ČERNÝ KRUH
Jitra bývala podivnou věcí v jeho životě. Přechod ze tmy do tmy, ale tma denní se přec jen podobala více životu, o jakém si vyprávěli lidé na ulicích. Ve dne měl před zrakem oponu, za níž hořelo tisíc žárovek, a tušil světlo za tím plátnem, třebaže neviděl jinak nic z toho, co se pohybovalo a hovořilo.
Ale přece to byl život a když někdo od počátku žije o suchém krajíci, ani si nezaslesknc po lepším. Chodíval do hospody a nade dveřmi té hospody byla pěkně malovaná tabule a lidé říkali, že rudá písmena té tabule hlásají příchozím : „Hostinec u Boži Prozřetelnosti." Člověku, který žije pod rukou tmy, jest dobře nablízku pánaboha, neboť pánbůh stvořil světlo a snad se někdy ještě rozpomene na ty, kdo mají v očních důlcích černé kameny. Když tak pěkně seděl mezi známými, kořalku před sebou, ani si nevzpomněl, že nedovede Čisti v krčmářčiných zracích, jež se opíraly o hrudi mužů jako horké dlaně milosti. K čemu pak tu konečně potřeboval očí, když stačilo popíjeti a naslouchat? Druzí nedělali také nic jiného a leda se jeŠte rozčilovali nad křivými pohledy kamarádu. Venku jezdily automobily a z těch, co seděli v nich, jistě si nikdo nepovšiml nápisu nade dveřmi. Potom kdosi řekl - a to bylo slovo, které dovede proměniti lidskou duši — řekl takovouhle věc:„As-
15
poň kdybys mél deti. No jo — slepý má mít dité se zdravou jenskou, potom \ y vzdoruje pánubohu. Proti tomu pánbůh nic neuma-, kily/ má slepý dité. které je z jeho těla a které vidi jako čert. Potom to přece jenom nebylo všecko nadarmo."
Lidé maji rozumy a chceš-li jim pripravili dobrou chvilku, nebraň se, nalxzeji-li ti dar. Zvláště, je-li tím darem užitečné lIoVOaKolik pak je Imdin ? Dvaadvacet. — Klím áŕ c c je lake dvaadvacet a dvaadvacet let neni o mnoho více nežli dvaadvacet hodin,nebof dobré skutky se měří na staletí a špatných lépe ne-p •■vľitati. „Kamaráde, copak to povídáš ? Přihnul sis a-ii pořádné a tvá slova jsou těžká jako ten zápach tady nad stoly. Jak pak bych mohl říci třeba tuhle krčrnárcc.aby mi dala dité, když jsem slepý?Človék musi mít moc dobré oči, chce-li ŕíc milostné slovíčko, to nejde jen tak beze všeho." Krčmárka se zasmála a znélo to, jako by nékdo rozbil čajovou skleničku. Prišla k němu na špičkách a dotkla se jeho paži. Projela mu tělem nějaká horká vlna a zaslechl, že povídá : „Ale máš to ruce jako medvěd. S téma bvs moh' lámat kameny!" „Silu mám", na to slepý a sevřel ji nahy loket, „ale copak to staéíke štěstí?"
A potom byla noc a za tu noc se duše slepého proměnila. Když šel nyní po náměstí, myslil si, že slunce hřeje jaksi tepleji, jako by se bylo trochu zemi přiblíždo, a na strechách slyšel šepoty holubů a ze v^eho mu bylo radostno jako nějakému človeku, který si hraje s barevnými sklíčky. Potkal-li deti, za-
16
šermoval holí a řekl co nejveseleji: „Neviděly jste mého synáčka? Patrné se tu někde honí se svými kamarády." A když neodpovídaly, pokračoval ještě tepleji: „Cožpak je to tak podivné, že slepý človék bledá své dité ? Ale kdež... To se vám jen tak zdá.
