[15] OSTENZE ANEB ZPRÁVA O KOMUNIKAČNíCH REFORMÁCH NA OSTROVĚ BALNIBARBI Prvnímu čtenáři této studie doc. dr. Jiřímu Levému - bohužel in memoriam Přestože cítíme, že informační teorie je vskutku cenným nástrojem umožňujícím vhlédnout do samých fundamentů komunikace, nástrojem, jehož důležitost ještě dále poroste, rozhodně nečekáme, že bude mastí na všechny bolesti komunikačních inženýrů, tím méně pak kdekoho jiného [... J Já osobně jsem přesvědčen, že mnohé pojmy teorie informace se osvědčí i [... J v jiných oborech [... J, ale že samy takové aplikace nejsou věcí prostoduchého přenesení slovíček na novou oblast, ale jedině trpělivého a málo efektního vytváření hypotéz a experimentálních verifikací. Claude Shannon: The Bandwagon Že umělecké dílo je sdělení (a podobně třeba i to, že umělecké dílo je model), bylo už mnohokrát řečeno a stalo se frází dřív, než jsme stačili pochopit, co tato věta říká, dřív, než jsme stačili proniknout až k vlastnímu smyslu tohoto prastarého, a přece nového objevu. Bádání v oboru sdělování je z nejstarších teoretických aktivit a zájmů vůbec. Tisíce let zkoumá člověk jazyk. Za tu dobu objevil mnoho z toho, co platí nejen pro úzkou oblast sdělování jazykového, ale o všech formách sdělování vůbec: 'I'eorie znaku, sémantika, sémiotika jsou moderním výrazem této snahy zobecnit tisícileté zkušenosti s jazykem. ádání v oblasti sdělování je však zároveň z nejmladších teoretických aktivit. Teprve třicet let zkoumá člověk teoreticky zákonitosti sdělování mezi stroji. I zde objevil mnoho z toho, co platí i mimo úzkou oblast sdělování mezi stroji, co platí o sdělování vůbec (a tedy i o sdělování mezi lidmi a sdělování jazykovém): matematická teorie informace [16] i obecná teorie sdělování, tak jak ji vytvořila (a podle širokého chápání Wienerova i zahrnuje) kYbernetika, jsou základními výsledky tohoto zaměření. Všechny tyto díscíph, ny, prastaré i zcela nové, důkladně osvětlily problematiku sdělování, a přinesly tak spoustu dílčích výsledků a také některá zásadní hlediska i teorii umění (zvláště teoriím jednotlivých umění). Přesto přiměřená speciální obecná teorie lidského sdělování (ano, obecná i speciální, vystihující specifičnost sdělování mezi lidmi a přitom dostatečně obecná, totiž zaměřená na obecné zákonitosti celé této speciální oblasti) nebyla dosud vytvořena. A přece právě teorie lidského sdělování by mohla být nejlepším klíčem k problematice sdělování uměleckého! Tento článek nemůže ovšem nijak tuto obecnou teorii lidského sdělování suplovat. Hledí ji však připravovat a domnívá se, že k ní našel východisko. To východisko spatřuje v něčem, co je za hranicemi toho, co se běžně pokládá za sdělování, v oblasti, která je tedy dosud územím nikoho, v oblasti, která sice leží velmi blízko tradičních cest tímto teritoriem, ale která přesto _ nebo právě proto - je zcela opomijena, a zůstala tedy z hlediska sdělování neprozkoumána. Tou oblastí je ostenze, také bychom mohli říkat prezentace, oblast něčeho tak banálního a primitivního, jako je ukazování, dorozumívání ukazováním. Nikoli jazyk gest, ale spíš ,jazyk věcí". O zakreslení této oblasti do mapy teorie sdělování se pokouší tato studie, a dělá to, pokud vím, v této Šífi, z tohoto hlediska a s tímto zaměřením (na ukazovanou věc, nikoli na ukazovací gesto) vůbec poprvé. 1. OSTENZE Z HLEDISKA LOGIKY A DOSAVADNÍCH TEORIÍ SDĚLOVÁNÍ Ostenze je pojem z okraje lOgiky. Ostenzivní definice, o nIž'bývá' v učebnicích logiky jen zmínka, je vlastně nejprimitivnější a nejzákladnější způsob, jak zavést význam termínu: ukázáním věci, kterou termín .oz.1].ačuje.Je to vlastně "definice~'designátem samým. Sám termín "ostenzivní definice" zavedli v logice Ludwig WittWIIIHteina Bertrand Russell," a ve svých teoriích poznání II puk připsali klíčový význam: všechny názvy, kterých uživnmo, lze v poslední instanci odvodit z názvů definovaných IIHLcnzivně.Pro logiku samu zůstávají však ostenzivní defillit:c prostředkem mezním, krajním a okrajovým, jsou to "definice" prostředky mimojazykovými, tedy mimologickýliti, a tato okolnost vyřazuje tedy i je mimo vlastní území IlIgiky. Učebnice logiky (srv. např. Weinberger 1964: 138) pr'olo ostenzivní definice mezi definice nepočítají, řadí je [lnum, k prostředkům umožňujícím vyjasňovat pojmy. Logika nám tedy o ostenzi samé a o podstatě tohoto miurojazykového a mimologického prostředku mnoho nepoví. N001 starostí logiky vysvětlovat podstatu toho, co při těch- 10 mimologických definicích děláme. Domnívám se ovšem, ',I) touto podstatou ostenze je sdělellÍ,:-žeSiQí ~vIII akt má podstatu "šdelovacl: definujeme-li termín ostei'l-' zlvně, sdělujeme u!.áz!uim-desig:rrátm. samého.vce ternňn uznačuje. Je-li tedy podstatou, cílem a výsledkem ostenzivniho aktu sdělení, pak lze ostenzi pokládat za druh sděloVll01, a měli bychom se tedy pro další informace 60sťenZl, o ostenzivniirř sdělovániobrátit k-teoretíkům sdělování. .