L.°_
■im
-oj
'im
■im
DOSLOV.
Několik slov o knize „Vojna a mír".
Vydávaje dílo, jemuž věnoval jsem pět let neustálé a za nejlepších životních poměrů výhradně jen jemu určené práce, chtěl jsem v předmluvě k dílu tomu výloži ti svůj názor o něm a tím předejiti nedorozumění m, která V čtenářstvu mohou vzniknout]'. Chtěl jsem, abj čtenáři neviděli   a nehledali v mé knize toho, co bud jsem nechtěl nebo nedovedl podati a aby pozornost svou obrátili jmenovitě k tomu, co podati jsem chtěl, alt? u čeho (řídě se podmínkami díla) pozastavovati se ne uznal jsem za vhodno. Ani čas ani moje dovednost in dovolily mně,  vykonati zplna to,   co jsem obmýšlel, a proto používám pohostinnosti speciálního žurnálu abych třebas neúplně a stručně čtenářům, kteří by snad o to se zajímali, přece jen vyložil názor autorův o jdi. díle.
i. Co je „Vojna a mír"? To není román, tím mi in báseň a ještě méně historická kronika. „Vojna a mír" \< to, co chtěl a mohl autor podati ve formě, v jaké podám
VOJNA A MÍR
451)
býti chtělo. Takový projev o pohrdání autorovu utkvělými formami prosaicky uměleckého díla mohl by se zdáti opovážlivostí, kdyby byl úmyslným a kdyby neměl příkladů. Historie ruské literatury od doby Puškinovy nejen vykazuje mnoho příkladů takové odchylky od evropské formy, ale nepodává dokonce ani jednoho příkladu opačného druhu. Od Gogolových „Mrtvých duší" až po Dostojevského „Mrtvý dům" v novém období ruské literatury není ani jediného uměleckého, jen poněkud nad prostřednost vynikajícího díla v prose, které by plně odpovídalo formě románu, básně nebo povídky.
2. Charakter doby, jak mi sdělovali někteří čtenáři tenkrát, když vydána byla první část, v mém díle není s dostatek vystižen. Na tuto předhůzku mohu namítnout! následující: Vím, v čem zaleží tento charakter doby, kterého v mém románě postrádají ■— jsou to hrůzy nevolnic.kčho práva, zazdívání žen, mrskání dorostlých synů, Saltyčicha atd.; ale tento charakter oné doby, která žije v našich představách, nemám za věrný a nechtěl jsem jej podat. Studuje dopisy, denníky, podání, neshledal jsem, že by všechny hrůzy této ne-urvalosti byly se děly ve větší míre, než jak je shledáváme nyní a kdykoliv jindy. V těch dobách také milovali, záviděli, hledali pravdu, ctnost, strhovati se dávali vášněmi; i tehdy byl složitý, rozurhově mravní život, ba mnohdy byl i zjemnělejší, než jak tomu ve vyšších kruzích je. Ustálilo-Ii se v našem pojmu mínění o charakteru svévole a hrubé síly tehdejších dob, tož se tak stalo jen tím, že v podáních, zápiskách, povídkách a románech došly nás po většině nejnápadnější případy násilí a neurvalosti. Usouditi z toho však, že převládajícím charakterem oné doby byla neurvalost, je zrovna tak nespravedlivo, jak nespravedlivě usuzoval by člověk, který z pozadí hory pozoruje pouze vršky stromů, řekl by, že v tamějších končinách není jiného kromě
4(iO
I.. X. TOLSTOJ:
stromu. Má tehdejší doba svůj charakter (jako ij charakter má každá doba) plynoucí z velké odcizen. || vyšších kruhů všem ostatním společenským třídám, z převládající tehdy íilosoíie, ze zvláštnosti tehdej Ihfl vychování, ze zvyku, užívati francouzského ji/\ I .. atd. A tento charakter snažil jsem se, pokud iseir dovedl, podati.