— A nyní mi řeknete, není-li mezi vámi nikoho, jehož otec by byl .slepým — jehož otec by neviděl nic ze všech těch pekných věcí kolem dokola, jak jsou na světě za jarních měsíců." Nakonec děti utíkaly. To jest nějaký podivný slepý — chytejte míč, aby nepadl do modré vody! — ten slepý bude asi nějakým strašidlem.
Ale jednoho dne mu povídá tenký dětský hlásek: „Múj tatínek je také slepý. Hraji si s jeho očima, které vypadají, jako by viděly, ale zatím nevidí zhola ničeho. Je to tak zábavné ! Mohu délati cokoliv a někdy si hrajeme na slepou bábu a nemusíme tatínkovi zavazovat oči. Tatínka, který vidí, bych nechtěl
— náš tatínek je nejlepší." Tof se ví, človék by leckdy plakal radostí. Někdy jest vzduch radostí tak nasycen, že se až vlamuje do dlažby náměstí a proniká do hlubin země. „Tak pojďsc mnou, dobrý chlapečku", pohladí jej slepý a přetře si čelo, „vezmeme si automobil a vyjedeme na druhý konec města. Něco ti tam ukáži." Šofér, dobrý člověk, povídá: „Tohle se mi nestalo. Pročpak spěcháte, když jste slepý? Ostatně je mi to jedno. Usedněte." A tak byly ulice a náměstí a promenády. U jedné věže zaslechli odbíjet hodiny, ale nepočítali úderů. „Pohlédni vzhůru",
17
vybízí sU'poc, „a řekni mi, kolik ukazuji rafičky na ciferníku.** lolik a tolik. „Dobrá, zdá se, že vidíš jako ostříž." „Vidím všechno", potvrzuje hocli, „dojedu se divati i do slunce.** „To je znamenité", mne si ruce slepý, „tolio nedovedou diliobyčejnýchlidí." Potom vystupuji před hospodou, „Přečti mi nápis nade dveřmi." — „Hostinec u Boži prozřetelnosti." — „Výborné! Xda-li pak to slyšíte, krčinářko ! A to je dítě slepého !" —
Nyní přijde poslední kapitola.
Dnes je slunce na samém vrcholku nebes a vypadá to, jako by je tam byl někdo pribil zlatým hřebíkem.
„Krčmarko, já jsem člověk silný a zvyknu-li si na věci kolem sebe, dělám všechny práce jako vidoucí."
„Ale já se slepých bojím, protože jim nelze viděti do duše.14
„To jsou slova... Nevidíte-li vy do mé duše, nevidím já ani do vašich očí. Z toho bych si konečně nic nedělal, jen když bych zrakem svého dítěte viděl sluneční tvář a hvězdy za noci. To bych viděl skoro samého pánaboha."
„Načpak chceš vidět pánaboha ? Raději se napij kořalky."
„Mlč. Kdybych měl dítě, vyrazil bych z tohohle svého černého kruhu a jeho drobnou pěstí bych zatlouk! na nebeskou bránu."
„Proč pak bys na ni tloukl, hloupý?"
„Abych řekl tém, co jsou uvnitř, že mi musí na-hraditi v mém ditéti dlouhou noc a dlouhé odříkání.
„To jsou podivné řečí... myslím, že je v nich nějaké rouhání."
