Trestní právo – úvod, základní pojmy[1]

 

 

Odvětví veřejného práva, součást právního řádu

 

-         Trestní právo hmotné : chrání nejdůležitější statky společnosti, zejména práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jako i právem chráněné zájmy společnosti a státu včetně ústavního zřízení ČR před trestnými činy taxativně uvedenými v trestním zákoníku, upravuje podmínky trestní odpovědnosti, zejména stanoví, co je trestným činem a jaké jsou jeho zákonné znaky a vymezuje tresty a ochranná opatření, které lze uložit pachateli trestného činu případě, že bude v řízení před soudem prokázána jeho vina.

-         Trestní právo procesní: postup OČTŘ (orgánů činných v trestním řízení – PČR, SZ, soudy) při zjišťování a objasňování trestné činnosti, postup v řízení před soudem, vynesení spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, ochranném opatření, případně o nároku na náhradu škody, postup při výkonu jednotlivých rozhodnutí, postup při právním styku s cizinou (evropský zatýkací rozkaz, mezinárodní zatýkací rozkaz)

 

Základ trestní odpovědnosti, neboli vinu představuje s určitým pachatelem spojený čin soudně trestný (TČ, provinění) a právním následkem viny jako základu trestní odpovědnosti je trest ochranné opatření, opatření, pokud jako sankce postihuje trestně odpovědného pachatele.

 

 

Ochranná: ochrana společnosti před kriminalitou

Regulativní:vymezení podmínek a hranic trestní odpovědnosti

Preventivně represivní: předcházení TČ a individualizovaný a spravedlivý postih pachatelů TČ

 

Základní pramen TPH představuje: trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 1.1.2010 a dále zákon o soudnictví ve věcech mládeže 218/2003 Sb.

 

 

Z hlediska viny a trestu se rozděluje na obecnou část (obsahuje ustanovení společná všem trestným činům a jejich pachatelům) a zvláštní (taxativní výčet skutkových podstat trestných činů).

 

Používání trestních zákonů:

§ 2

 

 

            (2) Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán.

 

 

 

§ 3

 

 

 

 

 

 

Definice TČ:

 

Protiprávní čin, který konkrétně vykazuje trestním zákoníkem diferencovaně stanovený typový charakter a stupeň jeho společenské škodlivosti vyjádřený v jeho skutkové podstatě pomocí znaků subjektu, objektivní stránky, objektu a subjektivní stránky, za nějž TZ stanoví trest, ochranné opatření, opatření.

 

§ 13

 

 

 

 

§ 12/2 tzv. materiální korektiv: OČTŘ musí hodnotit konkrétní společenskou škodlivost činu z hlediska v § 39/2 TZ.

 

§ 12

 

 

 

 

 

 

 

§ 39

 

 

Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.

 

 

Klasifikace tč:

 

TRESTNÝ ČIN:

 

§ 111 TZ:

 

 

§ 14

 

 

 Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny.

 

 Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.

 

Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.

 

 

čin jinak trestný:

 

a)                čin relativně beztrestný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, protiprávní, škodlivý pro společnost. Avšak s nedostatkem způsobilého subjektu, subj, stránky, jednání, absence objektu trestného činu, nedostatek příčinného vztahu mezi jednáním a následkem.

b)               protiprávní čin nevykazující žádný stupeň společenské škodlivosti (popř. činy v krajní nouzi, nutné obraně)

 

 

 

 

 

 

 

 

-         skutková podstata TČ – trestněprávní forma vyjádření trestného činu, zákonný typ trestného činu (model), odráží reálnou existenci pro společnost natolik typicky škodlivých jednání, proti nimž je ji nutno chránit trestními sankcemi.

 

 

 

 

 

 

 

 

Třídění sptč:

 

§ 205

 

 

 

a) způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou,

 

b) čin spáchá vloupáním,

 

c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,

 

d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo

 

e) čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob,

 

 

 

§ 140

 

 

 

 

a) na dvou nebo více osobách,

 

b) na těhotné ženě,

 

c) na dítěti mladším patnácti let,

 

d) na úřední osobě při výkonu nebo pro výkon její pravomoci,

 

e) na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti,

 

f) na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona,

 

g) na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,

 

h) opětovně,

 

i) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo

 

j) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky.

 

 

 

§ 141

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

FO, která svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty ve všech jeho zákonných formách (§22,23,111 TZ)

 

Obligatorní znaky subjektu TČ:

 

 

 

Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný

 

 

§ 2

 

a) mládeží děti a mladiství,

 

b) dítětem mladším patnácti let ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku,

 

c) mladistvým ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku.

 

 

§ 5

 

(1) Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

 

(2) Dopustí-li se mladistvý uvedený v odstavci 1 činu jinak trestného nebo není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, lze vůči němu použít vedle ochranných opatření (§ 21) obdobně postupů a opatření uplatňovaných podle tohoto zákona u dětí mladších patnácti let.

 

§ 26 TZ upravuje tzv. nezaviněnou nepříčetnost

 

§ 26

 

 

Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

 

 

 

 

§ 123

 

Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.

 

§ 360 TZ upravuje tzv. zaviněnou nepříčetnost:

 

§ 360

 

 

(1) Kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let; dopustí-li se však činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším.

 

(2) Ustanovení odstavce 1, jakož i § 26 se neužije, přivedl-li se pachatel do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin, nebo spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti.

 

Příklad: pachatel, poté co společně se svou přítelkyní při oslavě vědomě(zaviněně) požili alkoholické nápoje v kombinaci s pervitinem, se dostal do stavu nepříčetnosti a v něm svoji přítelkyni zastřelil legálně drženou pistolí. (čin jinak trestný – vražda § 140/1 TZ by musel být posuzován podle § 360/1 TZ)

 

 

Nemá za následek beztrestnost, může vést nanejvýš k tzv. privilegované trestnosti viz. § 142 TZ.

 

§ 27

 

Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.

 

§ 142

 

Matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě, bude potrestána odnětím svobody na tři léta až osm let.

 

 

Konkrétní subjekt – má zvláštní vlastnost - § 142 – matka novorozeného dítěte

Speciální subjekt – má zvláštní způsobilost nebo postavení - voják

Třídění subjektů:

 

Dospělí x mladiství

Obecní x konkrétní x speciální

Přímí pachatelé x nepřímí pachatelé (§ 22 TZ)

 

§ 22

 

 

(1) Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.

 

(2) Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala.

 

 

Charakterizuje trestný čin z jeho vnějšího pohledu:

 

Obligatorní znaky:

                                  Jednání, následek, příčinný vztah mezi jednáním a následkem

 

Fakultativní znaky:

                                   Místo, čas, způsob jednání, účinek

 (konání x opomenutí – např. neposkytnutí pomoci - § 150 TZ, zanedbání povinné výživy § 196/1 TZ)

Následek: (může mít podobu ohrožení popř. poruchy)

Jeho typickým vyjádřením může být např. výše způsobené škody § 138 TZ

 

§ 137

 

 

 

 

§ 138

 

 

 

Příčinný vztah: (kauzální nexus)

 

Příčinný vztah mezi jednáním a následkem:

 

,, jednání je příčinou následku,, (teorie podmínky)

 

 

§ 274

 

 

            (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán,

 

 

b) spáchá-li takový čin při výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých je vliv návykové látky zvlášť nebezpečný, zejména řídí-li hromadný dopravní prostředek, nebo

 

c) byl-li za takový čin v posledních dvou letech odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za takový čin propuštěn.

 

Objekt : vztah či zájem na určitých hodnotách (právní statek) jehož ohrožení nebo poruchu způsobem a v míře, kterou předpokládá TZ je nezbytné v individuálním a celospolečenském zájmu postihnout trestněprávními sankcemi a tím jej chránit.

 

 

Předmět útoku:

Na něj pachatel svým činem působí (útočí):

 

Př. Krádež automobilu: (předmět útoku je automobil), les např. u TČ poškozování lesa těžbou § 295 TZ

 

 

Obligatorní znak:

 

Zavinění

 

Fakultativní:

 

Motiv, pohnutka, cíl, záměr

 

 

Psychický vztah pachatele k poruše či ohrožení objektu trestného činu nebo jeho předmětu útoku, jakož i k jeho jednání uvedenému v TZ.

 

Složka vědomostní: vědění, intelektuální, představová

Složka volní: zaměření vůle

 

Formy zavinění:

 

Úmysl: §15 TZ

 

§ 15

 

 

(1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

 

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo

 

 

(2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

 

 

 

 

 

 

 

Nedbalost: §16 TZ

 

§ 16

 

 

(1) Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

 

a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

 

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

 

(2) Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

 

Příklad:

 

§ 196

 

(1) Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

 

(2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

 

(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,

 

a) vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze, nebo

 

b) byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

 

 

§ 201

 

(1) Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že

 

a) svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu,

 

b) umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život,

 

c) umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo

 

d) závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

 

(2) Kdo umožní, byť i z nedbalosti, dítěti hru na výherním hracím přístroji, který je vybaven technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytuje možnost peněžité výhry, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.

 

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán,

 

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ze zavrženíhodné pohnutky,

 

b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu,

 

c) spáchá-li takový čin opětovně, nebo

 

d) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

 

 

Uplatňují se tam, kde je jinak formálně naplněna SPTČ

Přichází v úvahu u kteréhokoliv TČ

Vylučují společenskou škodlivost a v důsledku i protiprávnost a trestnost činu

 

Krajní nouze: § 28/1 TZ

 

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem, není trestným činem.

Prameny nebezpečí: přírodní síly, technické nedostatky, fyziologické procesy organismů, psychické a fyzické donucení, nebezpečné lidské jednání.

 

Př. Horký letní den, 40 stupňů Celsia, dítě v autě, rodič nikde, dítě trpí horkem, rodič se nevrací, rozbíjím okno cizího auta, za účelem poskytnutí pomoci dítěti.

