člověk na okraji společnosti
191
ČLOVĚK NA OKRAJI SPOLEČNOSTI
Daniela Tinková
„Vaše Císařská a Královská milost, s toho mého nešťastného (...) a přiloženého, a od slavné královské Apellatio (...) na Hradě Pražském vyneseného ortele, že jsem mně neřádně nabytý plod zahubila, nejmilostivěji spatřiti ráčí, kterak od života vohavně smrti odsouzena mečem na hrdle trestána, do hrobu vložena a kůlem skrze srdce probita býti mám (...) v mé nejhlubšíponíženosti (...) Císařské a Královské Milosti jakožto k nejnepřemožitelnějšímu trůnu živého milosrdenství se obracím. [...] Pravda jest, že jsem to mé dítě, jak jsem jej porodila, za krček vzala, do zástěry dala a do vody vložila, však před Bohem i světem nešťastná sprostá osoba, jak rychle jsem to mé dítě do vody vložila, ihned zas rukou po něm jsem chmatala (...) a poněvadž žádný při mém porodu nebyl (...) jednomu staršímu obecnímu dobrovolně vyjevila a ke všemu se přiznala. Ačkoli zarmoucena a v světě nešťastná osoba po všechny časy živobytím mého dobře a počestně život můj jsem vedla, než však (...) já jsem jedenkráte téhož zlého skutku se dopustila, nešťastná ta hodina jest."
Z nevyslyšené žádosti o milost k císaři Karlu VI., dorota brunšvejgrová, panství Pecka na Jičínsku, popravena roku 1722
Koho je možné zařadit mezi lidi na okraji společnosti? Jen stěží lze hovořit o nějaké kolektivní identitě či skupině, která by existovala sama o sobě. Dá se však říci, že lidé na okraji jsou ti, kteří nemají ve stavovské společnosti stálé místo. Jsou to především osoby ekonomicky závislé, bez „práva a řádu", nestabilní elementy bez stálého zaměstnání a s tendencí k neustálým přesunům a migracím. Jsou to ti, kteří se v hierarchii důstojnosti vymezují jen negativně, jak psal Bronislaw Ge-remek ve své práci o pařížských marginálních skupinách z konce středověku. Právě tato existence na okraji činí problematickou samotnou jejich identitu; těžko definovatelná hranice je totiž neustále v pohybu. Nejcharakterističtějším rysem a jediným spolehlivým klasifikačním kritériem takových skupin je právě nestabilita, pohyblivost, proměnlivost, nezařaditelnost. Skupinami na okraji se však za určitých okolností mohou stát také jiná etnika či jinověrci. Okraj definuje především
většinová společnost - a zvláště její elita, která má moc kriminalizovat a „cejchovat" za pomoci norem právních či mravních. To ona odsouvá určité skupiny k okraji, nebo dokonce až za něj, chová vůči nim nedůvěru a pohrdání. Hanba na nich spočívá bez ohledu na to, zda se stali přímo narušiteli zákona nebo nikoli. Mezi lidi na okraji - nebo jen mezi ty, kteří se k okraji přibližují - lze zahrnout i ohrožené skupiny, které Martin Rheinheimer řadí mezi osoby „potřebné". To jsou skupiny ohrožené obrovským zchudnutím, na které dosud neexistovala odpověď formou organizované sociální péče, protože v podstatě jedinou skutečnou záchrannou síť stále představovala především rodina. Podle Rheinhei-mera zahrnovala tato potřebnost některé charakteristické rysy - nedostatek pracovních příležitostí, určitou rizikovou životní etapu (nemoc, dětství, stáří) a ženské pohlaví. Jestli se z potřebné či zchudlé osoby stal skutečný člověk na okraji, rozhodla o tom řada dalších okolností, například podpora chudým závisela na jejich ochotě pracovat a na tom, zda byl dotyčný usedlý v dané lokalitě.
Jen zcela výjimečně má historik - zejména v českém prostředí - přímý přístup k lidem na okraji a k jejich myšlenkovému světu. Většinou se musí spokojit s popisy, které pořídili příslušníci vzdělané vrstvy. Nej-důležitějším pramenem pro poznání světa marginálních skupin jsou vrchnostenská a královská nařízení, jež usilují o jejich kontrolu či přímo perzekuci. Nelze však zapomínat, že jejich skutečný dopad byl omezený. Prakticky jediný bezprostřední materiál nabízejí akta kriminálních soudů, kde jejich protagonisté promlouvají v první osobě. Jejich hlas je však i zde jen zprostředkovaný a leckdy také upravený zapisovateli soudů do podoby srozumitelné a přijatelné.
Česká historiografie se často snažila ukázat sociálně slabé vrstvy buď jako nezajímavou součást sociální skutečnosti, nebo je naopak představovala v kladném světle a jejich aktivity interpretovala - zejména v poválečném období - prostřednictvím konceptu vykořisťovatelů a vykořisťovaných, sociálního útisku a třídního boje. Takové představy jsou zjednodušující a velmi problematické - procesy segregace samozřejmě nevycházejí pouze shora. Na vytváření a použití sociální normy a stigmatizaci odlišných, nonkonformních živlů se podílejí všichni historičtí aktéři, kteří sdílejí určitý kulturní rámec či hodnotový prostor. Nejde zdaleka jen o opatření trestní či represivní. V předindustriální společnosti hrály velkou roli i jiné stigmatizační mechanismy, které se opíraly o kolektivní představy nežádoucí odlišnosti, cti a dobré pověsti,
192
člověk českého raného novověku
clovek na okraji společnosti
193
tedy i možné bezectnosti. Takové představy zjevně sdílela většinová společnost bez ohledu na bezprostřední tlak státního a vrchnostenského aparátu. Hranice okraje společnosti se pochopitelně pohybuje v čase i prostoru. Také logika a racionalita vylučování je různorodá.
Budování moderního státu v první fázi oné zdánlivě absolutistické a centralizované monarchie 16. až 18. století bylo takřka nemyslitelné bez disciplinace a konformity za pomoci vnějšího donucovacího systému. Po celé raně novověké období usilovali evropští panovníci především o centralizaci a monopolizaci hrdelní spravedlnosti, protože ovládnutí „monopolu násilí" pro ně představovalo nezbytnou podmínku k posílení státní i vrchnostenské autority. Trestní justice a proces kriminalizace se tehdy staly běžnou součástí fungování společenské a politické sféry. Pole, jež zahrnovalo formy chování považované za nonkonformní či nepřípustné, se stále rozšiřovalo. Období raného novověku, charakterizované rozvojem státu, nástupem kapitalismu a náboženskou reformou protestantskou i katolickou, bylo dobou velkých procesů, které přispěly k utváření nové individuality v rámci nově vytýčených norem chování, jež předpokládaly racionálnější jednání a disciplínu. Vlna kontroly i péče o chudé, která se objevila v Evropě zhruba kolem první čtvrtiny 16. století, s sebou přinesla i zviditelnění chudoby. Odznaky pro žebráky či registrace „náležitých" chudých nebyly žádnou výjimkou.
Významnou oporou raně novověkého státu a jeho systému spravedlnosti se staly reformace - i potridentská reformace katolická. Katolická reforma, která sakralizovala postavu krále a posílila úzký vztah mezi církví a státem, umožnila, aby stát, církev a politické elity dostaly v 17. a 18. století prostor k užití nové procedury vytváření konsensu založeného na posílené kulpabilizaci poddaných doprovázené odmítnutím odlišností, jak napsal Robert Muchembled. Sakralizace státu zajišťuje nedotknutelnost autority - majestát panovnický je úzce spjat s majestátem božím, proto i řada náboženských deliktů, které původně spadaly do vlivu církevních soudů, se stále častěji podřizovala spravedlnosti světské. Jestliže mělo být fyzické násilí odstraněno z mezilidských vztahů, znamenalo to, že na privilegium disponovat monopolem násilí si napříště bude činit nároky stát.
