Apollodóros,' Druh
Apollodóros Myslím, že nejsem nepřipraven na to, nač se vyptáváte. Nedávno totiž jsem šel z domu z Faléra2 do města; tu mě uviděl zezadu jeden ze známých a zdaleka na mne zavolal, žertuje již při tom oslovení: „Stůj, občane Falérský, slyš, Apollodóre!"3 A já jsem se zastavil i počkal. On pak řekl: „Apollodóre, již onehdy jsem tě hledal, abych se důkladně vyptal, jak se bavili Agathón,4 Sokrates, Alkibiadés a ostatní, kteří byli tenkrát na té hostině, a jaké to byly ty řeči o lásce; vypravoval mi totiž o tom již kdosi jiný, který to slyšel od Foi-nika Filippova5, a řekl, že i ty to víš. Ale nedovedl povědět nic určitého. Vypravuj mi tedy o tom ty, neboť tobě největším právem náleží podávati zprávy o řečech tvého přítele. A nejdříve mi pověz, byl jsi ty sám na té schůzce, či ne?" - Já na to: „Docela se podobá, že ti onen člověk nevypravoval nic určitého, když myslíš, že se ta schůzka, na kterou se ptáš, konala nedávno, takže bych byl býval i já přítomen." - „Nu ano." - „Ale kdepak, Glaukóne6, což nevíš, že Agathón zde již mnoho let nebydlí, kdežto tomu nejsou ještě tři léta, co se já stýkám se Sokratem a pilně se starám, abych každý den věděl všechno, cokoli mluví nebo dělá? Předtím jsem jen pobíhal sem tam a myslil si, že dělám něco vážného; ale přitom jsem byl politováníhodnější než kdokoli jiný - ne méně než jsi nyní ty -, když jsem si myslil, že je všechno pro mne přednější než zabývati se filosofií." - On pravil: „Neposmívej se, ale řekni mi, kdy byla ta schůzka." - Já jsem odpověděl: „Když jsme my byli ještě děti, tehdy, když Agathón zvítězil svou první tragédií, druhý den potom, co oslavoval obětí ono vítězství, on sám i členové jeho sboru."7 - „To je tedy velmi dávno, jak se podobá. Ale kdo ti o tom vypravoval? Či snad sám Sokrates?" - „Bůh ví, že ne, nýbrž ten, který to vypravoval také Foinikovi. Byl to jakýsi
sv. III 172
173
15
173b
SYMPOSION
SYMPOSION
174a
Aristodémos z Kydathénaia,8 malý, chodící stále bos; ten byl tenkráte při tom; byl to milovník Sokratův, a to jeden z nej-větších té doby, jak se mi zdá. Než také i Sokrata jsem se zeptal na některé věci ze zprávy onoho muže, a potvrdil mi, že tomu bylo tak, jak onen vypravoval." - „Nuže, vypravuj mi, prosím; vždyť cestou do města lze docela dobře mluvit i poslouchat."
c Tak tedy jsme šli a mluvili o tom; proto, jak jsem řekl na počátku, nejsem nepřipraven. Když tedy chcete, abych to vypravoval i vám, musím to udélati. Vůbec já cítím nesmírnou radost - vedle pomyšlení, že nabývám prospěchu - při filosofických řečech, kdykoli je buď sám mluvím, nebo slyším od jiných; naopak při některých jiných, jako jsou zejména vaše, lidí bohatých a výdělkářů, jednak sám se horším, jednak lituji vás, svých druhů, že se domníváte, že děláte něco vážného, ačkoli
d neděláte nic. A snad zase vy si myslíte o mně, že jsem chudák, a domnívám se, že vaše domněnka je pravdivá; avšak o vás se to já nedomnívám, nýbrž dobře to vím.
Druh Jsi stále stejný, Apollodóre; stále totiž káráš sebe i ostatní, a jak se zdá, pokládáš vesměs všechny lidi, počínaje od sebe, za ubohé mimo Sokrata. A odkud asi jsi vzal ten přívlastek, že ti říkají „měkký",9 to já nevím; vždyť ve svých řečech jsi stále takový, sápeš se sám na sebe i na ostatní mimo Sokrata.
e Apoll. Příteli, jest tedy zřejmo, že šílím a třeštím, když takto smýšlím i o vás?
Druh Nestojí za to, Apollodóre, nyní se o té věci hádat; ale neodepři nám toho, zač jsme tě prosili, a vypravuj nám, jaké byly ty řeči.
174 Apoll. Byly tedy asi takovéto - ale raději se pokusím i já vy-pravovati vám všechno od začátku, jako to vypravoval on.
Řekl, že potkal Sokrata vymytého a obutého, což bylo u něho jen zřídka viděti; a že se ho otázal, kam jde tak vykrášlen.
On odpověděl: Na hostinu k Agathónovi. Včera jsem mu
16
totiž utekl při oslavě vítězství, měl jsem strach z velkého davu; ale slíbil jsem, že dnes přijdu. A takto jsem se vykrášlil proto, abych byl krásný, když jdu ke krásnému. A co ty, nechtělo by se ti jít bez pozvání na hostinu?
A já, pravil, jsem řekl: Udělám, jak ty budeš chtít.
Nuže, pojď se mnou, abychom také předělali známé přísloví, totiž tak, že i k Agathónovi chodí dobří sami od sebe na hostiny}0 Neboť Homér patrně nejen předělal, ale i znásilnil toto přísloví; vylíčil totiž Agamemnona jako obzvláště statečného bojovníka, Menelaa však jako malátného kopinika,11 ale když Agamemnón strojí oběť a hody, jde u něho Menelaos nepozván na hostinu, muž horší k lepšímu.
Na to prý řekl: Bojím se, aby snad i o mně neplatila slova ne tvá, Sokrate, nýbrž Homérova, že já, obyčejný člověk, jdu nepozván na hostinu k muži moudrému.12 Tedy hleď, čím mne omluvíš, že mě přivádíš s sebou, neboť j á neřeknu, že přicházím nepozván, nýbrž na tvé pozvání.
Dva spolu jdouce touž cestou13 si vymyslíme, co řekneme. Než pojďme.
Po takovémto asi hovoru že šli. A tu prý Sokrates, jsa jaksi v sebe zamyšlen, cestou se opožďoval, a když on na něj chtěl počkat, vybízel ho, aby jen šel napřed. Když přišel až k domu Agathónovu, nalezl dveře otevřeny a stalo se mu tam něco k smíchu. Hned se s ním totiž setkal jeden z domácích sluhů a vedl ho do jídelny a tam prý zastihl hosty, jak se právě chystali jisti; jakmile jej spatřil Agathón, hned zvolal: Ó, Aristodé-me, přicházíš právě včas, abys s námi pojedl; ale jestliže jsi přišel pro něco jiného, odlož to napodruhé, vždyťjsem tě hledal již včera, abych tě pozval, ale nepodařilo se mi tě uvidět. Ale jak to, že nám nevedeš také Sokrata?
Tu já, tak vypravoval, se obrátím, ale Sokrata nikde za sebou nevidím; řekl jsem tedy, že naopak sám přicházím se Sokratem, byv od něho pozván sem na hostinu.
Dobře jsi udělal, pravil Agathón; ale kde je on?
17
175a
SYMPOSION
SYMPOSION
175e
175      Právě teď šel sem za mnou; sám se divím, kde asi je.
Podívej se po Sokratovi, hochu, řekl Agathón sluhovi, a při-veď ho sem! A ty, Aristodéme, lehni si ke stolu vedle Eryxi-| macha.14
Pak prý mu umyl sluha ruce a nohy, aby mohl jiti ke stolu; a jiný ze sluhů přišel a oznamoval: Sokrates zašel tuhle k sou-sedovům do síně, tam stojí a nechce sem jít, ačkoli jsem ho volal.
b      To je divné; hned ho zavolej a nepouštěj!
A on prý řekl: Nikoli, nechte ho. Má už takový zvyk; leckdy se kdekoli zastaví a stojí. Ale přijde hned, jak myslím. Nevyrušujte ho tedy a nechte ho!
Nuže, udělejme to tak, myslíš-li, řekl prý Agathón. Ale hoši, častujte nás ostatní. Jen noste na stůl, cokoli chcete, jako obyčejně, když vám nikdo neporoučí - což jsem já nikdy neudělal -, tedy myslete si, jako bych byl od vás pozván na hosti-c nu já i tito ostatní hosté, a obsluhujte nás, abychom vás mohli chválit.
Potom prý jedli, ale Sokrates nepřicházel. Tu Agathón několikrát chtěl poslat pro Sokrata, ale on že ho nenechal. Tu prý přišel, nezdržev se dlouho, jako obyčejně dělal, nýbrž když byli uprostřed jídla. Tu Agathón - neboť byl sám na dolním letí hátku15 - prý řekl: Sem pojď, Sokrate, polož se vedle mne, abych dotýkaje se tebe, užil i něco z té moudrosti, která ti přišla na mysl tam přede dveřmi. Vždyť jest patrno, že jsi ji nalezl a máš, neboť dříve by ses byl odtamtud nehnul.
A Sokrates se posadil a řekl: Bylo by dobře, Agathóne, kdyby byla moudrost něco takového, že by při vzájemném dotýkání přetékala mezi námi z plnějšího do prázdnějšího jako voda v nádobách, která po proužku vlny přetéká z plnější e nádoby do prázdnější. Jestliže to dělá i moudrost, věru velmi si vážím tohoto místa vedle tebe, neboť myslím, že budu od tebe naplněn velkou a krásnou moudrostí.16 Neboť ta má je jaksi chatrná a pochybná a jako pouhý sen, ale ta tvá je skvělá
a roste víc a více; tak prudce vyšlehla z tebe ještě mladého a zazářila předevčírem před zraky více než tří myriád Hellé-
nů.
Jsi posměvač, Sokrate, pravil Agathón. Co se tyče tohoto, rozhodneme svou při o moudrosti o něco později a Dionysos bude naším soudcem;17 avšak nyní nejprve se měj k jídlu!
Potom, když si Sokrates ulehl ke stolu a pojedl on i ostatní hosté, vykonali prý úlitby, a zazpívavše chvalozpěv bohu spolu s ostatními obvyklými úkony, chystali se k pití.
A tu prý Pausanias18 promluvil asi takto: Tak tedy, mužové, kterým způsobem bychom si nejlépe popili? Mně, přiznávám se, je tuze nedobře po včerejší pitce a potřebuji trochu odpočinku -myslím, že i většina z vás, neboť jste tam včera také byli -, tedy uvažujte, kterým způsobem bychom nejlépe pili.
Tu prý řekl Aristofanés: Ano, to máš pravdu, Pausanio, abychom si vším způsobem pití nějak ulehčili; vždyť já jsem také jeden z těch od včerejška namočených.
Když to slyšel Eryximachos, syn Akúmenův, pravil: Dobře máte. A ještě od jednoho z vás bych rád slyšel, jak hodně asi zmůže pít - od Agathóna.
Docela ne, ani já nejsem při síle.
To by byla, jak se podobá, šťastná náhoda, řekl Eryximachos, pro mne i pro Aristodéma a Faidra i pro tyto všechny, že vy, nejsilnější pijáci, nyní nemůžete; neboť my jsme v tom pokaždé slabí. O Sokratovi nemluvím, ten dovede oboje, takže mu bude vhod, cokoli budeme dělati. Poněvadž tedy, jak se mi zdá, nikdo z přítomných nemá chuti pít mnoho vína, snad by vám nebylo tak protivno, kdybych řekl pravdu o opíjení. Ze sve lékařské zkušenosti jsem, myslím, nabyl jasného poznání, že opíjení je lidem škodlivé; a ani sám bych nechtěl dobrovolně nadmíru vypít, ani jinému bych to neradil, zvláště když má ještě od včerejška těžkou hlavu.
Co se mne týče - přejal prý řeč Faidros z Myrrhinúnfu19 - já tebe vždycky poslouchám, zvláště v tom, cokoli mluvíš o lé-
176
18
19
I76d
SYMPOSION
kařském umění; ale nyní i ostatní tebe poslechnou, jestližj budou dobře uvažovat, e     Po těchto slovech všichni souhlasili, aby se v přítomné spo^ lečnosti v pití nezávodilo, nýbrž aby pili jen tak podle chuti.
Když jsme se tedy - řekl prý Eryximachos - usnesli pít] kolik by každý chtěl, a aby nebylo žádného nucení, navrhuji dále posiati pryč pištkyni, která právě přišla - ať píská sobé nebo, bude-li chtít, ženám tam vzadu v domě -, ale my se dnes bavme vespolek řečmi; a jakými řečmi, chci vám, přejete-li si, navrhnouti.
177      Tu všichni pravili, že si přejí, a vybízeli ho, aby navrhl. Mluvil prý tedy Eryximachos: Musím začíti jako Euripidova Mela-nippé,20 neboť nejsou má ta slova, která chci říci, nýbrž zde Faidrova. Faidros totiž leckdy mi říká s nevolí: Není to hrozné, Eryximachu, že některým jiným z bohů jsou složeny od básníků hymny a paióny, ale na Eróta, takového a tak velikého b   boha, že ani jeden z dosavadních tak četných básníků nesložil oslavnou píseň? Anebo se zase, prosím, podívej na ty dobré sofisty;21 spisují prozaické chvalořeči na Héraklea i jiné héróy, jako výtečný Prodikos22 - ostatně toto je méně podivné, ale přišla mi již také do rukou kniha napsaná od moudrého muže, v které se mluvilo o soli, a to s neobyčejnou chválou pro její c   užitečnost, a tak i mnoho jiných podobných věcí bys viděl velebit. O takové věci je tedy tak veliká starost, ale Eróta ještě žádný člověk do dnešního dne se neodhodlal náležitě oslaviti; tak jest zanedbáván tak veliký bůh. Myslím, že v tom má Faidros pravdu. Tu já jednak chci jemu dát příspěvek a učinit mu po vůli,23 jednak myslím, že by právě nyní slušelo, aby-d   chom my zde shromáždění ozdobili tohoto boha. Jestliže se tedy zdá tak i vám, byly by nám řeči vhodnou látkou k zábavě; myslím totiž, aby každý z nás po řadě vpravo pronesl pochvalnou řeč na Eróta, co možná nejkrásnější, a aby začal nejprve Faidros, protože sedí na prvním místě a jest také otcem toho námětu.
SYMPOSION
177d
Nikdo nebude, Eryximachu - pravil prý Sokrates - proti tvému návrhu. Vždyť bych ho nezamítl ani já, který se, mohu říci, v ničem jiném nevyznám než ve věcech lásky, ani snad e Agathón a Pausanias a jistě ne Aristofanés, jehož veškerá činnost jest věnována Dionysovi a Afrodite, ani kdo jiný z těch, které tu vidím. Ovšem, nejsme na tom stejně my, kteří jsme na dolních místech; ale jestliže naši předchůdci promluví vhodné a krásné řeči, to nám postačí. Nuže s pomocí boží ať začne Faidros a mluví chvalořeč o Erótovi.
S tím pak i všichni ostatní souhlasili a přidávali se ku přání Sokratovu. Na všechno, co každý jednotlivý promluvil, ani 178 Aristodémos se dobře nepamatoval, ani zase já na všechno to, co on mi vypravoval; ale co jsem si nejlépe zapamatoval a čí řeči se mi zdály hodny paměti, ty vám podle jednotlivých řečníků povím.
Nejprve tedy, jak jsem řekl, počal prý svou řeč Faidros, a to asi tím, že Erós je veliký bůh a podivuhodný mezi lidmi i bohy po mnohých stránkách, ne nejméně však svým ro- b dem. Neboť vyniká - tak pravil - tím, že jest mezi nimi nejstarší; důkazem toho je toto: Erós nemá rodičů a žádný, ani prozaik, ani básník o nich nemluví, ale Hésiodos praví,24 že nejprve vznikl Chaos,
po něm pak vznikla
Gaia širokoprsá, jež pevným je pro všechny sídlem, spolu s ni Erós.
S Hésiodem souhlasí i Akúsileos,25 že se po Chaosu zrodily tyto dvě božské bytosti, Gé26 a Erós. Parmenidés27 pak praví o vzniku světa:
dříve než ostatní bozi byl stvořen nejprve Erós.
