má se žena k muži jako príhoda kľ kultu Alf
v/.taliuji k reprodukci lidského druhu. Děje se tak na úkor jejího osobního /draví, její síly a celkové stability. l)c Heauvoir dále pojednává o negativních důsledcích „otročení" ženy „lidskému druhu" ve vztahu k projektům, v nichž sc lidé angažují, projektům, jejichž prostřednictvím kultura vzniká a definuje se. Takto dospívá k jádru své argumentace (str. 58-59):
Zde jo klič k celému tajemství. Po itránee biologické se druh zachovává jen tím, že s.ini selie neustalo znovu oluinvuje; toto obnovováni ústi |>ouze do rozmnožování téhož Života na větší počet jedinců. (dověk však zajišťuje ro/.iiinnžování Života tím, že Život tran«ccndujc svou Existenci |tj. cíleným. smysluplným jednáním]; touto t ran-M-eiiilenci wtváří hodnoty, v důsledku čehož pouhá reprodukce života úplně pozbývá svou cenu. tl zvířete je svohoda a různorodost samčí aktivity marná, protože není projektovaná. s výjimkou služeb svému druhu je to, co dělá, nepodstatné. Kdežto lidsky jedinec mužského rodu ve služháeh svému lidskému druhu přetváří také vzhled Země, vytváří nové nástroje, vynalézá, tvaruje budoucnost.
Jinak řečeno, zdá sc, že tělo ženu odsuzuje k pouhé reprodukci života; muž. k ten nemá přirozené kreativní funkce, naopak musí (nebo má příležitost) byt kreativní vnějškově, „uměle", prostřednictvím techniky a .symbolů. Tím vytváří relativně trvanlivé, věčné, Iransccndující objekty, zatímco žena vytváří jen zániku podléhající lidské bytosti.
Tato formulace zahajuje značný počet významných průniků do podstaty problému. Překvapivě například vypovídá o tom, proč mužské aktivity, které vedou k destrukci života (lov a válčení), často získávají více prestiže než schopnost ženy rodit, dávat život. Při četbě díla Simone de Bcauvoir si uvědomíme, že relevantním a ceněným aspektem lovu a válčení není zabíjení; je to spíše transcendentní (sociální, kulturní) povaha těchto aktivit v protikladu k přirozenosti procesu rození: „ Nelioť člověk sc nemůže povznést nad zvíře tím, žc život dává, ale tím, že život riskuje; to také vysvětluje, proč lidé nepřisuzují nadřazenost pohlaví, které život přináší, ale |M>hlavi. které zabíjí" (S. de Bouvoir. ibid.).
Takže je-li muž. jak naznačuji, všude (nevědomě) uváděn do spojitosti s kulturou, a žena se zdá být blíže přírodě, není obtížné takové asociace lo-gickv pochopit, už jenom vezmemc-li v úvahu důsledky fyziologického kontrastu mezi mužem a ženou. Současně však není možné, abychom ženu úplně odsunuli do kategorie přírody, neboť je naprosto zřejmé, žc je plnoprávnou lidskou bytostí, obdařenou lidským vědomím právě tak jako muž;
Slil Kli) li. Ohi \/;/í
tvoří polovinu lidské rasy a bez její spolupráce by celý projekt ztroskotal. Možná sc zdá, žc je více v zajetí přírody než muž, ale protože je obdařena vědomím, myslí a mluví; vytváří a předává symboly, kategorie a hodnoty a manipuluje s nimi. .Nekomunikuje pouze s jinými ženami, ale také s muži. Jak říká Láivi-Strauss, „Žena by se nikdy nemohla stál pouhým znakem, neboť dokonce i ve světě mužů jc stále člověkem, a jakmile je jednou definována jako znak. musí být uznána i jako tvůrce znaků" (1969a: 196).
To, že je žena obdařena lidským vědomím, že sc naplno a oddané zapojuje do kulturního projektu transcendence přírody, možná opravdu paradoxně vysvětluje další velkou záhadu „ženské otázky" - skutečnost, žc téměř univerzálně bez námitek akceptuj)- devalvování ženy. Neboť sc zdá, že jako bytost, která má vědomí a která st? jakii člen kultury řídí logikou jejích argumentů, dospěla k výsledkům kullurv s|>olcčně s muži. Jak říká de Heauvoir (str. 5')):
Jelikož i ona existuje, cíli naléhavou |Milřehu hýl lepši a jejím cílem není pouhé rozmnožování, ale transcendence směrem k jiné budoucnosti - v lilou! u duši- ~c identifikuje s maskulinnimi aspiracemi. Při oslavách vítězství mužů se připojuje k míliům. Její nevýhoda spočívá v toni, že biologicky je předurčena k reprodukci života, ačkoliv i podle jejího názoru Život sám o sobě nemá nějaké vlastní opodstatněni, nic, co by bylo významnější než život sám.
Jinými slovy, vědomí ženy - mohli bychom říci její účastenství v kultuře - jc částečně doloženo samotným faktem, že akceptuje vlastní podcenění a sdílí stanovisko své kultury.
Mou snahou bylo upozornit ztle na jednu stránku logiky, obsažené v tomto stanovisku; tu stránku, která vyrůstá přímo z fyziologických rozdílů mezi muži a ženami. Jelikož tělo ženy je více zaměstnáno přirozenými funkcemi spojenými s reprodukcí, je žena více než muž chápána jako součást přírody. Avšak jen částečně, protože ilíkv jejímu vědomí a její účasti na lidském sociálním dialogu jc uznávána její účast na kultuře. Takže sc jeví jako cosi intermediárního mezi kulturou a přírodou, něco, co jc na nižším slupni transcendence než muž.
1 0 o
1 0 I