3. Užívání francouzského jazyka v ruském díle Proč v mém díle mluví nejen Rusi, ale i Francouzi jednak  rusky,   jednak  francouzsky? Předhůzka, osoby mluví a píšou francouzsky v knize ruské, podob/i se oné předhůzce, kterou by kladl člověk, hledě na obraz a všimnuv si na něm černé skvrny (stínu), jaké \. skutečnosti není.   Malíř není vinen tím, že některý m lidem stín, provedený jím v tvářnosti obrazu, w\ i 1 černou skvrnou, jaké ve skutečnosti nebývá; ale mail] zodpověděn je pouze za to, jsou-li stíny ty kladní v nesprávně a hrubě.   Obíraje se epochou počátku rty nějšího  století,  zobrazuje ruské osobnosti jisté spo lečnosti a Francouze, kteří měli tak přímé účasten Ľ v životě tehdejší doby, mimoděk dal jsem se strhnou 11 formou, v jaké svého výrazu docházel tehdejší způsob francouzského myšlení více, než toho bylo třeba. .\ proto, nepopíraje, že kladené mnou stíny jsou asi ne správny a hrubý, přál bych si pouze, aby li, jimž tul směšným se zdá, že Napoleon mluví hneď rusky, hned francouzsky, věděli, že jen proto se jim tak zdá, po něvadž jako člověk hledící na portrét, vidí ne obličej se světlem a stínem, ale černou skvrnu pod nosem.
4. Jména jednajících osob: Bolkonský, Drubecký, Bilibin, Kuragin a j. připomínají známá ruská jména Buduje jednající, nehistorické postavy spolu s jinými historickými osobnostmi, cítil jsem jistou sluchovou nevůli, kdybych hraběti Rastopčinu mluviti dal s kn Pronským, Střelským, či s nějakými jinými knižní \ nebo hrabaty vymyšleného, dvojího nebo ojedinělé]]..
VOJNA  A MÍK.
Kil
příjmení. Bolkonský nebo Drubecký není ani Bolkonský ani Drubecký, ale zvučí čímsi známým a přirozeným v ruském, aristokratickém kruhu. Nedovedl jsem připadnouti pro všechny osoby na jména, která t»y sluchu nezdála se falešnými, jako Bezuchov a Rostov, ale nedovedl jsem předejiti této nesnázi jinak, nežli že jsem nazdařbůh zvolil ruskému uchu nejznámčjší příjmení a změnil jsem v nich některá písmena. Velice bych litoval, kdyby shoda vymyšlených jmen se skutečností mohla poskytnouti někomu myšlenku, že vylíčili jsem chtěl tu či jinou skutečnou osobu; to jmenovitě proto, že ta literární činnost, která záleží v líčení buď nyní nebo kdysi živoucích osob, nemá ničeho společného s tou činností, kterou jsem se já obíral.,
M. D. Achrosimova a Dčnisov výjimečně jsou osoby, kterým mimoděk a nerozvážně dal jsem jména, těsně přiléhající dvěma zvlášť charakterním, a milým osobnostem skutečným z tehdejší společnosti. Byla to moje. chyba, vyplývající ze zvláštní rázovitosti těchto dvou osobností, ale chyba moje v tomto ohledu omezila se pouze na uvedení těchto dvou osobností; a čtenáři asi přisvědčí mně, když řeknu, že ve skutečnosti s těmito osobami nic podobného se nepřihodilo. Všechny ostatní osoby jsou naprosto vym\ršleny a ani pro mne nemají určitých vzorů ať už v podání nebo ve skutečnosti.
5. Nesrovnalosti moje v líčení historických událostí s vypravováním historiků nejsou nahodily, ale nevyhnutelný. Historik a umělec, vyličujíce historickou epochu, mají před sebou dva zcela různé předměty. Jako historik bude v neprávu, pokusí-li se předvésti lristorickou osobnost ve vší její celistvosti, ve vší složitosti vztahů ke všem stránkám života, tak i umělec nevykoná svého díla, předvádí-li osobnost vždy v historickém jejím významu. Ne vždycky Kutuzov jezdil na bílém koni. s dalekohledem, ukazuje na nepřátele.