•• Bohužel nic takového v téoříich sdělování nenajdeme. tj některých (názorově) starších teoretiků sdělování, zcela poplatných tradičním teoriím znaku, budeme s myšlenkou IlHlenze rázně odmítnuti. Například Cherryho (1957: 304) ostenze jako poněkud výstřední, ale přece jen možný způnoh dorozumívání napadne, ale vzápětí tento nápad zavrh- 110: "Jiří chce Jindřichovi vštípit nějakou myšlenku - třebil. myšlenku jít se napít skotské se sodou. Co udělá? Mohl hy například ukázat na skleničku ... Samozřejmě neudělá nic takového, ale vytvoří zvuky řeči, které je možno píaemně zaznamenat větou ,Pojď, Jindro, dáme si skotskou, 1I1ámžízeň.' A ostenze je tím odbyta. Ostatně There is no communicatiori without a systém of signs." I) Russell 1948: kapitola II. druhé části knihy (Ostensive Definition). Ostenzivní definicí definuje Russell daleko šíře (any process by which a person is taught to understand a word otherwise than by the use of other words), v dalším textu však užívá tohoto termínu především v užším významu, podobně jako tato studie. Pojem sám, zdá se, převzal však zřejmě Russell od Wittgensteina ("hinweisende Angabe"). Srv. Wittgenstein, 1960. Srovnej též předmluvu této knihy, s.V, kde se mluví o tom, že Russell znal Wittgensteinův rukopis. [17] [18J Podobně pochodíme například u Schaffa. Na problematiku ostenze narazí Schaff klasickým citátem z Gulliverových cest (z kapitoly Cesta do Laputy, Balnibarbi, Glubbdubribbu a do Japonska), umístěným dokonce včele kapitoly o znaku: Druhý návrh byl odstranit všechna slova vůbec: ten plán doporučovalr v zájmu zdraví a stručnosti. Ježto slova jsou jen názvy věcí, bude lidem pohodlnější nosit s sebou věci potřebné k vyjádření každého předmětu, o němž chtějí právě rozmlouvati. Tento vynález by se byl jistě zavedl k pohodlí i zdraví jednotlivců, kdyby nebyly ženy spolu se sprosťáky a negramotnými lidmi pohrozily, že se vzbouří; takovým nenapravítelným nepřítelem vědy je prostý lid. Avšak mnozí učenci a mudrci se přidržují nové soustavy vyjádření věcmi, která má jen jednu velkou nevýhodu, že když totiž je předmět něčí řeči příliš velký nebo rozmanitý, musí podle toho nezbytně nosit na zádech větší ranec věcí, nemá-li dost peněz na to, aby ho doprovázeli dva silní sluhové. Viděl jsem často takové mudrce, kteří se prohýbali pod tíhou svých uzlíků jako podomní obchodníci u nás; když se setkali na ulici, složili svá břemena, otevřeli pytle a hodinu spolu rozmlouvali; potom si složili náčiní, pomohli si naložit břemena a rozloučili se. Pod vlivem tohoto citátu o absurdní balnibarbské reformě považuje pak Schaff i ukazování samo za absurdní, ne-li absurdní, tedy aspoň za zcela kuriózní a bezvýznamnou možnost sdělování, titěrnou vedle takové sdělovací velmoci, jakoje znak. Aznakje také jediný aspekt celého problému, na který se soustřeďuje: "Vždy se však lidé dorozumívají pomocí té či oné formy znaků ... Právě proto, že se člověk vždy dorozumívá s jinými lidmi pomocí znaků, je celý společenský život prosycen znaky, je nemožný bez znaků. Dokonce i oni slovutní akademici z ostrova Balnibarbi, o nichž Gulliver říká, že s sebou nosili všechny předměty spojené s jejich rozhovorem, aby si ušetřili námahu s mluvením, museli přece používat znaků, byť i nejprimitivnějších: ukazovacích gest, napodobovacích gest nebo obrazů ... " (Schaff 1963: 150) Náš život se skutečně neobejde bez jazyka nebo bez toho, co Schaff a sémantikové zahrnují pod pojem znak; je tím skutečně prosycen, ale to neznamená, že každé sděleni se děje prostřednictvím znaku. Vždyť při ostenzi _ například při ostenzivní definici, při ostenzivním sdělení 1IIIIlllltermínu - to hlavní, to podstatné, to vlastní sděIlIlIilIopř'odáváme gestem, ale ukazovanou věcí samou: gesIII, podobně jako v jiných případech třeba piedestal, rám, II/IIIIIIICO,jen uvozuje, jen upozorňuje, jen vyčleňuje to, co 11111hyt sděleno, sděluje, že se sdělujeě' ale nic víc. Ht.llrší, předkybernetičtí teoretikové komunikace tedv oHLcnzi, ukazování jako druh sdělování výslovně zaIllill~jí.Novější názory na sdělování - i když ne výslovně proce jen připouštějí a implicite zahrnují. Například 11100'(lmreprezentace", tato základní poučka teorie infor- 11111('(\v interpretaci Quastlerově (známé zejména mezi hllllogy a psychology), stanoví, že událost, o niž jde, je při rlolováni reprezentována zprávou, přičemž každá možná IlIprozentace události je vždy neúplná: úplnou reprezen- 1111'1může být jen událost sama. "Jedinou úplnou repreIInLncí určitého člověka v určitý moment může být jen 111\ onen člověk v onen moment." (Quastler 1960) Ostenti počítá právě s touto krajní možností, při níž vůbec není Imhu událost "reprezentovat", tedy ,,znovuzpřítomňovat", pi'oLožeje ,,praesens", je přítomna, a stačí ji tedy prostě nrozentovat, ukázat. Podobně bychom našli ostenzi jako mnzni možnost sdělování implicite už u Wienera, zejména v kapitole "Organismus jako zpráva", kde se dočítáme, že '.rddadní myšlenkou teorie komunikace je myšlenka o přeII/IHCnízpráva že materiální přenos věcí je pouze jedním ze \působů, jak dosáhnout tohoto cíle (Wiener 1963: 216), r když tedy možnost sdělování ostenzí, prezentací, implieito v těchto teoriích zahrnuta je, přece jen zůstává samýrui těmito teoriemi nevyužita a nevyslovena. Výslovně se LIl uvažuje jen o reprezentativních, tedy neostenzivních Iormách sdělování. V tomto omezení na neostenzivní forlily je společný rys - a společný nedostatek - dosavadních teorií sdělování. Je to snad nedostatek zanedbatelný, pokud je ostenze sama jen zanedbatelný, okrajový jev dělování. Je to však nedostatek citelný, pakliže tomu tak uoní a ostenze má pro sdělování, zejména lidské sdělování, nčjaký význam. ) Přesně stejně argumentuje už sv. Augustin v odstavci 34 traktátu De magistro. [Pozn. 2002] [19] [20J (21) \It \I pllLro níž do "přízemí" sdělování, kde musíme mluvit il Jllllllovnní skutečnosti. Sama v etymologii skrytá moudill~lllIl'.yka nám však dává za pravdu: sdělování je sdílení, (\\11_ ' 111Lóžeudálosti, téže věci, téže skutečnosti, téže infor- 111111'11,1\ostenze je přímo klasické sdílení, přímo klasická "II 111111 uicoiio. 