274 ho syna: vím, že mu biřici, když se ho zmocnili, nepopřáli dosti času, aby vzal s sebou svůj breviár; že prosím dona Césara, aby mu ponechal svůj, a jestliže si váš strýc zítra pošle na arcibiskupství, zavazuji se, že mu tu knihu nahradím. Prosím dále dona Césara, aby panu del Dongo odevzdal také prsten, který je nyní na této hezké ruce.« Tu byl arcibiskup přerušen příchodem generála Fabia Contiho, který si přišel pro dceru, aby s ní odjel; v kratičké rozmluvě se arcibiskup ukázal jako člověk ne neobratný. Aniž učinil nejmenší zmínku o novém vězni, vedl hovor tak, aby mohl případně pronést významné mravní a politické sentence, například: »V životě panovnických rodů jsou kritické chvíle, které rozhodují na dlouhou dobu o osudu nej-větších osobností; bylo by velmi nemoudré obrátit v osobní ne -návist politickou distanci, často jen velmi prostý následek pro-tilehlosli pozic.« Arcibiskup se nechal trochu unést hlubokým zármutkem, jejž mu způsobilo tak nenadálé zatčení, a řekl dokonce, že je zcela jistě nutné zachovat si pozici, jaké se těšíme, že by však bylo naprosto zpozdilé uvalit na sebe zběsilou zášf tím, že se propůjčíme k věcem, na něž se nezapomíná.
V kočáře řekl generál dceři: »To byly hotové hrozby, hrozby člověku, jako jsem já! . . .« Po celých dvacet minut pak už nevyměnil s dcerou jediné slovo.
Když Klélie přijímala arcibiskupův pastýřský prsten, umiňo-vala si, že až bude s otcem sedět v kočáře, zmíní se mu o malé úsluzc, o kterou ji biskup požádal; když však nyní slyšela hněvivě pronesené slovo hrozby, byla si jista, že by otec její poslání překazil; přikryla prsten levou rukou a vášnivě jej tiskla. Po celou dobu, co jeli do citadely, přemítala, zdali by nebylo zločinem nic otci neříci. Byla velmi zbožná a plachá a její srdce, zpravidla lak klidná, bušilo s neobvyklou prudkostí; avšak už se kočár přiblížil k pevnosti, z hradeb se ozvalo volání stráže kdo tam ? a Klélie neměla ani kdy najít vhodná slova, jimiž by obměkčila otce; tak se bála, že bude odmrštěna. Ani když stoupala po třech stech šedesáti schodech vedoucích do guvernérova paláce, na nic nepřišla. Promluvila kvapně se strýcem; ten ji však vyplísnil a odmítl k čemukoli se propůjčil.
kapitola SestnáctA
ak eo,« zvolal generál, jakmile spatřil svého bratra dona Césara; »leď utratí vé vod kyne statisíce, aby zachránila vězně a mohla se mi vysmát.«
Ale prozatím musíme nechat Fabrizia v jeho vězení na samém vrcholu parmské citadely; je dobře střežen, a až se s ním zase shledáme, bude asi vypadat trochu jinak. Především se budeme zabýval dvorem, kde velmi složité intriky, a zejména vášně jedné nešfastné ženy, budou rozhodoval o jeho osudu. Jak
275
276 stoupal před guvernérovýma očima po těch třech stech devadesáti schodech svého vězení ve Farneské věži, Fabrizio zjistil, že nemá čas myslit na své neštěstí, ač se té chvíle obával.
Když se vévodkyně vrátila z večírku u hraběte Zurly, pokynem ruky odeslala všecky komorné; pak se vrhla na postel, lak jak byla oblečena, a hlasitě zvolala: »Fabrizio je v moci svých nepřátel a možná že ho kvůli mně otráví!« Jak vylíčit zoufalství té ženy, když si takto ujasnila situaci, ženy tak málo rozumné, lak podléhající prvním dojmům, a aniž si to přiznávala, tak beznadějně zamilované do mladého vězně? Nesouvislé výkřiky, výbuchy vzteku, křečovité pohyby — ale ani jediná slza. Odeslala komorné, aby je před nimi skryla; domnívala se, že propukne v pláč, jakmile bude sama; ale slzy, tato první úleva ve velkých bolestech, najednou zůstaly tytam. Tu hrdou duši příliš ovládal hněv, rozhořčení a pocit bezmocnosti vůči kníželi.
