potichu, nebof nenávidím hluk varieté, nenávidím hluk, jaký bývá ve studiích. Lidé, kteří mě znají, mají me ze uzavřeného. Snad Jsem jím proto, Že musím příliš často otvírat ústa k smíchu. S nehybnou tváří jdu svým vlastním životem, jen tu a tam si dovolím mírně se usmát a často přemýšlím o tom, zda jsem se vůbec kdy smál. Myslím, Že ne. Moji sourozenci tvrdí, že jsem prý byl vždycky vážný chlapec. A tak se dovedu smát různým způsobem, ale svůj vlastni smích neznám. Doktora Můrka sebraná mlčení Každého rána, když vstoupil do budovy rozhlasu, podstoupil Murke existenciální cvičení: skočil do páternosteru, ale nevystoupil ve druhém poschodí, kde byla jeho kancelář, nýbrž se dal vynášet výš, třetím. Čtvrtým, pátým poschodím, a pokaždé ho přepadl strach, když se plošina výtahové kabiny zvedla nad úroveft chodby pátého poschodí, kabina se sunula se skřípotem do prázdného prostoru, kde naolejované řetězy, mazadlem natřené tyče, sténající Železný stroj přesunuly kabinu ze směru nahoru do směru dolu, a Murke zíral pln strachu na toto jediné r.eomítnuté místo rozhlasové budovy, vydechl, když se kabina posunula, projela otvorem a opět se zařadila a pomalu klesala pátým, Čtvrtým, třetím poschodím; Murke věděl. Že Jeho strach byl neodůvodněný: samozřejmé, že se nikdy nic nestane, vůbec nic se nemůže stál, a kdyby se něco stalo, byl by v nejhorším případe právě nahoře, kdyby se výtah zastaví!, a on by byl hodinu, nejvýše dvě zavřen tam nahoře. Vždycky měl v kapse knihu, vždycky měl s sebou cigarety; avšak co budova rozhlasu stála, už tři roky, výtah ještě ani jednou neselhal. Přišly dny, kdy jej prohlíželi, kdy se Murke musel ařici těchto čtyř a pů! vteřin strachu a v těchto dnech byl podrážděn a nespokojený jako lidé, kteří nesnídali. Potřeboval tento strach, jako jíní potřebuji kávu, ovesnou kaši nebo ovocnou šřávu. Když potom vyskočil z výtahu ve druhém poschodí, kde bylo umístěno oddělení „Kulturní hlídka", byl veselý a klidný. Jako je právě veselý a klidný ten, kdo má svou prácí rád a rozumí JI. Otevřel dveře své kanceláře, pomalu kráčel k své židli, posadil sc a zapálil si cigaretu; vždycky byl ve službě Í97 první. Byl mladý, inteligentní a laskavý, a odpouštěli mu dokonce i jeho aroganci, která tu a tam krátce proštehla, dokonce i tu mu odpouštěli, protože se vědělo, že studoval psychologii a promoval s vyznamenáním. Nyní se Murke už po dva dny zřekl ze zvláštního důvodu své strachové snídaně: musel přijít do rozhlasu v osm hodin, okamžité uhánět do studia a začít pracovat, protože obdržc) od ředitele přikaž, že má obě přednášky o podstatě umění, které namluvil veliký Bur-Mn'ottke na pás, sestříhat podle Bur-Malottkova návodu. Bur-Malottke, jenž v náboženském nadšeni roku 1945 konvertoval, „pojal náhle přes noc", jak říkal, „náboženské pochybnosti, náhle pocítil, že je spoli> vinen náboženským přetížením rozhlasu", a dosel k rozhodnuli, že škrtne Boha, kterého v obou svých půlhodinových přednáškách o podstatě umění často citoval, a že ho nahradí formulací, která odpovídala víc mentalitě, k níž se znal před rokem 1945; Bur-Malottke navrhl řediteli, aby slovo Bůh nahradili formulaci „ona vyšší bytost, kterou uctíváme", odmítal vlak namluvit ty přednášky* znovu, nýbrž prosil, aby vystříhali Boha z přednášek a vlepil: Um .onu vySSÍ bytosS, kterou uctíváme", Bur-Malottke byl s ředitelem spřátelen, avšak toto přátelství nebylo příčinou toho, že ředitel vyhověl jeho přání: Bur-Malottkovi se prosto neod-puruvalo. Bur-Malottke napsal četné knihy esejisticko-filoso-flcko-nábožensko-kulturně historického obsahu, seděl v redakční řade tří časopisů a dvou novin, byl Šéfredaktorem nej většího nakladatelství. Prohlásil, Ze jo ochoten přijít ve středu na čtvrt hodiny do rozhlasu, aby „onu vyšší bytost, kterou uctíváme" namluvil na pás tolikrát, kolikrát se v jeho přednáškách vyskytoval Bůh. Ostatní přenechával technické inteligenci lidí od rozhlasu, Řediteli bylo zatěžko najít někoho, komu by moht tuto práci přidělit; napadl mu sice Murke, ale náhlost, s jakou mu Murke napadl, vzbudila jeho nedůvěru — byl to muž vitálni a zdravý —, a tak přemýšlel pět minut, myslel na Schwendlinga. na Humkoka, na slečnu BrcJdinovou, avšak znovu dospěl k Murkovi. Ředitel neměl Můrka rád; angažoval ho sice okamžitě, jakmile mu to navrhli, angažoval ho. tak jako jako ředitel zoologické zahrady, jehož láska patři vlastně králíkům a srnkám, zaopatří přirozeně i šelmy, protože do zoologické zahrady patří právě i šelmy — ale ředitelova láska přece platila pravé králíkům a srnkám a Murke byl pro něho intelektuální bestii. Nakonec zvítězila jeho vitalita a on pověřil Můrka, aby sestřihal Bur-Malottkovy přednášky. Obě přednášky byly na programu ve čtvrtek a v pátek a Bur-Malottkovy pochybnosti a svědomí se dostavily v noci z reděle nn pondělí — a člověk by byl mohl právě tak dobře spáchat sebevraždu, jako odporovat