PRVNÍ POHLED
DŮLEŽITOST ROZLISOVÁNI" MODU VLASTNENÍ A BYTÍ
Alternativa vlastnění, nebo bytí není „zdravému lidskému rozumu" jasná. Zdá se mu, že mít je normální funkcí našeho života; abychom žili, musíme mít věci. A navíc, musíme mít věci, abychom je užívali. Jak by tu mohla být nějaká alternativa mezi mít a být, když vc společnosti, kde nej vyšším cílem je mít, a to stále víc a více, se říká „ten stojí za milión dolarů". Vypadá to naopak, že podstatou bytí je vlastnění; kdo nic nemá, není ničím.
Velcí Mistři života však učinili alternativu mezi MÍT a BÝT východiskem svých vlastních systémů. Buddha učí, že k dosažení nejvyššího stupně lidského rozvoje nesmíme usilovat o bohatství. Ježíš učí: „Neboť kdo chce svůj život zachránit, ztratí ho; kdo ztratí svůj život kvůli mně, zachrání si ho. Nebo co je plátno člověku, byť by celý svět získal a sebe sama však uvrhl do zkázy?" (Lukáš 9,24—25). Mistr Eckhart učil, že podmínkou dosažení duchovního zdraví a síly je nic nemít a učinit sám sebe otevřeným a „prázdným", nepřipustit, aby mi vlastní ego stálo v cestě. Marx učil, že luxus je stejná neřest jako chudoba a že naším cílem by mělo být: více být, nikoli více mít. (Odkazuji zde na reálného Marxe, radikálního humanistu, nikoli na jeho vulgární padělek představovaný sovětským komunismem.)
Po mnoho let jsem byl hluboce ovlivněn tímto rozlišováním a hledal jsem empirický základ konkrétním studiem jednotlivců i skupin psychoanalytičkou metodou. O čem jsem se přesvědčil, mě dovedlo k závěru, že toto rozlišování je jako rozdíl mezi láskou k živému a k mrtvému rozhodujícím problémem existence; že antropologické a psychoanalytičke údaje poukazují na to, že vlastnění a bytí jsou dva základní způsoby prožívání, respektive síly, které určují rozdíly mezi charaktery jednotlivců i mezi různými typy společenského charakteru.
PŘÍKLADY RŮZNÝCH BÁSNICKÝCH VYJÁDŘENÍ
Úvodem k pochopení rozdílu mezi existenčními způsoby vlastnění a bytí bych rád použil jako ilustrace dvě básně podobného obsahu,
které dnes už nebožtík D. T. Suzuki uvedl ve svých „Ctěních o Zen--buddhismu". Jedna je haiku od japonského básníka Bašo (1644—1694); druhá báseň je z 19. stol. od anglického básníka Tennysona. Každý z nich popisuje podobný zážitek: svou reakci na květinu, kterou náhle spatří na vycházce. Tennysonovy verše jsou:
Květinko v popraskané zdi z pukliny tě vyjmu a celou tě podržím v dlani i s kořínky, maličká — kdybych tak mohl pochopit co jsi, s kořínky i se vším a vše ve všem, mohl bych poznat, co je Bůh a co je člověk.
Haiku básníka Bašo vyjadřuje asi toto:
Když se pozorně zadívám Co vidím? U plotu kvete nazuna!
Rozdíl je nápadný. Tennyson reaguje na květinu s přáním květinu mít. „Vytrhne" ji s „kořeny a se vším". A zatímco končí se svou intelektuální spekulací o možné funkci květiny k dosažení možnosti proniknout do podstaty Boha a člověka, sama květina zvadne jako důsledek jeho zájmu o ni. Tennyson, jak ho vidíme v jeho básni, může být srovnán se západním vědcem hledajícím pravdu prostředky, které život roztrhají na kusy.
