tou od hradu - ano, můj Bože, schodiště, širokánské schodiště, vedoucí k pražskému Hradu, bylo zarostlé travou - dostal jsem se na místo, kde střecha kostelíčka ústila v mou cestu, a má cesta táhla se podél hradeb velice pevných a neobyčejně vysokých.
Jda touto cestou, zavadil jsem nad kostelíkem, na samém kraji jeho střechy, nohou o kámen, který, nevím jak, jakoby padl doprostřed střechy a střecha se probořila ...
Pohlédl jsem před sebe: na druhé straně tohoto náměstí, jež se vyvyšovalo, věže statného chrámu svítily se zlatem: byl to jistě hlavní chrám pražský, ač nebyl-li to Strahov.
Našli jste někdy loňský nebo předloňský lupen strávený, na kterém zůstaly jen obrysy a žilky? Jenže chrám svaté Anežky tolik mi připomínal Eucharistii a běloučký popel spálených věcí, který i po úplném dohoření ještě drží podobu a tvar původního předmětu, ale konečně sám od sebe anebo závanem dechu našeho se rozpadne.
[238]
SEN O SVĚTOVÉ KATASTROFĚ
(29. VI. 1910)
Měl jsem odjeti do Prahy, chtěje vstoupiti do kléru pražské arcidiecése. Macecha, Vilemína a má sestra Matylda byly v domě mého dětství na „Stránce". U obou prvních budil jsem zájem, jenž mi byl nadmíru nepříjemný. Matylda, kterou jsem obejmul, dotýkaje se tváří tváře, smutně mi pravila: „Rozluč se se mnou, třeba mne už víckrát neuvidíš!" Odpověděl jsem, že ještě nadobro neodcházím, dav jí tak znát, že mám ještě kdy a že se rozloučit ještě přijdu, jakmile vyhledám otce, jenž byl v kterémsi jiném domě. A tak jsem odešel. Macecha a Vilemína byly mým slovem docela upokojeny, jinak neřekly nic.
Přijdu bezpochyby k otci, že pojedu do Prahy a ptám se: „Kdy odjíždí vlak do Prahy?" neboť na starodávných nástěnných hodinách sleknutím jsem zpozoroval, že jsou právě tři hodiny odpoledne. Kdosi odpověděl: „O třech!"
Tu mi napadlo, že jdou mé hodiny napřed, že bych tedy mohl ještě doběhnout na nádraží. Je-
CD
CQ CD
O
m
TI c
—í
0 zr
01
w
CD
0
3 >
1
TI D -n
b o
3
CD
3 o <
CD
CD CD
—i 3
—í
7t
[239]
diná okolnost mne silně zabolela: že se nerozloučím s Matyldou. Toto se neudalo v mém rodišti, nýbrž v Třebíči a ti, co mi odpověděli, že vlak jede o třech, byli moji spolužáci z gymnasia, buďto Čapek anebo Zavřel.
Na to nádraží chvátá nás víc. Ale cestou na Jej-kově uviděl jsem jakýsi obchod, mohla to být také hospoda nebo panoráma a kdosi vedle mne pravil: „Zdejší kapucíni zdokonalili toto místo pohlednicemi." Řekl to docela vážně, z čehož jsem usoudil, že se z toho raduje. Pohlednic jsem neprohlížel, jenom jsem uvěřil té zprávě, ale nahlédnuv vraty, viděl jsem na jakémsi podiu velikého koně, jenž měl čabraky z papíru, ornamentovaného perforacemi, jak bývá na stinidlech lamp, anebo na kuchyňských policích.
Kůň se ani nehnul. Nebyl vůbec živý, ač na pohled dělal dojem velikosti. Napadlo mi: „Aby nebylo viděti smrt, potřebují ornamentu" a vzpomněl jsem si na koně Häuslerovy v ilustracích k Zeyerovu „Amisu a Amilovi".
Vlevo pod schody klášterními uzřel jsem kupecký krám, otevřený do ulice jak ony masné krámy na dominikánském náměstí v Brně. Tam se usmíval štěstím tržícího a vábícího třebíčský Pater kvardián a ještě kdosi.
