5.1982-1990 Vytvořit přehledný obraz české literární fantastiky závěrečného období „budování rozvinuté socialistické společnosti" na malém prostoru této kapitoly bude nesmírně obtížné. Důvodů můžeme nalézt několik: v prvé řadě je to rapidní vzrůst „produktivity" domácí SF, její těsnější provázání s fandomem, příchod nových osobností (a tedy nových přístupů k literatuře), a co je velmi důležité, názorová a tematická diferenciace uvnitř SF literatury. Autoři druhé poloviny 70. let se příliš nezabývali (či nesměli zabývat?) reflexí společenské (i politické) situace v naší zemi. Pokud se vůbec ke své současnosti prostřednictvím děl vyslovovali, pak to bylo většinou jen v satirické rovině. Socialistická společnost se svými zápornými rysy ještě nebyla tolik pociťována jako eventuální tematický zdroj vědecké fantastiky. Chartou 77 inspirovaní Neviditelní zloději Ludmily Freiové či Veisův a Petříkův román Zemřeš podruhé s kritickými poznámkami směrem k nemocné společnosti - to byly v této době jen čestné výjimky. Ovšem léta 80. přinesla velmi radikální obrat. Dobová diskre-pance mezi slovy a činy vládnoucí strany, neradostná současnost a ještě neradostněji tušená budoucnost se staly na několik let hlavním tématem myšlenkově progresivní SF, která se takto začala odklánět od původní funkce SF. Na rozvoji tohoto typu vědecké fantastiky má podstatnou zásluhu jednak rozmach pololegálních fanouškovských časopisů, jednak soutěž o Cenu Karla Čapka. Drtivá většina autorů, jejichž díla můžeme přiřadit právě sem. náleží k dlouholetým účastníkům této soutěže. Onen „okruh autorů Ceny Karla Čapka" se stal v dějinách současné české SF pojmem s jasně daným významem. Nedomnívejme se však, že by se autoři této skupiny věnovali výhradně společen-sko-kritické, nebo přímo alegorické SF. Mezi jejich pracemi najdeme i texty hravé, psané výhradně pro pobavení a pro radost ze psaní, stejně jako akční dystopickou „drsnou" SF, která se \ Průvodce paralelními světy 66 v tomto období teprve prodírala na svět. V každém případě tito spisovatelé vnesli do české SF svěží duch obsahové inovace výrazně zesílivší po průniku tzv. prestavby a glasnosti do domácí politiky a částečném oslabení ideových literárních bariér. Jejich texty promlouvaly ke čtenářům svou ironií (i sebeironií), satirou, sarkasmem a často také depresivními dystopiemi s cílenou naléhavostí. Proti těmto autorům a jejich tvorbě stál velice široký proud vědeckofantastické literární produkce s velice komplikovanou, snad až chaotickou vnitřní strukturou. Jen málokterý autor byl ve své tvorbě tak vyhraněný jako např. Jan Hlavička či Ivan Kmínek, jen málokterého z nich můžeme zařadit na systémově definovanou pozici, aniž bychom měli pocit, že vlastně patří úplně jinam. Právě v tomto případě se nutně hlásí ke slovu myšlenka, že veškeré „škatulkování", tj. snaha o typologickou charakteristiku díla toho kterého autora, je prakticky nemožné. Toto přesvědčení posiluje také fakt, že velká část české SF působí velice homogenním dojmem - stejné problémy, stejné motivy, podobné výrazové prostředky, podobný humor. Nechceme-li díla klasifikovat nefunkčně, např. podle příslušnosti k jednotlivým žánrům nebo podle obsahově-tematického hlediska, musíme přistoupit ke klasifikaci funkční, která však také v tomto případě příliš prokazatelné výsledky nepřinese. Celý proud lze rozdělit přibližně do dvou základních typů, které ovšem nejsou charakteristické jen pro tuto část české SF, ale objevují se samozřejmě i jinde („parconisty" a jim příbuzné autory nevyjímaje). První typ můžeme označit jako oddechový, zábavný, prózy tohoto typu jsou psány především s úmyslem pobavit a zaujmout mnohdy až bizarním nápadem či pointou. Většinou se nesnaží řešit žádný závažnější problém, neboť chápou, že jim to nepřísluší. Mezi jejich autory vyniká zejména Ladislav Szalai. Druhý typ, maje funkci především psychologicky a sociálně formující a výchovnou, je ve svém jádru moralistní, nabádavý, předkládá čte- 1982-1990 náři látku k přemýšlení, otvírá řadu závažných problémů, resp. pomyslně vztyčuje varující ukazovák. Tyto problémy se však většinou netýkají jevů přímo souvisejících se socialistickou realitou 80. let, spíše se jedná o obecnější problémy Člověka a lidstva, které nemusejí být vždy vázány na konkrétní společnost, ba dokonce jejich společenské vazby mohou být zcela volné. Navíc povídky většinou postrádají onu tíživou naléhavost ústřední myšlenky, již známe z velké části (i humorných) prací parconské skupiny a jejich ideových souputníků. Prózy druhého typu pokrývají velice široké výpovědní spektrum od moralit v pravém slova smyslu (Švejda, Martin) až po nenápadná upozornění obratně skrytá ve více (Rosenbaum) či méně (Kostka, Kratochvíl) atraktivním příběhu. Již zde ale zjistíme, že jen velmi málo prací lze označit jako „čistý" typ. Za příklad průniku obou typů může sloužit třeba Eduard Martin, jehož povídky jsou zcela nepochybně psány s úmyslem čtenáře pobavit i přinutit k zamyšlení nad sebou samým. Která funkce je pro vnímatele zjevnější (či primární), záleží jen a pouze na jeho subjektivním hodnocení. S jistou dávkou nutného zobecnění můžeme říci, že práce prvního typu se spíše kloní k preferenci SF ideje jako osnovy díla. Zobrazené příběhy jsou buď zcela bezproblémové, nebo se zabývají uměle vytvořenými pseudoproblémy. Jejich řešení je ovšem pouze záminkou pro prezentaci SF motivů a rozvinutí tabule. Hrdinové těchto próz pokrývají spektrum od českého Honzy ve skafandru až po karikatury typických postav vědecké fantastiky. Ze zřejmých důvodů se tento typ omezuje jen na povídky, sebenosnější a sebeinvenčnější SF motiv není sám o sobě s to unést tíhu románového zpracování. Zvláštní postavení zde zaujímají povídky s tajemstvím, texty psané především s ohledem na jejich oddechové zaměření, jejichž příslušnost k SF je ale přinejmenším problematická. Druhý typ se vyznačuje spíše snahou o předání jistého poselství. SF motivika je nezřídka odsunuta úplně stranou, u někte- 67 Průvodce paralelními svity >■ Í 68 rých prací funguje dokonce jen jako kulisa, a proto se tato díla leckdy pohybují na hranici SF a mainstreamu. Známe ovšem i řadu prací postavených především na SF ideji (a proto přiřaditel-ných k tzv. čisté SF). které též přinášely další a další příspěvky k sebepoznání člověka (např. Miroslav Kostka). Je velmi zajímavé, že velká část autorů se přímo programově snaží o „myšlenkově hlubokou" SF. I