Nutná obrana: § 29 TZ

 

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

 

Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Útok musí hrozit přímo – hrozba musí být opravdová a bezprostřední

Jednání proti útoku který už začal a ještě neskončil

Obrana musí být přiměřená

 

 

 

Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.

 

Svolení podle musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.

 

Příklad:

typicky u majetkové trestné činnosti, souhlas majitele objektu např. s jeho výzdobou sprejery, kdy bez jeho souhlasu by se jednalo o TČ poškozování cizí věci ve smyslu § 228/2 TZ.

 

S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.

 

 

Přípustné riziko § 31

Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. ( např. postup tzv. lege artis, podnikatelské riziko

 

Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.

 

 

Oprávněné použití zbraně § 32

Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem – př- zákon a PČR, zákon o zbraních a střelivu.

 

 

-         výkon práva a plnění povinnosti – PČR – zadržení podezřelého, vazba, domovní a osobní prohlídka

-         lékařský zákrok způsobem odpovídajícím poznatkům současné vědy se souhlasem pacienta a v souladu s léčebným záměrem

-         splnění závazného rozkazu ( u vojáků)

 

 

 

 

 

 

Trestní sankce lze ukládat jen na základě trestního zákona.

 

Pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost.

 

Trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele.

Tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější.

Při ukládání trestních sankcí se přihlédne i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem.

 

 

Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo pomohl zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.

Za spáchané trestné činy může soud uložit tresty

 

odnětí svobody,

 

domácí vězení,

 

obecně prospěšné práce,

 

propadnutí majetku,

 

peněžitý trest,

 

propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,

 

zákaz činnosti,

 

zákaz pobytu,

 

zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce,

 

ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání,

 

ztrátu vojenské hodnosti,

 

vyhoštění.

 

 

Trestem odnětí svobody se rozumí

 

-         nepodmíněný trest odnětí svobody

-         podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody,

-         podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.

 

Dohled:

 

Dohledem se rozumí pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem Probační a mediační služby (dále jen „probační úředník“), spolupráce při vytváření a realizaci probačního plánu dohledu ve zkušební době a kontrola dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona.

 

Účelem dohledu je

 

-         sledování a kontrola chování pachatele, čímž je zajišťována ochrana společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti,

-         odborné vedení a pomoc pachateli s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život.

 

Dohled nad pachatelem provádí probační úředník.

 

-         spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví, a plnit probační plán dohledu,

-         dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které mu probační úředník stanoví,

-         informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání a zdrojích obživy, dodržování soudem uložených přiměřených omezení a přiměřených povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených probačním úředníkem,

-         umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje

 

 

-         Probační úředník je povinen vykonávat dohled nad pachatelem v souladu s vytvořeným probačním plánem, být mu nápomocen v jeho záležitostech a plnit pokyny předsedy senátu směřující k výkonu dohledu a k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Probační úředník je povinen probační plán pravidelně aktualizovat s přihlédnutím k výsledkům dohledu a k osobním, rodinným a jiným poměrům pachatele.

-         Poruší-li pachatel, kterému byl uložen dohled, závažným způsobem nebo opakovaně podmínky dohledu, probační plán nebo přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, informuje o tom probační úředník bez zbytečného odkladu předsedu senátu soudu, který dohled uložil. Při méně závažném porušení stanovených podmínek, probačního plánu nebo přiměřených omezení a přiměřených povinností probační úředník upozorní pachatele na zjištěné nedostatky a dá mu poučení, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení stanovených podmínek, probačního plánu nebo přiměřených omezení a přiměřených povinností bude o tom informovat předsedu senátu.

-          Nestanoví-li předseda senátu jinak, zpracuje probační úředník nejméně jednou za šest měsíců zprávu, ve které informuje předsedu senátu soudu, který dohled uložil, o průběhu výkonu dohledu nad pachatelem, o dodržování stanovených podmínek, probačního plánu a přiměřených omezení a přiměřených povinností pachatelem a o jeho poměrech.

 

 

Zvláštním typem trestu odnětí svobody je výjimečný trest (§ 54).

 

Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje.

 

Trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.

 

Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 3, nebo který při spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 3, vlastizrady (§ 309), teroristického útoku podle § 311 odst. 3, teroru (§ 312), genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle § 411 odst. 3, válečné krutosti podle § 412 odst. 3, perzekuce obyvatelstva podle § 413 odst. 3 nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3 zavinil úmyslně smrt jiného člověka, a to za podmínek, že

 

a)      takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a

b)      uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.

 

Nepodmíněný trest odnětí svobody se ukládá nejvýše na dvacet let.

 

 

Nepodmíněný trest odnětí svobody se vykonává podle jiného právního předpisu ve věznicích.

 

 

až na dvě léta, odsuzuje-li soud pachatele přečinu

Nestanoví-li soud v rozsudku jinak, trest domácího vězení spočívá v povinnosti odsouzeného zdržovat se v určeném obydlí ve dnech pracovního klidu a pracovního volna po celý den a v ostatních dnech v době od 20.00 hodin do 05.00 hodin, nebrání-li mu v tom důležité důvody, zejména výkon zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotní péče ve zdravotnickém zařízení v důsledku jeho onemocnění; zdravotnické zařízení je povinno na vyžádání orgánu činného v trestním řízení mu tuto skutečnost sdělit. Soud může odsouzenému povolit navštěvování pravidelných bohoslužeb nebo náboženských shromáždění i ve dnech pracovního klidu a pracovního volna.

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených a též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

 

 

Ukládá-li soud trest domácího vězení, stanoví pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen, náhradní trest odnětí svobody až na jeden rok. Zmařením trestu domácího vězení se rozumí nedodržení jeho podmínek, v takovém případě soud rozhodne o výkonu celého náhradního trestu odnětí svobody a zároveň stanoví i způsob jeho výkonu.

 

 

 

 

Soud může uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za přečin; jako samostatný trest může být trest obecně prospěšných prací uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

 

Trest obecně prospěšných prací spočívá v povinnosti odsouzeného provést ve stanoveném rozsahu práce k obecně prospěšným účelům spočívající v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných činnostech ve prospěch obcí, nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které se zabývají vzděláním a vědou, kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí, podporou a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností. Práce nesmí sloužit výdělečným účelům odsouzeného.

 

 

 

 

Trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 300 hodin.

 

Soud může uložit pachateli na dobu trestu i přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil.

 

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených , též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

 

Při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud ke stanovisku pachatele, k jeho zdravotnímu stavu a k možnosti uložení tohoto trestu. Trest obecně prospěšných prací neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce.

 

 

Obecně prospěšné práce je odsouzený povinen vykonat osobně a bezplatně ve svém volném čase nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou odsouzený

 

a) nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky, nebo

 

b) byl ve vazbě nebo vykonával trest odnětí svobody.

 

Jestliže pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevede řádný život, vyhýbá se nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, jinak maří výkon tohoto trestu nebo zaviněně nevykonává ve stanovené době uložený trest, může soud přeměnit, a to i během doby stanovené pro jeho výkon, trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodnout zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá i jen započatá jedna hodina nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítá za jeden den odnětí svobody.

 

Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat trest obecně prospěšných prací v platnosti nebo prodloužit dobu výkonu tohoto trestu až o šest měsíců, i když odsouzený zavdal příčinu k přeměně trestu podle odstavce 2, a

 

a) stanovit nad odsouzeným na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dohled,

 

b) stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti, nebo

 

c) stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku některé z výchovných opatření, je-li ve věku blízkém věku mladistvých.

 

Na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

 

 

Peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.

 

 

 Peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb.

 

Denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč.

 

Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den.

 

Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu.

 

Soud v rozhodnutí uvede počet a výši denních sazeb. Nelze-li od pachatele podle jeho osobních a majetkových poměrů očekávat, že peněžitý trest ihned zaplatí, může stanovit, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách; přitom může určit, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže pachatel nezaplatí dílčí splátku včas.

 

 Ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta. Náhradní trest nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby.

 

Na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za přečin spáchaný z nedbalosti, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

 

 

 

 

Soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

 

Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.

 

 

Do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat.

 

Byl-li trest zákazu činnosti vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

 

 

 

Soud může uložit trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce až na deset let, dopustil-li se pachatel úmyslného trestného činu v souvislosti s návštěvou takové akce.

 

Trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje účast na stanovených sportovních, kulturních a jiných společenských akcích.

 

 

Odsouzený je při výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce povinen spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví, zejména postupovat podle stanoveného probačního plánu, vykonávat stanovené programy sociálního výcviku a převýchovy, programy psychologického poradenství, a považuje-li to probační úředník za potřebné, dostavovat se podle jeho pokynů v období bezprostředně souvisejícím s konáním zakázané akce k určenému útvaru Policie České republiky.

 

Do doby výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává.

 

Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu.

 

 

Při podmíněném odsouzení stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.

 

Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

 

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

 

 

 

Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a

 

a) stanovit nad odsouzeným dohled,

 

b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené, nebo

 

c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život.

 

Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.

 

Bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

 

 

 

 

Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova, která je upravena zákonem o soudnictví ve věcech mládeže.

 

 

 

 

 

---

 

 

 

Zákon č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Trestní řád (TŘ)

Zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Občanský soudní řád (OSŘ)

Zákon č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Soudní řád správní (SŘS)

Zákon č. 218/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů (ZSM)

Zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, O soudech a soudcích

Zákon č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, O advokacii

Zákon č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Notářský řád

Zákon č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, O státním zastupitelství

 

 

 

 

 

 

Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

 

Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Působnost a organizaci soudů stanoví zákon – 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících, státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů(zákon o soudech a soudcích – ZSS).

Zvláštní postavení: Ústavní soud - je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

 

Rozhodovací činnost ÚS – čl. 87 Ústavy, zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu:

 

 

Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní soudy, krajské soudy a okresní soudy. V obvodu hlavního města Prahy působnost krajského soudu vykonává Městský soud v Praze a působnost okresních soudů vykonávají obvodní soudy. V obvodu města Brna vykonává působnost okresního soudu Městský soud v Brně.