Takto se z mnoha stran souhlasně tvrdí, že Erós jest jeden c nejstarších bohů. A jako nejstarší jest nám příčinou největší-
20
21
178c
SYMPOSION
SYMPOSION
ho štěstí. Já aspoň nevím, které je větší štěstí hned pro mladého člověka než dobrý milovník a pro milovníka miláček. Neboť vštěpovat lidem to, co je musí vodit po celý život, má-li býti krásný, nedovede ani rod, ani vynikající postavení, ani bo-d hatství, ani cokoli jiného tak krásně jako láska. Co je to? Stud u věcí ošklivých, horlivý zájem o krásné; neboť bez těchto pohnutek nemůže ani obec, ani jednotlivec vykonávati veliké a krásné činy. Pro muže, který miluje, nebylo by jistě tak trapné, kdyby ho spatřil otec nebo druhové nebo kdokoli jiný buď dělat něco ošklivého, nebo ze zbabělosti se nebránit, když by se mu dělo něco takového od někoho jiného, jako kdyby ho při e tom viděl jeho miláček. Právě tak vidíme, že se i milovaný stydí především svých milovníků, kdykoli je spatřen při něčem ošklivém. Kdyby tedy bylo nějak možno udělat, aby vznikla obec nebo tábor z milovníků a milovaných, nemohli by lépe žiti ve svém společenství nežli tak, že by se zdržovali všeho 179 ošklivého a závodili vespolek o čest, a podobně kdyby takoví pospolu bojovali, zvítězili by i při malém počtu takřka nad celým světem. Neboť pro milujícího muže by bylo jistě méně příjemné, aby byl spatřen od svého miláčka ve chvíli, kdy by buď opustil své stanoviště nebo odhodil zbraně, nežli kdyby ho při tom viděli všichni ostatní, a raději by tisíckrát zemřel než to. Věru opustit svého miláčka nebo nepomoci mu v nebezpečenství - nikdo není tak zbabělý, koho by sám Erós nenaplnil božským zápalem k zdatnosti, tak aby byl podoben muži již b přirozenou povahou nejlepšímu; a praví-li Homér, že sílu vdechl některým z hrdinů bůh,28 docela tak to dává svým působením Erós milujícím.
Vždyť i smrt za druhého podstoupiti se odhodlávaj! toliko milující, nejen mužové, ale i ženy. V té věci podává u Hellénů dostatečné svědectví mých slov i Peliova dcera Alkéstis, která c jediná se odhodlala zemříti za svého muže, ač měl ještě otce i matku; ona je působením lásky o tolik předstihla v oddanosti, že se proti ní zdáli k vlastnímu synovi cizími a jedině podle jména
příbuznými; tento její čin se tak velice líbil nejen lidem, nýbrž i bohům, že ačkoli mnoho lidí vykonalo mnoho krásných činů a jen několik málo z nich odměnili propuštěním jejich duše z Hádu, její duši propustili, v zalíbení nad tím činem: tak si d i bozi velice váží opravdovosti a statečnosti v lásce.29 Ale Orfea Oiagrova odeslali z Hádu s nepořízenou; ukázali mu jen přízrak ženy, pro kterou přišel, jí samé však mu nedali, neboť se jim zdálo, že jest příliš změkčilý - bylť kitharodem - a že neměl odvahy pro lásku zemříti jako Alkéstis, nýbrž vším způsobem chtěl vejiti do Hádu živ. Proto jej tedy bozi potrestali a způsobili, aby se mu dostalo smrti rukama žen.30 Proti tomu poctili Achillea, e syna Theudina, a poslali ho na ostrovy blažených, poněvadž, ač věděl od matky, že zemře, usmrtí-li Hektora, ale neučiní-li to, že se vráti domů a v pozdním věku život svůj dokoná, měl tu odvahu, že si vybral pomoci Patroklovi, který jej miloval, pomstíti ho 180 a zemříti nejen za něho, nýbrž i hned za ním; to se bohům velice zalíbilo, a proto ho zvláštním způsobem poctili, že mu byl jeho milovník tak drahý. Aischylos tlachá, když praví, že Achilleus miloval Patrokla;31 on přece byl krásnější nejen než Patroklos, nýbrž zároveň i proti všem ostatním hrdinům, byl ještě bezvousý, a pak byl o mnoho mladší, jak praví Homér. Než zajisté si bohové nadevše váží této statečnosti v lásce, ale více se b obdivují a mají zalíbení i odměňují, když milovaný projevuje lásku k milovníku, nežli když tak činí milovník k miláčku. Neboť milovník je něco božštějšího než miláček, vždyť v něm je bůh. Proto také Achillea více poctili než Alkéstidu a poslali ho na ostrovy blažených.
Tak tedy pravím, že Erós je z bohů i nejstarší, i nejdůstoj-nější, a nejmocnější dárce zdatnosti a štěstí lidem zaživa i po smrti.
Takovou si řeč promluvil prý Faidros a po Faidrovi byly pro- c neseny některé jiné, na které se dobře nepamatoval; proto hned vypravoval řeč Pausaniovu. Ten prý mluvil takto:
180c
SYMPOSION
SYMPOSION
18
Myslím, Faidre, že není správně stanoven námět našich řečí, když jest jen tak jednoduše uloženo chváliti Eróta. Kdyby byl totiž Erós jeden, bylo by to správné, takto však - vždyť není jeden; a když není jeden, je správnější napřed určiti, kterého
d jest chváliti. Proto já se pokusím to opravit a nejprve vyložit, kterého Eróta jest chváliti, potom ho vychváliti, jak ten bůh zasluhuje. Všichni víme, že není bez Eróta Afrodite. Ta kdyby byla jedna, jeden by byl Erós; ale poněvdž jsou dvě, nutně i Erótové jsou dva. A jak by nebyly dvě ty bohyně? Jedna je starší a bez matky, dcera Urana, boha nebes, kterou také proto
e nazýváme Nebeskou, druhá pak mladší, dcera Diova a Dióni-na, kterou jmenujeme Obecnou.32 Z toho tedy vyplývá, že i Erós, jenž jest pomocníkem této Afrodity, správně by byl jmenován Obecný, druhý pak Nebeský. Chváliti je třeba všechny bohy, ale pokusme se vylíčiti vlastnosti a působnost 181 jednoho i druhého. O každém totiž úkonu platí toto: sám o sobě není ani krásný, ani ošklivý. Tak například, co nyní my děláme, pití, zpívání, rozmlouvání, nic z toho není samo o sobě krásné, nýbrž takovým se stane úkon podle toho, jak je konán: když se koná krásně a náležitě, stává se krásným, když nenáležitě, ošklivým. Právě tak ani milování, ani Erós není každý krásný a hoden velebení, nýbrž jenom ten, který pobízí ke krásnému milování.
b Obecné Afrodity syn je v pravém smyslu obecný a působí zcela náhodně; a to je ta láska, kterou milují lidé všední. Milují pak takoví lidé za prvé právě tak ženy jako hochy, dále pak se jejich lásky vztahují více k tělům než k duším, mimoto k lidem co nejméně rozumným; přitom hledí jen na ukojení, ale nestarají se, co přitom je krásného a co ne. Z toho pak pochází, že všechno konají náhodně, dobré stejně jako opačné. Vždyť tato lás-
c ka má původ od bohyně mnohem mladší, než jest druhá, a ú-častné při svém zrození prvku ženského i mužského. Ale druhý Erós je syn Nebeské bohyně, která za prvé není účastna ženského prvku, nýbrž jen mužského - a to je láska k chlapcům -, a pak je
starší, prostá bujnosti; proto tedy ti, kdo jsou naplněni duchem d této lásky, obracejí se k mužskému pohlaví a milují bytosti přirozeně silnější i rozumnější. A každý by poznal i v samé lásce k hochům ty, kteří jsou čistě puzeni touto láskou; neboť nemilují malých chlapců, nýbrž když už počínají míti rozum - to je přibližně doba prvního pučení vousů. Vždyť kdo počínají milo-vati od tohoto věku, jsou, myslím, hotovi po celý život být pospolu a společně žiti, a ne aby jednoho oklamali, využili jeho mladistvé nerozumnosti, vysmáli se mu a pryč odběhli k jinému. Měl by být i zákon, který by zakazoval milovat ne- e dospělé chlapce, aby nebylo mnoho horlivosti vynakládáno na nejistou věc; neboť je nejisto, jaký bude konec duševního i tělesného vývoje chlapců, zdali dobrý, či špatný. Dobří si ovšem ukládají ten zákon sami dobrovolně, ale bylo by potřebí i těmto obecným milovníkům brániti v takové věci, jako jim bráníme, seč jsme, aby se milovali s ženami svobodného rodu. Neboť právě ti způsobili špatnou pověst té věci, takže se někteří lidé 18 osmělují říkati, že je ošklivé býti po vůli milovníkům; mluví tak se zřením na tyto, když vidí jejich neslušnost a nesprávnost, poněvadž přece slušné a řádné konání kterékoli věci by nemohlo být spravedlivě stíháno hanou.
Zásadní nazírání na lásku v jiných obcích jest snadno pocho-piti, neboť je jednoduše vymezeno, ale u nás a v Lakedaimonu je složité. V Élidě totiž a u Boiótů, i vůbec tam, kde neznají b řečnického umění, platí jednoduchá zásada, že je krásné býti po vůli milovníkům, a nikdo, ani mladý, ani starý, by neřekl, že to je ošklivé - z toho důvodu, myslím, aby nemuseli dělat pracné pokusy a přemlouvat mladé lidi řečí, když řečnění jest jejich slabá stránka. Ale v Iónii i jinde na mnohých místech je to pokládáno za ošklivé - všude tam, kde jsou obyvatelé pod vládou barbarů. Neboť u barbarů pro jejich samovládné zřízení je tato věc pokládána za něco ošklivého, stejně jako filosofie c a záliba v gymnastice; není totiž, tuším, vládcům vhod, aby se v poddaných rodily velké myšlenky nebo silné svazky přá-
182c
SYMPOSION
telské a společenské, co obyčejně způsobuje kromě všech jiných věcí nejvíce právě láska. Poznali to ze své zkušenosti i zdejší samovládci, neboť Aristogeitonova láska a Harmodio-va věrná oddanost učinila konec jejich vládě.33 A tak, kde bylo
d stanoveno, že je ošklivé býti po vůli milovníkům, vyplývá ta zásada ze špatnosti svých původců, totiž ze zištnosti vládců a ze zbabělosti poddaných; kde pak byl dán jednoduchý zákon, pokládati to za krásné, stalo se to duševní leností zákonodárců. Ale u nás je zásada mnohem krásnější nežli u těchto, a jak jsem řekl, není snadné ji vystihnout. Uvažme: prohlašuje se za krásnější milovati veřejně než potají a milovati právě nejlepší jinochy z nejlepších rodin, i kdyby byli ošklivější než jiní; mimoto se milujícímu dostává ode všech neobyčejné pobídky, vyplývající z přesvědčení, že nekoná nic ošklivého; dosáhne-li
e úspěchu, pokládá se to za čest, nedosáhne-li, za hanbu, a když se snaží o tento úspěch, dává mu veřejné mínění volnost dělati nejpodivnější věci, a přece jest chválen, kdežto kdyby se někdo odvažoval to dělat za jiným účelem, ve snaze dosíci něčeho ji-183 ného než právě tohoto spřátelení,34 utržil by si svrchovanou hanbu. Například kdyby chtěl nabyti od někoho peněz nebo se domoci úřadu nebo nějakého jiného důležitého místa, a proto byl hotov dělat takové věci, jaké dělají před miláčky jejich milovníci, kteří se jich snažně a poníženě doprošují, přísahy přísahají, u jejich dveří léhají a jsou hotovi sloužit jim v takovém otroctví, v jakém by nechtěl být ani žádný otrok, bránili by mu
b v tom počínání i přátelé, i nepřátelé, tito hanlivým vyčítáním jeho lísání a poníženosti, oni tím, že by ho napomínali a styděli se za něj. Ale u milujícího všechny takové věci mají půvab a veřejným míněním mu je dovoleno konati je bez hanby, jako by dělal něco velmi krásného; nejpodivnější přitom jest, že, jak se aspoň obecně říká, jemu jedinému odpouštějí bozi i křivou přísahu - neboť prý přísaha v lásce učiněná neplatí. Takto
c i bozi, i lidé dali milujícímu veškerou volnost, jak praví vezdejší zásada, a z těchto důvodů bylo by lze souditi, že se zde
SYMPOSION
183c
v naší obci pokládá za zcela krásné i milovati, i býti oddán milovníku. Ale na druhé straně otcové ustanovují nad milovanými hochy dozorce a nedovolují jim, aby mluvili se svými milovníky - to jest úkol paidagógův35 -, a vrstevníci i druhové pomlouvají, vidí-li něco takového, a starší zase pomlouvače nezadržují ani jich nekárají, že nemluví správně; vzhledem d k tomu bylo by zase naopak možno si mysliti, že taková věc se zde pokládá za velmi ošklivou. Má se to podle mého mínění takto: ta věc není jednoduchá, a jak bylo řečeno již na začátku, není sama o sobě ani krásná, ani ošklivá, nýbrž když se koná krásně, je krásná, když ošklivě, ošklivá. Ošklivě pak znamená býti po vůli špatnému člověku a špatným způsobem, krásně však dobrému a krásným způsobem. Špatný jest onen obecný milovník, který miluje více tělo než duši; také není ani stálý, e poněvadž miluje věc nestálou. Neboť když vadne květ těla, které miloval, odlétá pryč,36 zahanbiv tolik svých řečí a slibů; ale ten, kdo je zamilován do dobré povahy, setrvává po celý život, poněvadž srostl s tím, co je trvalé. Tyto pak chce náš 184 zákon zjistiti dobrou a krásnou zkouškou a nařizuje jedněm z milovníků býti po vůli, druhým ubíhati. Proto tedy jako v závodě jedny vybízí honiti, druhým utíkati, zkoušeje tím způsobem, ke kterému z obou druhů náleží milovník a ke kterému milovaný. A tak z této příčiny na prvním místě se zásadně pokládá za ošklivé brzy se dáti chytit, aby uplynul delší čas, v němž se vidí dobrý zkušební kámen pro mnoho věcí; dále je ošklivé dáti se chytit penězi a mocným postavením v obci, buď že se někdo poddá útiskům a neodolá, anebo že neodmítne při- b jímati výhody buď hmotné nebo ve veřejných činnostech; neboť žádná z těchto pohnutek nezdá se ani stálou, ani trvalou, nehledíme-li ani k tomu, že z nich nemůže vyrůsti ušlechtilé přátelství. Jediná tedy zbývá podle našeho zákona cesta, má-li býti oddání milovaného milovníku krásné. Máme totiž zásadu, že jako u milovníků není, jak jsme viděli, jakékoli dobrovolné otročení milovaným hochům pokládáno za lísání a hanbu, tak c
26
27
184c
SYMPOSION
SYMPOSION
185c
185
zbývá ještě jedno jediné dobrovolné otročení prosté hanby. To je to, které směřuje k zdatnosti.
U nás je totiž zákon, že je-li někdo odhodlán někomu sloužit v naději, že se jeho pomocí zdokonalí buď v některém oboru vědění, nebo v kterékoli jiné části zdatnosti, že také toto dobrovolné otročení není nečestné, ani to není lísání. Tyto dvě zásady, jednak o milování hochů, jednak o lásce k moudrosti a o ostatní zdatnosti, je nutno svésti v jedno, má-li dojiti k tomu, že by se oddání milovaného milovníku stalo krásným. Neboť kdykoli se sejdou milenec a milovaný, každý se svou zásadou, jeden, že podle práva smí v čemkoli sloužiti oddanému miláčku, druhý, že podle práva smí v čemkoli povolovali milenci, který jej činí moudrým a dobrým, jeden, který může přispívat k zdokonalení rozumu i k ostatní zdatnosti, druhý, který chce něco získati pro své vzdělání i pro ostatní moudrost: tu při setkání těchto zásad jediné zde jest krásné, aby milovaný byl po vůli milovníku, jinde však nikde. V tomto případě ani dáti se oklamat není nečestné; ale ve všech ostatních případech to přináší hanbu i klamanému, i neklamanému. Neboť jestliže se někdo oddá milenci, kterého pokládá za bohatého, pro bohatství, a pak je oklamán a nedostane peněz, neboť se ukáže, že milenec je chůd, je to stejně nečestné; takový totiž ukázal, že by za peníze byl hotov komukoli k jakékoli úsluze, ale to není krásné. A obdobně jestliže se někdo oddá milenci, pokládaje ho za dobrého a domnívaje se, že se i sám stane lepším skrze přátelství s milovníkem, a pak je třeba oklamán, neboť se ukáže, že to je špatný člověk a nemá v sobě zdatnost, přece jest to zklamání krásné, neboť tu zase i tento, jak vidět, dal najevo, že by pro zdatnost a pro své zdokonalení všechno každému ochotně učinil, a to zase jest ze všeho nejkrásnější. Takto je každé vyhovování, děje-li se za účelem zdatnosti, vším způsobem krásné.
