Palackého program práce historické.*)
Počínáme nový ročník svého časopisu na r. 1898 tímto velkým jménem. Za nedlouho bude nás plných sto let děliti ode dne, kdy se narodil největší historik český (14. června 1798) Nejvetší historik — to pro význam Palackého nestačí; byl nejvetší muž, jenž v těchto sto letech vyšel z národa českého. Ze to, co každý uznává, také všestranne a podrobně bude vypsáno vylíčeno v jubilejní literatuře nastávajícího roku, tolik nelze ocekávati. Podobně jako má býti letos teprva položen základní kameu k budoucímu pomníku Palackého, tak přinese snad tento rok teprv základ pro budoucí biografii jeho, totiž korrespondenci, ne-li úplné již vydání, aspoň počátek jeho Cenné príspevky slibuje dále Sborník, jejž chystají Společnost nauk a Akademie; zejména bylo by dúležito, aby se tím způsobem zachovaly pro budoucnost upomínky dosud žijících vrstevníku Palackého, kteří jej znali a s ním se stýkali již před r. 1848 v plné síle jeho mnohostranného působení. Cenný bude v té příčině, jak bylo patrno z přednášky v Hist. spolku (C. Č. H III. 262), zvláště příspěvek V. V. Tomka, po Palackém druhého historika našeho. Byl to vlastně kus autobiografie, co jsme tehdy slyšeli. Ale Tomek, vypravuje o svých počátcích, o tom, jak sam se stal historikem, nemohl než zase a zase vraceli se k Palackému. A tu v příkladu snad ještě lépe, než by to ukázalo přímé lícení, bylo patrno, jak celý český život národní byl před r. 1848 veden a řízen Palackým. Vidíme tu muže, jenž všude pracuje napřed pro budoucnost. Tak poznav v Tomkovi budoucího historika, postavil jej hned také na pravé místo. Vidíme tu muže, kterému by se byla podle celé jeho povahy a podstaty prtcila každá činnost fragmentárni. Byl z těch, kteří přinesli s sebou vlastnosti, jež dávají schopnost a také právo vládnouti jiným . . . Palacký pracoval od počátku a všude pro budoucnost a podle podrobného, dobře promyšleného programu. A proto také, když nepřízní poměrů po r. 1848 činnost jeho ve sve všestrannosti byla obmezována, když pokračující stáří
*) Č. Č. H. IV. (1898) str. 1-11.
Palackého program práce historické. 29
nutilo věnovati se hlavně jednomu dílu, Dějinám, a když Palacký smrtí byl odňat českému národu, nastávala a nastala tím mezera v jeho ojganisaci, která vyplněna nebyla a ani vyplněna již býti nemohla. Jest právě Palacký z buditelů, t. j. vychovatelů národa českého největší a poslední. Jen že vychovatelská Činnost jeho, ač nepřestala do konce jeho života, tím přece obmezena byla (odtud také hluboká roztrpČenost jeho pro to, co mu ukládala reakce let padesátých) před časem a příliš brzo.
Palacký jest první velký historik, jenž vyšel z českého národa. Ve středním věku leda Kosmas (třeba každou dobu měřiti měřítkem jí vlastním) nezůstal příliš daleko pozadu za jinými lepšími kronikáři své doby; na počátku nového věku vynikl Bartoš, ale dílo jeho je obmezeno co do jeviště a času. Dějepisce hledal a přece nenašel, totiž takového, jenž by byl stačil na svůj úkol, Karel IV., humanismus pak nám nevzbudil žádného českého Livia, z jakého se Poláci těší ve svém Dlu-gošovi... Palacký mel předchůdce, ale latinský jazyk Dobne-rova díla a nešťastná forma1) — kommentár k Hájkovi — jsou příčinou, že se sice o Gelasiu Dobnerovi s pochvalou mluví, ale málo kdo jej také zná a oceňuje podle zásluhy . .. Palackému mezi historiky jeho doby — není ostatek snadno ho vřaditi do určité vrstvy — sluší jedno z jirvních míst A to
* místo také podrží. Podrží je v literatuře svetové, do které patří tím, že jako historiograf království Českého, jazykem utrakvistického, své dílo skládal anebo aspoň vydával — v první části dříve, než česky — také jazykem německým (žádný slovansky národ si ho neosvojil překladem), podrží je zvláště a na všecku budoucnost v literatuře české, které náleží jeho dílo nejen jako první znamenité vypsání české minulosti od nejstarších dob až ku prahu novověku, nýbrž zároveň jako část a výraz té doby, kdy povstalo, a jako výraz ducha a snah toho muže, jenž je — pravé xrřjna ěs oeí — národu českému daroval.
Kdo tak cení Palackého, osobnost jeho i dílo jeho, smí snad bez obavy vysloviti, že, když vyšel poslední dtt Dějin, první byl co do obsahu již zastaralý2) a že jím jest ještě více dnes. I jinde přijdou jiní a na základě nově přibylých pramenů neb úplněiSím vyčerpáním starších rozmnoží zásobu našich vědomostí (namnoze, zvláště pro 15. století, učinil tc Tomek, tedy právě pro nejstkvělejší část díla*Palackého), a přece
* i potom jako jméno Gibbonovo neb Macaulayovo zůstane jménc Palackého velkým jménem historické literatury tohoto století, a česká zvláště jej vždy počítali bude mezi své klassiky. Pa-
') Srovn. Würdigung XIX.
») Vlastně českého zpracování první díl hned, jak 1848 vysel. Palack; sáni na to naráží v předmluvě.
ííO Palackého program práce historické.
lacký nikdy nebude jen předchůdcem někoho, kdo by přišel po něm, jeho díla nepotká nikdy osud díla Dobnerova.
Palacký prvotně měl úmysl vypsati dějiny české celé. Ale přípravné práce se prodlužovaly, a dílo samo nabývalo vždy větších rozměrů. Dán mu za hranici r. 1526. A tak nedospěl Palacký, jak mínil, až do velkého rozhraní dějin českých, do r. 162011) Ale i r. 1526 jest rok rozhodný. Tenkráte vlastne již bylo předurčeno, že Cechy strženy budou do proudu katolické reformace, tak zvané protireformace, kterou sice nabyly zase jednoty náboženské, bezmála úplně, než za jakou cenu. s jakými pohromami a ztrátami českého národa, nenahraditelnými a neodčinitelnými!
Palacký pokládal svoje Dějiny rokem 1526 „za ukončené sice, ale nikoli za dokonané". Hledalť sobě nástupce v historiografii a pokračovatele v Dějinách, i nacházel jej v Ant Oinde-lytn. Tyto naděje se potom nesplnily. Také Gindely má a podrží své místo, vynikající a zasloužené, v historické literatuře tohoto století.v Byl by se rnohl stati nástupcem Palackého jako od země ustanovený historiograf, byl by mohl pocíti í tam, kde Palacký přestal, avšak za pokračovatele v díle Palackého Gindely se již proto nehodil, že, kdežto Palacký přestal psátt německy a staral se potom jen o překlad svého díla do němčiny od jiných, byl by psal německy, ponechávaje f překlad do češtiny Jiným. Ale jde o více než o jazyk Byl Gindely vlastně bez národnosti, byl zástupce tohoto zvláštního typu v Rakousku dříve možného a dosti rozšířeného, nyni přestávajícího. A dále Palacký byl protestant a psal o dějinách českých y době husitské jako protestant5) Gindely byl katolík, což se však, ačkoli to od německých protestantských spisovatelů často bývá vytýkáno, Čtenáři v dílech jeho jeví málo, leda v předmluvě a v prvních kapitolách Dějin Bratří českých. Gindely byl ve svých spisech národnostne a nábožensky bez., barvy; v posledním však díle, po smrti jeho vydaném, v Dějinách protireformace, ozval se v něm ne sice Čech, ale člověk. Palacký přihlásil se pro svou osobu k tra-
J) 'l& to byl ú mysl Palackého, patrno z předmluvy k 3. dílu z r. 1850. Ale ani úmyslu, psAti ježte dále, se tu riLv^jávJ výslovně. Uinysl zakoučiti rokem 1526 ohláäen a odůvodněn potom r. 1867 předmluvou k 1. části 5. díla, ale uevanikl teprv toho roku.
3) Podotýkám hned, že Gindelytau u nás — po vydáni 1. svatku ^ Dějin povstání lfil8 — bylo křivděno, nehledě ani k farmě, jak &e psalo o něm a proti němu. Gindely nemel býti posuzován se stanoviska českého. Že byl posuzován, vysvětluje se tínú že v nem byl spatřován nástupce Palackého.
3) Jak Palacký rozuměl protestantismu, výloži] ve svém polemickém *pise proti Hofletovi. Je to jakýsi filosoficko-liifiiíirický názor na křesťanství. ■Jen v tom Smyslu platí, že psal □ českých dejinách jako protestant.
Palackého program práce historické. :'l
dícím Jednoty,1) To však, co bychom nazvali nynější otázkou českou, sotva považoval za otázku náboženskou, že by totiž její rozřešeni byl hledal v návratu k minulosti. O této minulosti psal jako protestant, nepokládaje dějin českých 15. a 16. století „za poblouzení, kteréhož litovat! sluší,*5) ale psal vždy s největší umírnenosti a s jemnou šetrností k míněni protivnému... Nevím, jaké Palacký měl o Gindelym mínění, co se týká těchto věcí, zdali si ho za nástupce vybral, ačkoli se od sebe tak znamenitě lišili, ci protože tomu tak bylo.a) Buď jak buď, pokračování Gindelyho, kdyby byl dospěl k té práci, bylo by se pripojovalo k dílu Palackého zevně, nejsouc však v pravdě jeho pokračováním a „dokonáním" ... A. to nám snad také z části vysvětluje, proč k té práci nedošlo.
Po ainrti Gindelyho, předurčeného nástupce Palackého, již, zdá se, nikdo nehledán... A tak minula doba, kdy Palackému, jako historiografu od zeme ustanovenému, bylo lze dáti nástupce. Neb dnes by to asi již nebylo možná 1 Roztržka mezi oběma národnostmi této země dospěla již tak daleko, že by snad žádán byl jiný historiograf pro Cechy a jiný pro Němce. A dále! Vedle toho, kdo by psal — ne jiz^v duchu Palackého a s jeho základním názorem na české dějiny vysloveným v předmluvě z r. 1867, ale přece nevidě v 15. a 16. století všude jen poblouzení, kterého litovati slušelo, ba i vedle toho, kdo by psal třeba tak bezbarvě a nestranně, jako by byl psal Gindely; nebyl by dnes požadován ještě druhý historiograf, jenž by psal ve smyslu těch, u nichž zase ,obdrželo vrch to zdání, že dějiny české 15. a 16. století byjy vesměs poblouzením, kteréhož litovati, za kteréž se síyděti slušelo," jenž by ani o hrozných dobách protireformace nepsal s tou lidskou útrpností, jež se ozývá v posmrtném díle Gindelyho?4) Katolík a protestant nemohou ovšem míti veskrz a ve všem týž názor o dejinách českých. Ale právě dějiny české napomínají k snášelivosti obě strany a poskytují také místo pro stanovisko jíňé, na kterém se více vykládá a vysvětluje, jak se věci sběhly, než neustále posuzuje a odsuzuje. Avšak jsou věci, ve kterých je možná shoda všech. Já aspoň nemohu si myslili Čecha, kterékoli konfesse a také kterékoli politické strany, jenž, maje vypravovati o tom, co následovalo po Bílé Hoře, by zůstával zcela klidným a chladným, spokojuje ae pouhým vysvětlením, jak tyto věci přišly...
l) Zuř Gesch. de& Hussits. 66. ') Viz v předmluvě z r. 18-67.
ní Předmluva z v, 18ti?, namvllm-ii se, nevylučuje druhého výkladu. *) V Hist. Jahrbuch 185)7 čtěme jíž o Gindelyho „Abceigun^ gegen Jie katli. Kirchc!"
Palackého program price historické. Palackého pro«ram práce historické.
Opravdové „dokonání" díla Palackého bylo nemožné hned v té chvíli, když se ho sám vzdával, když nikdo nemohl plně vstoupiti na místo Palackého; pokračování v něm stalo se nemožným během času. Nicméně celá česká historická práce bude ještě dlouho pokračováním toho, co Palacký započal, a prováděním programu, který i pro tento obor našel, promyslil a, pokud neprovedl sám, zanechal pozdějším. Lze mluviti také o Palackého programu pro vědeckou práci historickou.
Starší kroniky české — ponejprv kriticky a lépe, než vydával prameny Dobner ■— vydali již v předešlém století (1783 a 1784) Dobrovský a Pelcel, k jejichž sbírce po letech (1829) Palacký sám přidal třetí svazek (Staré letopisy). Toho vydání potom užíval Palacký při spisování svých Dějin. Ale ještě než přistoupil k této práci, ke které se připravoval dlouho, provedl Palacký, a to velmi brzy, revisi dosavadních edicí ve svém prvním a dosud tak cenném díle (Würdigung 1830) a již tím dal pozdější době úkol vydání nového. Ale ještě v jiném smyslu je Palacký původcem dosud nedokončené, od r. 1873 vycházející sbírky Pramenů dějin českých. Vydávat se tato sbírka z „nadání Palackého", z fondu na poctu jeho založeného, jemuž určení, k čemu má sloužiti, dal Palacký sám. Co Dobrovský, Pelcel i jiní vydali dávněji, co potom vyšlo lépe v Monumentech Germaniae, to se najde zde zase v nových edicích. Největší rozdíl mezi starším a tu přibylým vydáním novým vyskytuje se při kronice Pulkavově, tedy té, které Palacký ještě r. 1869 zvláštní věnoval pojednání. Vydána je v 5. a dosud posledním svazku sbírky, ve kterém také již našly místo některé prameny dějin husitských, pro jejichž lepší vydávání také již Palacký sám připravil půdu svým polemickým spisem proti Hoflerovi z r. 1868. *) Úvody skoro všech svazků svědčí, že podnět a direktiva k veškeré této vydavatelské práci dána byla Palackým hned v jeho Würdigung, tedy v díle, klerým on sám se na dějepisce národa českého připravoval, připravuje tím zároveň práci pro jiné v budoucnosti.-) Zde pokračovatelem v práci od Palackého přjpravené stal se obzvláště Jos. Emier, takže sbírku Pramenů slušně lze nazvati sbírkou jeho.
Že nestačí dosud známé kroniky, z nichž především čerpali starší dějepisci, vyslovil Palacký hned v pamětním spise z r. 1828; vědělť, že jemu, budoucímu dějepisci českého národa,
') Nová edice Bartoška připravena již v Palackého Würdigung.
a) Výpisky z cizích pramenů dějin českých se týkající přijal Palacký hned r. 1825 do svého plánu Musejníka, a to je pak také (dosud neprovedeny) kus v programu Pramenů.
•4 Palackého program práce historické.
nastává potřeba cestami a studiemi v archivech a bibliotékách rozmnožiti, a lo mnohonásobně, dosavadní zásobu pramenu všeho druhu, zvláště listin. K diplomatúři českému byl se stal nějaký, třeba jen velmi skrovný začátek již zásluhou Pelclo-
> vou, jak Palacký sám připomíná ještě v předmluvě z r. 1867; na pokračováni v tom, co byl Pelcel započal, nezapomínala potom ani Společnost nauk, ani nově založené Museum,1) než s určitými návrhy na sbíráni a pořádáni diplomatáře, a sice nejdříve pro dobu Přemyslovců, vystoupil teprv Palacký r. 1831 a bez meškání jal se hned také nezbytný již pro vlastní jeho práci diplomatář zakládati sám-)... Již po málo letech (1834) těšil se Palacký na dobu, kdy diplomatář od něho bude vydáván:;) ... Sbírka Palackým založená rostla dále (co jen opsal on sám!), ale k vydáváni „všeobecného starého diplomatáře českého" ani Palacký sám nepřistoupil, ani se nedočkal té práce od jiných. Zde tedy máme kus pracovního programu Palackého, k jehož provedení Palacký sám se chystal, a který se nestal skutkem — prese všecky přípravy až do našich dnů — ani dnes ještě, sto let po narození Palackého. Když uvážíme, že Palacký již r. 1831 prohlašoval napsání dějin Přemyslovců za nemožné, pokud tu nebude diplomatáře jejich doby,4) ne-
k divme se, že se často ozval stesk, a někdy i výčitka, že dosud
nemáme diplomatáře českého doby předhusitské, zvláště když již Palacký mohl poukázati na diplomatáře jiných zemí, a když od té doby Morava předešla Čechy svým diplomatářem počatým r. 1836 a nyní blížícím se konci století 14. Čím si lze vysvětliti toto odkládáni práce za nutnou uznávané, tento dosud trvající nedostatek, kterým se každá práce v oboru vnitrních dějin starší doby nesmírně stěžuje?
Jestliže Palacký sám ku práci, kterou již r. 1834 považoval za blízkou, potom přece nepřistoupil, nestalo se to jistě bez příčiny. Ta práce, kterou se počala diplomatika vůbec jako historická věda. nastávala také v Čechách tomu, kdo by vydával diplomatář, to jest odlišiti pravé od nepravého, listiny authentické od podezřelých. Co předchůdcové jeho vykonali, to Palackému nestačilo, ani práce Dobrovského nevyjímaje, když mnohá listina, ještě od Dobrovského uznávaná, objevila se mu falešnou. Již roku 1836 kritickou úvahou o zakládacích
^ ') Zur BOhtn. Geschichtsřchreibung 36.
-) Zur B. Gescbichtsschr. 03. -) Radhost I. 67.
*) V pamětním spise z r. 1831 (Zur B. Gescnjchtsschr. 4.4): Ks wiire thóricht 7.u hoffen, dass ni.in uber unsere Epoche der Přemysliden etwa-Griindliches und Erkleckliches leisten nOnne, so lange ein solches Diplomatář nícht, wenigstens im MS., gesammelt und dem liistoriker zugjinglícn gemacht ist.
> T ii r o s 1 a v Uvil: líiohn,' nfliíjr. 3
Palackého program práce historické. 35
listinách kollegiatního chrámu Litoměřického ukázal Palacký, jak dále bude třeba pokračbvati. Diplomatář a diplomatika, diplomatika česká, se zvláštním zřetelem k listinám českým, nauka o kanceláři české, o listině české — jedna věc vyžaduje druhou. A dále jsme nedospěli dosud, aspoň ne k cíli, ani tu ani tam, prese všecky přípravy již od Palackého a potom od jiných -také tu najdeme na dráze Palackým otevřené Jos. Emlera — vykonané. Co se však týče Palackého samého, zdá se mi, že on, muž ducha systematického, proto se vzdal vydávání diplomatáře doby starší, že tu nebylo diplomatiky. Tvůrcem jejím by se byl mohl stati i muž tak všestranný, jako byl on, jen na újmu práce jiné, věnované Dějinám, k nimž vše ostatní koncentricky směřovalo. Jaké nebezpečenství přináší diplomatář napřed vydaný, ukazuje právě zmíněný Diplomatář Moravský, ovšem zvláštním způsobem, když se zde setkali v jedné osobě, v Bočkovi, vydavatel i - falšovatel.1) Codex Diplomaticus Moraviae poškodil také onen prozatímní diplomatář český nebo spiše prozatímnou náhradu jeho, Regesta. zvláště v prvním svazku, vydaném Karlem Jar. Erbenem r. 1855, do kterého přešla falsa Bočkova. Po Erbenovi převzal Regesta Jos. Emler, a jejich prodloužení svazky následujícími do nastoupení Karla IV. patří k předním jeho zásluhám. Palacký sám svazků Emlerových mohl užiti, když r. 1875—6 vyplnil mezeru v českém vydání Dějin sepsáním 2. dílu.
Co Palacký pro své Dějiny sebral, to vše dostalo se dříve nebo později do Musea a zůstává i nvní, když mnoho z toho vydáno tiskem, podivuhodným pomníkem jeho neúnavné činnosti, zvláště když vidíme, jak mnoho byl opsal vlastní rukou. A jak pečlivě, jakým písmem pevným a téměř nic se neměnícím, ve kterém — jako ve slohu — se zračí člověk!
Z těchto sbírek Palackého vzešel Archiv Čeitký, od něho samého založený a vydávaný, sbírka listů a listin psaných jazykem českým, která podle úmyslu jeho měla býti zároveň školou ryzí a jadrné češtiny. Po vydání 4 svazků (1840—1846) reakce zastavila tuto cennou sbírku, ale Palacký na ni nezapomněl, i podařilo se mu příměti později zemský výbor ještě k vydání 5. a 6. dílu r. 1862 a 1872. Potom nastala dlouhá přestávka ... Od r. 1887 zase vychází Archiv Český redakcí Jos. Kalouska a za spolupracovnictví četných přispěvatelů; rychlým postupem dospěl již k sv. 16., rozmnožuje neustále počet pramenů především pro tu dobu, pro kterou Palacký svůj Archiv byl zvláště určil, století 15. a začátek 16. Jiná
') Falšovatet ostatek tak důmyslný, že si utvořil svou diplomatiku; Monsesna oklamala i Palackého, některé kusy Bočkovy prohlásil však za podezřelé. Viz seznam Reg. L 624.
velká sbírka, míním tím Snémy České' (počíná se rokem 1877, tedy již po smrti Palackého), náleží potud do programu jeho, že on sbírání akt sněmovních navrhoval již r. 1828. Na mnohé důležité prameny jiné, zejména Libri Confirmalionum1) a Erec-tionum, mnohem později vydané, upozornil Palacký r. 1845 v přednášce ve Společnosti nauk, tištěné potom v ČČM. 1840. Když pak v tomto pojednání, „Ohlidce ve staročeském místopise", vyslovena Palackým naděje, že mu bude lze, „aspoň s pomocí několika mladších přátel, podati ve krátce ouplnou topografii staročeskou se zvláštním ohledem na staročeské hrady a rody vůbec," víme, že se tak později nestalo; Palacký sám svůj velice cenný ľopis (1848) pokládal za práci jen předběžnou; co se týče chystaného slovníka topograficko-historickéno, zůstalo při počátcích;'2) avšak i tu přichází,konečné provedení ve vycházejícím Mistopisném Slovníku (II. Část historická) Aug. Sedláčka. A nemáme sem počítati též jeho velké dílo, Hrady? ... Na potřebu glossaria poukázal Palacký již r. 1827, potřebě té vyhověl však teprva r. 1876 Vine- Brandl. K rekonstrukci starých desk zemských, r. 1541 pohořelých, Palacký brzy konal přípravy; později (1863) úlohu formuloval určitěji, úlohu, kterou potom jal se prováděli Jos. Emler.") A tak by jistě bylo lze najiti ještě jiné příklady, že u Palackého najdeme velmi brzy podněty k pozdějším pracím vykonaným a také ještě dosud nevykonaným.4)
Obrátiv se k dějepisectví, Palacký nepomýšlel hned na vypsání celých dějin českých. Ale svůj názor o celých dějinách českých vyslovil již r. 1822 v pojednání Kopitarovi poslaném, které však potom ve Wiener Jahrbücher nebylo otištěno.5) V dějinách českých viděl jako jejich podstatu samý zápas slovanství proti němectví, nesený od prvopočátku národním sebevědomím na obou stranách; na protivu národností se tu klade takový důraz — ne bez jisté míry jednostrannosti,*) že nás potom bezmála překvapí, čteme-li o husitské válce, že byla netoliko náboženskou, nýbrž i národní; očekávali bychom spíše, že její obě stránky budou vytčeny v pořádku opačném. Později
') Na L. C. upozornil Palacký také již ve zprávě zr. 1833 (Zuř B. Gesch. 62). *) Od Aberspachu do Benešova. Vydáno teprv v Radhosti II. ') Reliquiae tabularum atd. (1870 a 1872). Nadpis této publikace je týi, V jako navrhoval Palacký ve své přednášce r. 1863.
*) K nevykonaným náleží vydání rozličných pojednáni Dobrovského, navržené hned ve Wiirdigung. — Mám za to, že by k jubilejním publikacím i na r. 1898 se bylo hodilo sebrání a vydání Palackého menších prací do
Radhostě nepojatých a také vydání menších pojednání německých, která nejsou v Gedenkblätter. Cenné je väe, co Palacký napsal.
') Gedenkblätter 19. ------'
i ') Srovn. na př., co na str. 26 řečeno o Alexandreidě.
■> 3«
3ti
Palackého program prace historické.