Na nádraží velmi mnoho studentstva, jsou to samí klerikové, anebo kandidáti bohosloví. Čekáme na nejbližší vlak, neboť onen rychlík, k němuž jsme pospíchali, vskutku již odjel.
Jsme v Praze, v ústavu arcibiskupských kleriků. Jeden vedle mne se držící, mně a ještě komusi z vlastního popudu dělá průvodce životem - seminářem - Prahou. Předně prý, jaké a kolik košil? Šest? Tři?
Mám na sobě černý talár, opásaný cingulem, jehož okraje jsou bíle kropenaté, takže jsem všude patrný. Na otázku o těch košilích jsem odpověděl, že tři, neb jsem byl chůd, a i tolik bylo pro mne mnoho.
Nevěděl jsem, zda-li mne vůbec přijmou a strachoval jsem se pro to. Nikde nebylo zříti pána, všechno bylo docela kamarádské a veřejné, což mne trýznilo, neboť jsem se cítil sám a v cizině. Jsem na jakési chodbě, která jest zároveň oratoří. Kdosi sedí ve zpovědnici ak mému úžasu klerikové sem tam přiklekají a zpovídají se: k mému úžasu, neb vidím, že se to děje všecko jako v hospodě, ale i v hospodě, tuším, je tempo vážnější. Bohoslovec Kassian přiklekne, cosi řekne, zpovědník nad ním načmárne kříž a praví: „Už je to, to su rád!" A Kassian legračně vstane a povídá, krycác-
[240]
ky pohnuv hlavou: „É á!", což znamená: „Já taky!"
Jaksi současně viděl jsem bohoslovce v hospodě i při těchto pobožnostech. Samý žert a vtip a kejklířský pohyb a žvanivý hluk, nic a nikdo v klidu.
Náhle zpovědník vstal, mrkl, odešel a na ten pokyn kecl si Kassian na jeho místo a zpovídal sám.
Odešel jsem odtud, ne zmaten, ani ne zklamán, ale jako znesvěcen a urouhán a s pocitem hrůzy. Ohlížím se po místě klidnějším. Na štěstí oratoř je velmi dlouhá a má výklenky, otevřené do lodi chrámové. Každý ten výklenek má život jako uzavřený sám pro sebe, neboť najednou stojím či klečím v jednom takovém výklenku a všechno to, co jsem dosud viděl a slyšel, bylo už jen jako zlý sen, který pominul. Jaké to zde ticho, Bože můj!
Dívám se dolů do chrámu osvětleného sluncem. Chrám jest velmi prostraný a vysoký, proto také velmi světlý. Stěny nevrhají stínu, lavic jako by nebylo, anebo pro velikost toho prostoru se očím ztrácejí.
Oratoř mi připomíná chrám svatého Martina v Třebíči, kdežto chrámová loď vybavuje mi
v mysli katedrálu brněnskou, jenže bez těch barevných oken. Okna tohoto chrámu nejsou barevná a to mne velice uklidňuje. Jsem v oratoři chrámu, který těsně souvisí s kněžským seminářem. Jsem v Praze, neboť z Třebíče jel jsem na západ k severu, nejprve však na západ, neboť východ a západ jsou hlavní světové strany, kdežto sever a jih toliko výpomocné pro naši řeč. Světové strany mého snu a mé osoby jsou totožný se světovými stranami map, t. j. nalevo západ, napravo východ, sever nahoře, jih dole.
Jest asi plný den, ač nikoli poledne: to jest buď před námi, anebo za námi. Nejvíc světla jest u oltáře a v presbytáři, tak bývá jen za slavných služeb Božích.
Veliké a vysoké prostory mají své ticho a je to jako ticho vesmíru.
Hlasy, podoby a tvary přirozeně nejdou do výše, všechno je geocentrické a zasaženo tíhou. Výška jest jediný rozměr, na nějž nejsme zvyklí.
Dívám se hluboko dolů do chrámu, nic neslyším a co vidím, jest jako šumivé a sladké vlnění, jako by tam plynul svatý proud blaha, příliš veliký, než aby se v něm lidé nezajíkali, neboť jde šířkou lodi chrámové jako řečištěm a stéká šikmo tichým, jednolitým slapem dolů od klenby pres-
[242]
[243]
byteria a teprve později se rozlévá šíře a mělčeji a tišeji, víc a více hasna.