4(52 l. n. TOLSTOJ:
Ne vždycky Rastopčin s pochodní v ruce zapaloval Voronovský dům (nikdy toho vůbec neudělal) a císařovna Marja Feodorovna ne vždycky stála v hranostajové mantille, rukou opřena o zákonník;  ale lak si je před stavuje obraznost lidu.
Pro dějepisce ve smyslu součinnosti, projevené tou či onou osobou, aby dosaženo bylo určitého cile, jsou heroové; pro umělce, ve smyslu shody této osobnosti se všemi stránkami života, nemůže a nesmí býti hena, ale musí býti lidé.
Historik je povinen někdy, křivě pravdu, všechnj skutky historické osobnosti uváděti pod jednu ideu, kterou v osobnost tuto vložil. Umělec, naopak, 11/ ve výhradnosti této ideje vidí nesrovnalost se svým úkolem a snaží se pouze vyzvednouti a ukázati ne známého Činitele, ale člověka.
V líčení pak událostí sanxých různost tato jest ješť ostřejší a podstatnější.
Historik má. co činili s resultaty událostí, umělec -se samým faktem událostí. Historik popisuje bitvu, praví: levé křídlo toho a toho vojska bylo posunuli, proti takové a takové vesnici, odrazilo nepřítele, ale bylo přinuceno ustoupili: tehdy jízda vyslaná k útoku obrátila na útěk atd. Historik nemůže mluvili jinak Ale pro umělce slova ta nemají žádného smyslu, lni vlastní události ani se nedotýkají. Umělec ať už ze své zkušenosti nebo z dopisů, zápisků a Vypravováni vyvozuje svou představu o sběhlé události a velmi často (na př. při bitvě) závěr o činnosti těch a těch vojsk, který utvořiti sobě dovoluje historik, jeví se opakem závěru umělcova. Různost nabytých resultatů vy svět luje se i těmi prameny, z nichž ten či onen svoje zprá\ \ čerpá. Pro historika (zústaneme-li u příkladu bitvy) hlavním pramenem jsou sdělení náčelníků oddílii .> hlavního velitele. Umělec z takových pramenů ničeho čerpati nemůže, ty mu ničeho nepovídají, ničeho nevy
VOJNA A MÍR. 46:5
světltijí. Nedosti na tom, umělec odvrací se od nich, shledávaje v nich nutnou lež.   Není proč, mluviti už
0 tom, že při každé bitvě jedenkaždý z obou nepřátel téměř vždycky Učí bitvu zcela jinak; v každém líčení bitvy je nevyhnutelná lež, plynoucí z potřeby, v několika slovech vylíčili skutky tisíců lidí, rozložených v prostranství několika verst a stížených nejsilnější mravní podrážděností pod dojmem strachu., hanby a smrti.
V popisech bitev píše se obyčejně, že ta a ta vojska byla hnána útokem na ten a ten bod a pak že vydán povel k ústupu atp., jako by se předpokládalo, že tatáž disciplina, která podrobuje několiknáct tisíc lidí vůli jednoho člověka na plánu, bude mí ti tentýž ličinek tam, kde jde o život a smrt. Každý, kdo byl ve válce, ví, na kolik nesprávný je tento předpoklad,*) a přece na tomto předpoklade založeny jsou relace a na těch — válečné popisy.   Objeďte všechna vojska bned po bitvě, ba
1 na druhý, třetí den až do té doby, než napsány budou relace a ptejte se všech vojáků, vyšších i.nižších náčelníků po tom, jak se věci měly; budou vám vypra-vovati o tom, co zkusili a viděli všichni ti lidé a ve vás vznikne vznešený, složitý, do nekonečna rozmanitý a těžký, nejasný dojem; a od nikoho, tím méně od hlavního velitele, nezvíte, jak všechny věci se měly. Ale po dvou, třech dnech začnou podávat relace, mluvkové začnou vypravovat, jak se sběhlo to, čeho neviděli; konečně sestavena je povšechná zpráva a na základě této zprávy utváří se povšechné mínění armády. Každý
*) Po vytištění první mé části a líčeni bitvy u Schon-grabenu byla mi sdělena slova Nikolaje Nikolajeviče Murav-jeva Karského o popisu této bitvy — slova, která mi potvrdila moje přesvědčení. Nik. Nik. Muravjev vyslovil se, že nikdy nečetl věrnějšího vylíčeni bitvy, a že zkušenost jeho přesvědčila jej o tom, jak nemožno je, za bitvy vyplniti rozkazy hlavního velitele.
