(šesté dějství) Na scénu, se svým obávaným notesem, vstupuje Ďábel. Přichází rovnou k ležícímu Kamilovi. Jen malou chvíli po něm přicházejí všichni duchové a obstupují je do půlkruhu. Ďábel: „Pan Záluba. Už můžete vstát.“ Kamil (zůstává ležet): „Ne, díky. Mně je tady dobře.“ Ďábel: „Byla to zábavná kratochvíle. Skutečně velmi vkusné. Ale jestli dovolíte, opravdu už musíme vyplnit ty formuláře.“ Kamil (vstává do polosedu): „Tak počkat. Teď přece musí proběhnout soud, ne? A v něm se ukáže, co všechno jsem za tu poslední hodinu dokázal a jaký osud si eó ipsó zasloužím.“ Ďábel: „Vskutku, pane Zálubo? A co že jste to vlastně za poslední hodinu dokázal?“ Kamil (zeširoka): „Nó-ó… Tak především…“ napočítá na prstech jedna „A taky jsem…“ napočítá dvě „Ale hlavně…“ Ďábel: „Ano, asi tak. Vaše trvalé bydliště? Zaživa, myslím.“ Kamil (skáče na nohy): „Ne tak zhurta. Slyšel jsi, co jsem ti říkal? Zaživa, myslím? Nemůžeš mě jen tak zatratit!“ Ďábel na něj upře a-co-z-toho pohled, ten, jenž se nejlépe vrhá přes horní obroučky brýlí, pod nímž Kamil poněkud znejistí. Kamil (zkouší to): „Já se snažil. Snažil jsem se. Totiž… já…“ Ďábel jej provrtává pohledem. Kamil (velmi nejistý): „Nikdy jsem nikomu…“ Ďábel začne lehce a téměř soucitně kroutit hlavou. Kamil (připojuje nervózní gestikulaci): „Ono… víš… nemůžeš…“ Kamil svěsí ramena, vzdává se „Ach jo.“ Ďábel (zhluboka se nadechne): „ … zaměstnání?“ Kamil (zoufale): „Ale no tak, už jsem svoji lekci dostal! Všechno jsem to pochopil, jsem teď úplně jiný člověk! No fakt, pusť mě do nebe, dám ti pade.“ Ďábel (s krajním opovržením): „Přestaňte fňukat.“ Kamil: „Já to myslím vážně! Všechno mi to vysvětlili! Dobro, zlo, všechno chápu, aleluja!“ k duchům „Že jo? Tak řekněte něco! Co? Naturále?“ Všichni duchové, jeden po druhém, jak kolem nich Kamil prochází, uhýbají pohledem, nervózně přešlapují, vytáčejí se, vrhají křečovité úsměvy. Ďábel: „Nemají co říct, pane Zálubo. Nikdy neměli. Jsou to jen stíny toho, co si lidé myslí, že vědí o dobru. Manifestace všech vašich samolibých výmluv a ukřivděných ospravedlnění. Jak jste si vůbec mohl myslet, že vás spasí? Zmizte, malí duchové, apage!“ rozhání duchy „Vraťte se zpátky do knih a lidských snů. Už tu nemáte co pohledávat, kšá.“ Před Kamila předstoupí první Reál. Triumfálně mu pod nos jako trumfové eso strčí Velkého Šizuňka a vítězoslavně odkráčí pryč. Další přichází Pragmál, který Kamilovi divoce zatřepe pravicí. Pragmál: „Ale užili jsme si to, co, pane?“ Pragmál odchází, přicházejí Reláty. Bílá Reláta: „Rády jsme tě poznaly, Kamile.“ Černá Reláta: „Zas tak rády ne.“ Reláty odcupitají, přichází Naturál. Vtiskne Kamilovi vášnivý polibek, přičemž jej zakloní nazad. Pak jej pouští, Kamil upadne, Naturál odchází. Ďábel: „Teď už se nemáte za co schovat.“ Kamil: „Takže to všechno bylo marné.“ Ďábel: „Všechno beze zbytku. Povězte, pane Zálubo, budete nyní hodný chlapec a vyplníte mi ten dotazník?“ Kamil (vstává, rezignovaně): „Budu. Tak ať to máme za sebou.“ Na scénu vtrhávají filosofové. Jeden z filosofů: „To nesouhlasí!“ Jeden z filosofů: „Všechno špatně!“ Jeden z filosofů: „Zde je opomíjeno množství relevantních faktorů!“ Jeden z filosofů: „Pane Satan, takhle by to prostě nešlo.“ Ďábel (ztrácí sebeovládání): „U všech červů! Už jsou tady zase!“ Filosofové zaujmou pozici v kompaktní hromadě, Kamil horlivě přikyvuje všemu, co říkají. Jeden z filosofů: „Bedlivě jsme pozorovali jednání zde Záluby Kamila a dospěli jsme k názoru, že zcela vyčerpal potenciál všech etických te-órií, které mu byly předloženy.