10
konvergenci, jednotný jazyk jako integrující prvek. (Snahu posílit ve všech oblastech Japonska standardní jazyk jako integrující sílu jednotného národa lze uvést jako příklad).
Zeměpisné neboli horizontální členění jazyka je pozůstatkem historických rozdílů mezi jednotlivými oblastmi. Nové vertikální členění na funkční styly (neboli členění na sociální nářečí) vzniká teprve s rozvojem ekonomiky a kultury ve středověku a počátkem novověku. Národní jazyk mívá obvykle kodifikovánu celonárodní formu (u nás je to spisovná čeština, v Japonsku standardní japonština apod.).
Každý stát má vypracovanou určitou jazykovou politiku, což je poměr společnosti k jednotlivým vrstvám jazyka nebo k jednotlivým jazykům tam, kde se jedná o mnohonárodní stát. U nás se jazyková politika zaměřuje na odstranění zastaralých knižních výrazů, na zjednodušení pravopisu a na kodifikaci výslovnosti. V Japonsku je to snaha o maximální rozšíření standardní japonštiny, o správné psaní znaků, o správné používání znaků.
Jazykový znak je součástí vědy sémiotiky (sémiologie), která se zabývá teorií znaku vůbec. Základy této vědy položili řečtí filozofové ve 3.-1. stol.př.n.l. a tato věda byla s menšími či většími přestávkami rozpracována během celých staletí. Za jednotku se považuje znak, který je stanoven vztahem mezi signifikantem (dezignátorem) a signifikátem (dezignátem). Největšího rozpracování se teorie znaku dostalo v pracech filozofa G.Fregeho (1848-1925) a lingvistů C.K.Ogdena a I.A.Richardse (The Meaning of Meaning) a G.Klause (Síla slova).
C.IGOgden a I.A.Richards navrhli pro tuto teorii model známého sémiotického trojúhelníku:
II. Význam (smysl, pojem dezignát)
(forma)   Dezignátor III.
I. Věc (předmět, denotát, nominát, referent)
kdežto G.Klaus navrhl jiný sémiotický model:
znaky jiné odraz (smysl)
znak
lidé jr^~^^^'     ~~~ předmět
a nazval jednotlivé vztahy následovně: znak - odraz: sémantický vztah
znak - předmět: sigmatický vztah znak - jiný znak : syntagniatický vztah lidé - znak: pragmatický vztah
Teorie znaku aplikovaná na jazyk bere do úvahy komplexní vztah jazyka jako soustavy znaků k mimojazykové skutečnosti, také vztah jazyka a myšlení, vztahy uvnitř jazyka i vztah společnosti a jazyka.
Jazykový systém lze kromě základního členění na složku zvukovou a významovou ještě dále rozdělit a to následujícím způsobem:
zvuková podoba
segmentální fonematický systém (foném, fonologie)
vokály sonanty
konsonanty
suprasegmentale      ^ prízvuk prozodický systém    L> intonace (prozodéma, prozódie) f*, rytmus
gramatický systém (graméma gramatika)
morfologický systém   . gramatické kategone
(gram.tvar, morfologie) | ^ paradigmatika
syntaktický systém (věta, syntax)
<
děj a aktanty děje větné členy
významová rovina
| lexikální systém I (lexéma, lexikológie)
Toto rozdělení platí obecně a obvykle se lze podle něj orientovat i v japonských gramatikách. I když na druhou stranu je třeba počítat s tím, že někteří lingvisté tvoři své naprosto odlišné pojmenování stejných kategorií, protože tyto kategorie potom zařazují do svých nových konstrukcí.
; Klasifikace jazyků začala už v době, kdy došlo k systematickému zkoumání a porovnávání jednotlivých jazyků a to se stalo ve druhé polovině 19. století a ve století 20. Tehdy vznikly tři základní klasifikační postupy.
12
13
1. Genealogická nebo také genetická klasifikace jazyků, která seskupuje jazyky do jednotlivých jazykových rodin podle jejich společných vlastností, jež vyplývají ze společného původu těchto jazyků.
2. Typologická klasifikace neboli typologie dělí jazyky podle systémově-strukturních vlastností bez ohledu na to, zda patří nebo nepatří ke stejné jazykové rodině. Podle toho, které stránky jazyka si všímáme, rozlišujeme různé druhy typologií např. syntaktickou, morfologickou apod.
3. Areální neboli zeměpisná klasifikace třídí jazyky podle vlastností, které vyplývají z jejich zeměpisné polohy.
Při genealogické klasifikaci se vědci přidržují několika základních kritérií. Zejména množiny shodných nebo pravidelně odlišných hlásek na témž místě téhož slova nebo morfému. Dále mají k dispozici kritérium většiny - např. tatáž hláska na daném místě se vyskytuje ve většině příbuzných jazyků. Posuzují se obvykle takové jazyky, u kterých existují historické doklady a ty pak považují za autoritativní. Také se musejí brát v úvahu fonetická kritéria, zejména pak některé zákony, které už byly stanoveny jako závazné: např. fonetický zákon: když se ve vývoji jazyka nebo nářečí za daných fonetických podmínek mění jedna hláska na jinou, nastává tato změna ve všech slovech daného jazyka, u všech příslušníků daného jazyka a na celém území daného jazyka a to ve vymezeném časovém období.
Při určování společného prajazyka pomáhá také metoda vypracovaná americkými lingvisty M.Swadeshem, R.B.Leesem a C. Gudschinskim v letech 1950-1960. Zakládá se na úvaze, že ve slovní zásobě všech jazyků se nalézá tzv. jádro (basic core vocabulary) tj. asi 100-200 slov, které označují elementární věci, činnosti a vztahy a to bez ohledu na stupeň kulturního rozvoje toho kterého národa. Toto jádro se ve vývoji jazyka mění pravidelné a lze proto spočítat, kdy se dva příbuzné jazyky od sebe oddělily, a to podle vzorce:
Touto metodou se také vědci pokoušeli stanovit dobu, kdy se údajný prajazyk (existoval-li vůbec) rozdělil na japonštinu a korejštinu.
Znejdůležitějších jazykových rodin lze jmenovat indoevropskou jazykovou rodinu, dále např. jazyky semitohamitské, africké, austronéské, tibetočínské, altajské, kavkazské a další.