Takový jest Erós, který se zrodil z Nebeské bohyně, Nebeský, velmi cenný pro obec i pro jednotlivce, a ten nutí milovníka i mi-
lovaného velice pečovati o sebe sama ve směru k zdatnosti; všechny ostatní lásky pocházejí od oné druhé, Obecné. Toto jsem promluvil, pokud bylo bez přípravy možno, jako svůj příspěvek pro tebe, Faidre, o Erótovi.
Když Pausanias dokončil,37 měl mluvit, jak vypravoval Aristodémos, Aristofanés; ale tu prý naň přišla škytavka -buď od přeplnění žaludku nebo proč - a on nemohl mluvit, d a proto řekl lékaři Eryximachovi, který ležel vedle něho: „Eryximachu, musíš mě buď zbavit škytavky, nebo mluvit za mne, dokud sama nepřestane." - A Eryximachos prý odpověděl: „Učiním oboje; budu mluvit na tvém místě a ty, až se utišíš, na mém. Zatímco budu mluvit, snad tě přejde škytavka, když na delší chvíli zadržíš dech; pakli ne, vykloktej si vodou, e A jestliže je velmi silná, vezmi něco, čím bys podráždil nos, a kýchni; když to jednou nebo dvakrát uděláš, přestane, i kdyby byla velmi silná." - Načež Aristofanés: „Tak můžeš začít a já to udělám."
Tu tedy prý promluvil Eryximachos takto: Pausanias krásně začal svou řeč, ale ne dosti dobře ji skončil; proto myslím, že 186 se musím pokusiti přidat k ní náležitý konec. Neboť že jest Erós dvojí, to, myslím, dobře rozlišil; ale že nesídlí toliko v lidských duších a netýká se jen krasavců, nýbrž i mnoha jiných věcí a jest i všude jinde, i v tělech všech živočichů, i v rostlinách, a zkrátka v celé přírodě, to jsem, myslím, vypozoroval z vědy lékařské, našeho to umění, jak veliký a podivu- b hodný je ten bůh a všechno svým působením zasahuje mezi lidmi i bohy. Začnu svou řeč od lékařství, abychom také vzdali poctu tomuto umění.
Již přirozená povaha těla chová v sobě tohoto dvojího Eróta; neboť zdravý stav těla a nemocný jsou nesporně vespolek různé a nepodobné; ale nepodobné dychtí a touží po věcech nepodobných. Jiná tedy jest touha a láska v tom, co je zdrávo, jiná v nemocném. A jako Pausanias právě řekl, že krásné jest
28
29
186c SYMPOSION
c býti po vůli lidem dobrým, ale ošklivé lidem nezřízeným, tak také i při tělech samých jest krásné a nutné vyhovovati dobrým a zdravým stavům každého těla - a to jest, čemu se říká lékařství -, ale špatným a nezdravým hověti je ošklivé, a kdo chce být odborníkem v tom umění, musí jim odpírati. Jest totiž věda lékařská, abych se stručně vyjádřil, věda o touhách těla, co se týče naplňování a vyprazdňování, a kdo umí mezi nimi
d rozpoznávati krásnou a ošklivou touhu, ten je nejzpůsobilejší k lékařství, a kdo umí způsobiti změnu, že na místo jedné touhy v těle nastoupí jiná, a tam,38 kde není touha, ale měla by být, dovede ji vzbudit, a když tam je, ji odstranit, to by byl dobrý odborník. Neboť musí býti s to, aby zcela nepřátelským živlům v těle způsoboval přátelství a vzájemnou touhu. Nepřátelské jsou živly navzájem protivné, studené teplému, hořké
e sladkému, suché vlhkému a tak i všechny ostatní; náš praotec Asklépios tím, že uměl mezi těmito živly zjednati lásku a svornost, jak říkají naši básníci a jak já věřím, založil naše umění.
Veškeré tedy lékařství je podle mé řeči řízeno skrze tohoto 187 boha a právě tak i umění gymnastické a zemědělské; že je tomu právě tak s hudbou, jest patrno každému na první pohled, jak snad chce říci i Hérakleitos, ač se dobře nevyjadřuje. Praví totiž, že jedno, obsahujíc v sobě různost, je samo se sebou ve shodě, jako harmonie luku nebo lyry.39 Aleje velmi nelogické říkat, že harmonie chová v sobě různost nebo že se skládá z věcí ještě se různících. Snad chtěl říci to, že vznikla ze zvuků
b dříve se různících, vysokých a hlubokých, které však později byly uvedeny v souhlas působením hudebního umění. Vždyť přece by nemohla býti harmonie z prvků dosud ještě se různících, vysokého a hlubokého, neboť harmonie jest souzvuk, souzvuk pak je jakási shoda - aby však shoda byla mezi věcmi se různícími, dokud se různí, je nemožno; avšak zase, co se různí a neshoduje, nemůže projevit harmonii. Tak také i rytmus
c   vznikl z prvku rychlého a pomalého, jež se dříve různily,
SYMPOSION
187c
později však se uvedly v soulad. A jako tam lékařství, tak zde hudební umění vkládá do všech těchto prvků souhlas tím, že u nich způsobilo touhu a svornost: a tak i hudební umění je nauka o touhách týkajících se harmonie a rytmu. A v složení harmonie a v rytmu samém o sobě není těžko rozpoznávati touhy a není tam ještě onen dvojí Erós; ale když jde o skutečné užívání rytmu a harmonie pro lidi, buď v tvůrčí činnosti, což d nazývají skládáním, nebo při náležitém používání vytvořených melodií a meter, co bylo nazváno musickou vzdělaností, tu je věru věc nesnadná a vyžaduje dobrého odborníka. Neboť tu se opět vrací tatáž myšlenka, že aby se stávali řádnějšími, kteří ještě takoví nejsou, mají řádným lidem vyhovovati a dávati pozor na jejich lásku; a to je onen krásný, nebeský Erós, syn e nebeské músy, Úranie. Ale Obecný Erós jest syn músy Po-lymnie;40 tuto lásku musí člověk přenášet na žádoucí osoby opatrně, aby užil její slasti, ale nezpůsobil žádné nezřízenosti, jako v našem umění je velmi důležité dobře zacházeti s žádostmi, které se týkají kuchařského umění, aby se užilo slasti bez nemoci. Tedy i v musickém umění, i v lékařství, i ve všech ostatních věcech lidských i božských je třeba, pokud možno, dávat pozor na obojího Eróta; neboť oba všude tam jsou. Vždyť i roční počasí ve svém složení jsou plna těchto obou 188 Erótů, a kdykoli věci, o kterých jsem právě mluvil, teplo, sucho, studeno, vlhko, dosáhnou ve svém vzájemném poměru řádné lásky a dostane se jim rozumné harmonie a směsi, přinášejí pohodu a zdraví lidem i ostatním živočichům a rostlinám, a nic jim neuškodí; ale když onen nezřízený Erós nabude nadvlády nad ročními časy, nadělá mnoho zhouby a škody, b Neboť z takových příčin obyčejně vznikají mory a mnoho jiných různých nemocí, jak mezi živými tvory, tak mezi rostlinami; tak i jinovatka a krupobití a obilní rez vzniká z rozpínavosti a nezřízenosti takovýchto živlů ve vzájemném poměru jejich tuh, jehož znalost, týkající se oběhu hvězd a ročních počasí, se nazývá astronomie. Mimo to i všechny oběti a úkony podříze-
30
31
188b
SYMPOSION
SYMPOSION
189c
né věštectví - v tom se zakládá společenství mezi bohy c a lidmi - neobsahují nic jiného než ochranu a léčení Eróta. Všechna totiž bezbožnost obyčejně vzniká, když někdo neslouží řádnému Erótu, neváží si ho a nedává přednost ve všem svém jednání jemu, nýbrž onomu druhému, a to v poměru k rodičům živým i zemřelým, i k bohům; proto jest úkol věšteckého umění, dávati pozor na Eróty41 a léčiti je a na druhé straně je zase věštecké umění tvůrcem přátelství mezi d bohy a lidmi pro svou znalost tuh lidských, pokud se vztahují k spravedlnosti a zbožnosti.
Takto má všechen Erós mnohonásobnou a velikou, ano spíše slovem všechnu moc, ale ten, který se uplatňuje s rozumností a spravedlností ve věcech dobrých jak u nás, tak také u bohů, ten má nejvyšší moc, způsobuje nám všechno štěstí a činí, že můžeme žít v družnosti a být milí jak sobě navzájem, tak i vyš-e ším nás bytostem, bohům. Tu snad jsem i já ve své chalořeči na Eróta mnoho vynechal, ale ne úmyslně. Ale jestliže jsem něco vynechal, na tobě jest, Aristofane, to doplniti; nebo chceš-li snad nějak jinak mluvit ke cti toho boha, mluv, když také tě už přešla škytavka.
189 Tu prý přejal řeč Aristofanés a pravil: Ba věru přešla, ale dříve ne, dokud jsem proti ní neužil kýchnutí, takže se divím, že pořádek těla vyžaduje takového hřmotu a dráždění, jako je kýchaní; jistě hned přešla, když jsem proti ní užil kýchnutí.
Na to Eryximachos: Dobrý muži, Aristofane, co to děláš? b Děláš vtipy, když máš pronésti řeč, a donucuješ mne, abych byl strážcem tvé řeči, řekneš-li něco k smíchu; a přece bys mohl mluvit pokojně.
Aristofanés se zasmál a řekl: Máš pravdu, Eryximachu, a odvolávám svá slova. Ale nehlídej mne, neboť já se bojím, aby má nynější řeč nevzbudila ne smích - to by bylo dobré a slušelo by to mé múse42 -, nýbrž posměch.
Myslíš, Aristofane, že dáš ránu a utečeš? Dej si pozor a mluv,
32
nezapomínaje, že budeš podroben posudku. Možná že tě pro- c pustím, uznám-li za dobré.
Ano, Eryximachu, pravil prý Aristofanés, hodlám opravdu mluvit jinak, než jsi mluvil ty a Pausanias. Mně se totiž zdá, že lidé vůbec nezpozorovali sílu boha lásky, neboť kdyby ji viděli, byli by mu vystavěli největší chrámy i oltáře i přinášeli by mu největší oběti, ne jako nyní, kdy se nic takového pro něho nedělá, ačkoli se to má dělat spíše než co jiného. Neboť on je d z bohů nejlidumilnější, jest pomocníkem lidí a lékařem toho, co musí býti vyléčeno, aby lidské pokolení žilo v dokonalém štěstí. Já se tedy pokusím vyložiti vám jeho význam a vy pak budete učiteli ostatních. Nejprve musíte poznat lidskou přirozenost a její osudy. \Za dávných dob totiž nebyla naše přirozenost taková, jako je nyní, nýbrž jinačí. Za prvé bylo trojí pohlaví lidí, ne jako je nyní dvojí, mužské a ženské, nýbrž ještě e k tomu bylo třetí, složené z těchto obou, z něhož nyní zbývá jen jméno, ale ono samo vymizelo; bylo totiž tehdy jedno pohlaví androgynů,43 co do podoby i jména složené z obého pohlaví, mužského a ženského; ale to je nyní pouhé jméno, kterého se užívá ve smyslu hanlivém. Dále byl tvar každého člověka zcela válcovitý, s oblými zády i boky; člověk měl čtyři ruce a právě tolik i nohou a dva obličeje na okrouhlém krku, ve 190 všem stejné; hlavu pak u těchto obou obličejů, obrácených v opačné strany, jednu a čtyři uši; dále měl dvoje pohlavní ústroje a obdobně i všechno ostatní. Chodil jednak zpříma jako my, na kteroukoli stranu chtěl, ale když se dal do rychlého běhu, tu jako když akrobati dělají kruhové přemety i s nohama rovně nataženýma, rychle se kutálel, odrážeje se osmi končetinami, které tehdy měl. Trojí pohlaví takovéhoto způsobu bylo b proto, že mužské pocházelo původně od slunce, ženské od země a to, které bylo složeno z obou, od měsíce, poněvadž i měsíc má něco společného s oběma; a kulatí byli ti tvorové sami i jejich chůze se děla v kruzích, poněvadž byli podobni svým rodičům. [Byli hrozní svou mohutností a silou a zpupnou
33
190b SYMPOSION
měli mysl, i odvážili se učiniti útok na bohy; co vypravuje
c Homér o Efialtovi a Otovi,44 to platí o nich, že se pokoušeli vystoupiti na nebesa, aby napadli bohy. Tu se radili Zeus a ostatní bozi, co s nimi učiniti, a byli na rozpacích; neboť ani je nemohli pobiti a jako Giganty docela zahladili jejich pokolení blesky - vždyť to by bylo zničení všech poct a obětí, přinášených jim od lidí -, ani je nemohli nechat v takové bujnosti. Konečně Zeus rozmysliv se pravil: „Zdá se mi, že jsem nalezl prostředek, jak by lidé zůstali, a přece odložili svou neváza-
d nost, a to tak, že by se stali slabšími. Nyní totiž rozetnu každého z nich ve dvé a hned budou jednak slabší, jednak nám užitečnější, protože se zvětší jejich počet; a budou chodit rovně po dvou nohách. A jestliže se ještě budou zdát příliš bujní a nebudou chtít žiti v pokoji, opět je rozetnu ve dvé, takže budou choditi, poskakujíce jen na jedné noze." Po této řeči rozkrajo-
e val lidi ve dvé, jako se rozkrajují oskeruše k nakládání nebo jako se krájejí vejce vlasem; a koho rozkrojil, kázal Apollóno-vi otočití každému obličej a zbylou polovici šíje na stranu řezu, aby byl člověk skromnější, dívaje se na své rozpůlení, a také jinak všechno léčiti. A ten každému otáčel obličej, a stahuje odevšad kůži na tu část těla, která se nyní jmenuje břicho, jako se dělá se sdrhovacími vaky, svazoval ji v jediný uzel, kterému říkají pupek. A četné vrásky většinou uhladil a také hruď upra-191 vil nějakým takovým nástrojem, jakým obuvníci uhlazují na kopytě záhyby koží; jen něco málo jich nechal, ty, které jsou právě na břiše kolem pupku, na památku toho, co se kdysi dávno s člověkem stalo.
Když tedy původní těla byla rozťatá na dvé, toužila každá polovice po své polovici, scházely se, objímaly se rukama i splétaly se k sobě vespolek, toužíce spolu srůsti, a přitom
b umíraly hladem i jinými následky nečinnosti, poněvadž neměly chuti k žádné práci jedna bez druhé. A kdykoli některá z polovic zemřela a druhá zůstala naživu, ta, která zůstala, hledala jinou polovici a k té se přivíjela, ať nalezla polovici původní
34
SYMPOSION 191b
celé ženy - kterou nyní nazýváme ženou -, ať muže; a tak hynuly. Tu Zeus, smilovav se nad nimi, pomůže jim jiným způsobem a přeloží jejich pohlavní ústroje dopředu - neboť až dotud i ty měly vně a semene nevkládaly do svých těl vespolek, ani c z nich nerodily, nýbrž do země, jako cikády -, přeložil tedy jejich pohlavní ústroje takto dopředu a zařídil skrze ně rozplozo-vání v lidech navzájem, skrze ústroj mužský v ženském, za tím účelem, aby při spojení muže s ženou plodily, a vznikalo tak potomstvo; pakli by se setkal muž s mužem, aby aspoň nastávalo nasycení z toho styku a uklidnění a aby se obraceli ke svým pracím a starali se též o ostatní potřeby života. Jest tedy d již od tak dávné doby lidem vrozena láska, spojovatelka staré přirozenosti, která se snaží učinit jedno ze dvou a lidskou přirozenost uzdravit.
