Her bert Marshall M cl u han Člověk, média a elektronická kultura Výbor z díla JOTA _ BRNO/2000 Říká se proto, že každá civilizace v sobě nese zárodky své vlastní destrukce, jimiž jsou pravděpodobně technické vynálezy, které zavádějí nový společenský řád na úkor starého."7 V roce 1940 publikoval Park také článek „Zprávy jako forma poznání":8 „Naznačil jsem, jakou úlohu hrají zprávy ve světě politiky, poskytují-li základ pro diskusi, v níž se utváří veřejné' mínění. Zprávy hrají stejně důležitou úlohu ve světě ekonomických vztahů, neboť cena zboží, včetně peněz a cenných papírů, jak ji zaznamenává světový i každý místní .trh, je založena na zprávách" (s. 86). Tyto myšlenky se u Harolda Innise neztratily. Innis je rozvinul mnohem dále, než to učinil Park, a měli bychom ho považovat za nejdůležitějšího člena chicagské skupiny, kterou Robert Ezra Park vedl. 'Ibid,s. 309-310. * „News as a Form of Knowledge" 104 8 Gutenbergova galaxie1 Prolog Kniha, kterou dostáváte do ruky, v mnoha ohledech doplňuje Pěvce příběhů od Alberta B. Lorda. Profesor Lord pokračoval v práci Milmana Pany ho, jenž na základě studia Homéra dospěl k úvahám, že orální a psaná poezie mají přirozeně dánu rozdílnou strukturu i funkce. Parry byl přesvědčen, že Homérovy básně byly složeny k ústnímu podání, a „vzal si za úkol pokud možno nevyvratitelně dokázat jejich orální charakter, a s tímto záměrem se dal do studia jihoslovanských hrdinských písni"'. Studiem této novodobé epiky chtěl, jak sám řekl, „exaktně zachytit formu příběhu určeného k orálnímu podání /.../. Metoda spočívala v pozorování pěvců, působících v rámci bohaté tradice nezapsaných písní, a ve zkoumání toho, jak písňová forma závisí na nutnosti učit se a předvádět své. umění bez čtení a psaní".1 Kniha profesora Lorda, stejně jako studie Milmana Parryho, zcela přirozeně odpovídá současnému věku elektřiny, a Gutenbergova galaxie nám snad pomůže pochopit proč. Do věku elektřiny jsme dnes pokročili stejně daleko jako lidé doby alžbětinské do věku typografického a mechanického. Nyní zažíváme tytéž zmatky a nerozhodnost, jež pociťovali oni, když žili simultánně ve dvou rozdílných formách společnosti a zkušenosti. Zatímco lidé doby alžbětinské balancovali mezi středověkou společnou zkušeností a moderním individualismem, my jejich model obracíme a čelíme elektrické technologii, která činí z individualismu zdánlivě zastaralou záležitost a ze vzájemné společenské závislosti povinnost Patrick Cruttwell věnoval celou práci (Shakespearovský okamžik) uměleckým strategiím zrozeným z alžbětinské zkušenosti života v rozděleném světě, který se zároveň rozplýval a hledal svou novou tvář. Dnes žijeme v podobném okamžiku vzájemného působení rozdílných kultur a Gutenbergova galaxie se snaží vystopovat, jak se měnily formy zkušenosti, myšlení a vyjadřování nejprve pod vlivem fonetické abecedy a potom knihtisku. Práce Milmana Parryho o rozdílných formách orální a psané poezie je zde rozšířena na formy myšlení a organizace 1 „The Gutenberg Galaxy", přetištěno ze stejnojmenné knihy (1962). ' Citováno in The Singer of Tales (Pěvec příběhů), Cambridge Mass., Harvard University Press I960, s.3. 105 zkušenosti ve společnosti a politice. Lze jen těžko vysvětlit, proč se podobným zkoumáním rozdílné povahy orální a psané organizace společnosti už dávno nezabývali historikové. Příčina opomenutí spočívá zřejmě v tom, že takovou práci lze uskutečnit jedině tehdy, existují-Ii, jako je tomu právě dnes, obě protichůdné formy psané a orální zkušenosti vedle sebe. Právě to uvedl profesor Harry Levin v předmluvě k Pěvci příběhů profesora Lorda: Termín „literatura" předpokládá užití písma, a považuje sé tak za samo-' zřejmé, že slovesná díla se šíří pomocí psaní a čtení. Výraz „orální literatura" je protimluv. Žijeme v době natolik oslabené gramotnosti, že se jí stěží mažeme dovolávat jako estetického měřítka. Mluvené či zpívané slovo, spolu s vizuálním obrazem mluvčího nebo pěvce, opět získalo svou pozici prostřednictvím elektrotechniky. Kultura založená na tištěné knize, která převládala od renesance až donedávna, nám odkázala — spolu s nezměrným bohatstvím — snobismus, který bychom měli zavrhnout. Měli bychom se na tradici podívat znovu a uvažovat o ní nikoli jako o zkamenělém souboru témat a konvencí, jež lhostejně přijímáme, nýbrž jako o ústrojném návyku přetvářet to, co jsme obdrželi a předáváme dál.3 Opomenutí historiků studovat revoluci ve formách myšlení a společenské organizace jako následek fonetické abecedy má paralelu v socioekonomické historii. Již v letech 1864-1867 vypracoval Karl Rodbertus teorii „ekonomického života . v klasickém starověku". Harry Pearson popisuje v práci Obchod a trh raných říší jeho přínos takto: Tento pozoruhodné moderní pohled na společenskou funkci peněz nebyl doceněn. Rodbertus pochopil, že přechod od „naturální ekonomiky" k „ekonomice peněžní" nebyl pouze technickou záležitostí, jež nahradila obchod založený na směně zboží obchodem za peníze. Tvrdil, že peněžní ekonomika má naprosto odlišnou sociální strukturu než ekonomika v naturáliích. Domníval se, že by spíše měla být zdůrazněna změna sociální struktury doprovázející užití peněz než technický fakt užití peněz. Kdyby byla ve stejném smyslu zkoumána změna sociální struktury, která ve starověkém světě doprovázela obchodní činnost, mohl být uvedený spor vyřešen dříve, než začal.