».Jak jsem pokořena!« volala každou chvíli; »urážejí mě, a co horšího, sahají na Fabriziův život; a já bych se neměla pomstít! Pozor, milý kníže! Berete mi život, budiž, máte k lomu dosti moci; ale pak mi to zaplatíte vlastním životem. Běda, ubohý Fa-brizio, co z toho budeš mít? Jaký to rozdíl, dnešní den a den. kdy jsem chtěla odjet z Parmy! A přece jsem se tehdy pokládala za nešťastnou! . . . Jaké zaslepení! Byla jsem rozhodnuta skoncoval se zvyklostmi příjemného života: žel! Aniž jsem měla tušení, kráčela jsem vstříc události, která má navždy rozhodnout o mém osudu. Kdyby byl hrabě v onom osudném listě, jejž mi povolila knížecí ješitnost, nevynechal pod tlakem ohavného a jalového dvořanského patolízalslví slova nespravedlivý proces, byli jsme zachráněni. Měla jsem víc štěstí než rozumu, to je třeba přiznat, když jsem všechno vsadila na to. s jakou sebeláskou lpí na své drahé Parmě. Tehdy jsem hrozila, že odjedu, tehdy jsem byla svobodná . . . Proboha, jaká je ze mne nevolnice! Teď jsem připoutána k této hanebné stoce a Fabrizio je uvězněn ve věži, v té věži, která byla už pro tolik znamenitých mužů předpokojem smrti; a já už nemohu držet toho tygra na uzdě hrozbou, že opustím jeho doupě.
Tak chytrý je, aby vycítil, že se nikdy nevzdálím od té zloře-
čené veže, k níž je připoutáno mé srdce. Dotčená ješitnost může teď tomuto muži našeptávat nejpodivnější nápady: čím budou krutější a bizarnější, tím více budou lahodit jeho neuvěřitelné ješitnosti. Co když se zase uchýlí k svým starým a nechutným galantním frázím a řekne mi: „Buď vyslyšíte oddané srdce svého otroka, nebo Fabrizio zemře . . Nu, stará historie o Juditě . . . Ano, ale znamená-li to pro mne jen sebevraždu, pro Fabrizia to znamená vraždu; ten pitomý následník, náš královský princ, a ničemný kat Rassi dají pověsit Fabrizia jako mého spoluviníka.«
Z vévodkynina hrdla se draly výkřiky: to buď anebo, z něhož nebylo, jak se jí zdálo, úniku, drtilo její nešfastné srdce. Její zkalená mysl neviděla pro budoucnost jinou perspektivu. Po deset minul sebou zmítala jako smylů zbavená; konečně vystřídal tento hrozný slav na několik okamžiků těžký spánek; byla u konce se svými silami. Za chvíli se prudce probudila a viděla, že sedí na lůžku; zdálo se jí, že kníže chce v její přítomnosti uříznout Fabriziovi hlavu. Vévodkyně se dívala kolem sebe jako pominulá. Když se konečně přesvědčila, že ani kníže, ani Fabrizio nejsou v pokoji, zvrátila se zpět na lůžko a málem by byla omdlela. Byla fyzicky tak vyčerpána, že neměla ani tolik síly, aby změnila polohu, »Božc na nebi,« říkala si, »kdybych lak mohla zemříl! . . . Ale jaká zbabělost! Já, a opustit Fabrizia v neštěstí! Rozum mě opouští . . . Hlavu vzhůru! Vrafme se ke skutečnosti. Uvažujme chladně o tomto neblahém postavení, do něhož jsem se vrhla jakoby pro kratochvíli. Jak osudná ztřc-štěnosl usadil se na dvoře absolutního vladaře! Tyrana, který zná všechny své oběti a v každém jejich pohledu vidí úklady
0 svou moc! Běda! To jsme neviděli ani hrabě, ani já, když jsem opouštěla Milán: měla jsem před očima kratochvilné půvaby života na dvoře, něco podřadného, to je pravda, ale ve stylu krásných dnů prince Kvžcna.
Neumíme si ani zdaleka představit, co znamená autorita despotického vladaře, klerý zná od vidění všechny své poddané. Navenek vypadá despotismus stejně jako každá jiná vláda:
1 v absolutistickém státě jsou například soudcové, ale jsou to
278      Rassiové: jaký netvor, takový Rassi! Dát oběsit vlastního otce, v lom by neviděl nic zvláštního, kdyby mu to nařídil kníže . . . (Nazval by to svou povinností . . . Koupit Rassiho! Já nešťastná k tomu nemám prostředky. Co mu mohu nabídnout? Snad sto tisíc; franků: ale říká se, že když posledně kníže unikl dýce (lak se nebe rozhněvalo na tuto nešťastnou zemi), poslal mu sám skříňku s deseti tisíci zecehinů ve zlatě. Ostatně, jaké množství-peněz by ho mohlo podplatit? Ta sprostá a nízká duše viděla v oěíeh lidí vždycky jen opovržení a nalézá teď zalíbení v tom, že v nich vidí bázeň, a dokonce i respekt; může se stát ministrem policie, proě ne? V tom případě se tři čtvrtiny obyvatelstva stanou jeho poníženými dvořany a budou se před ním třást právě tak zbaběle, jako on se třese před panovníkem.