Tedy každý z nás jest symbolon,45 půlka člověka, poněvadž vznikl jeho rozříznutím, podobně jako ryby platýsi,46 z jednoho se stali dva; a tu každý stále hledá svou polovici. A tu všichni mužové, vzniklí roztětím onoho celku, který se tehdy nazýval androgyn, jsou milovníci žen a z tohoto druhu pochází většina cizoložníků a také všechny ženy milovné mužů a cizo- e ložné vznikají z tohoto druhu. Ale ženy, které jsou částí původní celé ženy, ty si nevšímají valně mužů, nýbrž spíše jsou obráceny k ženám a z tohoto druhu vznikají milovnice žen. Kdo jsou však částí původního muže, touží po mužském pohlaví, a pokud jsou malými chlapci, milují muže, poněvadž jsou úseky mužské bytosti, a rádi vedle mužů lehají a s nimi se objí- 192 mají; io jsou nejlepší z chlapců i jinochů, poněvadž jsou svou přirozeností nejmužnější. Někteří ovšem o nich říkají, že jsou nestoudní, ale to není pravda; neboť to nečiní z nestoudnosti, nýbrž puzeni svou nebojácností, statečností a svým mužstvím, milujíce to, co je jim podobno. Velikým důkazem té věci jest toto: když dorostou, jedině takoví se stávají muži platnými pro veřejný život. A když dospějí mužného věku, milují chlapce, b kdežto o sňatky s ženami a o oplození dětí se z přirozeného
35
192b SYMPOSION
pudu nestarají a musí k tomu býti nuceni zákonem; ale stačí jim pospolu tráviti život bez ženění. Vůbec tedy se takový muž stává milovníkem hochů a láskou milovníků, oblibuje si pokaždé bytost příbuznou. A tu kdykoli milovník hochů nebo kdokoli jiný nalezne právě onu svou polovici, tehdy jsou
c úžasně uchváceni přátelstvím, příbuzností i láskou a nechtějí se takřka ani na okamžik od sebe odloučiti. To jsou ti, kteří zůstávají pospolu po celý život, přičemž by ani nedovedli říci, čeho chtějí od sebe navzájem dosáhnouti. Neboť nikdo by si nepomyslil, že to je smyslné milování a že se pro toto druh
d s druhem rád stýká s takovou horlivostí; ale je patrno, že duše jednoho i druhého chce něco jiného, co nemůže říci, ale tuší, co chce, a skrytě naznačuje. A když tak spolu leží na jednom místě, tu kdyby k nim přistoupil Héfaistos se svými nástroji a otázal se: „Čeho chcete, lidé, dosáhnouti jeden od druhého?" - a kdyby byli na rozpacích a on se opět otázal: „Toužíte snad po tom, abyste byli co nejvíce spolu, že byste se ani v noci, ani
e ve dne druh od druha neodlučovali? Jestliže po tom toužíte, chci vás dva stavit a svařit v jeden celek, že se dva stanete jedním a po celý život budete jako jedna bytost žít společně, a až zemřete, i tam v Hádu budete po společné smrti jeden místo dvou; nuže, vizte, zdali si tohoto přejete a zdali budete spokojeni, jestliže toho dosáhnete" - Jistě by po těchto slovech ani jeden neřekl, že ne, a neprojevil by jiného přání, nýbrž by se domníval, že slyší právě to, po čem už dávno toužil, aby se spojil a stavil s tím, koho miluje, a ze dvou bytostí aby se stala jedna. Příčinou toho jest to, že taková byla naše dávná přirozenost a byli jsme celí: tedy touha a snaha po celku se jmenuje 193 láska. Dříve, jak už jsem řekl, byli jsme jeden celek, ale nyní jsme byli pro svou nespravedlivost od boha rozděleni jako Arkádové od Lakedaimoňanů;47 tu jest obava, nebudeme-li se náležitě chovati k bohům, abychom nebyli ještě jednou rozštípnuti a abychom pak nechodili jako postavy vypodobněné na reliéfech v profilu, rozpolcení po délce nosu.48 Ale právě
SYMPOSION 193a
proto má každý muž vybízeti každého ke zbožnosti, abychom se tohoto uvarovali a dosáhli onoho, k čemu nás vede náš ná- b celník a velitel Erós. Tomu ať se nikdo neprotiví - protiví se, kdo koná věci bohům nelibé -, neboť získáme-li si lásku a milost tohoto boha, nalezneme své miláčky a setkáme se s nimi, což se nyní stává jen málo lidem. A ať mne nepřeruší Eryxi-machos, obraceje má slova v žert, že totiž myslím Pausaniu a Agathóna - snad i tito náleží mezi takové a vskutku jsou oba c mužské přirozenosti -, já však to pravím obecně o všech mužích i ženách, že tak by se stalo naše pokolení blaženým, kdybychom došli cíle lásky a každý nalezl svého miláčka, navrátě se ke své bývalé přirozenosti. Jestliže je toto vůbec nej lepší, je za nynějšího stavu nutně nejlepší to, co se tomuto nejvíce blíží, to jest nalézti si miláčka, který by byl podle naší mysli. Jako původce toho bychom právem velebili Eróta; ten i v přítomné d době nám nejvíce prospívá, veda nás k tomu, co jest nám vlastní, i pro budoucnost nám podává největší naděje, že bude-me-li prokazovati úctu bohům, uvede nás v naši dávnou přirozenost, vyléčí nás, a tak nás učiní blaženými a šťastnými.
To jest, Eryximachu, má řeč o Erótovi, jiná než tvá. Nuže, jak jsem tě prosil, neobracej ji v žert, abychom si poslechli i zbývající, co každý z nich řekne, nebo spíše oba ostatní, e neboť zbývá již jen Agathón a Sokrates.
Poslechnu tě, pravil prý Eryximachos, neboť se mi tvá řeč velmi líbila. A kdybych nevěděl, že Sokrates a Agathón jsou tak silní ve věcech lásky, velmi bych se bál, že jim bude těžko mluviti, když bylo proneseno tolik řečí a tak rozmanitých; takto však přece nemám strachu.
Tu řekl Sokrates: Tobě samému se to dobře zápasilo, Eryxi- 194 machu; ale kdyby ses octl v tom stavu, v jakém jsem nyní já a v jakém budu snad ještě více, až i Agathón promluví dobrou řeč, jistě by ses bál a bylo by ti všelijak, jako právě je nyní mně.
36
37
194a SYMPOSION
Učarovat mi chceš, Sokrate, řekl prý Agathón, abych byl rozčilen myšlenkou, že všichni posluchači mají veliké očekávání, že pronesu něco krásného, b Špatnou paměť bych měl, Agathóne, odpověděl prý Sokrates, kdybych myslil, že budeš rozčilen v této chvíli kvůli několika nám lidem, když přece jsem viděl tvou odvahu a srdnatost, s jakou jsi vystupoval na pódium spolu s herci a podíval ses tváří v tvář tak četnému obecenstvu,49 před kterým jsi měl přednést svou skladbu, a ani dost málo ses nezalekl.
Jak to myslíš, Sokrate? pravil Agathón, mám snad tak plnou hlavu obecenstva, abych nevěděl, že soudný člověk se musí více bát několika málo lidí rozumných než mnoha nerozumných?
c Zajisté bych nečinil dobře, Agathóne, kdybych se o tobě domýšlel něčeho neslušného; naopak dobře vím, že kdyby ses setkal s několika lidmi, které bys pokládal za moudré, že bys jich dbal více nežli ostatního množství. Ale my asi bohužel nenáležíme mezi takové - vždyť jsme byli také tam a byli jsme částí toho množství -, ale kdyby ses setkal s jinými, moudrými, jistě by ses jich ostýchal, kdyby sis snad myslil, že děláš něco ošklivého; co tomu říkáš? Máš pravdu.
A obyčejných lidí by ses neostýchal, kdyby sis myslil, že děláš něco ošklivého?
d Tu prý vskočil do řeči Faidros a pravil: Milý Agathóne, budeš-li odpovídat Sokratovi, bude mu jedno, co a jak se zde děje, jen když bude mít někoho, s kým by rozmlouval, zvláště bude-li ten někdo krásný. Já sice rád poslouchám Sokratovy rozmluvy, ale musím se starat o oslavu Eróta a dostat od jednoho každého z vás po řeči; až tedy oba dáte bohu, co mu náleží, pak si rozmlouvejte.
e Dobře máš, Faidre, pravil Agathón, a nic mi nepřekáží mluvili; vždyť rozmlouvat se Sokratem budu mít i jindy často příležitost.
SYMPOSION 194e
Já tedy chci nejprve povědět, jakým způsobem mám mluvit, a potom mluvit. Neboť se mi zdá, že všichni řečníci přede mnou neslavili boha samého, nýbrž velebili lidi pro ta dobra, která jim ten bůh způsobuje; ale jaký jest sám dárce, nikdo neřekl. 195 Jediný správný způsob každé chvalořeči o každém je vyložiti, jaký jest a jaké věci způsobuje ten, jehož se řeč týká. Takto tedy i my při Erótovi musíme vychváliti nejprve jeho samého, jaký jest, potom jeho dary. Nuže, já pravím, že Erós je ze všech blažených bohů - smí-li se to říci bez hříchu a bez pohoršení - nejbla-ženější, poněvadž je nejkrásnější a nejlepší. Je nejkrásnější, protože je takovýto. Za prvé je z bohů nejmladší, Faidre. Veliký důkaz toho podává on sám, když kvapem utíká před stářím, které b jest, jak patrno, rychlé; aspoň nás dostihuje rychleji, než je žádoucí. K tomu má Erós již svou přirozeností odpor a ani zdaleka se k němu nepřibližuje. Ale s mladými lidmi stále se stýká a jest; neboť dobře praví staré přísloví, že rovný rovného si hledá. Ačkoli tedy já s Faidrem v mnohých jiných věcech souhlasím, v tomto s ním nesouhlasím, že by byl Erós starší než Kronos a Iapetos,50 nýbrž tvrdím, že je nejmladší z bohů a věčně mlád, a ty staré pří- c běhy, které vypravují o bozích Hésiodos a Parmenidés, že se staly působením Nutnosti, a ne Eróta, ač jestliže je pravda, co ti básníci vypravují; neboť nebylo by se dělo mezi nimi navzájem vyklešťo-vání a spoutávání a mnoho jiných násilností,51 kdyby byl mezi nimi Erós, nýbrž přátelství a mír, jako je nyní, od té doby, co Erós kraluje nad bohy. Jest tedy mlád a mimo to hebký; bylo by však d potřebí básníka, jako byl Homér, aby vylíčil jeho hebkost. Neboť Homér praví o Até,52 že to je bohyně a hebká - aspoň nohy její že jsou hebké -, slovy
její nohy jsou hebké, neb po zemi nikdy
ona nestoupá v chizi, však po hlavách mužiyen kráčí.
Myslím, že dobrým důkazem tu vysvětluje její hebkost, že totiž nechodí po tvrdém, nýbrž po měkkém. Nuže, tohoto důkazu užijeme i my o Erótovi, že jest hebký. Neboť nechodí po zemi e
38
39
195e
SYMPOSION
SYMPOSION
196d
ani po hlavách, které nejsou právě měkké, nýbrž chodí a sídlí v tom, co je na světě nejměkčí. Vždyť si zakládá své sídlo v srdcích a duších bohů i lidí, a to zase ne napořád ve všech duších, nýbrž u které nalezne tvrdé srdce, od té odchází, u které měkké, tam se usazuje. A co se stále dotýká nohama 196 i vším jen nejměkčího z nejměkčích věcí, nutně jest nejhebčí. Je tedy nejmladší a mimo to pružné podoby. Neboť by se nemohl všude přivinovati, ani nepozorovaně vcházeti v každou duši a odcházeti, kdyby byl tuhý. O úměrné a pružné jeho podobě dobře svědčí jeho způsobnost, kterou podle obecného mínění Erós vyniká nad všechny bohy; neboť mezi nezpůsobností a Erótem jest ustavičně vzájemný boj. Krásu jeho pleti b ukazuje to, že žije stále mezi květy, neboť co nemá květů a co odkvetlo, ať je to tělo nebo duše nebo cokoli jiného, na tom se neusazuje Erós, ale kde je místo kvetoucí a vonné, tam se usazuje i bydlí.
O kráse našeho boha toto postačí, ač ještě mnoho zbývá; ale dále jest mluviti o zdatnosti Erótově, hlavně že Erós nekřivdí ani bohu, ani člověku a také jemu není křivděno ani od boha, ani od člověka. Neboť ani když sám něco trpí, netrpí to násilím
c - vždyť násilí se nedotýká Eróta -, ani když sám je činný, neužívá násilí - neboť Erótovi se každý ve všem podřizuje dobrovolně; to pak, v čem člověk dobrovolně vyhoví vůli jiného, nazývají zákony, králové obce,53 spravedlivým. Vedle spravedlnosti je dále pln svrchované uměřenosti. Podle obecného souhlasu je totiž uměřenost ovládání rozkoší a chtíčů, ale žádná rozkoš není silnější nad Eróta; jestliže tedy ostatní jsou slabší, jsou patrně ovládány od Eróta a on jim vládne, a když
d tedy Erós vládne rozkoším a chtíčům, jest jistě nad jiné uměřený. A také statečností se ani Arés nestaví proti Erótovi.54 Neboť nedrží v moci Eróta Arés, nýbrž Erós Area - láskou k Afrodite, jak se vypravuje55 -, silnější pak jest ten, kdo drží v moci, než kdo je držen; kdo tedy vládne nad nej statečnějším z ostatních, jest patrně ze všech nejstatečnější.
O spravedlnosti a uměřenosti i statečnosti našeho boha jsme tedy promluvili a zbývá ještě promluviti o moudrosti; nuže, pokusme se i zde splniti svůj úkol, pokud je možno. A za prvé -abych i já poctil naše umění jako Eryximachos své - ten bůh e jest básníkem, a to tak velice moudrým, že i jiného jím učiní; aspoň každý se stává básníkem, byť cizí dřív byl všemu umění,56 kohokoli se dotkne Erós. Této věci můžeme vhodně užiti za důkaz pro to, že Erós je dobrý umělec vůbec ve všem tvoření musickém;57 neboť co kdo buď nemá, nebo neumí, nemůže druhému dát, ani jiného tomu naučit. A co se týče tvoření 197 všech živoků, kdo bude popírat, že to není projev moudrosti Erótovy, kterou vznikají a rodí se všichni živí tvorové? Nebo v odborných uměních, což nevíme, že komu se stane tento bůh učitelem, ten se stane znamenitým a slavným, koho se však Erós nedotkne, že zůstává neznám? Umění střelecké, i lékařské, i věštecké vynalezl Apollón za vedení touhy a lásky, b takže i on je patrně žákem Erótovým, i músy v uměních musických a Héfaistos v kovářství, Athéna v předení a tkaní a Zeus v umění vlasti nad bohy i nad lidmi. Proto také nastal řád mezi bohy, když mezi ně přišel Erós, láska, rozumí se láska ke kráse - neboť ošklivost nevzbuzuje lásky -, ale předtím, jak jsem na počátku řekl, se mezi bohy podle vypravování děly mnohé hrozné věci, protože kralovala Nutnost; ale když se narodil tento bůh, z lásky ke krásnu vzešlo všeliké dobro bohům i lidem.
Takto je podle mého mínění, Faidre, Erós za prvé sám nej- c krásnější a nejlepší, a pak i pro jiné je původcem podobných vlastností. Napadá mě i ve verších říci, že tento jest, který působí
lidem na zemi mír a na moři hladinu tichou,
na lože ukládá větry a spánek v útrapách dává.5%
On nás zbavuje cizosti, naplňuje družností, svádí všecky ta- d kovéto přátelské schůzky a jest vůdcem při slavnostech, při
40
41
197d SYMPOSION
sborových zpěvech i tancích, při obětech; propůjčuje jemnost, vylučuje hrubost; štědrý je láskou, skoupý neláskou; je milostivý a dobrý; žádoucí pohled moudrým, předmět obdivu bohům; touží po něm neúčastní, cení si ho účastní; jest otcem přepychu, jemnosti, rozkoše, vděků, touhy, stesku; stará se o dob-e ré, nestará se o zlé; v strachu, v seči, v stesku, v řeči jest kor-midelníkem, bojovníkem, druhem i ochráncem nejlepším, ozdobou všech bohů i lidí, vůdcem nejkrásnějším a nejlepším, jehož má následovat každý muž s krásným připěvováním, účastně se písně, kterou zpívá a kterou okouzluje mysl všech bohů i lidí.
To jest má řeč, Faidre, kterou věnuji Erótovi, na jedné straně hravá, na druhé straně však přiměřeně vážná, pokud mé síly stačí.
198 Když Agathón domluvil, ozvala se - jak vypravoval Aris-todémos - hlučná pochvala všech přítomných, že řeč mladého muže slušela jemu samému i bohu. Tu řekl Sokrates, pohlédnuv na Eryximacha: Nuže, synu Akúmenův, ještě snad myslíš, že planý je již delší dobu můj strach? Nebyl jsem spíše dobrým věštcem, když jsem před chvílí říkal, že Agathón pronese řeč neobyčejně krásnou a já že budu v úzkých?