 

Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že

 

rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy (OSŘ+TŘ),

 

rozhoduje v jiných případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena.

 

Nejvyšší soud dále rozhoduje

 

o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů, vyžaduje-li to zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena,

 

v dalších případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena.

 

Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.

 

Nejvyšší soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a dalších soudců.

 

Nejvyšší soud rozhoduje zpravidla v senátech složených z předsedy senátu a dvou soudců nebo ve velkých senátech kolegií.

Velké senáty kolegií byly u Nejvyššího soudu ČR ustaveny zákonem č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován s účinností od 1. 1. 2001 zákon o soudech a soudcích. Velké senáty se skládají nejméně z devíti soudců příslušného kolegia Nejvyššího soudu.

Velký senát kolegia rozhoduje tehdy, postoupil-li mu věc některý ze senátů Nejvyššího soudu proto, že při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Tříčlenné senáty rozhodují zejména o dovoláních, ve věcech trestních i o stížnostech pro porušení zákona, dále o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů na území České republiky, vyžaduje-li to zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva.

V čele každého senátu Nejvyššího soudu je předseda senátu, který organizuje jeho práci včetně přidělování věcí jednotlivým členům senátu.

Soudci Nejvyššího soudu tvoří podle úseku své činnosti kolegia. V současné době má Nejvyšší soud dvě kolegia a to občanskoprávní a obchodní kolegium a trestní kolegium. V čele kolegií jsou předsedové, kteří zejména řídí a organizují jejich činnost

Kolegia k zajištění zákonnosti a jednotnosti rozhodování soudů sledují a vyhodnocují pravomocná rozhodnutí soudů a zobecňují získané poznatky, předkládají předsedovi Nejvyššího soudu podněty k návrhům na zaujetí stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu plénem, na návrh předsedy Nejvyššího soudu, předsedy kolegia nebo velkého senátu zaujímají stanoviska, vybírají a rozhodují o zařazení rozhodnutí do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jednání kolegia jsou neveřejná.

Nejvýznamnějším kolektivním orgánem Nejvyššího soudu je plénum, které je složeno z předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a ostatních soudců Nejvyššího soudu. Zasedání pléna jsou neveřejná. Plénum projednává zejména Jednací řád Nejvyššího soudu a dále v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu v otázkách týkajících se obou kolegií nebo sporných mezi kolegii.

Nejvyšší správní soud sídlí v Brně. Je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Ve správním soudnictví poskytují krajské soudy a Nejvyšší správní soud ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. Nejvyšší správní soud v rámci této ochrany především dbá o zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí. Tato ochrana proti nezákonným rozhodnutím správního orgánu je dále nově doplněna o ochranu před jeho nečinností a před nezákonnými zásahy správního orgánu.

Nejvyšší správní soud dále rozhoduje ve věcech volebních, ve věcech rozpuštění politických stran a politických hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti a o zrušení opatření obecné povahy (např. dopravní značení, územní plány atd.) nebo jeho části pro rozpor se zákonem. Do pravomoci Nejvyššího správního soudu patří rovněž rozhodování některých kladných nebo záporných kompetenčních sporů mezi orgány veřejné správy. Nejvyšší správní soud je také kárným soudem pro řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů.

Mimoprocesními prostředky k zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou stanoviska, zaujímaná kolegii či plénem Nejvyššího správního soudu. K zajištění jednoty rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu pak může rozšířený senát tohoto soudu přijímat zásadní usnesení.

Vrchní soudy

rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy jako soudy druhého stupně ve věcech, v nichž rozhodovaly v prvním stupni krajské soudy, které patří do jejich obvodu,

 

rozhodují v dalších zákonem stanovených případech např. (§158e/4 TŘ – použití agenta v trestním řízení pro zvlášť závažný zločin, pro trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, pro trestný čin přijetí úplatku (§ 331 trestního zákoníku), pro trestný čin podplacení (§ 332 trestního zákoníku), pro trestný čin nepřímého úplatkářství (§ 333 trestního zákoníku) nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

 

 

 

Vrchní soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů senátů a dalších soudců.

 

Rozhodovací činnost vrchního soudu vykonávají soudci. Předseda a místopředsedové vrchního soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu vrchního soudu v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátů.

 

V rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem se na rozhodovací činnosti vrchního soudu podílejí vyšší soudní úředníci a soudní tajemníci.

 

Vrchní soud rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu a 2 soudců, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (viz. §158e/4 TŘ)

 

Předseda vrchního soudu dává na základě pravomocných rozhodnutí vrchního soudu a soudů, které patří do obvodu vrchního soudu, Nejvyššímu soudu podněty ke sjednocení rozhodování soudů.

 

Je-li o to požádán Nejvyšším soudem, podává předseda vrchního soudu vyjádření před zaujetím stanoviska Nejvyšším soudem.

rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy jako soudy druhého stupně ve věcech, v nichž rozhodovaly v prvním stupni okresní soudy, které patří do jejich obvodu,

rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy jako soudy prvního stupně,

rozhodují ve věcech správního soudnictví v případech stanovených zákonem,

rozhodují v dalších zákonem stanovených případech.

 

 

Krajský soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů senátů a dalších soudců.

 

Rozhodovací činnost krajského soudu vykonávají soudci a přísedící. Předseda a místopředsedové krajského soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu krajského soudu a státní správu okresních soudů, které patří do jeho obvodu, v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátů.

 

V rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem se na rozhodovací činnosti krajského soudu podílejí vyšší soudní úředníci, justiční čekatelé a soudní tajemníci.

 

Krajský soud rozhoduje v senátech. Samosoudci rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy.

 

Senáty krajského soudu se skládají z

předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech,

předsedy senátu a 2 soudců v ostatních případech.

 

Samosoudcem je předseda senátu nebo soudce. Předsedou senátu může být pouze soudce.

 

Předseda krajského soudu dává na základě pravomocných rozhodnutí krajského soudu a okresních soudů, které patří do obvodu krajského soudu, Nejvyššímu soudu podněty ke sjednocení rozhodování soudů; jde-li o pravomocná rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, podává podněty k přijetí stanoviska Nejvyššímu správnímu soudu.

 

Je-li o to požádán Nejvyšším soudem, podává předseda krajského soudu vyjádření před zaujetím stanoviska Nejvyšším soudem (§ 14 odst. 3); obdobně postupuje, je-li o vyjádření požádán před přijetím stanoviska Nejvyšším správním soudem.

Krajské soudy v trestním řízení: § 17 trestního řádu

Krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest.

 

 

a) neoprávněného odebrání tkání a orgánů, nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány, odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu, nedovoleného nakládání s lidským embryem a lidským genomem, obchodování s lidmi,

 

b) spáchaných prostřednictvím investičních nástrojů, které jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu nebo o jejichž přijetí k obchodování na regulovaném trhu bylo požádáno, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu,

 

c) porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, manipulace s kurzem investičních nástrojů, zneužití informace a postavení v obchodním styku, poškození finančních zájmů Evropských společenství, porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití, porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití, zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně vývozu zboží a technologií dvojího užití, provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence, porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem, zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně zahraničního obchodu s vojenským materiálem, vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků a

 

d) sabotáže, zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace, vyzvědačství, ohrožení utajované informace, spolupráce s nepřítelem, styků ohrožujících mír, použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje, plenění v prostoru válečných operací,

 

 

Krajské soudy v civilním řízení: § 9 odstavec 2,3,4 OSŘ – občanský soudní řád

Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany práv třetích osob, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích,

 

ve sporech o vzájemném vypořádání přeplatku na dávce státní sociální podpory a dávce pomoci v hmotné nouzi poskytnuté neprávem nebo ve vyšší částce mezi oprávněnou osobou a osobou společně posuzovanou nebo mezi oprávněnou osobou a právnickými nebo fyzickými osobami uvedenými ve zvláštním právním předpise.

 

Krajské soudy dále rozhodují jako soudy prvního stupně v insolvenčním řízení

 

ve věcech obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností, nadačního rejstříku a rejstříku společenství vlastníků jednotek,

 

ve věcech vyplývajících z právních vztahů, které souvisejí se zakládáním obchodních společností, družstev, obecně prospěšných společností, nadací a nadačních fondů,

 

ve sporech mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich statutárními orgány, likvidátory nebo jinými orgány a ve sporech mezi společníky (členy) a statutárními orgány, likvidátory či jinými orgány, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce těchto orgánů

 

 ve věcech ochrany hospodářské soutěže,

 

ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním a z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství,

 

ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby,

 

ve sporech z práv k obchodní firmě, ve sporech týkajících se směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot, které jsou obchodovatelné na kapitálovém trhu.

 

 

Krajské soudy – správní soudnictví:

Soudnictví kromě rozhodování v trestních věcech tradičně poskytuje ochranu subjektivním oprávněním („právům“) tzv. soukromého charakteru (práva a povinnosti, vyplývající z občanskoprávních, obchodněprávních, pracovních a rodinných vztahů, které jsou charakterizovány rovností osob na nich zúčastněných). Vedle těchto „soukromých práv“ existují také subjektivní práva a povinnosti, která vznikají mezi subjekty, které jsou ve vzájemném postavení nadřízenosti a podřízenosti (obvykle občan nebo právnická osoba na straně jedné a orgán státu nebo obce či samosprávného kraje na straně druhé). Tyto právní vztahy jsou charakterizovány obvykle tím, že občan a právnická osoba se tu ocitají v podřízeném postavení - druhá strana právního vztahu má tzv. „vrchnostenskou pravomoc“ rozhodovat autoritativně o tom, co je pro občana či právnickou osobu právem a co povinností.

Nová úprava správního soudnictví účinná od roku 2003 zajišťuje jednak poskytnutí soudní ochrany proti zásahu veřejné autority v širším rozsahu než dosud, jednak je tato ochrana důkladnější a proces před správními soudy dává účastníkům více práv než dříve.

