II. 6. Intermezzo

            Inkvizitor (ruce spojené za zády, jde dopředu až na kraj pódia, do plénu, jako by
podezříval někoho z diváků): „Kde jenom vězí? Zkoumavě si je prohlíží. Zaměří se na někoho a:
Přísahám, že ji přetrhnu!“ Ne, to není ona, Inkvizitor přestane rentgenovat vybranou osobu, už méně
podezřívavě přejede celé publikum, kousek poodstoupí.


            Kamil obnovuje kontakt, odkašle si, s respektem, trochu popojde k I.: „Na někoho
čekáte?“


            Inkvizitor přechází v levé třetině šířky sem a tam: „Poslal jsem bábu pro dřevo. Podívá
se na Slunce. Kamil bezděky otočí hlavu doleva směrem ke stařeně. Dávno tu měla být!“


            Kamil vzpamatuje se, snaží se odvést pozornost, s hranou veselostí a familiérností:
„Pro dřevo? Budete dělat oheň?“


            Inkvizitor (zastaví se, pohlédne kamsi do zákulisí, tajemně, zamyšleně): „To až jak to
dopadne. Rázné otočení ke Kamilovi. Viděl jsi ji snad?“


            Kamil uhýbá pohledem, intonace prozrazuje opak: „Já? Ale kdepak.“


            Stařena (zaskučí dole pod jevištěm, musí velmi hlasitě a dlouze, aby se diváci
zorientovali): „Aargh!“


            Inkvizitor trhne sebou, chce jít za hlasem: „Co to bylo?“


            Kamil – když I. přechází kolem, rychle zareaguje: „To… jsem byl já! Aargh! Aargh!“


            Inkvizitor ([DEL: podezíravě k němu přichází :DEL] zastaví se, podezřívavě se na něj
podívá, přistoupí těsně k němu): „Podivné zvuky vydáváš… Nevíš, jaké je století, mluvíš tu sám se
sebou… Předchozí tři konstatování jako výčet, shrnutí empirických dat. A z nich je vyvozen závěr:
Nejsi ty náhodou – posedlý?!“


            Kamil (jako by tipoval): „Eh… Ne.“


            Inkvizitor (odstupuje): „Jen aby.“ odchází na kraj scény, tváří se neústupně

Tady je z hlediska Inkvizitora hluché místo. Proč teď zůstává na jevišti? Kravál utišil, Stařena
nikde a vedle svatý soud. Je proto nejasné, co by měl během následujícího rozhovoru Kamila s Reálem
dělat.