Bur-Malottkovi, a ředitel byl příliš vitální, aby pomýšlel na sebevraždu. Tak si Murke od poslouchá', v pondělí odpoledne a v úterý ráno třikrát obé půlhodinové přednášky o podstatě uměni, vystříhal Boha a v íěch malých přestávkách, které vkládal, když mlčky kouřil s technikem cigaretu, přemýšlel o ředitelově vitalitě a o tó nízké bytosti, kterou Bur-Malottke uctíval. Nikdy nepřečetl od Bur-Malottka ani řádek, nikdy předtím neslyšel Jedinou jeho prednášku. V noci z pondělka na úterý se mu zdálo o schodišti, které bylo tak vysoké a strmé jako Eiííelovka, a on po něm vystupoval nahoru, ale brzy zpozoroval, že schody byly natřeny mýdlem a dole stál ředitel a volni: „Kupředu, Murke, kupředu... ukažte, co umíte... kupředu!" V noci z úterý na středu byl sen podobný; nic netuše, přiéel na pouti ke skluzavce, zaplatil třicet fenikú muži. který mu připadal známým, a když vystoupil na skluzavku, uviděl náhle, že je nejméně deset kilometrů dľouhá, věděl, že není cesty nazpět a napadlo mu, Že ten muž, kterému dal třicet feniků, byl ředitel. — Vždycky ráno po těchto snech už nepotřeboval tu nevinnou strachovou snídani nahoře v prázdné prostoře páternosteru. Nyní byla středa, a v noci se mu nezdálo nic o mýdle, o skluzavkách o ředitelích. S úsměvem vstoupil do budovy rozhlasu, nastoupil do páternosteru, dal se vynést až do šestého poschodí — čtyři a půl vteřiny strachu, potom zaskřípáni řetězů, neontílnuté místo — potom se dal snést až do Čtvrtého poschodí, vystoupil a kráčel ke studiu, kde měl schůzku s Bur-Malottke m. Bylo za dvě minuty deset, když se posadil ne zelenou židli, pokynul technikovi a zapálil si cigaretu. Dýchal klidně, z tobolky vyndal lístek a pohlédl na hodiny: Bur-Malottke by] přesný, rozhodně kolovala pověst 198 199 o Jeho přesnosti; a kdyi vtcŕlnová ručička naplňovala Šedesátou minutu desáté hodiny, m:r.utová ručička sp vyšplhala na dvandetku, hodinová ručička na desítku, otevřely se dveře a vstoupil Biir-Malottko. Murke sc zvedl přívětivě se usmívaje. Sel k Bur-Malottkovi a představil se. Bur-Malottke mu stiskl ruku, usmál sc a řekl; ^Nu, tak do toho!" Murke vzal lístek se stolu, strčil si do úst cigaretu a řekl Bur-Mnlott-kovi nahlížeje do Krtku: „V obou přednáškách se vyskytuje Bůh přesně třialrieei-krat — musím vás tedy požádat, abyste řekl třlatflcetkrát to, co máme vlepit. Byli bychom vám vděčni, kdybychom vás smeli poprosit, abyste to řekl osma třicet krát, protože bychom mohli potřebovat určitou reservu při vlepování." „Nemám námitek," s úsměvem řekl Bur-Malottke a posadil s*. „Je tady ovsem následující potíž,'' řekl Murke. „U slova Bůh. jak vidíme ve vaši přednášce, neni kesuální vztah tak zřetelný jako u výrazu ,ona vyšší bytost, kterou uctíváme', je ho však třeba učinit zřetelným. Potřebujeme —" přívětivě se na Bur-Malotlka usmál — „potřebujeme dohromady dvanáct nominativu, tedy dvanáctkrát: ,ona vyšší bytost, kterou uctíváme', a Čtyři Renitivy, pět dativů a tři lokály, tedy dvanáctkrát: .oné vyfiftí bytosti, kterou uctíváme', potom pét aku-sativů, tedy pětkrát: ,onu vyšší bytost, kterou uctíváme', — tři instrumenlály, tedy třikrál: ,onou vyšší bytostí, kterou uctíváme", — zbývá jest* jeden vokatív, místo, kde říkáte: ,ó Bože'. Dovoluji si vám navrhnout!, abychom u vokatlvu zůstali a abyste řekl: ,0 ty vyšší bytosti, kterou uctíváme!'" Bur-Malottke zřejmé na tyto komplikace nemyslel; začal se potit, posuny v pádech mu působLy útrapy. Murke pokračoval; „Celkem;" řekl přívětivě a vlídně, „budeme pro těchto třiatřicet nově namluvených vět potřebovat minutu a dvacet vteřin vysílacího času. zatímco třlatřicetkrát vyslovené ,Bůh' vyžadovalo jen dvacet vteřin. Musíme tedy vzhledem k vašim změnám škrtnout z každé přednášky pú! minuty." Bur-Malottke se potil silněji; v myšlenkách se proklínal kvůli svým náhlým pochybám a zeptal se: „Sestřih už máte, co?a „Ano." řekl Murke, vytáhl z kapsy plechovou krabičku na ciRarety, otevřel ji a podával ji Bur-Malottkovi: v krabičce byly krátké načernalc ústřižky zvukového pásu « Murke řekl 200 potichu: „Třlatřlcetkrát Bůh v různých pádech, jak *»» to sám vyslovil. Chcete to?* . „Ne.** zuřivě řekl Bur-Malottke, „děkuji. Promluvím % ředitelem kvůli oběma půlminutám. Které vysílání následuje za mými přednáškami?'1 „Zítra," řekl Murke, „následuje po vaSÍ přednášce pravidelný pořad Interně z KfJV. vysílání redigované dr. Greh-mem." „Zatraceně." řekl Bur-Malottke, „s Grehmem se nedá mluvit." „A pozítří," řekl Murke, „následuje po valí přednášce vystláni .Vesele do tance>.- „Huglierne," zasténal Bur-Malottke, „odděleni zábavy jejtě nikdy nepřenechalo kultuře ani pětinu minuty." „Ne," řekl Murke, Ještě nikdy, rozhodně" — a propůjčil svému mladému obličeji výraz bezúhonné skromnosti — „rozhodné Jcfiíé nikdy, co já pracuji v tomto odděleni" „Výborně," řekl Bur-Malottke a pohlédl na hodiny, „za deset i.linut ío snad bude hotovo, polom promluvúr; s ředitelem o té minuté. Začneme. Můžete mi tady nechá', ten váš llstek?