Nástroje státní reglementace často pronikaly až do soukromého života poddaných, včetně jeho duchovní a mravní složky. Víra a morálka šířené církví byly doplňkovými prostředky k udržení kázně, a pro-
to docházelo k intenzivnější kriminalizaci náboženských a sexuálních deliktů, které dosud spadaly buď do kompetence justice církevní, nebo byly víceméně tolerovány. Zostřil se i boj proti slovní hrubosti. Zvláště strašný zločin představovalo rouhačství, které se trestalo vytržením jazyka. Údajný vzestup kriminality na sklonku středověku, který provázel nárůst městské populace, vyhrocování obecné sociální nejistoty i valorizace práce a pořádku vedly k odsouzení pomlky a zahálky i k opatřením proti nepřátelům náboženského pořádku, kteří se stále více ztotožňovali s politickými nepřáteli. Požadavek účinnější a přísnější justice doprovázel nárůst počtu policejních zákonů, řádů a nařízení, které měly umožnit účinnější kontrolu a dohled nad životem ve městě i na venkově. Součástí těchto opatření bylo i „velké zavírání" v domech práce, domech kázně, špitálech a „Spinnhausech", v nalezincích a sirotčincích.
Přelom 16. a 17. století - či spíše druhá polovina 16. a první polovina 17. věku - byl ve znamení zlatého věku ritualizovaných poprav. Nastoupila éra exemplární, spektakulární justice, založené na okázalé krutosti, která měla nahradit její faktickou neúčinnost. Byla to doba honů na čarodějnice, které Robert Muchembled zasadil do rámce pacifikace a disciplinace venkova, kde přetrvávala tradiční magie a kam moc autority suveréna pronikala nejobtížněji. V českých zemích se centralizační a disciplinační snahy v tomto období projevovaly i relativně úspěšnou náboženskou unifikací. Současně docházelo k systematičtější kriminalizaci dalších okrajových a potenciálně nebezpečných složek společnosti - žebráků, vagabundů, chudých. „Boží lidé" tak začínají být zavíráni do špitálů, nebo jsou z určitého území vyhánění.
Konec 17. a první půle 18. století představovaly období, kdy se projevila tendence k postupnému oslabování represe v době stabilizace centrální moci. Krize legitimity trestního práva, krize monopolu násilí, doprovázela ve druhé polovině 18. věku krizi společností starého režimu, kdy se množily dílčí reformy ze strany osvícených despotů stejně jako útoky právnické i filozofické avantgardy proti barbarství sta-rorežimní justice (tak tomu bylo zejména ve Francii). V habsburské monarchii vedl kampaň za reformu trestního práva Joseph von Son-nenfels. Oslabení represivního aparátu s sebou přinášelo i postupnou dekriminalizaci řady deliktů zvláště náboženského a mravnostního charakteru. Tato dekriminalizace, která se nejprve projevila v rovině soudní praxe, nalezla své posvěcení v josefínském trestním zákoníku z roku 1787.
194
člověk českého raného novověku
člověk na okraji společnosti
195
Přísnost právních a morálních norem, stejně jako důslednější dohled nad veřejným i soukromým životem, která se sama o sobě může považovat za projev civilizačního procesu, měla za následek vytvoření a prosazení individua, jehož chování a způsoby byly chápány jako konformní. Idea konformity implikovala kulpabilizaci nebo přímo kriminalizaci ne-přizpůsobivých prvků. Procesy sociální disciplinace produkovaly a doplňovaly sociální kategorii outsiderů. Koho je však možné v souvislosti s těmito raně novověkými procesy mezi „outsidery" řadit?
V první řadě jsou to samozřejmě ti lidé, kteří se ocitli mimo zákonné normy vlastní zásluhou - zločinci. Nejde ani tak o zločince náhodné či příležitostné, ale spíše o recidivisty nebo o ty, u nichž se stal zločin či obecněji nonkonformita v podstatě životním stylem. Často vytvářeli svébytnou subkulturu, která se mohla odlišovat i vnějšími znaky - oděvem, jazykem, slangem. Byli to například loupežníci, lapkové, zbojníci a různé skupiny zemských škůdců. Kapitalizace ekonomiky i lidské výrobní síly však na prahu novověku přinesla i tažení proti nepracujícím, neusedlým a proti „proletarizované" městské a venkovské chudině. Svým způsobem sem můžeme zahrnout i ty osoby, které se do výroby ani do běžného života nemohly zařadit z důvodu nezaviněné psychické nebo fyzické neschopnosti - mrzáci, dlouhodobě nemocní, malomocní, venerici a šílenci. Sociální stigmatizace může dále vycházet z racionality založené kulturně či etnicky. Mezi „cizáky" tak přináleželi Židé, Cikáni, případně jiná etnika či národnosti. Židé i protestanti byli zvláštní tím, že mohli představovat současně okraj i elitu. Dalším důležitým stigmatizačním znakem, který způsoboval vyloučení ze společnosti de facto na mimoinstitucionální úrovni, byla bezectnost. Ta se vztahovala jak na tradičně bezectné osoby, katy a pohodné, tak na osoby, které si bezectnost přivodily svým životem (sebevrazi, nevěstky a neprovdané matky, padlé dívky, zmrhané panny). Na tyto kategorie se nyní podíváme zevrubněji.
Jak už bylo řečeno, pacifikace města v 15. a 16. století, jež byla namířená hlavně proti lenosti a zahálce, přinesla hromadný nárůst nařízení městského i panovnického charakteru proti povalečství a žebrotě. Bronislaw Geremek ve své práci Slitování a šibenice ukazuje, jak se ze „svatých chudých", libých Bohu, stávala sociální přítěž. Stále více se zdůrazňovalo, že almužny se mohou dávat jen těm osobám, které si nemohou vydělávat kvůli nějaké vadě. Početná vrstva chudiny bez stálé práce byla průvodním jevem přelomu středověku a novověku. K nárůs-
tu nejnižší vrstvy venkovské chudiny výraznou měrou přispěly postupující sociální diferenciace poddanské vrstvy a pronikání peněžních vztahů na venkov. Důležitou skupinu mezi těmito lidmi tvořili zběhlí poddaní, kteří opouštěli venkov a odcházeli do vzmáhajících se, zvláště královských měst. Tato tendence si vynutila řadu nařízení, která zakazovala odchod do města bez svolení vrchnosti; smlouvy s moravskými městy a Saskem z konce 16. století dokonce požadovaly vydávání zběhlých poddaných.
Významnou složku vesnické chudiny, která se pohybovala na okraji, tvořila čeleď, pro niž byl datem pro změnu služby 11. listopad, svátek sv. Martina. Tito „martínkové" se ve velkých skupinách toulávali krajem, tropili výtržnosti, plundrovali a loupili, takže se proti nim zejména v 16. století množila různá císařská, policejní i vrchnostenská nařízení, namířená i proti těm osobám, které by takové povaleče u sebe trpěly -zvláště šlo o šenkýře. K povalečům se často počítali i propuštění žoldnéři, jejichž počty narůstaly za tureckých válek, vandrovní řemeslničtí tovaryši, kteří přespávali po hospodách či na vltavských březích, i nádeníci, kteří pracovali jen příležitostně na polích nebo velkých stavbách. Velmi špatnou pověst měli vandrovní rybnikári. Nevalné mínění si získali také dělníci na vinicích, „nejneusedlejší z neusedlých", kteří byli odkázaní výhradně na sezónní činnost, a tak po větší část roku zůstávali bez práce a bez příjmů. Přechovávání nezaměstnané chudiny zakazovalo už usnesení svatováclavského sněmu v roce 1479. Vladislavské zřízeni zemské z roku 1500 pak ve svých článcích proti povalečům přikazovalo jejich stíhání všem obyvatelům země.
Marek Bydžovský z Florentina i Mikuláš Dačický z Heslová zmiňují partu „martínků", kteří se kolem svátku sv. Martina roku 1590 potulovali u Prahy. Velká skupina se shromáždila v krčmě pod Babou, vydala se do Roztok, kde se pustila do obléhání tvrze Davida Boryně ze Lhoty. Protože tvrz byla zavřená, spustili padací most, otevřeli a zmocnili se čeládky. Starý hospodář, který pochopil, co se děje, jim hodil pytlík s penězi se slovy: „Nu, padouškové, vím já, že byste vy pili, vezměte sobě a jděte do krčmy a propité je." Ale „martínkům" to nestačilo. Vyrazili další dveře, pána zbili a po domě pokradli, co se dalo. Násilím vnikli také do domu Johanky Chodourové na Oujezdci za Chodovem a obrali ji i o sukni, plátna a prostěradla. Ve Snitičkách u Zlíchova pak vytloukli krčmu. Krčmáře a krčmárku svázali a ukradli peníze i ložní šaty. Podobná chasa u Slaného a Velvar po nocích vymlátila obilné stohy.