Hlouček věřících stojí mlčky před presbytářem na dlažbě. Zlato tlumí a zpívá své lesky. Máme nějaký svátek, avšak jakoby více proforo interno, sice by tu bylo mnohem více lidí. Anebo snad slaví se tu nějaké tajemství tak božské a důvěrné, že teprve za tisíce let může býti předáno zástupům.
Vedle mne klečí prosté venkovské děvče. Jeto nějaká pasáčka. Já ji poznal, ale sotva jsem si jí povšiml: bylo tak přirozené, že ona tu jest. Myslím, že i ona mne tak přijala. Je tak přirozené přijít do chrámu na bohoslužby. Dívka vedle mne se modlí. Klečí a modlí se. Najednou vstává, vzpři-muje se a pravicí metá dolů jakousi věc (je to jako věc potřebná) do rukou nemluvňátka, promluvivši na ně. To dítě sedí v náručí ženy, teprve tecf jsem je uviděl, ale také jsem uviděl jeho oči a oči té dívky vedle sebe. Ano, zdálo se mi, jako by s tou potřebnou věcí hodila dolů i své oči, ba celou svou duši. Dítě tak poskočilo v náručí matky a oběma ručkama chytilo hozenou věc a očka jeho zazářila radostí.
Co se to děje s dárkyní? Teprve nyní ukázala se v pleti její běl. Bylo mi to divné, poněvadž
[244]
před tím byla tak červená a sluncem osmahlá. Dříve podobala se poupěti v sebe schoulenému, ted jest jako květ, jenž se rozvinul. Dříve byla jaksi jen červená, teď jest červená a bílá.
V tom celý chrám i s oltářem a lidmi mizí, náhle, jen oratoř zůstává jak byla.
Vidím veliké náměstí a na něm dva mohutné chrámy: jeden přímo před námi a druhý stranou nalevo. Ptám se, jak se jmenuje tento druhý chrám. Dívka a pan J. mi odpovídají: „Panny Marie Kanenské." - Zdá se, že nepochopuji, proto oba mně vysvětlují: „Panny Marie z Kány Galilejské!"
Teprve tuto chvíli jsem uviděl pana J., ale ani dost málo mne nepřekvapilo, že ho zde vidím. Jako by to bylo docela přirozené, že my tři tu jsme: ona dívka, já a pan J.
Když mně oba chrámy jmenovali, učinili to s takovou jistotou, že jsem si pomyslil: „Oni jsou tu jako doma." Cítil jsem se mezi nimi lépe než doma a oni to viděli.
Chrám protější zasvěcen jest Neposkvrněnému! Početl a jeho mohutné průčelí, bez říms i bez oken, jest docela hladká stěna, šedá věkem; jen dole uprostřed jsou hlavní dveře chrámu a ve $pici štítu (taková průčelí mají chrámy františ-
t245]
kánské) stojí, do zdi zapuštěná, pískovcová nebo spíše žulová, velká socha Panny Marie korunované. Tato jediná ozdoba stavby vyniká, jenže bez děsu a bez domněnky.
Slunce stojí vysoko. Obloha jest letně jasná a bez mráčku. Sváteční ticho. Tvary sochy, koruna, obličej, roucho jsou čistě, kamenně odstí-něnyj
Pojednou rozšířil se stín pod korunou Svaté Panny, splynuv se stínem obočí. Musel se stati nějaký pohyb, jehož příčinu určitěji by byl uzna-menal jenom ten, kdo by s tímto úmyslem na Sochu byl hleděl. Takový stín povstává v koruně stromu, když o polednách některý lístek se tam pohne. Kterak se pohnul, když všecky ostatní setrvaly v klidu, jako v extatické ztrnulosti, jako by duše stromu někam byla zalétla? Rovněž stín jest v letních sadech za oné chvíle jen jakoby mocnějším, „presvetleným" světlem, anebo světlem, které z lásky k nám a laškujíc s námi, ať tak dím, ustouplo hluboko do pozadí na vodorovném palouku Země a odtud se na nás dívá, až po onen nezadržitelný okamžik, kdy se proti sobě toužebně rozbehnem ... Důvěrný pohled slunce jest tmavý, abychom ho plně požívali.