- „Ale s radostí," řekl Murke, „mám ta čísla přesně v hlavě." Technik odložil noviny, jakmile Murke vešel do malá skleněné kabiny. Technik se usmíval. Murke a technik spolu během těch Šesti hodin v pendčlí a v úterý, kdyi odposlouchávali Bur-Malottkovy přednášky a při tom Jc prostřihávall, nepromluvili jediné soukromé slovo; jen tu a tam se na sebe podívali, jednou nabídl technik Murkovi, podruhé Murke technikovi cigaretu, když udělali přestávku,a když ted Murke vidci. Jak se technik směje, pomyslel li: Existuje-11 vůbec na tomto světě přátelství, tak je tento muž mým přítelem. Položil na stůl krabičku s ústřižky z Bur-Maíottkovy přednášky a potichu řekl; „Teď to začne." Přepojil na studio a řekl do mikrofonu: „Hlasovou zkoušku st jistě můžeme ušetřit, pane profesore. Nojlépe kdyi hned začneme: mohu vás poprosit, abyste začal s nominativy?" Bur-Maloitke přikývl, Murke přepojil, stiskl knoflík, který uvnitř ve studiu rozsvítil zelené světlo, potom slyšeli Bur-Malottkův slavnostní, dobře akcentovaný hlas, jak přednáší: „Ona vyšší bytost, kterou uctíváme— ona vySŠi bytost...** Bur-Malottke řpulil rty k tlamičce mikrofonu, jnko by jej Chtěl políbit, pot mu kanul po obličeji a Murke pozoroval 201 chladnokrevně skrz sklenenou stěnu, Jak se Bur-Malottke trápí; potom náhle Bur-MaloUka vypnul, zastavil odvíjející se pús, jenž zachycoval Bur-Moiottkova slova, a popásal se na tom, když za sklenenou stěnou viděl Bur-Malottka němého Jako tlustou, velice krásnou rybu Zapjal mlkroíon a klidně fekl do studia: „Je mi líto, ale měli jsme defektni pás, musím vás poprosit, abyste začal ještě jednou od začátku s nominativy" Bur-Malottke klel, ale byly to němé kletby, které slyšel Jen on sám, nebot Murke ho vypnul a zapojí! ho znovu teprve, když icačal odříkávat „ona vyšší bytost.. .* Murke byl příliš miád, povazoval se za příliš vzdělaného, aby užil slova nenávist. Zdp vSak. za skleněnou stěnou, zatímco Bur-Malottke odříkával své genitivy, náhle vědéí, co to nenávist je: nenáviděl tohoto velkého, tlustého a pěkného člověka, jehož knihy se povalovaly ve dvou miliónech a třech stech padesáti tisících cxpmplářů v knihovnách, půjčovnách, ve skříních uh knihy a v knihkupectvích, a ani vteřinu nepomýšlel na to, aby tuto nenávist potlačil. Když Bur-Malottke odříkal dva genitivy, Murke opět zapjal mikrofon a klidně řekl: „Promiňte, Že vás přerušují: nominativy byly výtečné, 1 ten první geniliv, ale prosím od druhého genitivu jcStě jednou; malounko mfrk-ceji, poněkud mirnějl. já vám to Jednou přehraji" A ačkoli Bur-Malottke prudce potřásl hlavou, dal Murke znamení technikovi, aby zapojil pás do studia. Viděli, jak to Bur-Maiott-kern cuklo, jak se ještě víc potu, potom si zacpával uši, dokud pás nedoběhl. Něco říkal, kle!, ale Murke s technikem ho neslyšeli, vypnuli ho. Murke chladné čekal, až mohl na Bur-Malottkovych rtech pfečist, že opět zaial s tou vyšší bytostí, zapojil mikrofon a pás, a Bur-Malottke začal s dativy: „oné vyšší bytosti, kterou jctiváme". Když odříkal dativy a ostatní pády, zmačkal Murkúv lístek, zvedl se, koupaje se v putu a rozzlobený, a chtěl jít ke dveřím; ale Murkův mírný, přívětivý mladý hlas ho zavolal zpět. Murke řekl: „Pane profesore, zapomněl jste vokatlv." Bur-Malottke na něho vrhl nenávistný pohled a pronesl do mikrofonu: „O ty vySŠÍ bytosti, kteroj uctíváme!" Když chtěl odejit, zavolal ho Murkův hlas ještě jednou znět Murke řek): „Promiňte, pane profesore, ale takto namluvená vela je nepoužitelné.- „Proboha," Šeptal mu technik, „nepřehánějte to." Bur-Malottke se zastavil » dveří zády ke skleněné kabince, jako by ho Murkúv hlas přilepil. Byl bezradný jako ještě nikdy a tento tak mladý, ptiwtiiwf, tak nesmírné Inteligentní hlas ho mučil tak, jtk ho jriaé nikdy nic nemučilo. Murke pokračoval: ..Mohu to přtroztmě viepi; do přednášky tak, ale iliin^J « vás upozornit, pane profesore, že to nebude působit doůr-\* Bur-Malottk* se otočil, vrátil se opět k mikrofonu a Ml, poUchu a slavnostně: „O, ty vyšší bytosti, kterou uctíváme." Aniž sc ohlédl po Murkovi, opustil studio. Bylo přesně Čtvrt na jedenáct, a ve dveřích se srazil s mladou, hezkou ženou držící v ruce noty. Mladá žena byla rudovlasa a kvetoucí, šla energicky k mikrofonu, otočila jej, přistrčila stol tal<, aby mohla stát volné před mikrofonem. Ve skleněné budce se Murke bavil půl minuty s Huglie-mem, redaktorem zábavního oddělení. Huglieme řekl, ukH-zuje na krabičku od cigaret: „Potřebujete to Jeítě?" A Murke řekl: „Ano, ještě to potřebují." Uvnitř zpívala rudovlasa mladá žena: „Vezmi si mé rty, tak jaké jsou, vždyt jsou tak krásné.'1' Huglipme zapojil mikrofon a klidně řekl: „Prosím tě, crž přece Ještě dvacet vteřin hubu, ještě nejsem tak daleko." Mladá*2ena se zasmála, ohrnula rty a řekla: .Ty chlíp-nej velbloude." Murke řekl technikovi: „Tak tedy přijdu v Jedenáct, potom to rozstřiháme a slepíme na Čisto." „Musíme si to potom laké ještě poslechnout?" zeptal se technik. „Ne," řekl Murke, „ani ra milión marek si to neposlechnu ještě jednotu* Technik přikývl, nastavil pásele pro rudovlasou zpěvačku, a Můrko Šel. * Zastrčil si do úst cigaretu, nechal ji nezapálenou a šel zadní chodbou k druhému páíernosteru. který byl na Jižní straně a vedl dolů do kantýny. Koberce, chodby, nábytek a obrazy, všechno ho d;áid:lo. Byly to krásné koberce, krásné chodby, krásný nábytek a vkusné obrazy, ale on sl náhle přál vidět někde tady na stěně ten kýčovitý obrázek Srdce Ježííova, který mu poslala jeho matka. Zastavil se, rozhlédl se. naslouchal, vytáhl obrázek z kapsy a vtiskl Jej mezi tapety a výplň dveří u pomocného režiséra v oddělení rozhlasových her. Obrázek byl pestrý, křiklavý a pod vyobrazením Srdce Ježíšova stálo; Pomodlil jsem m za tebe u $n. Jakuha. Murke Šel dál, vstoupil d«i páíernosteru a svezl se dolů. Na 202 205 toto straně DUflovy byly u? umístĚny Srhrorschnauzovy popelníky, které v soutěži o nejiepší popelníky obdržely první cenu. Byly připevněny vedle svítících červených Číslic udávajících poschodí: červená Čtyřka. Schrorschnauzův popelník, červená trojka, ScÍKorschnauzův popelník, červená dvojka, Schi'ôrschnauiuv popelník. Byly to krásné, měděné, mušlo-vlté popelníky, jejichž podpčru tvořily jakési z mědi zhotovené originální mořské rostliny: kolinkovaté vodní řasy *— a každý popelník stá) dvě stô osmapadesát marek a sedm-asedmdesát ťeniků. Byly tak krásné. Že Murke ještě nikdy nemě! odvahu znečistit je cigaretovým pope'em nebo dokonce něčím tak neestetickým, jako je špaček. Všem ostatním kuřákům jako by ae vedlo podobně — prázdné krabičky od cigaret, špačky a popel ležely vždycky na podlaze pod těmi krásnými popetníky: zdálo se, že nikdo nenašel odvahu použít tyto popelníky skutečně jsko takové; byly měděné, lesklé a vždycky prázdné. Murke už viděl, jak se k němu blíží pátý popelník vedle červené zářící nuly, vzduch se oteplil, bylo to cítit jídlem, Murke vyskočil a odpotácel se do kantýny. V rohu u stolu seděli tři externí spolupracovníci. Po stole stály kalíšky no vajíčka, talířky a kávové konvice. Ti tři muži sepssli společné pořad: Plíce, důležité ústroji lidského těla, společně si vyzvedli svůj honorář, společně se nasnídali, popíjeli teď spolu kořalku a kloubem prstu ťuksll do výplatní poukázky. Murke znal dobře jednoho z nich, Wendrlcha; ale Wendrich právě naléhavě volal: „umění!" — „umění!" 2volal ještě jednou, „umění, umění!" a Murke sebou zděšené cukl jako žábo, na níž Galvani objevil elektřinu, Murke slyšel slovo Umění v posledních dvou dnech přfliS Často z úst Bur-Malottkových; v obou přednáškách se vyskytovalo přesně stočtyŕiatŕicetkrát; a on slyšpl ty přednášky třikrát, tedy Čtyřístadvakrát slovo Uměni, příliš Často, aby pocítil chuť na «áb»vu o něm. Protlačil se kolem pultu do boxu v protilehlém rohu kantýny a ulehčené si oddechl, když box byl volný. Usedl na žluté polštářovanou židli, zapálil si cigaretu a když přišla číšnice Wulla, tekl: „Jablečný mošt, prosím," a byl rád, Že Wulla zase hned zmizela. Zavřel oči, avšak aniž chtěl, naslouchal rozhovoru spolupracovníků v rohu, kteří jak se zdálo se vášnivé přeli o umění; pokaždé, kdykoli někdo z nich zvolal „umění", Murke sebou škubl. Jako by člověk dostsl bičem, myslel sl. 204 Wulla, která mu přinesla jablečný mošt, se na něho starostlivě zadívala. Byla velká a silná, ale ne tlusté, měla zdravý, veselý obličej, a když nalévala mošt z karafy do sklenice, řekla: „Měl byste si vzít dovolenou, pane doktore, a raději nechat toho kouření." Dříve se nazývala Wiifrieda-Ulla, avšak potom stáhla to jméno kvůli jednoduchosti na Wulla. Měla zvláštní respekt před lidmi z kulturního oddělení. „Nechte mě na pokoji," řekl Murke, „prosím vás, nechte mě:" „A měl byste jednou jít a nějakou prostou, mílou dívkou do kina," řekla Wulla. „To udělám, dnes večer," řekl Murke, „slibuji vám to." „Nemusí to být hned nějaká břehulka, prošlá, milá, klidná, srdečná dívka. Takové se pořád ještě najdou." „Já vím," řekl Murke, „najdou a já sám dokonce jednu znám," No tuk, pomyslela sl Wulla a odešla naproti k těm externím spolupracovníkům, z nichž jeden objednal třikrát kořalku a tří šálky kávy. Ti ubozí pánové, myslela si Wulla, umění je Ještě docela poblázní. Měla náklonnost pro externí spolupracovníky a vždy je přidržovala k šetrnosti. Jak mají jednou peníze, myslela si, hned Je rozházejí, a šla k pultu potřásajíc hlavou a odevzdala muži u buíetu objednávku na tři kořalky a tři láJky kávy. Murke upíjel jableCný mošt, zamáčkl cigaretu do popelníku a myslel pln strachu na ty hodiny mezi jedenácti a jednou, kdy bude muset Rur-Malottkovy průpovfdky rozstříhat a vlepit na správná mista v přednáškách. Ve dvě chtěl ředíte) přepojit obě přednášky do svého studia. Murke myslel