Lyrická a epická renesanční poezie nový básnický rozměr —od 16. stol. v Port. - „medida nova“ (podle nové italské poezie tzv. dolce stil nuovo): — -desetislabičný verš (sapfický – přízvuk na 4. a 8. slabice, heroický – přízvuk na 6. slabice) - -veršové kombinace a strofické skladby: - — sonet (2x4 + 2x3, abba cdc dcd (cde cde)) —kancona (neurčitý počet stejných strof + závěr) —sextina (6x6 + 1x3) —tercína (aba, bab, cdc) —oktáva (abababcc) hlavní lyrické žánry nového rozměru (z řecké a latinské slovesnosti) —Ekloga —pův. helénský žánr, který pěstoval Řek Theokritos, poté jej užíval především Vergilius —dialogická struktura —vyjadřuje stesk po venkovském životě —postavami jsou pastýři a pastýřky —někdy je dramatizována nebo se rozšiřuje do podoby, v níž se střídá próza s veršem —může být i lyrický dialog nebo monology pastýřů — —Elegie —melancholická báseň, žalozpěv, psaná tercínou — —Óda —oslavná (pindarovská) —lyrická (anakreontská, horatiovská) — —List (epištola) —dopis ve verších (Horatius) — —Epigram —krátká skladba se satirickým obsahem — — — nové pojetí poezie —básník se chce lišit od trobadora, nechce jen veršovat, snaží se odhalovat intimní svět lásky, city a myšlenky, které nejsou vlastní obyčejným smrtelníkům — —v lyrické poezii se objevuje řada témat: milostná, oslavná, mravoličná, politická, náboženská, filozofická aj. Sá de Miranda (1481 – 1558) — 1. alfarrabio.di. uminho.pt/vercial/miranda.htm Sá de Miranda: básnické dílo —1521 odjíždí do Itálie, kde zůstal 5 let, věnoval se četbě soudobé poezie —do Portugalska přivezl nový básnický rozměr (dolce stil nuovo) —nezavrhl ani starý rozměr (přispěl do Obecného zpěvníku) — —žánry: eklogy, elegie, sonety, kancony —důležitá témata: —1. rozpor mezi rozumem a citem – melancholie —2. nadřazenost literatury nad zacházení se zbraněmi 1. —ekloga Basto —vyložení názorů na svět: vychází z Horatia a jeho chvály venkova —1. tvrdí, že pouze na venkově člověk může dosáhnout osobní svobody (ve městě a na dvoře se člověk stává závislým na konvencích) —2. uznává pouze selskou práci, odsuzuje zámořský obchod a touhu po zlatě. Jsou zde čitelné 2 póly: —- archaizující (návrat do lůna přírody a trad. způsobu života – archaické výrazy a vazby) —- utopický (jeho názory předjímají sociální utopii: kritiku soukromého majetku) — —Styl —eliptický, vyhýbá se banálním a konvenčním výrazům, odmítá slovní „výplně“ – předchůdce barok. konceptismu Bernardim Ribeiro (1480/1500 – 1530 – 1545) —také přispěl do Obecného zpěvníku (starým rozměrem) a náležel k dvorským básníkům jako Sá de Miranda — —z žánrů nového rozměru pěstoval zejména eklogy (ve formě lyrického dialogu, introvertní, zřetelné stopy Vergilia, Ovidia a Petrarky) — —oblíbené téma: nešťastná láska — —ekloga Crisfal (sporné autorství, podepsána jménem Cristóvão Falcão): — - novelistická ekloga, ve které se hl. hrdina jako létající pták dostává z Alenteja do Lorvãa, přičemž přeletí Tejo a pohoří Serra da Estrela – to vše, aby se dostal ke své milé a vyznal jí lásku António Ferreira (1528 – 1569) Vydání z r. 1598 http://purl.pt/12117/3/ http://alfarrabio.di.uminho.pt/vercial/ferreira.htm António Ferreira: básnické dílo —nejslavnější žák Sáa de Mirandy —celé lyrické dílo shrnul do jednoho svazku, který vydal jeho syn r. 1598 pod názvem Lusitánské básně (Poemas Lusitanos) —žánry nového rozměru: sonety, ódy, elegie, eklogy, epigramy, listy