Protože nemohu z tohoto nenáviděného místa utéci, musím tu být užiteěná Fabrizio vi: ale budu-li žít sama, uzavřená a zoufalá, co budu moci pro Kabrizia udělat? Tedy kupředu, nešťastná ženo! Konej svou povinnost; choď do společnosti, předstírej, že už na Fabrizia nemyslíš . . . Tvářit se, jako bych na tebe zapomněla, drahý anděli!«
Při tomto slově propukla vévodkyně v pláč; konečně mohla plakat. Když asi hodinu hověla této lidské slabosti, viděla s trochou uspokojení, že se jí začíná v hlavě vyjasňovat. »Mít tak kouzelný koberec,« říkala si, »unést Fabrizia z citadely a uchýlil se s ním do některé šťastné země, kam bychom nemohli být pronásledováni, do  Paříže  například.  Nejdříve bychom žili s dvanácti sty franky, které mi právní zástupce jeho otce posílá s přesností až žertovnou. Jistě bych mohla shromáždil ze zbytků svého jmění sto tisíc franků!« Vévodkynina obraznost si v duchu malovala — a chvílemi přitom pociťovala nevylíěitel-nou rozkoš — do všech podrobností život na tři sta mil od Parmy. »lam by mohl,« říkala si, »změnit jméno a vstoupit do vojska . . . Jako voják některého pluku lěch statečných Francouzů by se mladý Valserra brzy proslavil; konečně by byl šťasten !«
Tyto obrazy blaženého štěslí přivolaly podruhé slzy, avšak nyní to byly slzy pohody a míru. Tak tedy přece jen ještě existu-
je štěstí! Dlouho setrvávala ubohá žena v tomto rozpoložení mysli; děsila se znovu uvažovat o hrozné skutečnosti. Konečně však, když ranní úsvit začal bělavou čarou znamenat vrcholky stromů v zahradě, rázem se vzchopila. »Za několik hodin,« uvažovala, »budu v bitevní čáře; bude třeba jednat, a dojde-li k něčemu, co mě podráždí, napadne-li knížete říci mi něco, co by se týkalo Fabrizia, nejsem si jista, budu-li umět zachoval chladnou mysl. Je tedy nutno na místě a bezodkladně .se rozhodnout.
Budu-li prohlášena za vlastizrádce, Rassi dá sebrat všechno, co je v tomto paláci; prvního tohoto měsíce jsme s hrabětem spálili podle zvyku všecky listiny, jichž by policie mohla proti nám použít; a on je policejním ministrem, to je opravdu žertovné! Mám tři diamanty, mají dost velkou cenu: zítra pojede Ful-genzio, můj bývalý přívozník z Grianly, do Ženevy a uloží je na bezpečné místo. Jestliže kdy Fabrizio unikne. Pane na nebi, stůj při mně! (a vévodkyně se pokřižovala), bezmezná zbabělost markýze del Dongo si řekne, že je hříšné posílat chléb člověku pronásledovanému zákonným panovníkem: Fabrizio najde alespoň mé diamanty a bude mít z čeho žít.
Rozejít se s hrabětem ... Po tom, co se stalo, nemohla bych s ním být sama. Nebožák! Není to zlý člověk, naopak; pouze je slabý. Jeho všední duše není na výši duší našich. Ubohý Fabrizio! Ze tu nemůžeš být chvíli se mnou, abychom se poradili, co počít v našich nebezpečenstvích!
Úzkostlivá opatrnost hraběte by halila všecky mé plány; a ostatně, proě ho stahovat do záhuby s sebou . . . Neboť co by bránilo tyranově ješitnosti, aby mě uvrhl do vězení? Uvést důkazy, že jsem kula pikle . . . nic snadnějšího! Kdyby mě dal zavřít do své věže a já nelitujíc zlata mohla alespoň chviličku mluvit s Fa-briziem, s jakou odvahou bychom oba kráčeli na smrt! Ale nechrne lěch pošetilých myšlenek; jeho Rassi by mu poradil, aby se mě zbavil jedem; až bych tak projížděla na káře parm-skými ulicemi, jaká pastva pro soucitnou dušičku jeho drahých Parmami . . . Ale zase spřádám romány! Zel, je třeba odpustil takové pošetilosti ženě, jejíž skutečný život je tak smutný! Pravdivé z toho všeho je to, že mě kníže nepošle na smrt; ale nic
279
280 není snazšího než mě uvrhnout do žaláře a tam mě držet; podstrčí někam do kouta mého paláce všechny možné kompromi-lující papíry, jako se to stalo tomu ubohému L . . . Na to pak stačí tři soudcové, ani ne lak zrovna vyslovení ničemové, nebof budou mít to, čemu se říká doličné předměty, a tucet falešných svědků. Pak budu moci být odsouzena k smrti pro přípravu povstání: a kníže, uváživ ve své neskonalé laskavosti, že se mi kdysi dostalo té cti a byla jsem připuštěna k jeho dvoru, změní mi trest na deset let pevnosti. Ale já, abych nezůstala dlužna své pověsti prudce vznětlivé ženy, pověsti, která byla příčinou toho, že o mně markýza Raversiová a jiní moji nepřátelé roztrušovali tolik hloupých řečí, já se statečně otrávím. Alespoň tomu budou lidé ve své dobromyslnosli věřit; chtěla bych se však vsadit, že se v kobce objeví pan Rassi a galantně mi přinese od knížete lahvičku strychninu nebo perugijského opia.