na mazlavé mýdío. na schody, strmé schody a skluzavky, myslel na ředitelovu vitalitu, myslel na Bur-Malottka a lekl se, když vidě! vcházet do kantýny Schwendlinga. Schwendling měl Červenočernou, hrubě kostkovanou košili a cílevědomě mířil k boxu, kde se skrýval Murke. Schwendling si pobzukoval šlágr, který teď byl velmi oblíbený: „Vezmi si mé rty, tak Jaké jsou, vždyř jsou tak krásné...," zarazil se, když uviděl Můrka a řekl: „Ty jsi tady? Myslel Jsem, 2e pižláš ten sejra Bur-Malottky* „V jednáct pokračujeme," řekl Murke. „Wullo, pivo," zařval Schwendling k pultu, „půl litru. — No," obrátil se k Murkovi, „zasloužil bys za to zvláštní do- 205 ■ volenou, to přece musí být hrozné. Starý mi vypravoval, oř jde." Murke mlčel a Schwendííng řekl: „Víš ten nsjnovějši drb o Muckwitzovi?" Murke nejdříve zavrtil bez zájmu hlavou, potom se ze zdvořilosti zeptal: „Copak je s nim?" Wulla přinesla pivo, Schwenď.ing se napil, trochu se nafoukl a pomalu řekl: „Muckwit2 dělá pásmo o tajze.** Murke se zasmál a řekl: „Co dělá Fenn?" „Ten," řekl Schwendling, „ten zas pásmuje tundru." „A Weggucht?" „Weggucht dělá pásmo o mně a já udělám o něm podle volebního hesla: Zpí>smuj ty mé; potom zpásmuju íá tebe,, /* . Jeden z téch externích spolupracovníků teď vyskočil a ein-íaticky zarval do kantýny: „Umění — uměni — to je jedine, na čem záleží." Murke se přikrčil jako se přikrčí voják, když z nepřátelského zákopu zaslechne odpálení mínometu. Vypil ještě jeden doušek jablečného moštu a zase to s nim škublo, když jakýsi hlas řekl v ampliónu: „Pan doktor Murke je očekáván ve studiu třináct — pan doktor Murke je očekáván ve studiu třináct." Pohlédl na hodiny, bylo teprve půl jedenácté, ale hlas neúprosné pokračoval; „Pan doktor Murke Je oCRkňván ve studiu třináct — pan doktor Murke je očekáván ve studiu třináct" Amplión visel nad pultem v kantýně, hned pod průpovidkou, kterou dal ředitel namalovat na stěnu: Disciplina je vše. „No" řekl Schwendííng, „nic naplat, jdi." „Ne," řekl Murke, „nic naplat." Vstal, polor.il na stůl peníze za jablečný mošt, protlačil se kolen-, stolu externích spolupracovníků, vstoupil venku do pátemosteru a dal se vynést zase nahoru kolem pěti Schrôrsehnauzových popelníků. Spatřil svůj obrázek Srdce Ježíšova ještě vtisknutý do výplně dveři pomocného režiséra a pomyslel si: „Zaplaťpánbůh, teď je aspoň jeden kýčovitý obraz v rozhlase." Otevřel dveře kabiny ve studiu, uviděl, že technik sedí sám před pěti lepenkovými krabicemi a unaveně se zeptal; „Tak co je?" „Tamtt byli hotovi dřív než mysleli a my jsme získali půl hodiny," řekl technik, „myslel jsem sl, že by vám snad záleželo na tom, abyste využil tu půlhodinu." „Ovšem že mi na tom záleží," řekl Murke, „mám v jednu schůzku. Tak začneme. Co je s těmi krabicemi?" „Mám," řekl technik, „pro každý případ jednu krabici — nominativy v první, genitivy, dativy a (okály ve druhé, ve třetí akusativy, ve čtvrté fnstrumentály a tady v té" — ukázal na krabici ležící nejdále vpravo, na malou krabičku, na níž stálo CISTA ČOKOLÁDA, a řekl: „a tady uvnitř leží oba vokativy, v pravém rohu ten dobrý, v levém špatný." „To je ohromné," řekl Murke, „tak vy jste už tedy ten šmejd rozstříhal." „Ano," řekl technik, „a jestli jste st poznamenal pořadí, v kterém se musí ty případy vlepit, budeme nejpozději za hodinu hotovi. Máte to poznamenané?" — „Mám," řekl Murke. Vytáhl z kapsy lístek, na kterém hyly poznamenány číslice 1 až 33; za každou číslicí stál jeden případ. Murke se posadil, podal technikovi krabičku cigaret; oba kouřili a technik kladl rozstříhané pásky s Bur-Malottko-vými přednáškami na kotouč. „Do prvního střihu," řekl Murke, „musíme vlepit jeden akusstív." Technik sáhl do třetí krabice, vzal jeden ústřižek pásu a vlepil jej do mezery, „Do druhého," řekl Murke, .Jeden dativ." Pracovali hbitě a Murkovi bylo lehčeji, 2e to Slo tak rychle. „Teď," řekl, „přijde ten vokativ; přirozeně vezmeme ten špatný." Technik se zasmál a vlepil do pásu Bur-Maloítkúv Špatný vokativ. „Dál," řekl, „dáli" — „demtiv," řekl Murke. Ředitel četl svědomitě každý dopis od posluchačů. Ten, který četl právě teď, zněl: Milý Rozhlase, určitě nemáš věrnější posluchačky nade mne. Jsem stará žena, sedmasedmdesátiletá matička, a poslouchám tě už třicet lei každý den. Nikdy jsem neíetřila chválou. Snad si vzpomeneš na múl dopis o pořadu: .Sedmero duší krávy Kaweidy.