'I.lIlÍnih jsme se o výjimečném charakteru ostenze, da- 11111111.111\,že je to hraniční, mezní případ sdělování. Znaiill\I\l1 Lonto výjimečný a mezní charakter i výjimečný, ,'i/I'cllmtelný výskyt? 3. CO VŠE JE OSTENZE Na první pohled se jeví ostenze - zeIliI(~II",jlime-li ovlivněni citátem ze Swifta - opravdu jako "rWII1\IILolikabsurdního, že je s tím možno přijít leda v sati- ft l , ,IIIvAnk vlastností absurdních autorů, žejsou pravdivější I IlIldiHLičtějšínež realisté. podobně jako Swift nepopisuje I 1\lldomýšlí ad absurdum něco, co by ve sdělovací praxi 1I"'III1ILovalo,ale naopak něco, co existuje docela běžně, jenI. v 'Hlnápadných, normálních, každodenních mezích. Ve lilti nl'nosti děláme totiž v běžném životě totéž co Balnibar- 1111'111\(1:prohýbáme se pod tíží věcí, které chceme ukázat, 1'lIlIltlllmo světové výstavy a veletrhy, sbíráme a ukazu- 1 1111 1\trofeje a suvenýry, dřeme se s věcmi "movitými", tj. 11)1It1,které ve svém balnibarbském uzlíku můžeme sami I" 1II111\\., nebo obtěžujeme druhé cestami k nemovitostem, í,J 11111HOdo našich uzlíčků nevejdou, zkrátka děláme spousIII Vt'II'I,u nichž si vůbec neuvědomujeme, že jsou to sdělení 'IIIIPilvodnějším smyslu slova sdělení, "sdílení". VYHLnvy,výkladní skříně, vystavování zboží, instalování '"11\1\,prohlídky, přehlídky, předvádění, provádění (osten- 1\",ubývá nejen výstavnictví, ale i Čedok), demonstrace II vllOchvýznamech tohoto slova, zoologické zahrady, bo- 1111\ld~6 7,ahrady, striptýzy, šaty, móda, artistika, sportovní I'lid l vlIné, spartakiády, veřejná vystoupení, triumfy, pará,ly, vyHoképodpatky, výška sukní, šaty vůbec, obnažení vů- 11111,prozentace u odvodu, odmaskování na maškarádě, faIldy, rokokové paruky, nová móda paruk, účesy, plnovousy, 2. MEZNÍ PŘÍPAD SDĚLOVÁNÍ Pokusme se teď, když se nám nepodařilo získat hotovou teorii jinde, o teorii ostenze sami. Především vyloučíme ze svých úvah všechno to, co by se snad jinak ostenzi podobalo, ale co se neodehrává mezi lidmi. Jde nám o specifické zákonitosti sdělování lidského. Z filosofického hlediska, z hlediska teorie poznání je sdělování mezi lidmi nepřímé (zprostředkované) poznání. To, co někdo jiný (nebo někdo další a další) poznal přímo, z vlastních zážitků, z vlastního náhledu, z vlastní zkušenosti, "na vlastní kůži", mohu já poznat aspoň nepřímo, prostřednictvím sdělení. Podíváme-li se z tohoto hlediska na ostenzi, zjišťujeme, že její postavení je zcela výjimečné. Ostenze má sice charakter poznání zprostředkovaného - je zprostředkována někým jiným, tím, kdo nám ukazuje -, ale zároveň poznání přímého - to, co poznáváme, poznáváme "přímo" prostřednictvím vlastních smyslů, z bezprostředního vlastního kontaktu s poznávaným předmětem. Z hlediska teorie komunikace (teorie komunikace, kybernetiky) je sdělování mezi lidmi (stejně jako sdělování vůbec) předávání (přenos) informace. Nositelem informace je zpráva. Zpráva vypovídá o nějakém předmětu, nějaké události, nějaké skutečnosti. Je-li ostenze přenášení informace, pak se zdá, že jde o předávání informace bez zprávy, o přenos, při němž jako nositel informace neslouží zpráva o skutečnosti (systému, věci, události), ale sdělovaná událost (systém, předmět, věc), sdělovaná skutečnost sama. Avšak nechceme-li připustit možnost sdělování bez prostředníka, jímž je zpráva, a uvědomíme-li si, že nositel informace = (ex definitione) zpráva, pak ostenze je takové sdělování, při němž jako zpráva slouží sdělovaná skutečnost sama. Skutečnost je tu sama sobě prostředníkem, je natolik "výmluvná", že vypovídá o sobě samé. Zatímco při zkoumání jiných forem sdělování lze sdělování samo chápat například jako sdělování myšlenek (a analogicky se pak ptát na sdělování citů, nálad apod. například při sdělování uměleckém), ostenze nás zatlačí- [22J výzdoba, tetování, módní zrcadlové brýle, zkrátka všechno ukazování věcí (movitých i nemovitých), všechno ukazování lidí živých i mrtvých, novorozených i popravovaných, pranýřovaných i oslavovaných, vítaných _ a obligátní fotografie s dítětem v náručí - i vyprovázených, to vše patří k běžným (nebo poměrně běžným) úkazům našeho každodenního Balnibarbi. A to vše je ostenze. Systematik v tomto výčtu bude postrádat pořádek a utřídění. Mohli bychom to vše při troše pedanterie třídit například na zmíněnou ostenzi věcí a ostenzi lidí, ale lidé a věci žijí v pradávných svazcích, a ukazováním věcí mohou ukazovat sebe, svou majetnost, svou chudobu, svoje schopnosti, svou sílu - třeba svými sbírkami, svými trofejemi, svými šaty, svými šperky, svým koněm, svým autem, svým harémem, svým mužem, svou ženou (v jednotném či množném čísle), svými přáteli, svými momentálními společníky. Sám sebe ostenzivně sděluji ovšem nejen věcmi, ale především činností, tím, co dělám a jak to dělám. Spousta toho, co děláme, má proto ostenzivní charakter, motivaci nebo aspoň druhotný sdělovací moment. Stačí pOzorovat druhé nebo pOzorovat sebe a můžeme tento soupis ostenzivních aktů rozšířit o spoustu dalších dokladů. Můžeme sebe (nebo druhé) přistihnout při tom, jakou pantomimu provozujeme, když procházíme schůzovní nebo přednáškovou síní ve snaze dát všem najevo, jak neradi rušíme. Nebo si všimněme, jak si někdy dáváme záležet, abychom vypadali uspěchaně, nebo naopak abychom nespěchali, jak se střežíme toho, abychom v místnosti, kam jsme přišli za určitým člověkem, nezamířili přímo k němu, a dali tak ostentativně najevo, že na setkání s ním nám nezáleží, a že tedy bude jen náhodné. Podobně v rozhovoru z týchž důvodů "nejdeme přímo k věci" (tato otřelá metafora tu ostatně naznačuje, že v obou případech jde skutečně o tutéž základní situaci). Sdělovat