SEXUALITA
SEXUALITA
ftné, hromadné a neslušné, ale o skutečné „lovení" dívek, veřejné provokování vednout nějaké ženě závoj znamenalo zcela jasně zájem o ni samotnou) a zelena čistou agresi, zakončenou kolektivním znásilněním. Znásilňování dívek chudých poměrů nebo žen se špatnou pověstí bylo tehdy, stejně jako i v pozděj-době, subkulturním, extrémním vyjádřením frustrace mladých hochů; aktem nužnění a tudíž přijetí do pouliční tlupy. Četný výskyt tohoto jevu znepokojo-,1 nositele moci, kteří se obávali především možných společenských přestupků i úkor žen přinucených i povolných.
Není pak těžké pochopit, proč se městští činitelé nestavěli nijak zarputile a sy-;maticky proti prostituci a nechali ji volně vzkvétat. Spolu s touto relativní „in-grací" prostituce (přinejmenším v 15. století) jako terapie těla, vášní i společnos-samé se objevila i velkorysá tolerance vůči lazebnickým zařízením, která měla řestnou pověst a vycházela vstříc požadavkům materiálně i tělesně náročněj-:h zákazníků. V nejvyhlášenějších lázních pak provozovaly svou praxi „počest-
děvky", jejichž služby neváhali významní šlechtici či panovníci nabízet svým istům (např. Filip Dobrý nebo císař Zikmund).
Tento zlatý věk prostituce, jenž byl zároveň i dobou relativní společenské tole-nce konkubinátu a mužských záletníků, však záhy podlehl katolické reformě iilné vůli předrenesančních monarchií k pořádku a kontrole. Lázně se začaly ŕírat (od počátku 16. století), volné svazky byly zakázány a konkubináty závrty-
anželská sexualita
>hli bychom snad největší poslušnost vytvořeným modelům nalézt v přítmí mželské ložnice? Při optimistickém pojetí historie bychom mohli předpoklá-t, že čas (přinejmenším v perspektivě dlouhého trvání) přináší v této oblasti jně jako v jiných pokrok a že - za pomoci teologie manželství a „kurtoazní" ty k ženám - mezi partnery postupně vzniká tělesná shoda. Je pravda, že jistý elektuální směr, zprvu jen velmi omezený (jeho hlavním přestavitelem byl ve století Abélard), připouštěl, že mužská nadvláda „končí aktem manželského Jjení, v němž muž i žena vlastní stejná práva na tělo toho druhého." Je rovněž ivdou, že jakkoli neměla středověká fin amor o rovnosti ani potuchy, dvorské ietí smilstva se muselo ozbrojit jistými znalostmi. Tak André le Chapelain zmije ve svém Umění milovat různé milostné techniky; stejně tak činí i Tajemství žen spirované arabskou lékařskou literaturou) či nejrůznější sbírky lékařských rad, pod rouškou rozplozovacích zájmů uvádějí prostředky (hmatové či psychické) výšení a uspíšení ženské rozkoše, nejlepší afrodiziaka i vzácné lektvary nebo iradní byliny schopné napravit případné selhání.
[ přes to všechno nás však množství důvodů odrazuje od představy, že by ženy bo alespoň velká většina z nich) mohly v této oblasti vést skutečný dialog nebo conce určovat směr hovoru. „Manžel je správcem těla své ženy, má na ně držeb->rávo" (G. Duby). Manželův nárok na ženino tělo byl nepochybně věcí, na kte-e společnost ráda shodla.
Na věkové rozdíly v okamžiku sňatku, nebo řekněme věkovou disproporci mezi manžely, doplácely rovněž dívky; v aristokratických kruzích například pro-vdávali otcové své čtrnácti- až patnáctileté dcery za zralé muže. Stejné to bylo i u majetných měšťanů; mediocres se tímto modelem rádi řídili. Ve Florencii 15. století činil věkový rozdíl v průměru patnáct let; u chudých byla disproporce menší, ale pouze v prvním manželství; žena se tedy střetávala s velmi obávanou autoritou, neboť k převaze pohlaví se připojila ještě převaha věková.
Žena byla vždy tělesně poznána, ale ona sama nemohla poznat muže, jehož základním úkolem bylo nechovat se žensky. Pohlavní styk byl rituálem moci, tvořícím součást mužské identity. Tím se například vysvětluje druh zamilovaného (649) dvoření tvořeného směsí brutality a kurtoazních něžností. Objasňuje to rovněž obtížnou kriminalizaci sexuálních znásilnění, která se nerozlišovala od ostatních druhů sexuálního chování; čím níže bychom sestoupili po společenském žebříčku, tím těžší by bylo uznat znásilnění za zločin.
Z tohoto mužského pohledu se tedy normálnost styku ztotožňuje s penetrací, která - aby byla skutečně mužná - musí vyústit v „přirozenou" ejakulaci. Navíc šlo většinou o rychlý styk (Hitz coit): bez předehry, v poloze vyjadřující mužskou nadřazenost, s rychlou ejakulaci ve víceméně naprosté lhostejnosti k potěšení partnerky. Muž zkrátka přistupuje k ženě stejně, jako když jde například na stolici: aby vykonal potřebu. Jaké bylo procento mužů, kteří se z různých důvodů snažili sladit se s vášní své partnerky, to se asi nikdy nedozvíme. Můžeme se však domnívat, že bylo velmi nízké, podíváme-li se na tehdejší mluvu, na výrazy používané dělníky nebo řemeslníky 15. století pro popis svých milostných avantýr: jdou většinou „rajtovat", „zápasit", „makat" nebo „bouchat" (starofrancouzské roissier), a zřejmě se příliš nezamýšlejí nad důsledky svých činů. Zásadní otázkou zůstává, zda se běžné potěšení odehrávalo v rámci legitimity a zda se - z toho důvodu nebo ze strachu z nechtěného početí - milenci snažili různým způsobem vyhnout riziku otěhotnění. Jde o záležitost znalostí, prostředků a „mentality".
Metody antikoncepce
Středověk měl v této oblasti k dispozici tolik informací jako starověcí Římané. Samozřejmě že se nevědělo nic o rytmech plodnosti a možná se i mělo za to, že střední období menstruačního cyklu je nejméně vhodné k početí. V málo christi-anizovaných oblastech však dlouhou dobu působily ženy, které zastávaly jakousi čarodějnicko-lékařskou funkci a ovládaly zejména používání antikoncepčních a abortivních bylin či lektvarů. Zbývá to hlavní: jak se chovali muži. Nevíme však ani to, zda metoda coitus intetruptus (kleriky řazená mezi skutky proti přírodě) hrála ve společnosti nějakou významnou roli.
Značně omezený rozsah antikoncepčních prostředků nám pomohou objasnit tendence, které do různé míry převládaly v jednotlivých společenských vrstvách. Víme například, že lidové rituály spojené s plodností - a spojované s církevním posvěcováním ložnice i postele - patřily mezi nejrozšírenější a po roce 1400 jejich hodnotu ještě zvyšovala rozplozovací propaganda mocných. K nim se přidružo-