Bašo reaguje na květinu zcela jinak. On ji nechce utrhnout. On sejí ani nedotkne. Všechno, co činí, je jen to, že se „pozorně dívá" a „vidí" ji. Suzuki to popisuje:
„Bašo šel pravděpodobně po nějaké cestě, když tu náhle zpozoroval něco zcela nepatrného u plotu. Sel blíže a když se pořádně zadíval, nebylo to nic víc než nějaká divoce rostoucí, úplně bezvýznamná rostlinka, většinou kolemjdoucími nepovšimnutá. Tento jednoduchý fakt popsal ve své básni, aniž vyjádřil nějak zvlášť poetický pocit, leda snad oběma posledními slabikami, které znějí japonsky kana. Tato částice, která se často připojuje k substantivu, adjektivu nebo adver-biu, vyjadřuje obdiv, chválu, žal nebo radost a překládá se do angličtiny nejvýstižněji vykřičníkem. Uvedená báseň haiku také tímto znakem končí."
Tennyson, zdá se, potřebuje květinu mít, aby pochopil člověka
20
21
a přírodu a tímto svým vlastněním květinu zničí. Co chce Bašo, to je vidět a ne se jenom na květinu dívat, ale být u ní, „zajedno" s ní — a nechat ji žít. Rozdíl mezi Tennysonem a Bašo je plně rozebrán v Goethově básni:
Nález
Sel jsem lesem jen tak nazdařbůh a vůbec nepomýšlel něco hledat.
Tu ve stínu jsem uzřel květinku růst, jak hvězdu jasnou, jako oko krásnou.
Chtěl jsem ji utrhnout, tu oslovila mě jemně: Pro zvadnutí mám být utržena?
Vybral jsem ji i s kořínky a přenesl do zahrady k pěknému domu.
Tam ji opět zasadil na tichém místě a ona dále roste a kvete stále.
Goethe se prochází jen tak nazdařbůh, když najednou upoutá jeho pozornost drobný zářivý kvítek. Projeví se stejný impuls jako u Tennysona — utrhnout jej. Ale na rozdíl od Tennysona si Goethe uvědomí, že to znamená květinu zabít. Pro Goetha je květina natolik živá, že promluví a varuje ho; a on vyřeší problém jinak než Tennyson či Bašo. Vezme květinu „se všemi jejími kořínky", opět ji zasadí, takže její život není zničen. Goethe stojí jaksi mezi Tennysonem a Bašo: pro něj má v rozhodujícím momentu život daleko silnější význam než pouhá intelektuální zvídavost. Tato krásná báseň zřejmě vyjadřuje Goethův postoj k přírodním vědám.
Tennysonův vztah ke květině je určován touhou vlastnit, přičemž nejde o materiální vlastnictví, ale o prisvojení vědění. Vztah Bašo a Goetha se vyznačuje převahou bytí. Bytím rozumím takový způsob existence, v němž nic nemáme, po ničem nebažíme, ale jsme naplněni radostí, užíváme svých schopností tvořivě a jsme zajedno se světem.
Goethe, velký milenec života, jeden z vynikajících bojovníků proti atomizaci a mechanizaci člověka, vyjádřil BYT jakožto protiklad k MÍT v mnoha básních. Jeho Faust je dramatickým líčením konfliktu mezi bytím a vlastněním (které reprezentuje Mefístofeles), zatímco v následující krátké básni vyjadřuje kvalitu bytí nanejvýš jednoduše:
Majetek
Vím, že mi nic nepatří než myšlenka, která nerušeně
vyvěrá z mé duše, a každý příhodný okamžik,
jejž mi dobrotivý osud dopřává do dna vychutnat.
Rozdíl mezi bytím a vlastněním se ale v podstatě neshoduje s rozdílem mezi Východem a Západem. Rozdíl je spíše mezi společností, jejímž centrem jsou lidé, a společností, která se točí kolem věcí. Vlastnická orientace je charakteristická pro západní průmyslovou společnost, v níž je dominantním tématem života lačnost po penězích, slávě a moci. Méně odcizené společnosti — jako byla středověká, Indiánů Zuni, africké kmenové společnosti, které nebyly postiženy ideou moderního „pokroku" — mají své básníky, jako byl Bašo. Snad po několika generacích budou mít Japonci své Tennysony. Ne že by západní člověk nemohl pochopit (jak soudil Jung) východní systémy, např. zen-buddhismus, ale moderní člověk prostě nedovede chápat ducha společnosti, která není založena na majetku a chtivosti. Mistr Eckhart je právě tak těžko pochopitelný jako Bašo nebo Zen, neboť Eckhart a buddhismus jsou ve skutečnosti dva dialekty téhož jazyka.