Současná jazykověda rozděluje jazyky podle způsobu spojování morfému do gramatických tvarů na jazyky analytické (s převládajícími analytickými gramatickými tvary tj. takovými, kde lexikální a gramatická část jsou relativně volné, foneticky nezpodobněné) a syntetické (s převládajícími syntetickými gramatickými tvary neboli jejich lexikální a gramatická část tvoří jeden celistvý fonetický útvar). Z analytických typů slouží jako nejlepší příklad angličtina nebo čínština. Syntetický typ se dále dělí na aglutinační a flexivní. K charakteristice obou typů lze říci, že aglutinační typ (maďarština, turečtina) nemá gramatickou homonymii, nemá gramatickou synonymii, jeho gramatické morfémy mají jeden význam, kdežto flexivní typ (slovanské jazyky) má gramatickou homonymii, má gramatickou synonymii a jeho gramatické morfémy mají více významů. A ještě lze najít mezi oběma typy další rozdíly. V této klasifikaci se také někdy hovoří o polysyntetickém typu jazyka, tj. takovém, ve kterém se gramatické tvary tvoří spojováním dvou plnovýznamových slov do jediného funkčního celku. Takovými jazyky jsou např. některé africké jazyky nebo indonéština.
Jazyky ve svém historickém vývoji nemají pořád stejnou typologickou charakteristiku. Přiklánějí se od flexe k analytismu (jako některé germánské a románské jazyky) nebo k aglutinaci (např. některé novoindické jazyky). Mnoho jazyků také není ve své typologii zcela jednoznačných. Japonština se řadí mezi jazyky aglutinační s některými méně výraznými syntetickými a izolujícími rysy.
loge
t =
2 log r
kde t je počet let od oddělení jazyků, c je procento shodných zachovaných slov z celkového jádra slovní zásoby, r je 85 tj. procento zachovaných slov za tisíc roků.
14
Základní literatura obecné lingvistiky:
Bloomfield, L.: Language, New York Henry Holt &Co„ 1933
Chafe, W.L.: Meaning and the Structure of Language, Chicago University of Chicago Press 1970
Chomsky, N.: Syntaktické struktury, Praha Academia 1966
Čejka, M., Lotko, E.: Jazyk a jazykověda, Úvod do studia pro bohemisty, Praha SPN 1974 Čermák, Fr.: Jazyk a jazykověda, Pražská imaginace 1997
Černý, J.: Dějiny lingvistiky, skriptum 4 díly, SPN Praha 1985-1989, knižně - Olomouc, Votobia 1996
Daneš, F.,Hlavsa,Z. a kol.: Větné vzorce v češtině, Praha Academia 1985 Erhart, A.: Úvod do obecné a srovnávací jazykovědy, Praha SPN 1973 Givón, T.: On Understanding Grammar, New York Academic Press 1979 Greenberg, H.: Unversals of Language, Cambridge 1963 Hjeraslev, L.: Jazyk, Praha Academia 1971
Horečky, J.: Základy jazykovedy, Bratislava Slov. pedagogické nakladatelstvo 1979
Hrbáček, J.: Úvod do studia jazyka, FF UK Praha 1999
Kačala, J.: Sloveso a sémantická štruktúra vety, Bratislava Veda 1989
Klaus, G.: Sila slova, Praha Mladá fronta 1975
Křupa, V.: Jednota a variabilita jazyka. Systémový prístup a tzv. exotické jazyky. Bratislava, Veda 1980
Křupa, V., Genzor, L, Drozdík, L.: Jazyky sveta. Bratislava, Obzor 1983
Lyons, J: Introduction to Theoretical Linguistics, Cambridge 1968
Meillet, A.: La méthode comparative en linguistique historique. Paris 1954
Miko, R: Text a štýl. K problematice literárnej komunikácie. Bratislava, Smena 1970
Ogden, C.K., Richards, J.A.: The Meaning of Meaning, London 1923
O'Grady, W., Dobrovolsky, M., Katamba, F.: Contemporary Linguistics. Longman 1998
Oliverius, Z.: Úvod do jazykovědy, Praha SPN 1978
Ondruš, S., Sabol, J.: Úvod do štúdia jazykov, Slovenské pedagogické nakladatelstvo, Bratislava 1987
Palek, B.: Základy obecné jazykovědy, Praha, SPN 1989
Robins, R.H.: A Short History of Linguistics, London 1969
Romportl, M.: Základy fonetiky, Praha SPN 1973
Sapir, E.: Language, New York 1921
Saussure, F.: Kurz obecné lingvistiky, Praha, Academia 1996
Sgall.P. a kol.: Úvod do syntaxe a sémantiky. Praha Academia 1986 Ullmann, S.: The Principles of Semantics, Glasgow 1959 Whorf, B.: Sprache, Denken, Wirklichkeit, Hamburg 1968 Widdowson, H.G.: Linguistics, Oxford University Press 1996 Wittgestein, 1.: Filozofické skúmania. Bratislava, Pravda 1979 Zimek, R.: Sémantická výstavba věty, Praha SPN 1980
15
2. Jazyková situace
Japonština je státním a národním jazykem 126 milionů lidí. Je to zhruba desátý jazyk na světě, co do počtu lidí, jež ho užívají, ale jeho užití se omezuje téměř výlučně na japonské ostrovy s několika výjimkami, kterými jsou přistěhovalci v Americe a stárnoucí menšiny Japonců v Koreji a na Tchaj-wanu, kteří tam zůstali po okupaci. Japonsko si nárokuje vysokou jazykovou homogenitu, což je přehnané tvrzení, protože se většinou přehlížejí etnicky a jazykově odlišní Ainuové a Okinawané a dále 1 415 136 stálých rezidentů jako jsou Korejci a Číňané, přistěhovalci z jihovýchodní Asie (Filipíny, Indočína) a zahraniční dělníci, zejména zíránu. Dále stále roste počet obyvatel Jižní Ameriky japonského původu. Tedy idealizované výroky o homogenitě japonského národa nejsou úplně adekvátní, jedná se spíše o zbožné přání japonských nacionalistu a případný vhodný politický argument.
V současné době zakotvila v mnoha jazycích slova japonského původu pro předměty, sporty, zábavy, které nejsou běžné jinde než v Japonsku. Takže pojmy jako sakura, džúdó, kamikaze, harakiri, karate, aikidó, sumo, karaoke patří do běžného internacionálního slovníku, i když se možná liší přepisem podle výslovnosti v cílové zemi.