přes mnohdy humorný a s nadhledem podaný příběh stále prosvítá základní teze, jejíž převedení do jakéhosi „podobenství v kostýmech SF" se stává základním účelem textu. Jako by se autoři styděli své čtenáře „jenom" bavit. Kardinální otázkou je, zdali tuto tendenci v naší SF hodnotit kladně, či záporně. I dílo postavené na jasné tezi může čtenáře uchvátit svou motivikou či jazykem - exemplárním případem by mohly být romány Páralovy. Ale jestliže se teze stane jediným a vše přečnívajícím smyslem díla, pak ať je SF raději „jen" nic nepředstírající zábavou. Výše uvedený průnik „přestavbového uvolnění" hraje také úlohu jistého vnitřního periodizačního mezníku. V rámci celé kultury, a tedy i SF, dochází ke zřetelnému uvolňování. Vydávané texty se stávají kritičtějšími a otevřenějšími, i když samozřejmě jen v předem daných mezích. Rok 1985 přispěl i k aktivizaci nezávislé SF tvorby, nejlepší práce autorů parconského okruhu byly vytvořeny právě v tomto období. Domnívám se, že zde má kořeny v povídkové tvorbě stále patrnější odklon od moralizující a také stylově přežilé SF směrem k novým variantám fantastiky, které se plně projevily až po roce 1989 a které vedly k větší žánrové pestrosti. Tato konsekventní řada změn probíhala právě uvnitř již zmíněného parconského uskupení stranou pozornosti oficiálního dohledu, ale také bez možnosti publikovat jinde než ve fanzinech a (někdy) antologiích. Z uvedeného vyplývá, že struktura české literární fantastiky (dá-li se o struktuře vůbec hovořit) je ve sledovaných letech skutečně komplikovaná a nalézt optimální způsob její prezentace 1982-1990 není snadné, pokud se chceme vyvarovat vědomých nepřesností či přílišných zjednodušení. Pokusme se tedy postupovat podle výše naznačeného schématu, přičemž mějme na paměti, že je to pouze jedna z možných variant a že definované kategorie se mohou pro četné autory i pro řadu děl ukázat jako příliš těsné. 5.1. Společensko-krltická tvorba autorů z okruhu Ceny Karla Čapka Mapovat ideově progresivní tvorbu předlistopadového období je přinejmenším ošidné. Velká část prací z tohoto okruhu se totiž dočkala svého zveřejnění až po roce 1989, důvody snad není třeba objasňovat. Fandom tato díla velmi dobře znal zejména z fanzinů, mimo fandom však pronikla (většinou už v podobě samostatných knižních publikací) teprve po listopadové revoluci. Proto bude o těchto pracích pojednáno podrobněji až v následující kapitole. Právě v době předlistopadové má původ obrovská popularita prací Jana Hlavičky a Ivana Kmínka - čelných představitelů parconského okruhu. Jan Hlavička (*1951) byl pravidelným účastníkem Ceny Karla Čapka a zřejmě také autorem s nejvyš-šim počtem umístění v první pětici nejlepších prací. Jen pro zajímavost: 1983 - 2. místo, 1984 - 4. místo, 1985 - 3. místo, 1986 - 5. místo, 1988 - 3. místo98 a konečně 1989 - 1. místo a zisk Mloka za jednu z nejlepších českých SF povídek vůbec s názvem Hlavou proli vzduchu. Jeho povídky se v 80. letech objevovaly ve fanzinech (zejména v Kočasu a pražském Sci-fi, resp. SF)99, v časopisech počínaje Světem práce a konče Dikobrazem100 a samozřejmě také v antologiích (především Stalo se zítra a Návrat na planetu Zemi). Velmi podobný osud mě- 98 O cenu Karla Čapka - vítězní autoři. Interkom - Speciál '88,1988, říjen, s. 4-5. 99 Olša jr„ J.: Bibliografie..., I/2, c. d., s. 26. 100 Adamovič, ľ: Slovník..., c. d., 1991, č. 5, s. 57. 69 Průvodce paralelními svity 1982-1990 70 ly i práce Ivana Kmínka (*1953). Také on vydal celou řadu povídek ve fanzinech (též především Kočas a Sci-fi, resp. SF)101 a v časopisech (zejména Zápisník a AZ magazín)102, dvakrát po sobě se mu podařilo získat Mloka v letech 1983 a 1984. První vítězná povídka - Syntamor zasahuje - ohlásila Kmín-kův nesporný talent. Vtipná historka s dokonalými proporcemi a příjemně překvapivou pointou v sobě přes svoji nenápadnost skrývá nový impuls pro rozvoj domácí SF. Kmínek ve své poetice částečně navazuje na Veise, jeho práce je však ještě o poznání uvolněnější a spontánnější. Vědeckofantastický nápad je stále více odsouván z jádra díla a na jeho místo se tlačí jednající osoby se svými až k nevíře životnými charaktery. Jejich přirozenost a charakterová reálnost a realističnost nemůže nezaujmout. Hlavička s Kmínkem stáhli fantastický rozlet SF z kosmických dálav a bizarních vizí budoucnosti do prostředí reálně socialistických sídlišť, domácností a pracovišť. Jejich práce vrchovatou měrou potvrdily stále omílanou tezi, že vědecká fantastika se prostřednictvím smyšlených světů a situací vyslovuje k naší současnosti a jejím problémům. Síla jejich povídek je především v tom, že jejich světy příliš smyšlené nejsou, v tom, že jejich povídky pouze nenápadně zdůrazňují někdy absurdní, někdy úděsné momenty tehdejší skutečnosti a pomáhají čtenáři definovat si svůj vztah k lidem a ke světu. Také druhá M lokem oceněná povídka Druhý vstup do téže řeky využívá SF motivu jen jako promotoru ke zdánlivě tuctovému příběhu, v němž se s kultivovanou úsměvností nejen dokazuje pravdivost tvrzení o nemožnosti druhého vstupu do téže řeky, ale kde se svým způsobem obráží celková bezvýchodnost doby. K oběma autorům se přiblížil také např. Oldřich Sobotka (*1947) svou povídkou Objektivní příčiny, v níž uvrhl mladého Alberta Einsteina do soukolí socialisticky byrokratické vědní ma- 101 Olšajr., J.: Bibliografie..., 1/2, c. d., s. 54. 102 Adamovič, I.: Slovník..., c. d„ 1992, č. 2, s. 52, šinérie a předvedl tak její neschopnost dobrat se jakýchkoli převratnějších výsledků. Ve srovnání s Kmínkem či Hlavičkou však dnes jeho povídka působí šedivě a nezajímavě, chybí jí onen literární esprit, aspoň minimální formální rozlet. „Parconská skupina" čítá ještě řadu pozoruhodných autorských osobností - Ladislava Kubice, Josefa Pecinovského, Vladimíra Veverku, Petra Hetešu, Evu Hauserovou, Pavla Kosatíka, Františka Houdka, Jaroslava Jirana, Jaroslava Petra, Milana Vernera, Ivana Adamoviče, Jiřího Procházku a další, přičemž co autor, to individuální přístup a okruh témat. Avšak jen jedinému z nich se podařilo ještě před listopadovým převratem vydat vlastní povídkovou knihu. Byl jím brněnský autor František Novotný (*1944), občanským povoláním výpočetní technik, jemuž roku 1988 vyšla redaktorskou péčí Pavla Kosatíka kniha povídek Nešťastné přislání. Obsahovala jen osm povídek, poněvadž tři další musely být údajně z ideologických důvodů vyřazeny103 Otevřenou společenskou kritiku najdeme tedy jen v jediné, závěrečné povídce nazvané A čím jste vy? Čtenáře překvapí minimálně svou schopností vyhmátnout skutečně závažný, aktuální a všech se dotýkající problém - člověk celoživotně manipulovaný socialistickou propagandou je pojednou „odsunut" do důchodu, neboť na jeho místo přicházejí dokonalé robotické stroje, a on, ztráceje smysl života, nezřídka páchá sebevraždu. Politická nomenklatura se však vzpírá tento fakt přijmout. Autorův postoj je velice skeptický, přesto ale nelze zcela souhlasit se závěrem Jana Schneidera, že Novotný zde vytváří situaci bez možného adekvátního východiska104pro jedince společností „odložené". Východisko nabízené hrdinům je vskutku poněkud naivní, iluzorně primitivní - to je ovšem záměr. Novotný totiž místo východiska pro hrdiny nabízí čtenáři možnost hledat vlastní východisko a 103 Novotný, F.: Rozhovor s vítězem Ceny Karla Čapka 1991 (rozhovor). Ika-rie, 1991, č. 10, s. 48. 