“ Jeden z filosofů: „Po jejich náležitém přehodnocení rozumně dospěl k závěru, že žádná z nich není bez výhrad neproblematická.“ Jeden z filosofů: „Kteréžto problémy identifikoval a uzpůsobil jim své jednání.“ Jeden z filosofů: „… když dané te-órie odmítnul jako nevyhovující.“ Jeden z filosofů: „Veškeré domnělé mravní excesy za poslední hodinu tudíž nebyly ve vztahu k řečenému Kamilovi jeho zlým záměrem, ale nešťastnou externalitou, za niž nenese zodpovědnost.“ Ďábel: „Dost už těch planých tlachů! Kdo si myslíte, že jste, abyste mi mluvili do řemesla!“ Všichni filosofové (suverénně): „Filosofové!“ Ďábel: „Co vám dává právo? Promiňte, kohože to tady vlastně Hospodin srazil z nebes, aby trýznil duše zatracených? Vás? Nemyslím si!“ Jeden z filosofů: „Právo? Naše právo je komentovat dění ve světě a všech jeho metafyzických rovinách!“ Jeden z filosofů: „Především v jeho metafyzických rovinách!“ Jeden z filosofů: „A to právo nezávisí na tom, co jsme, kdo jsme a už vůbec ne kde jsme!“ Jeden z filosofů: „My říkáme, že zde takzvaný Kamil Záluba nenašel správnou cestu, protože neměl dostatek alternativ!“ Jeden z filosofů: „A když to říkáme my, tak máme možná pravdu! A v tom možná je víc síly, než v celém pekle dohromady!“ Ďábel: „Ani na to nemyslete! Tahle fraška je u konce!“ Jeden z filosofů: „Nic není u konce! Žádáme další hodinu!“ Jeden z filosofů: „Žádáme moc, moc a moc dalších duchů etických te-órií!“ Jeden z filosofů (výčtem): „Emotivismu, kognitivismu, preskriptivismu, intuicionismu.…“ Jeden z filosofů: „Nechť započne invokace!“ Kamil se nadšeně posmívá Ďáblovi. Ďábel (již úplně vypadl z role, nepříčetně): „Dost! Nechte toho! Tohle já nebudu trpět! Já jsem světlonoš, jitřní kníže výhní pekelných, svrchovaný vládce temnoty a já potřebuju mít oštemplované formuláře! Formuláře!“ řve na Kamila „Jméno, bydliště, zaměstnání?!“ Kamil (v úleku, jedním dechem): „Kamil Záluba, Střelice u Brna, povoláním filosof!“ Ticho Ďábel (ujišťuje se): „Co jste to říkal?“ Kamil: „Kamil Záluba? Střelice u Brna?“ Ďábel: „Dál?“ Kamil (úzkostlivě): „Povoláním filosof?“ Všichni filosofové sebou trhnou, Ďábel se samolibě usměje. Ostentativně sklapne svůj zápisník a zahodí jej za sebe, protože na něm už nezáleží. Ďábel (spokojeně): „No tak to je ovšem úplně jiný protokol.“ Kamil (pochopil): „Tohle nemůže být dobrý…“ Ďábel (vítězoslavně): „Dostal jsem tě, Zálubo! Myslel sis, že mi uteče někdo tvojí krve? Všichni vědí, že je jen jedno místo, kam patří filosof!“ Filosofové pomalu obstupují Kamila. Jeden z filosofů: „Pane kolego…“ Jeden z filosofů: „Ale proč jste to neřekl hned?“ Jeden z filosofů: „Vítejte mezi námi!“ Kamil: „Takže já jdu vážně do pekla.“ Ďábel (zlomyslně): „Jejda.“ Kamil (zoufale): „A… ale… co bude mým trestem?“ Ďábel: „Oni.“ Kamil: „Co? Ne! Nééééééé! Pro lásku boží, nééééééé!“ Filosofové chytí Kamila a křičícího kopajícího jej odvlečou z jeviště. Ďábel ze za nimi spokojeně ohlíží, poté vytáhne nový formulář, novou propisku a uspokojeně si udělá poslední poznámku. Zaklapne notes. Ďábel (spokojeně): „Tak. Dobrá věc se podařila.“ Ďábel odchází z jeviště, z druhé strany přichází Asklepius. Nejistě se rozhlíží kolem sebe. Asklepius (s nadějí): „Jsou tohle Elysejská pole?“ Na scénu vtrhne Kohout se sekerou v ruce. Kohout (krvechtivě): „Hádej znova!“ Asklepius v panice utíká pryč. Kohout dá divákům na srozuměnou, že hra je u konce.