apod. —jeho největší přínos spočívá v tom, že byl nejlepším port. teoretikem humanistických vzorů a hodnot (své názory vyjadřoval především v epištolách a ódách): —1. rozum a moudrost (patrný vliv Horatia): moudrý je ten, kdo se řídí vlastním rozumem; rozum je jediným vodítkem hodným důvěry (odsuzuje všechny projevy vznětlivosti); nadřazuje rozum nad fyzickou odvahu (důležitější je studium nežli dobrodružství na moři – podobně soudil Sá de Miranda) —2. politické a sociální myšlenky: popírá absolutistickou monarchickou vládu, zdůrazňuje lidskou podstatu králů; proti urozenosti rodu staví aristokracii ducha (vědění a inteligenci) —3. zájem o jazyk: jeho názory bychom mohli nazvat obranou port. jazyka; je zde silné protikastilské zabarvení – proto lusitánské básně —4. podněcovatel klasické literatury: vykládal typické zásady školy podle Horatia (List k Pisonům): — nadřazenost studia a práce nad inspiraci — imitace klasiků a starověkých autorů — potřeba kritiky a sebekritiky — smysl pro míru a vyrovnanost — vymýcení iberské tradice (uchovat pouze rým) —tyto teoretické zásady uplatňuje ve svém díle —navazují na něj tzv. arkádští básníci 18. století — — Luís Vaz de Camões (1524/25 – 1579/80) Vyd. 1900, http://purl.pt/13722 http://alfarrabio.di.uminho.pt/vercial/camoes.htm Luís de Camões: obecná charakteristika díla —vstřebává různé uměl. a ideové proudy 16. stol. v Port. a spojuje je s osobními prožitky a zkušeností —nejlepší port. básník petrarkovské školy i Obecného zpěvníku, píše starým i novým rozměrem, vytváří most mezi 15. a 17. stoletím —píše port. i špaň. —jediným klasickým žánrem, který nepěstoval, je tragédie — —oblíbené žánry: — eklogy — elegie — ódy (podle Horatia, většinou založené na mytologických narážkách) — kancony (typ samotářské zpovědi, v níž užívá motivy petrarkovské – odhaluje duševní stavy a intimní hnutí, touha se střídá s rozumem) —sonety (přesná struktura nutí ke zhuštěnosti myšlenky a emocionálnímu soustředění). Typy camõesovského sonetu: ÷- vyprávění ÷- úvahy (filoz. , náb.) ÷- vyjádření duševních pochodů —epopej Luís de Camões: lyrika (zejména sonety) —Hlavní témata: — —1. Láska —A) petrarkovsko-platonské pojetí (Petrarca: žena je andělská bytost, která povznáší a zjemňuje duši milenců – ideál duchovní lásky; standardní popis: zlaté vlasy, bílá pleť atd.; Platon: kvality, které známe, jsou pouze odleskem absolutních idejí, božských atributů, krása pozemská je nápodoba dokonalé krásy, tělo milované je pouze odleskem dokonalé krásy – je třeba usilovat o dokonalou krásu askezí) —B) tělesná láska (slučuje Platona s Aristotelem: platonická představa krásy a dobra, kterou milovaná vyvolala v duši básnického subjektu, je cosi neurčitého, co se musí vtělit do formy) — —2. Nesrovnalosti světa —Vyjadřuje nesoulad —A) mezi požadavky osobního života a prostředky, které jsou člověku dány —B) mezi zásluhou člověka a jeho údělem (autobiogr. prvek) —C) mezi hodnotami a skutečností —I zde je platonská filozofie: nikdo není spokojený, protože cítí stesk po životě před narozením (rozpomínání na dokonalost); zdejší svět je pouze zdáním —vyjadřuje neklid, napětí, rozčarování ze života blízké baroknímu myšlení — —Styl: — —odpovídá tématu: svět je plný protikladů, je problematický – antiteze, paradoxy atd, —symbolické obrazy — — Sonety —Láska je plamen, plane, vidět není; —rána, v níž bolest necítěná; —spokojenost, však