104 Schneider, J: Kým jsme a kým budeme. Kmen, 1988, č. 41, s. 10. 71 Průvodce paralelními světy 1982-1990 12 pomáhá mu uvědomit si elementární složky života každého člověka. Tento fakt se na povídkách tohoto druhu jeví zdaleka nepodstatnější. Ostatní povídky jsou více vybaveny aparátem SF, který však opět slouží jen k intenzifikaci humanistického poselství. Byť Novotný někdy balancuje na hranici sentimentu a slaď kobolnosti (Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát), nikdy neupa-dá do lkaní nad mlékem rozlitým neopatrnou a lehkovážnou civilizací - vše, co člověk dělá, dělá na vlastní odpovědnost a ze svých chyb může obviňovat zase jen sám sebe. V titulní povídce své sbírky částečně předznamenal svůj další autorský vývoj. Téma „člověk jako bůh" (zpracované celou řadou autorů SF) tentokrát autor varioval v pozemském prostředí tak trochu v duchu dänikenovských teorií, avšak nic nového ve své povídce nepřinesl. A tak čtenáře nejvíce překvapí a pobaví zřejmě jen úvodní kratičká povídka (spíše anekdota) Jsem hodný, tichý chlapec s mimořádně skvěle vypracovanou pointou a s poznáním, že sebedokonalejší umělý inteligentní organismus nemůže nikdy člověku dokonale porozumět, neboť člověk je ve své podstatě čímsi neopakovatelným. Svým explicitním humanismem, ale také jistou tezovitostí a podřizováním děje ústřední ideji'05, se Novotný chronologicky řadí za Zdeňka Volného, avšak překonává jej větší přirozeností a životností, méně zřetelnou vykalkulovaností a siřeji založenou epičností; mohli bychom říci, že je zatím zřejmě posledním autorem v hlavní linii české laskavě humanistické povídkové sci-fi. František Novotný také roku 1985 obdržel Mloka za povídku Legenda o Madoně z Vrakoviště, která se ve své době notně vymykala zažitým představám o české SF a byla neobvyklou prací i v kontextu autorova díla. Biblický příběh Panny Marie autor transponoval do daleké budoucnosti a dalekého vesmíru a vytvořil z něj legendu, kterou si vyprávějí roboti „v mihotavě modravém světélkování radioaktivního záření"106 V žádném pří- 105 Schneider, J.: Kým jsme a kým budeme. Kmen, 1988, č. 41, s. 10. 106 Novotný, F.: Legenda o Madoně z Vrakoviště. Ikarie, 1990, č. 7, s. 35. padě se tu nejedná o prvoplánovou historku, variaci na notoricky známé téma, kterých česká SF poznala sdostatek. Novotný nekopíruje původní biblickou látku mechanicky, ale funkčně (a věrohodně) ji přizpůsobuje zvolenému prostředí. Nejde mu o vy-pointovaný příběh ani o humorné podobenství, jeho cílem je výpověď k základním stavebním kamenům jakéhokoli inteligentního společenství, k nimž patří zejména snaha o definování sebe sama a své pozice ve světě (ve vesmíru) za pomoci víry a náboženství. Jeho význam pro existenci společenství je v této povídce jen naznačen, teprve pozdější novela Ramax jej rozvádí do plné Šíre. Také zvolená forma („autentické záznamy" částí legendy komentované vědcem) je plně funkční - kontrastně se tu setkává svět víry robotů v příchod Mesiáše s racionálním světem člověka, který dal robotům život a přitom si neuvědomil, že nese odpovědnost i za jejich duši (kterou jim notabene vlastně upírá přiznat). Obsah povídky odkazuje na povídku Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát, která na Legendu obsahově navazuje, i když reálně je téměř jistě starší. Teprve po přečtení legendy zjistíme, že „človíček", který za cenu svého života zachránil ohroženou loď, byl oním očekávaným Mesiášem. Atak si čtenář nutně položí otázku: Je vůbec lidské náboženství (především samozřejmě křesťanské) tím, za co je pokládáme? Je lidstvo vůbec tím, za co se považuje? Co když je všechno jinak? Přítomnost těchto pochyb je důkazem, že Novotný svou povídkou otevřel živé a myšlenkově podstatné téma. 5.2. Společenská kritika v dílech „nonparconlstů" Progresivní ideové směřování ovšem nebylo vlastní jen „parco-nistům". Kritické zmínky směrem k totalitním praktikám najdeme i v dílech autorů mimo tento okruh. Již výše byl zmíněn román autorské dvojice Veis - Petřík i povídka Ludmily Freiové Neviditelní zloději. Ludmila Freiová ve svém spravedlivém rozhořčení nepolevila. Již roku 1982 vydává svůj další román Sírách na 73 planetě Kwara. Podle toho, že vyšel v Albatrosu v edici Karavana, lze soudit, že byl určen spíše mladší generaci čtenářů. Myšlenková náročnost a zvolený způsob traktování ale toto určení vylučují. Freiová buď přecenila tehdejší čtoucí mládež, nebo pro svůj společensko-kriticky zaměřený román zvolila jakési „mimikry". Myšlenková rovina románu (strach obyvatel planety Kvara z porušeného přírodního vývoje kombinovaný se strachem z vlády a zásahů Hlavního počítače) zřetelně odkazuje k soudobému „reálnému socialismu" s jeho vševědností a centrálním řízením veškerého života ve jménu štěstí všech. „Pro štěstí Kvary" - tak zní hlavní heslo Kvařanů, kteří se velice pomalu začínají ptát, zdali štěstí vykoupené diktátem moci, omezováním osobní svobody a možností seberealizace a zkorumpovaným kastovnictvím je opravdu skutečným štěstím. Na tento román autorka logicky navázala roku 1986 románem Cizinci na planetě Kvara. Jestliže první díl jen nastolil základní otázky a odkryl nejdůležitějši rozpory mezi lidmi i uvnitř jejich myšlení, druhý díl přináší odpovědi a konkrétní řešení. Skupince vzbouřených Kvařanů v čele s dětskými revolucionáři se dostává zásadní pomoci od tajemných cizinců z hlubin kosmu, kteří se je snaží (někdy i proti jejich vůli) směřovat na demokratickou cestu vývoje. Ukazuje se, že