196
človek českého raného novoveku
Ti všichni žili - kromě příležitostné a náhodné práce - spíše z krádeží, loupeží a podvodů. Velká města seje snažila zaměstnat třebas i vyklízením ulic. Jestliže nabízenou práci odmítli, měli být vypovězeni a vymrs-káni z města. Podle nařízení z rudolfínské doby jim měla být uťata ruka, pokud by se do města navrátili bez povolení. Panovník a sněmy dávali takové lidi k dispozici španělským a italským verbířům, kteří od 70. let 16. století přicházeli najímat chudinu do armády proti Turkům. Za třicetileté války a v následujících letech stále v zemi narůstal počet osob, které „pánů nemají a žádným pánům neslouží", nepřidržují se žádného řemesla ani obchodu a loupí od města k městu.
Mnozí povaleči či zběhlí poddaní se živili i žebrotou, čímž rozšiřovali početnou vrstvu „chodců", žebráků, „čtveráků", často přestárlých či zmrzačených chudáků neschopných zajistit si obživu „počestnou" prací. Žebráci byli neodmyslitelnou složkou chudiny. Podle sněmovních rozhodnutí z roku 1545 měli nemocní a staří žebráci, kteří byli odkázaní sami na sebe a nebyli schopní práce, obdržet povolení k žebrotě nebo měli být umístěni do městských špitálů. Jejich kapacity však zdaleka nedostačovaly, neboť zřídka poskytovaly více než dvacet míst. Města brala ohled jen na žebráky vlastní - cizí žebráci měli být vypovězeni a při neuposlechnutí vymrskáni. Městská práva Pavla Kristiána Koldína z roku 1579 jim dokonce hrozila smrtí. Policejní řády takovým osobám zakazovaly uzavírat sňatek. Přesto se mnozí z nich ženili, a dokonce plodili děti, které jim později byly nápomocny. Též pro almužny byla leckde vyhrazena jen speciální místa, například kostely ráno před mší. Konšelé i panovník od poloviny 16. století rovněž zvýšili dozor nad hospodami, protože se šířila praxe, že šenkýři nechávali tuláky a žebráky u sebe. Někteří se s nimi dělili o vyžebrané peníze, jiní je posílali na žebrotu a nechali je vyžebrané peníze u sebe v hospodě projíst a propít. Takové hospodáře novoměstský řád z roku 1555 trestal pokutou ve výši jedné kopy grošů. Za Rudolfa II., kdy mnozí neřádní tuláci - dílem i ozbrojení cizinci, kteří vyvolávali šarvátky - nacházeli útočiště i v panských a měšťanských domech, hrozil majiteli domu za jejich přechovávání trest smrti. Většina žebráků a tuláků však přespávala ve vápenicích, sladovnách, pivovarech, na březích a haldách dřeva či smetí. K tulákům se někdy přidávali vysloužilí vojáci. Na venkově žebráci často sami „střežili" strategická místa jako kostely, lázně, špitály a hřbitovy, aby se mezi ně nemohl vetřít nějaký cizák. V anonymnějších a nepřehlednějších městech spadala kontrola žebráků pod pravomoc konšelů.
21. Zasedání městské rady v radní síni v Roudnici nad Labem.
198
člověk českého raného novověku
člověk na okraji společnosti
199
Nejstarší doklady o jakési prevenci, která kombinovala kontrolu a péči, pocházejí z Kutné Hory, kde byl v roce 1443 zřízen cech sešlých havířů žebrajících u kostelů.
Nejobtížnější a nejméně přehledná situace vládla v pražských městech, kam se stahovali žebráci z širokého okolí; ke zpřísnění nařízení proti nim došlo na přelomu 16. a 17. století. Ještě v roce 1570 se měli vypovídat z města „pěknými slovy", roku 1598 už proběhlo v Praze velké „tříbení chodců". Nejprve byli vyzváni všichni přespolní, aby město okamžitě opustili pod hrozbou vymrskání. Pokud by se vrátili, měla jim být uťata ruka. Mezi měšťany - i měšťankami, dlužno dodat - pak byly vyvoleny dvě osoby, které za pomoci úřadu žebráky vyšetřily a „vytříbily". Vrchní dohled nad nimi byl svěřen šestipanskému úřadu. Když úředník došel k závěru, že se dotyčný není schopen živit prací, není vázán řádným poddanstvím a má svědky na to, že žije zbožně, nemá kuběnu a ze žebroty se neoženil, pak může úředník poznamenat žebrákovo jméno do zvláštního seznamu a vydat mu „znamení". Toto „znamení" nesměl žebrák pod trestem vypovězení z města ztratit, ba ani dát jiné osobě. Mezi „chodci" pak byli vybráni čtyři „rychtáři chodečtí" - pověření správou nad chodci. Nařízení, která vypovídala žebráky, přicházela počátkem 17. století jedno za druhým. Z toho lze soudit, že jejich skutečný dopad byl velmi omezený. Další velké tříbení bylo uspořádáno v Praze za morové epidemie. Staroměstský hejtman tehdy vyzval radní všech tří pražských měst, aby všechny žebráky shromáždili na hřbitově u kostela svatého Jindřicha. Když si každé město své žebráky vybralo a odvedlo, přidělilo jim „znamení". Ti, jimž žádné z pražských měst takové „znamení" udělit nechtělo, měli být z pražských měst v poutech vymrskáni. Už brzy nato je možné se z dobových svědectví opět dovědět o několika stovkách žebráků, kteří se potulovali pražskými městy.
K sociálním skupinám, které vedly potulný život, patřili pochopitelně i Cikáni. Podle Starých letopisů českých táhli v pohusitské době po českých zemích; koncem 15. století jsou o nich záznamy v Kutné Hoře a Novém Městě pražském. Žili ze žebroty, almužen a hadačství. Většina obyvatel je v té době víceméně přijímala. Podle Kryštofa Haranta z Pol-žic a Bezdružic o sobě vyprávěli, že jsou k pomlce odsouzeni za trest, protože jejich předkové v Egyptě nepomohli Svaté rodině na útěku. Zdánlivá pohostinnost českého prostředí k Cikánům skončila v polovině 16. století. Tehdy bývali obviňováni ze zrádcovství, špehování pro Turky a z paličství. Připisoval se jim například požár Malé Strany roku
1541. V té době došlo k první vlně jejich pronásledování. Podle usnesení říšského sněmu v Augsburku roku 1548 se zabití Cikána stávalo beztrestným; královské mandáty vypovídaly Cikány ze země - jejich ženy a děti ale mohly být najímány k práci. Po zmírnění perzekuce cikánských družin na sklonku 16. století, kdy Cikáni dokonce dostávali od úřadů vysvědčení o „dobrém a pokojném .chování", došlo po třicetileté válce opět k novému zpřísnění. Nyní byli Cikáni pronásledováni především za potulku. Podle jednoho nařízení pro myslivce mohli být dokonce stříleni jako škodná. Ve druhé půli 17. století byly předchozí patenty obnoveny a perzekuce posílena, především kvůli podezření ze žhářství. Důležitou roli hrála i valící se turecká vojska, která se v 80. letech 17. století přiblížila až k Vídni. Patent Leopolda I. z roku 1688 vypovídal Cikány ze země, ale minul se účinkem, proto již o rok později bylo například v Království českém přijato nařízení, aby všichni Cikáni opustili do tří dnů zemi pod trestem oběšení. Protože ani toto opatření nepřineslo očekávaný výsledek, prohlásil panovník dekretem roku 1698 Cikány za psance. Muži mohli být beztrestně vražděni, ženám a dětem měly být uřezány uši a nosy. V podobném smyslu vznikaly i další patenty v první třetině 18. století. Tresty se malovaly na dřevěné tabule a tzv. cikánské tabule se rozmísťovaly na sloupech u silnic a hranic v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Ještě mandát císaře Karla VI. z roku 1721, jenž připouštěl popravovat i cikánské ženy, nařizoval převýchovu cikánských dětí v (křesťanských) špitálech. Opatření proti cikánskému obyvatelstvu byla zmírněna až za vlády Marie Terezie. I když Cikáni měli být v roce 1744 - stejně jako Židé - vypovězeni z českých a rakouských zemí, nehovořilo se už o jejich fyzické likvidaci. Patent z listopadu 1749 o vyhoštění Cikánů ještě upřesňoval, že v případě nedovoleného návratu mají být vymrskáni a vypovězeni; kdyby se dopustili recidívy, čekala je jistá smrt.