JAZYKOVÉ ZMENY
Určitý posun důrazu od BÝT k MÍT je patrný i z rostoucího používání podstatných jmen a ubývání sloves v západních jazycích za poslední staletí.
23
Podstatné jméno jc béžným označením veci. Molm říci, že mam veci n a i. stůl, (Júni, knihu, vil/. Pro správné označeni činnosti, vyjádři ni procesu, jc sloveso: např. jsem, miluji, toužím, nenávidím atd Přtei však sc čím dál tím častěji aktivita vyjadruje termíny vlastněni tO |i ll místo slovesa je použito podstatné jméno. Vyjadřoval činnosl pomoi i mít ve spojení s podstatným jménem však  znamená nesprávni používaní jazyka, protože procesy a činnosti nelze vlastnil, nýbrž Jen prožívat.
STARŠÍ POSTREHY: DU MARA1S — MARX
Nedobré důsledky tohoto matení pojmú byly poznány ji/ v IH. století. Du Marais přesně formuloval tento problém ve svém díle, vydaném posmrtně: Les Veritables Principles de la Grammaire (I7(>'>) Píše: „Například mám hodinky, mám je pochopeno a použito ve správném smyslu; ale u výrazu mám ideu je mám použito prenesene, nápodobou. Je to vypůjčený výraz. Mám ideu, znamená, já myslím, soudím, představuji si tak a tak cestu, způsob. Mám touhu znamená toužím; mám vůli znamená chci atd." (můj překlad; za odkaz na I >u Maraise vděčím Dr. Noam Chomskému.).
Sto let po Du Maraisovi si všimli tohoto jevu — nahrazováni slovesa podstatným jménem — Marx a Engels. O temže problému, avšak daleko radikálnějším způsobem, pojednávají ve Svaté rodine. V jejich kritice „kritické kritiky" Edgara Bauera je malý, ale velmi důležitý esej o lásce, v němž se odvolávají na následující Bauerův výrok: „Láskaje krutá bohyně, která stravuje člověka zcela tak, jako se stravují pokrmy, chce vlastnit celého člověka a není uspokojena, dokud jí člověk neobětuje nejen svou duši, ale i své fyzické já. Její kuli je utrpení; vrcholem tohoto kultu je sebeobětování, sebevražda."
Marx a Engels na tento výrok reagují: Bauer „přetváří lásku v ,bohyni', a to v ,krutou bohyni' tím, že z milujícího člověka nebo lásky člověka činí člověka lásky; takto odděluje lásku jako zvláštní bytí od člověka a činí z ní nezávislé jsoucno". Marx a Engels tu poukazují na rozhodující faktor při užívání podstatného jména místo slovesa. Podstatné jméno „láska" je jen abstrakcí aktivity milování, láska se tím stává čímsi odděleným od člověka. Milující člověk se stává člověkem lásky. Láska se stává bohyní, idolem, do něhož člověk promítá své milování; v tomto procesu odcizení přestává lásku prožívat, jeho schopnost milovat se mění v podřízenost bohyni Lásky. Přestal být aktivním, cítícím člověkem; namísto toho se stal odcizeným služebníkem idolu.