V jedné věci - odpověděl Eryximachos - myslím, že jsi byl dobrým věštcem, že totiž Agathónova řeč bude dobrá; ale v druhém, že budeš v úzkých, to nemyslím.
b Jak bych nebyl v úzkých, můj drahý, řekl Sokrates, i já, i kdokoli jiný, když mám mluvit po tak krásné a bohaté řeči? Ostatní její části nebyly stejnou měrou podivuhodné, ale na konci ta krása slov i vět - kterého posluchače by nebyla uchvátila? Když si pomyslím, že sám nedovedu ani přibližně něco
c tak krásného promluvit, studem bych málem utekl, kdybych měl kam. Ta řeč mě upomínala na Gorgiu, takže jsem měl pocit jako Homérův hrdina: bál jsem se, aby mi Agathón nakonec nepustil ve své řeči na mou řeč hlavu Gorgiovu, hrozného řečníka,59 a neproměnil mě v němý kámen. A uvědomil jsem
SYMPOSION 198c
si, jak jsem byl tehdy směšný, když jsem vám sliboval, že spolu s vámi pronesu chvalořeč na Eróta, až na mne dojde, d a tvrdil, že jsem dobrý odborník ve věcech lásky; vždyť vidím, že jsem naprosto neměl ponětí, jaká má býti chvalořeč, ať se týká čehokoli. Myslil jsem totiž ve své zpozdilosti, že se má
0 každém předmětu chvalořeči mluvit pravda a to že má být hlavní věc, z té pravdy pak že je třeba vybírat nejkrásnější věci a podávat je co nejladněji; proto jsem si velice zakládal na tom, že promluvím dobrou řeč, když znám pravý pojem chvalořeči vůbec. Ve skutečnosti však, jak se podobá, není krásná chvalořeč toto, nýbrž něco jiného, totiž zahrnouti předmět chvály e nejvelkolepějšími a nej krásnějšími vlastnostmi, ať už jsou ve skutečnosti takové nebo ne; jsou-li nepravdivé, na tom tedy nic nezáleží. Patrně bylo napřed řečeno, jak se podobá, aby každý
z nás promluvil jen zdánlivou chvalořeč na Eróta, a ne skutečnou. Proto asi sbíráte kdekterou myšlenku a zahrnujete jimi Eróta a říkáte, že jest takový a takový a že to a to působí, aby se ukázal co nejkrásnějším a nejlepším, rozumí se těm, kteří ho 199 neznají - přece ne znalým -, a chvalořeč je dobrá a důstojná. Ale já jsem tedy neznal náležitého způsobu chvalořeči a v té neznalosti jsem vám slíbil, že i já ji pronesu, až na mne dojde. Jazyk tedy slíbil, ale srdce ne;60 nuže, nechrne toho. Nechci už pronášet chvalořeč tohoto způsobu - vždyť bych to nedovedl -, ne, nýbrž hodlám říci po svém způsobu jen pravdu, chcete-li bez úmyslu závodit se svými řečmi, abych si neutržil smíchu, b Nuže hleď, Faidre, zdali je potřebí i takové řeči, v které by bylo slyšet jen pravdu o Erótovi, která však by byla výběrem
1 uspořádáním slov taková, jak by se právě nahodilo.
Tu prý ho Faidros i ostatní vybízeli, aby mluvil tak, jak by sám pokládal za vhodné.
Ještě mi, Faidre, dovol otázati se na něco málo Agathóna, abych se s ním dohodl a pak mluvil. c
I dovoluji, řekl prý Faidros, jen se taž. Potom prý začal Sokrates asi takto:
42
43
199c
SYMPOSION
SYMPOSION
200b
Podle mého mínění zcela dobře jsi pravil na začátku své řeči, milý Agathóne, že nejprve jest ukázati vlastnosti samého Eróta a potom jeho působení. Tento úvod se mi velmi líbí. Nuže, když jsi tolik krásně a skvěle vyložil o Erótovi, jaký jest, d řekni mi ještě i toto: Zdalipak Erós jakožto láska a touha má vztah k něčemu, či nemá? Netáži se snad potom, čí je,61 zdali je syn některé matky nebo některého otce - neboť směšná by byla otázka, zdali je Erós láska matčina nebo otcova -, nýbrž jako kdybych se v stejném smyslu tázal na otce, zdali je otec otcem něčím, či ne, tu bys mi jistě řekl, kdybys chtěl dobře odpovědět, že otec je otcem buď syna, nebo dcery; či ne?
Ovšem, odpověděl Agathón.
A matka snad právě tak?
Přisvědčil i k tomu. e      Tedy mi ještě odpověz na něco více, řekl Sokrates, abys lépe pochopil, co chci. Což kdybych se tě tázal: A jak bratr jakožto bratr jest bratrem něčím, či ne?
Řekl, že ano.
Ne-li bratra nebo sestry?
Souhlasil.
Nuže pokus se pověděti i o Erótu. Má Erós jakožto láska vztah k něčemu, či nemá? Ovšem že má.
200      K čemu, to si zatím uschovej ve své paměti, pravil prý Sokrates; řekni jen tolik, zda Erós touží po tom, k čemu se vztahuje, či ne?62 Ovšem.
Zdalipak touží a cítí lásku, když předmět své touhy a lásky má, či když ho nemá? Podobá se, že když nemá.
Hleď, pravil Sokrates, nemá-li se místo „podobá se" spíše říci, že je nutné, že toužící podmět touží po tom, co nemá, sice b    že netouží, jestliže mu to nechybí. Mně se totiž až kupodivu zdá, Agathóne, že to je nutné; a co tobě?
I mně se tak zdá.
Dobře. Chtěl by tedy snad nějaký velikán být veliký nebo silák silný? Podle toho, co jsme uznali, to není možno. Ano, vždyť přece by to nechybělo tomu, kdo by byl takový. Máš pravdu.
Ale i kdyby si silák přál býti silný, pravil Sokrates, a rychlý býti rychlý a zdravý býti zdráv, tu by si snad někdo pomyslil vzhledem k těmto případům a všem podobným, že lidé, ač jsou c takoví a mají to, přece touží po tom, co mají - abychom se nedali zmásti, proto to pravím - tito lidé, rozumíš-li, Agathóne, nutně ovšem mají v přítomné chvíli všechno to, co mají, ať už si toho přejí, nebo ne, a kdo by také po tomto toužil? Ale kdykoli někdo praví: Já jsem zdráv a přeji si býti zdráv, jsem bohat a přeji si býti bohat a toužím právě po tom, co mám, řekli bychom mu: ty, člověče, který máš bohatství, zdraví i sílu, d chceš míti tyto věci i pro budoucnost, neboť v přítomné době je máš, ať si jich přeješ, nebo nepřeješ; tedy kdykoli říkáš „toužím po tom, co mám", nic jiného patrně nepravíš než toto: „Přeji si, abych měl i pro budoucí čas to, co mám nyní." Nemusil by přisvědčiti?
Agathón souhlasil.
Tu prý řekl Sokrates: Tedy zajisté je to i zde touha po tom, co člověku ještě není pohotově a co nemá, totiž aby se mu ty věci zachovaly a byly v jeho majetku pro budoucí čas. e
Ano.
Tedy i tento, i každý jiný, kdo touží po něčem, touží po tom, co mu není pohotově a co není v jeho majetku; to, co nemá a co sám není a čeho se mu nedostává, to jsou předměty touhy a lásky, ano?
Ovšem.
Nuže tedy, řekl Sokrates, opakujme závěry, ke kterým jsme došli. Není-li pravda, že se Erós za prvé vztahuje k jistým věcem a za druhé že to jsou ty, jichž má nedostatek? 201
45
201a
SYMPOSION
SYMPOSION
20Id
Ano.
Dále si vzpomeň, které věci jsi jmenoval ve své řeči jako předmět touhy Erótovy; chceš-li, upamatuji tě. Řekl jsi, tuším, asi tak, že mezi bohy nastal řád z lásky ke kráse; neboť k ošklivým věcem by se láska nemohla vztahovat. Nepravil jsi tak nějak?
Ano, řekl Agathón.
A dobře máš, příteli, odvětil Sokrates; a jestliže je tomu tak, tedy jistě je Erós touha po kráse, a ne po ošklivosti? Přisvědčil.
b      Zdalipak jsme souhlasně neuznali, že touží po tom, čeho se mu nedostává a co nemá? Ano.
Nedostává se tedy Erótu krásy a té nemá. Nutně to vyplývá.
A což, jmenuješ krásným to, čemu se nedostává krásy a co naprosto krásy nemá? To ne.
Tedy ještě tvrdíš, že je Erós krásný, jestliže se to tak má?
A tu prý odpověděl Agathón: Podobá se, Sokrate, že nemám žádné vědění o tom, o čem jsem tehdy mluvil, c     A přece jsi mluvil krásně, Agathóne. Než řekni mi ještě několik slov: Nemyslíš, že dobré věci jsou také krásné?
Ano.
Jestliže se tedy Erótovi nedostává krásy a dobro je krásné, nedostává se mu také asi dobra.
Nedovedl bych tobě, Sokrate, odporovat; nuže budiž tomu tak, jak ty pravíš.
Pravdě, milovaný Agathóne, nedovedeš odporovat, neboť odporovat Sokratovi - to není nic těžkého.
d A tebe již nechám; vám pak se pokusím na základě toho, o čem jsme se shodli s Agathónem, podati, seč budu, řeč o Erótovi, kterou jsem kdysi slyšel od mantinejské ženy Diotimy,63 jež
byla moudrá v těchto věcech i v mnoha jiných - také jednou Athéňanům, když přinesli před morem oběť, vymohla odložení nemoci na deset let - a která také mne poučila o věcech lásky. Tedy nejprve musím, jako ty jsi začal, Agathóne, vyložit, kdo jest Erós a jaký asi, potom o jeho působení. Tu se mi zdá nej- e snazší postupován' tak, jak tehdy vykládala ona cizinka, dávajíc mi otázky. Neboť jsem k ní mluvil i já skoro právě totéž, co nyní Agathón ke mně, že je Erós veliký bůh a že se vztahuje ke krásným věcem; ona pak vyvracela mé řeči právě těmi důvody jako já tohoto, že není ani krásný, jak já tvrdím, ani dobrý.
I řekl jsem: Co pravíš, Diotimo? Je tedy Erós ošklivý a zlý?
Tu ona: Nerouhej se; či myslíš, že co není krásné, musí být ošklivé?
Zajisté. 202 Snad také, že co není moudré, je nevědomé? Což nepozoruješ, že jest cosi uprostřed mezi moudrostí a nevědomostí? Co?
Míti správné mínění a nemoci je rozumově vyložit; to jistě není ani vědění - jak by byla věděním věc, která není rozumová? -, ani nevědomost - neboť jak by bylo nevědomostí něco, co zasahuje jsoucno? Takováto tedy věc je správné mínění, u-prostřed mezi věděním a nevědomostí.
Pravdu mluvíš, děl jsem.
Nevydávej tedy za nutné, že co není krásné, je ošklivé, a co b není dobré, že je zlé. Tak také, když souhlasíš, že Erós není ani dobrý, ani krásný, proto ještě si nemysli, že musí být ošklivý a zlý, nýbrž něco uprostřed mezi tímto obojím.
A přece, děl jsem jí, všichni o něm souhlasně uznávají, že to je veliký bůh.
Všichni neznalí myslíš, či také znalí?
Všichni vůbec.
Ona se zasmála a řekla: Jak by mohl, Sokrate, býti uznáván za velikého boha i od těch, kteří tvrdí, že to ani není bůh? c Kdo jsou to?
46
47
202c
SYMPOSION
SYMPOSION
203a
Jeden jsi ty a druhá jsem já. Jak to myslíš, řekl jsem.
Ona pravila: Docela dobře. Řekni mi, nemyslíš, že všichni bohové jsou blažení a krásní? Či odvážil by ses říci o některém z bohů, že není krásný a blažený?
Při Diovi, nikoli, d      A nenazýváš blaženými ty, kterým náleží dobro a krása?
Ovšem.
Ale přece o Erótovi jsi uznal, že pro nedostatek dobra a krásy touží právě po tom, čeho se mu nedostává. Ano, uznal jsem.
Jak by tedy mohl být bohem, kdo není účasten krásna a dobra? Nijak, jak se podobá.
Vidíš tedy, že ani ty nepokládáš Eróta za boha? Co by tedy byl, děl jsem, Erós? Smrtelný člověk? Nikoli.
Nuže co tedy?
Jako dříve, něco středního mezi smrtelným a nesmrtelným. Co tedy, Diotimo? e      Veliký daimón, Sokrate; vždyť každá daimonská bytost je u-prostřed mezi bohem a člověkem. A jakou má moc? pravil jsem.
Jako prostředník a posel chodí on k bohům od lidí a k lidem od bohů, přenášeje z jedné strany prosby a oběti, z druhé strany rozkazy a odplaty za oběti; jest uprostřed a vyplňuje mezeru mezi obojími, takže vseje spjato v jeden celek. Skrze něho se provádí i veškeré věštění a umění kněží i těch, kteří se zabývají 203 oběťmi, i zasvěcováním, i zaříkáváním, i veškerým vykládáním budoucnosti a kouzly. Neboť bůh se s člověkem přímo nestýká, ale všechny styky a rozmluvy mezi bohy a lidmi v bdění i ve spánku se dějí skrze tohoto daimona; a kdo je znalý v těchto věcech, to je muž daimonský, ale kdo je znalý v něčem jiném, buď v nějakých uměních, nebo řemeslech, je člověk sprostý. Těchto daimonů je mnoho a různých, jeden pak z nich jest i Erós.
Kdo jest jeho otec, pravil jsem, a matka?
Výklad o tom je sice poněkud obšírnější, ale přece ti to b povím. Když se narodila Afrodite, všichni bozi byli na hostině a mezi nimi i Poros, Důmysl, syn Métidin,64 bohyně rozumnosti. Když byli po jídle, přišla žebrat, jak bývá o hodech, Penia, Chudoba,65 a stála u dveří. Zatím Poros zpit nektarem -neboť víno tehdy ještě nebylo - vešel do Diovy zahrady a tam zmožen spal. A tu si Penia, puzena svou bídou, vymyslila, aby měla z Pora dítě; lehne si vedle něho a počala Eróta. Proto tedy c je Erós průvodcem a služebníkem Afroditiným, poněvadž byl zplozen o jejích narozeninách, a zároveň je svou přirozeností milovníkem krásna, protože i Afrodite jest krásná. A jako syn Porův a Peniin má takovýto osud. Za prvé je stále chůd a docela není hebký a krásný, za jakého jest obyčejně pokládán, d nýbrž tvrdý a drsný, bez obuvi a bez příbytku, líhá vždy na holé zemi a bez přikrývky, spí pod širým nebem u dveří a na cestách, žije tak jako matka, jsa neustále sdružen s nedostatkem. Ale po otci má zase to, že strojí úklady krásným a dobrým, je zmužilý, smělý a vytrvalý, mocný lovec, jenž stále osnuje nějaké nástrahy, žádostivý přemýšlení a vynalézavý, milovný moudrosti po všechen život, mocný čaroděj, kou- e zelník a sofista; jeho přirozenost není ani nesmrtelná, ani smrtelná, nýbrž v jednom a témž dni hned kvete a žije, kdykoli dosáhne zdaru, hned zase umírá a opět ožívá silou přirozenosti svého otce, a co si získává, vždy zase mu uniká, takže Erós nikdy nemá nouze ani bohatství a také je uprostřed mezi moudrostí a nevědomostí. Je tomu totiž tak. Z bohů nikdo nehledá moudrost, ani netouží stati se moudrým - neboť jest 204 moudrý -, ani je-li někdo jiný moudrý, nehledá moudrosti. Naopak ani nevědomí nehledají moudrosti, netouží stati se moudrými; neboť právě v tom záleží zlo nevědomosti, že člověk, který není krásný a dobrý, ani moudrý, si o sobě myslí, že je dokonalý. Tak nikdo, kdo necítí svého nedostatku, netouží po tom, čeho nedostatku necítí.
48
49
204a
SYMPOSION
SYMPOSION
205a
205
Kdo tedy jsou, Diotimo, hledatelé moudrosti,66 když to nejsou ani moudří, ani nevědomí?
To je jasné již i dítěti, že ti, kdo jsou uprostřed mezi těmito obojími; a mezi ně náleží i Erós. Moudrost je věru jedna z nej-krásnějších věcí a Erós je touha po krásnu, takže Erós je nutně filosof, a jakožto filosof je uprostřed mezi moudrým a nevědomým. Také to je u něho následek jeho původu, neboť pochází z otce moudrého a důmyslného, ale z matky, která nemá moudrosti ani důmyslu. To je, milý Sokrate, přirozená povaha toho daimona; ale co sis ty myslil o Erótu, to není nic divného. Tys myslil, jak se mi zdá z tvých řečí, že Erós je to, co je milováno, ne to, co miluje; proto, tuším, se ti jevil Erós tak krásný. Vždyť předmět milování je vskutku krásný, jemný, dokonalý i hodný velebení; ale to, co miluje, má zcela jinou podobu, jak jsem vyložila.