Tuláci, žebráci, povaleči, potulní rybnikári, pomocníci na vinicích i Cikáni se mohli stát součástí zlodějských či lupičských band, a rozmnožovat tak houfy těch, pro něž byla krádež řemeslem. Zlodějské družiny rozebíraly stohy, kradly včely, vykrádaly stodoly a všechno, co se dalo sníst nebo prodat. Za „prací" přicházely také do měst, nejčastěji
0 jarmarku. Už od husitských dob měli hejtmani povinnost honit lupiče, a to na pokřik „nastojte". Zemský sněm hrozil trestem každému, kdo by „nehonil", a to bez ohledu na stavovskou příslušnost - dokonce
1 měšťana mohla stihnout šibenice. Také ty osoby, které by zloděje
200
člověk českého raného novověku
člověk na okraji společnosti
201
u sebe přechovávaly nebo jim poskytovaly pomoc, měly být trestány jako sami zlodějové. Podle zemského zřízení z roku 1500 mohl být za přechovávání nebo nápomoc lapkům či zbojníkům uložen i trest nej-vyšší. Hejtmani někdy podnikali vpády do podezřelých míst. Sněmovní usnesení o „napravení řádu zemského" vyzývalo vrchnosti všech krajů už v roce 1453, aby za pomoci vlastních poddaných pronásledovaly zloděje a loupežníky, kteří přepadají pocestné. Na počátku 17. století postavila tři pražská města zvláštní žoldnéřskou hotovost o deseti rejtarech a dvaceti pěších, která byla určená právě k „tříbení" a jímání lotrů škodících v okolí města. Ve dne i v noci měli hlídat jízdní strážníci. Královské hlavní město Praha byla opravdovou Mekkou lotrů, kteří se scházeli v místních krčmách. Za vlády Rudolfa II. dorazili do Prahy i „lotříci" vypovězení z Itálie. Říkalo se jim banditi (z italského slova „banniti" - vypovězena). Součástí jejich výzbroje byla nezbytná „banditka". Z hlavního města se je snažil vyhnat císařský mandát z roku 1601 - ve městě směli zůstat jen deset dnů. V roce 1654 se zemský sněm dokonce usnesl na tom, aby se proti loupežníkům použilo vojsko. Všechny podobné patenty se však míjely účinkem. O pár let později se další doklady zmiňují o řádění loupežníků v českých krajích. Roku 1654 se na císaře s obavami obracel Jan Václav Častolar z Dlouhé Vsi a stěžoval si, že se vůbec nedodržují opatření z Obnoveného zřízení zemského, která zakazovala přechovávat cizí poddané. Jediné řešení Častolar viděl v omezení či zákazu pohybu poddaných - kdyby prý po kraji chodilo méně lidí bez pasu, „též by Petrovských i jiných loupežníků ubylo". Ještě za Marie Terezie bylo proti loupežníkům vyhlášeno stanné právo (1750 v Čechách, 1757 na Moravě) a v roce 1754 byly přijaty další patenty.
Loupežníci, lapkové a někdy také zbojníci se scházeli i na vinicích, kde jim leckdy sami vinaři poskytovali své boudy a lisovny. Nechvalně proslulé byly zvláště pražské vinice a oblast pod Babou, kde se shromažďovaly loupežné tlupy z celé země. Proslavil se též les zvaný Fidrholec (Vidrholec) mezi Prahou a Českým Brodem či Železné hory mezi Čáslaví a Chrudimí. Na Moravě si nelichotivý věhlas vysloužily lesy a cesta mezi Moravskými Budějovicemi a Znojmem - vraždy ve znojemských lesích byly proslulé. Dokonce i usedlí sedláci ze znojemského okolí čas od času vyráželi na lup, takže nejen znojemští konšelé, ale i král Ferdinand I. si stěžoval držitelům znojemského hradu, Václavu Meziříčskému z Lomnice a Zdeňkovi z Lichtenburka. Vyhlášené byly i lesy u Hluboké nad Vltavou, Příbrami a cesty kolem Velvar, Ledče, Tábora, Kouřimi, Písku
či Týna nad Vltavou. Stále častěji proto vycházela královská nařízení, která přikazovala vymýtit lesy kolem nebezpečných cest.
Loupežníci či lapkové tvořili svébytnou sociální skupinu - ozbrojenou tlupu, jež mohla čítat i dvě až tři desítky mužů. Pozornost tlupy se zaměřovala na dobytek - především na koně - a na zboží, které bylo možné nejsnáze prodat. Lupiči se soustředili na truhlice s penězi, šperky a šaty u bohatých krčmářů, kteří často bohatli lichvou, a mlynářů, kteří si pro změnu vypomáhali spekulacemi. Zvláštní skupinou byli lupiči, kteří se přednostně zaměřovali na krádeže v kostelech. Uloupené zlato pak prodávali zejména Židům, pro něž ani kalich nepředstavoval posvátnou nádobu. Krádež posvátných nádob, často spojená s profanací posvěcených hostií, které se nacházely uvnitř, patřila ke krádežím nej-závažnějším. Taková svatokrádež, socrilegio či profanatio, znamenala porušení klíčového tabu, podle něhož se posvátných věcí smí dotýkat pouze kněz, tedy osoba posvěcená. Trestem za znesvěcení bylo oběšení a následné upálení i se šibenicí. V jiných zemích, například ve Francii, byla svatokrádežníkovi před popravou uťata nečistá ruka, jíž se dotkl posvátného.
Rytířské lapkovství, příznačné pro určitá údobí středověku, kvetlo ještě za Jagellonců. Jinak ale lapkové většinou pocházeli z nemajetných vrstev, z řad venkovské a městské chudiny, sezónních dělníků a nádeníků, někdy i pacholků. Loupežnictví se mohlo stát jak dočasnou formou obživy po dobu, kdy muži neměli práci, tak stálým „řemeslem", životním stylem. Ozbrojené tlupy číhaly při zalesněných cestách nebo v horách a svou pozornost zaměřovaly na kupce a formany, kteří jeli na trh do města. Souběžně s družinami mužskými působily i družiny chlapecké či dokonce ženské, které se vyznačovaly obzvláštní obratností, jež nahrazovala fyzickou sílu.
Lapkové a lotři mívali své hejtmany, kteří svolávali druhy do práce a pak rozdělovali kořist. Právě po nich dostávala jméno i jejich družina. Bezesporu nejslavnějšími se stali Petrovští, kteří působili na počátku 17. století, jejichž jméno bylo synonymem pro loupežníky. S lotry často táhly ženy, „kuběny" či „běžné ženky" nevalné pověsti, které bývaly trestány jako spoluvinice. V rámci trestu mohly být i zahrabány zaživa a probodeny kůlem - stejně jako čarodějnice či matky, které zavraždily vlastní novorozeně. Někdy chodily v mužských šatech a se zbraněmi nebo jen napomáhaly lotrům, které u sebe nechaly přespat. Loupežníci často užívali falešných jmen a přezdívek. Neodmyslitelnou součást
202
člověk českého raného novověku
člověk na okraji společnosti
203
jejich subkultury tvořila i zvláštní hantýrka - peníze byly prachy, zlataky lišky, sedlák špalek, kapsa důl, biřic skokan, vypít znamenalo ukrást. Od ostatních poddaných se mohli odlišovat i oděvem a charakteristickým vzhledem, k němuž někdy patřily i falešné vousy z koňských či kozích ohonů. Říkalo se, že si napomáhali i kouzly - údajně zabíjeli těhotné ženy, protože údy nenarozeného dítěte, nekřtěňátka, ochrání před neštěstím. O jednom lotrovi z Nymburská, Sušilovi, se vědělo, že si pomáhal uťatou ručičkou novorozeněte. Žebráci a zloději obecně tvořili jednu z nejvýraznějších subkultur v rámci společenského okraje s vlastním hodnotovým systémem a žargonem.