SOUČASNÝ ZPŮSOB U/fVANI SLOV
Za dve Století od doby, kdy žil Du Marais, dosáhla tendence nahrazovat slovesa podstatnými jmény takových rozměrů, které by si mohl sám těžko představit. Budiž zde uveden typický, i když mírné přehnaný příklad dnešní běžné mluvy. Dejme tomu, že nějaká osoba, hledající pomoc u psychoanalytika, začne rozhovor následující větou: Doktore, mám problém; mám nespavost. Ačkoliv mám krásny dum, milé děti a šťastné manželství, mám hodně starostí." Několik desetiletí předtím by pacient řekl pravděpodobně místo mám problém „trápím se"- místo mám nespavost" „nemohu spát"; místo mám šťastné manželství" „jsem šťastně vdaná — ženatý". Moderní styl reci ukazuje, jak vysokého stupně dosáhlo dnes odcizení. Reknu-h,„mám problém" místo Jsem ustaraný", „trápím se", vylučuji svůj subjektivní prožitek a nahrazuji ho čímsi, co vlastním. Změnil jsem sve pocity v něco, co mám: problém. Ale „problém" je abstrakcí pro všechny druhy potíží. Nemohu mít problém, protože není věcí, kterou mohu mít; avšak problém může mít mne. Přesněji řečeno: já sám sebe změnil v „problém" a tak jsem přivlastněn svým výtvorem. Tento způsob vyjadřování prozrazuje skryté, podvědomé odcizení.
Ovšemže někdo může namítat, že nespavost je tělesný příznak zrovna tak jako bolest v krku nebo bolení zubů a že je proto oprávněné říkat mám nespavost nebo mám bolest v krku. A přece je tu rozdíl: bolení zubů nebo škrábání v krku je tělesný pocit, který múze být více nebo méně intenzívní, avšak má nepatrnou psychickou kvalitu. Můžeme mít bolest v krku, protože máme krk, nebo bolest zubu, že máme zub. Nespavost naproti tomu není tělesný pocit, ale stav mysli nedovolující dotyčnému spát. Jestliže mluvím o tom, že
mám nespavost" místo abych řekl „nemohu spát", prozrazuji své přání odehnat od sebe zážitek úzkosti, neklidu, napětí, který mi zabraňuje spát. Se svým duševním stavem zacházím, jako by to byl tělesný příznak. .
Jiný příklad: „Mám k vám horoucí lásku". To je nesmysl. Laská není věc, kterou někdo může mít, ale proces, vnitřní aktivita, kdy někdo je'jejím předmětem. Mohu milovat, mohu být zamilován, ale jako milující, prožívající lásku, mít . . . nemohu nic. Skutečně, čím méně mám, tím více mohu milovat.
PÚVOD POJMÚ
„Mít" je jednoduché klamné vyjádření. Každá lidská bytost něco má:^ tělo1, oděv, obydlí — moderní muž či žena má auto, televizi, pračku atd. 2ít a nic nemít je ve skutečnosti nemožné. Proč by tedy mělo být vlastnění problémem? Nicméně lingvistická historie slova „mít" ukazuje, že toto slovo vskutku problémem je. Ti, kdo věří, že mít je naprosto přirozená kategorie lidské existence, mohou být překvapeni poznáním, že mnohé jazyky žádné slovo pro pojem „mám" nemají. V hebrejštině např. „mám" musí být vyjádřeno nepřímou formou jesh-li („jest mi"). Ve skutečnosti více jazyků vyjadřuje vlastnictví tímto způsobem a nikoli slovy „já mám". Je pozoruhodné, že v mnoha jazycích byl výraz „jest mi" postupně nahrazen výrazem „já mám", kdežto opačný vývoj, jak ukázal Emile Benveniste, se nevyskytuje.2 Tento fakt naznačuje, že slovo pro mít se vyvíjí v souvislosti se vznikem soukromého majetku, zatímco ho nenajdeme u společností s převážně funkčním majetkem, to jest vlastnictvím pro skutečnou spotřebu. Další sociolingvistické studie by měly ukázat, zda a do jaké míry je tato hypotéza platná.
Jestliže se zdá, že mít je relativně jednoduchý pojem, bytí, nebo forma „být" je pojem komplikovanější a obtížnější. „Bytí" se používá různě: (1) jako spona — „jsem velký", „jsem bílý", „jsem chudý", tj. gramatické označení totožnosti (mnohé jazyky nemají slovo pro význam „být" v tomto smyslu: španělština rozlišuje mezi trvalými vlastnosti ser, které patří k podstatě subjektu, a přechodnými vlastnostmi estar, které k podstatě nepatří. (2) jako pasivní, trpná forma: např. „jsem bit" znamená, že jsem objektem činnosti jiných, nikoli subjektem vlastní činnosti jako ve výrazu „já biji". (3) Ve smyslu být, tj. existovat; tento pojem je tudíž odlišný od pojmu „být" v případě spony, jak ukázal Benveniste: „Dvě slova jsou koexistentní a mohou klidně existovat vedle sebe, ačkoliv jsou naprosto odlišná."