sebe samého mohu totiž ostenzivně nejen tím, co dělám, ale i tím, co mluvím a jak mluvím (i to je činnost, i to dělám); mohu se blýskat znalostmi, citáty, ochotou, zdvořilostí (děkuji, prosím, rukulíbám, čest práci jsou výrazně ostenzivní součásti slovníku), nebojácností, zájmy, [23J Il-lilllilll, souetředěnou pozorností, vtipností, pohotovostí, dllltlllll ('i dbalou výslovností. Jsou okamžiky v naší čin- 1I!!illIIIIbov našich rozmluvách, kdy si jasně uvědomíme, ft 1111111\uktivita neplatí ani tak věci, jíž se přímo obírá, lIli Ildlllll, kteří přihlížejí nebo připoslouchávají, že naše IIIVd1I1\.lHOUvlastně určena tomu druhému, na jehož adreli II,vl'Izdúnlivě pronesena, ale tomu třetínru, který naši I,,,dIlVII sleduje. Jsou okamžiky, kdy sebe (nebo někoho jll,,"IIII)uriatihneme, jak toho "třetího" sledujeme, kdy se lil 0111141,zda se díval, jak reagoval a jak na něho asi naše !I 1I/,lvnísdělení působí, zkrátka, jak se tu vytváří osten""I IIpojoní, v němž zřetelně poznáváme ostenzivní vzá- 111111111II zpětnou vazbu. A tak bychom mohli procházet IlIdlll'l\IIHkýmživotem člověka od malých sociálních skupin II h III\jvčtším, mohli bychom pozorovat druhé a zejména "YI1111111mohli pozorovat sebe (svůj spěch, svůj úsměv, svou iq.I"I\II, avoje kulhání, o němž jsme se právě před druhým IIlí,tili nebo o němž se chceme zmínit a na něž se chceme IIdIlViL,svoje reakce v divadle, svůj smích při cizojazyč"~Ili prcdatavenich nebo při poslouchání anekdoty, která ii(llI!.uodošla", atd.) - a všude bychom našli víc než dost illol!lIria'tlUk úvahám o ostenzi. (V posledním odstavci se nám objevila introspekce ne 11111111,nbychom problematiku ostenze začlenili do psycho- 1"11111nebo sociální psychologie - nás zajímají jiné stránky It'l Itlo jevů než psychologa -, ale proto, aby nám pomohIII Ivr-hlo "sepsat materiál", abychom poněkud neurčitou fd mdlll "kde všude se setkáváme s ostenzí" mohli nahradit 1111iIť\jŘl"kde všude ostenzivně sdělujeme".) 4. OSTENZE JAKO (SPOLEČENSKÁ) SDĚLOVACÍ AKTIVITA. PSEUDOOSTENZE Pokusme se teď zobecnit to, co je všem "·""!.Ouloveným exemplářům ostenze společné, a přiblížit se I,II upecifické podstatě ostenze jako lidské sdělovací aktivity. 'I'o, co odlišuje sdělování mezi lidmi od sdělování 1I11I~istroji, sdělování mezi jednotlivými orgány živého [24] organismu i od sdělování mezi jednotlivými členy živočišného společenství, je noetická povaha lidského sdělování. Je to ta "maličkost", že na obou koncích sdělovacího kanálu jsou v tomto případě poznávající subjekty, přesněji řečeno subjekty schopné mimo jiné i poznávací aktivity. (Pokud jsme tedy charakterizovali ostenzi jako "přímo klasické sdílení", měli jsme na mysli sdílení téže věci právě ve smyslu poznávacím.) Podstata ukazování je tedy noetická. A ukázat někomu něco je tedy totéž jako něco s ním epistemicky sdílet, totéž jako dát něco k dispozici jeho poznávací aktivitě, tj. především jeho vnímání (zrakem, sluchem, hmatem, některými smysly, všemi smysly); dát to k dispozici úplné nebo jen částečné, ale vždy aspoň natolik, nakolik je třeba k rozpo- "1. znání, identifikaci ukazované věc], Tuto poznávací podstatu ostenzivního sdělování si můžeme ~zřejmit na rozdílu mezi ostenzí a Potěmkinovými vesnicemi. Potěmkinovy vesnice jsou zajímavý problém. Na první pohled se ovšem může kníže Potěmkin jevit rovnou jako patron (ne-li přímo zakladatel) výstavnictví. Potěmkinovy vesnice nejsou ovšem ostenze, ale její opak, řekněme pseudoostenze. Přesto do problematiky ostenze patří. Potěmkinovi - a Potěmkinům - nešlo a nejde o to dát "vesnici" k dispozici poznání, skutečnost ukázat, ale naopak k dispozici poznání ji nedat, skutečnost skrýt. Ukázat někomu Potěmkinovy vesnice, ukázat ve významu "ostenzivně sdělit" znamenalo by dát mu je k dispozici natolik, aby je mohl skutečně rozpoznat, odhalit jako makety, atrapy, kulisy, padělky. Jiný příklad: rokoková paruka, to byla ostenze. Lidé tehdy ukazovali: mám paruku, splácím daň módě a dobrému tónu, dělám, čím jsem povinen svému stavu - nosím paruku. Naproti tomu paruka, která má zakrýt pleš, nemá být rozpoznána jako paruka, a její nošení není tedy ostenze paruky, ale "negace" ostenze pleše, pseudoostenze vlasů. (Problém "Potěmkin" a "paruka" není ovšem - ve složitějších případech - řešitelný, pokud bychom jej chtěli udržet jen v mezích čisté ostenze - je řešitelný jedině v kontextu s ostatními sděleními, především v kontextu jazykovém. Nejvhodnější teoretickou základnou pro řešení "problém Potěmkin" jsou (25) ddntll\I principy teorie her. Stejně jako každé lidské lm ,II Ii I'w i ostenzi chápat jako hru - ve významu, kte- 11"111,11111 "hrnu dává teorie her -, která může být buď koi.lIlv,". I\oho soupeřivá. potěmkinovy vesnice patří k to\ ;\, Idll\l111'pHpadu hry: nepodávají pravdivou informaci, 111 1'.1111/ I IU\ vnést zmatek do informací protivníka.) \ 1111"'1/,1\ má tedy poznávací charakt~r a zároy:eiíi.cha- 111m 'lplll(\čonský.Lidské vědomí je společenské vědomí: d~ "Id. tlHLenzivníje elementární částicí společenskosti, \i:1\IIVl1lltlLilidského vědomí a poznání. 