Zvláštní kategorií byli zbojníci, jakkoli je nařízení proti loupežníkům a lapkům často nerozlišuje. Zbojnictví představovalo jakousi vyšší formu nevolnické vzpoury. Ozbrojené skupiny nevolníků zhruba o třiceti až čtyřiceti mužích opouštěly půdu a odcházely do lesů, kde si stavěly chatrče. S takovými zbojníky bylo možné se v Čechách setkat už od dob třicetileté války. Patent vydaný proti nim v roce 1650 podává o této skupině velmi důležité informace - bojovali proti vrchnosti, ostatní poddaní jim často, navzdory hrozbám trestů, poskytovali ochranu i nocleh a někdy jim do lesů nosili potraviny. Ve spojení se zbojníky byli také „krosnáři", kteří od nich přijímali lup výměnou za potraviny, nápoje, střelný prach či olovo. Obavy ze zbojnictví vedly vrchnost k zákazům nošení ručnic a jiných zbraní. Poddaný, který by tento zákaz porušil, mohl skončit ve vězení. Patent také nařizoval krajským hejtmanům, aby v místech známých řáděním zbojníků postavili ozbrojené čety. O čtyři roky později již sněmovní usnesení dokonce rozhodlo o užití řádného vojska k pronásledování a zadržení takových nebezpečných živlů. Zbojníci škodili i podloudným pašováním soli - její prodej náležel do výhradních práv státu. Velmi často byli zbojníci ztotožňováni s jinou kategorií lidových škůdců, a to s paliči, kteří zapalovali panské dvory, vesnice a města. Zbojnictví však často představovalo jen jakousi „sezónní práci" - muži odcházeli do lesů a hor jen od jara do podzimu a na zimu se vraceli do vsi ke svým rodinám.
V běhu času se z řady tuláků, povalečů, žebráků a zlodějů stávala vlivem sociálně regulačních vrchnostenských snah nová skupina, kterou lze zahrnout pod obecný název špitálníci, tedy „obyvatelé" nových institucí s preventivními a represivními funkcemi. Donucovací pracovny typu londýnského Bridewellu, které se v té době začaly objevovat v severozápadní Evropě, především v německých, nizozemských či anglických
městech, však v českých zemích prozatím nebyly. Vyhánění a špitály pro nemohoucí byly až do 18. století jediným, a nepostačujícím řešením složitého problému žebroty a povalečství. Jedinou alternativu představovalo donucení k nádenické práci. Špitály, „hospitale" či chudobince se většinou zřizovaly z nadací vrchnosti či odkazů bohatých sousedů a potvrzoval je arcibiskup. Už ve 14. století měly svůj městský špitál Kutná Hora a Litomyšl, v 15. a 16. věku přibyla řada špitálů založených vrchností - kupříkladu jindřichohradecký špitál pro malomocné či mladší chudobinec. Do špitálů se většinou přijímali chudí měšťané, kdežto pro venkovany bylo přijetí takřka nemožné; jen občas zde směli za úhradu přespat nemocní přespolní. Nepřijímali se ani jinověrci. Vzácnou výjimkou byl pardubický špitál Viléma z Pernštejna, do něhož mohl být přijat jakýkoli chudý katolík i nekatolík.
V Praze vzniklo během 16. století několik špitálů. Nej významnější byly městský špitál pod Slovany a špitál svatého Pavla za Poříčskou branou, který plnil funkci chudobince i lazaretu. Podle instrukce z roku 1585 pro svatopavelský špitál se tam poskytovala strava převážně rostlinná - hrách, kroupy, pohanka, jáhly, zelí, mrkev, řepa, ale také chleba, mléko, vejce a pivo. Podle dobových svědectví neměla ani špitální strava, ani špitální péče, kterou zajišťovali zchudlí měšťané za stravu, oděv a malý plat, valnou pověst. Hovořilo se o zkažených potravinách, smr-duté slámě a nelidském puchu v kobkách. Neveselý život špitálníků zpestřovaly neděle a svátky, kdy je čekala mše. V městském kostele mívali rezervované stálé místo vzadu. K účasti na bohoslužbě někdy dostávali sváteční stejnokroj, například červené pláště pro špitálníky křížovnické či světlemodrý oděv se žlutými výložkami v Jindřichově Hradci. Po mši se jim povolovalo žebrání. V Jindřichově Hradci a Telči si na Zelený čtvrtek či o posvícení chodívali špitálnicí pro sladkou kaši, nebo dokonce pro koláče ze zámku.
Málokdo však této levné pracovní síly, kterou nabízela potulující se chudina, skutečně využíval. Teprve ke konci 17. a zejména v průběhu 18. století se objevily nové formy strategie zacházení s chudobou. Nejprve se zostřily a zefektivnily nárazové razie. Ke skutečnému obratu však došlo až po roce 1674 se zřízením donucovací pracovny - káznice - v domě se starou sanytrovnou za kostelem svatého Valentina na Starém Městě pražském. Tento dům, zvaný Tamírovský, zakoupilo za tímto účelem pražské místodržitelství, mezi jehož povinnosti chudinské otázky náležely. Zde si napříště měly zadržené toulavé a problémové
204
člověk českého raného novověku
osoby vydělávat na živobytí vlastní prací. Chovanci, jejichž strava vězeňského typu byla na hranici životního minima, dobývali sanytr nebo obsluhovali kotle v budově a na noc bývali internovaní. Instituce se však od počátku potýkala s finančními problémy, a navíc neměla kapacitu ani na umístění všech tuláků z pražských měst. Žebráci a tuláci, kteří nebyli schopní práce (epileptici, mrzáci, venerici či neduživci), se od roku 1732 zavírali do nového pražského ústavu - Všeobecného chudobince. I ten vznikl z vůle místodržitelství za přispění pražských obcí. Šlo o první chudinský ústav společný pro všechna pražská města, kam se internovali povaleči neschopní práce. Tento ústav byl s to zaopatřit kolem 500 až 700 chudých ze všech pražských měst. Cizí žebráci se i nadále z města vypovídali. Chudobinec byl zprvu odkázán na dobrovolné sbírky, poté na odkazy a dávky a od roku 1763 spadal do správy bezpečnostní komise zemského gubernia. Novou etapu v otázce řešení marginality přinesl až Josef II. Na základě svých Direktivních pravidel pro česko-rakouské země z roku 1781 nadiktoval českému guberniu návrh na reorganizaci, centralizaci a specializaci chudinské péče. Do zrušených klášterů či zvlášť vyhrazených budov byli odděleně umístěni chudí, nemocní, blázni, nevyléčitelně nemocní, staří, osoby práce nezpůsobilé. Jakkoli tato reorganizace nemohla být okamžitě provedena s veškerou důsledností, znamenala klíčový obrat v chudinské politice.
Mezi okrajové skupiny s vlastní svébytnou subkulturou patřili od 20. let 17. století i nekatolíci. Mandáty z prvních pobělohorských let, včetně Obnoveného zřízení zemského, je zbavily elit, především kazatelů a příslušníků vyšších stavů, které vypověděly z českých zemí. Rekatolizace nezabránila existenci různých tajných skupin, často zásobených českými knihami, jež působily především ve východních Cechách, na Českomoravské vysočině a na Valašsku. Po jistých nadějích, které v českých nekatolících probudila vláda Josefa I., propukla poslední velká vlna jejich perzekucí za Karla VI. Valašské povstání na sklonku tereziánské doby už bylo předzvěstí josefínského tolerančního patentu z roku 1781. K nej výraznější m náboženským skupinám, které se objevily mezi nekatolickými sektami, patřili novobydžovští izraelité. Působili v královéhradeckém kraji, v okolí Nového Bydžova, kde údajně ve 40. letech 18. století docházelo k hromadným konverzím dřívějších nekatolíků k židovství, a to pod vlivem novobydžovského rabína Jana Pity. V době ohrožení monarchie nekatolickým Pruskem znamenalo toto hnutí i nebezpečí politické. Není tedy divu, že šest nejnebezpečnějších
206
člověk českého raného novověku
člověk na okraji společnosti
207
kacířů skončilo na popravišti - některým z nich byl uťat jazyk jako rouhačům.
