2.1.3.2 Vlastní mluvidla
Artikuláciu' orgány lze souhrnně charakterizovat podle toho, zda se na re alizaci jednotlivých hlásek podílejí aktivně nebo pasivně. Mezi aktivní - pa hyblivé - orgány patří rty, jazyk a čípek, pasivní jsou zuby, dásňový výstupe! a tvrdé patro. Měkké patro se podílí na realizaci některých hlásek pasivně, ji ných aktivně. Aktivní je při artikulaci samohlásek orálních (proti samohlás kám nazálním) a pasivní při tvoření velárních souhlásek (portugalské [k], [g])-Spodní čelist se pohybuje, má vliv zejména na velikost čelistního úhlu, ovšen§ pohyblivosti rtů a především jazyka nedosahuje.
Rty (os lábios), horní a dolní, se aktivně účastní artikulace zaokrouhlován ním (labializací), což vede k zvětšení hmoty vzduchu mezi nimi a k zmenšeni otvoru do dutiny ústní. Rty se mohou dále zaostřovat či vysunovat při součas ném zaokrouhlení, svírat nebo vytvářet štěrbinu.
Zuby (os ŕfenŕes) jsou rovněž horní a dolní. Na rozdíl od rtů však patří rae<i mluvidla pasivní. Pro tvoření hlásek mají největší význam řezáky, dále špičáj ky a nejmenší stoličky.
Dásňový výstupek (os alvéolos) tvoří přední část páteřní klenby, kde jsoij v páteřní kosti uloženy kořeny zubů. Sliznice je v oblasti páteřního výstupkij citelně zvrásnená.
Tvrdé patro (o palato duró) je nezvrásněná část páteřní klenby za alveo lárním výstupkem. Končí v místech zadní hranice páteřní kosti.
Měkké patro (o véu palatino / o palato mole) je část patra za páteřní kos tí tvořená pouze svalem. Na rozdíl od tvrdého patra a alveol, které se účastni tvoření hlásek pouze pasivně, měkké patro mění tvar i polohu. Jeho aktivní pow díl na artikulaci spočívá ve vytváření patrohltanového závěru při realizaci hlá-J sek orálních a jeho rušením při hláskách nazálních.
Čípek (a úvula) se účastní tvoření hlásek jen výjimečně, např. při realiza ci tzv. „pařížského r".
Jazyk (a língua) je nejdůležitějším artikulačním orgánem. Na artikulac se podílí bud' hrotem nebo plochou špičky (a ápice / a ponta da língua), plo chou přední části (a lamina/a coroa/o pré-dorso da língua) nebo svým hřbetem (o dorsó) proti některému místu páteřní klenby. V rámci hřbetu jazyka lze vymezit část přední, střední a zadní. Při popisu artikulace se bere v úvahu též kořen jazyka (a raiz).
Spodní čelist (a maxilar inferior) se pohybuje jako celek, přibližuje se k horní čelisti nebo se od ní oddaluje (vytváří s ní tzv. čelistní úhel), popř se při některých hláskách vysunuje dopředu.
I
2,2 PŘENOS MLUVENÉ ŘEČI
ľy/.ikální základ mluvené řeči je dán chvěním vzduchu, které vnímáme Inko zvuk. Jeho podstatou jsou podélné vlny šířící se vzdušným prostředím. V/nikají střídavým zhušťováním a zřeďováním vzduchu. Je-li toto střídání nepi uvidelné, vnímáme je jako šum, je-li pravidelné, slyšíme je jako tón. Grafic-I v lze jednoduchý tón znázornit pomocí křivky zvané sinusoida (obrázek 2). líilo vlně podobná křivka představuje jeden kmit a je tvořena dvěma opačně II ľ litovanými výchylkami, které na sebe plynule navazují. Velikost obou vy-■ livlcní je u téže sinusoidy stejná.
i ilini.rk 2: Sinusoida - kmit jednoduchého tónu (podle Hály 1975)
Výchylka z klidové polohy, amplituda, je úměrná fyzikální intenzitě tónu. bltenzita zvuku (tónu) odpovídá síle působící na lem2 plochy kolmo postavme ke směru šíření daného zvuku; jednotkou je ldB (decibel). Vzdálenost
ii h znázorňuje kmit (cyklus), tedy pohyb uskutečněný rozechvěným teleném mezi pevným bodem (klidovou polohou) a dalším průchodem tělesa stej-n m bodem ve shodném směru. Jeho trvání se nazývá perioda. Počet kmi-
U\ sekundu tvoří kmitočet (frekvenci), jenž je označován jednotkou hertz 111/). Frekvence je nepřímo úměrná délce kmitu. Rozdíly ve frekvenci slyšíme |nko rozdíly ve výšce tónu.
Tóny jsou nejčastěji složené. Skládají se ze základního tónu a ze svrchních lnu inonických tónů. Každý z nich má svou vlastní intenzitu a kmitočet. Složeny Ion vzniká kombinací jednotlivých tónů. Není už zobrazován sinusoidou, ď křivkou složitější (obrázek 3). Tvar křivky složeného tónu závisí na frek-■ mi a intenzitě jednotlivých složek a na fázovém posunu mezi nimi. Posuzu-
iii. li rozdíly ve skladbě složeného tónu, mluvíme o barvě zvuku.
20
21