i<; i
].. Nr. TOr.SToJ:
rád a s lehkostí vymění své pochybnosti a otázky za tuto lživou, ale jasnou a vždycky lichotivou představu. Po měsíci, po dvou vyptávej se člověka, účastníka bitvy — v jeho vypravování necítíte už té syrové, živelné látky,' kterou cíliti bylo před tím, poněvadž vypravuje podle relace. Tak mně vypravováno bylo o Borodinské bitvě mnohými živými účastníky této bitvy. Všichni vypravovali jedno a totéž a všichni na základě nevěrného popisu Midiajlovského-Danilevského, Glinky a j.; podrobnosti, které mně vypravovali přes to, že vypravovatelé byli od sebe vzdáleni na několik verst, byly jedny a tytéž.
Po ztrátě Sevastopohi náčelník delostrelectva Kry-žanovský poslal mně zprávy dělostřeleckých důstojníku se všech bašt a prosil, abych z těchto víc nežli 20 zpráv sestavil — jednu. Lituju, že jsem si zprávy ty neopsal. Byl to nejlepší vzor té naivní, nevyhnutelné válečné lži, z které sestávají popisy. Myslím, že mnozí z těchto mých soudruhů, kteří sestavovali tehdy tyto zprávy, až přečtou tyto řádky, zasmějí se vzpomínce na to, jak na rozkaz velitelstva psali o tom, co věděti nemohli. Všichni, kdo války zakusili, vědí, jak Rusové ve válce dovedou konat svou povinnost a jak málo schopni jsou toho, aby ji vyličovali s nevyhnutelnou v tomto případě . chlubnou lží. Všichni vědí, že v našem vojště tuto povinnost — sestavovati relace a zprávy — vykonávají po většině naši jinorodci.
Všechno to pravím z toho důvodu, abych dokázal nezbytnost lži ve válečných popisech, sloužících z;i podklad válečným historikům a abych tudíž ukázal na nutnost nesrovnalostí mezi umělcem a historikem v jich názorech o historických událostech. Ale mimo nezbytnost nepravd}' u výkladu historických událostí u historiků epochy, která zajímala mne, setkával jsem se (patrně proto, že jsem uvyknul slučovati události, vyjadřovali se o nich stručně a spravovati   se tra
VOJNA A MÍR.
405
gickým tónerh událostí) se zvláštním způsobem nabubřelé řeči, ve které často lež a zvrácenost přecházejí nejen na události, ale i sám pojem o významu události. Často, studuje dvě stěžejní díla historická této epochy, Thiersa a Michajlovského-Danilevského, přicházel jsem do rozpaků, jak jen mohly býti vytištěny a čteny tyto knihy. Nemluvě už o tom, že, vykládajíce jedny a tytéž události nejvážnějším, nej významnějším tónem a odvolávajíce se na materiál, diametrálně si odporovali, shledával jsem se u těchto historiků s popisy takového druhu, že nevíš •— máš-li se smát či plakat, vzpomeneš-li si, že obě ty knihy jsou jedinými pamětníky doby té a mají na milliony čtenářů. Uvedu pouze jeden příklad z knihy slavného historika Thiersa. Když byl uvedl, jak Napoleon s sebou přivezl falešné assignace, praví: ,,Relevant ľemploi de ces moyens par un acte de bien-faisance digne de lui et d e ľ a r m é e í r a 11-c^a i s e, il fit distribuer des secours aux incendiés. Mais les vivres étant trop précieux pour étre donnés long-temps a des étrangers, la pln part ennemis, Napoleon aima mieux leur fournir de ľargent, et il let1 r fit distri-buer des roubles de papier."*)
To místo samo o sobě překvapuje svou ohlušující nelze-li říci nemravností, tož prostě nesmyslností; ale v souvislosti celé knihy nepřekvapuje, poněvadž plně odpovídá povšechnému nabubřelému, slavnostnímu a všeho přímého smyslu postrádajícího tónu řeči.