Také čarodějové - a zejména čarodějnice - tvořili především na venkově nedílnou součást lidové kultury. Ženy nadané zvláštní mocí, která jim umožňovala komunikaci s nadpřirozenými silami pomocí magických úkonů, se v raném novověku snažila církev vymýtit ve jménu „oficiální" magie jako pověry; světská moc neváhala použít represivního aparátu k jejich likvidaci. V období velkých čarodejníckych procesů 16. a 17. století, jejichž střediska byla v západních regionech Římsko-ně-mecké říše, některých švýcarských kantonech a v severovýchodní Francii, stály české země spíše na okraji. Zjevně to bylo i proto, že podle Koldí-nových Městských práv z roku 1579 se tu umožňovalo stíhání čarodějnic v podstatě jen tehdy, když vznikla prokazatelná škoda - travičství. K větším procesům, které měly za následek více odsouzených osob, docházelo jen v příhraničí kolem Chomutova a na moravsko-slezské hranici na Opavsku, Bruntálsku a Krnovsku. Právě ve Slezsku se soudci odvolávali na říšský právní kodex Constitutio Criminalis Carolina z roku 1532, který byl mimo jiné v otázce čarodějnictví mimořádně přísný, a na autoritu věhlasného lipského právníka Benedicta Carpzowa, zapřísáhlého nepřítele čarodějnic. Nechvalně prosluly čarodejnícke procesy na Jesenicku a Sumpersku. Při nejsilnější vlně roku 1651 tu padlo za oběť na 250 osob. Poslední z těchto velkých procesů, k němuž došlo ve Velkých Losinách na Sumpersku v letech 1678-1694, měl 120 obětí. Mezi nimi byl kromě jedné žebrácky, porodní báby a selky, kolem jejichž čarodějnictví se proces vlastně rozpoutal, i děkan Kryštof Alois Lautner.
Důležitým stigmatizačním znakem, který odsouval postiženého do sociální izolace, byla v předindustriální společnosti, založené na silné vazbě ke konceptu cti, také bezectnost. Osoby bezectné a nečestné tak mezi lidmi na okraji tvořily zvláštní kategorii. Richard van Dúlmen rozlišoval několik kategorií těchto bezectných - zejména vaganty a nepočešme řemeslníky, katy a pohodné, sebevrahy, ale i osoby, které byly zneuctěny potupným trestem. O čest tak mohl člověk přijít na základě vlastního nepočestného živobytí; do stavu nepočestnosti se ale mohl i narodit jako například právě kati a pohodní. Jejich obydlí byla oddělena od ostatních domů počestných poddaných; jejich děti směly vstupovat do manželského svazku pouze s osobami z podobné sociální skupiny. Od počestných lidí je oddělovala i hrůza z fyzického doteku; lidé se štítili katovi či pohodnému podat ruku - byli to „snížení lidé",
kteří měli co do činění s krví a prováděli nečisté práce - popravy, mučení i odklízení mrtvol a uhynulého dobytka. Bezectnost se do značné míry vztahovala i na herce či komedianty a jejich děti, které měly ztížený přístup do cechů. Pohřby komediantů v posvěcené půdě se někdy církví nahlížely jako značně problematické. Bezectnost se z katů a pohodných v českých zemích snažil sejmout až Josef II. Kati se díky své znalosti anatomie i autorizací k řezání lidského těla, což řádným lékařům zapovídala Hippokratova přísaha, někdy podíleli i na léčení, a to zejména těch zranění, která vyžadovala chirurgický zákrok. Budili tak nevoli řady chirurgů a některé konflikty musely řešit městské rady. Jindřich Francek uvedl, že roku 1731 byl v Náchodě odsouzen k čtrnáctidennímu vězení pohodný Jan Šulc, kterého místní lazebník žaloval za to, že „všelijaké nemoci kurýruje a též žilou pouští a zuby trhá".
K nečestným řemeslům pochopitelně náležela i profese „helmbrecht-nic", jež „pracovaly" především v lázních a šencích. „Ženky", prázdné, svobodné, obecné, „láryně" či „pěkné paní", a jejich kuplířky, „svodnice", se poblíž centra města soustředily nejvíce do oblasti Na Františku (dům v Myší díře) a při Celetné ulici (Králův dvůr). Při hradbách pak kvetla prostituce nejvíce na Újezdě a v Podskalí; z roku 1580 pochází zpráva
0 domu pod Slovany zvaném V kanceláři, kde bylo možné si koupit
1 „panny dosti vonaké v čistých mantlících". Docházeli tam i městští synkové a Vlaši. Za připomínku stojí, že v roce 1618 se mezi pražskými prostitutkami objevila i šlechtična, Mandalena Minkvicová z Minkvic, kterou koupila jedna „svodnice" od druhé za čtyři dukáty. Kromě specializovaných domů a lázní, které rovněž poskytovaly erotické služby, existovaly i jiné, alternativní formy prostituce. Zejména šenkýřská živnost skýtala přístřeší pro stálou i příležitostnou prodejnou lásku - obsluhovaly tu ženy a přicházelo sem i mnoho cizinců. Proto šenkýřky vždy náležely k osobám podezřelým a každý šenkýř se musel vykazovat řádným manželským původem i stavem a zavázat se, že u sebe nebude přechovávat, či dokonce přijímat do služby různé „ženky nestydaté". Takové „nepořádné ženy" se poznamenávaly do rychtářských seznamů; jejich nejobvyklejším trestem bylo bití metlami u pranýře, v těžších případech se vypaloval cejch žhavým železem na tvář nebo na čelo a také dočasné vypovězení z bran města. K hromadnému vypuzení z města však docházelo jen zřídka. Někdy skončily lehké děvy i v šatlavě, z níž se ale zvláště ty movitější mohly vykoupit. Zákazy přechovávat pobehlice opakují i pozdější vrchnostenská nařízení pro města a venkov.
208 člověk českého raného novověku
V období raně novověké mravní disciplinace docházelo i k zesílení stigmatizace neprovdaných matek. Ruku v ruce s dehonestací mimomanželského těhotenství šla pochopitelně i marginalizace nemanželských dětí. Reformace i tridentský koncil valorizovaly manželství a učinily z něj jedinou instituci, která ospravedlňovala plození. Od konce
16. do poloviny 18. století hrozil za prosté smilstvo veřejný výprask a veřejně prospěšná práce v délce až několika měsíců; v případě, že došlo k cizoložství, však mohl být vynesen i trest smrti. I vrchnosti usilovaly o vymýcení „neřádného plození" pomocí řady selských a městských ustanovení proti smilstvu, jejichž počet mezi 16. a 18. stoletím rostl. Odpovědnost samozřejmě dopadala i na hospodáře, který by podobné neřády ve svém domě trpěl; poddanský řád na panství doksanského kláštera z roku 1648 vyhrožoval takovému hospodáři pokutou 50 kop a dvěma nedělemi vězení. Často se stávalo, že hospodář, který ve svém domě odhalil těhotnou děvečku, nemeškal a vyhnal ji. Ostatně podle poddanských seznamů z předbělohorské doby bylo v českých zemích mnoho svobodných žen, které otěhotněly ve službě. Takové neřádné chování mohlo venkovským dcerám způsobit i zabavení dědického podílu. Není tedy divu, že se chudé dívky, které otěhotněly bez vyhlídky na výhodný sňatek, snažily nechtěného plodu zbavit. Mechanické i „přirozené" - zvláště bylinné - abortívni prostředky byly známé; také některé porodní báby či mastičkářky často pomáhaly provinilým dívkám z nesnází. Pokud se to nezdařilo, nezbývalo nešťastnici často jiné řešení, většinou spíše náhlé a emocionální, než vražda novorozence. Děvečka, která odešla ze služby před vypršením smlouvy, byla takřka automaticky podezřelá z infanticidia nebo z úmyslu ho spáchat. Pátrání po takových zběhlých služebných mělo napomoci k tomu, aby „mnoho dětských mordů minulo". Na venkově ani ve městech nešlo však o jev řídký; navíc byl za stavu soudobé medicíny i soudnictví někdy těžko dokazatelný. Odsouzené ženy čekal jeden z nejtěžších trestů - až do konce
17. století bývaly v českých zemích matky-vražednice pochovávány zaživa a probodeny kůlem. Jestliže dostaly milost, mohly být utopeny. Teprve později docházelo k zahrabání a probodení až posmrtně, tedy po předchozím stětí. Do druhé poloviny 18. věku se jim jen vzácně dostalo od panovníka milosti. Marně žádala roku 1722 o milost Dorota Brun-švejgrová z Pecky, která porodila na břehu řeky a dítě ve zmatku hodila do vody. Vzápětí se zoufale snažila dítě vylovit a zachránit. Když se jí to nepodařilo, sama se šla udat.