A) ŽALOBA PROTI ROZHODNUTÍ SPRÁVNÍHO ORGÁNU

Základním a tradičním typem ochrany je žaloba proti nezákonnému rozhodnutí. Podat ji může ten, kdo tvrdí, že byl na svém právu zkrácen rozhodnutím správního orgánu (buď přímo samotným rozhodnutím anebo tím, že ke zkrácení na právech došlo v důsledku porušení práv při vedení správního řízení). Žalobce se v těchto případech žalobou domáhá toho, aby takové rozhodnutí bylo zrušeno. Ten, kdo byl potrestán za správní delikt (například za přestupek, ale také za jiný správní delikt, včetně kázeňského potrestání) a má za to, že uložený trest je zjevně nepřiměřený, může žádat namísto toho, aby uložený trest byl zmírněn nebo od něj bylo upuštěno.

Jednou ze základních podmínek žaloby je to, aby žalobce před tím, než se obrátí na soud, vyčerpal možnost podat řádný opravný prostředek ve správním řízení (zpravidla tedy odvolání nebo tzv. rozklad). Teprve poté, neuspěje-li s tímto opravným prostředkem, je jeho žaloba přípustná; musí být podána ve lhůtě zákonem stanovené, zpravidla do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno zamítavé rozhodnutí o opravném prostředku. Některé zákony však stanoví pro napadení jednotlivých rozhodnutí správních orgánů lhůtu kratší.

Nejdůležitější výjimkou z pravomoci správních soudů jsou případy, kdy správní orgán rozhodl podle své zákonné kompetence o věci, která není veřejnoprávního charakteru, ale šlo o spor nebo jinou právní věc soukromého práva. Typickým případem takového rozhodnutí ve věci soukromého práva je například rozhodování Českého telekomunikačního úřadu o povinnosti zaplatit dlužné telekomunikační poplatky (tedy poplatky za službu, poskytnutou operátorem telefonnímu účastníkovi). Zákon vychází z toho, že samotný fakt, že rozhodování o takovém soukromoprávním sporu je výjimečně (zpravidla z praktických důvodů) namísto soudu svěřeno správnímu orgánu, není ještě důvodem, aby vydané rozhodnutí přezkoumával soud správní, protože tu není třeba řešit otázky veřejného práva. Proto je upraven zvláštní proces v občanském soudním řádu (§ 244 a následující, ve znění účinném od 1. 1. 2003), který zajišťuje, že spory v těchto věcech rozhodují soudy v občanském soudním řízení. V těchto případech je tedy třeba podat podle právě zmíněných ustanovení obvyklou soukromoprávní žalobu proti druhému účastníkovi sporu, a to u okresního soudu.

Věcně příslušné v I. stupni jsou zásadně krajské soudy (dosavadní věcná příslušnost okresních a vrchních soudů byla reformou odstraněna). Místně příslušný je ten krajský soud, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal (zpravidla tedy ten, který rozhodl ve druhém stupni správního řízení o odvolání nebo rozkladu). Výjimky (§ 7 s. ř. s.) jsou stanoveny jednak pro věci důchodového pojištění a důchodového zabezpečení (zde je příslušný krajský soud, v jehož obvodu má žalobce bydliště) a jednak pro věci nemocenského pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (zde je příslušný ten krajský soud, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, který rozhodoval v I. stupni, což zpravidla bude také soud, v jehož obvodu žalobce bydlí).

Výsledkem řízení před soudem je rozsudek (o věci samé), jímž se buď žaloba zamítá a nebo se napadené rozhodnutí zrušuje a věc se vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ve zmíněných případech uložení trestů za správní delikt může soud na návrh vyslovit, že od uloženého trestu se upouští, popřípadě může výrok o uloženém trestu zmírnit. Tam, kde soud nerozhoduje ve věci samé, řízení skončí vydáním usnesení (např. o odmítnutí žaloby, o zastavení řízení).

 

B) ŽALOBA PROTI NEČINNOSTI

Žaloba proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 a násl. s. ř. s.) je zcela novým právním institutem. Může ji podat ten, kdo se domáhal u správního orgánu vydání rozhodnutí nebo osvědčení, správní orgán zůstal nečinný a žadatel bezvýsledně vyčerpal prostředky, které mu procesní předpis (zpravidla správní řád) dává pro ochranu před nečinností. Nečinnost úřadu podle praktických poznatků spočívá nejen v tom, že věc není včas vyřízena (obvykle tu cesta k nápravě prostřednictvím žaloby u správního soudu ani není vyhledávána - přímější cestou bývá dnes mimoprocesní stížnost k nadřízenému úřadu), ale i v tom, že v důsledku kompetenčních přesunů mezi orgány státní správy a orgány územní samosprávy zůstává nejasno v tom, který orgán vlastně má rozhodnutí nebo osvědčení vydat.

Lhůta pro podání žaloby je jednoroční a běží ode dne, kdy podle zvláštního zákona mělo být rozhodnutí nebo osvědčení vydáno (srv. např. § 49 správního řádu). Vyhoví-li soud žalobě, uloží rozsudkem správnímu orgánu vydat o věci rozhodnutí nebo vydat osvědčení ve lhůtě, kterou mu současně stanoví. Nebude-li lhůta stanovená soudem dodržena, může být taková povinnost vynucována ukládáním pořádkových pokut správnímu orgánu.

C) ŽALOBA PROTI NEZÁKONNÉMU ZÁSAHU

Také řízení o žalobách proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.) je v právním řádu České republiky novinkou. Ochrana proti nezákonným rozhodnutím a ochrana před nečinností je tak doplněna o ochranu před zásahy, které nejsou rozhodnutími, ale přesto je jimi poškozena právní sféra žalobce. V praxi může jít o širokou škálu různých zásahů orgánů veřejné správy (např. nezákonný policejní zásah). K tomu, aby správní soudy neposuzovaly náročné právní otázky jen akademicky, bez bezprostředního významu pro ochranu veřejných práv, slouží zákonné omezení: žalobu lze úspěšně podat jen tehdy, pokud zásah dosud trvá nebo trvají aspoň jeho důsledky a nebo hrozí-li jeho opakování. K podání žaloby je stanovena lhůta dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce o zásahu dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k němu došlo.

Vyhoví-li žalobě, soud zakáže správnímu orgánu, aby v porušování práva pokračoval a přikáže mu, aby obnovil stav, který tu byl před zásahem.

D) SOUDNICTVÍ VE VĚCECH VOLEBNÍCH A VE VĚCECH MÍSTNÍHO REFERENDA

Správní soudy též vykonávají soudní kontrolu ve věcech volebních a věcech místního referenda (§ 88 a násl. s.ř.s.). Česká republika dnes nemá speciální volební soud jako v letech před II. sv. válkou a do současné doby je volební soudnictví do značné míry roztříštěné. Protože jde o otázky veřejnoprávní, byly věci volebního soudnictví svěřeny do pravomoci správních soudů, ačkoli ve své podstatě tu o správní soudnictví (soudní kontrolu veřejné správy) nejde. U správních soudů se tak nyní lze domáhat nápravy ve věcech voličských seznamů, ve věcech registračních (odmítnutí kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci, škrtnutí kandidáta na kandidátní listině nebo naopak proti registraci kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci), dále pak ve věcech neplatnosti voleb a neplatnosti hlasování, a konečně poskytnutí ochrany ve věcech zániku mandátu člena zastupitelstva. Ve věcech místního referenda se potom lze u správních soudů domáhat určení, že návrh na konání místního referenda nemá nedostatky, dále vyhlášení místního referenda, vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu, a také vyslovení neplatnosti hlasování v místním referendu. 

Ve volebních věcech a ve věcech místního referenda se rozhoduje v krátkých, zákonem stanovených lhůtách; věcná příslušnost je svěřena krajským soudům, ovšem o některých otázkách týkajících se voleb do Parlamentu České republiky a Evropského parlamentu rozhoduje přímo Nejvyšší správní soud.

E) ŘÍZENÍ VE VĚCECH POLITICKÝCH STRAN A POLITICKÝCH HNUTÍ

Zvláštní řízení ve věcech politických stran a politických hnutí (§ 94 a násl. s. ř. s.) upravuje jednak speciální řízení u krajského soudu proti postupu Ministerstva vnitra, pokud toto ministerstvo sdělí žadateli, že návrh na registraci politické strany (nebo registraci změny stanov) má nedostatky, jednak řízení před Nejvyšším správním soudem o tom, že se politická strana (politické hnutí) rozpouští nebo se pozastavuje (či naopak obnovuje) jejich činnost.

F) ŘÍZENÍ O ZRUŠENÍ OPATŘENÍ OBECNÉ POVAHY NEBO JEHO ČÁSTI

Institut opatření obecné povahy zavedl do právního řádu České republiky  zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v němž je charakterizováno jako opatření, které není právním předpisem ani rozhodnutím. Opatření obecné povahy je, jinak řečeno, správním aktem s konkrétně určeným předmětem a obecně vymezeným okruhem adresátů. K řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (§ 101a - § 101d s.ř.s.) je příslušný Nejvyšší správní soud, který při svém rozhodování posuzuje soulad opatření obecné povahy se zákonem, a také to, zda ten, kdo je vydal, postupoval v mezích své působnosti a pravomoci, a zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem.