neuspokojená; —žal bez žalosti, krutý k zešílení; — —nechtění, které víc je nežli chtění; —samota v davu, davem pohlcená; —žádost, jež žádá nebýt naplněn; —snění, jež ztrátou ve výhru se mění; — —svoboda, jež se dobrovolně vzdává; —vítěze služba tomu, jejž sklál v boji; —věrnost zrádci, jenž věrnost rozkotává. — —Jak ale může láska přízní svojí —vést srdce k srdci, jimž se poznat dává, —když sama sobě protiklady strojí? — —(přel. P. Lidmilová, přebásnil Josef Hiršal) Sonety —Sladké štěstí, již uplynulé v dál, —z něhož jsem kdysi všecko blaho pil, —kdo od tebe mě odvést nelenil —a nešťastného tady zanechal? — —Kdo pomyslil by, kým jsem se teď stal, —za oněch krátkých slastiplných chvil, —když bez váhání osud dovolil, —abych jen z klamu touhu čerpával? — —Můj osud tvrdý byl a nemilý, —to on mou krutou zkázu zavinil, —jaké se nikdo nevyvaruje. — —Ať žádný člověk v tom se nemýlí, —že by snad někdy někdo zabránil —tomu, co jeho hvězda diktuje. — —(přel. P. Lidmilová, přebásnil Josef Hiršal) — Luís de Camões: epika —Epopej: klas. žánr, jehož vzorem byla Homérova Illias a Odyssea a poté Vergiliova Aeneis. — —Měla svá pravidla: —1) hl. dějovou jednotku představovali bohové rozdělení do protichůdných táborů, kteří zasahovali do světa lidí —2) hrdinové dosahovali nadlidských rozměrů a toužili po nesmrtelnosti — —u Vergilia dochází k oslabení těchto pólů (bohové se proměňují v alegorie, hrdinové postrádají niternou vzpruhu) — —epos od 12. stol. míří k zániku – zastiňuje jej román, povídka a novela — —Camões se snažil oživit homérský epos, ale zřetelný jsou též vliv Vergilia a básní o argonautech římských autorů Lusovci (Os Lusíadas) http://www.oslusiadas.com/ Struktura —10 zpěvů — —1) uvedení (proposição) —2) vzývání (invocação) —3) věnování (dedicatória) —4) vyprávění (narração) — Narativní plány —1) cesta Vasca da Gamy do Indie a zpět —2) port. dějiny —3) mytologie —4) profeticko-symbolický plán 1. Cesta Vasca da Gamy do Indie a zpět —Vasco da Gama vyplouvá z Port., v Melinde jej přijímá král, kterému kapitán vypráví o port. minulosti, poté Portugalci pokračují v plavbě do Indie — — http://www.google.pt/imgres?imgurl=http://leituraseterminologia.files.wordpress.com/2010/02/viagem- lusiadas.jpg&imgrefurl=http 2. Portugalské dějiny —převyprávěné dějiny důležitých událostí (až do vyplutí) —objevují se významné postavy: —panovníci od A. Henriquese —vojevůdci (Nuno Álvares Pereira) —tragické postavy (Inês de Castro) Zpěv III — — —31 U Guimarães zem krev bratří pila, —když válka občanská lid rozervala —a matka, jež tak málo matkou byla, —synovi trůn i lásku upírala. —V poli se proti synu postavila, —čímž pýchou nebesům se zarouhala —i pošlapala mateřskou svou lásku. —Tak pro své chtíče všechno dala v sázku. Zpěv III — — —45 Již jasný úsvit, jenž se v chladu blíží, —Pozhášel hvězdy v ranním kuropění, —Když Kristus, Mariin syn, na svém kříži —Se zjevil Alfonsovi u vidění. —A princ, jejž k Bohu něžné svazky víží —Ohnivě vzkřikl ve svém vytržení: —,Nevěrcům zjev se raděj, Kriste živý! —Já přece věřím v pomoc tvou i divy!