koček lov hloubi pouští. Vidíme tedy, že se přechod děje na rozdíl od předcházejícího případu od vztahu ekvivalence, zesílené formy podohnosti (tedy metaforický postup), ke vztahům soumeznosti (tedy postupy metonymické), ať již negativním nebo pozitivním.
Až dosud se nám báseň jevila jako systémy ekvivalencí, které do sebe " zapadají a které vytvářejí ve svém celku uzavřený systém. Ještě nám zbývá přihlédnout k poslednímu aspektu, z něhož se nám báseň objeví jako systém otevřený, který dynamicky postupuje od počátku do konce.
Vzpomínáme si, Že jsme v první části této práce osvětlili rozčlenění sonetu ve dvě šest i verši oddělená dvoj versím, jehož struktura ostře kont-J rastuje s ostatkem básně. Během rekapitulace jsme však ponechali toto
rozdělení prozatím stranou. Zdá se nám totiž, že toto členění na rozdíl od ostatních naznačuje etapy postupu, a to od řádu skutečnosti (první
634
BAUDELAIRDVY KOČKY
635
Šestiversí) k řádu nadskutečnosti (druhé ses t i verši). Tento přechod se děje prostřednictvím dvojverší, které na krátký okamžik hromaděním sémantických i formálních postupů uvádí čtenáře do světa dvojnásob ireálného, protože sdílí s prvním SestiverSím charakter exleriority a co do mytologické rezonance ještě předstihuje druhé šestiverSí:
1-6		7a b	9-14
vnĚjal			vnitfnl
empirický	mytologický		
reálný		ireálný	nadreälný
Touto prudkou oscilací jak tématu, tak i ladění plní dvojverší funkci, která poněkud připomíná funkci modulace v hudební kompozici.
Cílem této modulace je rozřeĚit opozici mezi metaforickým a metony-mickým postupem, působící v implicitní nebo explicitní podobě od začátku básně. Řešení, které podává závěrečné šestiversí, záleží v přesunutí tohoto protikladu do nitra metonyraie samé, Čehož však je dosaženo metaforickými prostředky. Obrazy koček, které podává každé trojvcräí, jsou navzájem inverzní. Kočky, které byly původně uzavřeny v domě, vyhrnuly se - lze-li to tak říci - v prvním trojverší ven a rozptýlily se prostorově i Časově do nekonečných pouStí a do snu bez konce. Pohyb jde zvnitřku ven, od koček uzavřených ke kočkám na svobodě. V druhém trojverší je zrušení hranic interiorizováno kočkami dosahujícími kosmic- ' kých rozměrů, neboť v určitých částech svých těl (126ofey, lizřítelnice) zahrnují písek pouště a hvězdy nebe. V obou případech se proměna uskutečňuje metaforickými postupy. Ale obě proměny nejsou přesně v rovnováze: první má ještě svůj původ ve zdání (Osvojují si... pózy-., které se zdají kroužit se) a ve snu (ve sněni... do snu...), kdežto druhá proměna skutečně proces uzavírá svou afirmativní povahou (jsou plny... zdobí hvězdami). V první zavírají kočky oči, aby usnuly, v druhé je nechávají otevřené.
Tyto rozevláté metafory koncového šestiversí pouze transponují do vesmírných rozměrů protiklad, který byl implicitně formulován již v prvním verši básně. „Milenci" a „učenci" ztělesňují pojmy, které jsou ve vzájemném vztahu zúžení a rozpětí: zamilovaný člověk je připoután k ženě právě tak jako učenec k vesmíru. Tedy dva typy spojení, jedno blízké, druhé vzdálené.8 Tentýž vzlah evokují koncové proměny: rozprostření
8 Prof. E. Benveniste, který bí laskavě přečetl tuto studii v rukopise, nás upozornil, že ínezi horoucími milenci a strohými ulenci hraje tralý vik také roli prostředníka: praví ve zralém víku se setkávají, ahy ae stejně ztotožnili s kolkami. NeLoí, pokračuje prof. Benveniste, zůstat „horoucími milenci" až do „zralého věku
koček v čase a prostoru, stažení času i prostoru do bytosti koček. Jak už jsme však poznamenali, ani zde symetrie mezi oběma formulemi není úplná: poslední v sobě soustřeďuje všechny protivy: plodné boky připomínají 5rozkoí milenců, tak jako zřítelnice 5vědu učenců; i2magické se vztahuje k aktivní horoucnosti jedněch, limystické ke kontemplativnímu postoji druhých.