G) KOMPETENČNÍ ŽALOBY

Nejvyšší správní soud vede také řízení o kompetenčních žalobách (§ 97 a násl. s. ř. s.). Kompetenční spor vzniká buď mezi orgánem státní správy a orgánem samosprávy nebo mezi orgány samosprávy vzájemně (například mezi orgánem obce a orgánem kraje) o to, kdo má v určité věci vydat rozhodnutí. V praxi jsou častější negativní kompetenční spory (obě strany sporu mají za to, že do jejich kompetence rozhodování nepatří), stávají se však i případy opačné (kdy například účastník řízení zjistí, že o jeho (totožné) věci rozhodoval jak orgán státní správy, tak i orgán samosprávy). Nejvyššímu správnímu soudu jsou svěřeny k rozhodování také spory mezi ústředními orgány státní správy navzájem (například spor o to, kdo má vydat rozhodnutí, vzniklý mezi dvěma ministerstvy). Protože u těchto „meziministerských sporů“ pravidelně jde o posuzování velmi komplikovaných a právně náročných otázek se značně širokým praktickým dopadem, uložil zákonodárce rozhodovat tyto spory také Nejvyššímu správnímu soudu v řízení o kompetenčních žalobách (ačkoli tu vlastně nejde o spor o kompetence, ale o spor o věcnou příslušnost mezi správními úřady).

H) OPRAVNÉ PROSTŘEDKY PROTI ROZHODNUTÍM SPRÁVNÍCH SOUDŮ

Ve správním soudnictví rozhodují soudy v jediném stupni. Proti jejich rozhodnutí není přípustné odvolání ani žádný jiný řádný opravný prostředek. Proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů - s výjimkami, které jsou odůvodněny povahou věci (např. věci volební) - je však možno podat mimořádný opravný prostředek - kasační stížnost, o které rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost je široce otevřený mimořádný opravný prostředek, kterým se lze domáhat nápravy jak v hmotněprávních otázkách, tak nápravy vadného procesu. Může být tedy podána jak proti rozhodnutí ve věci samé, tak i proti velké části procesních rozhodnutí (zamítnutí nebo odmítnutí návrhu, zastavení řízení s výjimkami stanoveným v § 104 s. ř. s.), ale vždy pouze jen z některého důvodu, který zákon vypočítává a přesně vymezuje (§ 103 s. ř. s., např. nezákonnost, vada řízení, zmatečnost řízení, nepřezkoumatelnost). Mimo zkoumání přípustnosti kasační stížnosti (§ 104 s. ř. s.) se Nejvyšší správní soud u kasačních stížností ve věcech mezinárodní ochrany zabývá také jejich případnou nepřijatelností (§ 104a s. ř. s), tj. zda taková kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele či nikoliv. 

Protože formulování kasační stížnosti je právně odborně náročné, stanoví zákon, že stěžovatel musí být zastoupen advokátem (neplatí to v případech, kdy právní odbornost stěžovatele je zajištěna jinak, § 105 odst. 2 s. ř. s.). Soudní poplatek za kasační stížnost je 3000 Kč.

Lhůta pro podání kasační stížnosti je krátká - dvoutýdenní. Její zmeškání nelze prominout. Je-li však kasační stížnost včas podána, ale má nedostatky, má stěžovatel právo na to, aby nedostatky mohl odstranit do jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým mu je soud vytkl. Praxe tu mluví o podání kasační stížnosti na rozdíl od provedení kasační stížnosti.

Kasační stížnost je třeba podat u toho krajského soudu, který vydal rozhodnutí, proti kterému stížnost směřuje. Ten také se postará o odstranění nedostatků, soustředění spisů a opatření vyjádření druhé strany; poté věc předloží k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu.

Druhým mimořádným opravným prostředkem je obnova řízení (§ 111 s. ř. s.). Je však přípustná jen v řízení o žalobách proti nezákonným zásahům a v řízení ve věcech politických stran, tedy tam, kde soud sám zjišťoval skutkový stav věci). Tak jako podle ostatních procesních předpisů se řízení rozpadá do dvou fází: řízení o povolení obnovy a řízení obnovené. V prvé fázi se zkoumá, zda je dán důvod obnovy (tedy to, že vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které účastník bez své viny neuplatnil v původním řízení, v jejichž světle může být výsledek řízení pro něj příznivější), ve druhé fázi, poté, kdy je obnova řízení povolena, se provede nové řízení ve věci samé.

K podání návrhu je stanovena lhůta tří měsíců od okamžiku, kdy se navrhovatel o důvodu obnovy dozvěděl, nejpozději však lze návrh podat do tří let od právní moci původního rozhodnutí.

I) ROZHODOVÁNÍ SPRÁVNÍHO ORGÁNU O VĚCECH SOUKROMÉHO PRÁVA

Nutnou součástí reformy, která - jak uvedeno - oddělila po deseti letech veřejnoprávní soudnictví od soudnictví ve věcech soukromého práva, muselo být také stanovení mechanismu, který zajistí, aby věci soukromého práva neprojednávaly správní soudy a naopak aby věci veřejného práva neprojednávaly soudy, které rozhodují věci práva občanského, obchodního, pracovního nebo rodinného.

Tento mechanismus má část procesní a institucionální.

Základní procesní předpisy, totiž občanský soudní řád (pro soudnictví ve věcech soukromého práva) a soudní řád správní (pro správní soudnictví) umožňují, aby soud, který rozhoduje věci soukromého práva, mohl zastavit řízení, jestliže k němu dojde žaloba, kterou se někdo domáhá zrušení rozhodnutí správního orgánu ve věci veřejnoprávní, resp. aby soud správní mohl odmítnout žalobu, kterou se někdo domáhá přezkoumání rozhodnutí, kterým správní orgán rozhodoval ve věci soukromoprávní. V takových případech ale mají obojí soudy vždy povinnost žalobce současně poučit, na který soud se má správně obrátit; současně je zajištěno, aby žalobce, který se takovým poučením řídí, neztrácel lhůtu, kterou zákon stanoví k podání žaloby. Lhůta mu tedy zůstává zachována, i když se obrátí do nesprávné větve soudnictví.

Posouzení, zda uplatněný nárok, o kterém rozhodoval správní orgán, je nárokem práva soukromého nebo veřejného, může být ale v konkrétním případě velmi složité. Řešení otázek tzv. dualismu práva patří k nejkomplikovanějším právním otázkám, a to tím spíše, že po likvidaci správního soudnictví po roce 1948 tyto otázky byly záměrně pomíjeny (z pochopitelných důvodů socialistické právo poskytovalo veřejnoprávním nárokům téměř nulovou soudní ochranu).

Může tak dojít ke sporům o to, zda určitou věc má rozhodovat soud správní nebo soud civilní, ať už v kladném významu (pravomoc si osobují obě větve soudnictví) nebo ve významu záporném (obě větve soudnictví svou příslušnost odmítly). Pro odstranění takového sporu (ve svém jádru sporu o to, zda správní orgán rozhodl věc práva veřejného nebo věc práva soukromého) je příslušný zvláštní orgán soudního charakteru, zvláštní senát, zřízený zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů . Tento šestičlenný senát je ustaven vždy na dobu tří let ze tří soudců Nejvyššího soudu, jmenovaných předsedou Nejvyššího soudu a ze tří soudců Nejvyššího správního soudu, jmenovaných předsedou Nejvyššího správního soudu. V pravomoci tohoto senátu je usnesením rozhodnout o tom, který soud je příslušný o konkrétní věci rozhodovat; současně usnesením zruší všechna rozhodnutí soudů civilních nebo správních, vydaná v této věci, která jeho výroku odporují. Výrokem zvláštního senátu jsou pak vázány - mimo jiné - všechny soudy.

J) KONFLIKT KOMPETENCÍ MEZI MOCÍ VÝKONNOU A MOCÍ SOUDNÍ

Rozhodováním sporů o věcnou příslušnost však není pravomoc zmíněného zvláštního senátu vyčerpána, právě naopak. Jeho prvořadým úkolem je rozhodovat spory, které vznikají mezi soudy (jakýmikoli) na jedné straně a orgány výkonné moci,územní, zájmové nebo profesní samosprávy na straně druhé (tzv. kompetenční konflikty). Rozhodováním těchto sporů mezi justicí a exekutivou není vhodné pověřovat některý ze soudů stávající soustavy, jako tomu bylo v letech 1993 - 2002, kdy tyto spory rozhodovaly vrchní soudy (v praxi vždy Vrchní soud v Praze), protože by se rozhodující soud mohl stát „soudcem ve své vlastní věci“. Bylo proto vhodnější vytvořit speciální orgán, byť soudního typu, který věc samu v žádném případě rozhodovat nebude a musí posoudit jen otázku, zda věc má rozhodnout správní orgán nebo soud. Řešení této otázky má ovšem širokou závaznost a fakticky - třebaže jde o rozhodnutí kompetenčního konfliktu v jednotlivé konkrétní věci - působí svou autoritou jako významný precedent.

Okresní soudy:

 

Civilní řízení:

k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy, nestanoví – li zákon jinak – viz. § 9 OSŘ.

V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

 

Trestní řízení: viz výše § 17 TŘ

 

Soudce:

 

Jmenován prezidentem republiky. Soudcem nebo přísedícím může být ustanoven státní občan České republiky (dále jen "občan"), který je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu.

 

Podmínku bezúhonnosti podle odstavce 1 nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliže se na něj podle zvláštního právního předpisu nebo rozhodnutí prezidenta republiky nehledí, jako by nebyl odsouzen.

 

Předpokladem pro ustanovení soudcem je též vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a složení odborné justiční zkoušky.

 

Další předpoklady pro ustanovení soudcem nebo přísedícím stanoví zvláštní právní předpis – vyhláška provádějící ZSS

 

Za odbornou justiční zkoušku se považuje též advokátní zkouška, závěrečná zkouška právního čekatele, notářská zkouška a odborná exekutorská zkouška. Stejné účinky má výkon funkce soudce Ústavního soudu alespoň po dobu 2 let.

 

 

 

Výkon advokacie = poskytování právních služeb advokáty

 

Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu 1), je-li vykonávána advokátem.

 

Každý má právo na svobodnou volbu advokáta.

 

Advokát je při poskytování právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta.

 

Advokáti poskytují právní služby ve všech věcech.

