MÁ SE 2ENA K ML2I JAKO PftlRODA KE KULTUŘE?
myslím, že postačí, když uvedu, že většinu antropologické akademické obce neuspokojil. Ne/.naincná to, že prohlíží význam biologických faktorů neho fakt, že se muži a ženy od sebe navzájem liší, ale jde pouze o to, že tyto faktory a rozdíly nabývají významu nadřazenosti a podřízenosti teprve v rámci kulturou definovaných hodnotových systému.
Jestliže nejsme ochotni zůstat u genetického determinismu, zdá sc mi, že zbývá jen jeden možný postup. Musíme se snažit interpretovat ženskou |K)dřízenost ve světle dalších univerzálu, faktorů, které jsou zabudovány ve struktuře té nejobccnčjší situace, v níž se každý člověk v jakékoliv kultuře nachází. Například každý lidský jedinec má hmotné tělo a uvědomuje si, žc jeho mysl je nehmotná, že je součástí společnosti jednotlivců, žc dědí kulturní tradici a aby přežil, musí se zapojit do nějakého, ať již jakkoliv zprostředkovaného v/.tahu s „přírodou" nebo mimolidskou oblastí. Každý člověk se narodil (nějaké matce) a nakonec zemře, předpokládá se. žc všichni lidé maji osobní zájem na tom, aby přežili a že .s|iolcčiiosl/kullura má na kontinuitě a přežití vlastni zájem (nebo k němu alcs|M>ň tíhne), aby tran-scendovala život a smrt jednotlivců. A tak dále. Vysvětlení univerzálního faktu devalvování ženy musíme tedy hledat v oblasti takovýchto univerzálu lidského údělu.
Jinak lze tento problém vyjádřit následující otázkou: Co jen může v generalizované struktuře a formě lidské existence, které jsou všem kulturám společné, vést každou kulturu k tomu, že přikládá ženám menši význam'/ Zejména tvrdím, že žena je ztotožňována s něčím - nebo chcete-li - zdá se, žc ji- -\ mbolcin něčeho. . o každá kultura podhodnocuje, něi eho. i o každá kultura definuje jako existenci nižšího řádu než je sama. Nyní se zdá, žc je |Kjiize jedna věc. která tomuto popisu vyhovuje, a to je „příroda" v lom nej-ohecnějším významu. Každá kultura nebo „kultura" obecne je zapojena do procesu vytvářeni a zachování svstému smysluplných forem (symbolů, artefaktů atd.), jimiž lidstvo transcenduje danosti přirozené existence, uzpůsobuje šije ke svým cílům a řídi je podle svých vlastních zájmů. V širším významu můžeme tedy kulturu postavit na rovců pojmu lidského vědomí nebo produktů lidského vědomí (tj. systémů myšlení a techniky), jejichž prostřednictvím lidstvo usiluje o zajištěni vlády nad přírodou.
Kategorie jako „příroda" a „kultura" jsou samozřejmě pojmové kategorie - v reálném světě nenajdeme mezi těmito dvěma sférami žádnou hranici. A není porhvb o tom. že některé kultury dělají mezi těmito dvěma kategoriemi mnohem výraznější rozdíl než jiné - dokonce se tvrdí, že (něktc-
SlIERŘY II. ORTNKH
ré nebo všechny) přírodní národy vůbec nečiní nebo nevnímají rozdíl mezi lidským kulturním stavem a stavem přírodním. Avšak já se držím názoru, že univerzalita rituálu naznačuje, že všechny lidské kultury obsahují přesvědčení, že člověk je spíše schopen na danosti přírodní existence reagovat a ovládat je. než se jimi nechat pasivně vést a podléhat jim. V rituálu, tedy v záměrné manipulaci danvch forem za účelem regulace a posílení řádu. každá kultura zajišťuje, aby vlastní vztahy mezi lidskou existencí a přírodními silami závisely na tom. jak kultura využívá svých speciálních sil k regulaci veškerého chodu světa a života.
Jednou oblasti kulturního myšlení, která se těmito otázkami často zabývá, je oblast interpretace konceptů čistoty a poskvrněni, ľrakticky v každé kultuře existuji představy, která «e pravděpodobné ve značné míře (i kdy. samozřejmě ne vvliradně) zabývají v žlabem mezi kulturou a přírodou (viz Ortner. 1973, bez data). Známý as|iekt víry v čislotu/|H>skvrněni. který se promítá v rámci různých kultur, je aspekt přirozené „uakažlivosti" poskvrněni; je-li pQllGchánp volnému působení (v tomto smyslu postaveno Mel* na roven neregulovanému působení přírodních sil), šiří se a zachvátí vše. co s mm přijde do styku. Záhadou je. jak může bvt cokoliv očištěno, je-li vše tuk poskvrněno? Jak je možne, že oči-tnv předmět sám o sobě není poskvrněn? V souladu se soudobou linii polemik), zodpovíme tuto námitku tak. že očista sc provádí v rituálním kontextu; očistný rituál jako cílevědomá činnost, která staví vědomý (symbolický) čin proti přírodním silám, je mocnější než tylo sily.
V každém případě podstatou mého argumentu je. že každá kultura implicitně uznává a prosazuje rozlišováni mezi působnosti přírody a pii-oii-nosti kultury (lidského vědomi a jeho produktů); a rovněž sc domníváni, žc odlišnost kultury spočívá právě v tom, žc ve většině situací dokáže transcendovat přírodní podmínky a přizpůsobit je svým záměrům. Tal.z.e kultura (ij. každá kultura) na jistém stupni vědomi prosazuje sebe samu nejen tak. aby se od přírody lišila, nýbrž i lak. aby jí byla nadřazená, a tento smysl pro odlišení a nadřazenost spočívá právě ve schopnosti transformovat - „socializovat" a „zkullurúovat" - přírodu.
Jestliže se uvili vrátime k otázce žen. jejich pankulluriiě druhořadý status by bylo moino jednodtlic vyložit tak, žc narozdíl od mužů, kteří jsou ztotožňováni s kulturou, jsou ženy zlotožňov.im nebo symbolicky s|>ojová-ny s přírodou. Jelikož, smysleni kultu i \ je vždv pojmout a transcendovat přírodu, pak hv pro ni bylo „přirozené", aby si ženy podřizovala, nebo je
9 7