* Byl to velkolepý pořad — ale teď se musím na tebe rozhněvat! Opomíjení, jež v rozhlase zakouší duše psí, se znenáhla stává pobuřujícím. To potom 206 207 nazýváš humanismem. Hitler měl určitě své stinné stránky; mttže-li člověk věflt všemu, co slyší, byl to ošklivý človek, ale Jedno měl: měl srdce pro psy a něco pro ně udělal. Kdy konečné zase přijde pes v německém rozhlase k svému právu? Tak, j£k 6« o to pokusil v pořadu .Jako kočka a pes', to ovšem nejde: to byla urážka pro každou psí duši. Kdyby můj rnaiý Lohengrin uměl mluvil, ten by il to řekli A jak stékal, ten miláček, když běžel Tvůj nepodařen? pořad, Stě-kal, až jednomu mohlo srdce puknout hanbou. Platím své dvě marky měsíčné jako kaidý druhý posluchač a používán •vého práva a táži se: Kdy konečně zase přijde psí duse v rozhlase k svému právu? Přátelsky — ačkoli se na tebe tolik hněvám Tvoje Jadwiga Herchenová, v domácnosti. P. S. Kdyby unad žádný z těch cynických společníků, které" si vyhledáváš k spolupráci, nebyl schopen ocenit vhodným způsobem psí duši, tedy si posluž mými skromnými pokusy, které ti přikládám. Honoráře se zříkám. Muzei Jej rovnou poukázat Spolku pro ochranu zvířat. Příloha: 35 rukopisů. Tvá J. H. Ředitel sl povzdychl. Sháněl sc po rukopisech, ale Jeho sekretářka je už zřejmě odstranila, fteditel si nacpal dýmku, zapálil sl ji, olí/l si vitální rty, zvedl sluchátko a spojil se s Krochym. Krochy měl nepatrnou j)2bičku s nepa-.rným, ale vkusným psacím stolem nahoře v oddělení kulturní hlídka a spravoval resort, jenž byl tak uzoučký jako jeho psací stůl: Zvíře v kultuře. „Krochy," řekl ředitel, když se referent skromně ohlásil, „kdy jsme naposledy přinesli něco o psech?" „O psech," řekl Krochy, „domnívám se, pane řediteli, že ještě nikdy, rozhodně, pokud já tu jsem, jeítú ne." „A jak dlouho jste ui tady, Krochy?" A Krochy sc zachvěl nahoře ve svém pokoji, protože hlas ředitelův tak zjihl; věděl, že ho nečekalo nic dobrého, když tento hlas zjihl. „Jsem zde tecf deset let, pane řediteli," řekl Krochy. „To )e svinstvo," řekl ředitel, „£c jste ješté nic nepřinesl o psech, konečné to patří do vašeho resortu. Jaký byl název vašeho posledního vysílání?" „Moje poslední vysílání mělo název," koktal Krochy. „Nemusíte opakovat včtu," řekl ředitel, „nejsme u vojska." 20a „Sovy ve zdech," řekl nesměle Krochy. „Během následujících tří týdnů," řekl ředitel, nyní upti zjihle, „bych rád slyšel pořad o psí duši." „Prosím," řek: Krochy, zaslechl klapnutí, Jak ředitel položil sluchátko, hluboce vzdychl a řekl: „Můj Bože!" Ředitel sáhl po dalším dcplsu posluchačů. V tomto okamžiku vstoupil Bur-Malo:tke. Mohl si dovolil vstoupit neohlášen v každou dobu a často sl to také dovoloval. Ještě se potil, unavenč se posadil na židli proti řediteli a řekl: „Dobré jitro." „Dobré* jitro," řekl ředitel a odstrčil dopis posluchače stranou. „Co pro vás mohu udělat?" „Prosím," rek J Bur-Malottke, „darujte OŮ jednu minutu." „Bur-Malottkc," řekl ředitel a udělal velkolepé, vitálni gesto, „mé nepotřebuje prosit o jednu minutu, hodiny, dny Jsou vám k disposici." „*S"c," řekl Bur-Malottke, „nejde o obyčejnou minutu, nýbrž o vysílací minutu. Moje přednáška byla pozměněna a protáhla se o jednu minutu." Ředitel zvážněl jako satrapa, jenz rozděluje provincie. *Snad," řekl kysele, „to neni politická minuta." „Ne," řekl Bur-Malottke, „půl lokálky a půl zábavné minuty." „Zaplaťpánbůh," řekl ředitel, „u zábavy mám ještě devéta-sedmdesát vteřin, u lokálkářů ještě třiaosmdesát vtftřin k dobru, rád dám Bur-Malol1kovi jednu minutu." „Zahanbujete mě." řekl Bur-Malottke. „Co pro vás mohu ještě učinit?" zeptal se ředitel. „nyl bych vám vděčný- řekl Bur-Malúttkc, „kdybychom příležitostně mohli přistoupit ke zkorigování všech pásků, které jsem namluvil od roku 1945. Jednoho dne," řekl — přejel si přes čelo a pohlédl trudnomyslné na pravého BríU-Iera, který visel nad ředitelovým psacím stolem — Jednoho dne'* — zarazil se, neboť sděleni, jež měl učinit řediteli, bylo pro potomstvo přlHš bolestné — „jednoho dne — zemřu — opět udělal přestávku a dal řediteli příležitost, aby vy'evené vzhlédl a odmítavě zamával rukou — „a je mi nesnesitelné pomyslet na to, že po mé smrti možná pobčíf pásky, na nichž říkám věci, o kterých už nejsem přesvědčen ZvláŠ-.ě k politickým projevům jsem se dal v tom nadšení pětačtyřicátého roku strhnout, k projevům, které mne dnes naplňují silnými 14 - Cklŕb mindyck )« 209 pochybnostmi a které mohu přičíst pouze na konto oné mla-dlstvosti, již se mé dílo odjakživa vyznamenávalo. Právě probíhají korektury mého napsaného díla a já bych vás prosil, abyste mi dal brzy příležitost zkorigovat i mé mluvené dílo." Ředitel mlčel, jen si malounko odkašlal a na jeho čele se ukázaly malé, velmi jasné kapičky potu: napadlo mu, Že Bur-Malottke mluvil od roku 1945 každý měsíc nejméně jednu hodinu, a hbitě počíial, zatímco Bur-Ma'ottke hovoril dál: dvanáct hodin krát deset bylo sto dvacei hodin mluveného Bur-Malottfea. „Pedantne," řekl Bur-Malottke, „jc pouze od nečistých duchů označována za nehodnou genia, víme přece" — a ředitel se cítil polichocen, že je tím my zařazen mezi duchy čisté — „že skuteční, velcí geniové byli pendantičtí. Himmels-heim dal jednou celé vytištěné vydání svého Seelonu na vlastní náklad znovu svázat, protožo se mu tři nebo čtyři věty uprostřed tohoto díla už nezdály vhodnými. Myšlenka, Že by mohly být vysílány moje přednášky, o nichž jsem