Ano, musím se s hrabětem velmi okázale rozejít, nebof ho nechci strhnout do záhuby s sebou, to by byla podlost: chudinka, miloval mě tak bezelstně! Moje hloupost byla, že jsem věřila, že v opravdovém dvořanu zbývá ještě dosti duše, aby byl schopen lásky. Velmi pravděpodobně najde kníže záminku, aby mě uvrhl do vězení; bude se bát, abych pro Fahrizia nezískala veřejné mínění. Hrabě je z gruntu čestný člověk; okamžitě udělá lo, nad čím zkostnatělí filislři na tomto dvoře zůstanou stál s otevřenými ústy a co nazvou šílenstvím: opustí dvůr. V ten večer, kdy byl kníže přinucen napsat lišt, že nepodepíše rozsudek nad ľabriziem, těžce jsem se dotkla jeho důstojnosti; mohu teď očekával od jeho uražené ješitnosti všechno: zapomene někdy člověk, který se narodil vladařem, na pocity, jaké jsem v něm toho večera vzbudila! Ostatně jestliže se hrabě se mnou rozejde, bude lak moci nejspíše být Fabriziovi užitečný. Ale cp kdyby se hrabě, uvržený v zoufalství mým rozhodnutím, chtěl mstít? . . . Ne, ne taková myšlenka ho nikdy nenapadne; není člověk tak v základě zkažený jako kníže: hrabě může s těžkým srdcem podepsal ničemný rozsudek, ale je to čestný člověk. A potom, zač by se mstil? Za to, že mu po pěti letech lásky bez nejmenší věrolomnosti řeknu: „Milý hrabě, měla jsem štěstí, že
jsem vás milovala: nu, plamen lásky nyní hasne; už vás nemiluji, ale vím dobře, jaké máte srdce; hluboce si vás vážím a budete povždy mým nejlepším přítelem."
Co může odpověděl galantní muž na tak upřímná slova?
Najdu si jiného milence, alespoň se tak bude ve společnosti soudil. Řeknu lomuto milenci: „Kníže vlastně právem potrestal Fabriziovu ztřeštěnost; ale v den svých jmenin mu náš nejmilo-stivější panovník jistě vrátí svobodu." Tak získám půl roku. Prozíravost by mi označila za nového milence toho zaprodaného soudce, loho zlořečeného kata, Kassiho . . . Nabyl by šlech-tictví a fakticky bych mu zjednala přístup do dobré společnosti. Odpusť mi, drahý Fabrizio! Takový zločin je nad mé síly. Ach ten netvor, ještě celý poskvrněný krví hraběte P. a D.! Omdlela bych hrůzou, kdyby ke mně přistoupil, nebo bych spíš vzala nůž a vrazila mu ho do mrzkého srdce. Nežádej na mně věci nemožné!
Ano, hlavně zapomenout na Fabrizia! A ani stín zloby proti knížeti! liudu zase veselá jako obvykle a to se bude těm špinavým duším zdál tím roztomilejší, že za prvé budu vypadat, jako bych se dobrovolně podrobovala jejich panovníkovi, a za druhé, že daleka loho, abych se jim posmívala, budu se snažit vypi-chovat jejich drobné přednosti: vyslovím se například hraběti Zurlovi s. uznáním o kráse péra na klobouku, který si objednal zvláštním poslem z Lyonu a je jeho radostí.
Vybrat si milence mezi přívrženci Raversiové . . . Odejde-li hrabě, bude to strana vládní; moc bude v jejích rukou. Nad citadelou povládne přítel Raversiové, nebof Fabio Conti se stane ministrem. Jak jen kníže, přece člověk uhlazený, duchaplný, zvyklý na roztomilou práci hraběte, jak jen bude moci projednávat úřední věci s tím oslem, s tím korunovaným hlupákem, který se po celý život zabývá tímto důležitým problémem: mají vojáci Jeho Výsosti nosil na kabátě sedm knoflíků nebo devěl? To jsou ty surové bestie, žárlivé na mne, a to je také tvé nebezpečí, můj drahý Fabrizio! A tylo surové bestie budou rozhodoval o mém i o tvém osudu! Nepřipustit tedy. aby hrabě podal demisi! Ať zůstane, i kdyby se musil pokořoval! Slále si před-
281
282 stavuje, že největší oběf, jakou může přinést ministerský předseda, je demise; a pokaždé, když mu zrcátko říká, že stárne, nabízí mi tuto oběť: tedy úplný rozchod; ano, a smíření jenom tehdy, kdyby nebyl jiný prostředek, jak zabránit jeho odchodu. Jistě se s ním rozloučím v nejsrdečnějším přátelství; ale po tom, jak z čistého dvořanství vynechal v listu knížete ta důležitá slova nespravedlivý proces, cítím, že abych ho ncmusila nenávidět, musím strávit několik měsíců bez něho. V ten rozhodný večer jsem nepotřebovala jeho ducha; měl jen psát, jak jsem diktovala, měl jen napsat to slovo, když jsem šije svou povahou vynutila: zvítězily v něm dvořanské byrokratické manýry. Nazítří mi říkal, že nemohl dát knížeti k podpisu takovou absurdnost, k tomu že by musil byt omilostňovací list! Ach dobrý Bože, s takovými lidmi, s tak ješitnými a mstivými netvory, jejich jméno je Farnesové, děláme, co se dá.«