5. CO LZE UKÁZAT A CO NELZE NEUKÁZAT. OSTENZE zÁMĚRNÁ A BEZDĚČNÁ Ostenzí lze nepochybně říci daleko více, I t1"llllwméně než slovy. Aforisticky řečeno: gramatika WI1 ..IV1I1ho,jazyka" je tuze primitivní, existují vlastně , IIi plldy (kdo, komu, koho-co), přitom ještě k nsrozedlll' lid Lř"í osob (já, ty, on, ona, ono). Je tu ovšem i množil'llll (I\ly, vy, oni, ony, ona), ale jen jeden čas - přítom.v • jlldiné místo - zde -, a jediný způsob: indikativ. !III14lllvníkostenzivního ,jazyka" je velmi výrazný a pře, tI\lvy Il navíc neobyčejně bohatý, ale přízemně realistic- 1\\ ~\,\pynejen k ideálnímu a fiktivnímu, ale i k minulému I IllIdlllldmu, k tomu, co bylo a není, nebo neni, ale bude. IIp\H~Cmevšak aforistický způsob vyjadřování a vraťme II 14l1lidnivědě: je daleko fantastičtější. Ostenzi jsme deIhlllv"l! jnko dávání k dispozici poznávací aktivitě, vnímáitÍ " ptli'.nání.Dát k dispozici druhému mohu pochopitelně I' " III,co k dispozici mám. Balnibarbiřané to konečně dob, p"'I,lInlina svém vlastním hřbetě. Ostenzí je tedy možIII'/ltlnltlvatjen to, co k dispozici je, takové, jaké to je, nic II (ltll.llnzeje v každou chvíli omezena jen na věci (úkazy, IId,III1t1l.i)v okamžiku sdělování aktuálně existující, na věci p/lltllll/té, přítomné v časovém i prostorovém smyslu toho IlIv". nn to, co je "teď" a "zde". Termín prezentace to říká I, 111.11'. výmluvně: co má být prezentováno, musí být prae,'IIH, ItlllSíbýt přítomno, musí být "při tom". Toho, coje "při [26] tom", co je a co tedy lze dát k dispozici poznání druhého, není však málo. Koneckonců to nejdůležitější, co lze dát k dispozici poznávací aktivitě druhého, má člověk k dispozici vždycky a všude: sebe samého. Svou přítomnost. Svoje momentální činy. Vždyť to, co člověk dělá (a to, co člověk je), dělá uprostřed lidí, a dělá to (či je to) uprostřed lidí i tehdy, jestliže se lidí straní: nemůže aspoň něco - aspoň své stranění se lidí, svou nepřítomnost, svůj útěk před lidmi - nedat k dispozici jejich poznávací aktivitě, nemůže to nesdělovat. Člověk mezi lidmi neustále sděluje, ať chce či nechce. Tento závěr připadá možná nehorázný a přehnaný, vyplývá však zcela jednoznačně z toho, čím jsme ukazování, ostenzi definovali. Buď je tedy třeba tuto definici ("dát k dispozici poznávací aktivitě druhého") zúžit, anebo připustit, že vedle ostenze záměrné, aktivní, "přímé" (objektivně rozeznatelné třeba uvozujícím gestem nebo jiným "metaostenzivním" sdělením) existuje i ostenze pasivní, bezděčná, nezáměrná, zcela automatická a zautomatizovaná, jejíž existenci si obyčejně uvědomíme jen tehdy, pokud její projevy v určitém kontextu postrádáme. Stud citlivých lidí, kteří se hrozí veřejně ukazovat právě své dobré činy a nejlepší stránky, mluví ve prospěch této naší hypotézy. Milena Jesenská uvádí zajímavý doklad o Kafk.ovi, tajně páchajícím dobrodiní (Golstůcker 1963: 280). "Styděl jsem se být šťastný," říká básník ve Frischově Čínské zdi. Stejně jako na tento ("existenciální") zážitek studu je možno odvolat se na zkušenost mnoha profesí, kde osobnost a zpráva o sobě samém jsou jedno a totéž, na zkušenost Millerova obchodního cestujícího, na zkušenost herce, politika, ale koneckonců na zkušenost každého příslušníka profese "muž", "žena" či "člověk". "Osobnost jako zpráva" či "existence jako zpráva" vypadá možná jako existencialismus, ve skutečnosti však jen objektivně potvrzuje to, co existencialismus objevil v hlubinách sebe-vědomí a vyjádřil v kategoriích "být viděn", "Mitwelt", "mitsein", "etre-avec", a v existenciálních pocitech hnusu a hanby (Černý 1948: 46, 50). Vždyť "organismus jako zpráva" je už docela regulérní kybernetika, docela "normální" (tj. reálně fantastický) (271 Wllllllll'.Musíme prostě připustit, že vedle okázalé di!hli (\d,lIl'ÍImůže mít i formu okázalé neokázalosti) .\O I ,'IIHijnko "neokázalá okázalost", jíž se nelze ani iv1'1III Ill\okúzalé neokázalosti vyhnout. ln. v ohoru ostenze sebe samého, a dokonce předeItl 1!,dHLl~lovšem potěmkinovy vesnice, někdy nalitu 1I1114ll1voně(a snadno odhalitelné), někdy pracně 111(1II \ldržované po celý život. Všude, kde je strach 1I"~i!II,1(1 život přetížen a spoután ostenzí, zbytečnýi!IIII'I'I'IIHkyvšak vyžadovanými ostenzivními sdělel'IIIIIIIIII\()Htmi,"komediemi", vnějšími projevy, "tyát- 1'11111111poznávací aktivity druhých deformuje naše \III M \lohdy je naše jednání víc sdělení než jedná!tlllllllly IIcvlastní jednání, neautentické bytí, odcizeH!!ill"IIIl velmi na místě), často přinášíme bohu osten,'II,líl'I,Mmlivéoběti v podobě votivních potěmkinových lili. ?," tukové ostenzivní sdělení není levné (a potěmki. 1,111\1('(\rovněž ne), že stojí čas, peníze, že plýtvá lidItl 1 1111 1\111a lidským životem, to poznali na vlastní kůži 11,llllllllll'hiřané. 6, VĚc JAKO SDĚLENÍ A ČLOVĚK JAKO SDĚLENÍ: BILANCE A PROGRAM Jak vidět, dala by se z materiálu, který I, "".po'l,ici všude, rozvinout málem celá důmyslná teo- 1lIlllII"kinovských vesnic, Ostenze, původně chápána \," 11111'11okrajového, jako prakticky takřka neexistující, 1."llv pllllZCimaginární limitní bod sdělování, se ukáza- \1 1 1'11IIt1COživě existujícího, jako mohutný, složitý, nalil 111\zanedbatelný jev, zasahující do mnoha oboro ,,11I11I1\io,sociální psychologie, sociometrie, psychologie, illlllllllogio, teorie sdělování, teorie poznání, filosofie). nt! II' mll,oi\ze "pravé" našli jsme i ostenzi "nepravou", "polili.IIIIIvskou" , vedle ostenze věcí (jíž se zabývá např. výIII !lld,ví, aranžérství nebo také cestovní ruch) narazili !III I 1\1\př'csložitý obor ostenze lidí (člověk je složitá "věc", lI i '.d" III Hložitost), kam patří i nezáměrná "ostenze sebe 1111111111", [28] Bylo by třeba prozkoumat z tohoto hlediska celou oblast lidského "dávání najevo", "ukazování se" a "dělání zajímavým" - od ostentativního blýskání se citáty, vědomostmi, zájmy, vzděláním, ušlechtilostí, hrubostí, cynismem, citovostí, lhostejností atd. až po demonstrativní či ostentativní účast na kulturních, náboženských či politických akcích. Pojem ostenze může být zde všude neobyčejně