už nebyl přesvědčen, když Jsem se odebíral na věčnost — tato myšlenka mi je nesnesitelná. Jaké řešení byste navrhl?" Kapky potu na ředitelově čele sc zvětšily, „Musel by být/' řekl potichu, „nejprve jednou pořízen přesný seznam všech vámi namluvených relací a potom prohledán archiv, zda tam jsou ještě všechny tyto pásky." . „Doufám," řek! Bur-Mulotíke, „že žádný z těchto pásků nebyl smazán, aniž jsem byl vyrozuměn. Nebyl jsem. vyrozuměn, tedy nebyl žádný pásek smazán." „Zařídím všechno," řekl ředitel. „Prosím vás o to," řekl špičatě Bur-Malottke a vstal. „Na shledanou." „Na shledanou," řekl ředitel a doprovodil Bur-Malottka ke dveřím. Externí spolupracovníci v kantýně se rozhodli, žo si objednají oběd. Vyplil ještě víc kořalky, stále ještě mluvili o umění, jejích rozhovor se stal klidnějším, nikoli vsak méně vášnivým. Všichni ulckanč vyskočili, když do kantýny náhle vstoupil Wanderburn. Wanderburn byl velký, melancholicky vyhlížející básník k tmavými vlasy, sympatickým obličejem, jenž byl poněkud poznamenán síygmatcm slávy. Toho dne byl aeoholený a vypadal proto ještě sympatičtěji. Došel ke stolu tři externích spolupracovníka, vyčerpaně se posadil a řekl; „Déti, dejte mi něco napit. V tomto domě mám vždycky pocit, že zahynu žízní." Dali mu napít sklenku kořalky, která tam ještě stála, a zbytek sodovky z láhve, Wanderburn sc nnpil, postavil sklenici, pohlédl poradě na ty tří muže a řekl: „Varuji vás před rozhlasem, před tímto hajzlem, před tímto vylízaným, napará-děnýirl, jak úhoř hladkým hajzlem. Varuji vás. Všechny vás zničí." Jeho varování bylo upřímné a udělalo na ty tři mlsdé muže velký dojem; ale U tři mladí muži nevěděli, Že Wanderburn přišel právě od pokladny, kde si vyzvedl hromadu peněz jako honorář 7a nepatrné přepracování knihy Jobovy. „Rozstřihají nás," řekl Wanderburn, „vysají naši podstatu, slepí nás a to bude náš konce." Vypil sodovku, postavil sklenici na stůl a kráčel s melancholicky vlajícím pláštěm ke dveřím. Přesně ve dvanáct byl Murke hotov s lepením. Právě vlepili poslední ústřižek, jeden dativ, když Murke vstal. Ui držel ruku na klice, ťj řekl technik: „Rád bych měl také tak citlivé a nákladné svědomí. Co uděláme s tou krabici?" Ukázal na krabičku od cigaret stojící nahoře na regále mezi lepenkovými krabicemi s novými pásy. „Nechte ji tam stát," řekl Murke. „K čemu?" ,.Snad ji jefitě budeme potřebovat." ^Považujete za možné, že ho zase přepadnou výčitky svědomí?" „Kení to nemožné," řekl Murke, „raději vyčkejme. Na shledanou." Sel k přednímu páternosteru, dal se dovézt do druhého poschodí a poprvé toho dne vstoupil do své kanceláře. Sekretářka odcála k obědu, Murkův šéf Humkoke seděl u telefonu a Četl knihu. Usmál se na Morka, vstal a řekl: „No tak, vy ještě Žijete. Je tahle kr.íha vaše? Vy jste ji položil na stůl?" Ukázal Murkovi název a Murke řekl: „Ano, je moje." Kniha měla zeleno-šedo-oranžovou obálku, jmenovala se Bbí-leyova T^j/rická Stoka, pojednávala o jednom mladém anglickém básníkovi, jenž před sto lety sestavil katalog londýnského slangu. „Je to ohromná kniha," řekl Murke. H* 211 „Ano." řekl Humkoke, „Je ohromná, ale vy se to nikdy nenaučíte." Murke sc na něho tázavě podíval. „Vy se nikdy .nenaučíte, že se ohromné knihy nenechávají povalovat po stole, je-li očekáván Wanderburn a Wanderburn je očekáván vždy. Přirozeně Ji okamžitě vyslídí:, otevřel, pít minut v ni četl, a následek?" Murke mlčel. „Následek jsou," řekl Humkoke, „dvě hodinová pásma Wandcrburnovn o BatleyovÔ Lyrické sloce. Tenhle chlapík nám jcítě jednoho dne naservíruje svou vlastní babičku jakn pásmo, přičemž nejhorál je právě to. že jedna z Jeho babiček byla 1 mou babičkou. Prosím vás, Murke, zapamatujte si: nikdy nenechávat ohromné knihy na stole. Je-ll očekáván Wanderburn, a Já opakuji, ten Je očekáván vidy. — Tak, a teď jděte, máte odpoledne volno a já se domnívám, 2c ;ste sl to volné odpoledne zasloužil. — Je už ten krám hotový? Poslechl jste ii Jej ještě jednou?" „Všechno mám hotox-é," řekl Murke. „ale poslechnout si ty přednášky už nemohu, já prostě nemohu." ..Já prosté nemohu' je dč-.inské rčení," řekl Humkoke. „Budu-li muset dnes ještě jednou slyšet slovo (Jmění, budu hysterický," řekl Murke. „To už jste." řekl Humkoke. „a dokonce vám přiznávám, že máte důvod být hysterický. Tři hodiny Bur-Malottka. to oddělá, to porazí I nejsilnéjšfho muže, a vy najute ani silný muž." Hodil knihu na stůl. popošel o krok k Murkovi a řekl: „Když jsem byl ve vašem věku, měl jsem Jednou zkrátit o tři minuty Jednu Hi*lerov-j Čtyřhodinovou řeč u musel jsem si tu řeč třikrát poslechnout, než jsem byl hoden navrhnout, které tři minuly mají bý; vystříhány. Když J tem začal poslouchat ten pás poprvé, byl jsem Ještě nacisut, ale když jsem vytrpěl tu řeč po třetí, už jsem nacistou nebyl; byla to tvrdá, strašlivá, ale účinná léčba." „Zapominétc," řekl potichu Murke, „že jsem byl z Bur-Malottka už