překonání myšlenkových bariér a stereotypů je v procesu společenských přeměn ten nejobtížnější úkol, ukazuje se, že nejtragičtějšími postavami dějin jsou lidé páchající zlo v přesvědčení, že konají v zájmu svých bližních to nejlepší. Jisté překvapení v sobě skrývá i závěr románu (Freiová si jím nechala otevřená vrátka pro další pokračování, které mělo nést titul Kosmická linka Ze-mě-Kvara107) - žádný bombastický happy-end, který čtenář víceméně očekává, ale střízlivé (a velice realistické) konstatování, že vítězství nad totalitou ještě neznamená úplné vítězství, to nejdůležitějši hrdiny teprve čeká. 107 Freiová, L: Kam se poděl Silvestr Stin (dále Kam.. 1990, č. 6, s. 41. i (rozhovor). Ikarie. Hlavním kladem románů je dokonalá deskripce sociálních a psychických procesů ve vzájemných vazbách v celé jejich komplikovanosti, provázanosti a nejednoznačnosti. Zvláště ve druhém díle vyniká úporná autorčina snaha vystříhat se černobílého pohledu na hrdiny - každý jejich čin má reálné motivace, které lze různě hodnotit. Každý proces je tu nazírán z různých pozic a čtenář si pozvolna uvědomuje, že nic na světě není tak jednoduché, jak se často zdá. Tato snaha o objektivitu s poukazem na relativitu individuálních postojů a snah vytváří z tohoto díla skutečnou literární laboratoř přesně podle proklamovaných Nenových požadavků. Karel Blažek označil Strach na planetě Kvara za autorčinu nejlepší SF108, jenže... Jenže každá mince má dvě strany. U románů Ludmily Freiové je touto rubovou stranou literární zpracování. I Ondřej Neff uznává, že Strach na planetě Kvara „je zřejmě nejlepší a nejdramatičtější autorčina práce"109, leč současně opět připomíná spisovatelčin stálý problém - nedostatek dějovosti a předimenzované dialogy „bez konce a někdy bez obsahu"110 Tento nedostatek můžeme přičíst na vrub celkovému morálně apelativnímu ladění díla, v němž se autorka „bojí" děje, aby svůj text jaksi nedegradovala. Roku 1986 vydalo nakladatelství Svoboda ještě jeden román Ludmily Freiové, měl název Odkud přišel Silvestr Stin? Avšak tento román se na knihkupecké pulty nikdy nedostal, společenská kritika a její dešifrovatelnost v něm přestoupila únosnou míru, a tak byl celý náklad až na několik výtisků zlikvidován111. Obsahem knihy je pátrání hlavního hrdiny po vlastní minulosti, po vlastní identitě. Společně se Silvestrem čtenář odhaluje překvapivý fakt - dezorientovaný hrdina byl odsunut z budoucích časů do současnosti, a to za trest! Protože obraz tehdejší společnosti 1Q8 Blažek, K.: Strach z Kvary. Brněnský večerník, 16. 11. 1982, s. 4. 109 Neff, 0.: Tři..., c. d., s. 75. 110 Tamtéž. !II Adamovič, I.: Slovník..., c. d„ 1991, č. 3, s. 58. Průvodce paralelními světy jjj nebyl pro dobovou cenzuru ve své otevřenosti přijatelný (i když i« neobsahoval „žádný pronikavý ideologický jed"112), musela au-5 torka román přepracovat, přesunula jej do paralelního světa na jjj konci 20. století, do světa, který se však od našeho liší jen < v drobnostech - podstata pokrytecké, přízemní a špehounské společnosti zůstává zachována. Vydání nové verze však předběhly společenské události a román pod názvem Datum narození nula vyšel až roku 1990 (jeho hlavní hrdina měl jméno Severik Fren). Spisovatelka se v něm znovu obrátila k osvědčeným motivům z kvařanského cyklu, budoucí společnost je velice podobná centrálně řízené „šťastné" společnosti Kvary, touha po svobodě a sebeurčení je tu označována jako sobectví. A každý sobec nechť je vyhnán do sobecké doby, třeba do 20. století. Pokud bychom hledali dílo reprezentující psychologickou SF, nemohli bychom najít lepší příklad. Frenova zoufalá snaha o poznání sebe sama (samozřejmě vědeckofantasticky determinovaná) je hlavní linií díla. Také osnování díla jako vzestupné spirály na cestě za sebepoznáním působí zcela přirozeně, leč pro autorku typická zatíženost příliš dlouhými dialogy a vnitřními monology, velmi pomalým spádem a stále podpovrchově přítomným pedagogickým akcentem výrazně oslabuje čtenářskou přitažlivost. Přesto je ale předložený obraz „účinný a má stále svůj smysl"113 Freiová je autorkou velké morální síly a odpovědnosti, její práce nejsou jednoduchou a oddechovou četbou. Je však otázka, zdali její volání po nápravě člověka vůbec dolehne právě k těm uším, kterým by mělo být určeno především. Nikoli na mocenskou zvůli, ale na konformnost a lhostejnost protínající normalizačním panelákovým způsobem života se zaměřil brněnský autor Josef Souchop (*1944), redaktor působící nejprve v tisku, pak v rozhlasu a v televizi. Námětově se velmi blíží skupině „parconistů", ale na rozdíl od nich však není orto- 76 112 Freiová, L: Kam..., c. d„ s. 41. 113 Kosatík, P.: K nám do vyhnanství. Ikarie, 1991, č. 4. s. 56. 1982-1990 doxní SF spisovatel, ba dokonce jeho SF tvorba je velice skrovná. Ve fanzinech nepublikoval, jeho povídka Návrat na planetu Zemi ze stejnojmenné antologie je pouze ojedinělou záležitostí (i když vtipnou a kvalitní). Taktéž jeho romány tíhnou spíše k mainstreamu. První dvě díla Poslední láska a Hluboko nahoře nenesou ani známku příslušnosti k SF a i jeho třetí román Laskavý nezájem (1986) se nachází téměř na pomezí obecné literatury. V podtitulu se sice uvádí označení „science fiction", ale (jak tvrdí Jan Schneider) „to je trochu reklamní trik a ironická kamufláž"114. SF motiv kontaktu s cizí planetou a dobrodružný příběh dívky Apokrisy nejsou hlavním tématem, tím je „porucha mezilidské komunikace" obyvatel jednoho sídliště, jednoho paneláku, lidí vzájemně stižených laskavým nezájmem115 Prostředí panelových nocleháren se ve druhé polovině 80. let stalo vděčným námětem literatury i filmu, vědecké fantastiky i mainstreamu. I Souchop využil všech možností, které mu toto již samo o sobě groteskní a absurdní prostředí nabídlo, a díky svému nespornému talentu dal přitažlivý háv své zcela vážné obavě o „lidstvo a lidství"116. Je jistě škoda, jak píše Adamovič, že tento „pozoruhodný román... zůstal bez většího povšimnutí jak čtenáři obecné literatury, tak čtenáři SF."117 5.3. Společnost a morálka u Vladimíra Párala a Jiřího Švejdy Moralizující a kritizující společensky zaměřená SF se v 80. letech objevila ještě v jiné podobě, která byla velice vzdálena přístupu „parconistů". S ohledem na východisko šlo téměř o protiklad. Byla to především čtveřice románů Vladimíra Párala (*1932), v té době již „dobře zavedeného" v oblasti mainstrea- 114 Schneider, J.: Panelstory jinak. Kmen, 1988, č. 10, s. 10. 