A tak úlohy umělce a historika jsou naprosto různý a rozcházejí-li se popisy událostí a osob v mé knize s historiky, nesmí to čtenáře překvapovati.
*) Zaváděje upotřebení těchto prostředků jako akt dobročinnosti důstojné jeho a francouzské armády, dal rozdělovati podpory pohořelým. Ale, jelikož potraviny byly příliš drahé, než aby jimi na delší dobu opatřováni býti mohli, ke všemu z větší části ještě nepřátelsky chovajici se cizinci, uznal Napoleon za vhodnější opatřiti je penězi, a proto dal je poděliti papírovými rubly.
IV. 30
466
L. N. TOLSTOJ:
Ale umělec nesmí zapomínali, že v lidu utkvělá představa o historických osobnostech a událostech není založena na fantasii, ale na historických dokumentech, pokud historikové sehnati je mohli; a proto umělec jinak chápaje a zobrazuje tyto osoby a události, je povinen zrovna tak jako historik řiditi se historickým materiálem. Všude, kde v mém románě mluví a jednají historické osobnosti, nevymýšlel jsem ničeho, ale těžil jsem z materiálů, které po dobu mé práce vzrostly na celou bibliotéku knih, jejichž záhlaví neuznávám zde za vhodno uvádět i, na které však vždy  mohu  se  o d volat i.
6. Konečně Šestá a pro mě nejzávažnější okolnost týká se onoho malého významu, jaký dle mého ponětí mají tak zvaní velicí lidé v historických událostech.
Studuje dobu tak tragickou, na tolik bohatou na velikost událostí a tak blízkou nám, dobu, o níž dosud žije tolik nej rozmanitějších podání, přišel jsem k očividnému poznání toho, že rozumu našemu jsou nedostupný příčiny odehrávajících se historických událostí. Říci (což zdá se ovšem věcí docela prostou), že příčiny událostí 12. roku tkví ve výbojném duchu Napoleonovu a u vlastenecké pevnosti císaře Alexandra Pavlovice, je zrovna tak nesmyslilo, jako říci, příčinou pádu římské říše bylo, že ten a ten barbar vedl své národy na západ, ten a ten římský císař pak že špatně spravoval svou říši, nebo, ohromná sesouvající se hora proto se zřítila, poněvadž poslední dělník udeřil lopatou.
Taková událost, kde navzájem pobíjelo se na milliony lidí a povraždilo se jich na půl millionu, nemůže rriíti za příčinu vůli jednoho člověka: jako jeden jediný člověk nemohl podkopali horu, tak nemůže jeden člověk přivoditi smrt 500 tisíc lidí. Ale jaké jsou tedy toho příčiny? Jedni historikové praví, že příčinou toho
vojna a mír.
467
byl výbojný duch Francouzů, patriotismus Ruska, druzí mluví o demokratickém elementu, který roznášely pluky Napoleonovy, a o nevyhnutelnosti pro Rusko, vejiti ve spolek s Evropou atd. Ale jak to, že milliony lidí začaly vzájemně se ubíjet, kdo jim to rozkázal? Zdá se, každému je jasno, že tím nikomu se nepolepšilo, ale všem bylo hůře; proč to tedy dělali? Je možno, a také tak se děje, je možno irvésti nesčíslný počet retrospektivních rozumových závěrů o příčinách této nesmyslné události; ale ohromné množství těchto výkladů a to, že všechny souhlasně směřují k jednomu cíli, dokazuje pouze to, že příčin těch je množství nesčíslné a že ani jednu z nich nelze nazvali příčinou.