* Jinými slovy, kdyby Rodbertus dále vysvětlil, že různé formy peněz a směny strukturují společnost proměnlivým způsobem, vyhnuli bychom se na celé generace zmateným sporům. Záležitost nakonec vysvětlil Karl Bucher, když se podíval na klasický svět nikoli naším konvenčním způsobem historické retrospektivy, nýbrž z hlediska primitivních kultur. Tím, že začal u negramotných společností a postupoval ke klasickému světu, „naznačil, že starověkému ekonomickému životu by se dalo porozumět lépe, kdybychom se na něj dívali spíše z pohledu primitivní než moderní společnosti".5 Takto obrácenou perspektivu gramotného západního světa dopřává čtenáři Pěvec příběhů Alberta Lorda. Žijeme však také v elektrickém nebo postgramatném věku, v němž jazzoví hudebníci používají všech technik ústní poezie. Není nijak těžké se v našem století empaticky identifikovat se všemi orálními formami. V elektronickém věku, který nastupuje po typografické a mechanické éře uplynulých pěti století, se setkáváme s novými podobami a strukturami vzájemné lidské závislosti a vyjadřování, které mají „orální" formu, i když jednotlivé složky situace mohou být neverbální. Této otázce dáváme více prostoru v závěrečné části Gutenbergovy galaxie. Sám o sobě to není složitý problém, nicméně volá po jisté reorganizaci imaginativního života. Takovou změnu v modech vědomí vždy zpožďuje setrvačnost starých modelů vnímání. Lidé doby alžbětinské se nám dnes jeví.velice středověkými. Středověký člověk se sám považoval za klasického, stejně jako my se považujeme za moderní. Našim následovníkům však budeme připadat zcela renesanční. Bude se jim zdát, že jsme si vůbec nebyli vědomi významu nových činitelů, které jsme během uplynulých sto padesáti let uvedli do pohybu. Doufáme však, aniž bychom byli determinističtí, že tato studie osvětlí základní okolností společenských proměn, jež mohou vést k pravému rozmachu lidské autonomie. Peter Drucker píše o „technologické revoluci" naší doby v Technology and Culture a tvrdí: „O technologické revoluci nevíme pouze jediné — ovšem to zásadní: Co asi způsobilo základní změny ve vztazích, smýšlení a hodnotách, které ji vyvolaly? Pokusil jsem se ukázat, že .vědecký pokrok' s tím měl málo společného. Jaký význam však měla velká změna v pohledu na svět, která o století dříve způsobila velkou vědeckou revoluci?"6 Gutenbergova galaxie se alespoň snaží objasnit „onu jednu věc, kterou nevíme". Přesto se však může ukázat, že existují ještě věci další! Metoda užitá v této studii přímo navazuje na to, o čem psal Claude Bernard ve svém klasickém úvodu k Experimentálnímu lékařství. Jak Bernard vysvětluje, 3 Ibid, s. xiii. 4 Trade and Market in the Early Empires, s. 5. ' Ibid, s. 5. 6 Technology and Culture H, 1961, č. 4, s. 348. 106 107 pozorování tkví v tom, že zaznamenáváme jevy, aniž bychom je rušili, ale: „Na rozdíl od pozorování je experiment podle týchž fyziologii založen na změnách či narušování podmínek přirozeného jevu badatelem /.../. Proto řezem nebo odejmutím potlačujeme orgán žijícího subjektu; a z poruchy, která se vytvoří v celém organismu nebo v určité funkci, usuzujeme na funkci chybějícího orgánu."1 Práce Milmana Parryho a profesora Alberta Lorda byla zaměřena na pozorování celého básnického procesu v orálních podmínkách a na srovnání výsledku pozorování s básnickým procesem, který v podmínkách písma považujeme za „normální". Parry a Lord tedy studovali básnický organismus v momentě, kdy sluchová funkce byla potlačena gramotností. Mohli také vzít v úvahu účinek, jaký měla na organismus vizuální funkce jazyka, když byla díky gramotnosti výrazně rozšířena a posílena. To je v experimentální metodě faktor, který mohl být přehlédnut proto, že se s ním obtížně pracovalo. Při intenzivní a zvýšené činností je možno „poruchu vzniklou v celém organismu nebo ve zvláštní funkci" rovněž pozorovat. Člověk se jako živočich vyrábějící nástroje již dlouho zabývá extenzemi svých smyslových orgánů — ať už pomocí řeči, psaní nebo rozhlasu — a narušuje tak všechny své ostatní smysly a schopnosti. Ovšem lidé stále zapomínají z těchto experimentů vy vozovat závěry. J, Z. Young v práci Pochybnost a jistota ve vědě poznamenává: Vnější nebo vnitřní stimulace narušuje souhru v činnosti celého mozku nebo jeho části. Teoreticky předpokládáme, že narušení určitým způsobem rozbíjí jednotu vzorce, který byl před tím v mozku vybudován. Mozek sipotom vybírá z podnětů ty, které mají tendenci vzorec opravovat a vracet buňkám jejich pravidelný synchronní tep. Nepředstírám, že jsem schopen myšlenku vzorců v našem mozku rozvinout do podrobností, ale může nám pomoci ukázat, jak se snažíme přizpůsobit světu a svět sobě. Mozek uvádí jistým způsobem do pohybu sled Činností, které' jej vedou zpět k rytmickému vzorci, a tímto návratem se dosahuje dovršení či úplnosti. Mine-U se první krok účinkem a nepodaří se zastavit původní narušení, může mozek zkusit další postoupné kroky. Na základě vnitrních pravidel opakuje mozek tyto operace tak dlouho, až dosáhne souladu. Nejspíše se to podaří až po namáhavém, složitém a dlouhotrvajícím hledání. Během této namátkové činnosti se vytvářejí další spojení a vzorce činností, jež pak budou určovat budoucí posloupnost činností.3 Nevyhnutelná tendence k „uzavření", „úplnosti" nebo vyváženosti se vyskytuje jak při potlačování, tak při rozšiřování lidských smyslů a funkcí. Jelikož je Gu-tenbergova galaxie řadou historických pozorování nových kulturních „zakončení", jež vznikla vlivem „poruch" vyvolaných nejdříve gramotnosti, a pak knihtiskem, může zde čtenáři pomoci vyjádření antropologa: Dnešní člověk si vytvořil extenze prakticky všeho, co kdysi dělal telenu Vývoj zbrani začíná zuby a pěstmi a končí atomovou bombou. Oblečenia domy jsou extenzi biologického termoregulačního mechanismu člověka. Nábytek nahrazuje dřepěni a sezení na zemi. Elektrické nástroje, brýle, televize, telefony a knihy, které mohou přenášet hlas časem i prostorem, jsou příklady fyzických extenzí. Peníze jsou prostředkem k rozšíření dosahu práce a k jejímu uchování. Dopravní síť má dnes stejnou funkci jako kdysi nohy a záda. Všechny hmatatelné věci, které člověk vytvořil, můžeme pokládat za extenze toho, co člověk kdysi dělal svým tělem nebo nějakou zvláštní Částí těla.9 Jazyk a řeč představují nástroje vyjádření či vyřčení významu, .jejichž pomocí dokázal člověk shromažďovat zkušenosti a znalosti v podobě, která umožnila jejich snadné šíření a maximální využití".10 Jazyk je metaforou v tom smyslu, že nejen uchovává, ale převádí zkušenost z jednoho modu do druhého. Peníze jsou metaforou v tom smyslu, že uchovávají dovednost a práci a také převádějí jeden druh dovednosti v druhý. Princip výměny a převodu či metafory však spočívá v naší rozumové schopnosti převádět všechny smysly navzájem mezi sebou. Děláme to v každém okamžiku života. Cena, kterou platíme za zvláštní technologické nástroje, ať je to kolo, abeceda či rozhlas, spočívá v tom, že