PalacKého program práce historické.
na motivy náboženské v dějinách českých u Palackého padá více světla. O husitství Höfler a Palacký nemohli míti stejné mínění. Vlastní vědecké jádro jejich sporu bych však hledal v tom, že Höfler v husitství národní jeho moment kladl příliš do popředí, kdežto Palacký přiváděl k platnosti obě jeho stránky. A právě proto, že se tu ozývají tak mocně oba řečené ' motivy, tato doba dějin českých Palackého k sobě poutala od počátku do konce. To byl prvotní jeho úmysl: vypsati dějiny doby husitské, to jej r. 1823 přivedlo do Prahy: sbírat k tomu prameny ... Pro tu dobu, století 15., Palacký i později s patrnou zálibou sbíral prameny1) a tu také neodkazoval všecku vydavatelskou práci jiným,*) nýbrž vydával i sám; vydal mimo to. co místo našlo v Archivu Českém, svou krásnou sbírku Documenta Mag. Io. Hus a oboje Urkundliche Beiträge;3) vydalť 1. svazek vídenské sbírky Mon. Concil., osvědčuje se tu jako vydavatel výborný proti těm, kdo přišli po něm. A když se rozhodl uepsati dále přes r. 1526, obrátil se Palacký k prvním desítiletím 15. století4) a vydal v novém rozmnoženém zpracování svých Dějin díl třetí. Další sbírání pramenů doby husitské a jejich vydávání odpovídalo by i nyní pracovnímu programu Palackého. K tomu konci před několika lety k popudu danému Tom. Masarykem a podle vzoru podobných společností # anglických založen byl Spolek pro vydáváni písemných památek náboženského a církevního oýooje národa českého, který se však před počátkem své činnosti (chystal vydání spisů Matěje z Janova) rozešel, nenašed dostatečného účastenství.. .5)
Upustiv od pokračováni v Dějinách, obrátil se Paiackv ku přepracování třetího dílu, vydal druhý díl český a chtěl vykonati ještě více: sepsat! doplňky a opravy k ostatním částkám Dějin a (tak čteme v předmluvě z r. 1867) vylíčiti
') Ve zprávě Palackého zemskému výboru r. 18:il čteme: Alles, was darüber (o době husitské) in Druck' vorhanden ist, konáte kaum ein richtiges Schattenbild des wirklich Geschehenen geben; hier muss alles auf urkundliche Forschungen neu begründet und gebaut werden. Glücklicherweise ist dies die Periode, worin ich seit acht Jahren die meisten und wesentlichsten arebivalischen Entdeckungen schon gemacht habe.
') Pro Höflerovu sbírku (Geschichtsschr. der Huss. Bewegung) některé kusy poskytl Palacký.
3) Ty pak byly vzorem podobným sbírkám A. Bachmanna, které jsou jim zároveň pokračováním.
') Weil dieser Zeitraum der böhm. Geschichte (1403—1439) an sich der > wichtigste ist und eine weltgeschichtliche Bedeutung hat, Gesch. lies Hussit. 2.
s) Vedle lhostejnosti širší veřejnosti přispěly k nezdaru i tajné deaun-ciace, ač Jos. Kalousek ve feuilletODu, který v Hlase Nár. spolku věnoval, podotkl zcela podle pravdy, že tu nebylo žádné tendence náboženské, „jak se tu i tam z neznalosti myslilo". Dále se na témž místě pra vi (bylo to před založením Akademie), že by ten úkol, o který se pokusiti mínil spolek, měla vlastně vykonati akademie věd bohatě nadaná, kdybychom takovou měli.
jako jedním proudem všecky změny, které se udály během tří století (1253—1526) jak ve státním ústrojí a administraci, tak i v mravních, právničil a sociálních poměrech národa českého. Měl to býti zvláštní přídatkový díl Dějin, jehož sepsání Palacký chtě! věnovati píli několikaletou . . . Zdá se, ze to byl poslední úkol, který po tolikeré práci již vykonané si ještě ukládal, a který již přešel na pozdější. . . Zde zbývá ještě nejvíce práce. Z našich historiků Palackému stáli nej-blíže do r. 1848 Tomek a Erben, později Emler a Kalousek, Tomek šel svou cestou; on vyšel (lze tak říci) ze školy Palackého, ale stojí vedle něho. Co z pracovního programu Palackého připadlo Erbenovi, co Emlerovi, bylo připomenuto. Do částí programu naposled zmíněné náleží Kalouskovo Státní právo, kniha, které (u vědecké práce české věc dosti vzácná) dostalo se druhého vydání, sem spadají též práce J. Celakovského i B. Riegra, vydání pramenů i pojednání z dějin právních.1) Sem vřaditi lze také četné a objemné práce Zikm. Wintra. Zde, v dějinách poměrů náboženských, zejména staré Jednoty bratrské, bych se rád o místo také přihlásil. Za část programu Palackého, jenž svou předmluvu r. 1867 zakončil přáním, aby jeho milovanému a po všecky časy nad jiné těžce zkoušenému národu co nejdříve se dostalo verného zrcadla veškeré jeho minulosti, třeba konečně považovati i historickou práci pro dobu pobělohorskou, které věnovány byly poslední mnohoslibné práce Ant. Rezka, když opouštěl pole, jež si byl oblíbil dříve, totiž 16. století.
To byl a jest Palackého program práce historické. Ne bez obavy klademe si dnes, více než 20 let po jeho smrti, otázku, co z něho bylo provedeno, co zbývá pro další budoucnost Odpověď nemůže než zníti, že provedeno bylo dosti mnoho, ale přece ne tolik, kolik se stati mohlo a mělo. A když ne tolik, kde je vina neb aspoň příčina? Odpovíme-li, že y poměrech, jest tím řečeno něco neurčitého, než nevím, jak to pověděti jinak; ovšem že poměry dělají lidi a lidé poměry ... Z těch poměrů, které zde vadily a vadí, (bylo by lze vytknouti mnoho, i poměry politické v zemích českých i v říši a leccos jiného) aspoň něco buď na konec naznačeno.
Bylo by nespravedlivo neuznati, co bylo vykonáno v České akademii přes její těžkopádnou organisaci2) za několik let,
') Do této časti pracovního programu náleží též Lippertova Social-geschichte.
*) Co v jiných akademiích přežilého, ale aspoň jejich minulosti daného, to zde, v akademii nově založené, sneseno dohromady, nehledě k tomu, že jmění, dotace a příjmy daleko neodpovidaji těm všem úkolom, která ji byly předepsány.
38 Palackého program práce historické.
která uplynula od jejího založení. Bylo by si však přáti, aby Akademie měla program své práce (minim vždy historické a nejsem prvním, kdo se podobně ozývá), aby práci vyvolávala, neponechávajíc ji většinou více jednotlivci, tedy náhodě, aby z ní vycházela iniciativa i directiva, aby nám byla Aka- r demie tím, čím bývala, aspoň do jisté míry, svým časem Matice. To by bylo v duchu Palackého . . .
A v duchu Palackého by také bylo, aby úřady a místa vyskytující se v naší národní organisaci (v ústavech atd.), při kterých je možná vědecká práce, vždycky také byla dávána tem, kdo takové práce jsou schopni a skutečně pracují. Je toho tím více potřebí, čím více neblahé poměry, jež se dostavily ve středním školství, zvláště u nás, stěžují vědeckou práci těm, kdo jsou k němu připoutáni . . . Programu Palackého, který tak horlivě se pričiňoval o vyhledávání nových pramenů dějin českých, by dále odpovídalo, by konečně byly uspořádány a katalogisovány četné sbírky rukopisů, jež máme v Praze . . .') A co říci o místodržitelském archive, o jeho kryptách pod sv. Mikulášem a jeho úřadovnách, jež připoj mínají známá vězení Křivoklátská ?...-) A přece Palacký již r. 1828 a potom častěji upozornil na „archiv gubernia" mezi těmi, v nichž bude třeba pracovati pro české dějiny. .. Než V dosti stesků! Nerad bych vsak, aby mi bylo neporozuměno. Když přehlížíme celý program Palackého a vidíme, kolik z něho vykonal ^on sám, nemůže než probuditi se v nás cit úcty a obdivu. Že se však později od jiných nestalo a neděje nic, to nikterak netvrdím a pokládal bych takové tvrzení za nespravedlivé. My často upadámi; v přeceňování své práce, někdy pak i v nedoceňováni ... Do oné často citované předmluvy z r. 1867 položil Palacký naučeni a napomenutí, vybrané pro národ český z jeho dějin: nepýchatt ve zdaru, aniž kdy malomyslněti ve protivenství!:|)
') Něco lépe je, anebo lze se nadití, že bude, než bylo, když jsem se ozval v Athenaeum 1886. V Museum již tím, že má nové místnosti, v universitní knihovně, že se přistoupilo ke katalogisování rukopisů: a sice spočívá tu práce v povolaných rukou Josefa Truhláře. — Nepři-stupnost kapitulní knihovny na Hradčanech neplyne nijak I neochoty. Odpovídalo by však zcela starším tradicím i potřebě, kdyby kapitula pro své tak vzácné poklady, jež chová ve své knihovně i ve svém archivu, ustanovila někoho, jenž by se jejich správě úplně věnoval. ^
') Tim, že něco akt odneseno do vlhkých místností v Klementině, mnoho se nepomohlo. Pro budoucnost jsou tu plány, ale pro budoucnost dalekou a ne zcela jistou.
') Nechtěl jsem podati ani přehled veškeré historické práce ud smrti Palackého, ani kritiku těch jednotlivých prací, kterých se dotýkám výslovně; pokusil jsem se jen naznačiti jejich poměr k Palackého programu práce historické.
František Palacký.*'
Pro dobu našich dějin, která se počíná v posledních desítiletích předešlého století, máme krásné slovo: probuzení... Do rady buditelův a vychovatelů národa českého patří František Palacký; jest mezi nimi poslední a největší. Není to již doba probouzení, je to probuzení, kterému náleží svou nejplnější činností, jež jest zároveň prostřední dobou jeho života. Palacký spojuje dále dobu života nepolitického s probuzením k životu politickému, jež nastalo rokem 1848.
Palacký je náš nejznamenitejší historik, je muž vědy. Než Palacký je více než historik, více než muž vědy.
Palacký jest muž všestranné práce, jest organisátor práce, jest muž programův. Pro život národní dal nám program tak bohatý, že ani dnes nepozbývá platnosti, sto let po narozeni jeho, a bude neb mě! by platit i pro budoucnost. Nebyl by to však program dobrý, kdyby nepřipouštěl rozšíření podle potřeb času. Pro celý život národní dal nám Palacký program, pro politický formuloval problémy, o kterých nevíme, kdy a zdali kdy budou rozřešeny tak, jak by si byl přál on sám. Tolik však víme: k jejich rozřešení (a lze je řešiti rozličným způsobem) bude vždy třeba nespouštěti se toho, eo jest jádrem programu Palackého, jeho vlastním a nejvlastnějšíni programem.
*) ČČH. IV. (189b), 211- 27ÍV — Dne 13. června t. r.měl jsem přednášku ve velké aule universitní. To. co zde předkládám čtenáři, je tato přednáška, jak bych ji byl přednesl, kdyby byl stačil čas (ovšem bez poznámek). Skutečně v téobširnosti (ač ani to ne docela) mohla býti přednesena jen prvni část, o mládl Palackého. Přednášku jsem měl ku přáni mládeže akademické a hlavně pro ni ... Tím se vysvětluje forma toho, co zde čtenáři předkládám. Ovšem někdy něco, co své místo mělo jen vu skutečné přednášce, zde se neopakuje. — Úžili jsem mohl také praraenúv a pomůcek chystaných a připravovaných mezi tím, co jsem následující psal, zejména Palackého Denníku a většiny pojednáni v Památníku Společnosti nauk, Matice a Akademie; Částečně ovšem jen v poznámkách. — Také počala mezi tím vycházet! řada feuilletonú o Frant. Palackém v časopisu Politik, /.aČiDaje od ě. 140 ze dne 22. května, od Tou. Pekaře, na které někdy odkazuji.
František Palacký.
František Palacký.
53
v literatuře před příchodem do Prahy kladl (aspoň theoreticky) větší důraz na její ráz národní, později na její obsah „evro-pejský"; jeho základní názor o dějinách českých se později přece pozměnil; než převraty to již nejsou. Palackým již žádný daemon nezatřásl; jen politika později otřásla jeho vírou v jiné, ^ ne však vírou v platnost ideálu jeho, tedy v program, jejž vytkl již mladý Palacký pro život svůj vlastní a pro život svého národa, probouzejícího se k novému životu. A tyto ideály mu přišly jak z osobnosti jeho, z toho, co v ni bylo „shůry dáno", i z toho, co v ní vypěstovalo vychování a sebevýchovám', tak z doby, které náležel vývoj jeho; těch ideálů svých pak hledal a ty také nalézal v minulosti národa českého. Skoro ke všemu, co podnikal Palacký později, lze najiti aspoň zárodky již v letech prešpurských.
II.
Mluvíme-li o zázraku v dějinách, znamená to, že naše poznání k příčinám neproniklo, neb lidské poznání všude nachází své meze... To platí též o našem národním probuzení. Avšak ono podiveni, ono admirari, které se po příčinách ani neptá, ustoupilo již rozbírání a ptaní.
Co probudilo národ český k novému životu, ta otázka se ozývá u nás zase a zase.1)
Historik zná nebezpečenství, které takovými otázkami nastává. Jednoduchá otázka zdá se vyžadovati jednoduchou od-pověd a k ní také láká a svádí. Chtěli bychom bohatost a plnost historického života redukovati na jednoduché formule. A často se toho třeba konečně odvážiti. Jsou takové formule vždy aspoň pomůckou na cestě pokračujícího poznání. Pokrok obsažen pak nejednou i v tom, když poznáme, že jsme plnosti obsahu přece nevystihli, že jsme z bohatství dějinného života vybrali a do té formule vtěsnali přece jenom část...
S tou výhradou bych se přiznal k odpovědi, že národ český byl probuzen duchem času, duchem dějin v posledních desíliletích minulého a v prvních desítiletích tohoto století; tedy osvětou předešlého století, která také do našeho ještě přechází, a ideou národnosti, jež vládne století našemu. Tak bylo jinde, tak u nás. U nás k tomu přistoupily tradice z minu-
') Nejnověji se otázky té dotýká Tom. Masaryk. Že se a odpovědí, jakou dAva jeho Jan Hus na str. 2., nesrovnávám, patrno z následujícího. Odpověď tato zní- „Že naše obrození je pokus pokračovat v díle Husově, vidíme z těch našich buditelů a jejich úsilí: Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček... vědomě pokračují na dráze nastoupené Hosero." — Palacký tak obrozeni sám nevykládal. — Srovn. k této otázce Joa. Kaizla České myšlenky. Také, co praví Masaryk sám v K. Havlíčkovi str. 237.
losti pocházející a, což bylo rozhodné pro zvláštní národní život, ne pro život vůbec, po mrtvu, jež vládlo před tím. anebo vlastně po spánku, jenž přece nebyl smrtí — snaha sebezáchovám, snaha zachovati vlastní a zvláštní národnost, když, nastalo nebezpečenství největší.
Živel tragický, praví Palacký,1) v dějinách českých předčí nad epický. Avšak historie nezná tragedií bez viny; nicméně dějiny nejsou vždy spravedlivé; pokuta bývá nejednou větší než vina. To nebylo naší vinou, že jsme se po velké katastrofě českých dějin (a tou katastrofou jest pro všecku další budoucnost bitva na Bílé Hoře) dostali pod vládu neosuiceného absolutismu. Ovšem to nebylo potom ani naší zásluhou, že přišla i pro nás doba absolutismu osvíceného a skrze něj oživující proud osvícenské kultury předešlého století...
Úpadek, který u nás nastal pod neosvíceným absolutismem, byl všestranný. K úpadku přišla i Česká národnost; mužové jako Balbin to poznávali a toho litovali...-) Neosvícený absolutismus ještě přímo a vědomě negermanisoval. A vlastně je jeho dílem to, co je dnes programem našim: rovnoprávnost. Ovšem — my se domáháme rovného práva se svými krajany německými, co se týče veřejné platnosti obou jazyků zemských, kdežto tenkráte německý jazyk obdržel ve veřejném životě stejné právo s tím, který před tím měl právo výlučně sám. V tom smyslu se stal jazyk německý také jazykem zemským. Neosvícený absolutismus nepřál národu českému, ale ne tak proto, že byl český, nýbrž spíše, že byl před tím převahou kacířský.
Osvícený absolutismus germanisoval. Germanisoval, protože byl osvícený, a ještě více, že to byl absolutismus. Němčina se mek stati a také do značné míry se stala kulturním jazykem v Čechách; na školách latina, kde ustoupila, ustoupila ne oběma jazykům zemským, nýbrž jednomu z nich, německému. A vlastně se měl jazyk německý stati jediném jazykem zemským, to jest jen on měl míti platnost ve veřejném životě. Proto se germanisovalo pro stát. Osvícený absolutismus nepřál národnosti české, ne tak proto, že byla česká, nýbrž hlavně proto, že dvojí národnost zdála se stěžovati vládu. A osvícený absolutismus chtěl vládnout, chtěl vládnout mnoho a positivně.
Osvícený absolutismus dosáhl u nás, co chtěl, ale vyvolal také, co nechtěl. On povznášel zemi naši a obyvatelstvo její z úpadku duševního i hmotného, ale probouzel zároveň v některých vrstvách českého národa odpor proti germanisaci, a tím sebevědomí národní.
') Děj. IV. 2 str. 7. ') Iiadh. III. 75.
">4 František Palacký.
Německý jazyk stal se kulturním jazykem (a to přinášelo největší nebezpečenství) v zemi české1): stal se kulturním jazykem pro příslušníky obou národností, pro Němce, z nichž mnozí milovali zemi českou jako svou vlast a pričiňovali se o její povznesení, i pro ty Čechy, kteří si byli své národnosti sice vědomi, u kterých však jednak kosmopolitická kultura předešlého století, jednak úpadek národnosti české vyvolávaly jakousi lhostejnost neb jakousi resignaci, co se týče možnosti zvláštního českého národního života pro budoucnost.2) U jiných však se probouzela snaha učiniti také český jazyk jazykem současné kultury. Možnost toho byla dáDa minulosti, protože jazyk český již jednou dřivé kulturním jazykem byl. Běželo o to, jej ve styk uvésti s kulturou současnou... Tak stáli vedle sebe (a do jisté míry i proti sobě) Dobrovský a Jungmann.
Palacký spojil v sobě Dobrovského s Jungmannem. Jung-mann byl probudil Palackého, on nejmocněji. Palacký pracoval směrem vedeckým, v tom je podoben Dobrovskému, jenž mu byl i učitelem; Palacký však práci vědeckou obracel obzvláště a vědomě na prospěch národnosti české. Jako v řece voda z dvou řek přicházející dlouho ještě teče vedle sebe, tak u Palackého ještě dlouho vedle sebe pokračuje práce jeho směrem obojím, rozdílná jazykem. Samy Dejiny národu českého počaly vycházeti jazykem německým již r. 1836, česky teprva r. 1848. Avšak již r. 1827 utvořil si Palacký pro svou vědeckou práci jazykem českým a pro národnost českou svůj orgán, český Časopis Musejní — čtvrtý rok po svém příchodu do Prahy.
'\ Pěkně to pověděl r. 1842 hr. Lev Thun ve svém známém spise Über den gegenwärtigen Stand der böhm. Literatur. — Kaspar Sternberk ve své autobiografii (str. 38), vydané r. 1868 Palackým, praví: „K.Joseph, der alles centralisireu wollte, suchte auch die čechi'sche Zunge zu unterdrücken; dieses Pallidum der Nationalität lässt sich aber kein Volk rauben. Unverabredet hörte man in den Vorsälen bei Hofe (v Praze, při korunovaci Leopoldově 1791) alle, die der Muttersprache mächtig waren, böhmisch sprechen.1" — Palacký sám ve článku z r. 1832 pro Brockhausovo Konvers. Lexikon pojal věc nejhlouběji. Uvedeni němčiny do škol „war gleichsam der Todesstoss für die böhmische Sprache und Literatur, um so gefährlicher für sie, als jene Decrete wirkliche deutsche Aufklärung bezweckten und folglich auch die Überlegenheit deutscher Bildung im Lande und den alleinigen Gebrauch deutscher Sprache in allen Geschäften herbeifühiten". Než proti tomu se okázal odpor; nejdříve se ozval Kinský (1774;. Jak nic- i méně Palacký ostatek soudil o císaři Josefovi, pověděl v dopise z r. 1839: „Trotz dem, dass K. Joseph, in irrigen Ansichten befangen, der böhm. Nationalität den Todesstoss versetzte,Werde ich meine grosse Achtung für ihn nirgends verläugnen".
-) Mit Liebe, wenngleich ohne Hoffnung - praví Palacký ve své přednášce o obou hr. ze Šternberka (1842). Slovo jeho platí tu také o Dobrovském.
František Palacký. 0f>
Palacký se byl dostal do styku s oběma, s Dobrovským i s Jungmannem, dříve, než přišel do Prahy; s Jungmannem dopisováním nedlouho po vydání Počátků, s Dobrovským1) osobně ve Vídni. Oba, se ho ujímali.-) Dobrovský seznámil ho s oběma Šternberky, Kašparem i Františkem, a tím se rozhodlo, co se již dlouho připravovalo, že se Palacký úplně věnoval dějepisu a také že zůstal v Praze. Tak se počaly — prostřednictvím Dobrovského — styky Palackého se šlechtou českou.
Jako v jiných zemích, tak i v Cechách šlechta to byla, která v 2. polovici předešlého století a v prvních desítiletích našeho věku účastnila se práce vědecké přímo jako Kašpar Šternberk, nepřímo mecenášstvím jako mnozí jiní, v duchu oné doby; a právě v Čechách měrou vynikající.3) Jest slušno vzpomínali toho s uznáním a s vděčností, s uznáním a vděčnosti tím větší, že se tyto tradice později neudržely tou měrou (ne že by byly zmizely docela), jak by si bylo přáti ve prospěch vlasti naši a také ve prospěch šlechty samy. Příčiny pozdější změny jsou rozmanité; nespravedlivo by bylo hledati jich jen na jedné straně... Oba Sternberkové náležejí do dlouhé řady mužův ze šlechty české, jichž jména se připomínají zvláště v dějinách Společnosti nauk a Musea království Českého. Zakladatelem neb spoluzakladatelem Společnosti byl hrabě František Josef Kinský, kníže Karel Egon Fiirstenberk jejím prvním praesidentem, když se roku 1784 ze společnosti soukromé stala veřejnou. — Mezi členy Společnosti nacházíme Františka Šternberka již od r. 1796, Kašpara od r. 1813. Ještě větší účastenství měla šlechta česká při zakládání Musea. Nevíme ani, koho jmenovali na prvním místě, zdali hr. Františka Ant. Kolovrata-Libštejnského či hr. Františka Klebelsberka či Kašpara a Františka Šternberka. Kašpar Šternberk byl prvním praesidentem společnosti musejní nejen podle jména, nýbrž také skutkem. Museum bylo ve svých počátcích dílem šlechty české; sbírky jeho založeny dary pd ní věnovanými, na př. sbírka mincí darem hr. Františka Šternberka ...
O šlechtě rakouské — a šlechtou rakouskou je tu proti uherské a polské zvláště šlechta česká — slyšeli jsme v poslední
') Dobrovského spisy čítal Palacký již v Uhrách. Do denníku r. 1820 napsal: Spisové Dobrovského otevřeli mně bránu, abych duchem filosofickým do soustavy řeči slovanských, zvláště české ... nahlédnout! mohl.
J) Palacký přijel do Prahy v pátek 11. dubna o 10','j hod. dopol. O 12. byl již u Jungmauna, který jej po obědě zavedl k Preslovi; Presl jej puk dovedl na Hradčany k Hankovi a do Musea. Dobrovského navštívil v sobotu.
') Palacký sám to s důrazem připomíná v přednášce, kterou měl r. 1842 o hr. Kašparovi a Františkovi ze Šternberka. A později ještě r. 1884 (Radh. III. 144).
56
František Palacký.
František Palacký.
době několikráte hlasy — a jsou to zároveň hlasové varující — hlasy, vytýkající jí uzavřenost její proti jiným vrstvám společenským, jaké již nikde jinde ve světe není. Připomínám jen historika Motleye, který byl vyslancem Spojených Obcí Amerických v Berlíně, v Hágu, v Londýně, ve Vídni a svoje mínění v té příčině vyslovil v důvěrných dopisech Bismarckovi. Ale již mnohem dříve vyslovil se podobným způsobem Wes-senberg — známý ministr-praesident rakouský z r. 1848. Ze v době, kdy Palacký přišel do Prahy, bylo ještě lépe, že bylo ještě dosti styků mezi šlechtou a muži vědecké práce, o tom právě nás poučují zejména dějiny mladého Musea království Českého.1)
Palackého (vracím se k tomu, co již bylo pověděno) po jeho příchodu, do Prahy ujímali se přátelsky Jungmann i Dobrovský. Se Šternberky ho seznámil Dobrovský; Jungmann, tichý genius (jak praví Palacký sám), nechodivší kromě školy nikam mezi lidi, jemu v tom nemohl býti prostředníkem.3) Dobrovského Palacký však nazývá, vypravuje o počátcích svých styků se Šternberky, „jich přítelem". Nevím, lze-li říci, že se potom stal hned jejich přítelem Palacký sám, zejména Kašpara Šternberka; než jak hojnou měrou se mu dostávalo od počátku přízně obou — o hr. Františkovi Palacký ve své přednášce r. 1842 pověděl, že mu byl jako druhý otec — jak důvěrnými se staly brzy styky jeho s tímto slavným triumvirátem, do kterého vedle Šternberků jako třetí náležel Dobrovský, o tom svědčí vypravování Palackého samého v autobiografii. Ale zároveň vidíme, že Palacký v nových poměrech zůstal svým, že nezapomínal ideálů svého mládí. Bylo to dne 20. prosince 1825, že se po tabuli u hr. Frant. Šternberka prodloužila rozmluva až téměř do půlnoci, a že se při této památné rozmluvě objevilo, co dělilo od sebe Kašpara Šternberka a Dobrovského na jedné a Palackého, než také hraběte Františka na straně druhé. Byla to vlastenecká víra v budoucnost. Kašpar Šternberk a Dobrovský již nevěřili a nedoufali.3) Palacký doufal a věřil. On neostýcha! se domlouvati
') Společenské poměry, jaké byly v Praze, a do kterých se Palacký dostal, velmi pěkně vylíčil Frant. Laďisl. Rieger v Památníku (Za jakých poměrů, zejména sociálních, podnikl Palacký úkol svého života).