115 Tamtéž. 116 Tamtéž. 117 Adamovič, I.: Slovník..., c. d„ 1993, č. 7, s. 54. 77 Průvode* paralelními svily 1982-1990 (a UI 78 mu. Dalo by se tedy předpokládat, že i jeho SF tvorba v sobě ponese jen některé prvky fantastiky, že to budou opět jakási díla „na pomezí" podobně jako u Duba, Pludka, Nohejla. Leč není tomu tak, Páralovy romány jsou totiž vědeckofantastické bezezbytku. Jenže přesto jsou velice podobné jeho pracím předchozím. Páralova díla totiž do slova a do písmene potvrzují Neffovu teorii o SF jako literární laboratoři. Pozoruhodné je, že Páral své laboratorní pokusy nevykonává jen v budoucích stoletích, ale i v naší současnosti. Srovnáme-li jeho práce ze 70. let se zmíněnými čtyřmi romány, zjistíme, že Páral podstatu svých prací nezměnil. S tímto odhalením přišel již Ondřej Neff v roce 1985118. Všechny jeho romány jsou vlastně zkonstruovanými laboratorními pokusy, záleží jen na tom, zda v podmínkách nám známých a blízkých (tj. reálných), anebo v podmínkách uměle vyrobených. Vše, o čem Páral ve svých SF románech píše, by bylo lze zkoumat i v naší současnosti, bez psychotestů, mnohozviřat či mužských koncentráků. Jenže Páral chtěl svá témata učinit co nejvý-raznějšími, co nejvyhrocenějšími. A proto zvolil cestu SF. Tento fakt se také zřejmě podílel na vzniku odmítavých reakcí ze strany fandomu, který Párala jako spisovatele SF nikdy nemínil uznat. Páralovy romány patří k oné moralistní SF, přičemž ale ani v nejmenším nerezignují na svou zábavnou funkci (to snad u Párala není ani možné). Od protitotalitní společensko-kritické SF se liší zcela zásadně. Osten autorovy kritiky a satiry není namířen proti konkrétní společnosti, ale proti obecným vadám lidstva a lidského charakteru, proti zlu, které není zosobněno anti-humanistickou mocí, ale které je přítomno přímo v charakterech hrdinů. Nelze říci, že by Páralovy soudy byly morálně chybné, ale dnes nám mohou místy připadnout jako naivní, stejně jako jeho představy o budoucí společnosti, které vždy rozvíjely dobře známý socialistický model. Zlo a nepořádky ve společnosti byly u Párala způsobeny zlem a sobectvím jedince, na němž systém 118 Neff. 0.: Tri..., c. d., s. 69 - 72. prakticky nenesl vinu. Z románů získáváme především dojem, že člověk je ve své individualitě ještě příliš nezralý pro inkriminovanou společnost. To je ale zcela pochopitelná daň době, kdy se ještě mohlo zdát, že i tehdejší společenský model může mít před sebou realizovatelnou alternativu vývoje. Teprve čtvrtý román znamená zlom v tomto pojetí a Páral začíná přiznávat, že i systém má velmi podstatný vliv na rozvoj záporných rysů jednotlivce i kolektivu. Nabízí se sice úvaha, zda plán SF v Páralových románech není jen pláštíkem pro ironickou hru, zda jím zobrazovaný svět není třeba chápat jako parodii na „ideální" společnost budoucnosti, kterou komunistická ideologie s nevšední vytrvalostí stále slibovala, avšak pro dešifrováni tohoto druhého plánu v románech chybí použitelný klíč. Nebo je tak dobře schován, že ne každý čtenář jej může najít. Páralovy romány proto lze považovat především zaSF, neboť jejich eventuální parodické založení se jeví jako poněkud diskutabilní. Do oblasti SF vstoupil Páral roku 1982 románem Pokušení A-ZZ. Rozvinul v něm v podstatě klasické téma, zda je člověk schopen za příslušný úplatek zradit své soukmenovce, „zaprodat svou duši". Kritika úpadku morálky, cti a charakterů naštěstí končí pro člověka příznivě. Reprezentanti lidstva se odmítají stát exponenty mimozemských dobyvatelů. Teprve na posledních stranách zjistíme, že kníhaje SF románem jen naoko - dramatický příběh byl jen pokusem, psychologickým testem vybraných jedinců. Charakteristický Páralův rukopis se i zde projevil měrou vrchovatou. Dramatický děj, stále rychlejší gradace, nelítostná analýza povah i atraktivní motivy na správných místech - dohromady velice čtivá kniha. Naopak román Romeo a Julie 2300 z téhož roku působí přinejmenším rozpačitě. Hlavní idea -láska, která přetrvá i protivenství zamítavého psychotestu - není sice příliš nosná, ani originální, avšak Páral podcenil i ostatní složky díla. Celek je příliš polovičatý - jak ve fabuli, tak v pova-hokresbě (což je u Párala zvlášť zarážející), a stejně tak i v mode- 79 Průvodce paralelními svety 1982-1990 |j laci prostředí. Myšlenka syntetického světa a vědecky řízené ía společnosti též zůstala pouze v náčrtku. Pavel Janoušek se o 1 knize vyjádřil jako o „veletrhu splněných syntetických přání"119, 5 do rozměru „veletrhu" však knize ještě ledacos chybí. Jednotli-i_, vé detaily, namísto aby sklenuly konstrukci světa 24. století, g } zůstaly osamoceny a roztříštěny, tématu také chybí „hlubší psy-g v chologický ponor" ,2°, i když zde je nutno si uvědomit, že modelo-§ vá próza, jakou Páralovy romány a SF prózy vůbec jsou, klade o právě psychologizaci velké překážky. Třetí Páralův vstup do 8; vod SF - Válka s mnohozvířetem - v roce 1983 je bezpochyby vrcholu lem SF etapy v autorově díle, snad i proto, že tu Páral poznovu z variuje již několikrát vyzkoušené téma sváru mezi negativními a pozitivními vlastnostmi člověka. Svým způsobem navazuje na S svůj román Milenci a vrazi (1969). Páralova metoda opět nezkla-< mala, zvolená teze, že „člověk snáze vzdoruje nepříteli vnějšímu než vnitřnímu"'21 byla precizně fabulovaným příběhem potvrze-80 na. Nelze nevidět autorovu snahu po spříznění s Čapkovou Válkou s Mloky. Páral používá podobné kompoziční postupy (útržky z „tisku", citace „dobových publikací"), svůj oživlý masit (hnědé barvy!) transformuje do podoby mločích stvůr, nakonec i sám název díla je jednoznačným odkazem. Avšak nechce být epigonem, a proto si za hlavního nepřítele člověka vybírá jeho samého, jeho horší já. Základním prostředkem je mu dokonale poznaná schematizace lidského jednání; není lidská neřest, kterou by Páral neznal a důkladně jí ve svém románu nevyužil. Nabízí se otázka, co všechno bychom v knize našli, psal-li by ji Páral po listopadovém převratu. Negativa lidského charakteru, „zvíře v člověku" personifikoval velmi účinným způsobem do podoby ohyzdných hnědých výrůstků na těle hedonické části obyvatelstva. Abstraktní boj s vlastní leností, podlostí, „zvířeckostí" se 119 Janoušek, P.:s- Páral. Tvorba, 1982, č. 9, prii. Kmen, s. 10. 120 Tamtéž. 