všechny mohutné extenze smyslů vytvářejí uzavřené systémy. Naše vlastní smysly nejsou uzavřenými systémy, neboť zkušenost, kterou nazýváme vědomím, je neustále převádí jeden v druhý. Rozšířené smysly, nástroje a technologie byly po věky uzavřenými systémy neschopnými souhry či kolektivního uvědomění. V elektrickém věku vyvolala právě okamžitá koexistence různých technologických nástrojů krizi, jež nemá v dějinách lidstva obdoby. Naše rozšířené schopnosti a smysly nyní konstituují sjednocené zkušenostní pole, jež od nich žádá, aby se staly kolektivně vědomými. Naše technologie, podobné našim smyslům, vyžadují nyní takovou souhru a souvztažnost, aby umožnily racionální koexistenci. Dokud existovaly pouze pomalé technologie jako kolo, abeceda nebo peníze, byla skutečnost, že jsou uzavřenými a oddělenými systémy, 7 The Study of Experimental Medicine, s. 8-9. * Doubl anil Certainly in Science, s. 67-68. * Edward T. Hall: The Silent Language (Tichý jazyk), s. 79. lD Leslie A. White: The Science of Culture (Věda kultury), s. 240. 108 109 společensky a psychicky snesitelnou. Nyní, když se obraz, zvuk a pohyb staly simultánními a nabyly globálního rozsahu, to neplatí. Dnes se souhra mezi rozšířenými lidskými funkcemi stala nezbytností společně sdílenou, a to ve stejné míře, v jaké vždy byla nezbytnou pro soukromou a osobní racionalitu v rámci osobních duševních schopností neboli „všech pěti smyslů", jak se kdysi říkalo. Doposud měli kulturní historici sklon izolovat technologické jevy stejně, jako zacházeli klasičtí Fyzikové s jevy fyzikálními. Louis de Broglie v Revoluci ve fyzice zdůrazňuje omezení karteziánskych a newtonovských postupů, které jsou podle něj velice blízké tzv. individuálnímu „hledisku" historiků: Klasičtí fyzikové, věrni karteziánskym ideálům, popisovali vesmír jako ohromný mechanismus, který lze naprosto přesně popsat podle polohy jednotlivých jeho částí v prostoru a podle jejich změny v čase /.../. Taková představa spočívala na několika implicitních hypotézách, jež jsme přijímali téměř nevědomě. Podle jedné z nich je rámec prostoru a času, v nemž hledáme téměř instinktivně umístění všech svých počitků, dokonale nehybný a pevný. Do tohoto rámce můžeme v zásadě umístit každý fyzikální jev nezávisle na dynamických procesech, které neustále probíhají kolem něj.n Uvidíme, jak fonetická abeceda utváří nejen karteziánske, ale i eukleidovské vnímání. Revoluce, kterou de Broglie popisuje,, není důsledkem abecedy, ale telegrafu a rozhlasu. Biolog J. Z. Young dochází k témuž závěru jako de Broglie. Nejprve vysvětluje, že elektřina není věcí, která „plyne", ale „stavem, který pozorujeme za existence určitých prostorových vztahů mezi věcmi", a dále říká: Něco podobného se stalo, když fyzikové vynalezli způsoby měření velmi malých vzdáleností. Zjistilo se, že už není možné užívat starého modelu, jenž předpokládal dělení něčeho zvaného hmota na části, které mají určité vlastnosti nazývané velikost, váha nebo umístění. Fyzici dnes netvrdí, že hmota je „tvořena" tělesy, kterým říkáme atomy, protony, elektrony a tak dále. Vzdali se materialistické metody deskripce po.užívané k popisu něčeho, co bylo vytvořeno lidským výrobním postupem, jako například koláč. Slovo atom nebo elektron se neužívá pro pojmenování nějaké části. Fyzici je užívají při popisu svých pozorování. Nemá žádný význam kromě toho, jak jej užívají lidé, kteří znají pokusy, při nichž se objevuje.12 " 77ie Revolution in Physics, s. 14, 12 Doubt and Certainty in Science, s. 111. J. Z. Young dále dodává, jak ,je důležité si uvědomit, že velké změny v běžné lidské řeči a jednání jsou spjaty se zaváděním nových nástrojů". Kdybychom se byli nad takovou základní skutečností zamysleli již dávno, mohli jsme všechny technologie a jejich účinky snadno zvládnout, místo aby ony poroučely nám. Ať tak či onak, Gutenbergova galaxie je přemítáním o tématu nastoleném J. Z. Youngem. Nikdo si víc neuvědomuje neplodnost našich uzavřených systémů psaní o historii než Abbot Payson Usher, Ve svých klasických Dějinách mechanických vynálezů vysvětluje, proč nemohou uzavřené systémy navázat kontakt se skutečnostmi historických změn: „Starověké kultury se nehodí do modelů lineárního směřování společenského a ekonomického vývoje, které vytvořily německé historické Školy /.../. Jestliže lineární pojetí vývoje opustíme a na vývoj civilizace se budeme skutečně dívat jako na multilineární proces, můžeme výrazně přispět k pochopení dějin západní kultury jako postupné integrace mnoha samostatných prvků."'3 Historické „hledisko" je jistým uzavřeným systémem, které má úzký vztah k typografii a vzkvétá tam, kde vzkvétají nevědomé účinky gramotnosti při absenci kulturních sil, jež by je vyvážily. Alexis de Tocqueville, jehož vzdělanost byla v mnohém ovlivněna orální kulturou, se z našeho pohledu zdá obdařen jistou jasnozřivostí, s níž popisuje změny ve Francii a Americe své doby. Neměl hledisko a fixní pozici, z níž by naplňoval vizuální perspektivu událostí. V údajích spíše hledal operativní dynamiku: Když půjdu ještě dále a budu mezi těmito rozmanitými rysy hledat ten hlavní nebo takový, v němž by se daly shrnout téměř všechny ostatní, zjišťuji, že téměř ve všech duševních operacích se Američan spoléhá výhradně na índi-viduálníúsilísvého rozumu. Amerika je tedy jednou ze zemí světa, kde nejméně studují,'ale kde nejlépe, dodržujiDescartova pravidla. /.../Každý se tedy uzavírá do sebe a z tohoto hlediska chce posuzovat svět.u De Tocqueville díky své schopnosti vytvářet souhru mezi psanými a orálními formami vnímané struktury dosáhl „vědeckého" pochopení psychologie a politiky. Souhrou dvou způsobů vnímání dospěl k věšteckému porozumění, zatímco ostatní pozorovatelé pouze vyjadřovali svá vlastní hlediska. De Tocqueville dobře věděl, že typografická gramotnost vytvořila nejen karteziánsky názor, ale také zvláštní rysy americké psychologie a politiky. Metoda souhry mezi divergentními 11A History oj Mechaničtí! ínventions, s, 30-31. 14 Demokracie v Americe 11, Praha, Lidové noviny 1992, s. 7. překlad Vladimír Jochmnn. 