') A snad by byl ani nechtěl. V rozmlouváni o jazyku českém (1803) čteme: Pokud ten veliký obecného lidu zástup česky mluví, plesati nad pohřbem Čecha jest smělno... Lid český jest; panstvo, necht sobě hovoři francouzsky neb chaldejský (rozumnější jazyk lidu svého miluji), což na toni? že lid je za to má, zač se vydávají — za cizozemce, a tím inénfi je miluje, čím méně od nich milován jest.
3) Šafařík byl velmi upřímný vlastenec, a přece se u něho někdy objevila beznadějnost. R. 1839 napsal Palackému: Domnívali jame se, že
Dobrovskému, že dosud ničeho nenapsal jazykem Českým, a vyzval hraběte Kašpara, aby se Museum odhodlalo k živějšímu podporování literatury a národnosti české... V té věci Museum ve vlastencích, zejména v Jungmannovi a Preslovi, vzbuzovalo sice naděje na pomoc, ale nesplňovalo jich... Tužby vlastenců se setkaly s plánem, který se vyskytl již r. 1817 v přátelských rozmluvách mezi Palackým a Šafaříkem. Rozmluva dne 20. prosince 1825 vedla k provedení jeho, ač ne hned. Roku 1827 počal vycházeti redakcí Palackého český Časopis Musejní. Odpovídá to poměrům tehdejším, ale vzbuzovalo nespokojenost mnohých vlastenců, že vedle něho Museum vydávalo také časopis německý. Měl býti vlastně vědečtější než časopis český a vedle toho (nebyl to jeho hlavní úkol) cizinu poučovati o vědeckém životě v Čechách. Tak jsme tedy v německém časopise Musea již před 70 lety měli orgán, po jakém i nyni někdy se volá a touží. Německý Musejník zamkl po 4 letech; nenacházel dosti odbytu ani v Čechách, a ještě méně v cizině ... Myslím, že by se nám i nyni nevedlo lépe.1) Jako redaktor českého Musejníka (a zůstal jím do r. 1838) Palacký zakusil dostatečně slasti a strastí takového postavení. Mezi stranami tehdejšími, Nejedlého a Jungmannovou, zaujal postavení střední; ač sám byl Jungmannovi bližší, uznával také, co bylo dobrého a oprávněného na straně druhé. Více než o jazyk, který pokládal, zvláště co do forem, za dostatečně vyvinutý a ustálený, běželo Palackému o věc, o „vzdělanost reální", jak napsal v listu Kollárovi r. 1832. A proto nepři-pouštěl neoprávněných novot, ani když přicházely od Kollára samého. Konservativnost Palackého byla založena na zásadách, na hlubokém porozumění těch otázek, o které .při tom šlo. Roku 1833 napsal Šemberovi, ujímajícímu se Žáka a jeho domnělých oprav: „ ... formy jazykové jsou živé částky jazyka, žijící v ústech národu, jenž se podle libosti gramatiků na ruby obraceti, uřezávati a přešívati nedají. Gramatikové jsou jen jazykopisci, t. j. referenti o jazyku, nikoli pak zákonodárci aneb tvůrcové a vladaři, rovněž jako statistikové moci konstitutivní aneb zákonodárné ve státu nemají.. .2) Pravíte posléze,
tento slovník (Jungmannův) bude základ novější naši literatury; nyni se spiše k lomu podobá, a tak nejedni soudi, že to bude jejím náhrobním kamenem. — A podobně bylo někdy také u jiných, nejméně u Palackého.
') O německém Mus. viz pojednáni Mourkovo v Památníku. — Ceosnra byla přisnějSí k němu než k časopisu českému. Roku 1831 napsal Palacký Kbertovt: „Miř ist des Popěn Zimmermann Censurtyranoei endlich un-erträglich geworden."
') Srovn. Radhost I. 45 v posudku Trnkova spisu r. 1832 a přednášku z roku 1846 (Radh. 1.193). Dále v. pojednáni Fr. Bílého, Palacký a spisovny jazyk český v Památníku.
ň8 František Palacký.
že ne cit pravdy, ale jen zvyk opravám jeho (t. Žákovým) se přiči: ale není-li tento zvyk pánem a zákonodárcem o jazyku ? .. .* Slova Palackého vykazuji zároveň meze a dávají direktivu každému brusičství, ale také odsuzují z nemalé části ono brusičství, které proti těmto zásadám se provozovalo a zčásti provozuje dosud, neméně než zbytečné módy a nápady, jež se rychle Šíří zvláště denními listy.')
Palacký stál o zachování jednoty ve spisovném jazyku, o utvoření jednotné a v duchu jazyka založené terminologie a fraseologie vědecké (to by byl měl vykonati zejména slovník naučný): než na tom nebylo mu dosti; šíření „reální vzdělanosti" — to bylo předním úkolem časopisu od něho řízeného, aby se totiž „v národě českém dále již necítila_ větší potřeba slov a výrazův, než ponětí a známosti*. Ještě určitěji vytkl Palacký program svého časopisu, a můžeme říci svého veškerého konání a snažení v té dobe v předmluvě k 11. svazku (1837), pohlížeje zároveň ne bez uspokojení nazpět k tomu^ co jiz vykonáno. Novoevropejská osvěta neměla již býti v Čechách šířena toliko jazykem německým,, proud její měl býti uveden také do literatury české,1') staré Čechy měly býti uvedeny do nové Evropy; literatura česká měla se stati částí literatury evropejské, celosvětské; literatura česká neměla býti pouze neb hlavně prostonárodní, a když se odvažovala výše, neměly neologismy jazykové ji činiti nepřístupnou, krom několika spisovatelům samým. Psáti pro „střední vzdělané třídy" a tim je získati pro .literaturu českou, to bylo podle Palackého „životní otázkou". Životni otázka — není jediná otázka. Neporozuměl by Palackému, kdo by se domníval, že on neuznával potřeby a ceny literatury čistě vědecké, jak ji pěstoval Preslův Krok, vědy pro vědu, pure science. Životní bylo mu to, čeho třeba bylo tehdy nejvíce. Než této životní potřebě3) nemohl stačiti jediný časopis čtyřikráte do roka vydávaný.
') Srovn. vychováni, výchova, výchov atd.
J) Roku 1832 napsal Palacký v článku pro Brockhausův Slovník: Seit jener Zeit (objevení RKého, založení Musea) hat die Bildung der böhru. Sprache rasche, fast zu gewagte Fortschritte gemacht, sie wurde in Form und Gehalt europäisch, und fügt sich bereits fast allen Bedürfnissen in der Kunst und Wissenschaft... A přece čteme o něco dále: Unter den 6 Millionen slavischer Einwohner in Böhmen, Mähren und Oberungarn, welche das Publikum der böhra. Literatur bilden sollen, sind es bisher immer nur Einzelne, welehe daran Tneü nehmen; die Massen sind todt, und selbst die Mehrzahl der Gebildeten bleibt durch ihre Erziehung ihrer Muttersprache für immer entfremdet, anderer Hemmungen, wie der strengen Censor, des jämmerlichen Buchhandels und dergl. nicht zu gedenken...
3) Ze poučná literatura pro lid není možná bez vědecké, dobře poznal a pověděl Lev Thun.
František Palacký. Sil
Měl býti vydán společnou prací více spisovatelů a pod vrchním řízením Palackého encyklopaedický slovník, slovník naučný. Vzdělanost národu českoslovanského, praví Palacký r. J829 v programu k němu, způsobena byla jazyky cizími, v Cechách a v Moravě němčinou, latinou v Uhh'ch. Ďalší starostí bude, zjednati mu přístup k vzdělanosti v řeči mateřské, tak aby o všem česky mysliti, mluviti a psáti se naučil.1).Jednání o slovník vedlo, jak známo, k založení Matice České (1831). .. Jestliže založením Musejníka proveden byl plán Palackého z mladších let, založením Matice proveden záměr mnohem starší, kterým se zanášeli již první vlastenci, zejména Pelcl, tehdy ne bez účastenství samého Dobrovského,-) jenž se v mladších letech, jak se zdá, ještě nepoddával té beznadějnosti. jaká se objevila u něho při oné památné rozmluvě dne 20. prosince 1825... Starý záměr se vracel, zase a zase, ve skutek jej uvedl teprve Palacký. Matice Česká je především jeho dilem; on sám velkou při tom zásluhu přičítal hr. Františku Šternberkovi.
Jaké překážky při tom Palackému bylo přemáhali, to jsme se teprve po letech dověděli. Osvícený absolutismus byl přinesl větší volnost duševního života, potom po válkách Napoleonských, za restaurace, nastávala, co se týče iniciativy vládní, doba stag nace. Vláda vídeňská nepřála žádné nové věci. Snahy českých vlastenců nepotkávaly se u ní a její byrokracie (s některými výjimkami, pokud totiž na vysokých místech stáli někteří šlechtici čeští) se žádnou přízní; další rozvoj národního života českého, ač v něm ještě nebylo žádného programu politického, vzbuzoval nedůvěru; vláda vídeňská nepřála národnosti české, nejen proto, že to byla národnost česká (ovšem i proto), nýbrž již proto, že se tu k životu hlásily nové věci.3) A novou věci by byla bývala společnost určená zvláště a výhradně ku pěstování a zvelebeni literatury české. Proto se založení Musea nepotkalo s překážkou od vlády, že nebylo národní v tom smyslu, jak by si byli vlastenci přáli. Než Museum tu bylo; program jeho byl dosti široký a mohl po-skytnouti zamýšlené Společnosti přístřeší. Avšak Museum samo musilo pro to teprve získáno býti, musil býti získán zejména jeho praesident, hr. Kašpar Šternberk. Že se tak stalo, to bylo
') Sud. Dvořák, Snahy Frant. Palackého o vydáni české encyklopaedie (Památník).
l) Srovn. Kalouskovy Děje SpoleČn. nauk str. 63. Roku 1791 chtěl (ale nesměl) Dobrovský svou přednášku, kterou měl před císařem Leopoldem, zavřití prosbou, aby císař chránil národ český při drahocenném dědictví po předcích, jazyku mateřském.
•) Srovn. Kalouskův životopis Palackého,
ijíl František Palacký.
zásluhou hr. Františka,1) který se již úplného provedení toho, k Čemu byl nápomocen, nedočkal... Ony překážky nastaly však teprve potom, překážky, pro které r. 1832 Jungmann Palackého, vracejícího se z Vídně, uvítal voláním: „Pomozte, Františku, hyneme! hyneme!" A Palacký pomohl, pomohl svým uměním jednali s lidmi... Jemu se bylo podařilo hned od počátku získati pro věc, o kterou šlo, nejvyššiho purkrabí tir. Karla Chotka. Ale byly i jiné překážky, které nepocházely od nepříznivou; účastenství obecenstva českého se probouzelo pomalu; teprve v letech Čtyřicátých počet členů rychle rostl. Nicméně za poměrů nepříznivých vydána pomocí Matice dvě monumentální díla naší vědecké literatury, Jungmannúv Slovník2) (1834—1839) a (1836—1837) Slovanské Starožitnosti Šafaříkovy, jehož povolala Matice do Prahy, aby se stal českým, t. j. česky píšícím spisovatelem (hlavní zásluhu i při tom měl Palacký); v letech čtyřicátých založena obojí Bibliotheka, novočeská i staročeská, a vydána náhradou za naučný slovník malá encyklopaedie i první svazek Výboru. R. 1848 zahájeno prvním svazkem vydání Palackého Dějin ve zpracování českém...8)
Výbor vydáván podle návrhu Palackého. I jiné jeho návrhy z té doby jsou pozoruhodný; pokud nebyly provedeny již tenkráte, obsahovaly úkoly pro budoucnost.4) Tak měla býti vydávána Bibliotheka znamenitých děl historických, původně českých (na př. Skála, Bartoš, Sixt z Ottersdorfu) i přeložených. R. 1842 předložil Palacký návrh, aby Matice podporovala literární produkci také udílením praemií za spisy jí samou nevydané. Než jen jednou taková praemie skutečně dána, totiž r. 1845 Tylovi za jeho román Poslední Čech. A nepomohlo dále ani naléhání Palackého, jenž byl sám do Musejníka napsal několik posudků o spisech belletristických (posudků, které mají své místo v dějinách kritiky u nás), aby se v tomto časopise, který byl přešel do nákladu Matice, pěstovala pravidelne důkladná kritika české literární produkce.'') Jest patrno, že Matice podle úmyslu Palackého měla býti asi tím, čím jinde bývaly Akademie. A tím — aspoň do jisté míry — Matice skutečně byla; z ní vycházela z velké části iniciativa i direktiva vědecké literární produkce České.
') (Jedenkblätter 84.
ä) Na vydáni Jungmaimova slovníku pomoci Musea pomýšlel Palacký již r. 1827. CelakoosWio Sebrané listy 203.
') Na základě zvláštni úmluvy s nakladatelem Tempským. *) Sr. Tieftrunkovy Dějiny Mat. Č. 115 sl.
s) Obtíže kritiky v malvch a těsných, poměrech, jaké tehdy byly, vytkl Palacký v ČČM. 1827. (Radh. I. 12). Namnoze trvaji dosud. — S návrhem Palackého se nesrovnával Šafařík, tehdy redaktor Musejníka.
František Palacký. (il
V,Museum r. 1838 smrtí hr. Kašpara Šternberka končí se doba Šternberkova, 1841 zvolením Palackého za jednatele počíná se, jak Dověděl Nebeský, doba Palackého, vedle něhož v mnohých věcech, stál jytiř Jan Neuberk, v té době také kurátor Matice.1) Šternberk byl více než dilettant, více než znalec v oboru věd přírodních. To dávalo též ráz Museu za jeho řízení. I to odpovídalo jeho osobnosti, že Museum, nepřestávajíc býti českým, mělo do sebe přece cosi kosmopolitického. Palacký program sbírek a činnosti Musea rozšířil a položil při tom zvláštní důraz na věci české všech oborů; že historie přišla k větší platnosti než před tím, v tom se ovšem hlásila vedle skutečné potřeby také osobnost jeho. Zmiňuji se jen o zřízení archaeologického sboru roku 1843.2) — Roku 1847 přestěhovalo se Museum s Hradčan, z odlehlého a také jinač nedostatečného domu někdy Šternberského, kde je chtěl míti jeho první praesident, dolů do města, na Příkopy, do domu od stavů k tomu konci koupeného a upraveného. Palacký by byl chtěl více. On před tím navrhoval, aby na místě pomníku císaři Františkovi na nábřeží postaveno bylo Francisceum, kde by místo našly i jiné ústavy. Návrh jeho nestal se skutkem. Než všecky podobné návrhy Palackého bývají programem pro budoucnost. Co navrhoval r. 1839, provedeno po jeho smrti teprv, a to v rozměrech daleko větších, stavbou Rudolfina a nového Musea.
Podobný význam jako jednatelství pro Museum mělo pro Společnost nauk sekretářství Palackého.
Členem Společnosti stal se Palacký r. 1830, sekretářem jejím byl od r. 1840- -1844. A byl, jak praví Kalousek, nej lepší sekretář ze všech, které kdy Společnost měla. V ní provedena hned roku 1848 nová organísace rozdělením na čtyři odbory či sekce, z nichž jedna byla ěesko-filologická; do ni náleželi ti vlastenečtí učenci, kteří do Společnosti přibyli po Palackém, zejména Jungmann, Hanka a Šafařík. Tato sekce odpovídá Matici při Museu. Společnost měla (to bylo míněni Palackého) i nadále pěstovati vědu pro vědu; měla se však stati čeŠtější co do předmětu své práce. Ale měla se stati češtější ještě v jiném smyslu.
Programem Palackého v těchto letech zůstává učiniti jazyk český, pokud již bylo lze, rovnoprávným s jazykem německým
') R. 1642 těší se Palacký v dopise Celakovskému: Matice letos přičiněním zvláště kurátora svého! P- z Neuberka, veseleji prospívá, nežli ode mnoha let.
*) Palacký vyložil svůj program Musea ve spisku vydaném r. 1842 jménem výboru pod titulem »Das vaterländische Museum in Böhmen im J. 1842." Předeslány Dějiny Musea, potom často od jiných opakované. — Mnoho z toho, co tu pověděno, platí jeitě dnes.
(;o František Palacký.
v ohledu kulturním, anebo aspoň připravovati ten pokrok pro další budoucnost. On uvedl jazyk český do Musea i do Společnosti. Do Musea českým Musejníkem a založením Matice. — Jednací jazyk Musea byl německý, ač hned v prvních stanovách jeho čteme — ne bez podiveni — paragraf, podle kte- , rého měli členové česky aspoň rozuměti, sekretář však býti mocen jazyka českého úplně.1) Teprve nové stanovy z r. 1847 sepsány byly rovnoprávně v jazyku českém i německém. -. Ve Společnosti nauk jazyk německý zůstával jednacím a uveden také do protokollú nové sekce česko-filologické.-) Než v publikacích vláda němčiny (vypsání cenné otázky, na kterou Palacký odpověděl svojí Würdigung, výslovně žádá spis německý) fakticky prolomena byla Palackého Letopisy (1829) a dvěma rozpravami Karla Bořivoje Presla (1830); výslovně však teprve novými stanovami r. 1837 přisouzeno jazyku českému rovne právo vedle německého, latinského a francouzského.3) Práva toho užila potom nová česko-filologická sekce ve svých přednáškách a publikacích. Jazyk český (cituji zde Kalouskovy Děje Společnosti) byl již netoliko předmětem vědeckého badaní, nýbrž také prostředkem vědeckého sdělování.
Jazyk český se tedy ozval v publikacích Společnosti, ale stalo se to přece jen v jedné sekci, v té, kde pěstovány jazyk český a literatura česká.4) V sekci historické do přednášek uvedl Palacký jazyk český hned r. 1841, dne 25. listopadu, kdy četl pojednání o Rostislavovi, otci královny Kunhuty, tištěné potom v ČČM., do akt chtěl jej uvésli roku 1842 svým pojednaním o předchůdcích husitství. Ale to se potkalo s překážkou, když censura, vyžádavši si votum konsistoře, vytištění nepovolná, aspoň ne tak, jak bylo napsáno.5) A tak toto pojednání vyšlo po několika letech německy, ale za hranicemi a pod cizím jménem.6) Jiné historické práce Palackého (a to velice cenné) byly v těchto letech v aktech Společnosti vydány jazykem německým.
" § 13. Sämmtliche Mitglieder müssen die bömische Sprache verstehen, der Sekretär sie fertig lesen und schreiben. Sr. k té veci Jana M. Černého Museum království Českého. V Praze 1884.
») Kalousek Btr. 158. .    . .        Ľ ,   . ....
') Ještě r. 1839 při vypsání ceny za dějepis českého obchodu zad a
se spis německý. ...    lit , »„_*.„,
4) Kalousek 190. Jsou to pojednání se společným titulem „Koz Dor staročeské literatury".
5) Srovn. Kalouskovy Děje Spol. 169.
«) Censura a koasistoř tím poškodily historickou literaturu nemálo. Palacký mínil totiž takto zahájili řada pojednáni o učených mužích v 14. a 15. století. Ale tato nehoda, jak praví v Radhoštu II. 29«, odňala mn k tomu všelikou chuť.
František Palacký. f»
Otázka, smí-li a má-li český spisovatel psáti německy, není nová. Palacký sám ještě v Doslovu k Radhoštu vzpomíná, že i někteří vlastenci horlili proti němu, jako by se staral
0 Němce více než o Čechy.1) Když pak roku 1836 Dějiny jeho počaly vycházeti jazykem německým, jeden z nich, kněz Josef Mysl im í r Ludvík, který každý svazek českého Musejníka „toužebně očekával jako Židé Messiáše", neostýchal se Palackému samému své (a nejspíše i jiných) zklamání vyslo-viti nepokrytě.2)
Palacký psal německy pro svět, zejména pro svět učený. Ale i některá z jeho učených pojednání historických mají zároveň do sebe cosi apologetického, jako ono z r. 1842 o vpádu tatarském, zvláště pak společně se Šafaříkem složená obrana Libušina Soudu, Evangelia sv. Jana a gloss^v Mater verbo-rum (1840).3) Propaganda «pro dobré národa Českého" nebyla částečně možná nez prostředkem jazyka německého, a to
1 doma v těch vrstvách, které české národnosti mely býti získány. Jako jiné kusy, tak i tento kus programu se ohlašuje hned u mladého Palackého v letech prešpurských.
Ono místo v dopise Kollárovi z r. 1820 o „obzvláštním osudu* spisovatele českého zní dále: „Mezitím volno nám také vzhlédati do blaženější budoucnosti, k době té, kdež v Čechách opět i páni a rytíři, i paní a slečny Česky my sliti, mluvili a čisti budou, doba přijdoucí až později, ale neomylně." Co to znamená, než že pro život národní, v duchu a jazyku národním, měly býti získány ty vrstvy společenské, ve kterých tohoto života bylo dosud málo, nejen třídy střední, ale i vyšší, Šlechta? ... A o dvanácte let později slyšíme od Palackého v dopise Kollárovi: „Dokud my vyšší šlechty sobě nezískáme, dotud pro nás spásy nebude." A povězme to hned, zde máme před sebou kus programu Palackého, totiž počeštění české Šlechty, který se mu jen částečně podařil . . . Ona blaženější budoucnost, onen neomylně přijdoucí čas, leží také ještě — před námi, jako ležel před Palackým r. 1820, a snad jsme od něho ve větší vzdálenosti, než byl Palacký sám v letech třicátých a čtyřicátých.*)
') Že k nim náležel také Jungmann, patrno z jeho psaní Kollárovi 4. ledna a 10. listopadu 1827, 22. dubna 1828. CCM. 1880, str. 56, 57, 199.
a) V dopise ze dne 20. leďna 1837: ,Geschichte Böhmens v. Franz Palacký" . . Duch se mně zatajil, oči mrákota obešla, sám sobě nevěřil jsem čtoucímu, a prvni vzdechnutí bylo: Šeredně nás oklamal! — Odpusťte slova tato neb raději jen vzdechnuti — vždyť jste nám nic neslíbil — sami jsme se oklamali — bolestně!
') Podobně i pozdější (1856) Zeagenoerhör überden Tod K. Ladislaw'f.
') Sr. co Palacký napsal 1864 (Radh. III. 144).
64 František Palacký.
Přišed do Čech, Palacký počítal s danými poměry, ale počítal také s lepší budoucností, kterou očekával, kterou připravoval. V šlechtě české našel po svém příchodu mnoho patriotů, ale málo vlastenců.
V předešlém století hr. Frant. Josef Kinský byl se ujal jazyka českého, jeden z prvních (1774); při korunovaci. Leopolda, nástupce Josefa II., v Praze pánové čeští (Kašpar Šternberk nám tu zajímavou zprávu zachoval v autobiografii vydané Palackým r. 1868 na str. 38), pokud ještě česky uměli, okázale mluvili mezi sebou při dvorských slavnostech po česku . . . Nicméně Palacký oba Šternberky, Kašpara i Františka, a také Karla Chotka počítá k Čechům „věrným krvi a srdcem", kteří však jazyka českého sami nebyli dosti mocni. A toto svědectví jeho v Doslovu k Radhoštu se vztahuje na samého Dobrovského, „mistra v theorii, ale v praxi dosti nedostatečného."') „Proto," praví Palacký, „kdokoliv jté doby působiti chtěl ve prospěch národnosti české, musil již uživati k tomu cíli němčiny."
A tak se stalo, že r. 1831 páni češti, ani hraběte Eugena Černína, také přítele Dobrovského, nevyjímaje, vyzýváni byli ku přistupování k Matici dopisem německým, od Palackého složeným, od něho, Jungmanna a Přešla podepsaným. A přece v tomto německém dopise na národní ideu položen větší důraz, nežli za tehdejší doby možná bylo ve vyzváních veřejných.8)
Probuzení národního života netoliko ve středních, nýbrž také ve vyšších stavech očekával Palacký od literatury, ovšem přiměřeně k tomu konci a cíli pěstované. Také k tomu konci a v té naději zakládal český Musejnik, pro střední (jak již řečeno), ale také pro vyšší stavy.5)
„Naše vyšší šlechta," oznamoval Palacký Kollárovi roku 1832, „počíná se více chýliti k jazyku . . ."*) Ale ovšem jsou
') Badh. III. 263. To potvrzuje Dobrovský sám v dopise Kybayovi 1785, omlouvaje se, že píše německy. — O Rud. Kinském napsal Palacký Šafaříkovi r. 1833, že je na literaturu českou velmi laskav, ačkoli v ní jest jen povrchně zběhly.
') Von jeher war es zunächst die eigenthümliche Sprache, welche die Böhmen zu einem besonderen Volke stempelte . . . Diese Sprache ist noch immer das unterscheidende Merkmal der Nation ... V místě otištěném v Tieftrunkových Dějinách Matice na str. 32 vrací se mySlenka, kterou Palacký byl vyslovil již r. 1825 v rozmluvě se Šternberky a Dobrovským.
J) Časopis náš Český u většího dílu vyšších stavů čten bude — Kollárovi napsal Palacký 28. září 1826. CČM. 1879 str. 386.