užitečný. Jde až ke sdělovací podstatě takových sociálněpsychologických úkazů, jako je sugestibilita, sugesce, nápodoba, "nákaza", či složitých "unanimistických" útvarů lidského společenství, jako je kolektiv, dav, lidská smečka, mládežnický gang, školní třída, divadelní orchestr, divadelní hlediště, sportovní publikum, jazzové, bigbeatové či symfonické auditorium. Je to vždy složitá síť vzájemných ostenzivních spojů; právě ona je podkladem sociální psychologie těchto útvarů a člověka v nich. Právě ona vytváří například na divadle z jednotlivých návštěvníků kompaktní a homogenní divadelní publikum. Ale nejde jen o tyto složité ostenzivní sítě, vznikající ve velkých skupinách typu "tváří v tvář" (face to face groups; Allport 1924), a dokonce i v té nejjednodušší společenské jednotce, jíž je lidská dvojice. Stačí sledovat například jen erotické vztahy: co je tu ostenzivních vazeb a sdělení, od ostenzivního sdělení pohlavní příslušnosti (jež obstarává už sama základní pohlavní diferenciace v oblékání a uplatnění druhotných znaků v módě), přes námluvy, koketerii, pozornosti, úsměvy, pohledy, pohledy opětující pohledy, pohledy ostentativně nereagující na pohledy - až po erotiku a sexualitu, kde mají ostenzivně sdělovací prvky vrcholný význam, až po sexuální a manželské soužití, jehož krize jsou pře často krizemi sdělování a sdílení. Kdo nepochopil, že erotika a sexualita jsou mimo jiné (ale často především) sdělování, nepronikl příliš hlub oko do těchto vztahů. - V termínech sdělování a ostenze lze však popsat i některé formy odcizení; výhodou této sdělovací terminologie je to, že je objektivní, zatímco dosavadní psychologický přístup k těmto formám odcizení trpí subjektivní terminologií. Odcizení se nám pak bude jevit jako "bytí pro sdělení", tedy opravdu "nevlastní bytí". - Zajímavý a zce- [29] Illidl,lllY materiál nabízí i studium vývoje osteniII tI.1 1111'II/ltogeneze. Třeba jen dětství: s jakou ini'l I'ld 11I\l1lI1ostenzivního sdělování se tu setkáváme! 1"11111111,WO!iím,ukaž!" A naproti tomu: "Tati, dívej ti. 111111111,no tak sáhni si přece, když říkám!" A ta Ilií j1i1IIVCIf~I.,která provází projevy ostenze u dospívajílid, 1111ji 1\l\oLupíme):kolik je tu snahy ukázat se (puII '1ll,duj měl" z Formanova Černého Petra) a osty- 1,'\111/.1'\Co víme o fylogenezi ostenze, o jejím vzniku II \ p,·t\hiHLoriia v dějinách, o jevech a projevech, It· Iti.I pi'odcházely, co víme o "příbuzných" a "předII.tll.II _ tohoto specificky lidského druhu sdělováVlltt'\ ~ivočišném a rostlinném? (Světová literatura III.dIlVIIOpřeklady esejů Rogera Cailloise Zobecněná " " II\lol'.ornila na jeho práce Natura Pictrix, Křídla 1\ 11'lIllfore, zabývající se z estetického hlediska tědll'\IIIIII;; Caillois 1964.) - A kolik zajímavého, synl!\ .1111111<1nezpracovaného materiálu nabízí studium ,,"I Ilt'll.onzeu jednotlivců i celých společenských skuP"lh, Hcelým spektrem patologických projevů od nelili 11I~II)I\Lacea afektovanosti až po exhibicionismus 11'III'IwHebevraždy. Krátce: systematické zkoumání Inllvll (Pllkud tento pojem a princip hodláme akceptovat) t 01" VIIČllká. 1"\111IIIhy o ostenzi, zejména o ostenzi člověka uprostřed \'1111 1 IlVHomprastaré; najdeme je u nejrůznějších auto,,\ M'II'I'IIi\urelia přes Shakespeara (Jacquesův monolog ,.,1. lit' /lWIL líbí, Hamlet) Komenského (Labyrint) a CalII" (VI'lhé divadlo světa) až po Russella a WittgensteiI,hdllltlo ovšem o ostenzi v poloze logické a epistemo[ltll) Autor této stati se bohužel nemůže pochlubit I ,II hy měl za sebou důkladnou rešerši svých "předků", I 111 11 1\1'1,*.0 by pročetl vše, v čem je o tom, co zahrnul pod IIIIIl1l.onze,zmínka. Ostenze - aspoň některých jejích !II\' Iil se rozhodně dotklo bádání klasiků moderní linIh!ih y 1\ sémantiky (De Saussure, Malino wski , "mimoI,IIvy HiLuační kontext", Urban: problematika "univers li\ d\III'IIIII'H"),psychologů zvířat, teorie Ashbyho, Wienera, (30] Shannona, McKaye; snad by stálo za to i nahlédnout d "obecných sémantiků" a "generálních sémantiků". Možu že k podobných hlediskům dospěla vojenská věda (ten druh komunikace je přece ve válce krajně důležitý!), sna by se leccos našlo u středověkých logiků, a není dokonc vyloučeno, že by se mezi spoustou nádherné fantastik, zatřpytila zrnka zcela reálných postřehů u teologů zabý vajících se zjevením či svátostmi (nezapomeňme, že com munio je i přijímání svátostí a religio jsou vlastně spoje!) Pasáž o tom, jak si dítě osvojuje jazyk, s klasickým popisem ostenzivního definování slov najdeme ve Vyznáních sv. Augustina. Možná že ještě víc než v západní, evrop~k teologii by se našlo v náboženské filosofii a kultuře Orientu například u klasiků zen-buddhismu. Možná že je třeba jít spíš na druhou stranu, k Lockovi, Peirceovi, Deweyovi, Allportovi, k moderním behavioristům a behaVioristikům, psychologům a sociálním psychologům. A zejména k prak. tikům ostenze. 