110 111 způsoby vnímání umožnila de Tocquevilleovi reagovat na svět — nikoli na části světa, nýbrž na svět jako na celek, jako na otevřené pole. A to je metoda, kterou podle A. P. Ushera studium kulturních dějin a změn doposud postrádalo. De Toc-queville použil postupu, jaký popisuje J. Z, Young: „Podstatná část tajemství mozkových schopností se nejspíše skrývá v ohromných možnostech interakce mezi účinky vyvolanými stimulací každé části příjmových polí. Právě ony interakční nebo kombinační uzly nám umožňují reagovat na svět jako na celek mnohem lépe, než to dokážou zvířata."'5 Naše technologie však nejsou v žádném případě příznivě nakloněny organické funkci souhry a vzájemné závislosti. Posláním naší knihy je prozkoumat tuto otázku ve spojitosti s abecední a typografickou kulturou. Jde o úkol, který dnes nelze neuskutečnit ve světle nových technologií, jež hluboce ovlivňují tradiční fungování a dosažené hodnoty abecední gramotnosti a typografické kultury. Jedno dílo z nedávné doby, zdá se mi, mne zbavuje cejchu pouhého výstřed-nfka a novátora. Je to Otevřená společnost a její nepřátelé od Karla R. Poppera, která se zabývá různými aspekty rozpadu kmenové společnosti ve starověkém světě a návratu k ní ve světě moderním. „Otevřená společnost" totiž vznikla pod vlivem fonetické gramotnosti, jak si zakrátko ukážeme, a nyní jí hrozí, že bude zahubena elektronickými médii, o čemž budeme mluvit v závěru této studie. Pochopitelně že se při sledování vývoje společnosti zabýváme spíše problémem, jaká ,je", než jaká „by měla být". Diagnóza a popis musí předcházet hodnocení a terapii. Nahrazovat diagnózu morálním hodnocením je sice přirozený a dost běžný postup, avšak nemusí být vždy přínosný. KarlPopper se v první části své rozsáhlé studie zabývá zánikem kmenového uspořádání ve starověkém Řecku a následným reakcím. V pojednání o Řecku ani v pojednání o moderním světě však nevěnuje žádnou pozornost dynamice technologicky rozšířených smyslů jako činitelů podílejících se buď na otevírání, nebo na uzavírání společností. Jeho popisy a analýzy jsou vedeny ekonomickým a politickým hlediskem. Výňatek, který uvádíme dále, se zvlášť dotýká Gutenbergo-yy galaxie, neboť začíná popisem vzájemného působení kultur prostřednictvím obchodu a vylíčením rozpadu kmenového státu, jak jej dramaticky ztvárnil Shakespeare v Králi Learovi. Z Popperova pohledu jsou kmenové nebo uzavřené společnosti biologicky jednotné, kdežto „naše moderní společnosti fungují z větší části prostřednictvím abstraktních vztahů, jako je výměna spolupráce". Jedno z témat Gutenbergovy galaxie tvoří myšlenka, že příklon k abstrakci čili otevírání uzavřených společností je výhradním dílem fonetické abecedy; žádné jiné formy psaní nebo technologie ls Doiibt and Ceriainty in Science, s. 77. WS se na tom nepodílely. Uzavřené společnosti jsou produktem řeči, bubnu a sluchových technologií, cdž nás na počátku elektronického věku přivádí k uzavření celé lidské rodiny do jediného globálního kmene, Lidi z otevřených společností mate elektronická revoluce jen nepatrně méně než revoluce fonetické gramotnosti, která zjednodušila a zmodernizovala staré kmenové čili uzavřené společnosti. Popper nerozebírá příčiny takové změny, nabízí však popis situace, která se zvlášť hodí na Gutenbergovu galaxii: Kolem šestého století př. Kr, způsobil tento vývoj částečný rozklad starých způsobů života, a dokonce řadu politických revolucí a reakcí. Vedl nejen k pokusům udržet a zastavit zhroucení kmenového systému silou (jako ve Spartě), nýbrž také k oné velké duchovní revoluci, k vynalezení kritické rozpravy, a v důsledku toho k vynalezení myšlení osvobozeného od posedlosti magií. Současné s tím nacházíme první příznaky nového neklidu. Začíná být pociťováno určité pnutí uvnitř civilizace. Toto pnutí, tento neklid je důsledkem zhroucení uzavřené společnosti. Je pociťováno dokonce i dnes, zvláště v obdobích společenských změn. Pnutí je vyvoláváno úsilím, které od nás neustále vyžaduje život v otevřené a částečně abstraktní společnosti — tedy snahou být racionální, vzdát se alespoň některých emocionálních sociálních potřeb, starat se sami o sebe a přijímat svou odpovědnost. Jsem přesvědčen, ie toto pnutí musíme snášet jako cenu, kterou je třeba zaplatit za každé nabyté vědění, rozumnost, spolupráci a vzájemnou pomoc, a v důsledku toho i za zvětšení naší naděje na přežití a za nárůst počtu obyvatelstva. Tuto cenu platíme za to, že jsme lidé. Tíživé pnutí je těsně spjato s napětím mezi třídami, a objevilo se až se zhroucením uzavřené společnosti. Tato společnost však uvedený problém nezná. Alespoň její vládnoucí příslušníci považují otroctví,.kastovní systém a třídní nadvládu za cosi „přirozeného", nesporného. Avšak se zhroucením uzavřené společnosti tato jistota mizí, a s ní i veškerý pocit bezpečí. Kme--nové společenství (a později „obec") je pro příslušníka kmene místem, kde se cítí bezpečně. Obklopen nepřáteli a nebezpečnými, či dokonce nepřátelskými magickými silami, zakouší kmenové společenství podobně jako dítě svou rodinu a svůj domov, v němž hraje svou určitou roli, roli, kterou dobře zná a dobře hraje. Zhroucení uzavřené společnosti, vyvolávající třídní problémy a problémy spojené se společenským postavením, muselo mít na občany stejný účinek, jako má na děti vážná rodinná hádka či rozpad rodinného krbu. Privilegované třídy, které začaly být ohrožovány, pociťovaly samozřejmě takové pnutí mnohem silněji než třídy, které byly dříve potlačeny; avšak i ty pociťovaly určitý neklid. Byly rovněž vystrašeny zhroucením svého „přirozeného" světa, A přestože dále bojovaly svij zápas, často váhaly s využitím vítězství nad třídními nepřáteli, kteří se opírali o tradici, status quo, vyšší úroveň vzdelania pocit přirozené autority.