') Jinače soudil Čelakovský v listě Vinařickému r. 1838 (Sebr. L. str. 425) pravě, že si odrodilá šlechta jazyka českého dosud málo všímá. 1 jinače je místo zajímavé.
tm Frantiiek Palacký.
a Lev Thun si rozuměli. Hned r. 1836, když vyšel první svazek Palackého dějin, napsal Lev Thun svým do Děčína: „Ich habe nur die ersten Čapitel gelesen; habe aber gar grosse Freude darüber; er ist wirklich ein grosser Mann . . . l) Zvláště se pak zavděčil Lev Thun českým vlastencům spisem, vydaným roku 1842. >
K pokusům, či vlastně prosbám, které však nepomáhaly, aby jazyku českému aspoň nějaké místo popřáno bylo ve školách, náleží ono zadáni sboru Matičního, které podle úmluvy s Chotkem, k podnětu Palackým danému, složil s pomocí Jung- j mannovou Vinařický, a které od nejvyššiho purkrabí (Chotka) bylo dále podáno do Vídně.
Hrabě Lev Thun tyto snahy vlastenců schvaloval2) a pod- 1 póroval, schvaloval zvláště, že děti mají býli vyučovány ve svém jazyku mateřském. Aby poskytnuto bylo jazyku českému místo ve škole, ale také v úřadech, odpovídající pokrokům, kterými se literatura česká již může vykázati, jsou požadavky sice jen více naznačené, než určitě formulované spisu jeho z r. 1842/') „Über den gegenwärtigen Stand der böhmischen
') ÖJ. XV. str. 180. — Tamtéž XVI. str. 149 citát z listu Palackého, když Thun již byl ve Vi dni (1845): Wie Schade, dass wir Sie, lieber Herr Graf, nicht in unserer Mitte haben. Ihre Kraft wäre uns so nöthig. Doch so Gott will, geht uns in Wien Ihr Genius nicht verloren!
;) ÖJ. XV. 190.
J) Podivno jest, že Heitert o tom, co je obsahem spisu Tiranova, nic nepověděl. Za to nám přináší některé zajímavé podrobnosti, jako že Tiran k prvnímu náčrtku svého spisu, složenému již r. 1831, připsal „Čechově jsme, Čechové budeme*. Druhé zpracování z r. 1833 má český nadpis: Sepsáni pro jazyk český. — Dlouho trvalo, nežli si Thun vymohl dovoleni k vydání svého spisu. — Že spis obrací se k vládě a ke šlechtě, není výslovně řečeno ve spise samém, je však patrna z listu psaného Tocque-villovi hned r. 1837. Škoda, že z něho neznáme v té příčině než tento citát {ÖJ. XV. 184): .Der unverkennbare Aufschwung der slavischen Na-tionalität beweist mir immer mehr und mehr die Überwiegende und gleichwohl von der Regierung und dem höheren Adel durchaas verkannte Wichtigkeit derselben". — Heitert podotýká, že se Thun zasazoval o povznesení české národnosti „nicht bloss vom Standpunkte der Literatur, sondern aus höheren politischen Gründen* — což pravda. Ale tím ještě vše není řečeno. Viz následující poznámku. — Helfert (ÖJ. XVI. 107) dále vypravuje, že r. 1842 Thun Chotkovi podal pamětní spis, schvalovaný také oď Jos. Mat Thuna, „Ober die Beziehungen des Wiederauflebens der böhmischen Sprache zu der österr. Regierung"; patrně přimlouval se v něm (Helfert o tom pověděl tak málo) za právo jazyka českého v úřadování. Také pamětní spis, který měl podati nebo podal přimo císaři Jos. Thun svým a jiných jménem, přimlouvající se, aby jazyk český, byl pěstován ve školách, složen byl od Jos. Thuna (tamtéž str. 109). — Žádost, kterou Matice r. 1845 podala arciknížeti Štěpánovi, tehdy civilnímu správci v Cechách, aby se na universitě o soudním řádu přednášelo česky, složil hr. Lev Thun.
František Palacký. 65
tu překážky: nedostatek vhodné lektury, zvláště pro ženské ... Ale druhdy se dostavují také pochybnosti. Účastenství šlechty při Malíci Palackého — aspoň do roku 1835 — neuspokojovalo; v důvěrném dopise příteli1) si stěžuje, že tak málo šlechticů k Matici přispělo, a že i ti, kteří co dali, mnozí jen jako almužnu dali.-) Starší odumírali: František Šternberk již r. 1830, Kašpar r. 1838, tento ve vysokém věku (77 let). Roku 1836 zemřel teprve 341etý Rudolf Kinský, první kurátor Matice, mecenáš Celakovského. Ještě r. 1840 v dopise Purkyňovi8) Palacký vzpomíná ztráty jeho, jakož i Karla Clama-Martinice, právě zesnulého: „Byli to páni znamenitého vplyvu, jejž tytýž i ku prospěchu národnosti naši vynakládali . . ." Ale hned potom se Palacký upokojuje: „Mladší šlechtici, ku př. hrabata Thunové, nedávají než dobrou naději do budoucnosti."
V nejbiižších letech žádný ze šlechticů českých nestál vlasteneckým kruhům tak blízko, žádný se u nich netěšil takové obiibě, jako hrabě Lev Thun, žádný (nemýlím-li se) neosvojil si českého jazyka tou měrou jako on; jsa členem sboru Matičního, dával i posudky o knihách českých . . .') „To jest pravý šlechtic český, mnohonadějný," napsal o něm r. 1837 jeden vlastenec druhému.5) Biograf hr. Lva Thuna (Helfert) nevypravuje o stycích jeho s Palackým tolik, kolik bychom očekávali. Ale i to, co slyšíme, svědčí, že Palacký
') Vinařickému. — Podobně Čelakovský, ale hned r. 1831. Sebrané listy str. 301.
') R. 1839 stěžuje si V. Staněk Palackému: Jeden příznivec po druhém umirá, nových málo přibývá, šlechta i vláda o naši řeč a literaturu nedbá, ano 6nad naopak. — O šlechtě n vlastenců není vždy stejné mínění. Srovn. na př. listy Celakovského ještě z r. 1848 (CČM. 1871). — Také Lev Thun ve svém spise z r. 1842 praví, že mezi zakladateli Matice není mnoho velmožů (kaum Einige von den Mächtigen des Landes). — Na netečnost u vyšších stavů při odbíráni Jungmannova Slovníku si stěžoval Šafařík v dopise Kollárovi r. 1834 (Zeleného Život Jos. Jungmanna str. 408). — Jindy si Palacký stěžuje, že příspěvky pro Šafaříka se těžce scházejí, jakož i podobně příspěvky pro Celakovského.
') Slov. Sborník 1886.
') O tom některé zprávy podává Helfert v Oest. Jahrbuch XV. (Graf Leo.Thun). — R. 1833 si dopisoval z Anglie s Hankou, r. 1835 z Pařiže se Šafaříkem pro cvik v jazyku českém ; s Hankou sc cvičil v češtině třikrát za týden, chystaje se vstoupili do statni služby. Také Palackému psával česky, ne bez obtíží a ne zcela bez chyb, ale přece dosti dobře. (Srovn. co podotýká Thun sám — beschämendes Geständniss — o své nedostatečné znalosti češtiny.) I Neuberk psával Palackému německy. — Thunúv posudek o Tylovu Posledním Cechu v. v Tieftrunkových Děj. Matice 120. V něm čteme: Nesnadná věc jest psáti českou novellu, ve vyšších třídách společnosti našich časů se pohybující, již proto, že arci život tento dosaváde skutečně německý jest . . .
*) Jar. PospISil Burianovi (Censkv', |Z let probuzení). — Srovn. Paměti Jos. V. Frice I, 120.
Jaroslav Göll: Drobné splay. 5
František Palacký. 67
Literatur und ihre Bedeutung", spisu, který není než apologií českého národního probuzení, ve kterém spisovatel mluví jako Cech národnosti české, ba jako Slovan.1) A když se r. 1843 v jiném spise ujímal Slovákův proti Maďarům,-) neměli Lva Thuna naši vlastenci pokládati za svého? . . . Nevím, měl-li Palacký přímo účastenství při skládání spisu z r. 1842; než jsou to myšlenky jeho, které se tu často ozývají (zejména v první polovici), a jeho předmluva k 11. sv. Musejníka byla do spisu Thunova vložena v překladu doslovném.
Také Jos. Matiáš Thun z Jinie Žehušické měl podobné styky s kruhy vlasteneckými. Česky se aspoň učil pro cvik; pro radost svému příbuznému, hraběti Lvovi, přeložil do němčiny Ruk. Král.; jeho překladu se ujal Šafařík a vydal jej spolu s Palackým r. 1845.8) I on uveřejnil spisek (1845) o národnosti české (Der Slavismus in Böhmen); vystupuje v něm proti těm, kteří se domnívají, že v Cechách česká národnost je na vymření, ujímá se Cechů proti nářku „rasismu", prohlašuje se proti možnosti nějaké „rakouské" národnosti,4) ale
') Frankfurter v Allg. Deutsche Biographie (sv. 38 vyd. 1894 str. 1813) praví o Lvu Thunovi: „wenn auch nicht national als Czeche, betrachtete er sich doch politisch als Böhme." Než ve spise z r. 1842 Thun mluví jako Cech české národnosti. Tak čteme na str. 25 unsere Sprache, t. j. čeština; na str. 63 zwei Männer, die jetzt den wichtigsten Einfluss auf unsere geistigen Interessen üben: Palacký und Šafařík: tamti;? unser grösster Dichter Koilár. Větu na str. 86: so liegt gegenwärtig für uns Böhmen in der bedrohten Stellung unserer Brüder in nördl. Ungarn atd. by byl někdo, kdo by se cítil jen jako „Böhme", nenapsal. — Jako Slovan se ozvvé Tbnn na str. 68.
l) Die Stellung der Slowaken in Ungarn. — R. 1844 Augsb. AUg. Z. přinesla článek Thunův „Die Slaven in Böhmen und Ungarn". — Spisek z r. 1843 obsahuje, jak známo, polemickou korrespondenci s Pulszkym (1842); dodatek k ni, dopis Thunův ze dne 24. prosince 1842, otiskl Helfert v ÖJ. XVI. Hned v prvním dopisp pnčitá Thun sebe mezi ,slavische Vorkämpfer". I v druhém listě mluví Thun jako Cech české národnosti na str. 16; dále na str. 18: Wir bedürfen der Slowaken so gut als sie unser; v doslovu na str. 60 wir Böhmen. — O spisu Thunově z r. 1842 napsal Palacký Purkyňovi: Spis hr. Thuna zde v Cechách velikou sensaci působí, avšak n germanomanův i nemalý odpor zakušuje.
s) Ich wollte nur Ihnen und meinem Leo dadurch eine Freude machen (Jos. Thun Palackému 1842). Jednou se pokusil o české psaní Palackému. V něm piše (1842): Rád bndu, když mae jedenkrát gen za Čecha poznáte, ale k tomu mě geště tuze moc scbázj. Gazyk se těško češlj, srdce ale tluče wlastenske.
4) Zajímavé misto je toto: Ebenso chimärisch wie das Weltbürgerthum ist eine österreichische Nationalität, denn das Kaiserthum ist, wenn nicht ein Staatenbund, doch ganz gewiss ein Völkerbund... Nur in dem Selbstbewusstsein dieser verschiedenen Nationalitäten kann das Kaiserreich seine feste Stütze finden; nur in dem Verbände mit dem mächtigen Kaiserreiche kann Böhmen wenigstens seine Nationalität bewahren.
5*
František Palacký.
František Palacký.
za to pro zemský patriotismus, jenž by v Čechách spojoval Čechy a Němce.')
Jestliže jsem se při této věci, poměru Palackého k České šlechtě před r. 1848, déle zdržel, nebojím se, že by mi bylo neporozuměno, a nemyslím, že bych se měl omlouvali, anebo vlastně že bych měl omlouvati Palackého. Až bude tiskem vydáno, co se zachovalo z korespondence jeho, bude patrno, že po r. 1840 poměr jeho ke šlechtě české byl podobný jako někdy Dobrovského. Jest oběma stranám ke cti a byl oběma stranám ku prospěchu ... Jestliže Palacký r. 1829 v německém Musejníku2) napsal: Unsere königlichen Přemysliden, Lüzel-burger, Jagelloniden sind längst nicht mehr ... aber wir zählen noch Männer unter uns, deren Ahnen den Přemysliden, so wie den Jagelloniden ruhmvoll gedient haben — nehledejme v tom lichocení ve stycích se šlechtou tak často se vyskytujícího, ne — zde niluví historik. Palacký přišel do Prahy, aby zde — v Praze, v Čechách — konal studia historická o jedné době dějin Českých. Ale že se pak věnoval historii úplně, celé historii české, to rozhodly přece poměry, které zde našel, a které byly tomu příznivý. Palacký rád se nazýval v historii autodidaktem. Jeho samostatné studium historické se počíná již před r. 1823, v tomto samostatném studiu pokračoval i po r. 1823 v Cechách, s počátku zvláště o době husitské; než Palacký v Čechách našel také učitele. Byl to především Dobrovský. O tom máme svědectví Palackého samého v autobiografii. A nevím, nemáme-li podle téhož pramene k Dobrovskému přidati jako druhého hr. Františka Šternberka. Frant. Šternberk byl muž učený, ač sám nic nenapsal, leda tři krátká pojednání numismatická. Numismatika byla jeho specialita. Byl však více než numismatik, byt (opakuji slova Palackého) „ne-povrchný znalec historie národní, kteroužto ve původních pramenech studovati již ode mládí míval zalíbení", a to v pramenech netoliko tištěných, nýbrž také tiskem nevydaných.3) A tak si vysvětlíme, že Palacký, když, maje se stáli nástupcem Pubičkovým a pokračovatelem v jeho díle, chtěl
*) Wir wollen Böhmen.sein und Böhmen bleiben — und Böhmen sind die Deutschen wie die Čechen. On sám že je — weder ein Čeche noch ein Deutscher, sondern nur ein Böhme. — Co do ducha se Josef Thun hr. Lvovi nikterak nevyrovná], Jak. Malý svým spiskem Worte eines Čechen se částečně_ obrací proti němu.
') Ve článku .Einiges über die ältesten Familiennamen des böhmischen Adels".
*) O hr. Frant. Šternberkovj r. 1830 napsal hr. Kašpar Palackému: In Graf Sternberg liegt ein Schatz von Kenntnissen, der einst mit ihm zu Grabe geht, weil er sich zu wenig zutraut und zu sehr nach Vollkommenheit und Vollständigkeit strebt. — To poněkud jinými slovy opakuje Palacký ve ave přednášce r. 1842.
70 František Palacký.
bičkova, ve které však sotva sám již věřil, a vedle snášení pramenúv, zejména pak založení velkého diplomatáře, sepsány byly nové „pragmatické" dějiny české; Palacký tehdy měl na mysli dílo, jež by nepřekračovalo pět svazků. Když se byla Společnost nauk vyslovila ve prospěch Palackého a tím proti Horkému, tehdejším dvorským kancléřem hrab. Mitrovským odporučovanému, usnesli se v dubnu 1829 stavové na ustanovení jeho jako českého stavovského historiografa. Snesení stavů nelíbilo se však ve Vídni, kde se vláda zdráhala vymoci mu císařské stvrzeni; ustanoveni historiografa stavovského byla věc nová, a také Pubička, ač jemu ten titul v obecném životě dáván, jmenovaným historiografem nebyl. Vláda svolovala jen ku pokračováni díla Pubičkova tím způsobem, jak bylo počato. Stavovský výbor se však tenkráte odvážil setrvali na svém návrhu a také dosáhl, že návrh byl r. 1830 císaři Františkovi k schválení předložen. Než schváleni s ohledem prý na deficit v zemském rozpočtu na ten čas odepřeno, skutečné však z té přičiny,v že byl Palacký protestant')... Tu sněm nebo spíše Kašpar Šternberk, od něhož návrh vyšel, připadl r. 1831 na jinou cestu, která také vedla k cíli. Palacký neby! ustanoven za historiografa se stálým platem, nýbrž mel za honorář, který by dostával místo platu, připravovati sepsání nových (od pokračování díla Pubičkova definitivně upuštěno) Dějin českých... Teprv r. 1839 obdržel Palacký titul stavovského historiografa k návrhu stavů od císaře Ferdinanda, tři léta po vydání prvního svazku Dějin v jazyku německém. Jazyk německý byl v Čechách jazykem veřejným, byl také jazykem stavů českých. V tomto jazyku počal od r. 1836 vydávali Palacký dílo,-) k jehož sepsání byl povolán jako historiograf stavovský.
A přece byla to idea národnostní, která v programu Palackého zaujímala vynikající místo, která mu dávala jednotnost. Zvláštní národnost jevila se Palackému ve zvláštním jazyku, v jazyku národním") Tento jazyk pokládal Palacký za dostatečně vyvinutý a ustálený minulostí; odtud jeho kon-servativnost a nechuť proti hádkám jen o jazyk, připomínající jeho nechuť k hádkám o dogmata náboženská. Zásoba jazyka
') Palacký Kollárovi 1. října 1830.
J) V předmluvě k 2. dilu praví Palacký: Když usnesením sněmu... nařízeno mi, abych sepsal novou historii Českou,... rozumělo se tehdéž samo sebou, ie to stati se mělo jazykem německým.
5) V onom vyzváni hr. Eug. Černínovi a jiným pánům, aby přistupovali k Matici, čteme: Von jeher waT es zunächst die eigenthümliene Sprache, welche die Böhmen zu einem besonderen Volke stempelte... Diese Sprache ist noch immer das unterscheidene Merkmal der Nation.
býti více, chtěl býti opravdu historiografem, že, když rozvinul hned také celý program historické práce, našel i v té věci plné porozumění u hr. Frant. Šternberka. Než Šternberk sám by byl nestačil, kdyby se smysl pro historii byl nenašel též
> u jiných mužů české šlechty, která při tehdejším stavovském
zřízení rozhodovala. Jistě i jiní smýšleli jako Eugen Černín, jenž roku 1831 po ustanoveni Palackého historiografem (třeba ještě bez tohoto titulu) takto jemu psal: .Ihnen sowohl wie mir und allen unseren Landsleuten, die noch nicht so entartet sind, dass sie sich schämen dem Volke eines Karl's, eines Podě-brad's') anzugehören, wünsche ich vom Herzen Glück".. Není to náhodou, že se historické spisovatelství Palackého počíná rodopisy panských rodů českých.
Palacký není první historiograf český. Předchůdce jeho, někdejší jesuita, František Pubička (zemřelý r. 1817) ve svém několika svazkovém díle (Chronologische Geschichte Böhmens), jež počalo vycházeti r. 1770, dospěl až do r. 1618. Toto dílo převzali čeští stavové r. 1778 ve svůj náklad. Vydáváni díla Pubičkova potkávalo se však s překážkami se strany vlády v posledních letech Josefa II.; teprve r. 1793 povoleno zase v díle pokračovati; poslední svazek vyšel r. 1801.*)
» Od smrti Pubičkovy hledán pokračovatel pro jeho dílo.
Měli jimi býti, ať se obmezím na jména ještě v paměti žijící, Cornova, Millauer; s Millauerem vyjednáváno r. 1818. R. 1827 vyzval stavovský výbor Palackého, aby se v ten úkol uvázal. Ale Palacký chtěl, jak řečeno, více býti, než pokračovatelem díla Pubičkova, díla, které svou dobou nebylo bez zásluhy, ale bylo bez ducha, díla rozvláčného a psaného v té hrozné formě, jako se psávalo v Německu sto let před Pubičkou. Podle mínění Palackého vše, co dosud o dějinách českých bylo napsáno, bylo nedostatečné: abest história a litteris nostris — to by byl mohl říci s Ciceronem. Nejdříve musí předcházeti rozsáhlé badání v archivech, doma i za hranicemi, za hranicemi zejména v Římě, ve Vatikáne ... Nevím, nebyl-li to František Šternberk, jenž pozornost stavovského výboru byl na Palackého obrátil. Když si však výbor vyžádal jeho dobrozdání, vyslovil se úplně ve smyslu Palackého, jenž navrhoval, aby vedle pokračování díla Pu-
') Jak vypravuje Palacký ve své přednášce (1842), Frant. Šternberk zatracoval zradu svého předka Zdenka Konopištského.
a) Již r. 1827 hr. Černin psal Palackému: Jedem Vaterlandsfreunde, jedem, für den die Geschichte uttserer gar oft verkannten Vorzeit einigen Werth hat, muss Ihre ... Anstellung in der Mitte der theueren czechischen Heimath recht warm am Herzen liegen.
s) Jar. Haasz, K české historiografii (Památník). Zde mnoho nových podrobnosti k Pubičkovi i k následujícímu.
František Palacký. «1
pocházející z minulosti ovšem nestačila; měla-li vzniknout! vědecká literatura v jazyku českém, česká národní literatura vědecká, musila býti pro mnohá odvětví terminologie teprva utvořena. To se mělo stati v souhlase s organismem jazyka > českého, jak jej byl objevil Dobrovský; v tom spatřoval Palacký
přední jeho zásluhu.1) Než Palackému běželo vždy o víc než
0 jazyk, totiž o obsah, o reální vzdělanost, o literaturu „formou
1 obsahem evropejskou". o literaturu pro všecky vrstvy národa, protože stál též o všecky vrstvy národa, které měly literaturou pro literaturu a tím pro národnost všecky býti získány, literaturou krásnou i literaturou vědeckou. Palacký, vzdav se dávno již sám skládání básní, nepřestával ceniti literaturu krásnou (známo, jest, jak on, snad první, ocenil podle zásluhy básnický talent Čelakovského), i když se věnoval úplně literatuře vědecké. Jeho vlastní činnost literární zůstávala vždy ještě rozdělena co do jazyka, což také dlouho ještě vzbuzovalo nelibost některých vlastencův.*) V té věci. co se týče vypěstování vědecké literatury národní, stál Palacký uprostřed mezi jejich nedočkavostí a beznadějností Dobrovského i aristokratickou blahosklonností Kašpara Šternberka, jenž připouštěl jen českou literaturu prostonárodní... Než Palacký sám také
f již nemohl se dočkati doby, až „hrdí Němci samj od našinců
se budou učiti";::) proto byl povolal do Prahy Šafaříka, aby sepsal své Slovanské Starožitnosti v jazyku národním, kdežto české sepsáni Dějin národa českého se vždy ještě zdržovalo a odkládalo pro jiné práce, kterými však toto hlavní dílo Palackého se vždy připravovalo. Svými pracemi vědeckými nabyl Palacký váženého jména doma i za hranicemi, ale již před r. 1848 slýcháme často stížnosti jeho na nepřízeň, s kterou se potkává práce jeho na straně německé, také u německých krajanů doma.*) Od svých českých krajanův Palacký slýchal
') V článku Böhm. Literatur (1832) pro Hrockhausův slovník. (Šíře, y co tn krátce pověděno, vykládá Lev Thun ve svém spise z r. 1842.) Zde
praví Palacký dále o Dobrovském, že po návratu ze své velké vědecké cesty ee oddával vždy více svým studiím slovanským, „je mehr er sich durch Zeitverhältnisse veranlasst fand seinen Lieblingsideen von religiöser Aufklärung, Reform des Clerus und dgl. zu entsagen." — I zde žádá Palacký, by byla vydána sbírka jeho menších pojednáni, jako již ve Würdigung. l) R. 1839 píše Čelakovský Vinařickému (S. L. 431): Šafařík si stě-* žnje na Palackého, proč nepíše "česky historii. — R. 1845 Jos. Čejka hněvá
i se na Palackého (bylo to ve sporu o w a v) v dopise Bohuslavě Rajské
(Z let probuzení 1. 107), že chce býti zákonodárcem muž, jenž nemá ani jediné české knihy, již by byl vlast "obohatil, ano, který na nás hanu uvalil, že by spisy jeho ani nedaly se napsati v mateřské řeči. *) V dopise Purkyňoví. Slov. Sborník str. 189.
*) Eine Knolliade (1844). Qedenkblätter 129. - Obšírně ua zakiadě dříve neznámých a dosud nevydaných pramenů jedná o lom Fr. Dvorský
72 František Palacký.
již v té době slova úcty a oddanosti, jako jejich přední muž a vůdce, ale druhdy se ozvala též nespokojenost zvláště na straně, kterou bychom, ač ne zcela právem, nazvati mohli Jungmannovou. Jungmann přestal na nějaký čas přispivati do Musejníka, když mu Palacký (vime to z jeho autobiografie) odepřel místo k „útokům" na Nejedlého.1) Osobni nepřízeň však z toho mezi nim a Palackým nevznikla.-) Prudčeji se ozýval již tehdy a zvláště, když se potom zase dostavily spory o pravopis, o au a id Palackým hájené, i v pozdějších svých letech ohnivý Celakovský.3) Dráždily tyto spory o pravopis vášně bezmála tak jako nedávno mezi námi spory o Rukopisy.