Benvenistova analýza vrhá nové světlo na význam slova „být" jako samostatného slovesa, spíš než jako spony. „Být" se v indoevropských jazycích vyjadřuje slovním kořenem es a znamená „existovat", „skutečně se vyskytovat". Tato skutečnost je určena jako „to, co je ověřené, pevné, dobré". (V sanskrtu znamená sant „existující", „skutečné
1 Měl bych se tu mimochodem zmínit, že existuje bytí ve vztahu k vlastnímu tělu, kdy je
pociťujeme jako živé. Tento vztah lze vyjádřit obratem „já jsem mé tělo," spíše než „mám tělo". Vše, co vede k probuzení smyslů, se pokouší o zážitek tělesného bytí.
2 Tento a následující citáty jsou převzaty od Benvenista.
26
^a:tr^0;¥'5 •* Pod,e
rohodnost a pravdivosľ Stanoveni že nekdľnih Sta"°VÍ Jeh° vě" huje na podstatu osoby nebo věci nľkoliv n, í° ľ-^' se vzta" jev. 3    w veci' niko''v na jeho (její) vnější pro-
Předchozí přehled významů MÍT a BÝT vede k těmto závěrům-
charakterové struktu y  z nichž ten Itľ'tU'- d,Va °dlišné lidského myšlení, cítění a jednání     '      ^ PreVládá' UrčuJe celek
privJstľovS T^^TVl^ ke SVětU "tahen.
a vše,hncvčetně sebeSľs^ majSľn/ ^ « každéh°
^'^^°^!S^A^^X dvě fo™y bytí a znamení živý, opíavdovf l tah ke l^V/l^ °U ^ opakem jevu a týká se nrav/nn^eľ ♦ -     Druha forma bytí je
v protik/adu keyklamnCez5án iľk feTnnSkuteČnosti °»oby čí věc! být (Benveniste). ' ]ak Je dolozeno v etymologii slova
FILOSOFICKÁ POJETÍ BYTÍ
o pojmu bytí pojednáľámľ předevSm ľ MeT?' AČk°1ÍV zde a psychologie, má pochopitelně k tétn 1 h ed'ska antropologie pojetí tématu. °P«eine k teto problematice vztah i filosofické
pÄiíta t:s^o]mu^v dějinách od
bych připomenout jeľjednľ nzSíř^V*™0 ^ chtě'
zahrnuje změnu, tj. že bytí je vývoj & Sura™' r     %bytí V sobě dva největší a naprosto nekomprSrnisní ŠZl niJ Georg Simmel, má Po zenit západní fUosoliK TS^dS^"^ ^ -stavané Parmemdem, PiatóneÄSc^i X, l°Ú
27
je trvalé, nadčasové a neměnné a tudíž opakem vývoje, má plný smysl jen na základě idealistické představy, že myšlenka (idea) je jedinou prapůvodní realitou. Jestliže idea lásky (ve smyslu Platónově) je reálnější než prožitek lásky, pak ovšem můžeme říci, že láska jako idea je stálá a neproměnná. Avšak jestliže je naším východiskem skutečnost lidského existování, milování, nenávidění, utrpení, pak tu není žádné bytí, které by nebylo současně vývojem a změnou. Živé struktury mohou existovat, jen pokud se vyvíjejí; mohou existovat, jen pokud se mění. Změna a růst jsou vlastní životnímu procesu.
Hérakleitovo a Hegelovo radikální pojetí života jako procesu a nikoli jako substance je v západním světě paralelní s filosofií Buddhovou. V Buddhové myšlení neexistuje prostor pro pojetí trvající stálé substance ani pro věci, ani pro vlastní „já". Není nic skutečného, jen procesy.3 Současné vědecké myšlení přineslo renesanci filosofických pojmů „procesů myšlení" tím, že je objevilo a aplikovalo je v přírodních vědách.
