V. 1. Nastínění další situace – popis Na scénu vchází rozčílený Asklépios. Chvíli se rozhlíží, pak si podkasá chitón (případně si ještě sundá chlamydu či himation) a klekne si k vězeňskému okénku tušenému v pravém předním rohu jeviště. Asklépios výhružně: „Jsi tam?“ Přitiskne ucho na mříž a naslouchá, zda-li přijde odpověď. Asklépios (opět se na kolenou napřímí a zkouší se dostat dovnitř; zkouší to znovu): „Já vím, že tam seš! Slyším tě cinkat řetězy! Naslouchá. Pak jako by chtěl vyrvat mříž. Vylez odtamtud a vrať mi kohouta! Vstane, dupe, kope do zdi. Slyšíš mě, bastarde? ---- Vrať mi toho kohouta!“ V. 2. Osvětlení pragmatického pojetí dobra – popis/argumentace Na scénu vchází Pragmál s dosti nešťastným Kamilem. Asklépios se pokouší protáhnout zamřížovaným okénkem. Kamil (zastaví se po třech krocích, zničeně se otočí a ohlíží zpět; omluvně): „Ale já nevěděl, že zemře tolik lidí! Taková to byla neškodná myšlenka!“ Pragmál (mezitím obhlédne celou scénu, třeba počítá diváky, postaví se doprostřed a snaží se Kamila uklidnit, protože jinak se nikam nepohnou): „Netrapte se tím, pane. Už je to za námi. Respektive daleko před námi, protože jestli se nemýlím, identifikuje podle kulis, k nimž se postaví tohle je antické Řecko!“ Kamil (šourá se se svěšenýma rukama i hlavou, poraženě): „Nemá to smysl. Hodina je skoro u konce a já toho o dobru vím ještě míň než před tím. možná si sedne, s povzdechem Sotva stihnu přesvědčit ďábla, že do pekla nepatřím.“ Pragmál: „Hlavu vzhůru! Přichází zpět k němu. Skloní se nad ním. Nyní konečně máte kompetentního průvodce, váš očistec je otázkou chvilek.“ Narovná se se sebejistým výrazem. Asklépios (maniakálně s vraždou ve hlase): „Kohouta!“ Asi bude vhodné nechat jej odpočinout. Bezradně si sedne na stupínek a složí hlavu do rukou. Kamil nadechne se k řeči, ale nic, teprvé až po druhém nádechu se odhodlá. Pragmál se k němu otočí zády a poodejde opět do středu s pocitem člověka, který ví, že brzy na jeho slova dojde: „Ale já už zkoušel všechno! Vstane, jde doprava... Zkoušel jsem sloužit vyššímu dobru, … doleva... zkoušel jsem sloužit světskému dobru, doprava... zkoušel jsem nesloužit žádnému dobru, … chce jít zase doleva, když tu jej P. zarazí... zkoušel jsem…“ Pragmál s lišáckým úsměvem, jako by se touto větou všechno vyřešilo; otočí se ke Kamilovi: „Ještě jste nezkoušel sloužit sám sobě, můj pane.“ Kamil zastaví se a po chvíli překvapeně otočí k P.: „Co tím myslíš?“ Pragmál živě, zaujatě vysvětluje: „Copak to nevidíte? Každý se pídí za nějakým dobrem, jako by to byl kolek na laciné whisky. Přistoupí ke Kamilovi. Do háje s tím, co je to dobro! Mávne rukou a vezme Kamila kolem ramen, naléhavě. Vy víte, co je pro vás dobré. Teď jako by šlo o zcela jasnou věc; pustí Kamila. Kdyby se každý staral jen o to, co je pro něj dobré, tak jsou nakonec šťastní všichni!“ Asklépios zatím vzdal pokus protáhnout se mříží, snaží se najít způsob, jak ji obejít či vysadit. Kamil přemýšlí, po chvíli zakroutí hlavou: „No já nevím.“ Pragmál už jej má, jen musí kout železo: „Ale já vím! Opět kolem ramen. Pane, co je to dobro? To, co je dobré! Intonace jako by se ptal na něco zcela evidentního. A co je pro vás dobré?“ Kamil gesto rukou: „Nejít do pekla?“ Pragmál: „Správně! Teď jde z levé strany a opět jej chytí kolem ramenou. Takže co uděláme?“ Kamil opět gestem vyjadřujícím, že se chce ujistit: „Dobrou věc?“ Pragmál se strojenou radostí tleskne: „Zase správně! Dramatizuje situaci, klade otázku přehnaně vážně: Jak to uděláme?“ Kamil rozhlíží se, popojde k publiku, hledá dobrovolníka: „Najdeme nějakého vyšinutého šílence s problémem a pomůžeme mu?“ Asklépios (probere se, vstane, kope do mříže, nepříčetně – teď by měl jeho vztek vrcholit): „Aaaaargh! Vrať mi ho! Vrať mi ko-hou-ta! Aaaaaaaaaa!“ naposledy si kopne a jde trucovat opodál. Pragmál (pozoruje jej od počátku tohoto posledního výbuchu; s výrazem lasičky): „A já myslím, že jsem našel někoho, kdo splňuje kvalifikaci…“