Jaké bylo politické smýšlení Palackého před rokem 1848? Prameny, které máme - a byly by to zvláště důvěrné dopisy — nás o tom nepoučují dostatečně. Ve veřejnosti se o věcech politických mluviti nesmělo, v důvěrných dopisech o nich psáti bylo nebezpečno.*)
Než mladého Palackého i v té příčině poznáváme přece, pokud jeho denník — před příchodem do Prahy, v Uhrách —
v Památníku (Frant. Palacký a náš nepřítel). — Článek Palackého v Hor-mayrově Taschenbuchu 1832 dal Kaollovi, professoru dějepisu v Prase, podnět k sspsání Či pamětnímu spisu nejv. kancléři Mitrovskému, ve kterém varuje před „stavismem* a „rasismem", klíčícím v národním hnuti českém. Podobně provází pak činnost Palackého dále. — Zde také se poněkud vysvětluje (str. 461), proč si Palacký stěžoval na jakousi nepřižeň, jež překážela jeho badáni na Moravě — Ostatek má ta celá věc hlubší význam, který pgznáváme úplně teprv my. Knoll je předchůdce jiných.
') Celakovský Kamarýtovi (Sebrané listy 199)23. ledoa 1827: Jungmann se na něj zlobi, že mu samovolně mnohá místa vymazal... A tak mnozí jiní, neb pan vševěda Palacký přistřihuje skoro každému po libosti a svém vkusu...
') Srovn. svědectví Palackého samého v Kalouskově životopise Palackého. — Jungmann, Celakovskeho „bafuška". byl od svých osobních přátel milován, Palacký ctěn a vážen.
3) Celakovský 1824: Nyní počíná německy psáti — 1825:... naše muzeum budevydávatl časopis měsíční český, a aby žádné dokonalosU nezbývalo, i německý. Za spořadatele a jakoby vůdce ustanoven Palacký. Tu se mnoho nevyvede... Kdož bude psáti? Žádný z nás Staročechů jej ani cítiti nemůže. — R. 1831 přispěl Celakovský sám do Musejnika posudkem Slávy dcery. A když se r. 1838 Palacký vzdal redakce, nebyl Celakovský spokojen: „on přede měl péčj u vybíráni, opravě, což nyní nebude* (tamtéž 360). — R. 1848, 6. března Celakovský Staňkovi (ve sporu o pravopis) : „Já se své strany jsem na vše hotov, i ni to s Palackým navždy v rozpor vstoupiti.. .* Palacký je druhý Nejedlý, chce rektorovat nad jinými.
*) Palacký ještě v pozdějších letech připomíná, že od r. 1830 psaní jeho bývala otvírána, i ta, která psal manželce. —- Sro^n. co napsal Celakovský Staňkovi (CCM. 1870 str. 222): Přiložené psaníčko odevzdejte, prosím, p. Palackému; píši mu tentokráte z jistých příčin ne zrovna pod jeho adressou, ale pod Vaši, maje za to, že pečef snad spiše bez porušeni zůstane. — R. 1843 Staněk podotýká v listě Čelakovskému, když jemu při vyšetřováni všecku korrespondenči prohlíželi: Nedivte se když pak neradi dopisujeme. Každé nevinné slovo se dá skroutiti.
f
František Palackv. 73
I
měl povahu konfessí. Palacký všímal si současných událostí politických, zaznamenával je ve svém denníku, přidávaje někdy vlastní úvahy.1) Mladý Palacký byl smýšleni liberálního ve smyslu své doby,2) přívrženec zřízení konstitnčního, po pádu
> Napoleonově slibovaného, ale potom namnoze nezavedeného:
co dávala přítomnost, vítal s radostí, co nedávala, to očekával od budoucnosti, a to dosti blízké. Jemu se zdálo, že proud dějin, jenž se začal založením Spojených obci v Americe, mohl býti zdržován sice, ale ne nazpátky obrácen.
R. 1818 Palacký do svého denníku napsal: „Knih za toho času arci mnoho čteno, zvláště k dějinám vlasti a politice přináležejících. Počal sem opravdově starati se o národstvi z ohledu vyššího a o člověčenství vůbec, lí tomu konci Četl jsem vždy pilně noviny, pozoruje běhy těch národů, jenž v nově obdržely zprávy národní representativně, jako jsou Francie, Bavory, Badensko a Německý spolek obcí."
Sympathie mladého Palackého náležely knížatům a náro dům v jejich boji proti Napoleonovi, ) potom národům zklamaným ve svých nadějích.4) „Než revoluce a Napoleon vyvrátily staré řády, a novv duch věje po celé Evropě, jakkoli dušený tu i tam od knížat." Mladý Palacký očekával, že i v Ra-
ř kousku procitne vše, „navzdory úsilí ministeriálníeh", ne-li
za této vlády, tedy po nastoupení nejbližšiho panovníka. Od Ferdinanda še nadál hned na počátku jeho panování, co přinesl
I teprve rok 1848. Mocnářům radil ku prozřetelnému povolování,
sice národové, pocitíce své síly, rozrazí nehodná pouta násilně.&) Ne lid pro krále, nýbrž králové jsou pro lidi. Ať jsou knížata tím. čím býti maji: otcové národů; ať jsou národové tím, čím maji býti:  dobrovolní synové vlasti, vždy  hotovi bájiti ji
j a správce její...
i Mladý Palacký bvl liberální, ale také již konservativní.
Ať mocnáři prozřetelné povolí, ale ať hájí také energicky svých práv. Nová kostituce španělská, vynucená r. 1820 na králi, povznese národ, tak hluboce padlý, na vysoký stupeň moci
') Když r. 1830 v „kavirně"' četl řeč, „výbornou a utěSeuou", kterou král Virtemberský zahájil sněm, byl „radostnou horlivostí všecek rozpálen*.
") V řeči S'é v panské sněmovně r. 1861 (Gedeublatter) Palacký pověděl: Ich bin in den Gesinnungen für freiheitliche Entwicklung von meiner * Jugend auf herangewachsen  und  war stets ein Anhänger freisinniger
Principien, auch in Zeiten, die in dieser Beziehung viel schwieriger waren, als die gegenwärtigen. — Ovšem zde Palacký rozeznává svůj starý a pravý" liberalismus od domnělého liberalismu jiných.
*) Viz jeho plán epopey „Napoleon."
4) Duch svobody u národů svého práva od mocuáni požaduje. (Denník 1819).
5) Denník 181».
74 František Palacký.
a důstojenství. Ale snad tato konstituce, nejsvobodnějŠi ze všech monarchických, odňala králi moc přespříliš, odňala grandům důstojenství všecko... A přítele, Maďara Ghyczy, napomíná: „Weil das Leben der Völker seinen grossen Gang sicher schreitet (zde se ozývá budoucí historik), ist es unrathsam, ihm vorzugreifen, und unnatürlich, es beschleunigen zu wollen ... Was da schäumt, das überschäumt so leicht; aber die höchste Kraft kündigt sich in besonnener Ruhe an.1)
Když přišel Palacký do Čech ze svobodnějších Uher, nacházel u nás klid, který nebyl však výrazem sily, nýbrž nedostatku síly, našel mrtvé ticho politické. Pro vládní politiku léto doby našel potom (1837) Lev Thun dobrý výraz v dopise známému státovědci francouzskému, Tocquevillovi: nne poli-tique étouffante.-)
Co bylo však probudilo 18. století, to již nezaniklo docela, žijíc — a9poň částečně — dále ve vědě, umění, literatuře, ve spolcích vědeckých, uměleckých, filanthropických. A tu jsme se setkali se záslužným účastenstvím šlechty. Zde ji vláda popřála aspoň něco volnosti, kolik by jiným vrstvám společenským nebyla popřála. Zde bylo lze nalézti i podporu pro práci směřující k povznesení české národnosti; proto výrok Palackého: Dokud my vyšší šlechty nezískáme, dotud spásy pro nás nebude .. .3)
Mužové jako Frant. Šternberk nacházeli ve vědecké a jiné příbuzné činnosti náhradu za život politický. Že z důvěrných rozmluv jeho s Palackým politika nebyla vyloučena, vysvítá z Palackého autobiografie. Než v ní řečeno i více: hr. František Šternberk,4) „co muž ve veřejných politických záležitostech zběhlý, otvíral mu jasnější pohled na životy národů." Jaké bylo politické eredo Františka Šternberka, tu ovšem nepově-
') Psaní to vepsáno do denníku 1820.
J) Helfert, Graf Leo Thun (Oesterr. Jahrbuch XV. 183): Je sens dou-leuresement les effets de notre politiuue étouffante. Škoda, že psaní není otištěno celé. Thun se v něm — velmi nepříznivě — vyslovuje též o školství a byrokracii tehdejší. — Svým způsobem (mluvě zvláště o censuře) řekl něco podobného Celakovský r. 1842 v dopise Vinařickému z Vratislavi (Sebr. Listy str. 452): hnnsná a hloupá poroba. — Vedle censory, co tu bylo špehování, vyšetřování, vyslýchání, o tom mnoho zpráv v dopisech vlastenců před r. 1848.
3) Zajímavý je výrok Jos. Podlipského, jenž později, r. 1848, patřil k radikálům, v dopise z r. 1840 (Z let probuzeni I. str. 38): „Býti prozřetelnějšími, zvláště za těchto poměrův aristokraty si předebázeti (nebo náš stát není monarchický, nýbrž aristokratický)." — Psaní jedná o vyslýchání Podlipského a jiných ve Vidni. Ke konci Podlipský si přeje, bý bylo sděleno hr. Tfiunovi, Palackému, Šafaříkovi ald.
') Srovn. co praví Palackv ve své přednášce /. r. 1842 (Leben des Grafen K. Sternberk 2'«)).
František Palacký. 75
děno; ale poněkud to naznačeno jinde, totiž v přednášce o obou Šternbercích (1842). Palacký zde vzpomíná účastenství hr. Františka na sněmování, když po smrti Josefa II. obnoveno bylo stavovské zřízení v Čechách. Tehdy prý vytýkáno bylo > stavům, šlechtě a duchovenstvu, že byli pamětlivi jen svých
prospěchů, starajíce se o obnovení feudalismu se vším útiskem s ním spojeným .. . Palacký nechce rozhodovat!, zdali tyto výtky byly podstatné, než to ví, že František Šternberk náležel k těm. kdo byli hotovi ke každé oběti...') V tom naznačeno zároveň politické smýšlení Palackého samého. I v té věci stál mu tedy František Šternberk blíže než hrabě Kašpar, o němž Palacký pověděl v téže přednášce, že, ač obcoval s lidmi všech stavův, přece zůstával šlechticem, jenž pokládal svůj stav za podstatnou část státního ústrojí, ostatek „obyčejnému politi-sováni", jež mu nebylo po chuti, se vyhýbaje.
A přece právě Kašpar Šternberk zanechal nám své politické vyznání, a to na miste významném, na samém konci své autobiografie, kde krátce před svou smrtí (1837) napsal: „Man muss nicht vergessen, dass der österreichische Staat aus Nationen und Königreichen zusammengesetzt ist, die alle ihre eigene * Geschichte, ihre eigene Verfassung gehabt haben und zum
» Theil noch haben; da kann man nicht Alles über einen Kamm
scheeren; Geschichte, Zunge und tausendjähriges Herkommen muss berücksichtigt werden .. .fc A Šternberk poslal tehda pamětní spis v tom smyslu státnímu ministrovi hr. Kolovratovi.
Tato slova hr. Kašpara Šternberka odvolávají se k minulosti a jsou — programem budoucnosti. Odvolávají se k minulosti, k tomu, co dnes nazýváme státním právem. Hlas ten se tu ozývá ze šlechty české, určitěji ještě řečeno, z panstva českého, z té vrstvy společenské, které tehdejší doba přece aspoň nějakých práv veřejných poprávala, ze stavu privilegovaného, mohli bychom říci ze „stavu" vůbec, vedle kterého stav duchovní — ne sice jinače, ale pokud zasedal na sněmu — znamenal málo, městský pak nic. Tento stav (šlechta) byl ještě aspoň něčím, a o několik let později chtěl býti více.
Ruch stavovský ohlašoval se poněkud již před smrtí Kašpara Šternberka; několik let potom obrátil se proti nejv. purkrabí Chotkovi, který (zásluhy jeho o zem a zejména 4 o Prahu zná každý) si vedl methodou osvíceného absolutismu
a roku 1842 byl nucen opustiti své místo, an byl příliš samostatný i proti stavům zemským i proti vládě vídeňské; ruch onen vrcholí se konečně r. 1847 v jednání sněmu, v dedukci
') Frant. Šternberk náležel k těm, kdo se r. 1790 hlásili pro sněm a právo zákonodárné. Jos. Kalousek, České statni právo str. 495. O straně svobodomyslné, k níž kdysi patřil, tamtéž str. 510.
TR
František Palacký.
František Palacký.
o právech stavů českých (18. února 1847) a v adresse k panovníkovi (11. května 1847).l) Dedukce i adressa domáhá se uznání českého státního práva; najdeme tu i výraz: das böhmische Staatsrecht. Nehledejme v tom hned příliš mnoho; existenci zvláštního státního práva českého uznávala i strana mezi stavy, kterou bychom podle dnešního zvyku nazvali vládní. Než kdežto tato strana se spokojovala „novým" státním právem, totiž tím, které se zakládalo na Obnoveném zřízení zemském,2) a rozuměla mu tak, jako mu rozuměli ve Vídni, většina stavů v reklamovala pro sebe — mohli bychom říci — staré právo, starší než r. 1627, zejména pak právo volití krále, kdyby vyhasla vládnoucí dynastie, právo povolovali daně,3) právo spolupůsobí ti při zákonodárství a při správě tohoto království. A většina stavů se hned potom (v srpnu 1847) odvážila i nepovolovati žádaného zvýšení daně, které však nicméně od vlády bylo provedeno . . . Neřekl bych, že stavové odstoupili s jeviště způsobem nedůstojným . . .4) Práva, kterých se dovolávali, byla ovšem jejich privilegia, ale byla zároveň také práva celé země nebo mohla se jimi stati;■') a také nebyli stavové bez vědomí tohoto svého postavení.6)
Měl Palacký nějaké účastenství při těchto věcech? Podporoval on stavy, domáhající se uznání státního práva, svou radou? Nemohu dáti jiné odpovědi, než že nevím. Prameny, které znám, nic o tom určitě nevypravují.") A snad by nás
') Tyto i jiné listiny vydány byly roku 1848 v Hamburce (Ber böhra. Landtag im J. 1847).
2) V dobrozdáni většiny zemského výboru se praví o Ferdinandovi II.; Kr ertheilte dein Königreiche die erneuerte Laudesordnung, die in dem Artikel sub A. das neue böhmische Staatsrecht, und in den übrigen Artikeln von B. bis Z. das Privatrecht enthält.
') Dedukce stojí na podobném stanovisku, na jaké se později postavili Tomek (Sněmy české) a Kalousek. — Rozdíl mezi dedukci a adressou není tak velký, jak by se zdálo podle Ant. Springra (Gesch. Oest I. 534). Spriager se posmívá stavům, i když něco chtí, i když ustupuji.
*) V řečech hr. Wurmbranda, Erv. Nostice, Frant. Thuna ml., Jana Lažanskěho najdeme velice ostrá mista. Hrabě Lažanský pronesl slova, která upomínaj i na známý výrok Baillyho r. 1789: „Ich würde eben so votiren, wenn Bajonette vor der Thüre ständen."
a) Dne 30. srpna 1847 pravil Fr. Deym: „Ich führe diesen Umstand an, um ... zu zeigen, dass die Stände nicht für sich und ihren persönlichen Vortheil, sondern dem Lande gegenüber die Aufrechterhaltung ihrer Privilegien handzuhaben schuldig sind.
°) Kalousek, C. stát. právo.
J) Kommisse, která r. 1847 vypracovala dedukci, skládala se z Karla Aueršperka, Jana Lažanského, Fr. Deyma, Ervina Nostice a Jana Neuberka. Vlastním spisovatelem jejím byl podle Springra (I. str. 534, kde se o viem u vád i jen Bericht, ale dedukce je přece jen doplněk jeho) Neuberk, tedy ten člen stavů v, který v těch letech měl s Palackým více styků než kdokoli jiný ze šlechty. (Springer užil podle str. 516 nějakých pramenů z okolí
o tom mohl poučiti jen vrstevník těch věcí znalý. Známo jest vsak, co vypravuje Palacký sám, že r. 1843 u knížete Karla Švarcenberka měl pro posluchače z „přední Šlechty české" přednášky „o proměnách, jaké se kdy sběhly v kompetenci a působení sněmů českých", a že jeho posluchači se mu od-vděčovali příspěvky peněžitými — a to až do r. 1848 — za které opisovány byly listiny pro diplomatář musejní . . .') Původcem těch věcí, i oněch přednášek i těchto sbírek, byl hr. Fridr. Deym, jak Palacký sám praví, „energický vůdce stavovské opposice" před rokem 1848. S Fridr. Deymem měl Palacký rozmluvu dne 2o. prosince 1846. Při ní Deym Palackého požádal za stručné vypsání zrněn, které utrpěla ústava Česká od Ferdinanda II. začínaje. Sepsání, které tři dni později (27. prosince) Palacký složil, vlastně této žádosti nevyhovuje, dotýkajíc se jejího předmětu jen jako věci vedlejší. Palacký však chtěl zde, nemýlím-li se, vůdci stavovské opposice po-věděti více: ne tak, co bylo, nýbrž co by se v nejbližší budoucnosti stati mělo- Palacký vůdci stavovské opposice s pozoruhodnou otevřeností vykládá, co bylo jeho vědeckým přesvědčením, že totiž v prvotní slovanské ústavě vládla politická rovnost všech, na místě rovnosti všech že vstoupil potom německý feudalismus a s ním privileje, immunity, exemce, slovem politické rozdíly stavovské. Feudální stavové se přežili,
Fr. Deyma.) — Kalousek vzdává elaborátu kommisse chválu, že je složen s právnickým důvtipem a se znalostí dějin státního práva na onen čas dosti značnou. — Nemylim-li se, od Nesiberka pochází jiné sepsáni, jež čteno bylo v kommissisamé (č. 7 v knize v Hamburce vydané). Vněm se naráží na 1. díl Palackého Dějin, a Dějiny se v ní několikráte ozývají. Na př. (na str. 102): «Die böhmischen Herren und Ritter sind nach den neuesten Forschungen im Gebiete unserer vaterländischen Geschichte und der altböhmischen Rechte aus dem Volke selbst hervorgegangen ... ja es sind die Stammrechte der böhm. Herren und Ritter im Wesentlichen dieselben, die ursprünglich einem jedeu freieu Grundbesitzer ohne allen Unterschied bloss kraft seines Grundbesitzes zukamen. — Podobne na str. 100, kde se praví: — dass das älteste Volks- und Staatswesen der Böhmen, wie der Slaven überhaupt, in seinen Grnndelementen demokratisch war. — Nepochází tento spis — aspoň v podstatě, od Palackého samého?
') Palackého pomocníci byli, jak známo, Erben a Tomek (Zur B. Geschichtsschreibung 100). — V jednatelské zprávě musejní z r. 1846 Palacký praví, že za dvě léta 1844-5 diplomatář byl rozmnožen o více kusů ? než "před tím za 25 let. Zde se také jmenuji přispěvatelé: Karel a Vincenc
Auersperk, Eduard Clam, Frant. Colloredo, Fr. Deym,.Frant. Harrach, Gust. Lamberg, Jan a Jos Lobkovic, Rud. Morzin, Karel Svarcenberk a Krist. Valdštejn. — Roku 1846 k návrhu Neuberkovu, modifikovanému Deymem, usnesli se stavové, by ustanoven byl při Palackém jako historiografovi adjunkt, k čemuž Palacký navrhl Tomka. Roku 1847 návrh zase poněkud pozměněn, totiž aby Palackému dáváno bylo od stavů ročně 600 zl., by si svého pomocníka sám vybral a platil.
7h František 1'aiacký.
a návrat k jejich někdejšímu postavení je nemožný, kdežto aristokracie — to i zde Palacký připouští a připouštěl to i později — vyskytuje se na každém stupni společenského vývoje a odpovídá jemu. Ale udržeti se nedá také již taková koncentrace státní moci,, jakou byl nový věk na újmu feudalismu všudy přinesl, v Cechách po r. 1620. Proti absolutismu vystupuje — veřejné mínění, tak to nazývá Palacký; snad bychom mohli říci demokracie. Je tu však ještě třetí princip, princip národnostní. Nechť stavové — to snad bylo mínění Palackého, třeba tak nepověděné — se stanou národní aristokracií! ')
Hnutí stavovské počalo již také probuzovati rozličné naděje v kruzích vlasteneckých. Ohlas slyšíme v listě Čelakov-ského, který přece dříve o šlechtě dosti příkře se vyslovoval, poslaném r. 1845 z ciziny příteli do vlasti:2) „Z Prahy do-slécháme o radostných zprávách zvláště, co se stavův našich týče, že arci jenom po zrnku, ale předce již naši národní věc před svůj sněm potahuji..." Téhož roku napsal Celakovský
') Co tu pověděno, je pokus (srovn. Ad. Srb, Politická Činnost Palackého, Památník 548) vyložiti tento dosti záhadný (Kalousek v Památníku str. 199 praví, že se Palackému pamětný spiŠ o proměnách ústavy ze všech jeho spisů nejméně podařil) spis Palackého, jak to žádá neb ^ aspoň připouští také jeho politická činnost r. 1848, i co dále následovalo. , — Na konci Palacký praví: Sie haben, Herr Graf, so oft gegen mich das ; Bedauern ausgedrückt, dass edle Kräfte sich einem unerreichbaren Ziele zuwenden; erlauben Sie mir, dass ich Ihnen diese Bemerkung, in Rücksicht auf Ihr edles und patriotisches Bestreben, den böhmischen Herren Ständen ihre alte Geltung wieder zu verschaffen, ins Gedächtnis rufe. — Deym, jak se zdá, pokládal snahy Palackého o povznesení české národnosti za beznadějné. Palacký odpovídá: staré stavovské zřízeni nelze obno-viti, ale Vaše snahy (opposice) jsou též ilechetné. Slovem — bylo by to nabídnuti spolku na základě moderní idey národnostní, z něhož by prospěch měly obě strany. — Smýšleni Fridricha Deyma lze poznat) z pojednání „Über die Entwickelung und Konsolidirung des österr. Kaiser-Staates", složeného v září 1847 a vydaného s dvojím pojednáním jiným z r. 1848 pod společným titulem «Drei Denkschriften" v Karl. Varech 1848. Ač to ani tu neni řečeno výslovně, přené patrno, že Deym opravdu v možnost vzkříšení národnosti české nevěřil. Jemu se zdála bytí možnou rakouská národnost (österreichische Gesammt-NationalitSt). Ale Deym byl přívrženec konstitučního života a proto náležel k opposicL Pro říši měl se podle něho utvonti říšský parlament, anebo měly býti zařízeny říšské delegace. Deym se zde vyslovuje pro Rakousko co možná sjednocené. — S Palackým se Fr. Deym roku 1848 rozešel úplně, přijav mandát do Frank- L furtu. Ze spisu, který r. 1891 vydal jeho syn Frant. Deym (Friedrich Graf 9 Deym und die österreichische Frage in der Paulskirche), vysvítá, že i tam zůstal — Rakušanem. Ostatek nelze tu jeho stanovisko krátce vyložiti. Pří jedné příležitosti jiný posel (Šlesvičan Francké) zvolal: „Heute ist hier, und zwar von dem Grafen Deym, keine deutsche, sondern eine böhmische, eine czechische Rede gehalten worden."
2) Plankovi. Sehr. Listy 511.
František Palacký. 7V
témuž příteli: „Jen ještě české školy, a pak máme vyhráno . . . f Budou-li školy, budou i úřadové potom Čeští..." A právě* o Školách, o češtině na gymnasiích chtěli vůdcové stavovské opposice jed nati, až by se zase r. 1848 sesli.
111.
Kok 1848 přinesl Palackému úlohu novou, učinil historika aktivním politikem.
Historik a politik maji týž předmět, dějiny. Ale mezi oběma jest rozdíl. Ani pro jednoho, ani pro druhého nemají ceny isolovaná fakta; pro oba platí zákon kausality; historik kausální spojení hledá, politik je působí. Co historik hledá, jsou příčiny a praemissy, co politik — výsledky a následky. Pro historika je hlavní otázka: proč? proč se to stalo? Pro politika: co se stane dále? Historikovi hlavni věcí jest: causa efficiens; politikovi: eřfectus, successus . . . Historie (dějepis) je pole hypothes, politika — experimentů. V historii vládne nutnost, ona nutnost historická, jež přece není fátum, v politice zdá se vládnouti svoboda, která však nemá býti libovůlí. Historik stojí nad svou dobou, tou, kterou líčí a vykládá, politik stojí ve své době a jde s ní ku předu. Nevím, není-li přece snadnější býti dobrým historikem než šřastným politikem. Než národům je třeb& dobrých historiků i šťastných politiků ... V politice doktrinářství často činí neschopným k velkému umění politiky, k umění kompromissů. Zde by pomoc mohla přinésti (ale nepřináší vždycky) historie. Doktrinářství někdy vede k revolucím (jsou také revoluce shůry). Revoluce je protržení historického vývoje. Francie prochází od velké revoluce malými revolucemi, Anglie — reformami. Kontinuita historického vývoje jest vždy věc cenná; protržením se vždy někde něco poškodí; než někdy pokrok si přece volí tuto cestu.