Takový byl stín a takové byly oči Panny Marie.
[246]
rAn stín pod korunou Sochy se pohnul, anebo poněvadž onen stín se rozšířil, věděl jsem, že se; pohnula Socha. Ale už před tím, patříc na tuto Sochu, pravila moje sousedka: „Mne Panna Maria ani nevidí!" Tak řekla ona dívka, podobná vesnické pasačce. Ale když se v onom velikém tichu pod korunou svaté Panny rozšířil onen stín, chtělo se mi vykřiknout: Vidéli jste, co se stalo?
Neřekl jsem nic a má otázka zůstala na vahách mé radosti asi po dvě vteřiny, neboť náhle Maria Panna po pás se poklonila naší Pasačce: a budto ona poklona měla dvé viditelných taktů anebo se opakovala celá dvakráte. Pan J. pravil: „Vidíš?!" Což znamenalo: „Tys myslela, že Panna Maria nevidí tvé lásky, a podívej se!" Byl v tom ještě tento smysl: „Což kdy sliby Marie klamou?"
Dívka byla potěšena jako dítě, kterému se dostalo, po čem tak toužilo, t. j. jistoty. Anebo čeho, když se jen miluje?
Socha se rázně vzpřímila a hned zase poklonila se po pás komusi vpravo, komusi neviditelnému. A potom, obrátivši se vlevo, rovněž tak poklonila se panu J.
Byl jsem zklamán ale více zarmoucen než zkla-
[247]
' mán a ještě více ustrašen než zarmoucen, že Svatá Panna na mne vůbec nepohlédla, neb v tuto chvíli byl její pohled poklonou a poklona vyvolením.
Na to se Maria vznesla do výše a obrátí vši se v letu nazpět, dvakrát mocně pokynula dlaní dolů ob-
; ráčenou, holou dlaní pravice své do dálky! Paže se při tom v lokti neohnula. Bylo to jako rozhodné mávnutí veslem. Byl to pohled a pohyb zatracujícího darem svobody: „Dobře, dělejte si co
* chcete, já vás opouštím!" Ale jenom pohled a po-
í hyb, nic víc.
Teprve nyní jsem zpozoroval, pohlédnuv dolů, že na náměstí jsou lidé a hlučí. I pomyslil jsem si, že Panna Maria chce mluviti. Tak jsem si nyní vyložil její pokyn a také jsem se již rozhodl, že křiknu dolů, aby byli ticho a aby se přece podívali, co se děje, ale nežli jsem zakřikl, Svatá Panna již se zase obrátila, letíc, nehybná a přece celá živá, přísná, ale přece nevýslovně krásná, k jihovýchodu.
Současně však po Jejím němém a prudkém pokynu propukla v tu stranu, kam se byla zahleděla s takovým hněvem, v dálce z leva vřava, jako-; by se vulkanickým výbuchem odtrhl poklop jícnu pekelného! Statisíce hlasů, jako by je členily ná-
[248]
razy plamenné vichřice, ve strašlivém rytmu řva-! lo krvelačným vztekem. ó,kéž by to byla jen ží-; zeň krve! Bylo slyšeti jen vyrážené: ú-á (snad hu-rá), já měl představu, že je to ze Španěl a že; celá Evropa hrůzou se ježí a třese.
Svatá Panna ve svém jaksi plavném letu obrá- i tila se ještě jedenkrát k severozápadu (tak se mi! zdálo) a nyní (etfem, vybíhajícím ve tvar lilie, \ vyzývala ty, na něž byla před tím s láskou pohlédla, aby ihned prchali za Ní. Byl pak pohyb', žezla Jejího jako když prudce vyrývají se květiny z půdy.
Aspoň v tu chvíli, Královno nebes, kdy smrtí mou žalář mého těla se otevře a rozední, abych nebyl zavalen a rozdrcen svou vlastní tmou, obrať ke mně své oči v hodince poslední!
A ve světle pohledu Tvého, Rodičko Boží, před Trůnem Beránka uprostřed věčných chval kde blaženost každým dechem ještě se množí, ať uzřím ty, které jsem nenáviděl a miloval!
[249]