Vzhledem k intezivnímu rozvoji moderního školství od konce minulého století je dialektová roztříštěnost jazyka částečně překonána užíváním standardního jazyka. Vlivem rozhlasu a televize se prosadil v celém státě jednotný naddialektový jazyk, tzv. standardní' japonština /hjódžungd - fH /. Jednotlivé dialekty jsou živé a zejména starší generace
dialektem hovoří v běžném dennim životě, ale u mladé generace se vyžaduje znalost standardního jazyka.
Nicméně povědomí o poměrné novosti standardního jazyka a pocit, že je třeba působnost neustále prohlubovat a upevňovat, jsou velmi silné jak na straně státních orgánů, tak i v širokých vrstvách obyvatelstva. Projevují se horlivým zájmem o otázky mateřského jazyka a jeho správných forem, potíráním dialektismů ve veřejných projevech, množstvím publikací poučujících o správném používání jazyka, kurzy mateřštiny t.j. standardního jazyka v rozhlase a v televizi a koneckonců i tím, že tato problematika je velmi oblíbeným konverzačním námětem. Různé formy aktivního zájmu o rozvoj a používání standardního jazyka daly vznik i specifickému japonskému termínu „jazykový život" /gengo seikacu -H na ÍE íí§ /• Tento sociolingvistický termín shrnuje uvedené obecné formy péče o jazyk, zahrnuje však i specificky japonské problémy, jako jsou otázky používání písma, perspektivy jeho dalších reforem, měnící se zdvořilostní systém a pravidla jeho používání. Výše uvedený
16
17
termín posloužil i jako název poměrně oblíbeného populárně naučného časopisu, který vycházel až do r. 1988.
Přes značnou složitost japonského písma, jehož výuce je věnován značný podíl času na nižším i středním stupni školství, uvádějí statistiky 99 procentní gramotnost, což souvisí se snahou udržet mýtus homogenity a výlučnosti japonštiny. Ve skutečnosti je otázka gramotnosti poněkud složitější, protože v případě japonštiny není vymezen pojem gramotnost. Je gramotný ten, který ovládá obě abecedy a předepsaný počet 2000 znaků pro běžné použiti, nebo je gramotný už i ten, který ovládá obě abecedy a nějaké procento znaků?
Problém zjednodušení písma, v němž se používá souběžně tří soustav: znaků čínského původu, dvou slabičných abeced, odvozených od znaků a souběžně v některých stylech i latinka, je v Japonsku předmětem diskusí od konce minulého století. Tehdejší reformátoři navrhovali latinku nebo některou ze slabičných abeced pro zjednodušení písma. Otázka zjednodušení písma přišla znovu na pořad jednání po druhé světové válce, kdy americký tlak i v otázce jazyka byl velmi silný. Nicméně se podařila jenom reforma písma z let 1947-1950, která vyřadila nebo zjednodušila určitý počet nej složitějších znaků, omezila počet používaných znaků a snažila se limitovat počet a složitost znaků ve vlastních jménech, což se úplně nepodařilo (v roce 1978 byl počet 1860 vybraných znaků opět rozšířen na 1930 a v roce 1981 na 2100 znaků, z čehož 130 je pro použití ve vlastních jménech, ale tento počet se nedodržuje).
Složitost písma působila i potíže při konstrukci psacích strojů. Staré psací stroje byly malými příručními tiskárnami, kde se znaky i symboly pro jednotlivé slabiky abecedy hledaly v tabulce, mechanismus vybíral typy ze zásobníku a po otištění je vracel zpět na místo. Tento způsob psaní byl velice zdlouhavý, i když po grafické stránce pěkný. Proto se na psacích strojích psala jen ta nejzávažnější úřední sdělení, zatímco veškerá ostatní běžná obchodní korespondence se psala ručně. Tento problém vyřešily počítače, kde softwarové vybaveni umožňuje z paměti vybírat znaky a na klávesnici jsou jak symboly japonské abecedy (kdo se naučí prstoklad, používá rovnou slabiky abecedy), tak písmena latinky. Jediná výtka na adresu počítačů spočívá v pasivní znalosti znaků, t.j. uživatel dokáže rozlišit správné znaky na displeji, ale sám je neumí aktivně používat t.j. napsat.
Problém znakového písma souvisí s tzv. sinojaponskou vrstvou jazyka /kangO.'H 1SI 1-Jsou to slova jednak ve starších obdobích převzatá z čínštiny a foneticky přizpůsobená japonštině, především však slova podle tohoto vzoru vytvořená v Japonsku, často jako dublety japonských slov. Tato slovní zásoba vytváří v jazyce zvláštní vrstvu, má některé fonetické i gramatické odlišnosti. Rozrostla se zvláště od konce minulého století, kdy naprostá většina
nových slov byla vytvářena jako sinojaponská. Vzhledem k tomu, že nová slova byla vytvořena na základě významové složky znaků, jsou foneticky málo rozlišená a vyznačují se značnou homonymttou. V psaném textu je homonymita grafickou podobou potlačena, což také funguje jako argument proti zrušení znakového písma. Latinkou nebo abecedou psaný text se kvůli vysokému procentu homonymních slov stává nesrozumitelný. Zejména v odborných textech, kde je přesnost velmi důležitá, se vyskytuje až 80 procent sinojaponského lexika. Sinojaponská slova se však používají i v běžné hovorové japonštině, nicméně vzhledem k tomu, že se pociťují jako obtížněji srozumitelná, jejich nadměrné používání je kritizováno. Sinojaponské lexikum je početnější v mužské japonštině a vjaponštině odborné. Adekvátní užití sinojaponských slov co do významu i počtu svědčí o vzdělanosti a dobré odborné úrovni mluvčího.
Z jazykových otázek zaujímá jedno z předních míst rovněž problematika prízvuku. Tónový prízvuk je pohyblivý a nepravidelný a jeho umístění je jedním z významných rozlišujících příznaků jednotlivých dialektů. Standardní jazyk vytvořený na základě tokijského dialektu má i přízvuk vycházející z tohoto dialektu. V souvislosti s prosazováním standardního jazyka je prízvuku věnována velká pozornost a jsou vydávány četné slovníky prízvuku standardního jazyka.