 

Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou

 

Komora zapíše na základě písemné žádosti do seznamu advokátů každého,

 

a) kdo má plnou způsobilost k právním úkonům,

 

b) kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo

1. v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, nebo

2. studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu , a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice,

 

c) kdo vykonával po dobu alespoň tří let právní praxi jako advokátní koncipient,

 

d) kdo je bezúhonný,

 

e) komu nebylo uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů nebo na něhož se hledí, jako by mu toto kárné opatření nebylo uloženo,

 

h) kdo složil advokátní zkoušku,

 

i) kdo uhradil Komoře poplatek, který stanoví stavovský předpis nejvýše částkou 10 000 Kč, a

 

j) kdo po splnění podmínek uvedených pod písmeny a) až i) složil do rukou předsedy Komory tento slib: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu ctít právo a etiku povolání advokáta a chránit lidská práva. Slibuji, že budu dodržovat povinnost mlčenlivosti a dbát důstojnosti advokátního stavu.

 

 

Výkonem notářství se rozumí sepisování veřejných listin o právních úkonech, osvědčování právně významných skutečností a prohlášení, přijímání listin do úschovy a dále přijímání peněz a listin do úschovy za účelem jejich vydání dalším osobám (dále jen „notářská činnost“). Notářskou činnost vykonává notář nestranně.

 

 Notář je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil notářským úřadem. Notářským úřadem se rozumí soubor pravomocí k výkonu notářství a další činnosti stanovené zákonem (dále jen "činnost notáře") trvale spojený s místem výkonu této činnosti.

 

Činnost notáře je neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku. Notář však může vykonávat funkci poslance, senátora nebo zastupitele obecního nebo krajského zastupitelstva a i za úplatu činnost vědeckou, publikační, pedagogickou, tlumočnickou, znaleckou, uměleckou a činnost v poradních orgánech vlády, ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy a v orgánech samosprávy.

 

Notářem může být jmenován státní občan České republiky, který

 

a) má plnou způsobilost k právním úkonům,

 

b) získal vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu oborů práva na vysoké škole v České republice nebo pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, o vzdělání získaném v oborech práva na vysoké škole v zahraničí anebo je toto vzdělání uznáno podle zvláštních právních předpisů. Za toto vzdělání se považuje též vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky nebo jejích právních předchůdců,

 

c) je bezúhonný,

 

d) vykonal alespoň pětiletou notářskou praxi a

 

e) složil notářskou zkoušku.

převody nemovitostí

 

-         Dům, byt nebo pozemek se nejčastěji převádějí kupní nebo darovací smlouvou. Notář Vám smlouvu o převodu nemovitostí sepíše ve formě notářského zápisu, který je na rozdíl od smluv sepsaných například advokátem nebo realitní kanceláří veřejnou listinou. To znamená, že v případě sporu může být u soudu použit stejnopis notářského zápisu jako jednoznačný důkaz potvrzující pravdivost údajů v něm uvedených.

 

notářské úschovy

 

-         Výhody využití notářské úschovy peněz jsou zřejmé - prodávající tak vylučuje riziko, že by mu nebyla kupní cena v plné výši zaplacena a kupující neriskuje předání peněz před zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Kupující si navíc může zajistit zaplacení daně z převodu nemovitostí, za jejíž zaplacení ze zákona za prodávajícího ručí. Notář je osobou k uložení peněz dostatečně důvěryhodnou, což je dáno jeho zákonnými a evidenčními povinnostmi kontrolovanými orgány notářské samosprávy a je také dostatečně pojištěn na případná rizika.

 

notářský zápis jako podklad pro exekuci

 

-

závěti, vydědění, správci dědictví

majetkové smlouvy manželů, snoubenců

zástavní smlouvy + rejstřík zástav

ověřování + osvědčování

obchodní společnosti

 

-         Při založení společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti je podle zákona nutné zakladatelské dokumenty sepsat ve formě notářského zápisu. Notář zakladatelské dokumenty těchto společností (zakladatelské listiny, společenské smlouvy, stanovy) vyhotovuje tak, aby byly v souladu se zákonem a s představami a potřebami zakladatelů společností. Tak by mělo být zajištěno předcházení budoucím sporům mezi společníky.

 

 

dědictví

 

-         Notář je ve funkci soudního komisaře pověřen soudem k vyřízení dědictví. Je to jediný případ, kdy si pro notářskou službu nemůžete notáře vybrat. Notáři je vyřízení dědictví přiděleno soudem podle předem stanoveného rozvrhu, a to z důvodů nestrannosti a objektivity soudního rozhodování. Řízení se zahajuje zpravidla bez návrhu na základě úmrtního listu, který soudu zašle matrika. V dědickém řízení notář jako první kontaktuje dědice, většinou to bývá osoba, která se postarala o pohřeb zůstavitele a sdělí, co bude třeba pro vyřízení dědictví učinit.

-          

-         Pravidla dědění stanoví Občanský zákoník. Dědí se ze zákona nebo podle závěti, ale je možná i kombinace obojího. Závětní dědic má přednost před dědici ze zákona, výjimkou jsou však potomci pořizovatele závěti, takzvaní neopomenutelní dědici. Dědí se majetek nebo jeho část, ale do výše ceny tohoto majetku na dědice přecházejí i dluhy zemřelého. Dědictví lze také odmítnout, ale v některých případech pak dědický nárok přechází na potomky toho, kdo dědictví odmítl, což jsou důsledky většinou nechtěné. Vypořádání dědictví se většinou řeší dohodou dědiců, která musí být uzavřena před notářem. Až při uzavření této dohody může dědic vyjádřit to, že z dědictví nepožaduje žádný majetek.

 

výpisy z informačních systémů veřejné správy

 

 

 

je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení a plní další úkoly vyplývající z trestního řádu,

 

vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná nebo ústavní výchova, a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda,

 

působí v jiném než trestním řízení,

 

vykonává další úkoly, stanoví-li tak zvláštní zákon.

Státní zastupitelství se v souladu se svou zákonem stanovenou působností podílí na prevenci kriminality a poskytování pomoci obětem trestných činů.

 

Soustavu státního zastupitelství tvoří Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství, krajská státní zastupitelství a okresní státní zastupitelství; v době branné pohotovosti státu také vyšší a nižší polní státní zastupitelství.

 

V obvodu hlavního města Prahy působnost krajského státního zastupitelství vykonává Městské státní zastupitelství v Praze a působnost okresních státních zastupitelství vykonávají obvodní státní zastupitelství. V obvodu města Brna vykonává působnost okresního státního zastupitelství Městské státní zastupitelství v Brně.

 

Státním zástupcem může být jmenován státní občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, ke dni jmenování dosáhl věku nejméně 25 let, získal vysokoškolské vzdělání studiem magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, úspěšně složil závěrečnou zkoušku, jeho morální vlastnosti dávají záruku, že bude funkci řádně zastávat, a souhlasí se svým jmenováním do funkce státního zástupce a s přidělením k určitému státnímu zastupitelství.

 

Funkce státního zástupce vzniká jmenováním.

 

Státního zástupce jmenuje na návrh nejvyššího státního zástupce ministr spravedlnosti na dobu časově neomezenou.

 

Státní zastupitelství je významným činitelem výkonu spravedlnosti. Státní zastupitelství realizuje právo státu na stíhání osob, které se měly dopustit trestných činů. Tento zájem se v demokratické trestní justici chápe šířeji jako 'veřejný zájem', který je v tom, že veřejný žalobce stíhá osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, ale i v tom, že veřejný žalobce má uloženy povinnosti k oběti trestného činu, mladistvým pachatelům, obhajobě ap. Tyto povinnosti se týkají ochrany základních práv a svobod, do nichž je zasahováno v trestním řízení, a to nejen obviněného, ale i dalších osob zúčastněných na trestním procesu. V konkrétní podobě se jedná např. o nepřípustnost zatajení důkazů ve prospěch obviněného, povinnost nepodat obžalobu za určitých skutkových předpokladů (např. podezření ve vztahu k obviněnému bylo vyvráceno), povinnost zamezit porušování práv a svobod ze strany policie v rámci stadia před podáním obžaloby. Státní zastupitelství zajišťuje veřejný zájem i v netrestní oblasti své působnosti. Účast státních zástupců a soudců na výkonu trestní spravedlnosti je rozdílná. Soudci v trestním řízení rozhodují o vině a trestu, státní zástupci podávají k soudu obžalobu a zastupují ji v řízení před soudem. Pro plnění obžalovací funkce si zajišťují potřebné podklady v rámci předsoudního stadia trestního řízení. V předsoudním stadiu procesu uplatňují státní zástupci zájem státu na boji s trestnou činností. Rozdílné povaze činnosti v trestním řízení odpovídá jiné uspořádání státního zastupitelství oproti soustavě soudů (vyšší míra centralizace, závaznost pokynu nadřízeného). Společným rysem je to, že soudci i státní zástupci se účastní na výkonu trestní spravedlnosti.

Netrestní činnost státního zastupitelství:

 

1.  Státní zastupitelství je oprávněno podat návrh na zahájení řízení

 

a)  podle § 42 zákona o státním zastupitelství ( žaloba  o  neplatnost   smlouvy  o  převodu  vlastnictví v případech,   kdy   při   jejím   uzavírání  nebyla  respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků),

 

    b) podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. (návrh  na uložení opatření),

 

    c) podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona č. 109/2002 Sb.

- na zrušení  nařízené ústavní výchovy  nebo

-  na zrušení  uložené  ochranné výchovy,

- na uložení ochranné výchovy dětem umístěným v zařízení na základě nařízené

   ústavní výchovy,

 

   d) podle § 35 odst. 3 občanského soudního řádu, a to návrh na

-         uložení výchovného opatření,

-         nařízení ústavní výchovy nebo na prodloužení ústavní výchovy

-     pozastavení, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti,

nebylo-li řízení zahájeno soudem bez návrhu nebo na návrh jiného navrhovatele.