VLASTNENÍ A KONZUMOVÁNÍ
Než si^ uvedeme některé jednoduché příklady existenčních způsobů mít a být, zmiňme se ještě o jednom významu slova mít, a to je inkorporace (přivtělování). Přivtělování věcí jako např. při jídle nebo pití, je archaická forma jejich vlastnění. V určité fázi svého vývoje má kojenec sklon strkat si věci, které chce mít, do úst. To je kojenecká forma vlastnictví, když mu jeho tělesný vývoj neumožňuje mít své vlastnictví pod kontrolou jinými formami. Tutéž spojitost nacházíme mezi přisvojováním a vlastnictvím v mnohých formách kanibalismu. Např.: Tím, že pojídám jiného člověka, přivlastňuji si jeho sílu (v tomto smyslu je kanibalismus magickým ekvivalentem získávání otroků); tím, že jsem snědl srdce člověka, nabyl jsem jeho odvahu; když sním totemové zvíře, získávám božskou podstatu totemového zvířete, kterou symbolizuje. Ovšem většina předmětů nemůže být fyzicky přivtělena (a pokud by mohly být, byly by opět ztraceny procesem vylučování). Existuje však také symbolické a magické přivtělování. Jestliže věřím, že jsem si prisvojil obraz boha, otce,
3 Z. Fišer, jeden z nejvýznačnějších českých filosofů, ačkoliv méně znám, uvádí vztah mezi buddhistickým pojetím procesu a autentickou marxistickou filosofií. Bohužel, práce byla publikována pouze v češtině a tudíž je nepřístupná většině západních čtenářů (znám ji ze soukromého anglického překladu).
28
nójukého zvířete, nemůže mi být ani odebrán, ani ode mne odloučen. I Ibjekl symbolicky spolknu a věřím v jeho symbolickou přítomnost se mnou samým. Tak například Freud vysvětloval superego — Nad-já: |«ko introjektovanou (niterně převzatou) celkovou sumu otcových /.ika/ú a příkazů. Autorita, instituce, idea, obraz mohou být Introjektovány stejným způsobem: mám je, jako by byly chráněny v mých útrobách („introjekce" a „idenfitikace" jsou často používány jako synonyma, je ale obtížné rozhodnout, zda jsou skutečně týmž procesem. Identifikace by se však rozhodně nemělo nepřesně používat v těch případech, kde se má spíše mluvit o napodobení nebo podřízení).
Existují mnohé jiné formy přivtělování, které nejsou spojeny fyziologickými potřebami, a tudíž nejsou omezeny. Konzumní postoj by nejraději spolkl celý svět. Konzument je věčný kojenec, který křičí po láhvi. To je nápadné u patologických jevů, jako jsou alkoholismus i narkomanie. Oba tyto návyky odlišujeme od jiných, protože jejich účinky snižují u návykových osob plnění jejich povinností. Nutkavé kouření není tak odsuzované, protože, i když je také návykové, není na újmu výkonů společenských funkcí kuřáků, nýbrž snad jim „jen" zkracuje život.
Rozmanité způsoby každodenního tlaku na zvyšování konzumu jsem popsal v dřívějších knihách a není třeba je znovu uvádět. Připomínám jen, že pokud jde o volný čas, jsou hlavními objekty konzumu auto, televizor, cestování a sex. Mluví se o „aktivitách ve volném čase", výstižněji bychom je měli nazývat pasivitami.
Shrňme: Konzumování je snad nejdůležitější formou vlastnění v dnešních průmyslových společnostech. Konzumování má dvojznačnou kvalitu: snižuje strach, protože to, co jsem konzumoval, mi nemůže být odebráno, ale nutí mne také, abych konzumoval stále více, protože to, co jsem již jednou spotřeboval, mne přestává uspokojovat. Moderní konzumenti se mohou docela dobře ztotožnit s rovnicí: já jsem = co mám a co konzumuji.
29