121 Neff, 0.: Tři..., c. d, s. 72. > tak transformuje do zcela konkrétního boje s viditelným neprite- ^ lem. To, že Páral svůj konflikt a prostředky boje proti mnohozví- Í2' řeti vidí přes silně růžové brýle, ponechejme stranou. Závěr nám r dává důkaz, že tak úplný idealista zase není - nesmrtelné hnědé g mnohozvíře může znovu kdykoli zaútočit. I tak Páralovy romány ^ působí dojmem pohádek, v nichž po řadě protivenství přichází ô očekávaný šťastný konec. K tomu přispívá i pohádkový charak- | ter zla v jeho pracích (Rampas hovoří o „čisťoučkém" zlu122). Pá- g ralovo zlo není z rodu zel osudových, neporazitelných, zel nadpo- J mysl zákeřných, je skoro jemné, sterilní, přehledné a svým I způsobem jaksi „málo zlé". Zobrazení mravní krize s odpuzující p názorností a nepopiratelné literární kvality díla123 z něj činí (i \ když zřejmě k nelibosti fandomu) jeden z vrcholů české SF 80. ň let. Země žen (1987) znamenala u Párala odchylku z původního «y kursu. Zřejmě i pod vlivem rostoucí otevřenosti a kritičnosti < v přestavbové společnosti si Páral začal více všímat pozice člověka vzhledem k mocenskému systému. Za laboratoř mu tento- 81 krát posloužilo město Labsko v nepříliš daleké budoucnosti. Páral extrapoluje současné problémy (krize rodiny, oddělování života mužů a žen) do vyhrocené podoby rozděleného světa, kde vládnou ženy a muži umístění v koncentráku jsou jejich otroky a sluhy. Po počáteční euforii ženy vystřízliví a uvědomí si, že tento způsob života je jen motáním se v bludném kruhu. Návrat k normálu na sebe nenechá dlouho čekat. Autor zde podal přesvědčivý obraz rozkladu systému násilí, působivě se zamyslil nad mechanismem moci uvnitř totality mužského tábora, který popsal za pomoci již osvědčených povahových typů s danými vzorci chování. Za základní lze považovat poznatek, že systém moci je vždy produktem lidí, a to utlačovatelů, jako i těch, kdo se utlačovat nechají124. Literárně Země žen zaostala za předcho- 122 Rampas, Z. - osobní svědectví, 16. 11.1992. 123 Lukeš, J.: Válka s mnohozvířetem. Svobodné slovo, 25. 2. 1984, s. 11. 124 Neff, 0.: Anatomie totalitarismu. Kmen, 1988, č. 20, s. 3. Průvodce paralelními sváty |j zim románem zejména díky rozvleklosti a opakovanosti někte-5 rých pasáží, které přerušují plynulý tok děje. Hlavní devizou ro-1 mánu je však důkladné a „laboratorně" čisté poznání principů 3 fungování totalitní společnosti. Hj Výrazně moralistní charakter měly také povídky Jiřího Švejdy | (*1949) z knihy Ve vrcholu pyramidy (1986), jednoho z těch, kdo g se v oblasti SF ocitli vlastně náhodou. Jedná se o povídky s ta-g jemstvím (některé též s fantastickým motivem - Indický hříbek, 0 Ve vrcholu pyramidy, Chodidla), které jsou téměř opakem textů * Páralových. Tam, kde Páral přesvědčivě ilustruje obecné spole-S čenské rysy na uvážlivě zvolených lidských typech ve zcela kon- 1 krétních formách, Švejdova kritika končí u obecných konstato- * vání o nemravnosti, ziskuchtivosti a zlu sobectví, které vynáší 3 ze své pozice „morálního soudce" . Povídkám je společná na-< prostá nevýraznost podání a často velmi klopotně ilustrovaná myšlenka. Švejda nedokázal překročit ideový stín, který tvořily 82 jeho realistické romány ze současnosti. Jeho pokus o ozvláštnení jím stále omílané problematiky prostředky fantastiky a motivy tajemství skončil neúspěšně. 1982-1990 5.5. Zábavná a oddechová SF s UK Jak již bylo uvedeno, vedle více či méně seriózně spekulativní £ SF, v níž autoři otevírali a řešili rozličné problémy spojené s lid- o skou společností a její existencí na naší domovské planetě, se * nejeden autor zabýval tvorbou spíše oddechového charakteru. g Jednalo se o prózy určené především k příjemnému počtení, < k zábavě, k relaxaci. Byly to jednak texty hravé a rozpustilé, roz- o let fantazie v nich nebyl nijak omezován, fantastické motivy se ™ ani nesnažily zůstat uvnitř hranic „vědecké" podmíněnosti (Mar- Ž tin, Szalai). Jednak to byla díla označovaná někdy fandomem ja- r ko „čistá" SF, tedy ta část vědeckofantastické tvorby, která je £ chápána jako realizace klasické představy o díle SF s přísluš- ľ nou motivickou výbavou - mimozemšťané, kosmické koráby, < skoky hyperprostorem, cizí planety, pozoruhodné technické vy- 3 nálezy, nové formy života atd. Žánrově se tato díla pohybovala od humorných, často ironických či satirických anekdot až po dystopické akční povídky. Mezi autory tohoto druhu se řadili zejména účastníci parconské soutěže, kteří se rozhodně nemínili omezit jen na protitotalitní kritiku a satiru. V této „oddechové" oblasti však vedle kvalitních autorů našli útočiště i četní podprůměrní pisatelé, u nichž se humor stal jakousi zástěrkou pro nedostatek invence158. Jejich publikační okruh naštěstí začínal a končil u fanzinů a antologií. Jedním z autorů, jež nekladli své fantazii pražádné bariéry a které je možno označit jako „nevědecké fantasty", byl Eduard Martin (*1951), syn spisovatele Eduarda Petišky, profesionální spisovatel159. Fandom jej pokládal za jakousi „černou ovci" a držel jej v trvalé neoblibě, Martin se bránil tvrzením, že nikdy SF nepsal160. Jeho práce jsou dokladem velmi úporné snahy vytvo-řit dílo zábavné, tematicky pestré a přitom morálně exponované 158 Schneider, J.: Sci-fi..., c. d„ s. 11. 159 Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 6, s. 58. 160 5x 5. Interkom, 1989, č. 5, pří). Kvark, s. 7. Průvode b paralel ní mi svaty r- v) 96 - Martin chce současně bavit i vychovávat. Nedaří se mu však ani jedno, ani druhé. Po dramatu Podivuhodná událost v podivuhodné rodině (1981), jímž Martin poprvé vstoupil do oblasti SF161 (jednou z jednajících postav je robot), autor vydal sbírku povídek Nej-vělší skandál v dějinách lidstva (1984). Mělo se snad jednat o jakousi aktualizaci dekameronské metody - skupina lidí si ve stínu odpalovací rampy vypráví podivuhodné příhody ze svých životů. Ačkoli se jejich vypravěči (a hrdinové) různí, jsou povídky až k neuvěření stejné. Stejný jazyk, stejné schéma, stejně nevzrušivá atmosféra. Jeho styl je sice čtivý, vyprávění vcelku obratné, ale při nedostatku různých vypravěčských poloh brzy začne nudit. Navíc se Martin rozhodl zvýraznit krédo (či poslání) povídek tím, že je v závěru explicitně vyslovil a tím dal najevo své nízké mínění o intelektu čtenáře. Ale ani tato mravní naučení neobsahují nic nového, nic, co by čtenáře mohlo vnitřně obohatit. A tak zbývá pouze „zábavná" stránka, leč i ta brzy selhává - monotónní stejnostejnost nezachrání ani ničím neomezovaná fantazie. Povídková sbírka se stala první částí volné pentalogie Lidé z Modré galaxie. Další díly následovaly se strojovou pravidelností: Manžel z Marsu (1986), Milenci našich žen (1989), Manželka z Venuše (1990) a Milenky našich robolů aneb Všechny rozkoše vesmíru (1992). Mimo pentalogii vyšla roku 1988 sbírka Půjčovna manželek jako první svazek dlouho toužebně očekávané SF edice Futurum. Fandom nemohl zažít větší zklamání. Všechny Martinovy povídkové sbírky jsou de facto stejné. Označovat je jako SF možná opravdu není zcela přesné, jsou to spíše volné básnické fantazie, představy, sny, barevné obrazy, v nichž logika naprosto nemá místo. Fantastické ilustrace k leckdy banálním Či triviálním myšlenkám. I sebelepší nápad musí nutně zapadnout v moři slov, jejichž zřejmě jediným cílem je zaplnit co největší počet stran1 m. Ovšem na oddechovou četbu, k níž netřeba aktivovat 161 Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 6, s. 58. 