Své místo v diskusích o jazyce má také systém zdvořilosfí /keigo( - f$ f§ /, který je vjaponštině z velké části gramatikalizovaný. Kromě osobního vztahu mezi mluvčími se použitím zdvořilostních tvarů a výrazů vyjadřuje i jejich vzájemné společenské postavení, popřípadě i společenské postavení osob, o kterých je řeč. Společenský aspekt zdvořilostního systému je do značné míry dědictvím složitého hierarchického rozvrstvení společnosti v minulosti a v posledních desetiletích se postupně zjednodušuje. Vytvářejí se tak generační rozdíly v míře užití zdvořilostních prostředků. Tato značná rozkolísanost je pravděpodobně záležitostí přechodnou, než se zjednodušený systém alespoň částečně ustálí. Svůj vliv na japonštinu zřejmě uplatňují i cizí jazyky, zejména angličtina, kde podobný systém zcela chybí. Jestli bude hrát i svoji roli potřeba Japonců prosadit svůj jazyk ve větší míře ve světě,
ukáže teprve budoucnost.
Do značné míry zůstávají zachovány určité rozdíly mezi „mužskou" a „ženskou" japonštinou, spočívající v používání různých osobních zájmen, citoslovcí, některých partikulí emfatického typu a také v hojnějším používání zdvořilostních výrazů v řeči „ženské". I tyto rozdíly jsou však méně výrazné než v minulosti a mladší generace v hovorové řeči rozdíly nerespektuje.
18
Jazykověda o japonštině:
Aktual'nyje problémy japonskogo jazykoznanija. Otv. redaktor I.F.VarduT. Moskva, Nauka 1986
Alpatov, V.M.: Kategorii vežlivosti v sovremennom japonskom jazyke. Moskva, Nauka 1973 Alpatov, V.M.: Struktura grammatičeskichjedinic v sovremennom japonskom jazyke.
Moskva 1979 Arisaka, H.: Jódai on'in-kó. Tokio, Sanseidó 1955
Aston, W.G.: A Grammar of the Japanese Written Language. London, Trubnerl877 Aston, W.G.: A Grammar of the Japanese Spoken Language. London, Trubner 1888 Bloch, B.: Bernard Bloch on Japanese. New Haven, Yale University Press 1970 Edwards, E.R.: Nihongo no onseigateki kenkjú. Tokio, Kanseišakóseikaku, 1969 Fel'dman.N.L: Japonskij jazyk. Moskva, Izd. vostočnoj literatury 1960 Fiala, K.: A Bi-Planic Approach to Japanese Semantics. Generative description of the Post-Predicative Modification. Prague Charles University, 1972 Gendai kokugo, Tokio, Sanseidó 1977
Haraguchi,S.: The Tone Patterns of Japanese: An autosegmental theory of tonology. Tokyo,
Kaitakusha 1977 Hašimoto, S.: Džoši džodóši no kenkjú. Tokio, Iwanami, 1969 Hattori, S.: Onseigaku, Tokio, Iwanami 1951 Hattori, S.: Nihongo no keitó. Tokio, Iwanami 1959 Hattori, S. ed.: Ainugo hógen džiten. Tokio, Iwanami 1964 Hinds, J.: Aspects of Japanese Discourse Structure, Tokyo, Kaitakusha 1976 Hinds, J., Howard,! eds.: Problems in Japanese Syntax and Semantics, Tokyo, Kaitakusha, 1978
Hirai, M., Tokugawa, M.: Hógen kenkjú no subete, Tokio, Šibundó 1969 Chiba, T.: Research into Characteristics of the Five Japanese Vowels. Yokohama, The Nichi-bei Press 1930
Cho Seung-bo: A Phonological Study of Early Modern Japanese. On the Basic of Korean
Source - Materials. Stockholm, Almquist 1970. Cholodovič, A.A.: Problémy grammatičeskoj teorii. Leningrad, Nauka 1979 Ichikawa, S.: English Influence on Japanese. Tokyo, Kenkyusha 1982 Inoue, K.: A Study of Japanese Syntax. Hague, Nouten 1969 Ishigaki, K: Džoši no rekišitekina kenkjú. Tokio, Iwanami 1955 Issledovanija po japonskom jazyku. Otv. redaktor I.F.Vardul. Moskva, Nauka 1967 Istoričesko-filologičeskije issledovanija, Moskva, Nauka 1967
Japanese Generative Grammar. Ed. by Masazoshi Shibatani, New York, Academic Press 1976
Japanese Language Studies in the Shówa Period. A Guide to Japanese reference and research
materials. Ed. by Joseph K. Yamagiwa, Ann Arbor, Univ. of Michigan 1961 Japonskij jazyk, Moskva, Izd. vostočnoj literatury 1963
Japonskaja filologija. Otv.red. I.V.Golovnin i V.S.Grivnin. Moskva, Izd. Moskov.univ.1968 Japonskoje jazykoznanije (sbornik statej). Otv.red. I.F.Vardul, Moskva, Izd. vostočnoj literatury 1963
Japonskij lingvističeskij sbornik. Otv.red. AAPaškovskij. Moskva, Izd. vostočnoj literatury
1959 ^i-M>r
Japonskoje jazykoznanije. Otv.red. I.F.Vardul. Moskva, Nauka 1979 ; Jazyk i kul'tura. Novoje v japonskoj filologii. Moskva, Moskovskij úniversitet 1987 Kamei, T.: Chinese Borrowings in Prehistoric Japanese, Tokyo, Yoshikawa Kobunkan 1954 Kawamoto, T.: Nihongo no genrjú. Tokio, Kódanša 1980 .,
19
Kindaici,H.: Kokugo on'iuron, Tokio, Tokjödö 1967 Kindaichi, H.: Nihongo akusento jiten. Tokyo, Sanseido 1968 Kindaichi, H.: Nihongo on'in no kenkyu, Tokyo, Tokyodo shuppan 1972 Kokugo no dento. Tadasii kokugo kokudzi wo siru tame ni. Tokio 1965 Kokugo no rekisi. Tokio 1957
Konosima, M.: Kokugo dzosi no kenkjü, Tokio, Öfusa 1966
Kirn, Tai Whan: The Portuguese Element in Japanese. A Critical Survey with Glossary.