[6 Tato pozorování nás dovádějí k úvahám o Králi Learovi a o velkém rodinném sporu, v němž se ocitlo šestnácté století na počátku Gutenbergovy éry. Gutenbergova galaxie Když král Lear zjevuje „svůj hlubší záměr", jakým je rozdělení království, vyjadřuje na začátek sedmnáctého století politicky odvážný a avantgardní úmysl: Jen jméno krále a pocty královské si ponecháme. Moc, důchod, výkon práva pak jsou vaše, synové milí. Na stvrzení čehož ten vínek rozdělte si!" Lear navrhuje nesmírně moderní myšlenku přenesení pravomocí z centra k okrajům. Alžbětinské publikum v jeho „hlubším záměru" okamžitě rozeznalo levicový machiavelismus. Nové modely moci a organizace, o nichž se diskutovalo v předcházejícím století, byly nyní, na začátku století sedmnáctého, patrny ve všech rovinách společenského a soukromého života. Král Lear představuje novou strategii kultury a moci v jejím působení na stát, rodinu a individuální psýché: My zatím zjevíme svůj hlubší záměr. — Tu mapu! — Vězte, že jsme rozdělili v tři části říši svou — Mapa byla v šestnáctém století, v době Mercatorovy projekce, také novinkou a měla klíčový význam pro novou vizi periferií moci a bohatství. Kolumbus by i nejprve kartografem a teprve potom mořeplavcem; objev, že je možno pokračovat v přímém směru, jako by byl prostor celistvý a souvislý, znamenal v renesanci důležitý posun v lidském vědomí. Ba co více, mapa současně přibližuje hlavní téma Krále Leara, totiž izolaci zraku jako jistého druhu slepoty. 10 Oievřend společnost a její nepřátelé, Praha, ISE 1994, sv. I, s. 160-161, překlad Miloš Calda. 17 Všechny citáty z Krále Leara jsou zjednání I, scény 1, nciu-lt uvedeno jinak. Český překlad uvádíme podle E. A. Saudka (195B). Lear vyjadřuje svůj „hlubší záměr" v první scéně hry a používá termínu ma-fchiavelistického žargonu. O něco dříve v první scéně se vyjevuje „temnota Příro-• dy". to když se Gloster vychloubá nelegitimností svého krásného nemanželského dítěte Edmunda: „Mám ještě jednoho syna, jak náleží podle zákona, tak asi o rů-v ček staršího než tenhleten, ale o nic milejšího mému srdci." Na veselost, s níž i Gloster komentuje zplození Edmunda, později naráží Edgar: To temné, hříšné místo, kde tě zplodil, ho stálo zrak. v (V. 3.) Nemanželský Edmund zahajuje druhou scénu hry takto: Tys, přírodo, mým božstvem. Tvými řády se musím řídit. Proč bych já měl snášet ten mor, jenž sluje zvyk, a dát se zkrátit předsudkem hnidopiŠských národů, jen že mě o ruček a dvě luny předešel bratr? Edmund má ľ esprit de quantité, tak důležitý pro hmatové určování rozměrů a pro neosobnost empirického myšlení. Edmund je představován jako přírodní síla vymykající se pouhé lidské zkušenosti a „předsudku hnidopiŠských národů". Působí ' jako prvotní činitel při dělení lidských institucí. Velkým dělitelem je však sám Lear se svým geniálním nápadem na ustavení konštituční monarchie delegováním moci. Sám se chce specializovat: Jen si ponecháme ,jméno krále a pocty královské". Poté, co král vyjeví svůj plán specializovat se, přispěchají Goneril a Regan, aby se specializovanou a soutěživou horlivostí ujistili otce o své oddanosti: Povězte mi, mé dcery — když nyní hodláme se trůnu vzdát, svých držav veškerých i panovaní— která nás ze všech milujete nejvíc? Ať nejštědřejší hodnost nadělíme, kde kromě krve žádná zásluha. Mluv pnmí, Goneril, naše nejstarší! Soutěživý individualismus se stal hanbou společnosti dlouho oděné do celospolečenských a kolektivních hodnot. Úloha, kterou sehrál knihtisk při vytváření nových kulturních modelů, není neznámou. Jedním z přirozených důsledků 114 115 specializujícího působení nových forem vědění však bylo, že všechny druhy moci nabyly silného centralistického charakteru. Zatímco role feudálního monarchy byla všezahrnující a král ve své osobě skutečně slučoval všechny poddané, renesanční vládce představoval spíše výlučné centrum moci obklopené jednotlivým: mi poddanými. Výsledkem takového centralismu, který závisel na novém rozvoji cest a obchodu, byl zvyk delegovat pravomoci a rozdělovat řadu funkcí mezi samostatné oblasti a jednotlivce. V Králi Learovi, i v jiných hrách, se projevila Shakespearova naprostá jasnozřivost při zobrazování společenských a osobních důsledků, k nimž vede odnímání a odstraňování atributů a funkcí v zájmu rychlosti, přesnosti a větší moci. Jeho věty se jen hemží hlubokými postřehy, takže je velmi těžké vybrat jen jedinou ukázku. Již s úvodními slovy Goneriliny árie zaznívá první z postřehů: Jak já vás miluji, to nevypovím. Víc nežli zrak, než svobodu, než svět... Obnažování lidských smyslů je jedním z témat hry. Oddělení zraku od ostatních smyslů bylo již zdůrazněno, když Lear vyjádřil svůj „hlubší záměr" a sáhl po pouhé vizuální mapě. Zatímco Goneril nabízí, že obětuje zrak jako výraz oddanosti, Regan na její výzvu odpovídá takto: Já prohlašuji svatě, že nenávidím každou jinou radost, co jich je nejdražších v okruhu smyslů... Regan je ochotna obnažit všechny lidské smysly/pokud bude mít Learovu lásku. Narážka na to „nejdražší v okruhu smyslů" představuje Shakespeara při téměř školské demonstraci potřeby souvztažnosti a souhry mezi smysly coby samého základu racionality. Stejné téma jako v Learovi se objevuje v básni Johna Donna „Anatomie světa": Vše na kusy je, pryč je soudržnost, ' vzájemné vztahy, každá příbuznost: král, vazal, otec, syn, vše v Pánu je, vždyť každý myslí si, že pasuje se nafénixe... (překlad Zdeněk Hron) Rozbití „nejdražších radostí v okruhu smyslů" znamená vzájemnou izolaci smyslů oddělením jejich intenzit a z toho vyplývající iracionalitu a střet smyslu, osob a funkcí. Narušování poměru mezi rozumovými schopnostmi (nebo smysly) a osobami a funkcemi představuje jedno z pozdějších Shakespearových témat, Kordelie, která pozoruje okázalé projevy Goneril á Regan, těch odbornic na poslušnost k rodičům, říká: Já dobře vím, že lásky mám víc než slov. Její racionální plnost není ničím ve srovnání se specializací jejích sester. Nemá Fixní hledisko, z něhož by mohla pouštět blesky výmluvnosti. Její sestry se zaměřují na jednotlivé příležitosti a v důsledku fragmentarizace smyslů a motivů jsou schopny přesně vypočítat důsledky svého jednání. Jsou jako Lear — avantgardní inachiavelisté, kteří nakládají s příležitostmi explicitně a vědecky. Jsou odhodlané a vědomě osvobozené nejen od okruhu smyslů, ale i od jeho morální obdoby, „svědomí". Neboť poměr mezi motivy „z nás všech dělá zbabělce". Kordelie je zbabělá a ve specializovaném jednání jí brání komplexnost jejího svědomí, rozumu a její role. Král Lear je pracovním modelem procesu obnažování, při němž lidé přecházeli ze světa rolí do světa pracovních