Proč vzájemně se vraždilo na milliony lidí, když přece od stvoření světa už je známo, že něco takového je fysicky i mravně špatností?
Proto, poněvadž tak musilo se stát, poněvadž lidé, jednajíce tak. plnili onen živelní zoologický zákon, z jehož příkazu včely vybijí se navzájem na podzim, navzájem se hubí samečkové zvířat. Jiné odpovědi není na hroznou tuto otázku.
Pravda ta nejen že je očividná, ale je tak vrozena každému člověku, že by ji nebylo třeba ani dokazovat, kdyby nebylo jiného citu a vědomí v člověku, které přesvědčuje jej o tom, že je svoboden v kterémkoli okamžiku, vykonává-li nějaký čin.
Pohlížejíce na historii s povšechného stanoviska, jsme nepochybně přesvědčeni o odvěkém zákoně, z jehož příkazu dochází k různým událostem. Pohlížejíce na ni se stanoviska osobního, jsme přesvědčeni o pravém opaku.
Člověk, který zabíjí člověka: Napoleon, který dává rozkaz kn přechodu přes Nčmen; vy a já, po-dáváme-li žádost o místo v úřadě, zvedáme-li a spouštíme ruku— všichni jsme. nepochybně přesvědčeni o tom, že každé naše konání -"má za základ rozumné příčinv
46K
L. N. TOLSTOJ:
a naši libovůli a že od nás záviselo, jednati tak či jinak: a toto presvedčení je do jisté míry vlastní a drahé každému z nás, že nepřihlížejíce k důvodům historie a statistiky zločinů (přesvědčující nás o bezděčnosti v jednání lidí jiných) rozšiřujeme vědomí své svobody na všechno své konání.
Odpor ten zdá se nerozřešitelným. Vykonávaje skutek, jsem přesvědčen, že jej konám z vlastní vůle; pohlížeje však na tento skutek v tom smyslu, jaké účastenství měl v pospolitém životě lidstva (v historickém jeho významu), nabývám přesvědčení,že skutek ten byl předurčen a nevyhnutelný. V čem je chyba?
Psychologické pozorování o schopnosti člověka, dovršenému faktu retrospektivně okamžitě podvrhoval celou řadu domněle svobodných rozumových výkladů (to chci mnohem podrobněji vysvětliti na místě jiném) potvrzují předpoklad o tom, že vědomí svobody lidské při konání skutků jistého druhu je mylné. Ale tatáž psychologická pozorování dokazují, žc je jiný druh skutků, ve kterých vědomí svobody není retrospektivní, ale okamžité a neklamné. Nade vši pochybnost, ať cokoliv si mluví materialisté, mohu provéstí nějaký úkon nebo se ho mohu zříci, jakmile úkon ten týká se pouze mne, Nade vši pochybnost z vlastní své vůle právě jsem zvedl a spustil ruku. Hned mohu přestat psát. Ihned můžete přestat číst. Nade vši pochybnost pouze z vlastní své vůle a beze všech překážek v myšlenkách svých přenesl jsem se do Ameriky nebo k jakékoliv mathematické otázce. Těše se své svobodě, mohu zvednouti a pomocí síly mohu spustiti svou ruku ve vzduchu. Vykonal jsem to. Ale vedle mne stojí dítě, zvednu nad ním ruku, a s toutéž silou chci ji spustiti na dítě. N e m o h u tak učiniti. Po tomto dítěti skočí pes a já n e m o h. u nezvednouti raky na psa. Stojím ve frontě a nemohu nenásledovati pohybů pluku. Nemohu v bitvě ncvvrazit se svvm plukem k útoku a ne-
vojna a mír.
469
mohu neutíkat, když běží všichni kolem mne. Stojím-li před soudem jako obhájce obžalovaného, nemohu přestat mluvit nebo nemohu věděti, co budu mluvit. Nemohu nepomžiknouti okem proti ráně namířené do oka.
