ŘÍŠE
z němuž Němci zůstali vázáni i po velkém interregnu. I když je Fridrich III. 1442-1493) císařem bez velkých pravomocí, očekává burgundský vévoda Karel Smělý povýšení svých zemí na království právě od něho. Prosté Fridrichovo od-nítnutí obrátilo Burgunďanovy ambice vniveč.
S Maxmiliánem překonává říše nové etapy: zřízení správních institucí říš e a její ivázání s rodem Habsburků. Ve Wormsu roku 1495 stvrzuje Maxmilián „dualis-nus", oddělení císaře a království od německé společnosti. Na říšském sněmu j ed-íají politické síly bez panovníka nebo proti němu. Císař už neprovozuje žádnou rtastní územní politiku. Protože je zcela zbaven finančních zdrojů, naléhavě žádá všeobecné vybírám obecného haléře (gemeiner Pfennig), daně, která mu má poskyt-lout prostředky k výtvorem ríšskeho soudu [Reichskammergeňcht), podobně jako iž dříve vytvořil císařský sněm (Reichstag, nástupce někdejší královské rady). V roce 1519 však týž panovník rozvine skutečný císařský program. Stojí na prahu klíčového období, kdy císař bude muset zasahovat do osudů církve tím, že podpoří nebo odsoudí nové nauky protestantských reformátorů. Ač bezmocný, císař tu stále ještě byl.
Když si Ota I., silný král zvolený německými vévody, prisvojil římskou říši, odzvonil tím hrana příštímu německému státu, jaký by mohl kolem sebe vytvořit pouze francký král. Panovníci, kteří nebyli nikdy nazýváni německými králi, ťyplýtvali navíc většinu své energie na vojenská tažení do Itálie a na konflikty s papežstvím. Římská říše vládnoucí světu se postupně zmenšovala, až splynula s německým královstvím, aniž by mu však dala skutečného panovníka. V odlišných podmínkách se křesťansko-římsko-řecké impérium dochovalo s větším štěstím v Konstantinopoli, přinejmenším dokud Turci nedobyli území Byzance i j e jí hlavní město.
Michel Parisse
ODKAZY
Církev a papežství - Král - Právo a práva - Řím
ORIENTAČNÍ BIBLIOGRAFIE
Duverger, Maurice (ed.), Le Concept ďEmpire. Paris, 1980. Folz, Robert, L'Ide'e de VEmpire en Occident du V au XIV siécle. Paris, 1953. Les Grands Empires, Recuäls de la Sotíétéjean Bodin, č. 31- Bruxelles, 1973-Herkenrath, Rainer Maria, Regnum und Imperium in den Diplomen der ersten Regierungsjahre Friedrichs 1.1969.
Moraw, Peter, Reich. V: Geschichtliche Grundbegriffe, sv. 5. Stuttgart, 1984, s. 430-456. Rapp, Francis, Les Origines médievales de l'Allemagne moderne. De Charles IV ä Charles Quint (1346-1519). Paris, 1989.
Schramm, Percy Ernst, Kaiser, Rom und Renovatio. Studien und Texte zur Geschichte des römischen Erneuerungsgedankens vom Ende des Karolingischen Reiches Ms zum Investiturstreit. Darmstadt, 1957.
Schubert, Ernst, König und Reich. Studien zur spätmittelalterlichen deutschen Verfassungsgeschichte. Göttirigen, 1979-
SEXUALITA
Ze všech lidských funkcí je sexualita tou zároveň nejosobnější a nej vitálnější, ale (641) také ve starých společnostech nejvíce podléhající normám, neboť příbuzenské struktury, a dokonce i celé společenské uspořádání se zakládají na kodifikaci sexuálních vztahů. Kromě toho o sexu mluví a píší většinou muži - mniši nebo církevní hodnostáři, kteří se dobrovolně vzdali jakéhokoli sexuálního života; píší obezřetně a (v zásadě) nejsou dobře obeznámeni s tím, o čem. Laické domácnosti mlčí, a ženy, až na pár výjimek, jsou v tomto směru zcela němé.
Je pravda, že v okamžiku, kdy se začíná prosazovat písmo, kdy začínají účinně pracovat církevní tribunály, později laické soudy, a mají pod kontrolou oblasti až do té doby ovládané pouze rodinou, muži i ženy, svobodní či ve svazku manželském, se osmělují a hovoří o své přirozenosti a sexualitě. Činí tak ovšem před soudci, v roli žalobců, obětí či svědků; volí tedy pečlivě slova, vědomě se pohoršují nad tím, co mají dosvědčit, a to podstatné zastírají.
Zbývají tedy různé transpozice, dramatizace, básnické, románové či obrazové idealizace, příběhy pro zasmání a frašky, které ke konci středověku zasazují milostné pletky do realistického rámce. Jsou to bezpochyby zdroje velmi hodnotné, je ovšem nutné interpretovat je s maximální obezřetností. Ačkoli je totiž v těchto dílech roztroušeno tisíce odlesků skutečnosti, jsou vždy vybírány a zapisovány podle „konvenčních představ o lásce a sexualitě" (G. Duby), do celku, který hýří představivostí. K prozkoumání těchto nejednoznačných svědectví je zapotřebí obezřetný přístup a ostrá kritičnost, neboť dnešní historik bude podléhat pokušení projikovat do nich své vlastní zkušenosti, představy a znalosti.
Křesťanský morální systém
„Křesťané nic nepotlačili, to vše bylo učiněno již před nimi," říká P. Veyne, který klade bod zlomu až do prvního století římského císařství. Medievalisté se sice s jeho záměrně kategorickým tvrzením zcela neztotožňují, uznávají nicméně, že na úrovni ideologie zde skutečně existuje bohaté dědictví jak lékařské, tak filozofické či obřadní.
Autority, které ve středověku ospravedlňovaly jak zastánce řádu, tak požadavek tolerance, čerpaly ve značné míře ze starověkých poznatků. Základní myšlenky velkých řecko-latinských lékařských sbírek (vykládaných Araby), které nikdy neztratily svou obecnou vážnost, se šířily mezi vzdělanými vrstvami díky několika málo pojednáním (např. De coitu přisuzované Konstantinu Afričanovi, De curis