úkolů. Král Lear je svého druhu podrobnou anamnézou lidí, kteří přecházejí ze světa rolí do nového světa pracovních úkolů. Jde o proces oddělování a obnažování, který s výjimkou umělecké vize nenastává okamžitě. Shakespeare však pochopil, že v jeho době již nastal. Nemluvil o budoucnosti. Starší svět rolí však zůstával dále přítomen jako duch, stejně jako i po století elektřiny Západ stále pociťuje přítomnost starých hodnot gramotnosti, soukromí a nezávislosti. Kent, Edgar a Kordelie jsou jazykem W. B. Yeatse „mimo fázi". Svou naprostou oddaností, kterou považují toliko za přirozenou svým rolím, jsou „feudální". Svou rolí nevykonávají žádnou delegovanou autoritu nebo pravomoc. Jsou autonomními centry. Jak poukazuje Georges Poulet ve Studiích o lidském čase: „Pro středověkého člověka neexistovala jen jedna doba. Existovaly doby, uspořádané jedna nad druhou, a nejen v celku vnějšího světa, ale v člověku samém, v jeho povaze, v jeho lidské existenci."1" Snadný princip konfigurace, který vydržel několik Stiulies in Hitnmii Time, s. 7. 116 117 století, ustupuje v renesanci plynulým, lineálním a jednotným posloupnostem platným pra čas a prostor i pro osobní vztahy. Analogický svět rolí a vztahů je náhle vystřídán novým lineálním světem, jako třeba v Troilovi a Kressidě (III, 3): Pouze kupředu jde cesta slávy, úzkou soutěskou, kam může pouze jeden, zastavit se nelze, v patách za vámi se derou tisíce dalších. Polevíte-li, či uhnete z přímého směru, dravě jak proud se všichni vrhnou vpřed a vás nechají vzadu. (překlad Jiří Josek) Myšlenka homogenního členění osob, vztahů a funkcí se mohla šestnáctému století jevit pouze jako rozklad všech smyslových a rozumových svazků. Král Lear poskytuje dokonalou ukázku života v období přechodu od středověkého k renesančnímu času a prostoru, od všezahrnujícího k odlučujícímu pojetí světa. Learův změněný vztah ke Kordelii přesně odráží představu reformátorů o padlé přírodě. Pouletnká: / podle nich byl život jak člověka, tak přírody božského původu. Podle nich byli kdysi příroda a člověk rovněž účastni na tvořivé síle /.../. Ale ta doba pro ně již dávno minula. Dobu, kdy byla příroda božská, vystřídala nyní doba padlé přírody; padlé svou vlastní vinou, svobodným činem, v jehož důsledku se odloučila od svého původu, oddělila se od svého zdroje, popřela Boha. A ad této chvíle se Bůh odvrátilod přírody i od člověka.™ Lear označuje Kordelii zcela nezakrytě za puritánku: Ji vyvdej pýcha, které říká přímost! Reformátoři přirozeně nepřisuzovali při zdůrazňování individuální funkce a nezávislosti žádný význam formalitám, které ve společnosti patří ke zcela neosobním rolím. Obecenstvu je však jasné, že Kordelii činí tváří v tvář novému individualismu Learovu i jejích sester tak bezmocnou spíše oddanost vlastní tradiční roli: Miluji Vaši Výsost, jak velí povinnost, nic míň, nic víc. ' Ibid, s. 10. wm sál li Dobře ví, že její oddaná role ve srovnání s novým průbojným a rozpínavým individualismem neznamená „nic". Poulet popisuje nový svět jako „nic víc než ohromný organismus, obrovitou síť výměn a vzájemných vlivů, jež je oživována, jež je ve svém cyklickém vývoji vnitřně řízena silou všude stejnou a nekonečně různorodou, která se dá bez změny významu nazvat Bohem, Přírodou, Duší Světa nebo Láskou".20 . - V Králi Learovi byla poprvé v dějinách literatury slovně vyjádřena úzkost z třetúw rozměru. Zdá se, že se Shakespearovi nedostalo patřičného uznání za to, že v Králi Learovi vytvořil první a pokud je mi známo jediné dílo verbální trojrozměrné perspektivy v literatuře vůbec. Teprve v Miltonově Ztraceném ráji (II, 11. 1-5) je čtenáři opět záměrně poskytnuto pevné vizuální hledisko: U výsosti na stolici královské, jež se nad bohatství celé Indie blýskala i. nad zlato i nad perly, co jich skvostný Východ nádhernou přílišnostína svá sype knížata, seděl Satan, k bídné této přednosti zásluhami zdvižený: (překlad Josef Jungmann)21 . Libovolný výběr jediné statické pozice vytváří obrazový prostor s úběžníkem. Tento prostor může být naplňován kousek po kousku a zcela se liší od neobrazo-vého prostoru, v němž každá věc prostě odráží nebo moduluje vlastní prostor ve vizuálně dvojrozměrné formě. Jedinečnou ukázkou trojrozměrného verbálního umění je v Králi Learovi scéna šestá ve IV. jednání. Edgar se usilovně snaží přesvědčit oslepeného Glostera, aby uvěřil iluzi, že jsou na okraji příkrého útesu: Edgar: Což neslyšíte moře? Gloster: Ani trochu. Edgar: To tedy utrpením vašich očí vám všechny smysly slábnou. Pojďte! Jsme tady. Stůjte! Jaká hrůza a jaká závrať, hledět do té hloubky! MIbid, s. 9. " In Překlady I, Praha 1959. 118 81 119 Iluzi třetího rozměru dlouze rozebírá v Umění a iluzi E. H. Gombrich. Trojrozměrná perspektiva, notně vzdálená normálnímu způsobu lidského vidění, je konvenčně osvojeným modelem vidění. Osvojujeme si jej stejně jako rozpoznávání písmen abecedy či sledování chronologického vyprávění. Ze jde o osvojenou iluzi, plyne ze Shakespearových poznámek o ostatních smyslech ve vztahu k zraku. Gloster je zralý podléhat iluzím, neboť náhle přišel o zrak. Jeho schopnost vizua-Iizace není zcela oddělena od ostatních smyslů. Shakespeare zde jasně formuluje myšlenku, že iluzi třetího rozměru propůjčuje člověku právě zrak záměrně izolovaný od ostatních smyslů. Zároveň je třeba pohled pevně fixovat: Pojďte! Jsme tady. Stůjte! Jaká hrůza a jaká závrať, hledět do té hloubky! Vrány a kavky v polou vzduchu dole jsou sotva jako brouci. Vprostřed skály — příšerná živnost!