vyléčen, než jsem si musel poslechnout jeho pásky." „Vy jste přece bestie," řekl se smíchem Humkoke, .Jděte, ředitel si to ve dvě je* tě jednou poslechne. Musíte jenom být dosažitelný, pro případ, kdyby se nčco stalo." „Od dvou do tři Jsem doma," řekl Murke. „Ještč něco," řekl Uumkokc a vytáhl z regálu stojícího vedle Murkova psacího stolu Žlutou krabici od keksů, to máte ústřižky pásků v téhle krabici?" Murke zrudl. „To jsou,* řekl, Já sbírám jistý druh zbytkú." „Jaký druh zbytků," zeptal se Humkoke. „Mlčeni." řekl Murke. „sbírám mlčeni * Humkoke sc na něho tázavě zadíva! a Murke pokračoval- „Mám-li rozstřihat pásy. kde přednášející udělali občas přestávku — i povzdechy, výdechy, absolutní mlčení —, nezahazuji! io do koše, nýbrž to sbírám. Ostatně Rur-Malottkovy pasy nedaly ani vteřinu mlčení." Kumkoke se smál: „Přirozeně, ten přece nabude mlčet. — A co délate s lěmi ústřižky?" „Slepím Je a přehrávám si pasek, když jsem večer doma. Není toho Ještě moc. Mám teprve tři minuty — ale ono se také" moc nemlčí." „Musím vás upozornit, že je zakázáno brát s sebou části pásků domů." J mlčení?" zeptal se Murke. Humkoke se zasmál a řekl: .Ted" Jděte!" A Murke lei. Když ředitel několik minut po druh:- Vstoupil do svého studia, Bur-Malottkova přednáška právč začla: ... a kdekoli, jakkoli, kdykoli a z jakéhokoli důvodu začne rozhovor o poJsfcré uměni, muilme nejprve vzhlédnout k oni cyiii bytosti, kterou uctíváme, musíme se v pokoře sklonit před onou vylil byfoííí, kterou uctíváme, a musíme přijmout UTňéni vděčni jako dar oné vyiSí bytosti, kUrou uctíváme. Uměni... No, pomyslel si ředitel, skutečně nemohu očekávat od Žádného človeka, že bude siodvacet hodin odposlouchávat Bur-Malottka. Ne. pomyslel si. Jsou véd, které člověk prostě nemůže udělat, které nepřeji ani Murkovi. Odešel do své pracovny, zapjal si tam reproduktor a slyšel, jak Bur-Malottke urávé říká: „O, ty vyšší bytosti, kterou uctíváme..." Ne. pomyslel si ředitel, ne, :ie. Mutke ležel doma na svém RauČi a kouřil. Vedle něho na lidii stál šálek čaje, a Murke pohlížel k bílému stropu pokoje. U jeho psacího stolu seděla překrásná plavovlasá dívka, strnule pohlížející oknem na ulici. Mezi Murkem a dívkou 212 stál na kuřáckém stolku magnetofon nařízený na příjem. Nebylo proneseno ani slovo, ani hláska nepadla. Člověk by byl mohl pokládat tu dívku za fotografický model, tak byla krásná a nemá. „Já už nemohu," řekla náhle dívka. Já už nemohu, to je nelidské, co zádáS. Jsou muil, kteří žádají od děvčete nemravné vec:, ale skoro ei myslím, že to, co ty na mně chcei je jesrě nemravnější, než ty věci, které Žádají druzí mutJ na děvčeti* Murke sí povzdechl. „Můj bože," řekl, „milá Hlno, to všechno musím zase vystřihnout, buď přece rozumná, buď hodná a namlč mně ještě acpoft pět minut pásu." „Namlčct," řekla dívka a řekla to způsobem, který by by: před třiceti lety nazván .nerudným'. „NumlČet, to Je také takový tvůj vynález Namluvit pás, to bych Jednou ráda — ale namlčet.. Murke vstal a ustavil magnetofon. .Ach Rlno* řekl, .kdybys věděla, jak ml je tvé mlčeni vzácné. Večer, když jsem unavený, když tady musím sedět, pustím si tvé mlčení. Prosím tě, buď hodná a namlč ml ještě aspoA tři minuty u uspoř rnf ten sestřih; vi* přece, co pro mě znamená střih. „Pro mne za mne," řekla dívka, ,ale dej mi aspoň cigaretu." Murke se usmál, dal ji cigaretu a řekl: „Tak mám tvé mlčení v originálu a na patu, to je ohromné." Opět spustil pásek a oba seděli mlčky proti sobě, dokud nezazvonll telefon. Murke vsul, bezmocně pokrčil rameny a vzal sluchátko. „Tak tedy-- řekl Humkoke, „prednášky proběhly hladce, *éí neřekl nic negativního... Můžete jít do kina. — A myslete na sníh." -Na jaký sníh?" zeptal se Murke a pohlédl na ulici ležící v prudkém letním slunci. „MŮJ bože," řekl Humkoke, „pícce víte, Že toď musíme zacil myslet na zimní program. Po:řebuju písničky o sněhu, povídky o sněhu — nemůžeme přece pořád a věčné trčet na Schubertovi a SUfterovi. — Zdá se. že nikdo netuší, Jaký nedostatek máme právě písní o povídek o ančhu. Představte si jednou, kdyby byla tuhá a dlouhá zima s množstvím sněhu a s mrazy: kde vezmeme r.ale sněhové pořady Tak hledie. aí vám napadne ncco sněhového." „Ano," řekl Murke, .budu hledět, aby mně něco napadlo.* Humkoke zavěsil. .iPojď," řekl Murke dívce, „můžeme Jít do kina * „Smím teď zase mluvit?" řekla dívka. „Ano," řekl Murke, „mluv!" V tuto dobu sl pomocný režisér z oddělení rozhlasových her Jeli* jednou odposlechl krátkou hru, která měla běžet večer. Shledal, 1» Je dobrá, jen konec ho neuspokojoval. Seděl ve skleněné budce, studia třináct vedle technika, žvýkal zápalku a studovní rukopis. (Akustika velkého prázdného kottela) Atheista. fmiurí Masité a jasní) Kdo pomysli jeSti na mne, a£ m stanu kořisti Červů? (Mlčeni) Atheista; (pronese o odstín hlasitěji) Kdo na mne čeká, ai se opět v prach obrátím? (Mlčeni) Atheista: (jeM h!