162 Schneider, J : Martin na bílém Pegasu. Ikarie, 1990, č. 4, s. 57. 1982-1990 čtenářův mozek, snad ani nelze příliš vysoké nároky klást. Vedle uvedených knih je Martin autorem dalších povídkových sbírek, jejichž texty se orientují na motiv tajemství: Vybraná tajemství profesora Kesslera (1989), Přízraky doktora Frankensteina (1990) a Kniha upírů (1990). Je evidentní, že při tak velké produkci nutně musí kvantita pohltit kvalitu, čehož je Martinova tvorba ukázkovým příkladem. Nespoutaný gejzír fantazie, nikterak velké ohledy na „vědeckou" složku SF a naprostá uvolněnost - to jsou povídky Ladislava Szalaie (*1951). Svou prvotinu, povídkovou sbírku s názvem Dvojnásobný dvojník (1983), napsal společně se Zdeňkem Rosenbau-mem (viz výše). Szalaiovy povídky představovaly excentričtější složku knihy, vyznačovaly se místy až básnickou lehkostí, roz-verností, milou absurditou, i když i ony občas přecházely do vážnějšího varovného tónu. Mezi zvlášť výrazné texty patřila např. Jedovatá země, a to především pro skvělý popis totálně zlikvidovaného životního prostředí a deformovaných lidí v něm, který překvapí nikoli popisovanými úděsnostmi, ale právě szalaiov-sky samozřejmým přístupem k jejich existenci. V podobném duchu se nesly i povídky jeho první samostatné knihy Cesta do bláznovy zahrady (1984). Autorova bezbřehá fantazie zavádí text téměř až na hranice volné asociativní hry, kde je vše dovoleno (např. Deník Mudrogara Jappeho) - Adamovič tyto povídky označuje jako vesmírné grotesky. Jiné texty zase těží z překvapivé pointy, která je konečným šperkem na hromadě těch nejbizar-nějších nápadů a předpokladů složených do mnohdy strhujícího děje. Szalai je „literární kacíř v moři volné fantazie"163, jak jej výstižně charakterizoval Pavel Kosatík. Jeho povídky mají velice lidskou a příjemnou atmosféru, Szalai si nečiní nárok na filozofická poselství, chce především bavit, a to se mu docela vkusně daří. Je recesistou, entertainerem čerpajícím z hluboké (ovšem ne 163 Kosatík, P.: Cesta do bláznovy zahrady. Ladislav Szalai (dále Cesta..,). Zlatý máj, 1984, č. 8, s. 505-506. 97 Průvodce paralelními svity 1982-1990 j; bezedné) studnice nápadů, sugestivním vypravěčem ovládaji-5 cím ten nejprudší spád vyprávění164. Druhá samostatná povidko-1 vá sbírka Zapomenutý vesmír (1985) již přináší vnitřní diferenciaci 3 Szalaiovy tvorby. Vedle krátkých textů tradičně koncipovaných < na anekdotickém základě a využívajících situačního i verbálního 5 humoru166 a nezbytné pointy (Kosmický karneval) se, zřejmě g pod tlakem scifistického literárního okolí, začínají objevovat § i texty laděné vážněji. Jejich výpovědi však vyznívají ploše a o snad i příliš didakticky (Cesta do mrtvé země), nicméně oproti £ Eduardu Martinovi jsou stále minimálně o třídu výš. Roku 1986 S vydává společně s Rosenbaumem další sbírku povídek Tajná spo-z lečnosl SF (viz výše). Zřetelné szalaiovské rysy nesou např. povíd-^ ky Praha očima kosmických cestovatelů, Keep smiling, králi nelil bo Muž z Ufaronu. Opět dominuje humor a volná hra s tématem, < v pozadí se skrývá pokus o myšlenkové povýšeni textu skrze nějaké poučení, které by si měl čtenář odnést. Již tady se u Szalaie 98 začíná objevovat nebezpečí „krize z nadprodukce", na které upozorňoval již u první samostatné sbírky Pavel Kosatik166. Jeho osobitý rukopis a jiskrná anekdotičnost dochází rozmělnění, které se plně projevuje u sbírek vydaných po roce 1989. Sbírkou čtrnácti krátkých, většinou humorných povídek se k uvedeným autorům řadí také Radomír Klabal (*1936), inženýr elektrotechnik. Jeho práce však nehýří takovou pestrostí jako povídky Szalaiovy. Sbírka má název podle titulní téměř detektivní povídky Kde máte mrtvolu, vy chytráku? a byla vydána roku 1987. Svou vcelku poklidnou atmosférou, anekdotičností a dominantním postavením SF ideje nijak nevybočuje z tehdejší povídkové tvorby. Další autoři, kteří se ve svých povídkách zaměřili především 164 Freiová, L: Doslov (ke knize L. Szalaie Cesta do bláznovy zahrady). In: Szalai, L: Cesta do bláznovy zahrady, Praha 1984, s. 246. 165 Schneider, J.: Sci-fi..., c. d., s. 10. 166 Kosatik, P.: Cesta..., c. d., s. 506. na jejich zábavnou funkci, samostatné knihy v tomto období nevydali. Jejich práce známe tedy jen z antologií, resp. fanzinů, případně ze samostatných publikací vydaných ovšem až po roce 1989. Hlavní podíl zde mají spisovatelé známí z Ceny Karla Čapka. Jak již bylo řečeno, dva nejvýznamnější spisovatelé tohoto okruhu - Ivan Kmínek a Jan Hlavička - se zaměřovali většinou na SF problémovou, humanisticky motivovanou. I jejich ironické a satirické anekdoty se vždy obracely k zamyšlení nad nedokonalostí lidských povah, skrze člověka obklopeného budoucí technikou poznával čtenář sám sebe. A to i v nejodlehčenějších dílech obou autorů - Kmínkově cyklu Maléry přicházejí z kosmu a Hlavičkových povídkách o osudech geniálního vědce Ludovica Rumpl-brechta. Naopak povídky Pavla Kosalíka (*1962), právníka, redaktora a literárního kritika zaměřeného na SF, svoji anekdotičnost doslova staví na odiv. Stylově i typem humoru jsou příbuzné povídkám Kmínkovým, jejich tematická oblast je ovšem mnohem širší. Kosatik se do svých textů nijak nesnaží skrýt mravní naučení, jeho povídky nechtějí být ničím více než vtipným čtením založeným na hře s atraktivním nápadem (Radostná událost, Pořádek musí být, Přímým přenosem ze soudní síně aj.), respektive parodický laděnými hříčkami (cyklus povídek o šíleném profesoru Pronsonovi). Povídky z druhé poloviny 80. let pak podle Adamoviče znamenají kvalitativní růst167a částečný odklon od dosavadní „rekreační" tvorby. Sem patří i zřejmě nej-lepší Kosatíkova povídka psaná ve vonnegutovském stylu Le! na Měsíc pojednaný jako střelba do pohyblivého terče, publikovaná v roce 1990 v humoristickém časopise Škrt a považovaná za jednu z nejlepších povídek roku. Kosatik se nechal inspirovat povídkou J. G. Ballarda Zavraždění J. F. Kennedyho pojaté jako automobilový závod z vrchu a svou prací na ni navázal168. 