— visí sběrač bylin. Je odtud drobnější, než hlavu má. Rybáři na břehu jsou jako myši. A velikánský zakotvený koráb je jak svůj vlastní člun, člun jako báje, až malá k spatřeni. Hučivý příboj, oblázků línou havěť bičující, v tu výš nedoléhá. Musím přestat, sic zrak a mozek vypoví mi službu a spadnu střemhlav. Shakespeare zde za sebou klade pět dvojrozměrných deskových obrazů. Tím, že dává plochým deskám diagonální sklon, desky jakoby při pohledu z „klidového" bodu následují jedna za druhou. Shakespeare si přesně uvědomuje, že sklon k tomuto druhu iluzionismu pramení z oddělení jednotlivých smyslů. Milton se naučil vytvářet tentýž druh vizuální iluze poté, co oslepl. A již v roce 1709 kritizoval biskup Berkeley v Nové teorii vidění absurditu newtonovského vizuálního prostoru jako pouhou abstraktní iluzi odtrženou od hmatu. Oddělování smyslů a narušování jejich souhry v hmatové synestezii může být docela dobře jedním z důsledků Gutenbergovy technologie. Začátkem sedmnáctého století, kdy se objevil Král Lear, dosáhl proces dělení a redukce funkcí zajisté již kritického bodu. Abychom však určili, jak dalece mohla laková revoluce v lidském smyslovém životě pramenit z Gutenbergovy technologie, musíme zvolit poněkud odlišný přístup než jen výběrově rozebrat senzibilitu velké divadelní hry kritického období. Král Lear je svým způsobem středověkým kázáním-exemplem či induktivní úvahou, která má předvést šílenství a bídu nového renesančního života činu. Shakespeare podrobně vysvětluje, že základním principem činu je rozštěpení společenských úkonů a osobního smyslového života do specializovaných částí. Z toho plynoucí posedlost nalézt novou globální souhru sil vyvolává horečnou aktivaci všech složek a osob, které se pod tímto novým tlakem ocitají, Cervantes si uvědomoval něco podobného a jeho Don Quijate je podnícen novou formou knihy, stejně jako byl Machiavelli hypnotizován zvláštním výsekem zkušenosti, který si zvolil a jehož vědomí vystupňoval na nejvyšší možnou míru. Machiavelliho oddělení entity osobní moci od sociálního lůna bylo srovnatelné s mnohem dřívějším oproštěním kola od animální formy. Takové oproštění zajišťuje mnohem větší možnosti pohybu. Avšak shakespearovsko-cervantesov-ská vize je vizí marnosti takového pohybu a jednání, které záměrně směřuje k fragmentarizaci či specializaci. W. B. Yeats napsal epigram, který vyjadřuje téma Krále Leara a. Dona Quijota skrytě: Locke upadl do transu, zahrada mrtva klesla k zemi, Bůh z jeho boku vytáhl spřádacíjenny. (překlad Miloš Calda) Lockovská mdloba byla hypnotickým transem vyvolaným zintenzívňovaním zrakové složky zkušenosti tak dlouho, dokud tato složka nezaplnila pole pozornosti. Psychologové definují hypnózu jako zaplnění pole pozornosti jediným smyslem. V takovém okamžiku „zahrada" umírá. Zahrada, která představuje souhru všech smyslů v hmatovém souladu. V důsledku nezdůrazněné orientace pouze na jediný smysl se mechanickému principu abstrakce a opakování dostává explicitní podoby. Technologie je explicitnost, jak říká Lyman Bryson. A explicitnost znamená vyjádření vždy jen jediné věci, vždy jen jediného smyslu, vždy jen jediné mentální nebo fyzické operace. Jetikož cílem této knihy je nahlédnout původ a způsoby gutenbergovské konfigurace událostí, bude užitečné, zvázíme-U vliv abecedy na dnešní domorodé kmeny. Neboť jejich vztah k fonetické abecedě je takový, v jakém jsme k ní byli kdysi my. Zvnitřňování technologie fonetické abecedy převádí člověka z magickélio světa sluchu do neutrálnílio vizuálnilio světa. 120 121 V článku „Kultura, psychiatrie a psané slovo" uvádí J. C. Carothers řadu srovnání negramotných domorodců s gramotnými domorodci a negramotného člověka se západním člověkem vůbec. Začíná známým faktem, totiž že: V důsledku výchovných vlivů, jež působí na Afričany v dětství a vlastně během celého života, se člověk považuje spíše za nepodstatnou část mnohem většího organismu — rodiny a klanu — než za nezávislou, samostatnou jednotku; osobní iniciativa a ctižádost maji jen malý prostor; nedochází ke smysluplnému zapojení zkušenosti člověka v individuální, osobní rovině. Na rozdíl od omezení v intelektuální rovině má velkou volnost temperament a předpokládá se, že člověk bude žít naplno „tady a teď", že bude vysoce extrovertním a své city bude vyjadřovat velice otevřeně.21 Stručně řečeno, naše představy o domorodci „bez zábran" ignorují totální zábrany a potlačení duševního a osobního života, které jsou v negramotném světě nevyhnutelnými: Zatímco se dítě v západní kultuře brzy seznámí se stavebnicemi, klíči v zámcích, vodovodními kohoutky a mnoha dalšími věcmi a událostmi, jež je nutí myslet v pojmech časoprostorových vztahů a mechanických příčin, získává africké dítě místo toho vzdělání, které mnohem výlučněji závisí na mluveném slově a které je poměrně silně nasyceno dramatem a emocemi.23 Dítě je totiž v západním prostředí obklopeno abstraktní explicitní vizuální technologií jednotného času a souvislého prostoru, v němž je „příčina" účinná a následná a věci se pohybují a odehrávají v samostatných rovinách a ve stanoveném pořadí. Africké dítě však žije v implicitním, magickém světě znějícího mluveného slova. Nesetkává se s příčinami a následky, ale s formálními příčinami konfiguračního pole, jaké rozvíjejí všechny negramotné společnosti. Carothers stále znovu opakuje, že „venkovští Afričané žijí z velké části ve světě zvuku — ve světě plném přímých osobních významů pro posluchače — zatímco Západo-evropan žije mnohem více ve vizuálním světě, který je k němu vcelku netečný". Jelikož svět sluchu je světem žhavě hyperestelickým a zrakový svět je světem poměrně chladným a neutrálním, jeví se člověk ze Západu lidem sluchových kultur jako opravdový suchar.24 11 „Culture, Psychiatry and the Written Word", in Psychiatry, listopad 1959, s. 30B. " Ibid, s. 30B. " Viz kapitola „Acoustic Space" [Akustický prostor) od E. A. Carpentera n H. M. McLuhann in Explorations in Communication, s. 65-70. Carothers rozebírá známou negramotnou představu „síly" slov, kde myšlenky a chování závisejí na magickém znění slov a jejich moci neúprosně nastolit své premisy. Cituje Kenyattaovy postřehy o magii lásky u Kikujů; Je velice důležité naučit se používat kouzelná slova přesně a s řádnou intonací, protože účinné použití kouzla v podstatě závisí na vyřčení slov v rituálním pořadí. Při jednotlivých magických úkonech musí vykonavatel odříkat kouzelnou formulku. Když ji odříká, zavolá nahlas jméno dívk)< a začíná k ní promlouvat, jako by mu naslouchala.25 Jak říká Joyce, jde o to říci „správná slova ve správném pořadí". Ale každé západní dítě, které sleduje rozhlasové a televizní reklamy, dnes v takovém magickém-opakujícím se světě vyrůstá. Carothers se dále ptá, jak mohlo působení gramotnosti ve společnosti vyvolat změnu vedoucí od