Při této myšlence znovu vzplanul ve vévodkyni všechen hněv. »Kníže mě oklamal,« řekla si, »a jak podle! . . . Pro toho člověka není omluvy: je duchaplný, bystrý, důvtipný, jen jeho vášně jsou nízké. Hrabě i já jsme si toho dvacetkrát všimli: jeho '    duch hrubne, jen když se domnívá, že ho někdo chce urazit. |    Nu, a Fabriziův zločin nemá nic společného s politikou, je to i     maličká vražda, jakých je v jeho šťastných zemích sto do roka; |'|'   a hrabě mi přísahal, že si opatřil naprosto přesné zprávy a že Fabrizio je nevinen. Ten Giletti nebyl tak docela bez odvahy: vida, že je na dva kroky od hranic, upadl pojednou v pokušení zbavit se soka, který se líbil.«
Vévodkyně se na dlouhou dobu pozastavila a zkoumala, zdali je možné věřit ve Fabriziovu vinu: ne snad, že by pokládala za bůhvíjaký hřích, kdyby se chtěl šlechtic z tak vznešeného rodu, jako byl její synovec, zbavit dotěrnosti nějakého komedianta; ale ve svém zoufalství počínala matně tušit, že bude asi musit bojoval, aby dokázala Fabriziovu nevinu. »Ne,« řekla si konečně, »lu je rozhodující důkaz: je jako ten ubohý Pietranera, má stále po všech kapsách zbraně, a toho dne měl jen špatnou jed-noranovou pušku, a ještě si ji vypůjčil od jednoho z dělníků. Nenávidím knížete, protože mě oklamal, a oklamal nejpodlej-
ším způsobem; napřed napsal zprošťující lístek, a pak dal v Bo- 283 loni toho ubohého hocha sebrat ald. Ale tenhle účet bude vyrovnán.*
Bylo už k páté hodině ranní, když vévodkyně, zničená dlouhým záchvatem zoufalství, zazvonila na komorné; vykřikly, když ji spatřily na lůžku úplně oblečenou, s diamanty, bledou jako prostěradlo a s očima zavřenýma; vypadala, jako by už spočívala na katafalku. Nebýt toho, že zazvonila, byly by se domnívaly, že je v bezvědomí. Chvílemi jí skanula po ztuhlých tvářích slza; z jejího pokynu ženy pochopily, že ji mají uložit na lůžko.
Když se dal hrabě po večírku u ministra Zurly dvakrát vévodkyni ohlásil a pokaždé byl odmítnut, napsal jí, že chce požádat o radu ve vlastní věci. »Mám setrvat v úřadě po urážce, která se mi stala?« A hrabě dodával: » len mladý muž je nevinen; ale i kdyby byl vinen, bylo správné ho zatknout, aniž jsem byl o lom zpraven já, když přece kdekdo ví, že jsem jeho ochránce?« Vévodkyně četla ten dopis až příští den.
Hraběti byla cizí šlechetnost; můžeme dokonce dodal, že v tom, co liberálové nazývají Šlechetnosti (usilovat o to, aby co největší počet lidí byl šťasten), viděl podvodnou komedii; domníval se, že je jeho povinností starat se především o to, aby byl šťasten hrabě Mosca della Rovere; ale byl veskrze čestný a upřímný, když mluvil o demisi. V životě jedinkrát vévodkyni neselhal; la ostatně nevěnovala jeho listu nejmenší pozornost; už se rozhodla, a to velmi bolestně, že se bude tvářil, jako by na Fabrizia zapomněla; po tomto duševním boji bylo jí všechno jedno.
Příštího dne k poledni byl hrabě, který předtím marně desetkrát navštívil Sanseverínský palác, konečně přijal; zhrozil se vévodkyniny tváře . . . »Je jí čtyřicet let,« řekl si; »a včera ještě byla tak skvelá, tak mladá! . . . Kdekdo mi říká, že po celý dlouhý rozhovor s Klélií Contiovou vypadala právě tak mladě jako Klélie, a ještě mnohem svůdněji.«
Hlas i tón vévodkynin vzbuzovaly stejný podiv jako její tváf. Hrabě zbledl, když uslyšel len tón oproštěný ode vší vášně, ode všeho lidského zájmu, ode všeho hněvu; připomněl mu stav
284 jednoho přítele, který před několika málo měsíci, ač v posledním tažení a už zaopatřený svátostí umírajících, projevil přání ještě s ním pohovořit.
Vévodkyně byla schopna řeči až za několik minut. Podívala se na něj, ale její oči zůstaly pohaslé.
