poslední válka A-PDF Merger DEMO : Purchase
Rada Vládců se obracela k lidstvu.
Lidstvo stanulo na nárožích a asfaltová dlažba div že se nerozplynula pod těžkýma nohama davů. Duše zvědavců vystupovala velikýma očima a četla řádky červených písmen na vyhláškách:
„Lidstvu 1
Lidstvo nechf vzpomene svého mládí. Vzpomenout znamená chtít znovu. Mládí — boj. Nutno, aby se lidstvu zachtělo boje! jest příliš málo světla na Zemi. Naše stroje, naše plantáže a doly potřebují bližšího slunce. Tak zní úsudek Lidí Rozumu a Práce. Ale jiné světy nám stojí v cestě. Třeba je rozbít. Třeba vyčistiti dráhu, jež vede k slunci, od rojů světů a létavic. Máme silu, máme zbraně, máme vše. Vypověděli jsme válku. Válka zabíjí. Ale když zabila jedny, vrací mládí druhým.
Tolik Rada Vládců považovala za nutno říci lidstvu."
Vyhlášky křičely do modrého dne. Byla to veliká okna, jimiž se vstupovalo do života. Ale jejich písmena se podobala kalužkám krve.
Voják Pitt přibil oči ke slovům: „Válka zabíjí." V hrdle mu rostl smutek jako chuchvalec těžkého jídla. Ale vyplivl smutek na dlažbu a vrátil se domů. Stanul ve dveřích a povídá:
„Auroro ! Země povede válku. Válka nám přinese
nové místo ve vesmíru. Přiblížíme se slunci. Naše plantáže vydají úrodu dosud nevídanou. Lidské my-
fřOta swwWiA-PDFioom to nremove tl
se budou podobati rukám královským. Ale třeba odstraniti překážky. Proto povedeme válku s jinými světy, jež jsou v prostoru mezi námi a sluncem."
Zena měla v očích červené srdce. Mužova slova byla jako dobré jídlo na talíři.
„Muž odejde a tobě třeba lásky. Budeš milovat vzpomínky. Nejsi hlínou, do níž bych dovolil zasévat cizímu rozsévači. Na světě jest pouze zvíře a myšlenka. Až zvítězíme, bude svět korunován myšlenkou. Zvíře pojde. Pojdou i jeho vyznavači." Zena měla v očích červené srdce. A potom vyšlehla válka jícny deseti tisíců děl. Lidé sestupovali do starých hrobek a slézali vrcholky hor, aby se poradili s minulostí a s budoucností. Za nocí hořely planety. Učenci ve stínu laboratoří přemýšleli o nových vynálezech zkázy. Hvězdy jim hleděly do papírů. Konečně vrhli do boje nejvelkolepější myšlenku. Několik planet se sřítilo do slunce. Země křičela vítězným opojením. Všichni vojáci se opili.
Na rozích se otevřela veliká okna. Kalužky krve hlásaly:
„Lidstvu I
Válka jest skončena. Uzavřeme ji do železné truhlice. Nikdy nebyla cesta k slunci volnější. Světlo, jež budeme čerpati plnými vědry, spálí v člověku na popel zvíře. Budeme živi světlem a myšlenkou
49
1 akto vás pozdravuje Rada Vládců." Voják Pitt přibil oči ke slovům: „Budeme živi světlena a myšlenkou." Setřel prach s obličeje a polaskal se s ulicí. Ulice měla široké boky a rozpálený zrak. Lidé seděli na prazích a čekali lačné na velikou změnu. Voják Pitt vyrazí! dveře svého příbytku a polapil očima Auroru. Měla boky široké jako před chvílí ulice. A pod srdcem nosila nový život. Usta měla zavřena rozhodnutím. Muž po ní hodil kamenem výkřiku:
„Zvíře pojde, pojdou i jeho vyznavači!"
Skočil po ní všemi rozdivočelými údy. Schýlila hlavu a vrazila mu do hrdla nůž. Padl k zemi a řekl:
„Nevěstko!"
A žena se vrhla na bílé lože a porodila syna. Nebyl to syn vojáka Pitta, jenž bojoval o plná vědra zlatého světla ze sluneční studnice. Byl to syn Aurory, zvané nevěstkou. Syn, narozený pro veliké radosti po vítězné válce.
Syn, narozený z lásky.
SMRT V PÍSČINÁCH
Mezi nebem a zemí nebylo ničeho. Země byla pouští a zařezávala se přímou čarou do oblohy, bezpříkladně modré. Jezdec, pádící ku předu, hynul více nežli žízní a únavou těmito barvami, z nichž hnědá dusila a modrá klamně slibovala. V poledne stanul uprostřed písčin a zvolá!: „Město obědvá i Ulice jsou mrtvy, ale jsou tisíckráte živější, nežli tato poušť, v jejímž středu stojí člověk. Hodiny ve městech ukazují dvanáct. Chtěl bych slyšeli křik hodin pod stropy lidských příbytků!" Potom vzpomněl bílých rukou s malými prsténky a nespočetných nohou, kráčejících ve stínu promenád. Jaképak sny měl kůň ? Chvěl se, chudák, po celém těle a jistě myslil na stáj a bohatství potravy. Oba myslili na jídlo, oba vzývali božství Žaludku! Pánbůh jim sestoupil do žaludku a křičel zoufale: „Proč mi nepřinášíte oběti? Zabiji vás, nedáte-li mi okamžitě, čím jste mi povinni!" — Kůň Í jezdec usuzovali: Země má místa, jež jsou vyhrazena smrti. To však nepřekáži životu, aby o kousek dále vířil v tanČírnách a za stoly výčepů — na lukách, těžkých travami, a na nízkých březích vod. Jak pak jsme se dostali na mrtvou stranu světa? Tohle se skončí nevesele, přisámbůh. —
Náhle někdo udeřil do slunce, že se rozstříklo na všechny strany jako raketa, i nastala noc. Podivná noc, tak podivná, že se chtělo mysliti na smrt. Jezdec
51