pojetí slov jako rezonujících, životných, aktivních, přírodních sil k pojetí slov jako „významu" či „smyslu" pro myšlení: Domnívám se, že teprve tehdy, když se na scéně objevilo psané či spíše tište- ■ né slovo, bylo jeviště uspořádáno tak, aby slova ztrácela svou kouzelnou moc a zranitelnost. Proč? Toto téma jsem rozvedl ve svém dřívějším článku o Africe, kde říkám, že negramotná venkovská populace žije převážně ve světě zvuků, na rozdíl od Evropanů, kteří žijí především ve světě zraku. Zvuky jsou v jistém slova smyslu dynamické, nebo. přinejmenším naznačují dynamiku —pohybů, událostí, Činností, na něž si člověk, který je většinou nechráněn před nebezpečími života v buši nebo ve stepi, musí dávat neustále pozor. V západní Evropě, kde si Člověk vytváří a musí vytvářet pozoruhodnou schopnost nevšímat si jich, ztrácejí zvuky mnoho ze svého významu. Zatímco Evropané všeobecně „věří tomu, co vidí", pro venkovského Afričana se realita skrývá mnohem více v tom, co slyší a co se říká. Člověk musí vskutku soudit, že mnozí Afričané považují oko více za nástroj vůle než za orgán vnímání, neboť hlavním orgánem vnímání je pro ně ucha.26 Carothers opakovaně zdůrazňuje, že západní člověk je závislý ve velké míře na vizuálním tvarování časoprostorových vztahů, bez nichž je nemožný mechanistický způsob vnímání příčinných vztahů, který je tak důležitý pro náš způsob v „Culture, Psychiatry and the Written Word", in Psychiatry, listopad 1959, s. 309. 11 Ibid, s. 3 JO. 122 123 života. Naprosto rozdílné predpoklady domorodého vjemového života ho ale vedly k otázce, jakou roli mohla hrát psaná slova pri posunu obvyklého způsobu vnímání od sluchu ke zraku: Když jsou slova napsána, stávají se samozřejmě součástí vizuálního světa. Jako mnoho prvků vizuálního světa jsou statická, a jako taková ztrácejí dynamiku, která je obecně tak charakteristická pro sluchový svět, a pro mluvený svět zvláště. Ztrácejí velkou část osobního prvku v tom smyslu, že slyšeně slovo je nejčastěji zaměřeno na Člověka, zatímco viděné slovo povětšinou nikoli, a je možno je podle momentální nálady číst, nebo nečíst. Ztrácejí citový podtext a důraz, které například popsal Monrad-Krohn /.../. Obecně lze říci, že slova se svým zviditelněním stávají součástí světa, který se k divákovi chová relativně netečně, světa, v němž slova ztratila svou kouzelnou „moc"?-1 Carothers pak přechází k oblasti „svobodné tvorby idejí", z níž se těší gramotné společnosti a která je zcela nemyslitelnou v orálních, negramotných společenstvích: v- v.. Představa, že lze verbální myšleni oddělit od jednání a že je nebo může být neúčinné a omezené jen na přemýšlejícího člověka /.../, má důležité kulturně společenské důsledky. Jen ve společnostech, které uznávají, že se verbální myšlenky dají takto omezit a že díky své přirozenosti nevzlétaji na křídlech moci, mohou společenská omezení, alespoň teoreticky, ignorovat tvorbu idejír% Proto byli pozorovatelé ze Západu zmateni z památných „čistek" v Rusku třicátých let, které se odehrály ve společnosti stále hluboce orální, kde se slídí ušima, a ne očima. Lidé se totiž mnohdy zcela doznali nikoli k tomu, co udělali, ale k tomu, co si mysleli. Ve vysoce gramotné společnosti osvobozuje jednotlivce od vnitřních odchylek vizuální konformita a konformita v chování. Ovšem v orální společnosti, kde je vnitřní verbalizace účinným společenským jednáním, tomu tak není: Za těchto okolností je zřejmé, že omezení v oblasti chování musí zahrnovat i omezení v oblasti myšlení. Jelikož veškeré chování v takových společnostech je řízeno a pojímáno výrazně společensky a jelikož řízené myšlení může "Ibid, s. 311. 18 Ibid, s. 311. 124 být u každého jedince stěží jiné než osobní a jedinečné, je v přístupu těchto společnosti implicitně obsaženo, že nelze uznat byť jen možnost takového myšlení. Když se tudíž takové myšlení přesto vyskytne v jiné než v přísně praktické a užitkové úrovni, je vysoce pravděpodobné, že bude pokládáno za myšleni pocházející od ďábla nebo od jiné vnější nepřátelské síly a za ' něco, čeho je třeba se bát a vyhýbat se tomu jak u sebe, tak u ostatních}9 Je pravděpodobně trochu nečekané, slyšíme-li o neúprosných a přísných modelech hluboce orálně a sluchově založené společnosti, že jsou „řízeny a pojímány výrazně společensky". Nic se totiž nevyrovná automatismu a strnulosti orální, negramotné společnosti a její neosobní kolektivitě. Když se západní gramotné společnosti setkají s různými „primitivními" či sluchovými společenstvími, která na světě ještě zbývají, dochází k velkým nedorozuměním. Oblasti jako Čína a Indie jsou stále převážně hmatově-sluchové. Fonetická gramotnost v podobě, která tam pronikla, změnila velmi málo. Dokonce i Rusko je stále orientováno hluboce orálně. Gramotnost mění hloubkovou strukturu jazyka a senzibility jen postupně. Alexander Inkeles podává v knize Veřejné mínění v Rusku užitečný popis toho, jak jsou běžné a nevědomé tendence, dokonce i v gramotných skupinách v Rusku, v naprostém protikladu k čemukoli, co by dlouhodobě gramotná komunita považovala za „přirozené". Ruský přístup, stejně jako přístup každé orální společnosti, zdůrazňuje opačné hodnoty: Ve Spojených státech a v Anglii se oceňuje svoboda projevu, abstraktně pojímané právo /.../. V Sovětském svazu jsou naopak v popředí zájmu výsledky uplatňováni svobody, a zabývat se svobodou samotnou je druhotné. Právě z tohoto důvodu jednání mezi sovětskými a angloamerickými představiteli obvykle přívtačně nedospěje k absolutně žádné shodě týkající se konkrétních návrhů, i když obě strany tvrdí, že by měla existovat svoboda tisku. Američané obvykle mluví o svobodě projevu, a právu říci nebo neřici určité věci, o právu, které, jak tvrdí, existuje ve Spojených státech, nikoli však v Sovětském svazu. Sovětský představitel obvykle mluví o přístupu k prostředkům svobodného projevu, nikoli o právu cokoli říkat, a, jak zdůrazňuje, je tato možnost ve Spojených státech většině odepřena, zatímco v Sovětském svazu je většině přístupna,20 Sovětský zájem o výsledky působení médií je přirozený všem orálním společnostem, v nichž je vzájemná závislost výsledkem okamžité souhry příčin a následků I