Coimbra. Universidade de Coimbra 1976 Kolpakci, Je.M.: Morfologija glagola. Moskva 1956
Kolpakci, Je.M.: Ocerki po istorii japonskogo jazyka, Moskva, Izd. Akademii nauk SSSR 1959
Kuno, S.: Nihon bunpö kenkyü, Tokio, Taisükan 1977 Kuno, S.: Sin'nihon bunpö kenkjü, Tokio, Taisükan 1983 Kuno, S.: Functional Syntax, Chicago: University of Chicago Press 1987 Kuno, S.: The Structure of the Japanese Language, Cambridge, the MIT Press 1973 Kuroda, S.-Y. Generative Grammatical Studies in the Japanese Language, Ph.D. dissertation, MIT 1965
Labov, W.ed.: Locating Language in Time and Space, New York, Academic Press 1980 Lehmann, W.: A Grammar of Formal Written Japanese, Cambridge. Harvard University Press 1951
Lehmann, W.Ph., Faust, L.: A Grammar of Formal Written Japanese ... Supplement: Kokuji.
By Robert Percival Alexander, Cambridge 1951 Linguistic Atlas of Japan. Tokyo. The National Language Research Institute, 1966-1974, 6
svazku
Martin, S.E.: Morphophonemics of Standard Colloquial Japanese, Baltimore 1952 Martin, S.E.: A Reference Grammar of Japanese, New Haven: Yale University Press 1975 Martin, S.E.: The Japanese Language Through Time, Yale University Press, 1987 Miller, R.A.: The Japanese Language, Chicago, The University of Chicago Press 1970 Murajama, S.: and T.Öbajasi: Nihongo no lagen, Tokio, Köbundö 1973 Neverov. S. V.: Obscestvenno-jazykovaja praktika sovremennoj Japonii. Moskva, Nauka 1982
Nishio, M.: Gengo seikacu no tankjü. Tokio, Iwanami soten 1970 Nishio, M.: Gendai kokugo. Tokio, Cikuma sobo, 1966 Novoje v japonskoj filologii Moskva, Universitet 1984
Ohno, S.: The Origin of the Japanese Language. Tokyo, Kokusai bunka shinkokai 1970 Ono, S.: Dzödai kanazukai no kenkjü. Tokio, Iwanami 1953 Ono, S. Nihongo no kigen. Tokio, Iwanami 1957 Öno, S. ed.: Nihongo no keitö. Tokio, Sibundö 1980
Omodaka, H. et al. eds.: Dzidaibecu kokugo daidziten, dzödaihen. Tokio, Sanseido, 1967 Parker, C.K.: A Dictionary of Japanese compound verbs with an introduction of cultural and
linguistic affiliation with the Yangtze-Malaya-Tibetan-Pacific quadrilateral. Tokyo,
Maruzen 1939
Papers in Japanese Linguistics. Ed. by J.V.Neustupny, Melbourne, Monash University 1975
Paskovskij, A.A.: Slovo v japonskom jazyke, Moskva, Nauka 1980
Polivanov,E.D.: One of the Japanese-Malayan parallels. Reprinted in Selected Works,
compiled by A.A.Leonte'v. The Hague/Paris, Mouton 1974 Polivanov, E.D.: Toward work on musical accentuation in Japanese (in connection with
Malayan languages). Reprinted in Selected Works, compiled by A.A.Leonte'v. The
Hague/Paris, Mouton 1974 Refsing, K.: The Ainu Language - The morphology and Syntax of the Shizunai dialect.
20
21
Copenhagen, Aarhus University Press ■ Saint-Jacques, B.: Analyse structurale de la syntaxe du japonais modern. Tokyo. Salesian
Press 1966 : Saito, M.: Some Assymmetries in Japanese and Their Theoretical Consequences. Ph.D. j
dissertation, MIT 1985
Sansom, G.B.: A Historical Grammar of Japanese. Oxford University Press 1968 I Sansom, G.: A Historical Grammar of Japanese. Oxford Clarendon Press 1928 ] Sasaki, Ts.: A Case Grammar of the Standard Japanese Language, An Arbor, 1976 i Shibamoto, J.: Japanese Women's Language, New York, Academic Press 1985 Shibatani, M.: Nihongo no bunseki, Tokio, Taisükan 1978
Shibatani, M.: The Language of Japan, Cambridge University Press, Cambridge 1990
Suzuki,T.: Kotoba to bunka, Tokio, Iwanami 1973 ]
Suzuki, T.: A Semantic Analusis of present-Day Japanese with Particular Role of Chinese
Characters. Tokyo. The Keio Institute of Cult, and Linguistic Studies 1963 Suzuki, T.: Japanese and the Japanese. Words in culture. Tokyo, Kodansha International 1978 1 Syromjatnikov, N.A.: Drevnejaponskij jazyk. Moskva, Nauka 1972 j Syromjatnikov, N.A.: Klassiceskij japonskij jazyk. Moskva, Nauka 1983 j Syromjatnikov, N.A.: Razvitije novojaponskogo jazyka. Moskva, Nauka 1978 i Syromjatnikov, N.A.: Sistema vremen v novojaponskom jazyke, Moskva, Nauka 1971 Syromjatnikov, N.A.: Stanovlenije novojaponskogo jazyka. Moskva. Nauka 1955 j Syromjatnikov, N.A.: The Ancient Japanese Language. Moscow, Nauka 1981 Ikeda, T.: Classical Japanese Grammar, Tokyo, Toho Gakkai 1975 ] Tanakadate, E.: Japanese Writing and the Romaji Movement, London, The Eastern Press j
1920 I Teramura, H.: An Introduction to the Structure of Japanese, Osaka 1973, 3 svazky 1 T6dzö, M.: Honsti seibu no högen, Tokio 1934 1 Tujimura, N.: An Introduction to Japanese Linguistics. Blackwell Publishers, 1996 \ Vance, T.: An Indroduction to Japanese Phonology. Albany State University of New York
Press 1987 j Vardul, I. F.: Ocerki potencial'nogo sintaksisajaponskogo jazyka. Moskva, Nauka 1964 j Voprosy japonskogo jazyka. Otv. red. I.F. Vardul, Moskva, Nauka 1971 j Voprosy japonskoj filologii. Moskva, Izd. Moskovskogo Universiteta, 1970,1971,1973,1975 Yamada,Y.: Nippon bunpöron. Tokio, Hobunkan 1908 j Yoshitake,S.: The Phonetic System of Ancient Japanese. London, The Royal Asiatic Society
1934
3. Genealogická a typologická charakteristika japonštiny
Příbuznost japonštiny s jinými jazyky a příslušnost k některé širší jazykové rodině neni dostatečně prokázána, a proto v obecných encyklopediích bývá japonština označována za jazyk izolovaný stejně jako korejština. V posledních desetiletích bylo formulováno několik teorií o příbuznosti japonštiny a tyto teorie byly podloženy různými důkazy, ale zatím ještě naprosto přesvědčivě nezvítězila žádná z těchto teorií.