Revolucí rozumím zde ovšem něco jiného a něco více než pouhý odpor poddaných proti vládnoucím. Revoluce bývá často příčinou toho, co tak dobře naznačuje polský výraz — přelom. Takový přelom se vyskytuje v dějinách českých dva-^krátě: po r. 1620 a podruhé po r. 1848. A nevím, který zna-*mená více. Po r. 1620 byla stará ústava česká ne sice odstraněna úplně, ale přece znamenitě pozměněna na újmu stavů a ve prospěch moci panovnické. R. 1848 odstraněni byli stavové, a s nimi (r. 1848 se to ovšem hned nepředvídalo) padlo, co ještě zbývalo ze staré ústavy české ... Po r. 1848 nastal absolutismus úplnější než po r. 1620. Byl však přece jen nedlouhou episodou. Když po ní zavedeno bylo zřízení konsti-
.so
František Palacký.
i''i-iinti>ci\ ľa Incký,
tuční (abychom užili výrazu tak oblíbeného r. 1848 a tehdy s takým kouzlem spojeného), nesáhlo se nazpět k stavovskému zřízení, jaké bylo před rokem 1848, ale nesáhlo se vůbec nazpět k českému státnímu právu, leda v tom, že tu byl zase zvláštní sněm český (jako Čechy i za absolutismu zůstaly administrativním celkem, a císař Rakouský nepřestal se zváti králem Českým), a že sněm to by), jenž obesílal radu říšskou, chceme-li v těch věcech tolik spatřovati. když i zemi, která nebyla ani sto let stará, Bukovině, dáno stejné právo.1) To je význam r. 1848. Co od r. 1860 u nás a s naší strany následuje, jsou snahy a pokusy, více méně nedůsledné, zjednati zase platnost státnímu právu českému bez návratu k stavovskému zřízení a v rámci té formy říše, jež pro nové Rakousko utvořily rok 1848, absolutismus a nejprve ústava, která měla platit pro celou říši. potom ústava jen cislajtanská, — snahy a pokusy bez úspěchu. Pád Hohenwartův znamená tím větší porážku, že tenkráte tak blízký byl úspěch. A následky této porážky trvají dosud. Dnes by návrat k ústavě Schmerlingově v mnohých věcech znamenal vítězství.
V historii vlastního národa nespokojujeme se pouhým vypravováním toho, co tu bylo. My neustále posuzujeme a oceňujeme; my si říkáme: dobře, že tak bylo, anebo: škoda, že tak bylo. Je to jakési politisování v dějinách. Tak si často vedl také Palacký ve svém vypravování dějin českých. My bychom někdy rádi dějiny své opravili. Rok lt>20 a jeho následky si dovedeme vysvetlili; uznáme, že to tak přijíti musilo.2) A přece, ač to vše pochopíme, kdybychom ten rok mohli odčiniti, odčinili bychom jej. A — rok 1848? Nevím, zdali bychom ten rok rádi aspoň všelijak neopravili.
Na místě toho, co se stalo, a co v myšlenkách odstraňujeme, klademe někdy to, co by se bylo mohlo stati. — Stavovské zřízení by se bylo mohlo přetvoriti — organicky, jak říkáme. A taková možnost se ukazovala skutečně. R. 1847 připravovaly se návrhy pro r. 1848: stavu městskému se mělo dostati lepšího zastoupení na sněmu; připravovalo se to, co bychom nazvali volební reformou. Roku 1848 (3. dubna) znamenitý počet příslušníků dosavadních stavů — na prvním
') Bukoviou připominá již při ústavě Kroměřižské B. Rieger, Náš ústavní vývoj od roku 1848, Osvěta 1897 č. 7 str. 583; je to dosud nej-lepií vypsání těchto věci, které máme.
-) Palacký jeden moment vytkl již r. 1831 v něm. Musejniku. Povstání _1618—1620 způsobila protireformace, jež v Cechách vystupovala aktivně a aggressivně. Druhý moment vytčen v pamětním spise pro Fr. Deyma (1848), sesileni moci monarchické proti stavovské, jež se všude, dostavilo; kde se nedostavilo, zahynul stát (jako v Polsku a v říii Německé).
místě Karel Aueršperk — prohlásili se pro to, aby nejbližší sněm — hned s rozmnoženým stavem městským — vypracoval rozsáhlejší volební reformu, klerou by se dosavadní sněm stavovský přelvořil na sněm „podle zastoupení národa1*.') Tuto kontinuitu vývoje protrhovala hned první petice pražská, umluvená ve schůzi v lázni Svatováclavské dne 11. března, a ještě patrněji 2. petice, jež žádá za odstraněni stavovské ústavyv a za oktrojováni ústavy nové, ve které by země koruny České splynuly v jeden celek s jedním sněmem, složeným „na nejširším základě svobodného volitelství a svobodně volitelnosti", s odpovědným zemským ministeriem a centrálními úřady v Praze. Rozumíme-li státním právem jak jen možná rozsáhlou autonomii zemskou, neb ještě více, Jak žádal Havlíček, čím větší, tím lip, samostatnost koruny České, tak aby Rakousko bylo jen federací samostatných zemi a národů: pak ovšem druhá petice žádala za státní právo české; než toto nové státní právo mělo býtí od panovníka jako krále Českého „nejvyšším rozhodnutím" zavedeno, nemělo přijíti z „ústavu stavovského, založeného na zřízení zemském", spojení zemí koruny České nemělo záviseli na ..novém uzavření českých neb moravskoslezských stavů"."-)
Pochybujj, že by byl Palacký tuto druhou petici ve všem schvaloval.   Ze ho ono osvědčení Auoršperka a j. neuspoko
') .lun >.!. i'erný. ľ-oj.za právo 1., str. T7. Na důležitost tohoto cnsvSd-< ení upozornil Kalousek (C. st. právo 350). — Palacký s osvědčením nebyl spokojen. Navrhoval osvědčeni jiné, ve kterém se pravi, že se prohlášením ústavnosti dne 13. březnu 1848 Obnovené zřízení zemské (1827) zrušuje (virtuell aufgehohen ist): na vládě se "žádá, aby byl oktro;ován volební řád; sněm na novýdi /.úkladech zvolený má pak vypracovati novou ústavu zemskou (den jjiltigen Vorschlasí zu einer zeitgemússen Constitution). Rozdíl mezi jeho osvědčením n osvědčením vydaným dne 3. dubna neni pře.e lak značný, jak by se zdálo podle toho, <ó napsal v Cedenkbiatter 147. Xež byl tii ro/.dii ještě v jiné věci. Palacký cli těl, aby všecka privilegia stavov-ká na starčrti zřízeni založená prohlášena byla již napřed za neplatná: usvědčeni ze dne:!, dubna takového prohlášeni neobsahuje: teprv nový sněm má se poradit „o národních potřebách a žádostech'", .lak ni.i složen být i onvý sněm, o tom se napřed v osvědčeni nic nepraví, l«ria že lo má hýti „času přiměřené zastoupení národa'.
;) Manifest k Moravanům jménem Národního Výboru Palackým vypracovaný (6. května) nestojí na temže stanovisku jako 2. petice: žádá jen za občasné generální sněmy buď v plném počtu, bud skrze jakési delegace. Petice žádá jeden sněni. Palackého manifest je šetrnější k historickému právu moravskému: petice je ruší. - V druhé petici se výslovně pravi, že vyřízeni prvni petice vzbudilo obecnou nelibost tím, že'poukazovalo na „ústav stavovský, založený na zřízení zemském". Než „středověký ústav posavádtlich stavů i s rozšířením skrze repraesentanty mě^l jeví se co nepostačitelný, aby nim času přiměřená konstituce byla spúso-l>ena". Petice se historického práva dotýká leda na jednom místě, kde totiž žádá i>raiimatiako-hisloricke\ národní a zeměpisně spojeni těchto zemi, t. ]. zemi koruny České.
.) .-i rufíiiv 'i n 11: I >rohn.' hc.ísv. 6
s-J František Palacký.
jovalo, víme. Nový volební řád i podle něho měl přijíti od vlády,') nová, „času přiměřená" ústava měla však vzejiti teprv /. nového sněmu. Obnovené zřízeni z r. 1627 pokládal také Palacký po vyhlášení ústavnosti za neplatné; dosavadní stavové se měli ihned svých privilejí vzdáti; že se nevzdávali, proto byl nespokojen s jejich osvědčením. Novou ústavu petice očekávala od panovníka, Palacký však od „národu na sněme svobodně volenými zastupitel y repraesen to váného". Konstitucí rozuměl, Palacký zároveň návrat ku právům, „kterých jsme my v Čechách a v Moravě od více než dvou set let zbaveni byli a nepožívali více". Práva ta jsou nezadatelná.2) Křivdu, učinenou od Ferdinanda II., napravil Ferdinand V. V tom viděl Palacký historickou kontinuitu; než konstituce by tato práva přinášela i bez ní.8)
Vláda vídeňská zvolila střední cestu mezi peticí a osvědčením. Kabinetní list ze dne 8. dubna stanoví, že k □ejbližšimu 3němu mají býti povoláni vedle těch, kdo dosud měli právo k sněmu přicházeti, vedle šlechty a duchovenstva, volení zástupcové měst a také „venkovských" okresů.') Budoucí ústavy se dotýká jen potud, že „povoluje zřízení odpovědných nejvyšších úřadů pro království České".
Onen první nový sněm království Českého měl se sejiti dne 7. června, byl však počátkem června odročen a — nesešel se nikdy. Palacký a jiní vrstevníci (a po nich to bylo opakováno neséíslněkráte) přikládali tomu, že se tento sněm nesešel, nesmírnou důležitost, vinu tohoto neštěstí přičítajíce bouřím Svatodušním v červnu r. 1848. Ještě r. 1872 napsal Palacký ve svém Doslovu: „Nevím o žádné události za naší paměti, kteráž by měla byla následky osudnější a škodnější pro národ... jsemť podnes dokonale přesvědčen, že kdyby prosby mé v národním výboru 12. máje (a jindy častěji) přednesené — abychom neopouštěli mravního svého postavení a varovali se každé appelace k násilí — kdyby pravím prosby té bylo náležitě se
') Za vydáni nového oktrojovaného volebního řádu měli žádati všichni dosavadní sněmovníci, ale bez sněmu, podepsáním osvědčení, jak je navrhoval Palacký. Oktrojovaný volební řád měl však býti jen prozatímný. — Srov. k tomu nyní též, co praví B. Rieger v novém vydání Drobnvch spisů Palackého str. 15.
3) Manifest k Moravanům. V něm. textu se práva nazývají „unver-jährbar", v českém „nikdy nezastaralá*.
') Co je koustituce (Radh. III. 4).
•:• Takové složeni sněmu má platit, poknd „konštituční cestou* nebnde změněno. — Proti tomu, aby stavovské privilegium aspoň pro nejbližsl sněm ještě potrvalo, ieli tak zv. petice 4000 Pražanů (Sladkovského a jiných. Černý I. 255), které vzorem byl také odpor Vidně proti říšskému sněmu dvou komor. — Ti, kterým ono privilegium svědčilo (stavové), sami byli rozdvojeni. Někteří se ho vzdávali, jiní ne (tamté! str. 329 a 832).
František Palacký. 83
šetřilo, národ Český byl by již během roku 1848 dosáhl oué j míry práv národních i krajinných, kterých až podnes.nadarmo
se domáhá, i že by tudíž veškery dějiny, jak země České tak i Rakouské říše, vzaly byly směr utěšenější, nežli se stalo. ^ Vím, co pravím, a stojím předce na slovu svém... Největáí
škoda, i pramen všeho dalšího zlého záležela ve zmaření sněmu království Českého ..." A Palacký se ptá dále: kdo zavinil tu pohromu? — Mezi těmi, kdo ji zavinili, jmenuje potom také mládež universitní...
Jsem vzdálen toho, abych omlouval kohokoli z těch, kdo byli vinni, ani mládež universitní nevyjímaje, které nejraději odpouštíme, ne proto, že jest universitní, ale proto, že jest mládež ... Nevím však, nemůže-li se vina bouří, či lépe řečeno, nemohou-li se následky bouří přece hledati v něčem jiném, ač se zdá býti v odporu se základními pravidly historické kritiky, nedávati plné víry svědku současnému, svědku té váhy, jako je Palacký. Než jest známo, že se ve vzdálenější historické perspektivě věci často jeví jinače.
Ze radikalismus přečasto připravuje půdu reakci — to patří k těm naučením, které história, magistra vitae, dává nezřídka marně. A Svatodušní bouře r. 1848 měly také nějaký podíl na r tom, že později přišla reakce,1) reakce, ve které však absolu-
tismus politický tvoří jen Část... Reakce politická byla by přišla i bez nich a byla by odstranila i to, co by byl zbudoval český sněm, kdyby bylo k němu přišlo, leda že bychom byli měli (věc vždy cenná) po r. 1860 místo, kde by bylo lze překlenout absolutismus, spojití přítomnost s minulosti ne přes staletí, nýbrž přes jedno desítiletí. Reakce politická konečně rozhod, nuta byla na jiných a na větších bojištích, než byly ulice Pražské... Politická reakce až k absolutismu, který odstranil také ústavu oktrojovanou r. 1849, vyrůstá zejména z kapitulace revoluce u Vilagoše. Než ani to nestačí: reakce se dostavuje všude, kde byla před tím revoluce nebo něco_ revoluci podobného: v Paříži, v Římě, ve Frankfurtu i v Berlíně, v Pešti, ve Vídni i u nás v Praze. Co však události Pražské o letnících r. 1848 zvláště zavinily (ač ne tyto události samy), byla povaha té reakce mimo její stránku politickou, že byla totiž tato reakce tak nepříznivá národnosti české. Je to nelogická
') Schuselka — a je to ještě starý Schuselka r. 1849, kdy vyšly Deutsche Fahrten, zde citované (II. 183) — napsal toto: Es trifft die eze-chischen Ultra's der ewige Vorwurf, dass sie durch die ebenso sinn- als zwecklose Phugstdemonstration der Freiheit von ganz Österreich unermesslich geschadet, und überdies ihre eigene Sache selbst in ihren gerechten Forderungen verdorben haben. — O Havlíčkovi viz Masarykova Havlíčka zvláště na str. 167.
6*
U František ľalacký.
stránka této reakce;1) zde máme však nejaké — aspoň částečné — vysvětlení. A reakce v tělo své nelogické stránce íotkla se nejbolestněji toho, kdo varoval — slyšeli jsme právě eho slova — pred tím, co přece přišlo, co přišlo ne tak z vlast-íího popudu, jako z imitace (náš radikalismus tak často jen > mituje Vídeň. Srovn. co praví Palacký v Radh. 111. 282), dotkla se nejbolestněji toho, jehož hlasu neuposlechnuto ani, když aouře vypukly, v Klementinum, kam přišli v této nevděčné íloze oba naši historikové, Palacký provázen Tomkem...-) A když jsem se již odvážil na kluzké pole konjekturáiního politisování v historii, onen nám tak nepříznivý ráz pozdější reakce snad i odtud přišel, že Palacký a Lev Thun, jenž, před několika lety odešed z Cech, vrátil se jako přední úředník «eine, jako praesident gubernia, roku 1848 již si nerozuměli, jako si byli rozuměli před tím. Proč, o tom nemnoho bych áovedi pověděti. aspoň ne tolik, kolik by stačilo k vysvětleni. Myslím však, že mimo osoby více by se našlo v událostech, poměrech, v tom, co Palacký nazýval francouzským slovem: la force des choses.:;)
;) Nelogičností zde minim to, co pověděl Palacký v Idei státu tta-kouského (liadh. 111. 204): ,lľmysly a cesty politiky bývají často nevy s ipytatelny a rozumem nedostižitelný... tu nelze spolěliati se na známou filosofickou zásadu, že co nerozumné jest, ani bytu míti nemůže." Ovsem i, nelogické lze vysvétliti a vyložltí.
*) Že. Palacký nicméně v kruzích vojenských byl pokládán za účastníku onoho .daleko široko rozvětveného spiknuti", vypravuje on sám (Radh. 111. 284!. a potvrzuje nyní ílelferl, Meine persönlichen Berührungen mit Palacký (Památník 98). A to je pravě to uelogieké.
?) Palacký byl s Thunem nespokojen, že se vrátil do Cech ,s myšlenkami bureaiikratickými, které se do nynější doby nikterak nehodí," a Šafárik se obával, že, „Lvovským povětřím nadšen jsa, postaveni svému v Praze neporozumí'. — Týká se to poměru Thun a k Národnímu výboru. Srovn. Ost. Jahrb. XIX. 160. 1B4, 16«. Thun chtěl bytí něčím zcela jiným, než před tím byl Rud. Stadion. — Politické smýšleni Thunovo na počátku i r. 1848 patrno z Ost. Jahrb. XIX. 15") (Lügenhaftigkeit und Unausführbar- j keit des modernen Staatsrechts — v psaní manželce /. r, 1848 v dubnu), XVII., str. 126. On si přál, aby šlechta se zorganizovala jako konservativ»! strana, jež by zachránila monarchii a zamezila v ní národnostní boj. .Boje obou nnrodnosli Thun sc obával od lé chvíle, eo se r. 1848 vrátil do Cech. — Podobně spis jeho z r. 1849 (Úvahy o nynějších poměrech) vyslovuje sc pro strany politickú v Rakousku a proti stranám národním. — Ž tohoto spisu zároveň patrno, co Thun Palackému (ač ho nejmenuje) a jiným vytýkal. Týká se to Slovanského sjezdu. Na str. 83 tu čteme: Strana národní * nevypověděla přátelství lidem, kteří jako Štúr a Hurban o sjezdu Slovanském veřejně prohlašovali, že by bylo největší hanou pro Slovany, kdyby Kakousko zachovat! chtěli, že i jméno Itakousko musí pominouti: dopustila bez odmluvy, že se vplyvem Libeltovým a jiných neústupných nepřátel Rakouska mezi Poláky'sjezd spustil dráhy, oa kterou jej byla z počátku uvedla, čímž se stalo, že tu pominuta otázka v sekci české již vítězně rozhodnutá: má-li se zachování celistvosti rakouské vysloviti co zásada
František ľalacký. 8?i
Co Palackého kvalifikovalo na politika, netřeba vykládati; ovšem historik ještě není politik, jako historie není politikou; než mnoho je tu společného. A Palacký byl více než historik — učenec . . . Avšak, nemýlím-li se, byly tu i některé vlastnosti, které u politika Palackého poněkud"vadily. Chacun a les défauts de ses vertus. Ale co bych vytkl, bylo snad spíše ctností nebo bez mála ctnosti. Již mladý Palacký byl auto-kritik a v prešpurských letech (1820) napsal do svého denníka: „čeho chrániti se musím, jest sklonitost k pohrdání těmi lidmi, jež za nehodné soudím , . A s tím souvisí něco jiného. Palacký byl muž pevného přesvědčeni a silné vůle. On se mnoho neměnil (ne že by se byl nikdy nezměnil a v aiičem), on byl záhy hotov a hotov zůstával. Sapientis esl sententiam mutare: té chvály pro sebe nežádal.1) Proč se rozhodl, při tom obyčejně setrval a od toho neupouštěl. Jeho oblíbené slovo bylo „neoblomný".-) Diskussi a spor vedl až k tomu bodu, pokud mohl očekávati, že jiní poslechnou, přestal však, když by byl musil ustoupiti, a raději se věci již neúčastnil dále.11) Někdy mu bylo proti mysli vykládati své důvody, když něco chtěl, navrhoval nebo zamítal. Svou neoblomnost ukázal Palacký, když hájil jazyka českého spisovného proti novo-taření, i když přicházelo od Kollára, ale také, když nepovolil ve sporu o au a w, až zůstal sám — s Tomkem. H. 1848 napsal Čelakovský Vinařickému: Palacký již jednou řekl: nepovolím! a tudy tu proti němu nelze čeho pořídit! . • .') R. 1849 pro spory o pravopis do sboru Matičního nějaký čas raději ani nepřicházel.
sjezdu atd. — Jinde, v Otevřeném listě Slavíkovi (lS4'Ji, Thun .vůdcům* vytýká, že do^ti určitě bouři Svatodušních nezatratili. — V t vahách jsou též výtky proti Havlíčkovi na str. 98.
') 1 v té věci se Palacký dobře znal. li. 1885 (Idea státu Rakouského, Raah. lil. 180) napsal sám b sobě: Pravda-li jest, že politická moudrost záleží v tom, aby člověk dle změn okolností měnil pokaždé také zásady a přesvědčeni své, tedy vyznám se, že chvály takové nikterakž nezaslu-huji. — Doktrinářem sě nazval Palacký sám (tamtéž 191), upouštěje však od svého návrhu na nové roztříděni Rakouska podle národnosti, upouštěje sice, ale nerad. — Karakteristické jest i to, že u Palackého se často tái myšlenka vrací stejnými slovy, třeba po letech, zvláště v polemice.
l) Srovn. na pŕ.'v Doslovu (Radh. III. 2H4): Nicméně, že nedal jsem se oblomit!, a setrval jsem na svém.
*) V odpovědi Hankovi 1840 (Radh. I. 223): . . . p. Hanka i přívrženci jeho buďte bezpečni, že s nimi ani s kýmkoli jak živ více o této věci há-dati se nebudu.
») Sebr. listy str. 479. — Neústupnost Palackého ovšem i zde plynula ze zásad a přesvědčení. A tím spiše ji pochopíme, když slyšíme, že proti pravopisu jím hájenému i ty důvody uváděny, jako by byl kacířský, Husův, bratrský (Radh. III. 270). Podobně" byla s jisté strany encyklopaedie prohlašována za revoluční.
Sfi František Palacký.
A podobně bývalo i v politice . . . Palackého odcizení od šlechty české počínalo se, jak se zdá, v té chvíli, když Josef Mat. Thun a jiní mu nepodepsali osvědčení, jak on je navrhoval (zde právě chtěl, aby dosavadní stavové se vzdali hned před sněmem svých privilejí), když podepsali osvědčení jiné, ono ze 3. dubna; v červnu 1848 vystoupil Palacký z vládní rady, Lvem Thunem sestavené, při první neshodě:') v ústavním výboru v Kroměříži setrval dosti dlouho, ale přece z něho odešel před koncem ... A tak i pozdější „passivní" politika odpovídá také této vlastnosti neb zvláštnosti Palackého.2)
Palacký před r. 1848 měl v naší národní společnosti místo tak znamenité, že již proto musil zaujmouti znamenité místo také v životě politickém, když politický život nastal toho roku také pro vlastence. Rok ten probudil množství latentních sil, každý téměř vlastenec obdržel nyní úlohu také politickou. A jako dosud otázky jazykové a literární, tak nyní otázky politické počaly působiti strany.
Jméno Palackého se ve veřejnosti neozývá vlastně ani tak brzy ani tak Často, jak bychom očekávali. První politický program r. 1848 pochází od Frant Braunera.8)
Palacký vystupuje při jiné věci. Rok 1848 sblížil ještě jednou Palackého a Eberta, které v minulých letech, po příchodu Palackého do Prahy, bylo spojovalo přátelství co nej-dúvěrnější. Než toto opravdové a vřelé přátelství potom přece neodolalo tomu, co jako víra spojuje a dělí: národnosti. R. 1848 zdálo se, jakoby se měla osvědčiti mocnější idea jiná: idea svobody . . . Palacký složil oboje osvědčení, českých spisovatelů ze dne 20. března a českých i německých ze dne 21.; zde se za společnou věc spisovatelů obou národností prohlašuje také „hájeni spojení koruny České s říši Rakouskou svazkem monarchie konštituční".
Tento rakouský akcent ještě důrazněji ozývá se ve slavném psaní Palackého ze dne 11. dubna 1848 do Frankfurta. ve kterém Palacký odepřel účastniti se příprav pro budoucí německý parlament, a ze kterého nejtrvaleji v paměti utkvělo ono: „kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom . . . přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil". Palacký
') Radh. III. 283. Co Palacký žádal, totiž prohlášení, že kníže Windiseh-grfitz se odřekl, anebo ?e byl zbaven komanda, by bylo snad bouře zažehnalo neb aspoň odročilo, než Thun k tomu svoliti nemohl.
') Helfert nyní vypravuje, že Palacký za Potockého (1870) jemu řekl, íe již nikomu nevěří a že již o ničem nechce slyšet (Památník str. 104). SlySime tu výroky velice příkré. Jsou podány nyní po letech z paměti nebo na základě starších zápisků?
3) Tobolka, Počátky konstitnčního života v Čechách.
irantišek Palacký. ST
se vyslovuje proti založení říše Německé na miste ,bundu" nejen proto, že on byl Cech rodu slovanského, že by spojení národu českého s německým, jaké by nastalo, nemělo žádného historického základu právního (míněn jest poměr Cech ke středověké říši Německé, jak jej Palacký byl formuloval ve svých Dějinách), nýbrž také proto, že by nová jednota německá učinila Rakousko nemožné jakožto říši samostatnou. Samostatného Rakouska je však třeba, aby Rusko nevzrostlo na universální monarchii, jež by byla zlo nevyslovitelné a neštěstí bez míry, ne proto, že by ta monarchie byla Ruská, ale že by byla universální . . . Dosud žila v paměti lidské universální monarchie Napoleonova. Palackému (a v té věci nebyl sám), jenž v zápasu národů a knížat s Napoleonem stál na straně národů, se zdálo, že by mohla při jiti nová universální monarchie od východu . . .')