‘ Zpěv III — — —132 tak na Ines se vrhnou vrazi sprostí —a tasí na tu úbělovou šíji, —jež toho zmámila svou půvabností, —který pak na královnu povýší ji; —i zrudly bílé květy barvy ctnosti, —na něž se Inesiny slzy lijí, —od krve, kterou vrazi prolévají, —aniž strach z budoucího trestu mají. Zpěv III — — —139 Což snad byl trest, jenž krále za to stihl, —Že uzmul Leonoru manželovi —A oženil se s ní, když v srdci zjihl —Proradným citem, v němž si šalba hoví; —Snad tím, že z neřestí se nepozdvihl —A k hříchu připojoval hřích vždy nový, —Změnil se ve slabocha – vždyť již známe, —Že nízká láska silným síly láme! Zpěv IV — — —52 I viděl král, jak jeho bratr vlastní, —Fernando Svatý, do zajetí padá, —když – aby šetřil lid svůj přenešťastný – —obklíčen Saracénům zbraň svou skládá —a z lásky k vlasti mění život šťastný —za trpký úděl otroka a raba, —jen aby Ceuty zkázu nezavinil. —Což pro blaho všech – a ne vlastní – činil. 3. Mytologický plán —podle pravidel 2 tábory bohů: —Venuše + Mars x Bakchus (Neptun) (Bakchus žárlí na své panství, které chtějí Portugalci ovládnout) —zásahy do světa lidí (pomáhají nebo škodí mořeplavcům) —jsou „lidštější“ než hrdinové (emblematičtí, synekdocha port. národa) – zajišťují dějovou jednotu a dynamickou zápletku http://en.wikipedia.org/wiki/Bacchus_%28Caravaggio%29 integral.soton.ac.uk Zpěv VI — — —6 Ve vodách Orientu plují lodi, —Na mořích indických již zahlédají —Plavci, jak slunce ohnivé se rodí, —A sen svůj téměř za splněný mají; —Leč zlobný Bakchus, jenž jim dále škodí, —Vida, že s úspěchy se potkávají, —Jak zaslouží si hrdí Lusitané, —Klne a zuří, hněvem vře a plane. 4. Profeticko-symbolický plán —1. pól euforický (pozitivní): —Ostrov lásky (na zpáteční cestě se Portugalci zastaví na ostrově, kde se jim dostává odměny za udatnost v podobě krásných nymf (vyjádření erot. temperamentu Portugalců, pól tělesné — lásky – renesanční) —Mýtus o Prométheovi: Vasco da Gama —získává Tethydu – staví se na úroveň —bohů (je mu ukázán „stroj světa“ a —předpovězena slavná budoucnost — port. národa) — —2. pól disforický (negativní): —Stařec z Restela a obr Adamastor, —kteří předpovídají důsledky zámořské —expanze (honbu za bohatstvím a duchovní — úpadek) eb23-cmdt-conceicao-silva.rcts.pt Zpěv X — — —72 Někteří z mužů v témže okamžiku —přistihli nahé víly při koupeli – —a víly pustily se do pokřiku, —jako by o honičce nevěděly. —Jiné, ač nebály se útočníků, —bez studu nad obnaženými těly, —prchaly v houští, takže očím daly, —co chtivým rukám dosud odpíraly. Estetická hodnota Lusovců —především v kvalitách stylistických —originální je realismus (popisy přír. jevů, které nejsou v antickém eposu, exaktnost a empirie – prvky renesance) —osobitý je též erotický náboj camoes9a.no.sapo.pt citi.pt Zpěv V — — —81 Chorobou šerednou, jež krutě hrozí —A jakou doposud jsme nevídali, —V daleké cizině z nás zajdou mnozí, —A jejich kosti jsme tu pochovali. —Kdo věří, že tak ukrutní jsou bozi? —Vždyť neforemně dásně opuchaly —Chorým a otékalo maso, svaly, —Jež zároveň i rychle prohnívaly. Zpěv V — — —18 Já viděl živé plaménky, tu záři —prý posvátnou, jak plavci za to ručí, —když bouře hřmí a oceán se vaří —a padá tma a vichry smutně skučí. —Nemenší hrůzu budil v každé tváři —podivný úkaz, který rozum mučí: —když mračna, jež se nad vlnami hnala, —oceán z hlubin dlouhou rourou ssála! — —Lusovci, Praha, 1958, přebásnil Kamil Bednář Ideologie —1. středověká ideologie dobyvatelská, válečné šlechty (dějiny jsou vnímány jako sled hrdinských činů, myšlenka křižáckého tažení a šíření křesť. víry) —2. ideologie renesanční (zkušenost, pozorování, tělesná krása a láska apod.) —3. ideologie dvoupólová (expanze vede k důstojnosti i úpadku) —