Jedna teorie se zabývá příslušností japonštiny k altajské, siřeji uralo-altajské jazykové rodině, do níž patří jazyky turecké, mongolské a tunguzské či mandžuské. Hlavními znaky této jazykové rodiny jsou: aglutinace, absence hlásky „R" vnásloví, vokální harmonie (přizpůsobení samohlásek sufixu samohláskovému typu kmene slova), umístění slovesa na konci věty (tzv. SOV - podmět, předmět, sloveso). Japonština vykazuje všechny tyto příznaky až na vokální harmonii, pro níž byly v dochovaných materiálech zjištěny jen slabé náznaky. V nejstarší doložené vrstvě japonštiny z 8. stol.n.l. bylo rozlišováno více samohlásek než v období pozdějších. Některé kombinační možnosti hlásek lze považovat za náznak vokální harmonie. Uvedená kombinační omezení se však týkají pouze kořene slov a nikoliv vztahu kmene a sufixu, jak je to pro altajskou vokální harmonii charakteristické. Srovnáním s altajskými jazyky se však zatím nepodařilo zjistit význačné korespondence slovních kořenů s některou jejich skupinou. Při pokusech o rekonstrukci altajského prajazyka (teoretického základu této jazykové rodiny) byly zjištěny určité korespondence s různými jazyky různých skupin. Z toho pak byla vyvozena domněnka, že japonština představuje zvláštní podskupinu altajských jazyků, která se oddělila od předpokládaného prajazyka ještě před diferenciací na další skupiny a dále se pak vyvíjela nezávisle.
Jiná teorie, která nepřímo souvisí se snahou dokázat příbuznost japonštiny s altajskými jazyky je teorie o příbuznosti korejštiny a japonštiny poprvé vyslovena již v r. 1717 Araiem HaJoisekim a v roce 1781 Fudžii Teikanem a propracovávaná různými lingvisty, v Japonsku např. Kanazawou Sózaburóem (The Common Origin of the Japanese and Korean Language, 1910), později např. S.M.Martinem. Četné podobnosti mezi oběma jazyky byly skutečně nalezeny (viz R.A.Miller: The Japanese Language, Tuttle Comp. 1980 str. 63), ale vzhledem k úzkým kontaktům mezi Japonskem a Koreou nelze dokázat, zda se nejedná o výpůjčky z jednoho jazyka do druhého. Za předpokladu, že lze nalézt 200 slov podle Swadeshovy nomenklatury, které nebudeme pokládat za výpůjčky, ale za skutečně existující důkaz původního prajazyka společného korejštině i japonštině, potom podle glottochronologického vzorce můžeme dospět k výsledku, že korejština a japonština se oddělily zhruba před 4 632
22
23
roky s odchylkou plus minus 379 let. Na tomto výpočtu je zajímavé jeho srovnání s datací archeologických nálezů v prefektúre Čiba. Stáří předmětů z těchto nalezišť (mušlové hromady) bylo uhlíkovou metodou stanoveno na zhruba 4526 let plus minus 200 a 4513 let plus minus 300 let, t.j. asi střední část období džómon. To znamená, že i když možná neexistoval společný prajazyk, kontakty mezi Koreou a Japonskem v tomto období byly velmi silné.
Na první pohled i poslech jsou si v japonštině a korejštině nejbližší sinojaponské a sinokorejské vrstvy. Ty však nelze brát v úvahu z hlediska příbuznosti, protože jsou to jenom znakové výpůjčky a čínština, zníž jsou tyto výpůjčky převzaty, vykazuje zcela jinou charakteristiku.
Mezi japonštinou a korejštinou lze najít řadu analogií v syntaxi a také morfologii substantiva i slovesa, kde analogické jevy jsou v korejštině vesměs složitější i ve srovnání se starší japonštinou.
Otázka příbuznosti japonštiny akorejštiny souvisí s otázkou podílu altajského prvku v obou jazycích. Výčet charakteristik uraloaltajských jazyků podal už v roce 1908 lingvista Fudžioka Kacudži (1872-1935). Ještě dnes se následujících 14 typologických charakteristik bere za základ dalších diskusí.
a. v násloví se nevyskytují shluky souhlásek
b. v násloví se nevyskytuje hláska„r"
c. vokální harmonie
d. neexistence členů
e. nerozlíšení rodu gramaticky
f. ohebnost slovesa vyjádřena sufixy
g. velká různorodost slovesných zakončení
h. pádové vztahy jsou vyjádřeny partikulemi za substantivem
i. užití postpozičních výrazů místo předložek
j.   pro vyjádření vlastnictví se užívá slovesa „býti" nikoliv „míti" k. stupňování se děje porovnáváním
1.   v tázacích větách se označení otázky klade až na konec věty m. spojky nejsou užity příliš často
n. řízený člen stojí vždy před členem řídícím a předmět předchází slovesu
Korejština vykazuje tytéž nejobecnější altajské rysy jako japonština, navíc byly ve starším jazyce zjištěny zřetelné pozůstatky vokální harmonie. Na základě určitých hláskových korespondencí, byť ne zcela jednoznačných, považují někteří badatelé korejštinu za jazyk primárně altajský, blízký tunguzsko-mandžuské větvi. Vzhledem k uvedené vzdálenější altajské souvislosti japonštiny lze uvažovat i o předpokládaném altajském prajazyku.