V tu chvílí mělo už město na hřebenech střech rudé stuhy západu. Za okamžik přijdou hosté a u-sednou za stoly. Pak bude pozdě, snad bude konec na vždy. Tak tedy se slepý šourá prázdnou světnicí až k výčepu, odkud krčmárka dýchá do světa jako květina, a snaží se trochu podepřít svůj slabý hlas: „Nemohu přece pořád jenom pít kořalku. To je proti pánubohu a taky proti tomu krásnému jarnímu vzduchu, kterého jsou venku plné ulice. —- Co pak se mnou nedovedeš mít smilování?"— „Já si myslím", protahuje krčmárka, „když má někdo neštěstí, tak nemá pomýšleti na světské věci. Kdož ví, není-li to hřích." — „Ale když já nechci, aby byla u mne tečka a konec 1 Dobře to řekl ten kamarád ! Jak pak bych tí to vysvětlil? Má-li člověk dobré oči, dívá se na svět a to už jako by se modlil, to už jako by chválil pánaboha. A čím více vidí, tím více pokladů shromažďuje, protože stále shromažďuje vděčnost a radost. Potom, až mu dozrají jablka v koruně, předá všechno dětem a odejde v pokoji. Je to takový jasný řetěz, který se vine stále a stále vpřed do nekonečna. Skoro to vypadá, jako by Člověk ani neumíral. A má-li před sebou ve dne v noci tmu, znamená to tečku a konec. Pak je marno netoliko všechno do předu, ale i nazpět... leda že by měl takového synáčka, jakého jsem ti přivezl včera ráno." — Krčmárka se směje a dotkne se lehce jeho čela: „S te-
18
19
bou by byla smutná láska... a k čemu by mi byla má krása, když bys ji za celý život nespatřil?"
Potom se dějí takové podivné věci, že všechny předměty kolem na stěnách i po stolech trnou úžasem. Zmítá se tu svazek těl a ty ruce a nohy jsou jako tasené zbraně, jimiž se bojuje naživota nasmrt. Konečně jest ticho a klid, ale začouzené stěny nemají dosud síl, aby vydechly. Přicházejí hosté a najednou mají tváře bledší nežli sváteční náprsenky. V koutu světnice stojí krčmárka s černými vlasy na ramenou a s bílým nožem v ruce. Slepý leží na zemi a zdá se, že jest mrtev. „Naše krčmárka je vražednicí", šeptají si lidé a nevědí, mají-li vstoupiti dovnitř nebo se rozprchnouti do ulice. „Byl to násilník!" vybuchne krčmárka a pak se dá do pláče. „Copak mi teď pomůže, že jsem ho bodla do prsou !" —Ale slepý má v sobě ještě špetku sil, i zvedne ústa z prachu podlahy a povídá krčmářce : „Chtěl jsem, abys mi dopomohla k věčnosti. Snad to byl hloupý sen a pánbůh mne potrestá za to, že jsem chtěl, aby nebylo všechno nadarmo, aby za mým životem nebyla tečka a prázdnota..
Tohle řekl a zemřel... Nikdo z těch, co byli okolo, neporozuměl slovům slepého násilníka.
POKLAD ZE ZÁMOŘÍ I.
Když vypluli, pokrylo se nebe mraky, i byla tu náhle dvě moře, jedno šumící vlnami a druhé mlčící zavřenými ústy oblaků.
Tehdy řekl první lodník : „Měsíc jest příliš zvědav. Ačkoliv jest nebe potaženo Černým plátnem, našel si přece trhlinu a nyní nám hledí přímo do talířů."
Právě večeřeli, proto se lodník rozhořčoval. A vítr zadul do plachet a přihnal vzpomínky na zelené louky s bílými křidly motýlů a na domov za horami. Lod" plynula po hřebenech vln a ústa byla plna dobrých soust a srdce překypovala velikým štěstím*
„Vezmu svítilnu", řekl kostnatý námořník, když ukončil večeři, „a posadím se do kajuty. Nutno stře-žíti pokladu.Všichni smíme zahynouti, ale dříve nutno dopravili poklad v bezpečí. Bylí jsme ve světě deset roků a to jest příliš mnoho drahého času, než abychom jej promarnili neopatrností na samém konci pouti."
Lod" se zakymácela a všichni námořníci vzkřikli sborem :
„Posadíme se k pokladu a budeme ho střežiti nej-ostřejšíma očima. Deset let jsme se plahočili pouštěmi a pralesy, hledajíce jej a zanechávajíce cáry své síly i mladosti na ostnech překážek. Jsme povinni přivčzti poklad svému městu, aby se rozesmálo ště-
21