A já jsem řekl: Budiž tomu tak, cizinko, neboť tvá řeč je dobrá; když je Erós takový, jaký užitek poskytuje lidem?
To se ti, Sokrate, pokusím vyložit v další části své řeči. Takový tedy je Erós a z takového rodu a vztahuje se ke krásným věcem, jak ty pravíš. Ale kdyby se nás někdo otázal: V čem se Erós vztahuje ke krásným věcem, Sokrate a Diotimo? Nebo jasněji: Co chce, kdo touží po krásných věcech?
Odpověděl jsem: Aby se mu jich dostalo.
Ale ta odpověď ještě vyžaduje takovéto otázky: Co bude mít ten, komu se dostane krásných věcí?
Řekl jsem, že ještě nemohu na tuto otázku tak hned odpověděti.
Než dejme tomu, pravila, že by se někdo ptal, dosadě dobré na místo krásného: Nuže, Sokrate, co chce, kdo touží po dobrých věcech?
Aby se mu jich dostalo.
A co bude mít ten, komu se dostane dobrých věcí? Na to, děl jsem, mám odpověď spíše nasnadě, totiž že bude šťasten.
Ano, neboť šťastní jsou šťastni nabytím dobrých věcí a již
není potřebí další otázky, k jakému účelu chce ten člověk být šťasten, nýbrž zdá se, že ta odpověď je již konečná. Pravdu máš, řekl jsem.
A o tomto přání a o této touze se domníváš, že je společná všem lidem a že všichni si přejí míti dobra stále, či jak myslíš?
Právě tak, děl jsem, že je společná všem.
Proč tedy, Sokrate, nemluvíme o všech, že milují, když b všichni touží po témž a stále, nýbrž o jedněch říkáme, že milují, o druhých však ne?
Sám se tomu divím, odpověděl jsem.
Ale nediv se; neboť my nazýváme láskou jeden druh, který jsme z lásky vybrali, a přikládáme mu jméno celku, kdežto o ostatních druzích užíváme jiných jmen.
Například? děl jsem.
Například toto: víš, že poiésis,61 tvoření, je pojem s velikým rozsahem, neboť znamená v nejširším smyslu příčinu každého pochodu ze stavu nebytí do stavu bytí, takže i práce ve všech c odborných zaměstnáních jsou tvoření, a ti, kdo se jimi zabývají, jsou všichni poiétai, tvůrcové.
Pravdu mluvíš.
Ale přece víš, pravila, že se nenazývají poiéty, nýbrž mají jiná jména, a jenom jedna část odloučená od veškerého tvoření, totiž ta, která se zabývá tvořením musickým a verši, jest nazývána jménem celku. Neboť jedině tato se jmenuje poiésis, a ti, kdo ovládají tuto část tvoření, poiétai.
Pravdu mluvíš.
Právě tak je i s láskou. V nejširším smyslu jest veškerá touha d po dobrech a štěstí největši a každému úklady strojící milová-w';68 ale kdo se obracejí některou jinou z mnohých cest za jejím vyplněním, buď cestou rozmnožování jmění, nebo cvičení těla, nebo filosofie, o těch se neříká, že milují, ani se nejmenují milenci, nýbrž jedině o těch, kdo se s horlivostí oddávají jednomu druhu milování, se užívá jména celku: láska, milovati, milenci.
Zdá se, že mluvíš pravdu, řekl jsem.
50
51
205d
SYMPOSION
A je sice jeden výklad, že milují ti, kdo hledají polovici své e vlastní bytosti; ale můj výklad praví, že předmětem lásky není ani polovice, ani celek, není-li to, příteli, něco dobrého; vždyť si lidé ochotně dávají řezati nohy i ruce, zdá-li se jim, že tyto části jejich vlastního těla jsou zkaženy. Neboť lidé, myslím, nelnou ke všemu svému, ač nenazývá-li kdo vlastním a svým dobré a cizím zlé; zajisté nic jiného není, po čem lidé touží, než 206   dobro. Či myslíš, že ano?
Při Diovi, ne, odpověděl jsem.
Zdaž tedy lze takto jednoduše říci, že lidé touží po dobru? Ano.
A což nemá se připojiti, že touží to dobro také míti? Ano.
A nejen míti, nýbrž trvale míti? I to jest připojiti.
Zkrátka tedy láska je touha míti trvale dobro.
Pravdu máš, řekl jsem. b      Když tedy je láska obecné toto, kterým způsobem a v kterém jednání se musí jeviti úsilí a napětí těch, kdo jdou za tím cílem, aby se jmenovalo láska? Který je to úkon? Můžeš mi říci?
To bych se neobdivoval tobě, Diotimo, pro tvou moudrost, ani bych k tobě nechodil pro poučení právě o těchto věcech.
Nuže ti to řeknu. Jest to plození v krásnu, a to tělesné i duševní.69
Tvá slova jako věštba potřebují výkladu, a nerozumím jim.
c Nuže, povím ti to jasněji. Všichni lidé, Sokrate, mají plodivý pud ve svém těle i v duši, a když dospějí určitého věku, touží naše přirozenost plodit. Avšak v něčem ošklivém plodit nemůže, nýbrž v něčem krásném. Spojení muže a ženy je plození. Jest to božská věc a to právě je v smrtelném tvoru nesmrtelné, početí a plození. A to nemůže nastat v něčem nepřiměřeném.
d Nepřiměřené pak jest všemu božskému ošklivé, ale krásné je přiměřené. Moirou a Eileithyií při rození je Krása.70 Proto kdyko-
SYMPOSION
206d
li se obtěžkaná bytost přiblíží ke krásnému, rozjasňuje se a rozkoší se rozplývá a rodí i plodí; ale kdykoli se přiblíží k ošklivému, je zachmuřena a nevrle se smršťuje, odvrací se a svírá a nerodí, nýbrž zadržuje plod a trpí. Proto se tedy bytost těhotná a již plná dostává před krásnem do velikého vzrušení, e protože krásno zbavuje toho, kdo ho dosáhne, velikých bolestí. Neboť není, Sokrate, předmětem lásky krásno samo, jak se ty domníváš. Nuže co?
Plození a rození v krásnu. Budiž, odpověděl jsem.
Ovšemže, pravila. A proč tedy plození? Poněvadž plození je pro smrtelného tvora něco věčného a nesmrtelného. Neboť 207 z přijatých myšlenek nutně vyplývá, že člověk zároveň s dobrem touží po nesmrtelnosti, když láska chce mít dobro trvale. Tedy z této myšlenky nutně plyne, že láska touží i po nesmrtelnosti.
Toto všechno mi tedy vykládala, kdykoli mluvila o věcech lásky, a kdysi se tázala: Co myslíš, Sokrate, že je příčinou této lásky a touhy? Jistě pozoruješ, jak silnejšou vzrušena všechna zvířata, i pozemní i létavá, když je pojme touha plodit, jak všechna jsou nemocna a ve zvláštním erotickém stavu, nejprve b aby se navzájem spojila, potom starostí o výživu mláďat, a jak jsou hotova se pouštěti v boj za mláďata, i nejslabší s nej-silnějšími, a umírati za ně, i jak sama se moří hladem, jen aby mláďata uživila, a co všechno ještě dělají. O lidech by bylo možno mysliti, že to dělají z rozumové úvahy; ale která příčina působí takový erotický stav u zvířat? Můžeš to říci? c
A já jsem opět řekl, že nevím; a ona pravila: A tu si o sobě myslíš, že budeš kdy dobrý odborník ve věcech lásky, když nebudeš tomuto rozumět?
Však právě proto, Diotimo, jsem k tobě přišel - jak jsem už řekl -, když jsem poznal, že potřebuji učitelů. Nuže řekni mi příčinu i těchto věcí, i ostatních, které se týkají lásky.
52
53
207c
SYMPOSION
SYMPOSION
208c
Jestliže tedy věříš, že láska svou přirozeností se vztahuje k tomu, co jsme již mnohokrát uznali, nediv se. Neboť zde ob-d   dobně jako tam smrtelná bytost hledá, aby trvala pokud možno stále a byla nesmrtelná. To je jí možno jedině tímto způsobem, plozením, poněvadž vždy zanechává jiného mladého jedince místo starého. Vždyť se tak děje i v té době, v které jeden každý z živoků, jak se říká, žije a zůstává týž - například o člověku se mluví jako o témž od dětství až do stáří; nazývá se týmž, ačkoli v sobě nemá nikdy týchž složek, nýbrž se stále e   omlazuje a staré ztrácí, což se týká jak vlasů, tak masa, i kostí, i krve, i veškerého těla. A nejen co se týče těla, ale i co do duše nejsou chování, povaha, názory, žádosti, radosti, bolesti, strachy u jednoho každého stále tytéž, nýbrž jedny vznikají, druhé zanikají. Mnohem pak podivnější než toto je to, co se děje s našimi poznatky: nejen že jedny nám vznikají, druhé zanikají a nejsme stále tíž, ani co se týče poznatků, ale i s jedním každým z našich poznatků se děje totéž. Neboť tak řečené opakování předpokládá, že vědění mizí; zapomínání jest totiž mizení vědění, a opakování, jež přivádí nový obsah paměti místo mizejícího, uchovává vědění, takže se zdá totéž. Tímto způsobem se uchovává všechno smrtelné, ne tak, že by bylo stále naprosto totéž, jako je božstvo, nýbrž tím, že mizející a stárnoucí zanechává něco jiného, nového, takového, jako bylo samo. Tímto způsobem, Sokrate, má smrtelný rod podíl v nesmrtelnosti, jak tělo, tak všechno ostatní; nesmrtelné však jinak. Nediv se tedy, že všemu je vlastní odnož přirozeně drahá; vždyť jde o nesmrtelnost, a proto každého provází tato péče a láska.
Vyslechnuv tuto řeč, podivil jsem se a řekl jsem: Dobře, ve-lemoudrá Diotimo, a je tomu opravdu tak?
A ona odpověděla po způsobu dokonalých sofistů. Dobře věz, Sokrate, že tomu tak jest; neboť jestliže se chceš podívat na ctižádost lidí, divil by ses jejich nerozumnosti - jestliže nemáš na mysli, o čem jsem já mluvila -, když bys uvážil,
v jak silné žijí touze proslaviti se a nesmrtelné pro všechen čas si získati jméno a jsou hotovi pro to podstupovat všechna nebezpečenství ještě více než pro své děti, i peníze obětovat, d i jakékoli námahy podnikat a také pro to umírat. Či myslíš, že by byla Alkéstis zemřela pro Adméta71 nebo Achilleus že by byl zemřel hned za Patroklem nebo že by byl váš Kodros podstoupil smrt,72 aby jeho synové získali vládu, kdyby se nebyli domnívali, že nesmrtelná bude paměť jejich statečnosti, kterou my nyní uchováváme? Jistě ne, nýbrž podle mého mínění všichni všechno konají pro nesmrtelnou čest a pro takové slavné jméno, a to, čím jsou lepší, tím úsilněji; neboť touží po e nesmrtelném. A tu ti, u kterých jsou obtěžkána těla, obracejí se více k ženám a zde projevují lásku: plozením dětí si opatřují, jak myslí, nesmrtelnost a paměť i štěstí pro všechen příští čas; ale u jiných je obtěžkána duše - vždyť jsou takoví lidé, kteří 209 nosí plod ve svých duších ještě s větší tíhou než v tělech, takový plod, jaký přísluší duši počíti i poroditi. A co je to? Moudrost a ostatní ctnost; takové plody vydávají všichni básníci a z ostatních umělců ti, kterým se říká tvůrčí; nejdůle-žitější pak a nej krásnější část moudrosti je ta, která se týká spravování obcí i domácností, jež se jmenuje rozumnost a spravedlnost. Tu tedy, když někdo, kdo již od mládí nosí b v duši takové plody, je dospělý a přijde věk, že touží roditi a plodit, obchází také on a hledá něco krásného, v čem by plodil; neboť v něčem ošklivém nikdy nebude plodit. Tedy krásná těla jsou mu milejší než ošklivá, právě proto, že nosí v sobě plod, a jestliže v nich nalezne duši krásnou, ušlechtilou a velikou, tu zvláště s radostí vítá obé a vůči takovému člověku hned se mu rodí hojně myšlenek o zdatnosti i jaký má být dobrý c muž a čím se má zabývat, a snaží se ho vzdělávat. Neboť když se dotýká krásného člověka a je v jeho společnosti, rodí a plodí, co dávno v sobě nosil; myslí naň, ať jest u něho, nebo vzdálen, a společně s ním živí narozený plod, takže takoví lidé jsou spolu spojeni daleko silnějším svazkem, než jsou obyčejné
54
55
209c
SYMPOSION
210
děti, a pevnějším přátelstvím, poněvadž jejich společné děti jsou krásnější a nesmrtelnější. A každý by si raději přál míti takovéto děti než děti smrtelné, když se podívá na Homéra, Hé-sioda i jiné dobré básníky, a se závistí si myslí, že po sobě zanechávají takové plody, které samy jsou nesmrtelné a také jim způsobují nesmrtelnou slávu a paměť; anebo jaké děti po sobě zůstavil v Lakedaimonu Lykúrgos,73 záchrana Lakedai-monu a možno říci i veškerého Řecka. Také u nás je ctěn Solón jako otec zákonů, a tak i na mnoha jiných místech jiní mužové mezi Řeky i barbary, protože vykonali mnoho krásných činů a zplodili všelikou zdatnost; těm jsou postaveny již i četné svatyně za takovéto děti, ale za děti lidské ještě nikomu.
Do těchto tajemství lásky, Sokrate, snad i ty bys mohl býti zasvěcen; ale nevím, zdali bys byl schopen k vrcholnému a zí-ravému stupni zasvěcení,74 ke kterému jest i toto při správném postupu jen přípravou. Nuže, vyložím ti to a nebude mi chybět dobré vůle; ty pak se pokoušej sledovati, budeš-li s to. Kdo chce náležitou cestou jiti za touto věcí, musí z počátku v mládí chodit za krásnými těly a nejprve, jestliže ho správně vede jeho vůdce, milovat jedno tělo a tam plodit krásné myšlenky; ale potom má poznati, že krása jevící se na kterémkoli těle jest sestra krásy na druhém těle, a má-li jiti za vnější krásou vůbec, bylo by velmi nerozumné, nepokládat každou krásu jevící se na všech tělech za jednu a tutéž. Když si toto uvědomí, musí se stát milovníkem všech krásných těl, a naopak ustati v oné prudké lásce k jednomu, povznést se nad ni a pokládat ji za malichernou. Potom nabude přesvědčení, že krása v duších je cennější než krása těla, takže by mu stačil i málo sličný člověk, jen když by měl ušlechtilou duši, a takového by miloval, pečoval o něj a rodil by i vynalézal takové myšlenky, které by činily mladé lidi lepšími. Tím by byl přinucen pohledět dále na krásu jevící se v činnostech a v zákonech a uviděti příbuznost toho všeho vespolek, aby usoudil, že tělesná krása je něco ma-
56
SYMPOSION
210c
lého. Po činnostech musí být přiveden k poznatkům, aby viděl zase krásu poznatků, a zíraje na široký již rozsah krásna, aby se d již nespokojil jednotlivým zjevem krásy jako sluha některého jednoho chlapce nebo muže nebo jedné činnosti a nebyl v té porobě všední a malicherný, nýbrž aby měl zrak obrácen na veliké moře krásna a aby zíraje na ně rodil mnoho krásných a velikých myšlenek a poznatků v nezávistivém filosofování, až by zesíliv a zmohutněv uviděl jisté jedno vědění, jež se vztahuje ke krásnu, o kterém nyní povím. Snaž se poslouchat co nejpozorněji. e
Kdo je přiveden na cestě lásky až sem a dívá se postupně a správně na zjevy krásna, ten, blíže se již vrcholu erotického zasvěcení, náhle uvidí krásno podivuhodné podstaty, to krásno, Sokrate, pro které byly podstupovány všechny dřívější námahy, které je především věčné a ani nevzniká, ani nezaniká, ani 211 se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé. A nebude se mu to krásno jevit jako nějaká tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani jako některá řeč nebo některé vědění ani něco, co by bylo někde na něčem druhém, například na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na b čemkoli jiném, nýbrž bude to něco, co je věčně samo o sobě a se sebou a jednotné; všechny ostatní krásné věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, tohoto při tom ani nepřibývá, ani neubývá a vůbec nic se s tím neděje. Kdykoli tedy někdo náležitým milováním postupuje od těchto věcí zde a počíná viděti ono krásno, dosahuje téměř vrcholu zasvěcení. A tak ten správně jde nebo od jiného je veden po c cestě lásky, kdo počínaje od zdejších krásných věcí, vystupuje pro dosažení onoho krásna stále vzhůru jako po stupních, od jednoho ke dvěma a od dvou ke všem krásným tělům a od krásných těl ke krásným činnostem a od činností ke kráse naukových poznatků a od poznatků dostoupí konečně k onomu
57
21 Ic
SYMPOSION
SYMPOSION
212c
poznání, jehož předmětem není nic jiného než právě ono krásno samo, a tak nakonec pozná podstatu krásna, d     Na tomto stupni života, milý Sokrate, pravila cizinka z Man-tineie, ač jestliže vůbec kde jinde, stojí člověku za to žiti, když se dívá na krásno samo.To jestliže někdy spatříš, bude se ti zdát, že je to nad všechno srovnání se zlatem, drahými rouchy, krásnými chlapci i jinochy, jejichž zjevem jsi nyní uváděn do vytržení, a hotov jsi ty jako mnozí jiní, kdykoli vidí své miláčky a jsou s nimi, ani nejíst ani nepít, kdyby to bylo možno, nýbrž jen se dívat a býti s nimi. Což teprve, kdyby se někomu dostalo spatřití e   samo krásno čisté, ryzí, neporušené příměsky, nenaplněné lidským masem, barvami a mnohou jinou pozemskou malicherností, nýbrž kdyby mohl uvidět samo ono božské, jednotné 212   krásno? Myslíš, že by to byl špatný život pro člověka, který by se tam díval a na to hleděl zrakem k tomu určeným a mohl s tím být? Či nechápeš, že jedině tu, když se bude dívat oním zrakem, kterým je pravé krásno viděti, podaří se mu rodit ne pouhé obrazy zdatnosti - vždyť se nebude stýkati s obrazem -, nýbrž skutečnou zdatnost, protože se bude stýkati se skutečnem; a když zrodí a vychová skutečnou zdatnost, jistě se stane milým bohu, a jestliže to je člověku možno, stane se také on nesmrtelným.