Možná vývojová cesta by mohla podle R.I.Millera vypadat asi následovně (M.Shibatani: The Languages of Japan. Cambridge University Press, Cambridge 1990)
protoaltajský prajazyk
proto-turečtma
stará turečtina
proto- mongolština, tunguzšťina, korejština, japonština
proto-mongolština    proto- tunguzština,korejština,japonština
stará bulharština čuvaština
mongolština atd.
proto-tunguzština proto-kor.-japonština
1	r		1			>	v
mandžuština goldi,evenki lamut atd.			střední kor.		stará jap.		rjúkjúština
Jiná z teorií je založena na charakteristické otevřenosti japonské slabiky a její skladby pozůstávající ze souhlásky a samohlásky bez souhláskových skupin. To vedlo k předpokladu, že japonština může mít vztah k jazykům polynéským (někdy označované jako jazyky austronéské - indonéština, tagalog). Charakteristické rysy austronéských jazyků shrnul už v roce 1924 Polivanov (M.Shibatani: The Languages of Japan, Cambridge University Press, Cambridge 1990):
a. typická dvojslabičnost lexikálních morfému (kata,naka,atd.) a jednoslabičnost formujícího morfému
b. existence (a to japonštinu odlišuje od altajských jazyků, kde se zásadně užívají jen sufixy) prefixů v některých případech, což je důkaz pro austronéský vliv
c. morfologická funkce reduplikace (i když ne stoprocentní) v nejstarší vrstvě jazyka
d. jednoduchost samohláskového systému a neexistence vokální harmonie
e. tónový přízvuk
f. otevřené slabiky j sou pro j azyk typické
g. téměř zcela identický jednoduchý souhláskový systém a podobný vývoj
h. neúčast rtů při výslovnosti některých hlásek
i. sekundární povaha některých párových znělých hlásek (b,d)
Jednu z teorií o původu Japonců vypracoval Hanihara Kazuo (Japan Review, 1991, 2:1-33)). Jeho model obydlování japonského souostroví se zabývá možností, že etnikum přišlo z jihovýchodní Asie v mladším paleolitu a v neolitickém období džómon obývala ostrovy tato migrační vlna. Další migrační vlna přišla v období jajoi a později a obě etnika se postupně mísila. První diskuse na téma určení původu japonského etnika se konala na konci 19. století, kdy už byla provedena některá antropologická měření koster z vykopávek. Teorii o dvou migračních vlnách lze podpořit i předělem mezi východními a západními dialekty, rozdíly v oblékání, ve vzorech na keramice, lišícím se typem ohnišť v době džómoni a potom
24
25
v době Jajoi. Liší se dokonce i převažující krevní skupiny, nacházejí se i rozdíly ve stavbě kostry a obličeje. Předělová hrana se táhne od Niigaty a Šizuoky k Tojamě a Nagoji. Zhruba se shoduje s linií fossy magny.
Haniharova teorie zapadá do celé řady podobných hypotéz o směšování dvou migračních proudů a je ji možno podpořit i japonskou mytologií, kde jsou rozeznatelné dva okruhy mýtických příběhů, okruh Jamato a okruh Izumo, které byly patrně původně samostatné a teprve později dodatečně propojeny do podoby, jak jsou dnes zaznamenány v souboru mýtů v kronice Kodžiki z 8. stol. Okruh Jamato přitom ukazuje na vztahy směrem jižním a okruh Izumo vykazuje vztahy k pevnině.
Podobnou teorii zastává Nakano Hideičiró, který předpokládá, že dynastie Jamato byla založena kolem 5. století někde v oblasti Kinki nebo na Kjúšú, když si příchozí z pevniny (a tomu odpovídají nejnovější archeologické nálezy v okolí Žluté řeky v Číně z období asi 1000 let př.n.l., kde se jeví nápadná podobnost mezi stavbou zde nalezených lebek a japonských nálezů) podrobili zdejší obyvatelstvo. Takže nejstarši obyvatelé japonského soustroví mohou být rozděleni do několika skupin a to:
i) Ainuové a obyvatelé jižních částí, kteří jsou pokládáni za nejstarši obyvatele neboli proto-Japonce, kteří patřili k mongoloidní rase
ii) tzv. wadžin, neboli pěstitelé rýže, kteří přišli do Japonska patrně z jižních oblastí Cíny.
iii) obyvatelé, kteří přišli do dnešního Japonska z oblasti jižnich moří - Indočína, Indonésie, později se nazývali Hajato
iv) Korejci, kteří přišli do Japonska ze tří tehdejších korejských království
Tyto teorie se opírají především o antropologická srovnání nalezených kosterních pozůstatků. Studie DNA ukazují, že dnešní obyvatelstvo Japonska má své kořeny v korejské imigraci z let 400-250 př.n.l., nikoliv v původních kmenech, které obývaly Japonsko zhruba před 12 OOO lety.
Jednoslabičnost a dvouslabičnost většiny kořenů japonských slov vyvolala hypotézu o vztahu japonštiny k některé předhistorické formě čínštiny nebo k jazykům skupiny tibeto-barmské. Tyto úvahy však zatím nepřekročily úroveň spekulace a nebyly podloženy závažnými materiálovými studiemi.
Další hypotézu vyslovil v 80. letech lingvista Óno Susumu o příbuznosti japonštiny s drávidskými jazyky a to konkrétně s tamilštinou. Srovnává přibližně 240 slov, která podle jeho názoru mohou být příbuzná a dokládá tuto příbuznost ještě zvyky souvisejícími s ročním cyklem a pěstováním rýže (většina jeho. vybraných slov se také k tomuto tématu váže). Na
některých slovech ještě dokládá korejský mezistupeň. Ani tato teorie nebyla přijata vědeckým světem.
Jediným zřetelně příbuzným jazykem japonštiny je jazyk souostroví Rjúkjú (Okinawa). 1       Vykazuje dostatečné množství shod, aby bylo možnou soudit, že oba jazyky mají společný původ. Souostroví bylo od 7. století známo jako království, které si dlouhou dobu zachovávalo relativní samostatnost jak vůči Číně, tak vůči Japonsku udržujíc styky s oběma zeměmi. V 70. letech 19. století bylo připojeno k Japonsku. Nejstarši památky pocházejí ze I       16. století, podrobněji byl tento jazyk studován od konce 19. století. Ve 20. letech se hojně j       diskutovalo o tom, zda jde o jazyk příbuzný nebo dialekt japonštiny. V současné době je 1       považován za zvláštní skupinu dialektů. Na Okinawě se prosazuje jazyková politika užívání ■j       standardní japonštiny, aby byla posílena přináležitost Okinawy k Japonsku.