 

2.  Státní zastupitelství je oprávněno podat žalobu pro zmatečnost podle § 231 odst. 2 o.s.ř. ( jen ve věcech uvedených v § 35 odst. 1 o. s. ř.) , která má povahu mimořádného opravného prostředku.

  3. Státní zastupitelství je oprávněno  podle § 35 odst. 1 o. s. ř. vstoupit do zahájeného řízení ve věcech

 

- určení, zda je třeba souhlasu rodičů  dítěte k jeho osvojení,  

- uložení výchovného opatření podle § 43 odst. 1 zákona o rodině,

- nařízení ústavní výchovy a prodloužení ústavní výchovy,

- pozastavení, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti,

- způsobilosti k právním úkonům,

- prohlášení za mrtvého ,

- vyslovení přípustnosti  převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče,

- umoření listin,

-  společenství vlastníků jednotek ( § 35 odst. 1 písm. l) o.s.ř.),

                                   Trestní právo – úvod, základní pojmy[1]

 

 

Odvětví veřejného práva, součást právního řádu

 

-         Trestní právo hmotné : chrání nejdůležitější statky společnosti, zejména práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jako i právem chráněné zájmy společnosti a státu včetně ústavního zřízení ČR před trestnými činy taxativně uvedenými v trestním zákoníku, upravuje podmínky trestní odpovědnosti, zejména stanoví, co je trestným činem a jaké jsou jeho zákonné znaky a vymezuje tresty a ochranná opatření, které lze uložit pachateli trestného činu případě, že bude v řízení před soudem prokázána jeho vina.

-         Trestní právo procesní: postup OČTŘ (orgánů činných v trestním řízení – PČR, SZ, soudy) při zjišťování a objasňování trestné činnosti, postup v řízení před soudem, vynesení spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, ochranném opatření, případně o nároku na náhradu škody, postup při výkonu jednotlivých rozhodnutí, postup při právním styku s cizinou (evropský zatýkací rozkaz, mezinárodní zatýkací rozkaz)

 

Základ trestní odpovědnosti, neboli vinu představuje s určitým pachatelem spojený čin soudně trestný (TČ, provinění) a právním následkem viny jako základu trestní odpovědnosti je trest ochranné opatření, opatření, pokud jako sankce postihuje trestně odpovědného pachatele.

 

 

Ochranná: ochrana společnosti před kriminalitou

Regulativní:vymezení podmínek a hranic trestní odpovědnosti

Preventivně represivní: předcházení TČ a individualizovaný a spravedlivý postih pachatelů TČ

 

Základní pramen TPH představuje: trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 1.1.2010 a dále zákon o soudnictví ve věcech mládeže 218/2003 Sb.

 

 

Z hlediska viny a trestu se rozděluje na obecnou část (obsahuje ustanovení společná všem trestným činům a jejich pachatelům) a zvláštní (taxativní výčet skutkových podstat trestných činů).

 

Používání trestních zákonů:

§ 2

 

 

            (2) Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán.

 

 

 

§ 3

 

 

 

 

 

 

Definice TČ:

 

Protiprávní čin, který konkrétně vykazuje trestním zákoníkem diferencovaně stanovený typový charakter a stupeň jeho společenské škodlivosti vyjádřený v jeho skutkové podstatě pomocí znaků subjektu, objektivní stránky, objektu a subjektivní stránky, za nějž TZ stanoví trest, ochranné opatření, opatření.

 

§ 13

 

 

 

 

§ 12/2 tzv. materiální korektiv: OČTŘ musí hodnotit konkrétní společenskou škodlivost činu z hlediska v § 39/2 TZ.

 

§ 12

 

 

 

 

 

 

 

§ 39

 

 

Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.

 

 

Klasifikace tč:

 

TRESTNÝ ČIN:

 

§ 111 TZ:

 

 

§ 14

 

 

 Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny.

 

 Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.

 

Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.

 

 

čin jinak trestný:

 

a)                čin relativně beztrestný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, protiprávní, škodlivý pro společnost. Avšak s nedostatkem způsobilého subjektu, subj, stránky, jednání, absence objektu trestného činu, nedostatek příčinného vztahu mezi jednáním a následkem.

b)               protiprávní čin nevykazující žádný stupeň společenské škodlivosti (popř. činy v krajní nouzi, nutné obraně)

 

 

 

 

 

 

 

 

-         skutková podstata TČ – trestněprávní forma vyjádření trestného činu, zákonný typ trestného činu (model), odráží reálnou existenci pro společnost natolik typicky škodlivých jednání, proti nimž je ji nutno chránit trestními sankcemi.

 

 

 

 

 

 

 

 

Třídění sptč:

 

§ 205

 

 

 

a) způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou,

 

b) čin spáchá vloupáním,

 

c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,

 

d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo

 

e) čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob,

 

 

 

§ 140

 

 

 

 

a) na dvou nebo více osobách,

 

b) na těhotné ženě,

 

c) na dítěti mladším patnácti let,

 

d) na úřední osobě při výkonu nebo pro výkon její pravomoci,

 

e) na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti,

 

f) na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona,

 

g) na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,

 

h) opětovně,

 

i) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo

 

j) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky.

 

 

 

§ 141

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

FO, která svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty ve všech jeho zákonných formách (§22,23,111 TZ)

 

Obligatorní znaky subjektu TČ:

 

 

 

Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný

 

 

§ 2

 

a) mládeží děti a mladiství,

 

b) dítětem mladším patnácti let ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku,

 

c) mladistvým ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku.

 

 

§ 5

 

(1) Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

 

(2) Dopustí-li se mladistvý uvedený v odstavci 1 činu jinak trestného nebo není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, lze vůči němu použít vedle ochranných opatření (§ 21) obdobně postupů a opatření uplatňovaných podle tohoto zákona u dětí mladších patnácti let.

 

§ 26 TZ upravuje tzv. nezaviněnou nepříčetnost

 

§ 26

 

 

Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

 

 

 

 

§ 123

 

Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.

 

§ 360 TZ upravuje tzv. zaviněnou nepříčetnost:

 

§ 360

 

 

(1) Kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let; dopustí-li se však činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším.

 

(2) Ustanovení odstavce 1, jakož i § 26 se neužije, přivedl-li se pachatel do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin, nebo spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti.

 

Příklad: pachatel, poté co společně se svou přítelkyní při oslavě vědomě(zaviněně) požili alkoholické nápoje v kombinaci s pervitinem, se dostal do stavu nepříčetnosti a v něm svoji přítelkyni zastřelil legálně drženou pistolí. (čin jinak trestný – vražda § 140/1 TZ by musel být posuzován podle § 360/1 TZ)

 

 

Nemá za následek beztrestnost, může vést nanejvýš k tzv. privilegované trestnosti viz. § 142 TZ.

 

§ 27

 

Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.

 

§ 142

 

Matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě, bude potrestána odnětím svobody na tři léta až osm let.

 

 

Konkrétní subjekt – má zvláštní vlastnost - § 142 – matka novorozeného dítěte

Speciální subjekt – má zvláštní způsobilost nebo postavení - voják

Třídění subjektů:

 

Dospělí x mladiství

Obecní x konkrétní x speciální

Přímí pachatelé x nepřímí pachatelé (§ 22 TZ)

 

§ 22

 

 

(1) Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.

 

(2) Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala.

 

 

Charakterizuje trestný čin z jeho vnějšího pohledu:

 

Obligatorní znaky:

                                  Jednání, následek, příčinný vztah mezi jednáním a následkem

 

Fakultativní znaky:

                                   Místo, čas, způsob jednání, účinek

 (konání x opomenutí – např. neposkytnutí pomoci - § 150 TZ, zanedbání povinné výživy § 196/1 TZ)

Následek: (může mít podobu ohrožení popř. poruchy)

Jeho typickým vyjádřením může být např. výše způsobené škody § 138 TZ

 

§ 137

 

 

 

 

§ 138

 

 

 

Příčinný vztah: (kauzální nexus)

 

Příčinný vztah mezi jednáním a následkem:

 

,, jednání je příčinou následku,, (teorie podmínky)

 

 

§ 274

 

 

            (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán,

 

 

b) spáchá-li takový čin při výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých je vliv návykové látky zvlášť nebezpečný, zejména řídí-li hromadný dopravní prostředek, nebo

 

c) byl-li za takový čin v posledních dvou letech odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za takový čin propuštěn.

 

Objekt : vztah či zájem na určitých hodnotách (právní statek) jehož ohrožení nebo poruchu způsobem a v míře, kterou předpokládá TZ je nezbytné v individuálním a celospolečenském zájmu postihnout trestněprávními sankcemi a tím jej chránit.

 

 

Předmět útoku:

Na něj pachatel svým činem působí (útočí):

 

Př. Krádež automobilu: (předmět útoku je automobil), les např. u TČ poškozování lesa těžbou § 295 TZ

 

 

Obligatorní znak:

 

Zavinění

 

Fakultativní:

 

Motiv, pohnutka, cíl, záměr

 

 

Psychický vztah pachatele k poruše či ohrožení objektu trestného činu nebo jeho předmětu útoku, jakož i k jeho jednání uvedenému v TZ.

 

Složka vědomostní: vědění, intelektuální, představová

Složka volní: zaměření vůle

 

Formy zavinění:

 

Úmysl: §15 TZ

 

§ 15

 

 

(1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

 

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo

 

 

(2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

 

 

 

 

 

 

 

Nedbalost: §16 TZ

 

§ 16

 

 

(1) Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

 

a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

 

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

 

(2) Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

 

Příklad:

 

§ 196

 

(1) Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

 

(2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

 

(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,

 

a) vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze, nebo

 

b) byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

 

 

§ 201

 

(1) Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že

 

a) svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu,

 

b) umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život,

 

c) umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo

 

d) závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

 

(2) Kdo umožní, byť i z nedbalosti, dítěti hru na výherním hracím přístroji, který je vybaven technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytuje možnost peněžité výhry, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.