b Toto tedy, Faidre a ostatní přátelé, mluvila Diotima, a já jsem tomu uvěřil; a s tou vírou pokouším se přesvědčovati i jiné, že nikdo by tak snadno nezískal lidské přirozenosti lepšího pomocníka k dosažení tohoto statku nad Eróta. Proto tedy pravím, že každý muž má Eróta ctít; také sám ctím věci lásky, nad jiné jsem jim oddán i ostatní k tomu vybízím, a seč jsem, nyní
c i stále velebím Erótovu moc a statečnost. Nuže přijmi, Faidre, chceš-li, tuto mou řeč za chvalořeč na Eróta; jinak si ji jmenuj tak, jak a kterým jménem ti je libo.
Tuto řeč Sokratovu všichni prý chválili a jen Aristofanés chtěl něco namítnout, poněvadž Sokrates o něm učinil zmínku stran
jeho řečí; a vtom se náhle ozvalo silné tlučení na domovní dveře, jako od veselé hodovní společnosti, a také bylo slyšeti zvuky pištkyně. I řekl Agathón: Hoši, podívejte se ven; a bude- d li to někdo z našich známých, pozvěte ho dále, pakli ne, řekněte, že již nepijeme, nýbrž odpočíváme.
Po malé chvíli bylo slyšet ze dvora hlas Alkibiada, silně opilého a velice křičícího, jak se táže, kde je Agathón a že chce k Agathónovi. Tu tedy ho vzala pištkyně pod paždím a vedla ho dovnitř s pomocí některých jiných z průvodců; postavil se u dveří, ověnčen hustým věncem z břečťanu a fial, s množ- e stvím stužek na hlavě, a pravil: Buďte zdrávi, muži; přijmete za společníka člověka opilého velice velmi, či máme odejít, jen co ověnčíme Agathóna, proč jsme také vlastně přišli? Já jsem totiž včera nemohl přijít a jdu teď se stužkami na hlavě, abych ze své hlavy hlavu nejmoudřejšího a nejkrásnějšího muže ... jestliže tak řeknu75... ověnčil ... budete se mi smát, že jsem opilý? Ale já, i když vy se budete smát, dobře vím, že mluvím pravdu. Než povězte mi hned, mám vejít za jistých podmínek, 213 či ne? Budete ještě pít, nebo nebudete?
Tu ho všichni hlučně vítali a zvali, aby si přisedl, a Agathón ho zval k sobě. On šel, jsa veden od svých průvodců, a jak si přitom snímal stužky k ověnčení Agathóna a visely mu před očima, nezpozoroval Sokrata, ale posadil se vedle Agathóna, mezi ním a Sokratem; Sokrates mu totiž ustoupil, když ho uvi- b děl. Usednuv si objal Agathóna a věnčil ho stužkami.
Tu řekl Agathón: Zujte, hoši, Alkibiada, abychom byli tři na lehátku!
Ovšem, řekl Alkibiadés, ale kdo je tento zde náš třetí společník? Přitom se otočil a viděl Sokrata; jak ho spatřil, vyskočil a zvolal: U Héraklea, co je to? To je Sokrates? Zase na mne čí- c háš, že sis sem lehl, jako vůbec máš zvyk náhle se objevovat, kde bych se tebe nejméně nadál? Co tu také nyní chceš? A proč pak sis lehl právě sem? Že nejsi vedle Aristofana nebo vedle někoho jiného, kdo je veselý společník a chce tě mít vedle
5 S
59
213c
SYMPOSION
SYMPOSION
214b
sebe, nýbrž nastrojil jsi to tak, abys ležel vedle nejkrásnějšího z celé společnosti!
Sokrates odpověděl: Agathóne, prosím tě, pomoz mi; neboť láska k tomuto člověku se mi stala nemalou svízelí. Vždyť od d   té doby, co jsem se do něho zamiloval, nesmím se již ani podívat na žádného hezkého hocha, ani s ním promluvit, sice vyvádí ze žárlivosti a závisti neuvěřitelné kousky, laje mně a stěží se zdržuje násilí. Hleď tedy, aby i nyní něco nevyvedl, a raději nás smiř, anebo bude-li se pokoušet o násilí, pomáhej mi, protože se tuze hrozím jeho šílenosti a zamilovanosti. Není možný smír mezi mnou a tebou, pravil Alkibiadés. Ale e   za to se ti pomstím až jindy; nyní však, Agathóne, dej mi trochu těch stužek, abych ozdobil i tomuhle tu jeho podivuhodnou hlavu a aby mi nemohl vyčítat, že jsem tebe ověnčil, a jeho ne, jeho, který přece je vítězem v řečech nade všemi lidmi, a to nejen od předvčerejška jako ty, nýbrž stále. Přitom vzal několik stužek, ověnčil Sokrata a lehl si.
Když si ulehl, řekl: Tak tedy, mužové. Zdá se, že jste střízliví. To se vám nesmí dovolit, nýbrž musíte pít; tak jsme si to ujednali. A za předsedu pitky volím, dokud vy nebudete dostatečné napiti, sám sebe. Ale ať přinesou, Agathóne, je-li tu nějaká velká nádoba. Nebo ne, není potřebí, ale přines, hochu, 214   tamhle ten chladič76 - tak řekl, když jej uviděl, že pojme více než osm číší.77 Tento si dal naplnit a nejprve jej sám vypil, potom poručil nalít Sokratovi a přitom řekl: Vůči Sokratovi, mužové, není můj nápad nic pláten, neboť ať by mu kdo uložil, kolik by chtěl, všechno vypije, a přece nikdy nebude opilý. Sokrates, když mu sluha nalil, pil; ale Eryximachos řekl: Co b   to, Alkibiade, děláme? Takto ani nic nemluvíme nad číší, ani nic nezpíváme - což budeme pít jen tak jako z žízně?
Na to Alkibiadés: Aj, Eryximachos! Buď zdráv, nejlepší synu nejlepšího a nejrozumnějšího otce! I ty buď zdráv, odpověděl Eryximachos, ale co bychom dělali? Cokoli ty poradíš. Vždyť tebe musíme poslouchati, neboť
60
stojí za mnoho jiných muž, jenž je lékařství znalý.19
Tedy poroučej, cokoli chceš.
Nuže poslyš, pravil Eryximachos. Nežli jsi mezi nás přišel, usnesli jsme se, aby každý z nás po řadě napravo promluvil co nejkrásnější řeč o Erótovi a vychválil ho. Ostatní všichni jsme c již mluvili; a protože jsi ty ještě nemluvil a s pitím jsi hotov, máš povinnost promluvit, a až domluvíš, ulož Sokratovi, cokoli budeš chtít, a ten zase svému sousedu napravo a tak i ostatní.
To je sice pravda, Eryximachu, pravil Alkibiadés, ale srovnávat opilého s řečmi střízlivých, to by snad nebylo spravedlivo. A pak, můj drahý, věříš něčemu z toho, co právě řekl Sokrates? Víš, že d je všechno právě naopak, než co mluvil? Vždyť pochválím-li v jeho přítomnosti někoho jiného než jeho, boha nebo člověka, právě on se nezdrží násilí proti mně.
Nemluv tak hříšně! zvolal Sokrates.
Při Poseidonovi, řekl Alkibiadés, nic nenamítej proti tomu, že bych v tvé přítomnosti nemohl chválit nikoho jiného.
Nuže učiň to, pravil Eryximachos, chceš-li, promluv chvalo-řeč na Sokrata!
Což? odpověděl Alkibiadés; myslíš, že mám, Eryximachu? e Mám ho napadnout a pomstít se mu zde před vámi?
Poslyš, pravil Sokrates, co zamýšlíš? Chceš mě svou chválou zesměšnit? Či co uděláš?
Řeknu pravdu. Ale pozor, zdali svoluješ.
Ano, pravdu říci svoluji i vybízím.
Hned začnu, pravil Alkibiadés. A ty udělej takto: budu-li mluvit něco nepravdivého, hned mě popadni, budeš-li chtít, a řekni, že to lžu; neboť úmyslně nebudu lhát. Jestliže pak budu 215 mluvit páté přes deváté, jak si nač vzpomenu, nediv se; vždyť není snadno, vylíčit plynně a po pořádku tvou podivnou osobu, je-li člověk v takovém stavu.
61
215a
SYMPOSION
SYMPOSION
216b
Pokusím se, mužové, chválit Sokrata takto, s užitím přirovnání. On si snad bude myslit, že ho chci zesměšnit, ale účelem mého přirovnání bude pravda, ne směšnost. Nuže tedy b   pravím, že je zcela podoben těm silénům vystaveným v sochařských dílnách,79 které umělci vytvářejí se syringami nebo s píšťalami; když se rozevrou, ukáže se, že uvnitř v sobě chovají sošky bohů. A dále pravím, že se podobá satyru Marsyo-vi.80 Že jsi zevnějškem těmto podoben, Sokrate, jistě bys ani sám nepopřel; ale že se jim podobáš i v ostatním, poslouchej dále. Jsi posměvač; či ne? Budeš-li to zapírat, přivedu svědky, c   Nebo snad neumíš hrát? Ba mnohem podivuhodněji než onen. On okouzloval lidi skrze svůj nástroj silou vycházející z jeho úst, a ještě nyní, kdo hraje jeho skladby - neboť hudbu Olym-povu81 přičítám Marsyovi, jeho učiteli -, jeho tedy skladby, ať je hraje dobrý hudebník nebo špatná pištkyně, nad jiné uvádějí do vytržení a objevují ty, kdo potřebují bohů a zasvěcení, protože jsou božské. Ty se lišíš od onoho jen tím, že totéž způso-d   buješ bez nástrojů pouhými řečmi. Aspoň my, kdykoli slyšíme někoho jiného, třeba velmi dobrého řečníka, mluviti jiné řeči, takřka žádného z nás nic nezajímají; ale když někdo poslouchá tebe nebo tvé řeči z úst jiného, i kdyby byl mluvčí sebe-špatnější, a ať je posluchačem žena nebo muž nebo jinoch, býváme uchváceni a ve vytržení. Aspoň já, mužové, kdybych se nebál, že se budu zdát příliš opilý, řekl bych vám a přísahou stvrdil, jak na mne působily jeho řeči a ještě i nyní působí, e   Když ho poslouchám, srdce mi tluče ještě více než lidem v ko-rybantském vytržení a slzy se mi řinou od jeho řečí;82 a také s mnohými jinými, jak vidím, se děje totéž. Při poslouchání Periklea a jiných dobrých řečníků jsem si myslil, že dobře umějí mluvit, ale nic takového se mnou se nedělo a má duše nebyla zmatena a nemusila se horšit nad mým otrockým postavením; ale od tohoto Marsya jsem byl již často uveden do tako-6   vého stavu, že se mi zdálo nemožno žiti jako až dosud. O tom neřekneš, Sokrate, že to není pravda. I nyní ještě jsem si
vědom, že bych neodolal, kdybych ho chtěl poslouchat, a že by se mi dělo totéž. Neboť mě nutí k přiznání, že ač sám mám ještě mnoho nedostatků, že se sám o sebe nestarám, ale zabývám se věcmi Athéňanů. Proto se přemáhám a utíkám od něho pryč jako od sirén se zacpanýma ušima,83 abych tam vedle něho ne-musil sedět až do svého stáří. Před tímto jediným ze všech lidí ozval se ve mně cit, kterého by nikdo ve mně nehledal, totiž stud: tohoto jediného já se stydím. Vždyť jsem si vědom, že nemohu popírat povinnost dělat, k čemu on vybízí, ale když odejdu, že podléhám touze, abych byl ctěn u lidu. Proto před ním prchám jako uběhlý otrok a vyhýbám se mu, a kdykoli ho spatřím, stydím se za své vyznané chyby. A často bych rád c viděl, aby nebyl mezi živými; avšak zase kdyby se to stalo, jistě bych byl ještě mnohem nešťastnější, takže nevím, co si počít s tím člověkem.
Takový účinek měl na mne i na mnohé jiné tento satyr svými melodiemi; ale poslyšte mne ještě dále, jak je podoben těm ke kterým jsem ho přirovnal, i jak podivuhodnou má moc. Neboť dobře vězte, že žádný z vás ho nezná; ale já vám ho ukáži, d když jsem již začal. Sami vidíte, že Sokrates, jsa roztoužen láskou po krásných mladých lidech, stále se kolem nich točí a je ve vytržení - a hned zase všechno mu je neznámo a o ničem neví. Že není toto jeho chování silénské? Jistě. Neboť to je u něho jen vnějším obalem, jako u dutého siléna; ale když se otevře, přátelé, jaké bohatství rozumnosti naleznete v jeho nitru! Vězte, že mu nic nezáleží na tom, je-li někdo e krásný, a naopak nad pomyšlení jím zhrdá, nebo je-li někdo bohat, nebo vyniká-li některou jinou předností, které lidé velebí: všechny tyto statky pokládá za bezcenné a nás za pouhé nic - tak jest -, ale po celý život má pro lidi jen ironii a žerty. Když však promluví vážně a otevře své nitro, nevím, zdali někdo spatřil ty skvosty v něm skryté; ale já jsem je již jednou uviděl a zdály se mi tak božské a zlaté a krásné a neobyčejné, že jsem byl hotov činiti zkrátka vše, k čemu by Sokrates vybí-   217
62
63
SYMPOSION
SYMPOSION
zel. Myslil jsem, že je vážně zaujat půvabem mého mládí, a ten jsem proto pokládal za svůj poklad a neobyčejné štěstí, v domnění, že mi stačí jen být Sokratovi po vůli a hned uslyším všechno, co on ví; zakládal jsem si totiž neobyčejně na své kráse. Po této úvaze dělal jsem toto: kdežto dříve jsem obyčejně nebýval s ním sám bez průvodce, tehdy jsem odesílal b   svého průvodce a zůstával s ním samoten - musím vám totiž všechno říci podle pravdy; než poslouchejte pozorně a ty, Sokrate, jestliže lžu, usvědčuj mne z nepravdy -, zůstával jsem tedy s ním, mužové, sám a čekal jsem, že hned bude mluvit se mnou tak, jak asi v samotě mluví milovník se svým miláčkem, a těšil jsem se. Avšak naprosto nic takového se nedělo, nýbrž rozmlouval se mnou pokaždé podle svého zvyku, a stráviv se c   mnou den, odcházel domů. Potom jsem ho vyzýval, že budeme spolu cvičit, a cvičil jsem s ním doufaje, že tam něco pořídím. Tu tedy často se mnou cvičil a zápasil docela bez svědků. Však proč bych mluvil; nic mi to nebylo plátno. Když jsem tedy takto neměl pražádných úspěchů, rozhodl jsem se vší silou naň zaútočit a nepopustit po prvních pokusech, nýbrž konečně jednou zvědět, co v tom je. Pozvu ho tedy k sobě na večeři, právě tak, jako když milovník činí nástrahy svému miláčku, d   A ani v tom mi hned nevyhověl, ale přece po čase uposlechl. Když tedy poprvé přišel, chtěl hned po jídle odejiti. Tenkráte jsem se styděl a pustil jsem ho; ale při druhém úskoku, když jsme byli po večeři, mluvili jsme dlouho do noci, a když chtěl odejít, předstíral jsem, že je již pozdě, a přiměl jsem ho zůstat. Tu ležel na lehátku vedle mého, na kterém také byl večeřel, a nikdo jiný v té světnici nespal než my. Až sem by bylo slušné e   vypravovati to před kýmkoli; ale co následuje, neuslyšeli byste ode mne, kdyby za prvé víno, jak se říká, nemluvilo pravdu -bez dětí i s dětmi84 -, a pak také se mi zdá nespravedlivo, zamlčeti pyšně skvělý čin Sokratův, když jsem si předsevzal ho chváliti. Ještě dodnes cítím i já bolest člověka uštknutého hadem. Vypravuje se totiž o komsi, jemuž se to stalo, že
nechtěl nikomu jinému líčit, jak mu při tom bylo, nežli uštknutým, poněvadž ti jediní prý mohou to pochopiti a odpustit, jest-   218 liže bolestí neznal míry v chování ani v řečech. Ale já jsem byl poraněn od něčeho horšího a na nejcitlivějším místě, jak vůbec možno - vždyť jsem byl raněn a uštknut do srdce nebo do duše, nebo jak se to má pojmenovat, od filosofických řečí, které se vkousnou krutěji než zmije, když napadnou ne nezpůsobilou duši mladého člověka, a dohánějí k všelikému jednání i mluvení - tu však vidím před sebou Faidry, Agathóny, Eryximachy, Pausanii, Aristodémy a Aristofany; a co mám říci o samém b Sokratovi a o všech ostatních? Vy všichni jste zasaženi filosofickým šílením a vytržením - proto to všichni uslyšíte; vždyť mi odpustíte i to, co jsem tehdy dělal, i co nyní mluvím. Ale sluhové, a je-li zde někdo jiný nezasvěcený a nevzdělaný, zavřete si uši hodně velikými vraty!85
Nuže tedy, mužové, když zhaslo světlo a sluhové byli pryč, c rozhodl jsem se nic s ním neokolkovat, nýbrž přímo říci, co si myslím; i pohnul jsem jím a řekl jsem: Sokrate, spíš?