10 problematice ostenze a ostentace (o nic jiného vlastně nejde!) hovoří "do prázdna" Adolf Loos: je. ho myšlenky o ornamentu němě předpokládají ukazování; klasické dílo ostenze, ostentace a provokace ukutečnH však svou holou ostentativně neostentativní stavbou přímo proti oknům císaře pána, Vídni a císaři navzdory. _ Pokud jde o "ostenzi sebe samého" a problematiku "člověka mezi lidmi", nejvíc materiálu najdeme v literatuře a umění. Co jen dramat - a hlavně komedií - je napsáno na téma "ostenze" a na téma "Potěmkin"! Klasikem tohoto tématu je Moliere se svým Tartuffem a Misantropem (Misantrop je vlastně pamflet o odlidšťující moci ostenze), ale stejně i Gogol (Revizor), Ostrovskij (Bouře, Talenty a ctitelé), Gorkij (Na dně), Škvarkin (Obyčejné děvče), O'Neill (Velký bůh Brown), Dostojevskij, Gide (Penězokazi), Sartre, Tolstoj, ti všichni psali mimo jiné také o ostenzi, i když ji tak nejmenují. A ke klasikům ostenze můžeme přičíst i Offenbacha, lépe řečeno Hectora Crémieuxe: vzpomeňme na Veřejné Mínění, deformující chování hrdinů jeho apokryfu Orfeus v podsvětí, vzpomeňme na jejich "nevlastní chování", "neautentickou existenci" - a zjistíme, že je to klasické dílo o odcizující síle ostenze! [31] t, OSTENZE A "DIVADLO V ŽIVOTĚ". OHTENZE A TEORIE INFORMACE Už nejstarší postřehy spojují ostenzi tflllíl f11t1ll.lIm:ičlověka vůbec s divadlem. Částečně írllltl~lIf\ noprávem. Na první pohled je v ostenzi !llilVI~I:I1, tnk jak jsme je vypočítávali, cosi divadelIIrHII 111111, kde jde vyloženě o spektákly a podívalii\ lili rndy, sporty, spartakiády, "circenses"). DiUtt ••llllhlllll lellll uuo analogie vždycky do očí (Shakespeare, !I NUIII divu, že nejdůsledněji a nejsystematičtěji I iilllllllllllll O "divadle v životě" a o "těatralizacii ži• .lrvudolnik, totiž ruský teoretik, praktik, filosof II ItllIlIllI~~ di.vadla (vše budiž divadlem!) - Nikolaj (11I'.l:I: 118; též Evreinoff, 1930). V zájmu přes'''''11111 U'oba říci, že ostenze a všecko to "velké di- 1,1" 11\ nutolik divadlem, nakolik je podstatou divaI IIIII!HWhé ukazování (ukazování toho, coje ajaké 1111'11 "Hllow" a "kazalište" se zdají napovídat, že ukaji Id 111111 \I: podstat divadla skutečně je, ukazování je /I 'I"'I'I/i'('há podstata divadla, je to spíš nulový bod II.I 111111, kde začíná skutečné divadlo, byť sebeprimiIlvl' .ion "divadlo v životě", není už jen sama ostenIII I 11111116, vlastní specifická podstata divadla, řeknéliilwlldllvlÍní", "hra", "umělý svět", "model". To je také IIIiiíll~,,1ostcnzi a Brechtovým "každodenním divadlem" i /tlll/lIl pro divadelníky: zatímco při ostenzi nesdělu- 111111110 než to, co ukazuji, každodenní divadlo sděluI' il III'm jiného, jeho "herci", svědkové dopravní nehoII I. I I II í.oď názorně rekonstruují vyšetřujícímu orgánu 11111 III11'1 uúní jednotlivých účastníků, neukazují jen sebe "1,, !Jh'deuším modelují sebou samými právě to "ně- 1111111", Lotižprůběh nehody. Hrají. Naproti tomu osten,11/ 11./1'. Je. A sděluje jen to, co je. Jen to, nic víc. Žádný i"" II", Ii I li vi~toto hledisko - či spíše právě nepřítomnost tohoIdlllllMllII však spojuje teorii ostenze s teorií informace: IlIudl informace existuje jediná skutečnost - zpráva: liilllll oHtenze naproti tomu jediná zpráva: skutečnost. /11/1110 kladou tedy rovnítko mezi zprávu a skutečnost, [33] [32] i když každá z nich píše tuto rovnici zjiné strany. Teorie o tenze není v rozporu s teorií informace; naopak _ z jiný základních principů dochází k stejným výsledkům. Lze očekávat, že k pojmům teorie informace, tj. k po rnům, které byly teorií informace pevně vypracovány a pr, xí skvěle potvrzeny, budou v teorii ostenze existovat jist analogie, tedy analogické pojmy jako sdělovací kanál, jeh kapacita, propustnost, kód, signál, výběr, neurčitost, šum atd. Řešení této otázky by potřebovalo logicko-matemati ké zpracování, proto ji necháme otevřenou. (V některýc vědních oborech - např. v psychologii _ se při aplika zákonitostí teorie informace platnost těchto analogií mlčk předpokládá.) Zdá se ovšem, že všech těchto přírodníc zákonitostí při ostenzivním sdělování podvědomě _ neb téměř neuvědoměle - vYUžíváme. Zdá se například, že tř. ba muzeum pracuje s redundancí naprosto stejně (v tom jak jí využívá i v tom, jak se jí vyhýbá) jako lidská paměť (Co je ostatně muzeum jiného než ostenzivní paměť? Tř~b berlínská instalace babylonské brány v Pergamském mu zeu: do Berlína, zdá se, z této monumentální keramick brány přenesli jen "místa s největším množstvím informa ce", tj. keramické cihly s reliéfem, zatímco "redundantn'll výplň, totiž cihly bez reliéfů, si mohli doplnit sarni.) Ale nejde jen o tyto organizované a promyšlené ake•.. V každodenním životě se chováme, jako bychom aplikoval zákonitosti o vztazích informace, šumu a redundance: šum je spolu s redundancí odedávna jedinou účinnou obrano proti nežádoucí ostenzi sebe samého: dokonale redundantn tuctová banalita je nenápadná, a šum konvence a životn ho tyátruje kouřovou c1onou, jíž je možno odvést pozornost, nebo za niž je možno se skrýt. 8. OSTENZE A JAZYK Čistá ostenze, ostenze, která by sdělo vala sama, bez doprovodu jiných sdělovacích forem, osten ze neposkvrněná jazykem ani gestem, jazykem mimiky, ju - mimo oblast ostenze bezděčné - velmi vzácná. Prá v proto, že bezděčně sdělujeme pořád a že tedy sdělování pro Il!clllllduoce a šumu, musíme všude tam, !illil :Idn~í, kde sdělujeme záměrně, použít ilOliIVIIIII'"prostředků. Především se ostenze l'IIIdll'llll jnzyka: člověk je mluvící živočich iii-i! IH411111:1.iskrývat anebo ji maskovat za nelíí1vdt"'IIOII,tam obyčejně nemá důvod o tom, 'Ii' IItliIvI1".1azykový doprovod je často i nad byiny ,11111111Ledytady ... "). Klasické spojení jazyka !VIlljlllI)HLonzivnídefinice: žádná složka tu není I 'I 111''''vf! v jejich spojení je smysl tohoto sdělova- 1(lpl)1I\('ono dvojaktu slučujícího pojmenování HU\,(IIII1II'I:l.VU.Ale stejně významné jsou tu vý!i!ull14II/II,j(srv. například Max Dessoir: Die Rede liollll uuopak prohlídky s komentářem či diskuse IUHI,1/11\./0dobře známe z každodenní praxe. 