»Rozejděme se, milý hrabě,« řekla mu slabým, ale velmi zřetelným hlasem a snažila se mluvil přívětivě; »rozejděme se, je to nutné! Bůh je mi svědkem, že po celých těch pěl let bylo mé chování k vám bezvadné. Poskytl jste mi skvělý život, nebýt vás, byla mým údělem nuda na zámku Griantě; nebýt vás, zestárla jsem o několik let dříve ... I mou jedinou starostí bylo, abych vás viděla šťastným. Jen proto, že vás miluji, nabízím vám tento rozchod po dobrém, jak by se řeklo ve Francii.«
Hrabě nechápal; musila mu to několikrát opakovat. Smrtelně zbledl, vrhl se na kolena k lůžku a řekl všechno, co hluboký úžas a pak nejěernější zoufalství mohou vnuknout muži vášnivě milostného ducha. Každou chvíli nabízel, že podá demisi a půjde za svou přítelkyní do nějakého zátiší na tisíc mil od Parmy.
»Vy se odvažujete mluvit o odjezdu, a Fahrizio je tady!« zvolala vévodkyně, konečně se napolo vztyčíc. Ale protože si všimla, že vysloven! Fabriziova jména působí na hraběte trapně, odmlčela se na chvíli a pak dodala, lehce mu tisknouc ruku: »Ne, milý příteli, nebudu vám říkat, že jsem vás milovala s takovou vášní a tak bouřlivě, jak už, zdá se mi, po třicítce nikdo nemiluje, a já už mám tento věk dávno za sebou. Asi vám řekli, že miluji Fabrizia, neboť vím, že se takové řeči trousily na tomto zlém dvoře. (Když pronášela slovo zlém, v jejích očích poprvé za rozhovoru blýsklo.) Přísahám vám před Bohem a při Fabri-ziovč životě, že mezi mnou a jím sc nikdy nestalo to nejmenší, co by nebylo sneslo pohled třetí osoby. Také vám nebudu tvrdit, že ho mám ráda přesně tak, jako sestra má ráda bratra; miluji ho, abych tak řekla, instinktivně. Miluji na něm jeho odvahu, tak prostou a tak dokonalou, že se může říci, že si ji ani sám neuvědomuje; vzpomínám si, že jsem se mu v tomto smyslu začala obdivovat, když se vrátil od Walerloo. Byl ještě dítě.
II
třebaže mu bylo sedmnáct let; nejvíc ho znepokojovala nejistota, zdali skutečně byl v bitvě, a jestliže ano, může-li říci, zdali se skutečně bil, když neúločil na žádnou baterii nebo nepřátelský oddíl. Měli jsme spolu o tomto důležitém námětu vážné rozhovory a právě při této příležitosti jsem poprvé postihla, jak neskonale je roztomilý. Odhalovala se mi velikost jeho duše; co všechno by si byl na jeho místě nevymyslil nějaký dobře vychovaný panáček! Těch vychloubavých a nafouklých lží co by bylo! Prostě: není-li šfaslen on, nemohu být šťastna já. Tak je lo. V těch slovech je celý slav mého srdce; není-li to pravda, je to alespoň všechno, co z ní vidím.« Hrabě, povzbuzený tím srdečným a důvěrným tónem, chtěl jí políbil ruku: odtáhla ji s jakousi hrůzou. »Ty časy jsou pryč,« řekla mu; »jsem sedmalřicetiletá žena, stojím na prahu stáří, začínám už cítit všecko, čím skličuje, a možná, že už jsem blízká hrobu. Podle toho, co se o tom říká, je to hrozný okamžik, a přece se mi zdá, že po něm toužím. Pociťuji nejhorší příznak stáří: mé srdce tím hrozným neštěstím vyhaslo, nemohu už miloval. Vidím ve vás, milý hrabě, už jen slin někoho, kdo mi býval drahý. A ještě řeknu, že s vámi taklo mluvím jedině z vděčnosti.*
»Co si počnu?« opakoval hrabě. »Cítím, že jsem k vám připoután jesle vášnivěji než v ty první dny, kdy jsem vás viděl ve Scale.«
»Abych se vám přiznala, milý příteli, mluvit o lásce mě nudí a zdá se mi neslušné. Jděte, jděte,« pravila, pokoušejíc se marně o úsměv, sodvahu, odvahu! Buďte přece, jaký jste: člověk duchaplný a rozvážný, člověk, který si dovede vždycky poradit. Ukažte, že jste skutečně len, za koho vás nezaujatí lidé pokládají: nejobratnější a největší politik, jakého Itálie zrodila za mnoho století.« Hrabě vstal a tiše chvíli přecházel sem tam.
»Nemožno, drahá přítelkyně,« řekl konečně; »lomcuje mnou nejprudší vášeň, a vy na mně žádáte, abych se řídil rozumem? Pro mne už rozum neexistuje!«
»]\emluvme o vášni, prosím vás,« řekla vévodkyně suše; 11 poprvé za dvouhodinové rozmluvy nabyl její hlas vůbec nějakého výrazu. Hrabě, sám celý zoufalý, snažil se ji utěšit.
285
286 »Podvedl mě,« vzkřikla, aniž jakkoli reagovala na povzbudivá
slova hraběte; »on mě podvedl nejpodlejším způsobem!« A její smrtelná bledost na okamžik pominula; ale i v této divili prudkého rozjitření si hrabě všiml, že nemá ani tolik síly, aby zvedla ruku.