23. Vystavení na pranýři.
210
člověk českého raného novověku
člověk na okraji společnosti
211
O čest přicházeli posmrtně i ti, kdo se rozhodli ukončit svůj život dobrovolně. Společnost je vyloučila za pomoci rituálu ustaveného v tradici práva kanonického a světského, jehož kořeny však zjevně sahají do časů předkřesťanských. Protože takoví „nečistí zemřelí" nedokonali svůj „přechodový rituál" spojený se smrtí, museli podstoupit zvláštní profanační a znesvěcující rituál. V českých a jihoněmeckých regionech byli vynášeni z domu jinak než obyčejní zemřelí; nejčastěji byli vyhozeni oknem či protaženi jámou vykopanou pod prahem. Živí se jich báli dotknout. Jen kat nebo ras mohl obvykle odříznout oběšeného sebevraha či odklidit jeho tělo a odvézt ho na káře. Tělo bylo vyloučeno i ze světa obvyklých zemřelých, z posvěcené půdy. Zatímco ve Francii bylo tělo sebevraha až do 70. let 18. století vláčeno za nohy, tváří k zemi, poté pověšeno na šibenici a posléze zakopáno na mrchovišti, ve východních francouzských krajích, v řadě německých a rakouských regionů se posílalo v sudu po vodě, což symbolizovalo bloudění a šílenství. V českých zemích se sebevrazi spalovali na rozcestí nebo zakopávali pod šibenicí - šlo o takzvaný potupný „oslí pohřeb" - sepultura asina. Takových případů ale z českých zemí známe jen velmi málo. Sebevraždy se vyskytovaly zejména v příhraničních regionech s převahou německy mluvícího obyvatelstva. Potupný pohřeb čekal spíše ty osoby, které se kromě sebevraždy provinily i jiným způsobem. Například těhotná Mariana Balounová řešila koncem 17. století sebevraždou zoufalství nad nemanželským těhotenstvím. Zdá se, že již od konce 17. věku bylo nejběžnější praxí v Čechách prosté zakopání sebevraha v neposvě-cené půdě, nejčastěji při rozcestí, při cestě nebo u božích muk. Stávalo se tak zvláště v případech těch sebevrahů, u nichž byla posmrtně - díky výslechům příbuzných - dokázána duševní nemoc - melanchólia, hypo-chondria, frenesia, nikoli však zoufalství, které nadále zůstávalo bezbožným a těžkým hříchem. Tady hrál patrně nejdůležitější roli farář a jeho ochota pochovat „pomateného" či „melancholického" sebevraha do posvěcené půdy. Adalbert Kříha z Ponědrážky u Třeboně, který se začátkem 50. let 18. století oběsil v ženských šatech, byl považován za pomateného; dočkal se však jen dřevěného kříže nad hrobem v neposvěcené půdě. Tradice pochovávání při cestě či na rozcestí, rozšířená po velké části Evropy, měla hluboké kořeny, které zjevně sahaly k pohanským pohřebištím, jež se budovala právě kolem cest. Navíc asociace s blouděním, s územím nikoho a výskytem duchů, démonů či čarodějnic v předin-dustriální imaginaci činila z cesty, rozcestí i hranice ideální místo pro
poslední odpočinek sebevrahů. V roce 1703 tak měl být při hranici pochován mladičký Jan Říha z jihomoravského Vlčetína. Místo bylo zvoleno údajně proto, že se tam potulují „šelmy a čarodějnice".
Zvláštní status mezi vyvoleným a zavrženým i mezi ochranou a mar-ginalizací mělo v zemích habsburské monarchie židovské obyvatelstvo. Po celé Evropě bývali Židé obáváni a obviňováni z údajných krádeží a rituálního zabíjení dětí - v květnu 1514 hrozila židovské čtvrti v Praze pohroma proto, že pomatený Žid udeřil křesťanské dítě a lůza se radovala, že se bude rabovat. Naštěstí ji prý Bůh rozehnal přívalem deště.
V roce 1516 byli v Čechách popraveni dva lidé, kteří chtěli Židům prodat dítě. Stereotypní obrazy z Židů činily notorické svatokrádežníky - byli těmi, kdo již jednou zahubili Ježíše, vraždí jej opakovaně a ničí při tom hostie. Pravdou bylo, že Židé, protože neuznávali skutečnou Kristovu přítomnost v posvěcených hostiích, se často stávali zloději či alespoň překupníky posvátných nádob uloupených v kostelech. Nezřídka začínalo vyšetřování svatokrádeží automaticky v židovské části města.
Po celý raný novověk mířily do zemí habsburské monarchie vlny židovského obyvatelstva. V 16. století přicházeli zejména k vídeňskému dvoru židovští obchodníci a finančníci ze severní Itálie. Přibližně ve stejné době se přesouvali do střední Evropy sefardští Židé z oblastí obsazených Turky. Další důležitá imigrační vlna přišla po polovině 17. století z východu, z Ukrajiny, v souvislosti s popravami a kozáckymi perzekucemi. Konečně trojí dělení Polska - oblasti, kde se usazovali Židé vyhnaní ze západních částí Evropy už od počátku novověku - a zvláště pak přičlenění Haliče na sklonku tereziánského období znamenalo další příliv židovského obyvatelstva do podunajské monarchie.
Židé zaujímali zvláštní postavení v obchodnické a finančnické sféře, zejména v úvěrovém podnikání a směnárnictví, v nichž vyvíjeli i v českých zemích mimořádnou aktivitu. Od panovníků si za to na prahu novověku vysloužili zdánlivou autonomii a zvláštní práva. Jejich postavení tu bylo lepší než v jiných oblastech Římsko-německé říše nebo v zemích dále na východ. Po upevnění moci Habsburků během 16. století ochrana poklesla a došlo i k řadě pokusů o vyhnání. Až za vlády Rudolfa II. lze zaznamenat opětovný vzestup českého židovstva, které se významnou měrou podílelo na hospodářském i kulturním životě země.
V Praze působily výrazné osobnosti - slavný stvořitel Golemův rabi Lôw, Jehuda Liva ben Becale, či Mordechaj Maisel, donátor ghetta a mecenáš. Také pražská hebrejská oficina tiskla díla židovských autorit. Rudolfovi
212
člověk českého raného novověku
člověk na okraji společnosti
213
nástupci potvrdili českým, moravským a slezským Židům, především obchodníkům, řadu privilegií, a to zejména po Bílé hoře a po skončení třicetileté války, kdy došlo k radikálnímu úbytku obyvatel a k oslabení městského hospodářství. Jakub Baševi byl jako první Žid roku 1623 dokonce povýšen do šlechtického stavu. Ferdinand III. udělil Židům volné právo obchodu na trzích v celém Království českém i Markrabství moravském. Navíc byl o několik let později zřízen institut vrchních zemských rabínů - roku 1651 na Moravě a v roce 1659 v Čechách. Židovské kapely se staly nebezpečnou konkurencí křesťanským hudebníkům. Za vlády Leopolda I. ale nastoupil režim „úředního antisemitismu". Ten poznamenal konec 17. a první polovinu 18. století. Šlo o cílenou strategii, která směřovala k omezení či úplnému vyloučení židovského živlu ze společnosti vrcholícího státního absolutismu; zahájila ji likvidace vídeňské židovské komunity koncem 17. století. Tento systematický program, zprostředkovaný rostoucím počtem vyhlášek, nařízení a dekretů, uplatňovaly v praxi úřady dvorské, zemské i městské, pochopitelně za vydatné podpory katolického duchovenstva, křesťanské obchodní konkurence i ziskuchtivé šlechty. Ještě 18. věk byl svědkem nucených exodů židovského obyvatelstva - kromě jiných forem omezování, především v oblasti výroby a obchodu. Podle císařského nařízení z roku 1681 nesměli Židé sídlit tam, kde nebyli usazeni už roku 1657. Karel VI. vydal v roce 1726 zákon o familiantech, který určoval, kolik židovských rodin může v Cechách a na Moravě legálně pobývat - pro Čechy bylo stanoveno 8 541 a pro Moravu 5 106 familiantských míst. Počet židovského obyvatelstva v malých židovských obcích se ve 20. letech 18. století odhadoval na 42 000 osob pro Čechy a 24 000 pro Moravu, přičemž v samotné Praze byla údajně doložena tisícovka osob. Na Moravě byli Židé postupně vytlačeni ze všech královských měst; v Čechách byli vypuzeni například z Českých Budějovic, Chebu, Chomutova, Kadaně, Loun, Plzně, Roudnice či Strakonic. Židovské obce se soustředily zejména do východních Čech a nově kolonizovaného pohraničí. Zatímco v Čechách se nejvýrazněji projevovala obec pražská, na Moravě existovalo několik stejně významných center - Boskovice, Jevíčko, Mikulov, Třebíč, Uherský Brod. Za vlády Marie Terezie, kdy byli Židé obviněni ze spolupráce s Prusy, bylo dekretováno jejich vypovězení z Prahy a poté - roku 1744 - i z českých zemí. Odcházeli do Horních Uher, kde vznikla velká pešťská židovská obec, do Nizozemí a Slezska. Vyhnání Židů však pro zemi znamenalo hospodářskou pohromu. Proto jim byl už o čtyři roky
později, v roce 1748, povolen návrat. Toleranční patent pro Židy byl vydán v říjnu 1781 v Čechách, pro Moravu v únoru 1782. Zaručoval jim právo provozovat jakoukoli formu obchodu, vstupovat do cechů i studovat na vyšších školách. Nařízení o familiantech však platila dál.