 

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán,

 

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ze zavrženíhodné pohnutky,

 

b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu,

 

c) spáchá-li takový čin opětovně, nebo

 

d) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

 

 

Uplatňují se tam, kde je jinak formálně naplněna SPTČ

Přichází v úvahu u kteréhokoliv TČ

Vylučují společenskou škodlivost a v důsledku i protiprávnost a trestnost činu

 

Krajní nouze: § 28/1 TZ

 

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem, není trestným činem.

Prameny nebezpečí: přírodní síly, technické nedostatky, fyziologické procesy organismů, psychické a fyzické donucení, nebezpečné lidské jednání.

 

Př. Horký letní den, 40 stupňů Celsia, dítě v autě, rodič nikde, dítě trpí horkem, rodič se nevrací, rozbíjím okno cizího auta, za účelem poskytnutí pomoci dítěti.

Nutná obrana: § 29 TZ

 

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

 

Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Útok musí hrozit přímo – hrozba musí být opravdová a bezprostřední

Jednání proti útoku který už začal a ještě neskončil

Obrana musí být přiměřená

 

 

 

Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.

 

Svolení podle musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.

 

Příklad:

typicky u majetkové trestné činnosti, souhlas majitele objektu např. s jeho výzdobou sprejery, kdy bez jeho souhlasu by se jednalo o TČ poškozování cizí věci ve smyslu § 228/2 TZ.

 

S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.

 

 

Přípustné riziko § 31

Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. ( např. postup tzv. lege artis, podnikatelské riziko

 

Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.

 

 

Oprávněné použití zbraně § 32

Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem – př- zákon a PČR, zákon o zbraních a střelivu.

 

 

-         výkon práva a plnění povinnosti – PČR – zadržení podezřelého, vazba, domovní a osobní prohlídka

-         lékařský zákrok způsobem odpovídajícím poznatkům současné vědy se souhlasem pacienta a v souladu s léčebným záměrem

-         splnění závazného rozkazu ( u vojáků)

 

 

 

 

 

 

Trestní sankce lze ukládat jen na základě trestního zákona.

 

Pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost.

 

Trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele.

Tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější.

Při ukládání trestních sankcí se přihlédne i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem.

 

 

Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo pomohl zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.

Za spáchané trestné činy může soud uložit tresty

 

odnětí svobody,

 

domácí vězení,

 

obecně prospěšné práce,

 

propadnutí majetku,

 

peněžitý trest,

 

propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,

 

zákaz činnosti,

 

zákaz pobytu,

 

zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce,

 

ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání,

 

ztrátu vojenské hodnosti,

 

vyhoštění.

 

 

Trestem odnětí svobody se rozumí

 

-         nepodmíněný trest odnětí svobody

-         podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody,

-         podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.

 

Dohled:

 

Dohledem se rozumí pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem Probační a mediační služby (dále jen „probační úředník“), spolupráce při vytváření a realizaci probačního plánu dohledu ve zkušební době a kontrola dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona.

 

Účelem dohledu je

 

-         sledování a kontrola chování pachatele, čímž je zajišťována ochrana společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti,

-         odborné vedení a pomoc pachateli s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život.

 

Dohled nad pachatelem provádí probační úředník.

 

-         spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví, a plnit probační plán dohledu,

-         dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které mu probační úředník stanoví,

-         informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání a zdrojích obživy, dodržování soudem uložených přiměřených omezení a přiměřených povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených probačním úředníkem,

-         umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje

 

 

-         Probační úředník je povinen vykonávat dohled nad pachatelem v souladu s vytvořeným probačním plánem, být mu nápomocen v jeho záležitostech a plnit pokyny předsedy senátu směřující k výkonu dohledu a k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Probační úředník je povinen probační plán pravidelně aktualizovat s přihlédnutím k výsledkům dohledu a k osobním, rodinným a jiným poměrům pachatele.

-         Poruší-li pachatel, kterému byl uložen dohled, závažným způsobem nebo opakovaně podmínky dohledu, probační plán nebo přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, informuje o tom probační úředník bez zbytečného odkladu předsedu senátu soudu, který dohled uložil. Při méně závažném porušení stanovených podmínek, probačního plánu nebo přiměřených omezení a přiměřených povinností probační úředník upozorní pachatele na zjištěné nedostatky a dá mu poučení, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení stanovených podmínek, probačního plánu nebo přiměřených omezení a přiměřených povinností bude o tom informovat předsedu senátu.

-          Nestanoví-li předseda senátu jinak, zpracuje probační úředník nejméně jednou za šest měsíců zprávu, ve které informuje předsedu senátu soudu, který dohled uložil, o průběhu výkonu dohledu nad pachatelem, o dodržování stanovených podmínek, probačního plánu a přiměřených omezení a přiměřených povinností pachatelem a o jeho poměrech.

 

 

Zvláštním typem trestu odnětí svobody je výjimečný trest (§ 54).

 

Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje.

 

Trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.

 

Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 3, nebo který při spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 3, vlastizrady (§ 309), teroristického útoku podle § 311 odst. 3, teroru (§ 312), genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle § 411 odst. 3, válečné krutosti podle § 412 odst. 3, perzekuce obyvatelstva podle § 413 odst. 3 nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3 zavinil úmyslně smrt jiného člověka, a to za podmínek, že

 

a)      takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a

b)      uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.

 

Nepodmíněný trest odnětí svobody se ukládá nejvýše na dvacet let.

 

 

Nepodmíněný trest odnětí svobody se vykonává podle jiného právního předpisu ve věznicích.

 

 

až na dvě léta, odsuzuje-li soud pachatele přečinu

Nestanoví-li soud v rozsudku jinak, trest domácího vězení spočívá v povinnosti odsouzeného zdržovat se v určeném obydlí ve dnech pracovního klidu a pracovního volna po celý den a v ostatních dnech v době od 20.00 hodin do 05.00 hodin, nebrání-li mu v tom důležité důvody, zejména výkon zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotní péče ve zdravotnickém zařízení v důsledku jeho onemocnění; zdravotnické zařízení je povinno na vyžádání orgánu činného v trestním řízení mu tuto skutečnost sdělit. Soud může odsouzenému povolit navštěvování pravidelných bohoslužeb nebo náboženských shromáždění i ve dnech pracovního klidu a pracovního volna.

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených a též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

 

 

Ukládá-li soud trest domácího vězení, stanoví pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen, náhradní trest odnětí svobody až na jeden rok. Zmařením trestu domácího vězení se rozumí nedodržení jeho podmínek, v takovém případě soud rozhodne o výkonu celého náhradního trestu odnětí svobody a zároveň stanoví i způsob jeho výkonu.

 

 

 

 

Soud může uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za přečin; jako samostatný trest může být trest obecně prospěšných prací uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

 

Trest obecně prospěšných prací spočívá v povinnosti odsouzeného provést ve stanoveném rozsahu práce k obecně prospěšným účelům spočívající v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných činnostech ve prospěch obcí, nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které se zabývají vzděláním a vědou, kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí, podporou a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností. Práce nesmí sloužit výdělečným účelům odsouzeného.

 

 

 

 

Trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 300 hodin.

 

Soud může uložit pachateli na dobu trestu i přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil.

 

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených , též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

 

Při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud ke stanovisku pachatele, k jeho zdravotnímu stavu a k možnosti uložení tohoto trestu. Trest obecně prospěšných prací neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce.

 

 

Obecně prospěšné práce je odsouzený povinen vykonat osobně a bezplatně ve svém volném čase nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou odsouzený

 

a) nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky, nebo

 

b) byl ve vazbě nebo vykonával trest odnětí svobody.

 

Jestliže pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevede řádný život, vyhýbá se nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, jinak maří výkon tohoto trestu nebo zaviněně nevykonává ve stanovené době uložený trest, může soud přeměnit, a to i během doby stanovené pro jeho výkon, trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodnout zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá i jen započatá jedna hodina nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítá za jeden den odnětí svobody.

 

Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat trest obecně prospěšných prací v platnosti nebo prodloužit dobu výkonu tohoto trestu až o šest měsíců, i když odsouzený zavdal příčinu k přeměně trestu podle odstavce 2, a

 

a) stanovit nad odsouzeným na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dohled,

 

b) stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti, nebo

 

c) stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku některé z výchovných opatření, je-li ve věku blízkém věku mladistvých.

 

Na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

 

 

Peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.

 

 

 Peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb.

 

Denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč.

 

Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den.

 

Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu.

 

Soud v rozhodnutí uvede počet a výši denních sazeb. Nelze-li od pachatele podle jeho osobních a majetkových poměrů očekávat, že peněžitý trest ihned zaplatí, může stanovit, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách; přitom může určit, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže pachatel nezaplatí dílčí splátku včas.

 

 Ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta. Náhradní trest nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby.

 

Na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za přečin spáchaný z nedbalosti, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

 

 

 

 

Soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

 

Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.

 

 

Do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat.

 

Byl-li trest zákazu činnosti vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

 

 

 

Soud může uložit trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce až na deset let, dopustil-li se pachatel úmyslného trestného činu v souvislosti s návštěvou takové akce.

 

Trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje účast na stanovených sportovních, kulturních a jiných společenských akcích.

 

 

Odsouzený je při výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce povinen spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví, zejména postupovat podle stanoveného probačního plánu, vykonávat stanovené programy sociálního výcviku a převýchovy, programy psychologického poradenství, a považuje-li to probační úředník za potřebné, dostavovat se podle jeho pokynů v období bezprostředně souvisejícím s konáním zakázané akce k určenému útvaru Policie České republiky.

 

Do doby výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává.

 

Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu.

 

 

Při podmíněném odsouzení stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.

 

Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

 

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

 

 

 

Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a

 

a) stanovit nad odsouzeným dohled,

 

b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené, nebo

 

c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život.

 

Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.

 

Bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

 

 

 

 

Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova, která je upravena zákonem o soudnictví ve věcech mládeže.

 

 

 

 

 

---