» Velký Bože.« pomyslil si, »bylo by možné, aby byla jen nemocná? I v lom případě by to však byl počátek nějaké velmi vážné choroby.« Starostlivěji navrhl, že zavolá slavného Razo-riho, prvního lékaře v zemi a v celé Itálii.
»Chtěl byste popřát cizímu člověku radost, aby poznal mou beznaděj v celém jejím rozsahu? ... Je to rada přítele, nebo zrádce?« A pohlédla na něj podivnýma očima.
»Je po všem,« řekl si se zoufalstvím v srdci, »už pro mne nemá lásku. A ještě hůř, už mě ani nepočítá mezi obyčejné počestné lidi.
Řeknu vám,« dodal horlivě, »že jsem především chtěl znát podrobnosti zatčení, příčinu našeho zoufalství, a zvláštní věc! Nevím ještě nic konkrétního: na můj příkaz byli vyslechnuti četníci ze sousední stanice. Viděli, jak vůz s vězněm přijíždí po cestě od Castelnuova, a doslali rozkaz jet za sediolou. Ihned jsem znovu poslal Bruna, člověka, jak víle, horlivého, i oddaného; má rozkaz jít od stanice ke stanici, aby se dověděl, kde a jak došlo k Fabriziovu zatčení.«
Jakmile vévodkyně uslyšela jméno Kabrizio, křečovitě se zachvěla.
oOdpusfte milý příteli,« řekla, když byla schopna mluvil; »ty-lo podrobnosti mě velmi zajímají, všechny je uveďte, zasvěťte mě do nejpodružnějších okolností.«
»Prosím, madame,« pokračoval hrabě, pokoušeje se o lehce bezstarostný tón, aby ji Irošku rozptýlil, »mám chuf poslat k Brunovi spolehlivého posla s rozkazem, aby pokračoval v cestě až do Boloně; našeho mladého přítele nachytali asi tam. Z kterého dne je poslední jeho dopis?«
»Z úlerka, přišel před pěli dny.«
»Byl na poště olevřen?«
»Žádná stopa tomu nenasvědčuje. Musím vám říci, že dopis
byl napsán na hrozném papíře; adresa je psána ženskou rukou a je na ní jméno jedné staré pradleny, příbuzné mé komorné. Pradlena se domnívá, že jde o milostnou záležitost; Cecchina jí platí porto a nic jí nepřidává.«
Hrabě mluvil nyní lónem zcela advokátskym a pokoušel se za rozhovoru uhodnout, kterého asi dne došlo k zatčení v Boloni. Teprve nyní viděl, on, který měl zpravidla vždycky dost taktu, že tak měl hovořit už dřív. Podrobnosti, které uváděl, nešťastnou ženu zajímaly a zdálo se, že ji poněkud dostávají z těžké sklíěenosti. Kdyby byl hrabě nebyl zamilován, dostal ten prostý nápad hned, jakmile vstoupil. Vévodkyně ho pak propustila, aby mohl bezodkladně poslat nové rozkazy věrnému Brunovi. Když ještě spolu mluvili a v řeči se dotkli olázky, zdali byl rozsudek prohlášen dříve, než kníže podepsal list adresovaný vé-vodkyni, paní Sanseverinová se s jakousi horlivostí chopila příležitosti a řekla hraběti: »Nebudu vám vůbec vyčítat, že jste vynechal slova nespravedlivý proces v listu, jejž vy jste napsal a kníže podepsal; popadl vás amok dvořanství. Aniž jste tušil, povýšil jste zájmy svého pána nad zájmy své přítelkyně. Všechno své jednání jste podřídil mým rozkazům, milý hrabě, a to už dávno, ale nemůžete změnit svou povahu, to není ve vaší moci; nejenže mále velké nadání k tomu, abyste byl ministrem, tíhnete k tomuto povolání i pudově. Potlačení jediného slova nespravedlivý znamená mou záhubu; jsem však daleka toho, abych vám to jakkoli vyčítala; byla to věc instinktu, nikoli věc vůle.
Pamatujte si,« dodala změněným tónem a s výrazem naprosto velitelským, »že Fabriziovým uvězněním nejsem příliš sklíčena, že mě ani nenapadá opustit tuto zem, že si knížete nesmírně vážím. Tak musíte všude mluvit a takto k vám chci mluvit já: Protože chci pro budoucnost své jednání řídit sama, chci se s vámi rozloučil v dobrém, to jest jako dobrá a stará přítelkyně. Počítejte s tím, že mi je šedesát let, mladá žena ve mně zemřela, nemohu už v ničem na světě přepínal, nemohu už milovat. Ale byla bych ještě nešťastnější, kdybych měla nějak ohrozit vaši budoucnost. Možná že pro své záměry uznám za vhodné vzbudit zdání, že mám mladého milence, a nechtěla
287
288 bych, abyste se tím rmoutil. Mohu vám přísahat při Fabriziově štěstí (po tomto slově se na půl minutky odmlčela), že jsem vám nikdy nebyla nevěrná, a to po. celých pět let. Je lo-dlouhá doba. « dodala a pokusila se o úsměv; jejími lak bledými tvářemi proběhlo škubnutí, ale rty sě nemohly oddělit. »Přísahám vám dokonce, že mi to nikdy ani na mysl nepřišlo, že jsem po lom nikdy ani nezaloužila. Ujednáno, a nyní mě opusťte.« .