A tak jsou dva druhy skutků. Jedny závislé, druhé nezávislé na mojí vůli. A chyba, zavinující zmíněný odpor, původ svůj béře pouze v tom, že vědomí svobody (zákonně provázející každý skutek, týkající se mého já až k nej vyšší abstrakci mého bytí) nesprávně přenáším na své skutky, které vykonávám ve spojení s jinými lidmi a jež závislý jsou od souhlasu jiných svobodných vůlí s mou. Určití hranici oblasti svobody a závislosti je velice těžko, a vytčení této hranice je podstatným a jediným úkolem psychologie; ale. pozorujíce podmínky projevu své nej větší svobody a nej-větší závislosti, nemůžeme nevidět, že čím odtažitěji a tedy čím méně naše Činnost spoutána je s činností lidí jiných, tím je svobodnější; a naopak: čím spouta-nější je naše činnost s lidmi jinými, tím je nevolnější.
Nejsilnější, nej nerozlučnej ší,: nejtěžší a nejstálejší sloučení s jinými lidmi je tak zvaná moc nad jinými lidmi, která ve svém pravém významu je pouze největší odvislostí od nich.
MyínS-li či nikoliv, ale přesvědčiv se o tom průběhem své práce, přirozeně, popisuje historické události 1805, 1807 a zvláště 1812 roku, ve kterém nejvypouk-leji vystupuje tento zákon předurčení*), nemohl jsem přisuzovat významu skutkům těch lidí, kterým zdálo se. že řídí události, kteří- však méně nežli všichni ostatní účastníci událostí vnášeli clo nich nejméně svobody lidské činnosti. Činnost těch lidí byla zajímavá pro mne
*) Zmínky zasluhuje, že takřka všichni spisovatelé, kteří o roku t812 psali, viděli v této udátosti cosi zvláštního a osudného.
iv
31
470
l. n. tolstoj: vojna .-v mír.
pouze ve smyslu illustrace toho zákona předurčení, který po mém přesvědčení řídí historii, a toho psychologického zákona, který nutí Člověka, jednajícího nej-nesvohodnějším způsobem, aby ve své obraznosti podvrhoval svému skutku celou řadu retrospektivních závěrů, jejichž účelem je  dokázali mu jeho svobodu.
konec dílu čtvrtého a posledního.
Nakladatelství Jos. R. Vilímka v Praze
VZPOMÍNKY A LISTY L. N. TOLSTÉHO.
Napsal P. Birjukov. Autorisovaný překlad dra Boř. Prusika. Bohatě illustrováno.   Dva díly. K 14-—, váz. K i8-—.
Národ a škola: „Tato přítomná kniha jest nezbytným doplňkem všech spisů velikého muže ruského, jest proto nezbytnou, že uceluje jaksi všechny jeho snahy a myšlenky. Není to totiž jen prostý životopis jeho, jest to obraz celého jeho života se všemi událostmi, v nichž odráží se nám celý jeho duševní vzrůst. . ."
GARIBALDI, BOHATYR SVOBODY.
Napsal K. Tůma. S četnými illustracemi St. Hudečka. — K 14-—, váz, K 17-—, — Národní Listy: „Nikdo jiný nemohl nám napsati životopis korsara z bojů jihoamerických  republik  a  generála  v   červené košili, nežli . náš  znamenitý   publicista . . .    Jako dobrodružný román čtou se Tůmovy stránky, líčící mládí Garibaldiho, jeho vstoupení do revolučních šiků „Mladé Itálie" ..."
DĚTI ČISTÉHO ŽIVÉHO.
líomán  Teréey Novákové.   S titulní kresbou /. Panulky. K 6-50, váz. ve dvou dílech po K 4'75-
„Národní Politika": „Na širém dioramatu krajinném Česko-moravské vysočiny, namalovaném pevným a sytým štětcem této vzácné umělkyně, znající až na dno a milující statečnou láskou chnuirný, rázovitý teň kraj, odehrává se celá složitá řada úchvatných dějů, plných hrozné velikosti a zdrcující tragiky."
Obdržeti lze u každého knihkupce.