VI. 1. Kamilův marný boj o záchranu před peklem – děj Na scénu, se svým obávaným notesem, vstupuje Ďábel. Po třech krocích se zastaví, začne něco hledat, ale posléze najde a pokračuje v chůzi. Přichází rovnou k ležícímu Kamilovi, zastaví se vlevo od něj, rozevře papíry a hned přejde dozadu za něj, začíná něco psát. Jen malou chvíli po něm přicházejí všichni duchové a obstupují je do půlkruhu. Černá Bílá Pragmál Naturál Reál Ďábel Kamil Ďábel: „Pan Záluba. Pokyne rukou s propiskou. Už můžete vstát.“ Kamil (zůstává ležet): „Ne, díky. Mně je tady dobře.“ Ďábel dobře naladěn, opravdu jej to pobavilo: „Byla to zábavná kratochvíle. Skutečně velmi vkusné. Vrací se k úřednickému tónu, ale prozatím velmi slušně: Ale jestli dovolíte, opravdu už musíme vyplnit ty formuláře.“ Kamil (vstává do polosedu, nebo si klekne, aby byl vidět): „Tak počkat. Teď přece musí proběhnout soud, ne? Rozpaží ruce a dovolává se souhlasu publika. A v něm se ukáže, co všechno jsem za tu poslední hodinu dokázal a jaký osud si eó ipsó zasloužím.“ Ďábel zatím se ještě ovládá. Zavře složku, drží ji ve spojených rukou před sebou: „Vskutku, pane Zálubo? Jemná, ale zřetelná ironie v hlase. Přechází dopředu zleva od Kamila. Duchové musejí být postaveni tak, aby nepřekáželi. A co že jste to vlastně za poslední hodinu dokázal?“ Kamil (zeširoka): „Nó-ó… Tak především…“ napočítá na prstech jedna „A taky jsem…“ napočítá dvě „Ale hlavně…“ Ďábel pokývá hlavou: „Ano, asi tak. otevře opět papíry: Vaše trvalé bydliště? Zaživa, myslím.“ Kamil (skáče na nohy a jde k ďáblovi): „Ne tak zhurta. Slyšel jsi, co jsem ti říkal? Zaživa, myslím? Nemůžeš mě jen tak zatratit!“ Ďábel na něj upře a-co-z-toho pohled, ten, jenž se nejlépe vrhá přes horní obroučky brýlí, pod nímž Kamil poněkud znejistí a couvá. Tedy podobná situace jako před „Vedl jste špatný život...“ Kamil (zkouší to, velmi naléhavě, zoufale): „Já se snažil. Snažil jsem se. Totiž… já…“ Ďábel se k němu natočí a dál jej provrtává pohledem. Kamil (velmi nejistý, vztáhne ruce k Ďáblovi): „Nikdy jsem nikomu…“ Ruce mu poklesnou. Ďábel začne lehce a téměř soucitně kroutit hlavou. Kamil (připojuje nervózní gestikulaci): „Ono… víš… nemůžeš…“ Kamil svěsí ramena, vzdává se „Ach jo.“ Otáčí se k publiku, až mírně doprava (dosud byl natočen k Ď.). Ďábel (zhluboka se nadechne a se znatelným sebeovládáním): „ … zaměstnání?“ Kamil (zoufale, nejprve k divákům, popojde doprava): „Ale no tak, už jsem svoji lekci dostal! Všechno jsem to pochopil, jsem teď úplně jiný člověk! Teď k Ďáblovi, Popojde k němu. No fakt, pusť mě do nebe, dám ti pade.“ Předstírá hledání bankovky, kterou u sebe samozřejmě nemá. Ďábel (s krajním opovržením): „Přestaňte fňukat.“ Kamil klekne, vzpíná ruce k Ď.: „Já to myslím vážně! Všechno mi to vysvětlili! Dobro, zlo, všechno chápu, aleluja!“ k duchům „Že jo? pauza Tak řekněte něco! Co? Vstává, jde k nim. Naturále?“ VI. 2. Kamilova definitivní porážka – děj Všichni duchové, jeden po druhém, jak kolem nich Kamil prochází, uhýbají pohledem, nervózně přešlapují, vytáčejí se, vrhají křečovité úsměvy. Kamil se zklamaně otočí čelem k divákům, sklopí oči. Stojí asi 2 kroky před duchy. Ďábel celá replika musí být více méně zhurta, protože to zase oddaluje vyplnění kolonky „zaměstnání“: Natočí se mírně dozadu ke Kamilovi a duchům: „Nemají co říct, pane Zálubo. Nikdy neměli. Teď pomalu přechází dopředu doprava a zřetelně a rezolutně obviňuje diváky. Jsou to jen stíny toho, co si lidé myslí, že vědí o dobru. Manifestace všech vašich samolibých výmluv a ukřivděných ospravedlnění. Rázně se otočí ke Kamilovi dozadu: Jak jste si vůbec mohl myslet, že vás spasí? Jde rázně k nim, zastaví se asi 4 kroky vpravo od nich: Zmizte, malí duchové, apagete!“ rozhání duchy „Vraťte se zpátky do knih a lidských snů. Už tu nemáte co pohledávat, kšá.“ Duchové přicházejí zprava, po rozloučení s Kamilem odcházejí doleva a pryč. Před Kamila předstoupí první Reál. Triumfálně mu pod nos jako trumfové eso strčí Velkého Šizuňka a vítězoslavně odkráčí pryč. Další přichází Pragmál, který Kamilovi divoce zatřepe pravicí. Pragmál: „Ale užili jsme si to, co, pane?“ Jeho veselost nikdo nesdílí, proto to působí strojeně a nepatřičně. Pragmál odchází, přicházejí Reláty. Bílá Reláta: „Rády jsme tě poznaly, Kamile.“ Černá Reláta: „Zas tak rády ne.“ Reláty odcupitají, přichází Naturál. Vtiskne Kamilovi vášnivý polibek, přičemž jej zakloní nazad. Pak jej pouští, Kamil upadne, Naturál odchází. Ďábel jde za Naturálem, aby jej popohnal a zkontroloval, jestli opravdu všichni odešli: „Teď už se nemáte za co schovat.“ Kamil přejede si rukou obličej, jako by to vše chtěl setřít: „Takže to všechno bylo marné.“ Ďábel posouvá se na své výchozí místo v další části, tj. vpředu asi na třetině zleva: „Všechno beze zbytku. Povězte, pane Zálubo, budete nyní hodný chlapec a vyplníte mi ten dotazník?“ Kamil (vstává, rezignovaně postupuje na své výchozí místo v další části, tj. na stejné úrovni jako Ď. asi na 2/3 zleva): „Budu. Nadechne se a ztěžka vydechne s replikou:Tak ať to máme za sebou.“