Nakonec dvě poznámky:
Skutečnost, že viechu y gramatické podmety sonetu (s výjimkou vlastního jména ^Ereb) jsou v plurálu a že všechny ženské rýmy jsou tvořeny jmény v plurálu (počítaje v to i substantivum spouště), je zajímavě osvětlena (jako ostatně celý sonet) někohka pasážemi z Davů: „Multitudo -solitudo: pojmy souznačne a zaměnitelné pro činného a plodného básníka... Básník se tžäí té nevyrovnatelné výsadě, že po libosti múze být sebou samým i někým jiným... To, čemu lidé říkají láska, je věc pranepatrná, tuze omezená a ubohoučká proti oněm nevýslovným orgiím, proti oné posvátné prostituci duše, jež se na potkání oddává netušeným, neznámým jevům - celá, cehčká - básnickým citem a lidským soucitem." 9
V Baudelairově sonetu jsou kočky zpočátku označeny jako 3mocné a sladké a poslední verš přirovnává jejich zřítelnice ke hvězdám. Crépet a Blin10 odkazují k jednomu Sainte-Beuvovu verši: „...ľastre puissant et doux" (1829) a shledávají táž epiteta v jedné básni (1832), v mž jsou ženy apostrofovány takto: „Ětres deux fois doués! Étres puissant s et , doux'."
To by potvrzovalo, je-li toho třeba, že pro Baudelaira je představa kočky úzce spjata s představou ženy, jak to ostatně jasně ukazují v téže sbírce dvě básně nazvané Le Chat, to jest sonet Viens, mon beaux chat, stir mon coeur amoureux (který obsahuje podnětný verš: Je vois ma femme en esprit... - Vidím v duchu svou ženu...) a báseň Dans ma cervelle. se proméne... Un beau chat, fort, doux... (která přímo klade otázku: est-il fée, est-ildieu? - je to vúa, je to bůh?). Tento motiv kolísání mezi mužstvím a ženstvún je podtextem Koček, kde prosvitá pod záměrnými dvojznačnostmi (Milenci... miluji... koĚky mocné a sladké...; jejich boky plodné...). Michel Butor správně poznamenává, že u Baudelaira
i
1 znamená být již mimo všední život, jako je tomu praví se skutečnými „strohými
učenci": Úvodní situace sonetu je situace života mimo a vít (nicméně iivot podsvetní je odmítnut), a přenesena na kofky vyvíjí se od zimomřivého odlouření k velkým hvězdným pouštím, kde veda a rozkoš jsou snem bez konce. - Na dotvrzení těchto ' poznámek, za níž amorovi dík lijeme, lze citovat některé formule z jiné básní
i v Kvitech ila: Le savant amotir... fruit ďaittomne aux saveurs louveraines
I (Znalecká, učená láska.., plod podzimu se svrchovanou chutí; v básni ĽAmour dtt
i mensonge).
i Ch. Baudelaire, Mole básní v próze, přel. J. Fořt, Praha 1979, str. 36-37.
10 týf, Let Fleura du mat, krit. vyd., Paris 1942, str. 413.
636
BAUDELAIROVY KOČKY
637
„tylo dva aspekty, ženství a s uper muž s tví, se naprosto nevylučují, ale spojují".11 Všechny postavy sonetu jsou rodu mužského, ale les c/ioís (kočky) a jejich alter ego tes grands sphinx (velké sfingy) mají něco z hermafroditní povahy. Stejnou dvojznačnost v průběhu celého sonetu podtrhuje i paradoxní výběr ženských substantiv tvořících mužské rýmy.12 Kočky svým zprostředkováním umožňují, aby z úvodní konstelace básně, Ivořené milenci a učenci, byla eliminována žena, ponechávajíce tak tváři tvář proti sobě - ne-li ztotožněné - básníka Koček, osvobozeného od „omezené" lásky, a vesmír, oproStžný od strohosti učencovy.
11 M. Butor, Podivuhodný příběh v knize Repertoár, Praha 1969.
12 V dílku L. Rudraufa Rime el sexe, Tartu 1936, str. 47, následuje po výkladu „teorie alternace mužských a ženských rýmů ve francouzské poezii" spor
s M. Grammontem. „Pro alternaci, zavedenou v 16. stol. .a založenou na přítomnosti nebo nepřítomnosti neprízvučného e na kouči slova, užívalo ae termínu rýmy ienské a rýmy mužské, protože neprízvučné t na konci úova bylo ve velké většině případů znakem Ženskosti: un petit chat / une petite chatte," tvrdí Grammont. Mohlo by se spíše říci, že specifická ženská koncovka obsahovala vždycky na rozdíl od mužské „neprízvučné e". Rudrauf však vyslovuje určité pochybnosti: „Byly to v5ak jenom gramatické důvody, které vedly básníky 16. stol. ke stanovení pravidlu alternace a k výběru přívlastků ,mužské' a .Ženské' pro označení dvou typů rýmů? Nezapomeňme, že básníci Plejády psali své sloky se zřetelem ke zpěvu a že zpěv akcentuje více než mluvené slovo alternaci slabiky silné (mužské) a slabiky slabé (ženské). Vedle analogie gramatické musí tu hrát roli — více nebo inéně vědomě -hledisko hudební a hledisko sexuální..."
