palší kritéria dialektologického třídění už nejsou tak jednoznačná a navíc se zdaleka nekryjí s kritérii založenými na distribuci sykavek.
(a) Ve většině dialektů severoportugalských a ve všech dialektech galicij-ských se normativní [v], znělá labiodentální frikativa orální (vinho „víno", avó „babička"), realizuje na začátku taktu a uvnitř taktu po nazále jako [b], znělá bilabiální okluziva orální. Avšak uvnitř taktu, není-li to po nazále, se realizuje jako [PL znělá bilabiální frikativa orální.
(b) Podobně také normativní [TJ, neznělá labializovaná koronoalveolární frikativa orální {chove „klíč", achar „nalézt", „myslet"), se realizuje jako pre-palatální nelabializovaná afrikáta [tj] ['tfavi], [u'tjaf]. Dochází k tomu ve stejných oblastech, tj. ve většině dialektů severoportugalských a ve všech dialektech galicijských.
V našem popisu výslovnosti evropské portugalštiny se přidržíme normy, která zhruba odpovídá výslovnosti vzdělaných vrstev obyvatel Lisabonu.8
Literatura
Barbosa (1983,1994a, 1994c), Cintra (1983), Cunha - Cintra (1984), Holtus -Metzeltin - Schmitt (1994), Kröll (1994), Mateus et al. (2003).
HLÁSKY A JEJICH ZÁKLADNÍ TŘÍDĚNI
Postupným lineárním členěním mluvené řeči lze stanovit slabiky, základní i.i přitom komplexní) jednotky souvislého řečového projevu. Avšak i slabi-■ v jsou dále dělitelné. Každá slabika obsahuje prvek, jenž tvoří její jádro (nu-cleus), a někdy i prvky, které se k jádru připínají, ať před ním (praetura) nebo po něm (koda). Tyto prvky označujeme jako hlásky, základní stavební jednotky fcči. Jádro slabiky je místem největšího náboje artikulační a akustické energie.
Pálková (1994: 118) definuje hlásku takto: „Hláska jako obecná neznaková Jednotka je elementární zvukový segment, který je vymezen výčtem fyzikálních vlastností zvukové matérie (artikulačních, akustických, ev. percepčních)." Dále Upi izorňuje na to, že hláska není konkrétní jednotlivina, tedy určitý zvuk, který by byl realizován v daném okamžiku daným mluvčím. Charakteristika hlásky 16 opírá o zobecněné společné zvukové vlastnosti (1994: 118). Podobně Krčmová (Karlík - Nekula - Pleskalova 2002: 169) vymezuje hlásku jako „elementární zvukový segment řeči, základní jednotku fonetického popisu jazyka. (Hláska) Je určitým stupněm zobecnění nesmírně proměnlivé zvukové reality lidské řeči."
Hlásky se v portugalštině dělí do tří základních skupin, a to na samohlásky {vogais), souhlásky {consoantes) a polosamohlásky {semivogais). Terminologie týkající se této poslední skupiny není ustálená: vedle termínu polosamohláska se setkáme s označením polosouhláska9 (semiconsoante) či . anglickými pojmy glide nebo aproximanta. Třebaže se jazyky počtem Málek i způsobem jejich vzájemného spojování zpravidla liší, některé zásady pláli obecně. Pro samohlásky je z akustického hlediska charakteristická tónová podstata, spjatá z pohledu artikulačního s největším uvolněním průchodu hláskovacím traktem. Pokud jde o distribuci v rámci slabiky, bývá její jádro nej-* astěji obsazováno právě samohláskami. Při artikulaci souhlásek, jejichž zvukovou podstatou je šum (doprovázený v některých případech větší či menší
>  Mad důvody pro volbu této varianty evropské portugalštiny se zamýšlí Barbosa (1994a: 131).
'   Nčkdy se dělá mezi polovokály a polokonsonanty významový rozdíl (viz níže).