99 167 Adamovič, L: Slovník..., c. d., 1992, č. 1, s. 47. 168 Adamovič, I.: České SF povídky v roce 1990. Ikarie, 1992, č. 2, s. 54. Průvodce paralelními světy 1982-199© Í (a | Z Z dalších významnějších autorů 80. let jmenujme alespoň Ladislava Kubice (1955-1992), prvního vítěze Ceny Karla Čapka (povídka Když jsou hosté v domě), Stanislava Švachoučka (*1952), který se od anekdot a jednoduchých úvah propracoval k citlivým příběhům plným laskavého humanismu, jejichž kouzlo spočívá v nekomplikovanosti a přímosti vyjádření, či Františka Houdka (*1950), autora vědeckých spekulací i minipovídek s morálním podtextem. Bylo by možno zmínit se o literárních počátcích Jaroslava Jirana a jeho vynikající povídce Kupte si knihu od Berthera rozvíjející motiv antihumánního ovládání lidské společnosti, stejně tak jako o prvních humorných „ornitologických" povídkách Josefa Pecinovského, budoucího předního reprezentanta povídkové akční dystopie. To však bude předmětem až následující kapitoly. Je zjevné, že vývojový trend mladší generace autorů jednoznačně směřuje od prací zábavného charakteru k pracím závažnějším, přemýšlivějším. Ve výčtu autorů by bylo možno pokračovat ještě velice dlouho. Počet tvůrců publikujících v antologiích se pohybuje okolo stovky, ve fanzinech se pak blíží až ke třem stům. je tedy zřejmé, že není možné věnovat pozornost všem. Dominantnost zábavného charakteru se neomezila jen na povídkovou tvorbu, ale projevila se i v románech. Šlo buď o díla „hravá", psaná pro samu radost ze psaní (Karel Blažek), a nebo o pokusy o návrat k dobrodružnému charakteru vědecké fantastiky -nedomnívejme se ale, že by tyto romány směřovaly k naprosté pr-voplánovitosti a jakémusi dobrodružství pro dobrodružství. I zde se za atraktivním dějem skrývalo ušlechtilé jádro nesoucí svědectví o člověku (Ondřej Neff - marsovská trilogie), i když prvotní funkcí děl byla nade vši pochybnost funkce zábavná (Milan Sobo-tík). Ke svým dosavadním dvěma románům připojil Karel Blažek v roce 1989 román třetí - Domov a jiné planety. Je to svým způsobem hybrid románu ze současnosti a románu SF, resp. technic- ké fantasy. Nebo jinak: je to román v románu. Hlavní hrdina - spisovatel (román je zdánlivě autobiografický) píše fantastický román o planetě Kassandře, jejíž obyvatelé prolnou do jeho života a žádají urychlené dokončení kassanderských dějin. Za odměnu vytvoří spisovateli z bytu labyrint (jakousi variantu teserak-tu), kterým je možno navštívit jakékoli místo ve světě a dokonce i Kassandru. I když Blažek sám se o knize s velkým nadšením nevyjadřoval169, je to bezpochyby jeho nejlepší dílo. Hravá forma, uvolněná a přitom přehledná kompozice i invenční motivický aparát jsou hlavními zárukami příjemného a nenudícího čtení, které nemá jiný cíl než pobavit. Popřípadě čtenáře přesvědčit, že život si každý tvoří sám a to je na něm to nejlepší. Spíše dobrodružnějšího ražení je román Milana Sobotíka (*1940) Varování zmizelých (1988), který následoval po řadě humanisticky laděných povídek. Autor zde variuje tematiku kontaktu s mimozemskou civilizací, ovšem tentokrát vyhrocenou zajetím šesti vědců a jejich pokusem o útěk vrcholící nelítostným střetnutím „na život a na smrt". Je nutno říci, že dobrodružné SF se u nás (nepočítáme-li Neffa) v této době příliš nedařilo. Vedle Sobotíka se o ni poněkud neúspěšně pokusil Volný, ale to bylo patrně vše. Knihy, které původně nebyly zamýšleny jako dobrodružné čtení a nesou v sobě náznaky vyšších myšlenkových ambicí (Jiří Jobánek, Václav Klička), sem samozřejmě řadit nelze. Roku 1985 dokončil svůj dobrodružný román pro mládež Poslední sázka Abe Korkorána Pavel Kosatík. Přestože jeho literární kvality byly očividné, vydán byl až o šest let později. František Houdek vysoko hodnotil Kosatíkovu profesionalitu a velmi precizní styl při psaní této neoverneovské hříčky170. < -i ■< 101 169 Blažek, K.: 0 Černé planetě a jiných planetách (rozhovor). Ikarie, 1992, č. 5, s. 51-52. 170 Houdek, F.: Konečně také o něčem jiném. Interkom, 1992, č. 7, příl. Kvark, s. 4. 6.2. Struktura české SF doby polistopadové Jestliže v minulém období bylo možné rozlišovat díla SF podle jejich základní funkční charakteristiky na moralizující a zábavná, případně spolecensko-kritická, v tomto období je třeba typologická kritéria změnit. Důvod je zcela elementární. SF se propracovala ke své základní funkci - funkci zábavné - a moralizování a společenskou kritiku buď jako nepodstatné opustila, anebo je odsunula do druhého či třetího plánu. To ovšem ani v nejmen-ším neznamená, že by SF rezignovala na své možnosti přinášet čtenáři jisté poznání. Pouze začínala chápat, že toto poznání, explikaci daných tezí, deskripci závažných lidských problémů a odpovědi na zásadní otázky vztahující se k lidské existenci je nutno zformovat do adekvátního literárního tvaru. Tak, aby tato díla byla schopna uspokojit jak čtenáře čtoucí pouze v „prvním plánu", tak i ty ostatní, kteří v dílech hledají jejich myšlenkovou hloubku. Českou SF polistopadové doby budeme tedy členit jiným způsobem. Jádrem této literární oblasti se stala tvorba již známé skupiny autorů vzešlých z Ceny Karla Čapka, jejichž počet se stále rozšiřuje. Tato skupina je nositelem nejprogresívnějších tendencí a nových stylů. Vedle tohoto „jádra" vidíme proud navazující většinou na to lepší z předrevolučních tradic české SF, proud zahrnující autory od Bočka přes Szalaie až po Neffa, který tu funguje jako spojovník mezi tímto „tradičním" SF proudem a výše uvedenými „par- Průvodce paralelními svity |j conisty". Třetí proud tvoří autoři mající k SF vztah velice volný a 5 nacházející se zcela mimo fandom a jeho vliv. Jejich díla pouze vy- 1 užívají některých postupů známých z SF, avšak nijak se nesou- 3 střeďují na precizní konstrukce SF motivů. Lze sem zařadit jak dh < la tzv. imaginatívni prózy, tak tajemné horory a jiné povídky se 5 záhadami či společenské alegorické reflexe částečně orwellov- g ského typu odrážející ještě dobu totality.