Odmítání odlišnosti, příznačné zejména pro celé 17. a část 18. století, bylo podle Roberta Muchembleda ve znamení utváření kolektivní psychologie poslušnosti; přineslo hlubokou modifikaci - když ne přímo podmanění - různých projevů lidové kultury tlakem ze strany elit. Jakkoli moderního člověka na prahu 21. století může takové počínání zarážet jako projev odsouzeníhodné intolerance, bylo by anachronismem hovořit o „diskriminaci" sociálně slabých či odlišných etnických a náboženských skupin v raném novověku. Mechanismy segregace a margi-nalizace v raně novověké společnosti byly nezbytnou podmínkou její sociální konzistence, na něž nelze vztahovat úhel pohledu současných mravních hodnot, ba ani zřetele ideologie liberalismu a lidských práv, tedy konceptů, které se zrodily až na konci „osvíceného" století.
LITERATURA
BURKE PETER, Lidová kultura v raně novoveké Evropě, Praha 2005. DÜLMEN RICHARD VAN, Bezectní lidé. O katech, děvkácb a mlynářích, Praha 2003.
DÜLMEN RICHARD VAN, Divadlo hrůzy, Praha 2001.
ČÁŇOVÁ ELIŠKA, Evidence žebráků v Praze v roce 1623, Český lid 42/1955, s. 229-232.
ELIAS NORBERT, La civilisation des moeurs, Paris 1973. FOUCAULT MICHEL, Dějiny šílenství, Praha 1994. FOUCAULT MICHEL, Dohlížet a trestat, Praha 2000.
FRANCEK JINDŘICH, Dějiny loupežnictva. Zloději, loupežníci, lapkové, pytláci a žháři v českých zemích, Praha 2002.
FRANCEK JINDŘICH, Hrdelní soudnictví v českých zemích v 16.-18. století, Pardubice 1996.
FRANCEK JINDŘICH, Chlumecké hrdelní příběhy, Praha 1993. FRANCEK JINDŘICH, Mistři ostrého meče, Pardubice 1995.
GEREMEK BRONISLAW, Slitování a šibenice. Dějiny chudoby a milosrdenství, Praha 1999.
HIML PAVEL, Ďábel v síti byrokracie, Dějiny a současnost 19/1997, č. 5, s. 31-35;
19, 1997, č. 6, s. 7-11. HIML PAVEL, O „zločinu" a vině v dějinách. 17. a 18. století- věk netolerance, násilí
a represe?, Dějiny a současnost 24/2002, č. 2, s. 32-35.
T
214 člověk českého raného novověku
JIREČEK HIRMENEGILD (ed.), Obnovené Právo a Zřízení Zemské dědičného království Českého, Praha 1888.
KALOUSEK JOSEF (ed.), Dodatek k Řádům selským a instrukcím hospodářským 1388-1779, Praha 1913.
KALOUSEK JOSEF (ed.), Řády selské a instrukce hospodářské 1350 až 1626, Praha 1905.
KLÍMA ARNOŠT, Manufakturní období v Čechách, Praha 1955. KOLÁR JAROSLAV (ed.), Marek Bydžovský z Florentinu, Svět za tří českých králů, Praha 1987.
KROFTA KAMIL, Dějiny selského stavu, Praha 1949.
KUDELA JIRI, Poznámky k dějinám Židů v habsburské monarchii v 16.-19. století, Folia Historica Bohemica 16/1993, s. 7-31.
LEVACK BRIAN P., The Witch-Hunt in Early Modem Europe, London-New York 1995.
MATOUŠ VÁCLAV (ed.), Ortely podle práva. Výsadníprávo města Dobrušky pro všechna města a vesnice 1364-1765, Rychnov nad Kněžnou 1997.
MELMUKOVÁ EVA, Patent zvaný toleranční, Praha 1999.
MIKA ALOIS, Poddaný lid v Čechách v první polovině 16. století, Praha 1960.
MUCHEMBLED ROBERT, Culture populaire et culture des élites dans la France moderne, Paris 1978.
MUCHEMBLED ROBERT, Le temps des supplices. Sur ľobéissance sous les rois abso-lus, Paris 1992.
PEŠEK JIRI, LEDVINKA VÁCLAV (edd.), Poníženia odstrčení, města versus katastrofy, Praha 1998 (Documenca Pragensia 16).
PETRÁN JOSEF, Poddaný lid v Čechách nápřahu třicetileté války, Praha 1964.
PETRÁŇOVÁ ALENA, Vývoj chudinstvív Čechách v době josefínské, Praha 1958 (diss.).
PETRŮ EDUARD, PRAŽÁK EDUARD (edd.), Mikuláš Dačický z Heslová, Prosto-pravda. Paměti, Praha 1955.
PORÁK JAROSLAV a kol. (ed.), Ze Starých letopisů českých, Praha 1980.
SECKÝ RUDOLF, Staropražské špitály, Praha 1928.
ŠINDELÁŘ BEDŘICH, Hon na čarodějnice, Praha 1986.
ŠINDELÁŘ BEDŘICH, K otázce zběhlých poddaných u nás, Časopis Společnosti přátel starožitností 57/1949, s. 163-175, 214-227.
TINKOVA DANIELA, Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlovánísvěta, Praha 2004.
TINKOVÁ DANIELA, Legitimita a „nová ekonomie života" v osvícenské habsburské monarchii. Problém svobodných matek a nemanželských dětí mezi sociální kontrolou a sociální péčí na prahu občanské společnosti, Historická demografie 27/2003, s. 133-172.
TINKOVÁ DANIELA, Předcházet či trestat? Problém infanttcidia v osvícenské společnosti, Český časopis historický 101/2003, s. 27-76
TINKOVÁ DANIELA, The Suicide, His Body and His Soul in the Age ofReason, in: Men-schen - Handlungen - Strukturen. Historisch-anthropologische Zugangswei-sen in den Geschichtswissenschaften, hrsg. von Václav Bůžek, Dana Štefanova, České Budějovice 2001 (Opera historica 9), s. 295-324.
člověk na okraji společnosti 215
VERBÍK ANTONÍN (ed.), Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově, Brno 1976.
VERBÍK ANTONÍN (ed.), Smolná kniha Velké Bíteše, Brno 1979. WEBER MAX, Economie et societě, Paris 1995. WINTER EDUARD, Josefinismus, Brno 1945.
WINTER ZIKMUND, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XTV. a XV. století, Praha 1906.
WINTER ZIKMUND, Kulturní obraz českých měst, Praha 1892.
VACLAVBUZEK, PAVEL KRÁL (edd.)
ČLOVĚK ČtS 1ÉHO RANÉHO NOV: V^K
Argo / 2007