Shrneme-li dosavadní probrané i jenom naznačené teorie, bude přehled vypadat asi následovně:
I       1. Teorie spojující japonštinu se severní oblastí | a. uralo-altajské
1 b. korejské
j       2. Teorie spojující japonštinu s jižní oblastí 1 a. rjúkjúské souostroví
1 b. malajsko-polynéské, austronéské jazyky
j c. tibeto-barmské jazyky
j       3. Hypotézy předpokládající austronéský substrát a altajský superstrát
1       4. Hypotézy pokládající japonštinu za austronésko-altajský hybrid, kde nelze mluvit o
II původním substrátu
j To jsou tedy hypotézy, které se dnes přijímají jako diskutovatelné na rozdíl od hypotéz, které jsou podloženy jen náhodnými shodami, na jejichž základě jsou vyslovovány nepřijatelné teorie např. o příbuznosti japonštiny a indoevropských jazyků apod.
j Typologická charakteristika japonštiny t.j. charakteristika podle převládajícího způsobu
\ tvoření a modifikace slov, zařazuje japonštinu k jazykům aglutinačním. Aglutinační typ se ' vyznačuje tím, že se modifikace slov vytvářejí postupným připojováním neproměnných sufixů, z nichž každý má pouze jednu funkci. Například japonský slovesný tvar „jomaremašita" se skládá z kmene joma- s významem číst, k němuž je připojen sufix -re-označující pasivum, dále sufix -maši- označující zdvořilost a konečně sufix -ta označující minulý čas. Celý tvar pak má význam „byl čten" ve zdvořilém stylu jazyka (mluvnickou osobu japonština nerozlišuje).
26
27
Jako jiné jazyky má i japonština vedle hlavního, určujícího typologického příznaku ještě i další příznaky jiných typů. Je to jednak příznak typu izolujícího, projevujícího se tam, kde se některé modifikace vytvářejí mluvnickou vazbou více méně samostatných slov (např. vyjádření modality nutnosti vazbou jomanakereba narimasen - doslova: nečte-li se, nestane set.j. musí se číst). Dále je to příznak typu polysyntetického, vytvářejícího slova a tvary pouhým přiřazováním slovních kořenů a to v sinojaponské vrstvě japonštiny.
Obecně lingvistické a orientalistické časopisy:
Acta Linguistica, 4x ročně, Academiae Scientiarum Hungaricae, Académiai Kiadó, Hungary Acta Orientalia, 3x ročně, Academiae Scientiarum Hungaricae, Akemiai Kiadó, Hungary Applied Linguistics - Oxford University Press, zaměřeno na výuku cizích jazyků, problémy
bilingvismu Archiv Orientální, 4x ročně, ČAV
Asia Study Newsletter - Association for Asian Studies, Inc.
Asiatica Venetiana, Rivista del Dipartimento di Studi Indologici ed Estremo Orientali
dellUniversita Ca'Foscari di Venezia Bulletin of the European Association for the Japanese Studies, občasník, European
Association for Japanese Studies Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London, 3x ročně Cahiers de Lexicology, 2x ročně, Revue International de Lexicologie et de Lexicographie Central Asiatic Journal, Wiesbaden
Cipango (Cahiers d'etudes japonaises) vydává INALCO - Institut national des langues et
civilisations orientates, Paris Computers and the Humanities, 4x ročně, Kluwer Academie Publishers, Dordrecht, Boston,
London
Descriptive and Applied Linguistics, Bulletin of the ICU Summer Institute inLinguistics,
občasník, spíše sborník přednášek z letní školy Estudos Japoneses, Revista do Centra de Estudos Japoneses da Universidade de Sao Paulo Folia Linguistica, Acta Societatis Linguisticae Europaeae, Mouton/de Gruyter Harvard Journal of Asiatic Studies, Harvard Yenching Institute, 2x ročně II Giapone, Roma, Centro di Cultura Italo-Giaponese, Presso Llnstituto Italiano per il Medio
ed estremo Oriente e Instituto Giaponese di Cultura di Roma International Journal of the Sociology of Language, Mouton/de Gruyter Japanese Literature Today, published by the Japan P.E.N.Club Tokyo Journal of Linguistics, lx ročně 2 díly, published for the Linguistic Association of Great
Britain by Cambridge university Press Journal of Pragmatics, lx za 2 měsíce, North-Holland, Amsterdam, interdisciplinární
zaměření
Journal of Phonetics, 4x ročně, ed. M.P.R. Van Den Broeeke, Institute of Phonetics,
University of Utrecht, The Netherlands Journal of the Association of Teachers of Japanese, 2x ročně, University of Wisconsin, USA La Linguistique, 2x ročně, Revue de la Société Internationale de Linguistique Fonctionnelle,
S.I.L.F.
Language in Society, Cambridge University Press, ed. Del Hymes, 4x ročně, teoretické a metodologické práce
Language - Journal of the Linguistic Society of America, 4x ročně, Baltimore, USA
Language Learning - A Journal of Applied Linguistics published at the University of Michigan, 4x ročně
Language Problems and Language Planning, 3x ročně, University of Texas Press, politické,
sociologické a ekonomické aspekty jazyka Language Science, 2x ročně, A World Journal of the Science of Languages, ed. by Fred
C.C.PengJPhD. The International Christian University, Tokyo. Lingua, International Review of General Linguistics, 3x ročně, Elsevier Science Publishers
B. V.North Holland Lingua E Stle, 3x ročně, Societa editrice il Mulino Bologna
Linguistic Analysis. A Research journal devoted to the publication of high quality articles in formal syntax, semantics and phonology. University of Washington, 4x ročně
Linguistic Inquiry, 4x ročně, MIT Press, Cambridge Massachusetts, věnováno teoretickým problémům lingvistiky
Linguistics, 6x ročně, Mouton/de Gruyter,, Amsterdam, The Netherlands. Interdisciplinary journal of the language sciences.
Linguistics and Language Behavior Abstracts (LLBA) San Diego, California, 4x ročně
Monumenta Nipponica, 4x ročně, Sophia University, Tokyo
Papers in Japanese Linguistics - vycházel do r. 1986
Sociolinguistics, 2x ročně - vycházel do r. 1986
The Journal of Japanese Studies, 2x ročně, The Associationn for Asian Studies, University of
California Press (dříve Far Eastern Quarterly) The Journal of Japanese Studies, University of Washington The Journal of the Acoustical Society of America, lx měsíčně The Transactions of the Asiatic Society of Japan Theoretical Linguistics, 3 x ročně, Ruhr Universität Bochum Voprosy jazykoznanija - RAN, 6x ročně
Wissenschaftliche Zeitschrift der Humboldt Universität zu Berlin Reihe
Gessellschaftswisseschaften Word - Journal of the International Linguistic Association, 3x ročně Zeitschrift fur Dialektologie und Linguistik, 3x ročně
Zeitschrift fur Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikations forschung, Akademie -Verlag, Berlin, 4x ročně