1'!lll,1IIIjazyka, to je ovšem celý komplex otázek tj zuhýval; už klasikové lingvistiky), které tli II III1WIIČit.Zcela stranou musíme nechat otázHIlIIíVÓ(Iylol(ooetické) priority; možná že ostenze je ve ;\(\,t'ldl'ICh starší než jazyk, možná že klíčem ke V"IIjuzyka je ostenze nástrojů, této specificky 1\IIIIIIIIIIHLivyrobené člověkem, skutečnosti spojuíílll,,"L HVÓvýroby s budoucností svého použití či vnho použití s minulostí své výroby. Možná. ItttlhlV.,l.dll by 1.0zhruba Engelsově domněnce. Pokud jde , ,,"1,1, 1,/1rn je jazyk zřetelně až druhotný: osvojení li iIjíl11'" probíhá vlastně jako montáž dvou osten" 'pI"IIV,ukazované věci a ukazovaného zvuku (či liI 111'.yllll,kde v jedné ostenzivní zprávě nacházím !111111111f' k "dešifrování" druhé, či jinak řečeno, kde ii, ,IIIIIVIlobjevuji postupně reprezentaci toho, co mi jJl'i,tlld,lI,jC.- Přesto základní, primární a specificky !I (111111011sdělování je sdělování jazykové. Nikoli osII I" vnjuzyk vytvořil člověka, jazyk konstituuje jeho ,!I I' Itl tedy jeho nejvlastnější a nejlidštější součástí; (I j" yllOrnstává se člověk člověkem a do doby, než se IUlili,1111 tedy nedá mluvit v plném smyslu ani o ostenIdilOldllli se jazyk bez ostenze, neobejde se ani osten.IIIzykn: každého ostenzivního sdělení se účastní [34] - prostřednictvím vědomí - minulé akty jazykové, právě tak jako každým jazykovým sdělením se ve vědomí aktivují minulé akty poznávací a ostenzivní. 9. TEORIE OSTENZE A TEORIE SDĚLOVÁNÍ Za prvé: Pojem ostenze umoznuje popsat, pojmenovat a zmapovat jisté území v oblasti sdělování, a doplnit tak mezeru v teorii komunikace, komunikace mezi lidmi. O předběžné zmapování jsme se pokusili na předcházejících stránkách; poznali jsme, že je to oblast velmi rozsáhlá, naprosto ne bezvýznamná, a že tedy ostenze je důležitý, vůbec ne zanedbatelný a jen neprávem opomíjený druh bezznakového sdělování. Za druhé: Jestliže jsme tedy akceptovali pojem ostenze, musíme se ptát, jaký je podíl ostenze na sdělování vůbec. A zjišťujeme pak, že ostenze neexistuje jen v mezích vlastního čistě ostenzivního sdělování, ale že navíc i každé neostenzivní sdělování má svou ostenzivní složku. Stačí tato jednoduchá úvaha: Jestliže skutečně neustále ostenzivně sdělujeme (ostenze je přece náš osud), jestliže vše, co jsme a co děláme, je zároveň - pokud to děláme před lidmi ostenzivní sdělení, pak i každý náš jazykový projev a každé jiné neostenzivní sdělení je zároveň ostenzí, ostenzí tohoto sdělení samého, a každá naše sdělovací aktivita ostenzí sebe samé. (To neznamená, že sdělení e ostenze! Neostenzivní druhy sdělování, například sdělování jazykové, se způsobem, jakým nás informují, naprosto liší od ostenze a nemají s ní nic společného: jestliže pouze vyprávím, neukazuji přece událost samu. Ale i toto neostenzivní, neukazovací vyprávění či dávání zprávy má svou ostenzivní složku: ukazuje sebe samo. Slouží, samozřejmě, především informování o něčem jiném, ale informuje - už tím, že je k dispozici našemu poznání - i o sobě samém.) Tato ostenzivní složka každého neostenzivního sdělení zůstává ovšem, dík své redundanci, v obrovské většině případů nepovšimnuta. V redundanci jsme poznali ideální [35] h' 11111.1 pl'oLinežádoucí ostenzi. Redundantní znaková sku- 111.1 11111 Ledystejný osud jako jiné ukazované věci s nadt 111111 informací: být "neviděna". Je redundantní, proto ji 1I1111111l\{1, přezíráme, vulgárně řečeno "zasklíváme ji", viIilit ,.1\1':1. ni jako skrz sklo,je pro nás průhledná: vnímáme lil, 1'0 je "za ní" - skutečnost, o níž nás zpravuje. I ll'oLí:teorie ostenze umožňuje nově nazřít celou proli!!111111 iku sdělování mezi lidmi. Především tím, že naru- 1\\' dllHUdnedotčený monopol znaku v oblasti sdělování Ildlhnllo sdělování), že sem vniká jako enkláva sdělová\ Itt'llakového. Umožňuje tak uvažovat o eventuálním lilltlllll!'ímsjednocení problematiky znaku a problematiky •oI,I"III,:n I'lOhlematika znaku a problematika modelu má totiž 'IIIIIII\() společného. Abstrahujeme-li od rozdílů mezi nimi ., tlllllllujeme-li model i znak pragmaticky (pragmaticky ve IIlyliluMorrisově, tj. vzhledem k uživateli), rozdíly nám 1111'.1 n můžeme pak znak chápat jako zvláštní druh model" "IHIÓalizovanýna sdělování, jako sdělovací model. V ter- 1111IItich teorie modelování můžeme pak definovat i ostenzi, 1,,11i. jako sdělování pomocí originálu, '/. ostenze mohu pak odvodit celou teorii sdělování. ZáI.I"dní případ je ostenze: Ukazuji, sděluji to, co je, tím, co III, Hnmým. Co však, jestliže to, co chci ukázat, neni k disI'I):I.ici?Pak beru to, co k dispozici je, jako náhradu toho, co 1\cliHPozicinení, dělám z toho, co k dispozici je, model neI" ILomného originálu, reprezentuji tím (znovuzpřítomňuji) llllpř'ítomný originál. (Teorie ostenze nám tu tedy funguje jako předmostí, pl'OSněž lze propašovat teorii modelování do teorie sděluvání. Akceptuji-li "sdělování pomocí originálu", musím pl'i,jmout i "sdělování pomocí modelu", A naopak, chápu-li I) podobně jako v teorii znaku lze i v teorii modelu mluvit o syntaxi, sémantice a pragmatice. Syntax modelování je teorie systémů, "sémantika" modelování využívá nauky o izomorfii, homomorfii a izofunkcionalismu systémů, teprve v pragmatice lze však mluvit o modelech. Model lze tedy definovat pragmaticky, a nikoli sémanticky, jak se tli dosud běžně praktikuje. Kromě toho izomorfie je pojem neobyčejně pružný, takže mluvit o "nepodobnosti" dvou existujících systémů je vlastně velmi nepřesné. To také diskvalifikuje všechna tvrzení o "nepodobnosti" znaku jeho designátu. (Ashby 1961: 141) (37) (36) I'111" IId!lel problematiku tzv. "přirozeI Inln "metonymická" ostenze rovněž 1,,1I111\,,1\!11 IIIJ.'I,t' l'oHoní,které nabízí teorie osten\,\iltl, 1\ I,,