Vzhledem k tomu, íe tato alternace rýmů, založená na přítomnosti nebo nepřítomnosti neprízvučného e na konci veršů, přestala být reálni, domnívá se Crammont, že ji vystřídala alternace rýmů končících souhláskou nebo prízvučnou samohláskou. I když přijímá názor, že „samohlásková zakončení jsou všechna mužská", pokusil se Rudrauf stanovit stupnici o 24 stupních pro toiililáskové rýmy, „jdoucí od koncových slabik nejúsef nějŠích a nejmužälŕjSich k nejienEtřji sladkým" {str. 12n): rýiny se závěrovou neznělou okluzívou jsou na kraJDÍm mužském pólu {1") a rýiny se znělou spiranlou na ženském pólu (24") zmíněné stupnice. Jestliže aplikujeme tento pokus o klasifikaci na souhláskové rýmy Koček, můžeme tu pozorovat vzestupný pohyb směrem k mužskému pólu, který nakonec zmírňuje kontrast mezi obéma typy rýmů: 'aiutlres - seiíento/res (likvida: 19"); 'Wne&res -funěbres (znělá okluzíva a likvida: 1S"); ''atliludes - '"solitudei {znělá okluzíva: 13"); í2magiq\ies - '^myitiquet (neznélá okluzíva; 1").
Dívka zpívala. Rozbor jazykové výstavby básně Alexandra Bloka
1 DevuSka pela v cerkovnom chore        9 / vsem kazalas', čto radosť bude t.
O usech ustalých v luíom kraju.
Čto v lie hoj zavodi vse karabU,
O všech korabljach, ušedšich v more 11 Čto na čužbme ustalyje Ijudi O všech zabyvšich radosť svoju. 12 Svetlitju žizn' sebe obreli.
Tak pel je je goíos, Ittjaíčij v kupol    13 I galos byl sládok i luč byl tonok.
I luč tijal na belom plece, ľ každyj a mraka tmotrel i sluíal, Kak beloje plaťje pelo v luče.
I toľko vysoko, u Caríkich Vrat, ' Priíastnyj Tajnam, - plakal rebenak O tom, čto nikla ne pridet nazad.
1 Dívka zpívala v chrámovém cháru      9 A vírm se zdálo, íe radost bude.
o víech znavených v cizí zemi, "' £e v liché zátoce (jsou) vlečky lodí.
"zeu cizině unavení lidé
o vSech lodích, odStdíích na moře,__________________
o všech zapamenuvlich radost svoji.   Is světlý život si naíti.
* Tak zpíval její hlas, Utící do kupole, 13 A hlas byl sladký a paprsek byt tenký, ^ a paprsek zářil na bílém rameni,        l* a jenom vytoká, u Královských Dveří,' a každý z temna hleděl a naslouchal,     úiaslno Tajemství (dat. pl.), - plakalo dítě, jak bílé oblečení zpívalo v paprsku.   |fl o lom, že nikdo nepřijde zpátky.
Blokový strofy, napsané v srpnu 1905, byly poprvé pubhkavány v časopise Naša šizn' 18. února 1906.
Báseň začíná podmětem a přísudkem Dívka zpívala; přísudkem a pod-mčtem plakalo dítě se uzavírá její poslední nezávislá věta. Mezi všemi podstatnými jmény v textu není žádné jiné životné podstatné jméno v jednotném čísle a zpívala je v celé básni jediný slovesný tvar ženského rodu. Dívka zpívala sladkým hlasem - to je v převodu do prozaické řeči průběžný motiv celé básně, ale od druhé strofy se samostatným podmětem stává synekdocha hlas a jeho nabízející se epiteton se ke konci uskuteč-
1 V pravoslavném chrámu prostřední dveře ikonostasu (přepážky mezi kněžiStčm a prostorem pro lid). - Slova 8 oblečení užíváme proto, abychom v doslovném překladu mĚli stejný (střední) rod jako v originále, viz str. 648; rody se však »tej"nĚ jiude liší, a mluví-Ii R. J. o nich, je lépe nahlížet i do ruského textu (pozn. vyd.).
638
DÍVKA ZPÍVALA 639 ROZBOR JAZYKOVÍ VÝSTAVBY BÁSNĚ ALEXANDRA BLOKA