Hrabě odešel ze Sanseverinského paláce zoufalý: poznal, že vévodkyně je pevně odhodlána odloučil se od něho, a on nebyl ještě nikdy tak bezhlavě zamilován. K lakovým věcem se musím slále a stále vracet, protože mimo Itálii jsou nepravděpodobné. Po návratu domů vypravil hned šest rozličných osob na cestu do Caslelnuova a do Boloně s dopisy. »AIe to není všecko,« říkal si nešťastný hrabě; »knížele může popadnout rozmar a dá toho nebohého hocha popravil, aby se pomstil za tón, jakým s ním vévodkyně v onen osudný večer mluvila. Cílil jsem, že vévodkynč překročila meze, za které se nikdy nesmí jít, a jen proto, abych lo spravil, dopustil jsem se té neuvěřitelné zpozdi-lósti a vynechal jsem slova nespravedlivý proces, lo jediné co panovníka zavazovalo . . . Ale copak takové lidi vůbec něco zavazuje;? [Nepochybně je lo největší chyba mého života, dal jsem v sázku všechno, co může mít pro mne v životě cenu; nyní jde o to. jak zbrklost obratným jednáním napravit; ale konečně, ne-budu-li moci ničeho dosáhnout ani tehdy, když obětuji něco ze své důstojnosti, nechám toho člověka na holičkách; vzhledem k jeho velkým politickým snům, vzhledem k tomu, že se chce stát konsliluěním králem Lombardská, uvidíme, kým mě nahradí .. . ľabio Conli je hlupák a Hassiho politický důvtip záleží v tom. že upadne-li někdo v nemilost, dá ho legálně popravit.«
Když se hrabě pevně rozhodl, že opustí ministerský úřad, za-kročí-li se proti Fabriziovi přísněji než jenom vazbou, řekl si: »Budc-li mě rozmar nerozvážně podrážděné ješitnosti toho muže stát štěstí, zůstane mi alespoň čest . . . Ostatně, když už dělám kříž nad svým křeslem, mohu si dovolit sto věcí, které by se mi byly ještě dnes ráno zdály zhola nemožné. Ano, ano, zkusím všechno, co je v lidských silách, abych Fabriziovi umožnil
^^útek... Velký bože!« vzkřikl pojednou hrabě uprostřed vět) 28° a nesmírně vytřeštil oči, jako by byl před sebou neočekávaně zahlédl záblesk nepředvídaného štěstí: »\évodkyně se mnou nemluvila o útěku: byla by snad poprvé v životě neupřímná a náš rozchod by neznamenal nic jiného než přání, abych zradil knížete? Na mou duši, je to tak!«
Oko hraběte už zase blýskalo vší jeho satirickou zchytralostí. 4Ten roztomilý pan generální prokurátor Rassi je placen svým pánem a velitelem za všechny ty rozsudky, které nás zneueťují v očích Kvropy, ale není z těch, kdo by odmítli vzít ode mne za prozrazení pánových tajemství peníze. To zvíře má milenku a zpovědníka, ale milenka je příliš nízké úrovně, abych se s ní dal do řeči; hned nazítří by o našem rozhovorů vyprávěla všem hokynářkám ze sousedství.« Úsvit naděje vlil do hraběte nový život a už byl na cestě ke katedrále; sám žasl nad lehkostí své chůze a přes svůj zármutek se usmál: »Tak je to, když už člověk není minislrem!« Katedrálou, k níž se ubíral, je jako u tak mnohých kostelů v Itálii průchod z jedné ulice do druhé; hrabě z dálky spatřil, jak hlavní lodí kráčí jeden z arcibiskupových vikářů. »Když už vás potkávám,« řekl mu, »byl byste tak moc hodný a ušetřil mi smrtelnou únavu, abych nemusil až nahoru k monsignoru arcibiskupovi? To víle, dna. Byl bych mu neskonale zavázán, kdyby se obtěžoval sejít až do sakristie.« Arcibiskup byl nesmírně potěšen tímlo vzkazem, sám chce s ministrem mluvit o Fabriziovi, má na srdci lišíc věcí. Avšak ministr uhodl, že to všechno jsou fráze, a nechtěl nic poslouchat. »Co je lo za člověka ten Dugnani, vikář od sv. Pavla?« »Malý duch a velká ctižádostivost,« odpověděl arcibiskup; »svědomí za groš a hora chudoby; chudoba cti netratí, ale nectností máme ažaž.«
»1 hrome, monsignore,« zvolal ministr, »vy líčíte jako Taci-tus.« a se smíchem se rozloučil. Sotvaže se vrátil na ministerstvo, dal si zavolat abbého Dugnaniho.
»\y pečujete o svědomí mého výtečného přítele generálního prokurátora Rassiho; neměl by mi co říci?« a bez dalších řečí a okolků Dugnaniho propustil.