1 VX	K   ŕ    V h	*, \ 1 t	1 1 1              1             * 1 1 #' »       \ ***»■ / '«]	* \ : \ y.....k \
\       V / v- /		• A i    V 1 1 'I		\ 1
Obrázek 3: Křivka znázorňující složený tón (tučná čára) (podle Hály 1975)
Tón vznikající pravidelným chvěním pružného tělesa je přenášen pravidelným podélným vlněním vzduchových molekul. Jako pružné těleso se může chovat i sloupec vzduchu, který tím, že zesiluje již vytvořený tón, působí jako rezonátor. Zvukovou podstatou lidského hlasu je tzv. základní tón {som elementar), který vzniká zhušťováním a zřeďováním vzduchu vyvolaným kmitajícími hlasivkami. Lidský hlas má podobu složeného zvuku tvořeného základním tónem a svrchními harmonickými tóny, které jsou dány zesílením v nadhrtanových dutinách.
Nadhrtanové dutiny (hrdelní, ústní, nosní a dutina tvořená vysunutými a zaokrouhlenými rty) představují soustavu rezonátorů, které zesilují v hlasivkovém tónu ty svrchní harmonické tóny, jejichž frekvence se shoduje s frekvencí odpovídající dané dutině. Nápadné tónové zesílení v akustickém spektru hlásky vyvolané rezonancí ve zmíněných dutinách nazýváme formant (F). Co se pořadí formantů4 týče, nesou označení od nejhlubšího F0, který odpovídá základnímu tónu, po F4 (Pálková 1994).
Jednoduché tóny se zpravidla podílejí na vzniku složeného periodického tónu, jehož akustickou podobu v daném okamžiku představuje tzv. spektrum
4 Připomeňme v této souvislosti, že tradičně byl F, spojován s dutinou hrdelní, kdežto F2 s dutinou ústní (Romportl 1973 : 54-55). Pálková však uvádí, že se pokusy přiřadit jednotlivé formanty konkrétním nadhrtanovým dutinám nepotvrdily. Z tohoto důvodu se zdá vhodnějším označovat jednotlivé formanty čísly v souladu se stoupající výškou (1994: 109).
■ftlku (akustické spektrum). Povahu složeného zvuku mají také šumy založe-
.....cperiodickčm vlnění. Zatímco spektrum zvuku tónového charakteru je
IViifcno jasně identifikovatelnými složkami, spektrum zvuku šumového cha-i.....je spojité (Pálková 1994: 88).
|,B PERCEPCE MLUVENÉ ŘEČI
ľrrccpce řeči spočívá ve schopnosti vnímat akustický řečový signál pomo-, J nliuiiového ústrojí a uvědomovat si význam jednotlivých složek na základě iHiJIlých mozkových mechanismů, které zpracovávají informace z vnějšího i i Sluchové ústrojí je tvořeno zevním, středním a vnitřním uchem. /,1'vní ucho (boltec, zvukovod) slouží k zachycování vnějších zvuků. Zvu-
»I působí jako rezonátor, který zesiluje vysoké tóny. Vc středním uchu prochází zvuková vlna od bubínku přes řetěz středových ušních kůstek (kladívko, kovadlinka, třmínek) na vstup vnitřního I lni oválné okénko labyrintu. Tímto způsobem je zajištěn přenos vibrací ze Wiliichu do tekutiny, jíž je labyrint vyplněn. Střední ucho je spjato s nosohlta-lliiiii liustachovou trubicí, která umožňuje vyrovnávání tlaku mezi středoušní Huni a vnějším prostředím.
Vnitřní ucho je uloženo v tzv. kosti skalní a je tvořeno labyrintem sklá-Hljlťlin se z předsíně, hlemýždě a tří polokruhovitých chodbiček. V hlemýždi
(Holilhá pomocí tzv. Cortiho ústrojí jednak mechanická analýza zvuku podle
výsky Iónu, jednak převedení mechanického vlnění na nervové vzruchy. Pod-U||y ze zvukových vláken jsou převáděny do sluchového nervu, který je vede
drtic do mozku. Rozpoznání zvuku a jeho případné ztotožnění se stereotypy již
llflve fixovanými probíhá v mozkové kůře.
1,3.1 Charakteristika sluchu
Obraz zvuku, který vnímáme, se přesně nekryje s jeho objektivními Mkusiickými vlastnostmi, protože akustický podnět přicházející z vnějšího prostředí podléhá řadě transformací (převody ve sluchovém orgánu, převody mechanického podnětu na nervový vzruch, analýza v mozkové kůře).
I Id iké sluchové ústrojí je schopno reagovat na vnější zvukové podněty vr liek venci asi od 20 Hz do 16 kHz. Pod touto hranicí vnímáme pouze sled
hioilivých impulzů {infrazvuk), nad ní podněty neslyšíme vůbec {ultra-
vuk).
Souhrn všech frekvencí, které je člověk schopen slyšet, nazýváme slucho-
II pole. Jeho dolní hranici tvoří tzv. práh slyšení. Označuje nejslabší zvukpří-
22
23