Ale ne, odpověděl.
Víš, co si myslím?
Co asi?
Myslím si, že ty jsi jediný můj vážný milovník, a zdá se mi, že se ostýcháš vyznat mi svou lásku. A se mnou je to takto: bylo by, myslím, velmi nerozumné, abych ti nevyhověl i v tomto, i kdybys ode mne žádal něco jiného z toho, co mám sám nebo moji přátelé. Vždyť mně na ničem tak nezáleží jako d na tom, abych se stal co nejlepším, ale k tomu, myslím, mi nikdo nemůže více pomoci než ty. Proto kdybych nebyl po vůli takovému muži, mnohem více bych se musil stydět lidí rozumných, než bych se styděl obyčejných a nerozumných, kdybych mu byl po vůli.
Na to odpověděl velmi ironicky a zcela podle svého způsobu a obyčeje: Milý Alkibiade, podobá se, že vskutku nejsi hloupý, ač je-li pravda, co o mně říkáš, a je ve mně nějaká síla, kterou e
65
218e
SYMPOSION
SYMPOSION
219e
by ses stal lepším: to asi vidíš ve mně neobyčejnou krásu, zcela různou od tvé sličnosti. Jestliže tedy dívaje se na ni toužíš vejiti se mnou ve styk a vyměnit si krásu za krásu, zamýšlíš přitom nemálo na mně vydělat: chceš získat za zdání krásy krásu 219 opravdovou i myslíš vskutku vyměnit bronzovou zbroj za zla-tou.u Než dívej se lépe, můj drahý, abys nepřehlédl mou bez-cennost. Duševní zrak počíná tehdy bystře vidět, když se tělesné oči chystají ztráceti svou bystrost; a ty máš k tomu ještě daleko.
Na to jsem já odpověděl: Takový jest můj úmysl a nic jsem neřekl jinak, než jak myslím; ale ty sám se rozmysli, jak uznáváš za nej lepší pro sebe i pro mne.
Ano, to máš pravdu a budoucně budeme s rozmyslem konati b   to, co se bude zdát nejlepším pro nás i v této věci, i v ostatních.
Po této rozmluvě, v které jsem naň vypustil jako šípy, domníval jsem se, že je raněn; i vstal jsem, nedovolil jsem mu říci už ani slova, přikryl jsem jej svým šatem - neboť to bylo c v zimě -, ulehl jsem si pod jeho plášť, a objav rukama tohoto vpravdě daimonského a podivuhodného člověka, ležel jsem celou noc. A ani o tom neřekneš, Sokrate, že nemluvím pravdu. To jsem udělal, a on tak zvítězil nad mou krásou a pohrdl j í a vysmál sejí a potupil ji - myslil jsem, že ta něco znamená, muži soudcové -, neboť jste soudci Sokratovy pýchy - vždyť dobře vězte, při bozích i bohyních, že jsem vstal po noci strávené se d Sokratem nejinak, než jako bych byl spal s otcem nebo starším bratrem.
Můžete si pomyslit, jaký asi úsudek jsem potom o něm měl, když jsem se jednak domníval, že mě urazil, jednak jsem se obdivoval jeho povaze, uměřenosti a statečnosti; nikdy bych si byl nepomyslil, že se někdy setkám s takovým člověkem, takového rozumu a takové pevnosti. Proto jsem se ani nedovedl naň hněvat a zbavit se styků s ním, ani jsem si nevěděl rady, e jak bych si ho získal. Dobře jsem totiž věděl, že penězi je všude nezranitelný, ještě mnohem více než Aias zbraní,87 a jediné-
mu prostředku, jímž jsem myslil jej dostat, odolal a unikl mi. Tedy jsem nevěděl, co si počít, a bloudil jsem, jsa u něho v takové porobě, jako není žádný otrok u nikoho jiného.
To všechno se mi stalo dříve, a potom se přihodilo, že jsme společně táhli k Poteidai,88 a tam jsme byli spolustolovníky. Tu především vynikal otužilostí nejen nade mne, nýbrž i nade všechny ostatní - kdykoli jsme byli nuceni snášeti hlad, jsouce někde odříznuti od ostatního vojska, jak se na výpravách stává, nikdo z ostatních se mu nevyrovnal vytrvalostí - a zase 220 při hostinách on jediný dovedl si nejlépe dopřát a zejména také, když musil proti své vůli pít, všechny překonával, a co je ze všeho nejpodivnější, Sokrata nikdo na světě nikdy neviděl opilého. O tom ostatně, myslím, hned bude důkaz podán. Nebo zase pravé divy konal v snášení zimy - neb tam jsou hrozné zimy - zvláště jednou, když byl nejkrutější mráz a všichni b ostatní buď vůbec nevycházeli ven, anebo vycházel-li někdo, byli bůhvíjak oblečeni a obuti a nohy měli zabaleny do plstěných obalů a beráncích koží, tento za toho mrazu vycházel ve svém šatě, jaký i jindy obyčejně nosil, a bos chodil po ledě lépe než ostatní obuti a vojáci ho měli v podezření, že to dělá, aby je zahanbil.
A o tom dosti; c
který však jiný byl čin, jejž vykonal hrdina statný^9
tenkrát tam na onom tažení, stojí za poslechnutí. Napadla ho totiž jakási myšlenka, a tu stál na témž místě od rána v uvažování, a když nepřicházel k výsledku, nepopouštěl a pořád stál hledaje. A již bylo poledne a lidé to pozorovali a s podivením říkali jeden druhému, že Sokrates již od rána stojí a o něčem přemýšlí. Konečně někteří z Iónů,90 když nastal večer, po večeři vynesli svá lůžka ven - bylo totiž tenkráte léto - a tak spali d na čerstvém vzduchu a zároveň ho pozorovali, zdali bude stát také v noci. On vskutku stál tak dlouho, až nastalo jitro a vyšlo slunce; potom se pomodlil k slunci a odešel.
6ř,
67
220d
SYMPOSION
SYMPOSION
221d
Anebo, chcete-li, v bitvách - v této věci mu totiž musíme dát, co mu po právu náleží -, tedy když byla ta bitva, pro kterou mně velitelé dali vyznamenání, nikdo jiný mne nezachránil e   než tento zde, nechtěje mne poraněného opustit, nýbrž zachránil spolu i mé zbraně, i mne samého. Já jsem tehdy, Sokrate, vybízel vůdce, aby dali vyznamenání tobě, a za to mne ani nepokáráš, ani neřekneš, že lžu; ale když vůdcové, přihlížejíce k mému postavení, chtěli dát to vyznamenání mně, sám jsi usiloval horlivěji než vůdcové, abych já je dostal spiše nežli ty. 221   A mimo to ještě, mužové, stálo za to podívat se na Sokrata, když naše vojsko ustupovalo od Délia;91 byl jsem totiž přitom, slouže u jízdy a tento mezi těžkooděnci. Tu tedy ustupoval, když mužstvo již bylo rozptýleno, a spolu s ním i Lachés;92 já se k tomu nahodím a spatřiv je vybízím ke zmužilosti i řekl jsem, že jich neopustím. Tu věru jsem viděl Sokrata ještě lépe než u Poteidaie - sám jsem měl totiž méně strachu, poněvadž b   jsem byl na koni -, předně jak velice vynikal nad Lachéta rozvahou; dále se mi zdálo, Aristofane, abych užil tvých slov, že i tam chodi jako zde, nadýmaje se a kouleje očima,93 klidně se dívaje na přátele i nepřátele, dávaje každému již zdaleka najevo, že dotkne-li se ho někdo, bude se velmi rázně bránit. Proto také bez pohromy odcházel i on, i jeho druh; vždyť oby-c   čejně, kdo se takto chovají, těch se v boji nikdo ani netkne, a naopak pronásledují ty, kteří o překot utíkají.
Mohli bychom Sokrata pochválit ještě i pro mnoho jiných podivuhodných věcí. Ale hledíme-li k ostatním činnostem, bylo by snad možno říci něco takového i o někom jiném, avšak to, že není podoben nikomu z lidí, ani z dávnověkých ani z nynějších, to zasluhuje svrchovaného obdivu. Neboť s mužem, jako byl Achilleus, bylo by lze srovnati i Brasidu i jiné,94 s mužem, jako byl Periklés, zase Nestora a Anténora95 - a jsou i jiní d - a stejným způsobem bylo by možno srovnávat i ostatní: ale něco tak zvláštního, jako je tento člověk, on sám i jeho řeči, ani přibližně by nikdo nenalezl ani v naší, ani ve staré době, ledaže
68
by ho srovnával jako já ne s některým člověkem, nýbrž se silený a satyry, jej samého i jeho řeči.
Neboť jistě i to jsem měl říci hned na začátku, že také jeho řeči jsou zcela podobny otvíracím silénům. Vždyť kdyby tak e někdo chtěl poslouchat Sokratovy řeči, zdály by se mu zprvu velmi směšné; takovými slovy i větami jsou navenek zahaleny, jako nějakou koží bujného satyra. Mluví totiž o mezcích, o nějakých kovářích, ševcích a koželuzích a zdá se, že jeho řeči jsou pořád stejné a stejného obsahu, takže každý nezkušený a neznalý člověk by se těm řečem vysmál. Avšak kdo je spatří 222 otevřeny a dostane se do nich dovnitř, nalezne především, že ony jediné z řečí mají ve svém nitru rozumný obsah, a dále, že v sobě mají nejvíce božského i nejvíce obrazů zdatnosti a jejich cílem že je většina toho, ba spíše všechno to, k čemu má hleděti člověk, který chce být krásný a dobrý.
Toto jest, mužové, co pravím k Sokratově chvále; ale také jsem k tomu přimísil, co mu vytýkám, jak mě ponížil. A to neudělal mně samotnému, nýbrž i Charmidovi Glaukónovu96 b a Euthydémovi Diokleovu97 i velmi mnoha jiným, které klame jako milovník, a zatím spíše sám se stává z milovníka milovaným. To pravím výslovně také tobě, Agathóne: nedej se oklamat od tohoto člověka, nýbrž vezmi si výstražný příklad z toho, co se stalo mně, abys sám na sobě nezkusil přísloví, že blázen škodou zmoudří.
Po této Alkibiadově řeči povstal prý smích pro jeho upřím- c nost, poněvadž se zdálo, jako by byl ještě dosud zamilován do Sokrata. Tu pravil Sokrates: Zdá se mi, že jsi střízliv, Alkibia-de. Vždyť by ses byl jinak nesnažil tak vtipně se kolem dokola ohrazovat a zakrýt pravý účel celé své řeči, totiž věc, kterou jsi jen jako mimochodem uvedl na konci, že jsi mluvil všechno jen proto, abys rozdvojil mne a Agathóna. Ty si myslíš, že já d smím milovat jen tebe a nikoho jiného, Agathón pak, že smí být milován jen od tebe a od nikoho jiného. Však nezůstal
222d SYMPOSION
skryt tvůj úmysl, nýbrž vyšla najevo tato tvá satyrská a si-lénská hra. Ale, milý Agathóne, jen ať se mu to nepodaří, ale hleď, aby mne a tebe nikdo nerozdvojil.
Agathón prý odpověděl: Jistě, Sokrate, zdá se, že mluvíš e pravdu. Důkazem toho je mi také to, že si lehl mezi mnou a tebou, aby nás oddělil. Však mu to nebude nic plátno, a já půjdu a lehnu si vedle tebe.
Dobře, pravil Sokrates, lehni si zde napravo ode mne.
Ó Die, zvolal Alkibiadés, co zase zkouším od toho člověka! Myslí, že musí ve všem všudy být nade mnou. Ale když nic jiného, podivný muži, nech Agathóna aspoň uprostřed mezi námi.
To je nemožné, odpověděl Sokrates. Neboť ty jsi promluvil chvalořeč o mně, a tak i já musím zase chválit svého souseda napravo. A tu lehne-li si Agathón vedle tebe, musil by přece znova vychvalovat mne, dříve než by byla ode mne pronesena 223 pochvalná řeč o něm. Než dovol, můj milý, a dopřej tomu hochu, aby byl ode mne vychválen, vždyť velice dychtím pro-nésti o něm chvalořeč.
Sláva! zvolal Agathón. Alkibiade, není možno, abych zde zůstal, nýbrž rozhodně si přesednu, abych byl vychválen od Sokrata.
Tak tomu obyčejně bývá, pravil Alkibiadés; kde je přítomen Sokrates, tam nikdo jiný nemůže užít krásných lidí. Tak se stalo i nyní; jak chytře si vynalezl dobrý důvod, aby zde ten ležel vedle něho!
b Tu pak prý Agathón vstával, aby si lehl vedle Sokrata; ale vtom prý náhle přišla veliká společnost veselých hostí ke dveřím, a když je nalezli otevřeny, an právě někdo vycházel, rovnou se ubírali k nim dovnitř a usazovali se na lehátka, i bylo všechno plno hluku a již se beze všeho řádu přesmoc pilo mnoho vína. Tu prý, vypravoval Aristodémos, Eryximachos
c a Faidros i někteří jiní odešli, on sám pak usnul a spal velmi dlouho, neboť byly dlouhé noci, a probudil se až k ránu, když
SYMPOSION
už kohouti zpívali; probudiv se spatřil, že ostatní buď spí, nebo odešli, ale Agathón a Aristofanés a Sokrates že jediní ještě bdí a popíjejí z veliké číše, podávajíce ji druh druhu napravo. Sokrates k nim mluvil; na obsah jeho řeči se Aristodémos jinak nepamatoval - neboťjednak ji neslyšel od začátku a pak byl rozespalý -, ale hlavní myšlenka byla prý ta, že jim Sokrates dokazoval, že týž muž má uměti skládat komedie i tragédie a odborně vzdělaný básník tragický že jest i básníkem komedií. Ale oni valně nesledovali těchto myšlenek, které jim byly dokazovány, a dřímali; a nejprve usnul Aristofanés, pak již na samém úsvitě Agathón. A tu Sokrates, uspav je, vstal a odešel a on, Aristodémos, jako obyčejně šel s ním; a přišel do Lykeia a umyv se strávil tam celý den jako jindy a teprve potom navečer doma si lehl a spal.
223c
71
70