ma se zena k muži jako príroda ke kultúre*
Sherry b. Ohtnkh
hynč, milosrdné darkyne spásy, ženské symboly spravedlnosti a výraznou přítomnost fcmininní symboliky v oblasti umění, náboženství, rituálu a práva). Fcmininní symbolika, daleko častěji než symbolika maskulinní, projevuje sklon k polarizované dvojznačnosti - někdy svrchovaně exaltované, jindy maximálně zvulgarizované, zřídka úměrné běžným lidským možnostem.
Jestliže (z hlediska kultury posuzovaná) intermediárnost ženy mezi kulturou a přírodou s sebou ne.se podobnou zobecněnou dvojznačnost významu, charakteristickou pro marginální jevy, pak jsme na tom lépe, máme-li vysvětlit kulturní a historické „inverze", v nichž jsou ženy nějakým způsobem symbolicky spojovány s kulturou a muži s přírodou. Nabízí se řada příkladů: Sirionové z Brazílie, u nichž je podle Johna Inghaina (1971: 109o), „příroda, mužskust a syrové" protikladem „kultury, ženskosti a vařeného":1" nacistické Německo, v němž se o ženách říkalo, že jsou slrážkyněmi kultury a morálky; evropská dvorská láska, v níž muž sám sebe považoval za zvíře a ženu za čistý, exaltovaný objekt - model myšlení, které přetrvává například mezi španělskými venkovany dnešní doby (viz ľilt-Kivcrs, 1961; Rosaldo, Zena, kultura a společnost). A bezpochyby existují i další podobné příklady, včetně některých rysů pohledu naší vlastní kultury na ženy. Každý takový případ spojování žen spíše s kulturou než s přírodou vyžaduje detailní analvzu sjíecifických historických a etnografických údajů. Jestliže však chceme uká/.at, že příroda, a zejména fcmininní modus mezilidských vztahů, může v určité perspektivě stát jkkI i nad sférou kulturní hegemonie (ale ve skutečnosti prostě mimo ni), položme k takovým analýzám alespoň základy.
Zkrátka postulát, že žena je považována za bytost, která je přírodě blíže než muž, má několik důsledků pro další analýzu a je možno jej interpretoval několika různými způsoby. Je-li tato pozice ženy chápána prostě jako pozice uprostřed škály směřující od kultury dolů k přírodě, pak jde stále o pozici, která je níže než kultura, a vysvětluje tak pankulturní před|m> klad, že žena se nachází v řádu věcí níže než muž. Je-li žena chápána jako zprostředkující element ve vztahu kultura/příroda, pak to možná nejen čás-
Sama «!i>k..-- Jol,..;. liighania jc poněkud d jlllllil. F** ' *«! J*"' ,,Vi,,,c"> d" "',0" jitoMi se zviřalv: „Protiklady muž/zvíře I muž/žena j»«u si zjevně podobné ... lov dobýváni žen stejně jako zvířat" (str. 1095). Perlivý výklad udají, naznačuje, že jak ženy lak zorala bývají v Bftl tradici prostředníky mezi přírodou a kulturou.
1 1 2
tečně vysvětluje kulturní tendenci ženu podceňovat, ale i sklon k omezování jejích funkcí, protože kultura musí mít kontrolu nad svými (pragmatickými a symbolickými) mechanismy vedoucími k přeměně přírody na kulturu. A je-li tato situace ženy chápána jako dvojznačná pozice mezi kulturou a přírodou, možná to pomůže vysvětlit skutečnost, že v určitých specifických kulturních ideologiích a symbolických interpretacích může být žena příležitostně spojována s kulturou a že jsou jí v každém případě v rámci jediného symbolického systému často přisuzovány polarizované a protikladné významy. Mediální status, zprostředkující funkce, dvojznačnost - to vše jsou různé interpretace ženy, chápané z. hlediska různých kontextů jako bytost, která zprostředkovává kontakt s přírodou i kulturou.
ZÁVĚRY
Nakonec je nutno znovu zdůraznit, že celé schéma je spíš konstruktem kultury než daností přírody. „Ve skutečnosti" není žena o nic bližší (nebo vzdálenější) přírodě než muž - oba mají vědomí, oba jsou smrtelní. Avšak zajisté existují důvody, proč jc takto nazírána, a to jsem se ve své stati snažila ukázat. Výsledkem je (bohužel) účinný systém zpětné vazby: různé aspekty situace, v níž se žena nachází (fyzické, sociální, psychologické), přispívají k tomu, že se na ni pohlíží jako na bytost, která je blíže přírodě, a názor, že jc blíže přírodě, se pak stává součástí institucionálních forem, které její situaci reprodukují. V bludném kruhu se pohybují i předpoklady pro sociální změny: sociální hledisko může vyrůstat jen z jiné sociální skutečnosti; jiná sociální skutečnost může vyrůstat jen z jiného kulturního názoru.
Je tudíž jasné, že na takovou situaci je nutno útočit z obou stran. Snahy změnit pouze sociální instituce - například stanovením kvót zaměstnanosti žen nebo vydáním zákonů o zavedeni stejných platů za stejnou práci -nemohou mít dalekosáhlé účinky, jestliže metaforické a symbolické prostředky jazyka užívaného ve sféře kultury neustále reprodukují onen relativně |h(dceňující pohled na ženy.
Podobně však i snahy změnit pouze kulturní předpoklady - v mužských a ženských skupinách zaměřených na zvyšování projevů sebevědomí nebo revizí učebních materiálů a metaforiky masmédií - nemohou být úspěšné, pokud v institucionální základně společnosti nedojdi' ke změnám, které by