Palacký svému psaní do Frankfurtu vždy přikládal velikou váhu. A to právem. Nejen pro účinek, které mělo hned po svom vydání.J) V něm, jak sám napsal v Doslovu 1872, objasněna" byla idea státu Rakouského. Palackého idea státu Rakouského, tak jak vyslovena byla již r. 1848. byla idea tenkráte velice odvážná. Palacký v onom psaní sice jen odůvodňoval, proč se nemíní on, pro svou osobu, účastnili příprav pro německý parlament, než poslední konsekvenci jeho důvodů bylo: zrušení starodávného spojeni těch zemi rakouských, které dosud k ,bundus náležely, s Německem; byla to idea budoucího Rakouska, od Německa úplně odděleného, idea, k jejímuž uskutečnění bylo třeba teprve války r. 1866; byla to idea, kterou r. 1848 Palacký sám úplně domysliti se neodvážil, an — na konci psaní svého viděl vstupovali na místo dosavadního svazku věčný spolek obou samostatných říší, Rakouské i Německé, k obraně i ke vzdoru, a snad i celní jejich jednotu . . .;) Než Palacký vytkl ještě jiným směrem ideu státu Rakouského, tedy to, co by se uskutečniti mělo ve prospěch Rakouska samého: rovné právo všech jeho národů s ústřední moci, jez bif tomuto rovnému práou hi/la ochranou a záštito u.
Mezi Palackého psaním do Frankfurtu a Slovanským sjezdem v Praze jest souvislost, ač Palacký nebyl původ-
') A Ru»ko bylo monarchie absolutní, kdežto jinde absolutismus klesal. Srovn. ro napsal Havlíček v červnu 1848 (Masaryk, K. Havlíček, str. 341).
a) Srovn. II. Marian, Cechové a Němci r. 1S48, str. 63 sl. o odpo-vědech, které se ozvaly proti Palackému.
•') Havlíček nebyl pro těsnější spojeni Rakouska s Německem (Černý 1. 161). Jiné ro/.dilv mezi Palackým a Havlíčkem vylkl Masarvk (Havlíček, str. 487).
ss ť'raut Sek Palacký,
cem jeho a jeho praesideutem byl .bezděky a více jen dle jména'.1)
Slovanský sjezd od počátku se kolísal mezi dvojím programem, programem sjezdu všeslovanského a programem sjezdu jen Slovanů rakouských. Ivan Kukuljevié navrhoval sjezd všeslovanský, pozvání vydané z Prahy 1. máje zve „do staroslavné slovanské Prahy České* všecky Slovany rakouského mocnářství: než Slované inimo mocnářství přece budou však vítáni jako hosté . . .-) Rakouský akcent (opakuji tento výraz), který nechyběl ani v pozvání, sesilen v osvědčení ze dne 5. května, které však vydáno bylo jen s podpisy Čechův ii Moravanů, těch totiž, kteří byli mezi prvními pořadateli sjezdu. Toto osvědčení stilisoval Palacký, a to zcela podle návrhu Šafaříkova.-) Proti parlamentu Frankfurtskému měl se v Praze sejiti sjezd Slovanský; rakouské stanovisko budoucího sjezdu v tomto osvědčeni sesíleno prohlášením lojality k vládnoucí dynastii, prohlášením, že má hájena býti celost a samostatnost říše Rakouské všemi prostředky; ti, kdo osvědčení podepsali, „odvalují od sebe* utrhačné pomluvy nepřátel, podezřeni nějakého separatismu, panslavismu, rusismu.4) Svolavatelé chtí šetřiti rovného práva všech národností v říši Rakouské, ale také hájiti svých práv proti každému útoku, přijď, odkud přijď ... A v programu sjezdu Slovanského, vydaném před jeho zahájením, čteme: „Nejjistější pomoc pro nás samy, jakož i nejpevnější spojidio pro celou říši k novému zřízení jejímu, jest příbuznost slovanských kmenů v Rakousku". Avšak tento program čelí již netoliko proti Frankfurtu, nýbrž také proti Pešti.
Bouře Svatodušní učinily konec sjezdu Slovanskému ... Palacký byl později přesvědčen, že proto byly vzbuzeny tyto
') Rodh. Ut. '^80. Vlastni Životopis sir. 34. Palacký nebyl ani při prvních poradách, ani nesepsal pozvání daného dne 1. května.
:) Pozvání těchto hostů vymohli Poláci, kteří se příprav účastnili, odpu ajíce jináře přijití. Šafařík, jenž v té době byl ve Vidní, vyslovoval se proti tomu. Srovn. Jos. Jirečka životopis Šafaříkův v Gest. Revue 1865, ttľ. 44. — Hned 3. května napsal Šafařík Palackému z Vídně o pozvání: Chválim, krátkoät, nechválím neurčitost a nedostatek znamení lojálnosti.
J) Šafařík v Praze nepřítomný psal o tom Palackému a jiným z Vídně. Dne 19. dubna napsal Palackému: Možná, že zejtra již i já rakouskou ko-kardu spolu s českou nositi začnu . . . Nějaké politické heslo míti musíme : genericum nám budiž Rakousko, specificum Čechy atd. My všickui jsme a chceme zůstati constitutione Rakušané, natione Čechové aneb Němci atd., jak kdo čím jest. . . Ovšem tak smýšlím, že výhoda naše požaduje trvaní a sesíleni Rakouska, jakž náhle nám národnost naše pojištěna — a tu máme teď, jsouce pod Vídní, skutečně v rukou, padše pod Frankfurt, budeme míti jen na papíru.
*) T to místo podle návrhu Šafaříkova.
František Palacký. 09
I bouře, a to hlavně skrze emissary vlády uherské s pomoci
Vídeňských demagogův; jiní pokládali za hlavního strůjce
i Bakunina. Jsou to snad otázky vedlejší. Hlavní věcí bylo asi
to, co viselo ve vzduchu, a ono imitování Vídně; byl to ze
.l všech podobných výbuchů r. 1848 výbuch nejzpodilejší...')
Sjezd Slovanský byl však zmařen tímto výbuchem, kdyi již sám z programu vymezeného osvědčením ze dne 5. května vybočoval... V tom smyslu byl sjezd pokažen 'hostmi, zejména Libeltem a Bakuninem, Polákem a Rusem ... Nepodařený sjezd podobně jako bouře Svatodušní přispěl k onomu zvláštnímu rázu pozdější reakce, o němž již byla řeč, zůstane však vždy památný jako pokus učmiti slovanskou vzájemnost politickým faktorem při nové organisaci říše Rakouské.-) A k tomu pokusu — nyní již v užším rámci jedné polovice říše — budeme se vraceťi zase a zase. pokud idea národnostní zůstane silou dominující někdy s jednostranností až ukrutnou.
Slované — ne sice z celého mocnářství, nýbrž jen ze zemi neuherských, z Předlitavska — se za nedlouho setkali zase na — konstituujícím sněmu Vídeňském. Jeho úlohou bylo dáti Rakousku (vždy ve smyslu právě dotčeném) novou ústavu. Říše - lze-li toho slova užiti — měla přednost před zeměmi.)
» Zde, v naší zemi, organický vývoj z toho, co leželo před r. 1848.
zaražen, pro říši počínal se vývoj nový, který poněkud připraven byl již tím, co byl provedl v administraci osvícený
'; absolutismus. Tak i zde revoluce pokračovala v jeho díle:
potom nový absolutismus převzal úlohy z rukou revoluce. Obeslání ústavodárného sneniu ve Vídni byla největší kon-cesse, kterou nám r. 1848 uložil, koncesse v nesprospěch českého státního práva.
Palackého idea státu Rakouského, rovné právo národů v a spravedlivost ústřední moci — zdá se býti samozřejmou (zvláště v druhé části) a odpovídala duchu času. O rovnoprávnosti se mluvilo všude. I ve Frankfurtě 31. května 1848 Dahlmann učinil návrh, aby parlament uznal rovné právo ne-
•) Sinn- nud zwecklos podle Scliuaelky. J) Srovn. Masaryk, K. Havlíček str. 357.
"') B. Kieger (Osvěta 1897, sv. 12. str. 1(503): Kdežto... některé země neb okresy odepřením voleb neb neobesláním protestovaly^ proti parlamentu Frankfurtskému, naopak volbv do říšského sněmu Vídeňského všude byly vykonány a sněm odevšad obeslán ... a tím utvořena těžká praejudice snahám státoprávním a autonomistickým. — Před tím se v Národním výboru otázka, zdali říšskv sněm nepoškozuje českého státního práva, přece ozvala (sv. 9. str. 750). — Osvědčeni Karla Aueršperka a jiných (3. dubna) aspoň žádalo obealání říšského sněmu sněmem zemském a ne přímými volbami, Palackv tolik žádal pro pozdější pravidelný snem říšsky'. Srovn. ostatek Ost. Jabrbueh XVIII. 142. Též 151.
90 Krantišek Paličky.
německých kmenův bydlících na půdě Německého spolku, právo na svůj vlastní národní vývoj v církvi, škole a literatuře, aby uznal, že jim sluší rovné právo v politické správě a při soudech... A návrh byl přijat skoro jednohlasně a bez debatty.')
A přece tato idea státu Rakouského byla v té době odvážná jako kontrast proti tomu, co dosud v Rakousku platilo.4) Ostatek rovné právo národů znamená Palackému více, než co dnes nazýváme rovnoprávností, t. jazykovou. Znamená to takovou organisaci státu, aby v ní každý národ se mohl volně vyvíjeti každým směrem. A k takovému vývoji - tak lze ideu tu y duchu Palackého vyložiti8) — patří a je potřebná také politická autonomie do té míry, aby při tom celek, celé Rakousko se udrželi mohlo ve své samostatnosti... Této idei Palacký zůstával vždy věren; tato idea byla mu i později raison d'étre Rakouska, v době, kdy byl roztrpčen proti tomu Rakousku, jež nebylo jeho Rakouskem, jakož také — po zavedení dualismu — nebylo Rakouskem toho absolutismu, jenž byl naBtal po Vilagoši. K uskutečnění svého Rakouska hledal rozličných cest — takže prostředky podřizoval účelu; to byl problém doby a problém jeho. Idei státu Rakouského měla odpovídati jeho nová ústava. Tuto novou ústavu in concreto vypracoval Palacký ve Vídni na sněmu říšském a pro sněm.
') Návrh 7hí dále: Das fortan einige und freie Deutschland ist «ross und mächtig genug, um den in seinem Schosse, erwachsenen, andersredenden Stammen eifersuchtslos in vollem Masse gewähren zu lassen, was Natur und Geschichte ihnen zuspricht: und niemals soll auf -einem Boden weder der Slave, noch der danisch redende Nordschleswiger. noch der italienisch redende Bewohner SüddeutscblaDds, noch wer "sonst, uns angehörig, in fremder Sprache spricht, zu klagen haben, dass ihm seine Stammesart verkümmert werde... Kdvž to čteme, cítíme, jak daleko isme vzdáleni od roku 1848.
J) Že to byla idea nová proti tomu, co před r. 1S48 u vládv platilo, k tomu viz doklad v pojednání K. Kopla, Palackv und die Censu r v Památníku str. 671. Censura a státní kancelář nebyla spokojena s tím, jak Palacký v 3. svazku Dějin ličil spor o hlasy na universitě Pražské. „Weit entfernt, der naturgemässen Entwicklung irgend einer Nationalität entgegentreten zu wollen, hat die Staatsverwaltung auch nichts gegen die Ausbildung und Förderung der böhmischen Literatur einzuwenden. Allein sie kann nicht zugeben, dass in einem Staate, wo viele Nationen unter einem Scepter vereint sind und einem Herrscher deutschen Stammes gehorchen, eine einzelne Nationalität die anderen, am wenigsten die herrschende... zu befehden... sich erlaube." — Německá národnost jest tedy — vládnoucí.
3) Dokladů najdeme plno na př. v Radh. III. 65 (ve článku pro Národní Noviny z r. 1849); podobně tamtéž na str. 183 (Idea státu Rakouského 1865): Požadovati, aby výhodami, které k vyvinuti ducha národního poskytuje stát veliký, žičil se vždy jen ten neb onen vyvolený národ, ostatní pak ... aby se spokojili s lim, co kdy uráčí se uděliti jim jen z milosti... požadováni takové,., jest zjevné rušeni zákonúv práva i spravedlnosti...
Fiautišek Palacký. SI
Jiného návrhu Palackého mělo býti užito potom za základ při poradách o ústavu v Kroměříži. S ústavou Kroměřížskou Palacký však spokojen nebyl. Nebyla mu dosti ,federalistická".1)
Palackého methoda i zde je deduktivní. Z přirozeného práva, jež platí pro jednotlivce i národy, dedukoval svou ideu, z této idee svou ústavu státu Rakouského a v rámci jejím ústavu skupiny české, pro tuto skupinu přibíraje také suh-sidiárně právo z minulosti její plynoucí, právo historické, avšak při tom pro ni nežádaje v podstatě více než pro jiné skupiny, které takové minulosti neměly. Jako přívrženec přirozeného práva pokládal i Palacký vedle ústavy za potřebné také všeobecné vymezení práv základních, jaké potom v Kroměříži vypracováno se svým § 1, k jehož hájení přednesl Rieger svou slavnou řeč dne 10. ledna 1849 . . . Tento návrh základních práv byl ohlasem deklarací americké a francouzské, tehdy více než půl století starých, byl zároveň důkazem, že se r. 1848 epocha historická i končí i zahajuje a otvírá.
V rámci říše měly býti země rakouské (v návrhu vídeňském země nyní tak zv. cislajtanské) co do počtu redukovány připojením některých menších k některým větším,-) ale i zcela nové rozdělení celého rakouského mocnářství (i zemi uherských) nepokládal Palacký za nemožné, a sice podle národností. Tak již v Kroměříži, tak v článku, jenž vyšel na konci 1849 v Havlíčkových Národních Novinách. Je známo, že to Palackému i všelijak vytýkáno. . .:!) Zamlouvali neb zastírali netřeba nic z toho, co kdy Palacký chtěl a pověděl. Vysyětliti si toto odchýlení od historicky daných poměrů lze právě tím,
•) Bohuš Rieger. iľstava rakouská dle Fr. Palackého v 1. 1848—49 (Památník).
!) Takové seskupeni navrhovali i jiní, Fridrich Deym již r. 1847, a lo ve skupiny čtyři, uherskou, rakouskou, tyrolskou (Tyrolsko a Vorarlbersko), českou (Čechy, Moravu a Slezsko). Jeho odůvodněni je takové: Wir hätten dann . . . stati des ungarischen Landtags, dem man allein Aufmerksamkeit schenkte, u och drei andere grosse Staatskörper, die man beachten müsste. Dies aber mundet nicht — den Boreau kra ten. Wir werden daher, so lange diese heischen, kaum solche Dinge verwirklicht sehen. — Potom (1848) i jiní činili podobné návrhy.
■>) O této otázce v Kroměříži viz ií. Riegra (Osvěta 1898, sir. 11 a nyni též v Památníku). .Návrh Palackého v ústavním výboru žádal i za připojeni Slovenska k Čechám a k Moravě. — Ostatek věc po tom po všem, cu dosud víme, není ještě dostatečně objasněna. Zdá se, že Palacký to tak nemínil, aby německé krajiny Cech a Moravy byly od těchto zemí odděleny, že však nebyl proti tomu, aby měly svůj sněm, tak že by ve skupině české — rozmnožené o Slovensko — byly dva sněmy. Ale nebyl to určitý návrh. To vysvítá však teprv z dopisu Palackého poslaného Pražákovi "r. 1874, když byl Herbst v říšské radě připomenul, že v Kroměříži byl Palacký hotov české Němce přidělili jinému sněmu.
9- Fraotiiok Palat-ký.
že Palacký vycházel ze své idee státu Rakouského, jež se opírala o přirozené právo národnostní. Palackému historické právo summum bonům nebylo. Než sluší připomenouti, že Palacký v onom článku, jenž jedná přede vším o centralisaci a čelí proti ní a proto též proti oktrojované ústavě vydané v březnu 1849, tento návrh na nové rozdělení Rakouska přednáší spíše jako thesi ad dispittandum.') Po r. 1860 Palacký takové nové_ rozdělení na základě ethnografickén. pokládal již za nemožné, nicméně ani tu nepopíraje, že bv hovělo, kdyby jen_ bylo možné, jeho idei státu Rakouského nejlépe.
Onen článek v Národních Novinách má i jinače význam. Po jeho vydáni byly Nár. Noviny zastaveny, a z Vídně přišel Palackému odpovědný list, brožura Seifertova „Österreich und die Nationalitäten. Ein offenes Wort an Herrn Franz Palacký.'- . . Za nedlouho vzdal se Palacký účastenství v aktivní politice úplně.
IV.
Žádná z ústav, které byly vypracovány, nebyla provedena, ani ústava Palackého, ani ústava Kroměřížská/ani ústava od vlády oktrojovaná.
Ze po vítězství nad revoluci v Uhrách nastala vláda absolutní, v tom jest Jakási logika událostí, jakož i v tom, že absolutismus po několika letech zase přestal po porážkách na bojištích hornoitalských. Po tolikerých zkušenostech a zklamáních, kterými jsme prošli od r. 1860, a zvláště nyní, kdy nastal tento hrozný úpadek parlamentarismu, který kazí celý veřejný život — také nákazou imitace, která z něho i k nám přichází a mezi námi se síří — minulý absolutismus snad již se iiámnemusí jeviti veskrze v tom světle, jako se jevil, pokud trval, těm, kdo byli zažili krátké svobody roku 1848 . . . Onen
') Radhost lil. o7. - Zde se navrhuje sedm komplexův neb niirod-ni«h grupp (a to pro celé mocnářství): co zde řečeno, není však ani dosti srozumitelné. Vyklad přináší teprv r. 1866 Idea státu Rakouského (tamtéž 100), totiž jak to Palacký mínil r. 1849. Zde čteme: Já když ku prosbě neb. Havlíčka na konci r. IH49 podal sem do Národních novin článek svůj . . . odvážil sem se staviti ono skupení na základě čistě ethnugra-iickěin ... A dále: Ü mně jakožto historikovi mnozí lidé ani dovtípili se neuměli, kterak já mohl v takové míře zapříti historické zásady . . . Však ]á uznávám, že od té doby . . . návrh ode mne 1849 činěnv stal se již netoliko nevhodným, ale i nemožným; nejsemf při vší své doktrinárnosti nikoli tak urputným ideologem, abych politický plán sebe spasiteluějši provésti hleděl proti tak říkaje 98 procentům veřejného míněni. Ale zásada rovnoprávnosti potká se proto v praktickém provedení svém s nesnázemi ještě ranokem většími nežli prve. — Celé místo má ráz jakési konfesse.
') Helfert ton toho spisku nyní po letech omlouvá (Památník 100).
104 František Palacký.
vždy více pravdy než líčení, které by, pocházejíc z nenávisti, přinášelo obraz králův ve všem obrazu Palackého odporující, nehledě ani k zpozdilým výtkám proti králi Jiřímu, jaké jsme slyšeli nedávno u nás. Král Jiří — to ukázal Palacký — patřil k nejznamenitějším panovníkům českým, zůstane chloubou českých dějin, a není těmto dějinám hanou, jestliže se v nich jednalo (tak bychom mohli význam jeho vlády krátce naznačiti) na sklonku středověku (Palacký v tom spatřuje známku novo-věkosti) o sekularisaci státu.
Palackému Dějiny národu českého byly životním úkolem; a měly samy svůj úkol: byly složeny ve službě národa; měly býti prostředkem k jeho probuzení a vychování, byly napsány pro jeho poučení. Palacký věřil, že jednotlivci a národové se mohou z historie uěiti, a žádal, aby se učili. Takového míněni
0 didaktické a paedagogické ceně historie došel již ve svém mládí a při něm setrval. Z toho plyne způsob, kterým jsou Dějiny psány, jejich vřelý ton, jejich (pravím to bez výtky) subjektivnost. Palackého Dějiny jsou zrcadlem nejen české minulosti, nýbrž také zrcadlem velkého muže, jenž je složiL
1 doby. ve které je skládal, ale také již té doby, které náleží duševní vývoj jeho až k oné časné, mužné dospělosti a hotovosti. Z té doby přinesl si Palacký svůj názor světa do té doby, kdy počal psáti Dějiny. To vše — bohatost látky, kritické její zpracování, jednotné pojetí, ušlechtilá tendence, krásná forma — jim dodává zvláštní ceny, pro kterou nemohou upaď nouti v zapomenutí, tak aby náležely jen literární historii. Dějiny Palackého zůstanou knihou oživující a živou, podobně jako dílo Gibbonovo neb Macaulayovo.') Takové místo mají ve světové literatuře. Pro nás jsou více.
Když vyšla r. 1867 2. část 5. (posledního) svazku Dějin, Pertz, spoluzakladatel monumentálního díla, sbírky pramenů Monumenta Germaniae historica, psal Palackému: „Empfangen Sie meinen herzlichen Gltickwunsch zum Abschluss Ihres grossen vaterländischen Werkes. Exegi monumentům aere perennius — ist Ihr unvergänglicher Wahlspruch."
„Exegi monumentům aere perennius" je citát tak často užívaný, že tratí na svém významu. A přece netratí při díle, » jako je Palackého, a když domyslíme ty myšlenky, které ( vzbuzuje báseň Horácova. V té básni sebevědomě praví básník i dále, že tak dlouho potrvají básně jeho, jak dlouho potrvá Řím,
') Musini na některvch místech opakovali, co jsem již pověděl jinde \ (C. Čas. Hist. 1898 číslo 1.).
KriinliScli Palác .ý. «!
absolutismus převzal některé úlohy od r. 1848 a také je provedl; nebyl to absolutismus tak nečinný, jako byl Metter-nichův, zvláště v pozdější své době; přinesl reformy v oboru administrace, přinesl reformy v oboru školství, zvláště nej-
t vyššího; tyto zásluhou Lva Thuna. Než bylo to přece, abych
užil ještě jednou jeho slov: bylo to na mnoze přece — une politique étouffante . . .
Jazyku českému popřál absolutismus aspoň nějaké místo ve škole (vlastenci před r. 1848 by to byli s povděkem přijali) a nevylučoval ho z života veřejného úplně, ovšem více theo-reticky než prakticky. Než k nepolitickému národnímu životu českému choval přece málo přízně.1) Rovné právo národů mohlo býti provedeno i za absolutismu. Provedením jeho byl by si absolutismus snad získal nesmírné zásluhy — o Rakousko. Avšak absolutismus, jenž se josefinismu namnoze vzdával, i v toni, v čem josefinismus přetrval Josefa (míním tu pomír státu k církvi): zde (v germanisaci) směr doby Josefovy přece v podstatč držel.-) navracuje se nadto také k policejnímu systému doby Metterniehovy. V tom byl absolutismus nelogický.
Části této reakce jest i to. že se šlechta česká od národního života českého odvrátila téměř úplně. Zde šla reakce
ť- velmi daleko: bylo v tom cosi symbolického, když pánové češti
počali vystupovati z Musea. Když dnes na tyto věci pohlížíme nazpět ze stanoviska historického, ozývá se nám i tu neustále otázka: proč? — proč se tak dálo? Nějaké vysvětlení (neb v dějinách vše má svou příčinu, jejich průběh logický i — nelogický) nám poskytuje r. 1848. zejména jednání na sněmu Kroméřižském; nějaké vysvětleni nám dává i ono Tachovské „in servitium ruere": než úplně si to vysvětlili nedovedu; musím i tu opakovat, že plné vysvětlení by nám podati mohl jen vrstevník a zkušenost jeho.') Avšak faktum samo nám dosvědčuje vrstevník, a tento vrstevník jest — Palacký. Tuto stránku reakce Palacký těžce nesl. on, který byl přišel do Prahy v dobo Šternberkúv, on, jemuž byl po boku stál v Matici
') Zvláště karakteristické jest, jak se vláda chovala I; Sboru pro zřízeni Národního divadla, o čemž vypravuje K. Kadlec v Památníku <Kr. Palaiký a české divadlo v Praze).
-) Proti tomu se ozývá Palacký již r. 1849 v Nár. Nov. (Kadh. III. &). :l) Tomek (Pamätník 84) uvádí jako příčinu ,roztrže" mezi Palackým a šlechtou (hned r. I»ií0 nastalé), že mu šlechta jako vůdci strany národní přičítala „úplué odchýleni se od předešlých snah o zachováni základů starého zřízeni zemského vedle připuštění živlů širších k účastněni se v koa-stitučnich volbách, na místě čehož i návrhy výboru národního i potomního říšského sněmu ve Vídni a v Kroměříži směřovaly k ústavě zcela novotni". — Jest to jistě svědectví velmi vážné, avšak přece nestačí, co tu řečeno, k plnému vysvětleni příčiny a následků oné „roztrže".
František Palacký. 105
Řím starého věku, klassický Řím JoviŠe Kapitolinského . . . Více pro sebe nežádal a nevěděl ani, co by více mohl žádati. než toto: tak dlouho žiti v díle svém:
.........donec Capitolium
scandet cum tacita virgine pontifex.
A dostalo se mu více, než povědět! dovedl. Již dávno nevystupuje vzhůru ke Kapitolu Vestálka, a přece ještě žijí básně Horácovy, přetrvavše starověký Řím, a my všichni jsme četli ve škole verš: Exegi monumentům ... Co v tom všem řečeno? Starověký Řím a starý římský stát dávno vzal již za své, ale dosud žije dílo ducha římského.
Ten úkol, který si vytkl již mladý Palacký — vypsáni Dějin českých — ten úkol mu bylo dáno provésti (aspoň do konce středověku); zde bylo dílo vykonáno, které potrvá; zde máme program vyplněný a provedený . . .
Palacký dal sobě (ale i nám) program práce kulturní, vyslovil problémy politické pro sebe, pro nás i pro Rakousko: pro Rakousko ideu státu Rakouského, Rakouska jednotného, a přece svým národům plnost zvláštního bytu národního poskytujícího. K tomuto problému se vrátil Palacký sám po r. 1860.
Roku 1860, téhož roku, kdy vyšel Palackého král Jiří, počal vycházeti Riegrův Slovník Naučný; bylo to znamení doby. A rok 1860 přinesl ještě jiné znamení doby: diplom říjnový... Připravovalo se vystoupení z passivní politiky (ne dobrovolné, nýbrž reakcí uložené), návrat k aktivní politice. A jako při Slovníku Naučném, tak i zde Palackému po boku stál Rieger. Moje upomínky sáhají do té doby . . . My, kteří jsme od starších slýchali vypravovat!, třeba hlasem utlumeným, o roku 1848. my jsme již počali chápati důležitost toho, co se připravovalo, a my jsme potom také již spolu prožili jakési politické: aurea prima sata estaetas... Byla to doba, kdy jakýmsi nevýslovným kouzlem provázena byla jména: Palacký a Rieger.
Než pro nás ona dusící politika reakce nejdéle potrvala. První prosba naše, ještě před vydáním císařského diplomu, byla prosba za volný hlas, za svobodné slovo, prosba, která se nesla až k stupňům trůnu. Byla to Riegrem sepsaná petice za povoleni žádosti o žurnál, žádosti orgány vládními dloubo odmítané, petice, kterou na prvním místě podepsal Palacký, a kterou do Vídně nesli Rieger a Macháček.
Tato petice jest vsak více než petice za žurnál, jest to mužné slovo v pravý čas a na pravém miste; jest to zároveň program.1) V petici té se žádá za českou školu, za volnost
') Černý II. 822. Tato Riegrova petice jest klassický kus naši politické literatury, té, která vzniká s událostmi a přece má také cenu trvalou.
1«,
František Palacký.
l'rantiSek Palacký.
107
pro vývoj českého umění (totiž odstraněním překážek, jež kladeny do cesty sboru pro vystavění Národního divadla již roku 1849 založenému,1) za uvolněni Musea a Matice od tlaku na nich spočívajícího, za práva jazyka českého v úřadě a na soudě. Jest to program, ale nepolitický, neb ani rovnoprávnost jazyková není tu, jako je dnes, otázkou politickou, nýbrž petice žádá, aby české strany (o německé se nestará) měly úředníky jazyka českého znalé, protože je to užitečno a potřebno pro strany i pro veřejnou službu.
Co v té petici je přece politického, je vlastně jen zmínka
0 rozmnožené říšské radě, jež před podáním petice byla svolána.^ Petice si stěžuje, že mezi členy rozmnožené říšské rady nebyl ani jeden, jenž by náležel „původem a jazykem a spolu
1 národním vědomím k národnosti českoslovanské". Když si vzpomeneme, že v rozmnožené radě byl hr. Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, a když přibereme z petice ještě místo, jež zní: .národu českoslovanskému jest potřeba veřejného orgánu tím patrnější, čím více na jevě jest, že šlechta jeho, kteráž by vlastně historicky povolána byla, co prostředník přání lidu svého o nejvyššího trůnu přednésti, této krásné úlohy fakticky se vzdala; v tom . . . odcizila se šlechta svému národu téměř docela" — vidíme, jak rjluboké bylo toto odcizeni.
Kdo potom (1861) zprostředkoval sblížení mezi Riegrem a Clamem-Martinicem, a jak se to stalo, bylo nám nedávno podrobněji pověděno.8) I to mělo pak cosi symbolického do sebe, že r. 1861 Clam-Martinic zvolen za praesidenta Musea, a Palacký zase za člena výboru.
Kolik účastenství při vedení české politiky měl v nejbližší době vedle Clama a Riegra Palacký, nedovedu pověděti. Česká politika se vracela k historickému právu, k státoprávnímu programu stavovské opposice r. 1847, Palacký theoreticky ve svém největším a nejdúležitějším politickém spise, složeném roku 1865, setrval při své idei státu Rakouského, leda že se vzdával svých návrhů na ethnografické rozděleni a seskupení
') Karel Kadlec, Palacký a české divadlo v Praze (Památník). - Zde zároveň mnohé podrobnosti o poměru (vlastně nepoměru) šlechty k národnímu životu českému po r. 18S0.
s) Zahájena byla 1. června, petice podána císaři 18. června 1860.
3) Byl to Tomek. O tom máme jeho vlastni svědectví. V. V. Tomek, Styky mé s Palackým du r. 1862 (Památník). Nedlouho před tím (v prosinci 1860) vyslovil se Palacký v dopise Petru Chlumeckému pro to, aby — ne sice šlechtě jako šlechtě, alu velkostatkářstvu poskytlo se výhodnější politické postavení (politische Vorzüge), očekávaje však, že větším právům odpovídati budou také povinnosti (die correspondirende Pflicht der Pflege höherer Natioualiuteressen, Kunst und Wissenschaft), tedy podobně, jako bylo před r. 1848. A zde Palacký podotýká, že chování šlechty po r. 1848 bylo pro něho urážlivé.
108 František Palacký. !
Roztržka se vztahovala též na poměr k šlechtě. To se od-vrátiti nedalo, aby se strany nedostavily dříve nebo později. Avšak, mám-li se na to odvážit, abych dějiny opravoval: snad litovati jest jiné věci, že totiž u nás nevznikla strana opravdu konservativní. Stranou konservativní míním stranu národně Q konservativní, totiž českou proti německé, clo které (netoliko ke které) by byla náležela též šlechta v Čechách, ne již veškera, ale ta část její, jež šla s Clamem-Martinicem. Tak by bylo snad přece nastalo to, co bylo programem Palackého před r. 1848, co na.vrhoval Palacký Bedřichovi Deymovi r. 1846. Ze šlechty v Čechách by se byla stala národní aristokracie, šlechta česká. Co se z této Části programu Palackého přece dostavilo, to bylo vždy přijímáno s vděčností a uznáním nemenším než před r. 1848.
Palacký sám od šlechty vždy očekával, že bude „plniti své povinnosti k národu". Ale již neopakoval, co byl pověděl r. 1832, že „bez vyšší šlechty spásy pro nás nebude". Roku 1861 do programu Národních Listů1) vloženo, že v pánech českých poznáme s ochotnou radostí přední syny národa a svěříme se jejich vedení, kdekoli budou v čele kráčeti politickým věhlasem a obětavým vlastenectvím. Než potom se dodává: „My ať se šlechtou nebo bez ni budeme pokračovat} •> neodvratně na cestě ke zvelebení duševnímu a hmotnému národu svého." A k tomu se Palacký hlásil i r. 1864 v polemice — proti Národním Listům a zároveň proti těm, kdo by tvrdili, že „my šlechty ani nepotřebujeme* ... Co řečeno v petici z r. 1860 o úkolu šlechty, to platí — i dnes po Hohen-wartovi. Platí také i pro ni, protože pád Hohenwartův byl také její porážkou, a hlavně porážkou její. Šlechta, plníc úkol tam vytčený, prospěla by také sobě, sobě i nám.-) Dosud, jako před r. 1848, musíme o to státí, aby v národním životě účastnily se všecky vrstvy společenské.
Tolik o jedné věci. Druhá jest Palackého a jiných cesta do Ruska.
Slovanské akcenty se u Palackého ozvaly nejživěji v mladých jeho letech, pokud dlel na slovanštějším Slovensku, a potom na sklonku jeho života. Uprostřed leží r. 1848 a psaní do Frankfurtu. Toto psaní do Frankfurtu je psaní proti Frankfurtu, ale, jak víme, i proti Rusku. Palacký se v Doslovu »
') Program ten složil Kieger. N. L. počaly vycházet! 1. ledna 1861, tedy krátce před první schůzí Riegrovou s Gamem (6. ledna).
-) Co napsal před r. 1848 Podlipský, nepozbylo úplně platnosti ani dnes. Jsou to zvláštní poměry rakouské . .*. Proč však šlechta česká od pádu Hohenwartova politicky plati mnohem méně, než polská (o maďarské ani nemluvě)?
zemí mocnářství našeho, vzdával prakticky, ale nevzdal theoreticky ani v té době úplně. Skutečný průběh odchyloval se však "čím dále tím více jak od státoprávního programu české politiky, tak od Palackého idee státu Rakouského.1)
Rokem 1861 se počíná nová doba aktivní i passivní politiky české, dosud neskončená. Z té doby jen dvou věcí se míním ještě dotknouti.
Brzy se počaly tvořiti strany, nejprve strana mladočeská. — Palacký toto dvojení těžce nesl a odsuzoval, shledávaje v něm jen nové doklady k staré nesvornosti slovanské. Než on sám byl roku 1848 napsal v úvodu svých Dějin, že „každý skutek dějinný na zápasu, tudíž na sporu dvou stran záleží."
') Viz nyní zvláště velice cenné pojednání Boh. liiegra. Ústava Rakouská dle Frant.. Palackého v 1. 1848—10 v Památníku. (Moje přednáška byla napsána dříve, nežli jsem četl tuto práci.) Zde se praví (str. 641): .Nechať theoreticky možnou jest hádka, zdali návrhy Palackého z r. 1848 a 1849 vycházejí ze státu složeného (federovaného) nebo jen decentrali-sovanéhn, naopak zcela jasno jest, že poměr jejich k programu historického státního práva českého ie negativní: že t. zv. federalisticky program Palackého v této době nikterak se státoprávním v jedno srovnali se nedá. Shoda obecr.ého programu federalistického (i autonomistického se státoprávním za jistých poměrů je možná: mohou na čas bledati v sobě vzájemnou podporu, vcházeli v alliance či koalice . . . avšak v základní podstatě i v posledním útvaru svém zůstávají v Rakousku nutně rozdílnými. Při té podobě, jakou Palacký v letech 1848—49 navrhoval, nutno říci, žc Palacký nikterak nezůstal stati na programu státoprávním; on aspoň od zahájení konstituujícího sněmu říšského podřizoval historický program česko-xtátoprávnl modernímu a širšímu programu rakousko-federalistic-kému." — A polom dále (str. 643): ,Proto přece není dovoleno prostě říci, že. by Palacký r. 1848 vůbec nebyl přikládal váhy historickému státnímu právu a jeho programu, jenž zprvu byl u nás formulován drem Braunerein ve Pražských peticích . . . Avšak Palacký zprvu přidržoval se programu tohoto spiše z pohnutek národnosti, nežli z důvodů historismu a pragmatického práva . . . Proto, když program státoprávní bouřemi svatodušními byl ztroskotán, a když na půdě sněmu říšského slibováno si aspoň dobyti svobod politických i národních, Palacký nemeškal podati nám program nový, jenž jinými způsoby zabezpečit! měl naši národní samobytnosť.. . To hýla vlastní doba jeho samostatné a státnické působnosti, jaká později tou měrou se nevrátila.1* — Pojednání B. Riegra je věnováno Palackému v roce 1848—49. Než na konci se dotýká také doby pozdější (str. 644): „V letech 60. zase znenáhla (ne bued) začni u nás rozvíjeti se program státoprávní. Historická šlechta sama jediná osvědčila jej hned v dubnu 1861 a tím dala nám teprv podnět I; tomu: sblíženi mezí Jindř hr. Clam-Martinicem a národními poslanci stalo se základem ke společnému postupu na půdě.práva historického, která prve byla námi opuštěna. Tu také Palacký napotom účastnil se nového směru . . . Ale i potom přál si vlastně jen přizpůsobili svůj starý program novým poměrům.' — Program Palackého, jak vyložen ještě r. 1865 v Id. st. R.. vlastně logicky se nesrovnává s passivní politikou, jako program ryze státoprávní by vlastně vylučoval politiku aktivní před uznáním jeho. Skutečná politika šla však jinými cestami. Starý program Palackého ukázal se vždy přece mocnějším, konečně i proti jeho vůli.
František Palacký. 100
k Radhoštu r. 1872 přiznal, že své míněni o Rusku změnil, a vyložil, jak je změnil. Poslední slovo v těch věcech, ostatek již tu naznačené, pověděl však o rok později v polemice sMakuševem: „Kdybychom jednou přece musili přestátí jako Cechové, nebude nám na tom mnoho záleželi, staneme-lt se Němci, Vlachy, Maďary neb Rusy."
Ale Palacký praví dále: Čechové zachovají svou národnost, pokud sami budou chtíti. Co tím myslil, i to na tom místě také najdeme: Neni každému národu Prozřetelností dáno, aby byl veliký extensivně, než aby tím byl intensivně, to každý národ má ve své vůli a moci.1)
Vůle zde ovšem není ona laudanda voluntas... Je to energie, z níž se rodí čin a práce — práce také v oboru toho programu Palackého, jenž jest starší než jeho program politický.
Jako roku 1848 a po něm, tak i po roce 1860 Palackému politika přinesla nejedno zklamáni. A zdá se mi, že ono zklamání po r. 1848 ho ani po r. 186() již nikdy neopustilo úplně, a že passivní politika těchto let odpovídala také této osobní náladě Palackého. Zde v politice aktivní i passivní se nedočkal té chvíle, že by se mohlo ozvati ono: Exegi monumentům aere perennius . .. Než Palacký byl více než politik. A právě proto také o politice dal nám naučení, jež platí pro nás i dnes. Politika mu nebyla účelem sama sebou, nýbrž prostředkem. Nevím, jak bych cely program Palackého naznačil krátkým slovem, leda jak jsem již učinil: byla to plnost bytu národního; a k plnosti té náleží také politická autonomie jako část její a jako prostředek. Tento plný program Palackého nevede k podceňování politického života (to by bylo na škodu), ale vede přece do jisté míry k emancipaci od politiky. Dobře-li jsem pochopil vlastní a nejvlastnější program Palackého, pak nevím, neni-li dnes u nás politiky příliš mnoho.2)
Palackému samému doba po r. 1860, doba aktivní i passivní politiky, nepřestávala býti dobou práce; jemu politika nepřinášela otium sine labore. V těch letech dovedeny Dějiny do r. 1526, přepracován a rozmnožen díl jejich třetí. Roku 1875
') Již r. 1819 napsal mladý Palacký do svého denníku: Sláva národů nezakládá se na mnoboätijejich, ani na sile fysické,ona jest vživotě, v dnehu jejich . .. Duch národa jeví se tam, kdež on se vším svým zbožím pro idey žiti a zemři ti hotov jest. — Jak se v té věci srovnávali Palacký a Havlíček, ukázal Masaryk ve své nejcennější práci, K. Havlíčkovi, v hlavě VII, Je to „ problém malého národa".
J) Srovn. Masaryk, Česká otázka 127. — Nemohl jsem na každém místě vykládat, v čem a pokud s touto knihou se srovnávám nebo rozcházím. Patrno, že shody je dosti mnoho, ač výklad se někdy i na těch místech rozchází.
11(1
František Palacký.
František Palacký.
ni
a 1876 vyplněna vydáním obou části druhého dílu mezera, jež v českém zpracováni Dějin zůstávala.
Dějiny národa českého, takto na samém konci života zavřené, jsou zároveň závěrkou vědecké práce Palackého na polí historie. 1 v této práci, jako ve všem, co Palacký podnikal, jest systém a program. Za předchůdce měl Palacký Dobnera a Dobrovského. Než co měl od nich, jemu nestačilo; týkalo se hlavně nejstarších dějin českých. Nej větší část přípravné práce musil Palacký pro sebe vykonali sám: sbírání pramenů i jejich kritické propracování. Sbírání a vydávání pramenův trvá od jeho příchodu do Prahy (byla to první cesta jeho vědecká, jež se mu však stala více než cestou vědeckou) až do poslední práce v archivu Třeboňském, který, lze říci, miloval jakousi osobní láskou,1) od vydáni Starých letopisů (1829) až k založení Archivu Českého (1840) a odtud až po obojí Urkundl. Beiträge (1860 a 1873) a po Documenta Mag. Joannis Hus (1873); kritické (a, jak víme, na mnoze apologetické) práce jdou od Würdigung (1830),-) které patři epitheton ornans „neocenitelná", až k polemickému spisu proti Höflerovi, který Palacký naznačil na titulu zároveň jako studie kritické, a až k pojednání o Valdenských (1868).
Palacký dal sobě program vědecké práce historické, sobě i jiným, který ani po tom všem, co vykonáno od něho a po něm, vyčerpán není.3) I zde Palackého program jest program pro budoucnost. Sem náleží založeni fondu pro vydávání Pramenův dějin českých, sem náleží budoucí Diplomatář český, pro který látku sbíral po mnoho let Palacký se svými mladšími spolupracovníky. Mezi tyto mladé spolupracovníky náležel kdysi Tomek. Palacký tímto programem práce historické, vykonané a dosud nevykonané, založil českou školu historickou, t. j. školu pro práci historickou v oboru dějin českých, která skrze Palackého jde nazpět zvláště k Dobrovskému. Palacký byl osobním žákem Dobrovského, o němž praví, že mu dovolil choditi k němu na cvičení se ve čteni starých písem a pro poznání pramenů českých. A podobně vyšel ze školy Palackého Tomek. U obou však platilo: non iurare in verba magistři. Tomek vyšel ze školy Palackého, ale stojí samostatně vedle něho, jako náš druhý velký dějepisec.4)
V Palackého filosofii obsažena hned také jeho ethika, jejíž kategorický imperativ vyjadřoval nejraději slovy: čeho
') Fr. Marei, O pracech Palackého v archivu Třeboňském (Památník). — O pobytu v Římě přinese zpráv v také Palackého Denník. J) Jar. Göll. Palackého Würdigung (Památník). 3) Jar. Göll, Palackého program práce historické v C. Gas. Hist. 1898. «) Vád. Novotný, Václ. Vlád. Tomek v C. Cas. Hist. 1898.
sobě nechceš, jinému nečiň. V historickém životě nacházel ethické motivy jako faktory jeho, pro politický je postuloval. A také pro práci vědeckou. Palacký poznával a vyslovil, že kritičnost je také stránkou mravní povahy člověka, že kritika
4, je povinností historika, také jeho kategorický imperativ. Je
to starý příkaz: ne quid falši dicere, ne quid veri nou dicere audeat história
Palacký v životě lidském pokládal autoritu za potřebnou, v zápase a pronikání se vzájemném autority a svobody spatřoval vyšší obsah a pokrok dějin. A tak se měl sám k vědecké autoritě Dobrovského') (ještě, než se stal jeho osobním žákem, v otázce prosodie, kde jsme se však vrátili zase k Dobrovskému, ne proto, že on to řekl, ale že on objevil zákony jazyka českého i v té věci), a tak se nejednou má také Tomek k němu. A tak má platit i dále v české historické práci autorita a svoboda, tradice i pokrok ... Do pozdějších let Palac-kého náleží také rozmnožení naší národní organisace založením Svatoboru (1862), do posledních let jeho konečně patří sebrání a vydání menších prací starších, historických i nehistorických, pojednání politických starších i novějších (mezi těmito Idea státu rakouského), pramenů k životu a činnosti
*> jeho i k dějinám jeho doby; jsou to Radhost (1871—73), Ge-
denkblätter(l87i), Zur böhmischen Geschichtsschreibung (1871). Radhost opatřen Doslovem, Gedenkblätter Závěrkem. Doslov vydal Palacký též německy; i v těch letech k světu mluvíval tímto jazykem; německému vydání Doslovu dal název: Politisches Vermächtniss. Zde i jinde odkázal nám Palacký mnohý hluboký výrok, mnohé heslo, mnohou thesi ad disputandum. V Doslovu se dotkl též otázky sociální, jmenovitě dělnické, varuje před násilím a očekávaje mnoho od rozumu a spravedlnosti jiných tříd. Varující hlas Palackého měl by u nás zvláště nyní býti slyšen a poslechnut, ale nejen od dělníků. Od ostatních tříd očekával Palacký příliš mnoho. Čím více se blížíme konci století, tím jednostranněji se domáhá platnosti jinde i u nás „absolutismus rassy". Je to výraz Palackého/) kterého užil ve smyslu nadvlády národnosti nad národnosti. Palacký předvídal, co nastává, vždyt se to počínalo již v době jeho. Dnes u nás, v Rakousku, se o rovnoprávnosti již i mlu-, viti přestává . . . Tak stojí proti sobě na konci století Němec
a Slovan všude,   kde se stýkají, a  také namnoze Slovan
') O poměru Palackého k Dobrovskému jsem něco podotkl ve svém pojednáni (o Palackého Würdigung) v Památníku. Než to nestačí; zde by bylo třeba pojednání zvláštního, podobně jako o poměru Palackého k Lib. Soudu, Kuk. Král. atd.
2) Gedenkbl. 807.
i 12 František Palacký.
a Slovan, Rus a Polák. Na konci minulého století převahu měl „filanthropický kosmopolitismus",1) jenž vědomí zvláštní národnosti až i udušoval. Podle Palackého filosofie dějin vzájemné pronikáni těchto protiv by znamenalo žádoucí pokrok. --- Než lze mluviti také o vnitřním absolutismu rassy. Přicházím ke konci.
Ještě jednou se obraťme zpátky k mladému Palackému, k jeho prvním letům pražským. Při oné památné rozmluvě dne 20. prosince 1825 se Šternberky a Dobrovským Palacký zvolal: „Kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si ukládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná po něm zůstala památka v dějinách člověčenstva . . Tato slova — co znamenají, než, že záleží na tom, netoliko abychom byli, nýbrž také, a více na tom, jací budeme? Neboť od toho, jací budeme, od vzdělanosti, ale neméně také od mravní povahy bude záviseti. zdali budeme; toť vlastní smysl a jádro některých výroků z posledních let Palackého, jako onoho: že národ český potrvá, pokud bude chtíti.
To vše souhlasí s filosofií Palackého, to z ní plyne, tedy z názoru o světě a životě lidském, jak se u něho vyvinul a ustálil v letech ještě mladších, v letech prešpurských. Pro svou filosofii našel formuli u Bacona; lze ji vysloviti slovy jeho; to jest účelem a cílem člověka: divinitatis cuiuspiam participem fieri. To jest úkolem jednotlivce, a to je cílem, ke kterému spějí podle Palackého přesvědčení konečně dějiny lidstva. Palacký našel si i české slovo: božnost. Božnost rozložil si ve trojici ideí: pravdu, dobro, krásu.
Jednu z těchto ideí pojal do svého hesla: Sooji k svému, a vždy dle pravdy! Svoji k svému — co je to jiného než idea národnostní? Že všecku práci svého života věnoval službě svého národa (je to jeho oblíbené slovo), v tom obsažen jeho význam pro nás. A přece ani idea národnostní není jemu ještě idea absolutní. Kdo dobře rozumí Palackému, tomu zní jeho heslo také: Svoji k svému, ale vždy dle pravdy! Nejsem první, komu se toto ale v hesle Palackého ozvalo. Heslo Palackého má dvě části; v každé je úkol; a vedle hesla zanechal nám Palacký také vzor. jak bychom měli plniti oba úkoly, aby se nám nerozpadlo na kusy heslo jeho: Svoji k svému, a vidy dle pravdy!
') Radh. I. 25.
Palackého Würdigung.*)
Budoucí životopisec Frant. Palackého bude míti zajímavou, ale také, nenajde-li se s dostatek pramenů, nesnadnou úlohu vyložiti, jak se Palacký vzdělal na historika. K tomu, co Palackému dáno bylo shůry, přistoupily rozsáhlé vědomosti a mnohostranná příprava. To není podivuhodné, že Palacký, než přistoupil k spisování svých Dějin, konal dlouhé přípravy, nýbrž to nás naplňuje obdivem, že se u něho ony vědomosti objevují tak brzy, že jeho příprava byla tak mnohostranná a tak systematická. V ní byl již napřed dán pracovní program pro něho samého a hned také pro jiné, program tak rozsáhlý a bohatý, že dosud, když se zavírá sto let po narození Palackého, není vyčerpán.1)
Již konče školy prešpurské r. 1819, měl Palacký úmysl vedle krasovědy věnovati se také dějepisu, avšak nepomýšleje hned na vypsání celých děiin českých; vábilať jej k studiu a k vypsání doba husitská.-) Proto 1823 přišel do Čech, do Prahy sbírat prameny, doufaje, že mu postačí jedna návštěva, jeden delší pobyt, po kterém, navrátě se do Uher, mínil do-psati již započatou krasovědu. Než bylo mu souzeno zůstati v Čechách pro život a věnovati se dějinám českým úplně. Že se tak stalo, bylo přede vším zásluhou Šternberků a „jejich přítele" Dobrovského.
Onen životopisec Palackého, jehož čekáme, snad ukáže.
Í"akou přípravu Palacký již do Prahy přinesl. Že, chystaje se : vypsání husitské doby, o celém průběhu českých dějin přemýšlel, patrno z pojednání, které nedlouho před tím (1822) byl poslal Kopitarovi.3) Z něho vidíme, že si byl Palacký již
•) Památník na oslavu stvch narozenin Fr. Palackého, Praha 1898, str. 247—262.
') Objevuje se hned r. 1825 v plánu pro Museinlky, Gedenkblätter 47. Srovn. Goll, Palackého program práce historické Cesků Časopis Historickú IV. I. sešit.
a) Gedenkblätter 3.
J) Pro Wiener J&hrb&cher, kde však nevyšlo. Vydáno teprve v Gedenkblätter 19.
Jaroslav Gull: Drobné spisy.